59 A 39/2017 - 36

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL. M. a Mgr. Zdeňka Macháčka v právní věci žalobce M.M., bytem XX, zastoupeného JUDr. Radkem Bechyně, advokátem se sídlem Legerova 148, 280 02 Kolín, proti žalovanému Krajskému úřadu Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, 461 80 Liberec, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 3. 2017, č. j. OD 201/17-3/67.1/17064/Rg takto:

Výrok

I. Žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 8. 3. 2017, č. j. OD 201/17-3/67.1/17064/Rg, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Žaloba Žalobou podanou u zdejšího soudu v zákonem stanovené lhůtě se žalobce domáhá přezkumu shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Liberec, odboru dopravy (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 4. 11. 2016, č. j.: MML047143/16/OD/Kzá. Tímto rozhodnutím správní orgán I. stupně zamítnul jako nedůvodné námitky žalobce proti provedenému záznamu v registru řidičů a potvrdil provedený záznam 12 bodů ke dni 26. 2. 2016 podle § 123f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Žalobce uvedl, že žalovaný řádně nereflektoval na odvolací důvody, nezabýval se předloženými důkazy, konkrétně rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 24. 4. 2014, č. j. MSK 49924/2014. Přitom z uvedeného rozhodnutí, jakož i dalších rozhodnutí odvolacích orgánů (které žalobce v žalobě konkrétně označil a soudu spolu s rozhodnutím Městského úřadu Písek předložil) vyplývá praxe těchto odvolacích správních orgánů, jež v prakticky shodných věcech posuzovaly, zda i jednotlivé podklady (rozhodnutí vydaná v blokových řízeních) mohou být způsobilým podkladem pro provedení záznamu bodů v bodovém hodnocení řidiče. Z hlediska právní jistoty považoval za nemyslitelné, aby tytéž správní orgány v jiné místní působnosti postupovaly a rozhodovaly způsobem odlišným. Následně žalobce uplatnil žalobní námitku, která směřovala do nezpůsobilosti podkladů pro záznam bodů do bodového hodnocení řidiče. Nesouhlasil se závěrem žalovaného jako odvolacího orgánu, že nemůže posuzovat jednotlivé podklady, přestože, jak uvedl dříve, správní praxe je odlišná. Žalovanému vytýkal, že jako jediné důkazy, které žalovaný posuzoval, byla oznámení od oddělení policie o spáchání přestupku, která však podle žalobce nemohou být dostatečným důkazem, a mají být porovnána s předmětným rozhodnutím. Podle žalobce rozhodnutí v blokových řízeních série XX č. bloku XX a série XX č. bloku XX nesplňují dostatečnou individualizaci skutku, naproti tomu z rozhodnutí v blokovém řízení série XX č. bloku XX plyne dodržení zákonem stanovených požadavků. K tomuto žalobnímu bodu následně žaloba v obecné rovině rozvedla, za jakých okolností není pokutový blok způsobilým podkladem pro záznam bodů. Žalobce identifikoval případy, kdy z rozhodnutí není patrné, jakého jednání se měl přestupce dopustit, upozornil na nepřípustnost použití zkratek, ze kterých nelze dostatečným způsobem seznat vytýkané jednání, kdy nestačí uvést pouze „rychlost, R, RJ, rychlost v obci (mimo obec)“. Také musí být z rozhodnutí zřejmé, kde a kdy mělo ke spáchání přestupku dojít, údaje musí být čitelné, srozumitelné a přehledné. Žalobce dále upozornil na nepřípustnost použití zkratek ve vztahu k bezpečnostním pásům či k zákazu držení telefonního přístroje nebo jiného hovorového nebo záznamového zařízení za jízdy. Uvedl, že z rozhodnutí musí být patrno, že přestupce porušil povinnost být připoután bezpečnostním pásem za jízdy jako řidič motorového vozidla. U zákazu držení telefonního přístroje musí být dle žalobce z rozhodnutí zřejmé, že nešlo například o telefonování prostřednictvím handsfree. Také musí být z rozhodnutí zřejmé, kde a kdy mělo ke spáchání přestupku dojít, aby bylo vyloučeno, že se přestupek stal mimo pozemní komunikaci. K jednotlivým pokutovým blokům pak žalobce uplatnil následující výhrady: K pokutovým blokům ze dne 26. 2. 2016, ze dne 25. 9. 2015 a ze dne 24. 11. 2014 žalobce zcela shodně namítal, že obsahují chybnou právní kvalifikace, neboť je zde uveden jen údaj „125c/1f4“. Vzniká pochybnost o věcné příslušnosti orgánu rozhodujícího v blokovém řízení a o místě spáchání přestupku. Dále žalobce namítal, že popis skutku ve znění „rychlost, resp. RJ či R“ neodpovídá porušení povinnosti žalobce, která je stanovena zákonem. V kolonce pro vylíčení události je jako právní kvalifikace uvedeno „§ 18/4 z. č. 361/2000 Sb.“, když správně mělo být uvedeno „§ 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích“. U pokutového bloku ze dne 25. 9. 2015 žalobce namítal, že zde zcela absentuje uvedení ustanovení § 18 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích. K pokutovým blokům ze dne 18. 2. 2014 a ze dne 30. 12. 2013 žalobce shodně namítal, že obsahuje chybnou právní kvalifikace „§125c/1f1“. Žalobce opět namítal, že v pokutovém bloku chybí konkrétní místo, aby bylo možné určit, zda k přestupku došlo na místě veřejně přístupném či soukromém pozemku. Vyvstává také pochybnost o věcné příslušnosti orgánu rozhodujícího v blokovém řízení. Z popisu skutku ve formátu „telefon či telefonování za jízdy“ není zřejmé, jakého přestupku se žalobce dopustil. V kolonce pro vylíčení události je právní kvalifikace „§ 7/1c z. č. 361/2000 Sb.“, když správně mělo být uvedeno § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. I na pokutovém bloku ze dne 14. 2. 2014 byla dle žalobce obsažena chybná právní kvalifikace, a to pouze údaj „125c/1k“. Žalobce opět namítal, že v pokutovém bloku chybí konkrétní místo, aby bylo možné určit, zda k přestupku došlo na místě veřejně přístupném či soukromém pozemku. Vyvstává také pochybnost o věcné příslušnosti orgánu rozhodujícího v blokovém řízení. Z popisu skutku ve formátu „pásy“ není zřejmé, jakého přestupku se žalobce dopustil. V kolonce pro vylíčení události je právní kvalifikace „§ 6/1a z. č. 361/2000 Sb.“, když správně mělo být uvedeno § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Není tedy bez důvodných pochybností patrné, komu, zejména kdy a kde a také za jaký skutek byly pokuty v blokových řízeních uloženy. V tomto směru se žalobce dovolával rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2014, č. j. 4 As 127/2014-39. Z uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení, které k výzvě soudu vyčíslil na částku 10 800 Kč. II. Vyjádření žalovaného V písemném vyjádření k žalobě se žalovaný odvolal na napadené rozhodnutí a navrhoval, aby soud podanou žalobu v celém rozsahu zamítl s tím, že náhradu nákladů řízení neuplatňuje. III. Skutečnosti vyplývající ze správního spisu Výpisem z bodového hodnocení řidiče bylo doloženo, na základě jakých přestupků žalobce dosáhl 12 bodů. Dne 13. 3. 2016 podal žalobce námitky (bez uvedení konkrétních výtek) do oznámení správního orgánu I. stupně ze dne 3. 3. 2016 o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení a výzvy k odevzdání řidičského průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění. Správní orgán I. stupně měl k dispozici jednotlivá oznámení o uložení pokut v blokových řízeních, která se týkala přestupků specifikovaných shora. K nim byly vyžádány kopie pokutových bloků. Ze spisu dále plyne, že žalobce podal dne 22. 9. 2016 žádost o přezkoumání způsobilosti podkladů pro záznam bodů do bodového hodnocení k pokutovému bloku ze dne 25. 9. 2015, ze dne 30. 12. 2013 a ze dne 14. 2. 2014. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 4. 11. 2016 byly námitky žalobce zamítnuty podle § 123f odst. 3 zákona o silničním provozu jako neodůvodněné a provedený záznam 12 bodů ke dni 26. 2. 2016 byl potvrzen. Správní orgán I. stupně se zabýval všemi 6 přestupky, konstatoval, jakého protiprávního jednání se žalobce dopustil, jaké povinnosti dle zákona o silničním provozu porušil a podle jakých zákonných ustanovení byly přestupky kvalifikovány. Správní orgán I. stupně zjistil, že všechny pokutové bloky byly řádně vyplněny a žalobcem podepsány a že zápisy bodů u uvedených přestupků byly provedeny správně. Blanketní odvolání ze dne 26. 11. 2016 žalobce k výzvě správního orgánu I. stupně doplnil. Obecné odvolací námitky směřovaly do přesvědčivosti a přezkoumatelnosti rozhodnutí. Podle žalobce nebyly naplněny požadavky pro řádný zápis právních norem, žalobce v tomto směru zmiňoval střídání zkratek vztahujících se k zákonu o silničním provozu. Dále se v odvolání vyjadřoval konkrétně k jednotlivým pokutovým blokům a zpochybňoval údaje uvedené v jednotlivých kolonkách pokutových bloků. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný odvolání žalobce zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Podle žalovaného správní orgán I. stupně rozhodoval o námitkách na podkladě pravomocných rozhodnutí, na základě kterých byly žalobci body zaznamenány. Také si vyžádal kopie všech pokutových bloků, které byly platné a pravomocné. Žalovaný se vyjádřil k námitkám vztahujícím se k jednotlivým blokům a konstatoval, že předmětné pokutové bloky jsou zcela dostačující. Správní orgán I. stupně podle žalovaného rozhodoval na podkladě všech dostupných a způsobilých podkladů, u přestupků dokladoval jak jednotlivá oznámení o uložení pokuty, tak samotná rozhodnutí o blokové pokutě, když ve spise byly zajištěny kopie pokutových bloků, které splňují požadavky dle § 85 odst. 4 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2011, č. j. 9 As 2/2011-93. Žalovaný se poté podrobně zabýval náležitostmi pokutových bloků ze dne 26. 2. 2016, 25. 9. 2015, 24. 11. 2014, 18. 2. 2014, 14. 12. 2014 a 30. 12. 2013 a na základě skutečností v nich uvedených dovodil, že odvolací námitky jsou nedůvodné, případně byly žalobcem uváděny skutečnosti nepravdivé. IV. Posouzení věci krajským soudem Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a mezích uplatněných žalobních bodů v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s., přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního dle § 75 odst. 1 s. ř. s. Předmětem soudního přezkumu jsou správní rozhodnutí vydaná ve věci námitek proti záznamu 12 bodů v registru řidičů uplatněných podle § 123f odst. 1 zákona o silničním provozu. Podle tohoto ustanovení, nesouhlasí-li řidič s provedeným záznamem bodů v registru řidičů, může podat proti provedení záznamu písemně námitky obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému k provádění záznamu. Shledá-li obecní úřad obce s rozšířenou působností námitky oprávněné, nejpozději do 10 pracovních dnů ode dne, kdy mu byly námitky doručeny, provede opravu záznamu o dosaženém počtu stanovených bodů v registru řidičů a neprodleně písemně vyrozumí o provedené opravě záznamu řidiče (odst. 2). Shledá-li naopak příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností námitky řidiče neodůvodněné, rozhodnutím námitky zamítne a provedený záznam potvrdí (odst. 3). V obecné rovině soud nejprve připomíná, že rozsah řízení o námitkách vymezil již Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 As 96/2008-44 (všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu dostupné na www.nssoud.cz), podle něhož: „Správní orgán rozhodující v řízení o námitkách proti provedenému záznamu bodů v registru řidičů (§ 123f zákona o silničním provozu) je oprávněn zkoumat pouze to, zda existuje způsobilý podklad pro záznam (tj. pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu veřejné správy či soudu ve smyslu § 123b odst. 1 a 2 citovaného zákona), zda záznam v registru řidičů byl proveden zcela v souladu s tímto způsobilým podkladem a zda počet připsaných bodů odpovídá v příloze k citovanému zákonu obsaženému bodovému hodnocení jednání. Správní orgán však v tomto řízení zásadně nepřezkoumává správnost a zákonnost aktů orgánů veřejné moci, na základě kterých byl záznam proveden, neboť na tyto akty je třeba nahlížet jako na správné a zákonné, a to až do okamžiku, než je příslušný orgán veřejné moci zákonem předvídaným postupem prohlásí za nezákonné a zruší je (zásada presumpce správnosti aktů orgánů veřejné moci).“ V řízení o námitkách tedy správní orgán posuzuje, zda byly záznamy bodů v registru řidičů provedeny v souladu se zákonem, tj. zda podkladem pro záznam bylo pravomocné rozhodnutí, zda počet zaznamenaných bodů odpovídá spáchanému přestupku atd. Tomu pak logicky odpovídá i výrok rozhodnutí a jeho odůvodnění. V důsledku toho tedy správní orgán ověří, zda oznámení, které bylo podkladem pro záznam bodů v registru řidičů, plně odpovídá skutečnostem uvedeným v rozhodnutí nebo v dokladu o blokové pokutě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2011, č. j. 5 As 76/2010-59). Z judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky ze dne 4. 9. 2012, č. j. 7 As 94/2012-20 či ze dne 28. 8. 2014, č. j. 4 As 127/2014-41) ve spojitosti s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 776/2000, plynou hlediska, ze kterých je třeba zkoumat jednotlivá rozhodnutí vydaná v blokovém řízení (pokutové bloky), aby mohl být učiněn závěr o zákonném podkladu pro záznam bodů v registru řidičů. První žalobní bod, který se týká nereflektování odvolacích důvodů, v podstatě kopíruje žalobní námitky uplatněné již v žalobách projednávaných zdejším soudem pod sp. zn. 59 A 15/2015 a sp. zn. 59 A 34/2015, sp. zn. 59 A 64/2015, sp. zn. 59 A 65/2015 či sp. zn. 59 A 68/2015, z poslední doby pod sp. zn. 59 A 88/2016, 59 A 90/2016 či sp. zn. 59 A 32/2017. Žaloba v tomto směru neobsahovala žádné žalobní výhrady, které by žalobcův případ individualizovaly a směřovaly do konkrétních částí napadeného rozhodnutí žalovaného a opomenutí konkrétních odvolacích námitek. K uplatněnému žalobnímu bodu soud shodně jako v předchozích rozhodnutích v shora označených věcech uvádí, že je samozřejmě povinností žalovaného jako odvolacího orgánu svoje rozhodnutí řádně odůvodnit v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu, včetně vypořádání odvolacích námitek. Tuto povinnost však nelze absolutizovat a chápat ji jako striktní požadavek na podrobné vypořádání každé dílčí námitky a argumentace, je-li z odůvodnění rozhodnutí seznatelné, jak o odvolacích důvodech žalovaný uvážil a na základě jakého skutkového stavu a právních úvah a důvodů. Některé výtky mohou být vypořádány i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje správní orgán názor odlišný od žalobcova, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy minimálně implicite vypořádá. Soud má za to, že napadené rozhodnutí se plně vypořádalo jak s odvolacími důvody uplatněnými v obecné rovině, včetně odkazu na rozhodnutí vydávaná jinými krajskými úřady, tak i s konkrétními výtkami, které žalobce vůči jednotlivým pokutovým blokům vznesl. Soud považoval v daném případu rozhodnutí žalovaného za srozumitelné, přezkoumatelné, řádně odůvodněné. Odvolává-li se žaloba znovu v úvodní čísti na rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 24. 4. 2014, jakož i na další rozhodnutí tohoto správního orgánu a rozhodnutí Městského úřadu Písek, uvádí soud, že nepovažoval za potřebné se jimi zabývat pro účely posouzení žalobních námitek. Žalobce nenavrhoval těmito listinami doplnit dokazování, neuváděl ani, jaké skutečnosti by jimi mohly být podloženy, kromě správní praxe toho kterého správního orgánu. K tomu lze jen poznamenat, že případná jiná praxe správního orgánu či rozsah odůvodnění jiných rozhodnutí bez dalšího nemůže vést k závěru o nezákonnosti rozhodnutí žalovaného. Další částí žaloby žalobce brojí (pozn. soudu opět shodně jako v žalobách podaných stejným právním zástupcem v již dříve projednávaných věcech) v obecné rovině proti nezpůsobilosti podkladů pro záznam bodů v registru řidičů. S tezemi, které žaloba ve vztahu k rozhodnutím o přestupcích a rozhodnutím vydaných v blokovém řízení soudu předestřela, lze v obecné rovině souhlasit. Je-li podkladem pro záznam bodů pravomocné rozhodnutí správního orgánu o přestupku [ve smyslu ve smyslu § 123b odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu], správní orgán již nepřezkoumává jeho správnost a zákonnost či dokonce kvalifikaci skutku, jak už bylo řečeno v úvodní části argumentace soudu, ale soustředí se k vzneseným námitkám na to, zda jde o řádný podklad pro záznam, zda byl zaznamenán správný počet bodů. Ve vztahu k pokutovému bloku [v návaznosti na oznámení o uložení pokuty za přestupek v blokovém řízení dle § 123b odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu] lze ve stručnosti shrnout, že je svou povahou správním aktem, který závazně deklaruje, že určitá osoba se dopustila konkrétního, individuálně popsaného jednání, jež naplnilo znaky přestupku, a konstituuje jeho povinnost zaplatit pokutu. Obsahové náležitosti pokutového bloku proto vyplývají zejména z povahy blokového řízení, jak je stanoví zejména § 84 a § 85 zákona o přestupcích, přičemž povaze blokového řízení korespondují strohé a zkratkovité formulace, pokud je z nich patrné, komu, kdy a za jaký přestupek byla pokuta v blokovém řízení uložena, je-li zároveň konkrétní jednání v pokutovém bloku popsáno natolik jednoznačně a určitě, aby nebylo zaměnitelné s jiným (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2012, č. j. 7 As 94/2012-20 nebo ze dne 28. 8. 2014, č. j. 4 As 127/2014-39). Teprve v další části žalobního bodu žalobce uvádí konkrétní výhrady vůči pokutovým blokům. Soud zdůrazňuje, že žalobce tak činí, aniž by zároveň správním orgánům rozhodujícím v řízení o námitkách proti záznamu bodů v registru řidičů vytýkal, že záznam bodů byl nesprávný, přestupků se nedopustil, s vydáním pokutových bloků nesouhlasil, nepodepsal je, apod. Pokutové bloky ze dne 18. 2. 2014 a ze dne 30. 12. 2013 považuje soud za dostatečně určité. Z uvedené zkratky právní kvalifikace „125c/1f1 zák. č. 361/2000 Sb.“ je nade vše zřejmé, že žalobcovo jednání bylo kvalifikováno podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb. Tato kvalifikace je dostatečná. V pokutovém bloku ze dne 18. 2. 2014 je dále specifikován skutek „telefonování za jízdy“ a ze dne 30. 12. 2013 jako „řidič držel za jízdy hovorové zařízení“ s odkazem na ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu, kde je stanoven zákaz řidiče při jízdě vozidlem držet v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení. V pokutovém bloku není uvedena zkratka „telefon“, jak žalobce v žalobě uvedl. Je zjevné, že žalobní námitky jsou uplatněny bez znalosti konkrétních údajů, které jsou v pokutovém bloku vyplněny. Soud dále konstatuje, že v pokutovém bloku je jednoznačně identifikováno nejen jednání, kterého se žalobce dopustil, ale i místo a čas jednání. V pokutovém bloku nebylo nutné podrobněji rozepisovat přestupek, místo jeho spáchání atd., pokud nebylo sporu o tom, že šlo o porušení povinnosti při provozu na pozemních komunikacích. Namítaný odkaz „§ 7/1c“ z. č. 361/2000 Sb.“, soud považuje za naprosto dostatečný, neboť z něho jednoznačně vyplývá, že se touto zkratkou rozumí ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., které upravuje zákaz řidiče při jízdě vozidlem držet v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení. Pokutový blok ze dne 14. 2. 2014 je dle soudu dostatečně určitý. Z uvedené zkratky právní kvalifikace „125c/1k zák. č. 361/2000“ je nade vše zřejmé, že žalobcovo jednání bylo kvalifikováno podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb. Tato kvalifikace je dostatečná. V pokutovém bloku je dále konkretizováno, že „nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem“ s odkazem na ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, kde je tato povinnost stanovena. Tedy jedná se o porušení povinnosti být za jízdy připoután na sedadle bezpečnostními pásy, pokud jím je sedadlo vybaveno podle zvláštního právního předpisu. K námitce chybného uvedení právní kvalifikace „6/1a z. č. 361/2000 Sb.“ soud sděluje, že tento odkaz na ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu je zcela dostatečný a srozumitelný. V pokutovém bloku není uvedena zkratka „pásy“, jak žalobce v žalobě uvedl. Soud dále konstatuje, že v pokutovém bloku je jednoznačně konkretizováno jednání, kterého se žalobce dopustil, ale i místo a čas tohoto jednání. Ve vztahu ke zpochybňované právní kvalifikaci jednání v pokutových blocích ze dne 26. 2. 2016, ze dne 25. 9. 2015 a ze dne 24. 11. 2014, učiněné prostřednictvím údaje „§125c/1f 4“ zák. č. 361/2000 Sb., konstatuje soud, že ji považuje za dostačující, nikoliv vadnou. Z uvedené zkratky je zřejmé, že žalobcovo jednání bylo v jednotlivých případech kvalifikováno podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., neboť žalobce při řízení vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/h nebo mimo obec o méně než 30 km/h. Dále bylo vždy dostatečným způsobem specifikováno, že šlo o „překročení rychlosti v obci“. K námitkám žalobce ohledně užitých zkratek pro rychlost soud uvádí, že opět neodpovídají obsahu vyplněných kolonek jednotlivých pokutových bloků, v nichž bylo vždy dostatečně popsáno, že se jednalo o překročení rychlosti v obci. Z jednotlivých pokutových bloků také vyplývá, jaká byla nejvyšší povolená rychlost v daném úseku i jaká byla žalobcovu vozidlu naměřena rychlost, včetně rychlosti po odečtu možné odchylky měření, a to prostřednictvím zažité zkratky s uvedením 3 hodnot rychlosti (u pokutového bloku ze dne 26. 2. 2016 rychlost 70/87/84, u bloku ze dne 25. 9. 2015 rychlost 50/65/62, u bloku ze dne 24. 11. 2014 rychlost 50/64/61). Zpochybňovaný odkaz „§ 18/4“ z. č. 361/2000 Sb.“ považuje soud za naprosto dostatečný, neboť z něho jednoznačně vyplývá, že se touto zkratkou rozumí ustanovení § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., který upravuje povinnost řidiče jet v obci rychlostí 50 km/h a jde-li o dálnici nebo silnici pro motorová vozidla, nejvýše 80 km/h. Namítaná absence ustanovení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu u pokutového bloku ze dne 25. 9. 2015, kterou uvádí i správní orgán I. stupně v rozhodnutí ze dne 4. 11. 2016, je v pokutovém bloku nahrazena slovním popisem tohoto ustanovení a jednání žalobce je dostatečně zachyceno ve smyslu § 85 odst. 4 zákona o přestupcích. Obecné námitky ohledně specifikace místa spáchání přestupkového jednání, které opět žalobce uplatnil ve vztahu ke všem pokutovým blokům týkajícím se překročení nejvyšší povolené rychlosti, neshledal soud důvodnými. Popisem místa spáchání přestupků se v napadeném rozhodnutí ve vztahu ke všem pokutovým blokům podrobně zabýval žalovaný. S jeho závěry žalobce nijak nepolemizuje, soud proto v tomto směru odkazuje na obsah napadeného rozhodnutí, neboť by jen opakoval skutečnosti dostatečně a správně zodpovězené žalovaným. Žalobce namítá pouze formální nedostatky, aniž by se současně bránil tomu, že daný přestupek v uvedeném místě nespáchal, že nesouhlasil na místě s jeho kvalifikací, netvrdí, že nepodepsal pokutový blok či byl k podpisu donucen. Za takové situace nebylo nutné v pokutových blocích ještě podrobněji popisovat místo přestupkového jednání, pokud nebylo sporu o tom, že šlo o porušení povinnosti při provozu na pozemních komunikacích. Soud tedy uzavírá tím, že pokutové bloky, jejichž nedostatky žalobce namítal, správní orgány správně posoudily jako způsobilé podklady pro zápis příslušného počtu bodů do registru řidičů. Protože, jak soud odůvodnil ve vztahu k jednotlivým pokutovým blokům, ve vydaných pokutových blocích bylo vždy řádně uvedeno, za jaký přestupek byla pokuta v blokovém řízení uložena, nemohla vzniknout pochybnost o věcné příslušnosti orgánů policie, resp. obecní policie přestupky v blokovém řízení projednat ve smyslu § 86 písm. a), d) bod 1 zákona o přestupcích. Nelze dospět k závěru, že by správní orgány postupovaly při vyřízení námitek nezákonně. K obecné námitce, že z pokutových bloků není zřejmé, komu a kdy a kde byly pokuty v blokovém řízení uloženy, soud konstatuje, že všechny pokutové bloky mají zákonné náležitosti ve smyslu shora uvedených ustanovení zákona o přestupcích. Plyne z nich, že přestupcem byl žalobce, obsahují i datum a místo vydání. V. Závěr soudu a náklady řízení S ohledem na shora uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s. O podané žalobě rozhodl bez nařízení jednání, a to v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., za výslovného souhlasu žalobce i žalovaného. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případu měl úspěch žalovaný správní orgán, ten náhradu nákladů řízení nepožadoval, ostatně mu ani žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.