59 A 47/2011 - 117

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karla Kosteleckého a Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. v právní věci žalobce xx, se sídlem xx, zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3C, 779 00 Olomouc, proti žalovanému Krajskému úřadu Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, 461 80 Liberec 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 5. 2011, č. j. KULK 38126/2011/ODL/31, takto:

Výrok

I. Žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 19. 5. 2011, č. j. KULK 38126/2011/ODL/31, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Žaloba Žalobce se žalobou podanou v zákonné lhůtě domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Jablonec nad Nisou (dále také jen „správce poplatku“) ze dne 1. 4. 2011, č. j. 38243/2011, sp. zn. 297/2011/OOR/VHP. Tímto prvostupňovým rozhodnutím správce poplatku nevyhověl žalobcově žádosti o vrácení přeplatku na místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí ve výši 9 130 Kč za období 9. 7. – 30. 9. 2010 a ve výši 10 000 Kč za období 1. 10. – 31. 12. 2010. Žalobce považuje rozhodnutí za nezákonné, neboť žalovaný se dostatečně nezabýval odvolacími důvody žalobce, nesprávně interpretoval příslušné právní předpisy, porušil § 10a a § 11 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, § 114 odst. 2, 3 a § 116 odst. 2 a § 154 a § 155 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, nesprávně interpretoval ustanovení zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen „zákon o loteriích“), a odvoláním napadené rozhodnutí měl s ohledem na jeho vady zrušit nebo je prohlásit za nicotné. Podstatnou částí žalobních námitek žalobce brojí proti neoprávněnosti vybírání místního poplatku za tzv. „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí“, namítá, že místní poplatek nebylo možné vůbec vybírat. Z tohoto dovozuje, že pokud určité částky na takový místní poplatek zaplatil, má nárok na vrácení vratitelného přeplatku podle § 154 odst. 1, 2 daňové řádu a správce poplatku byl povinen mu vratitelný přeplatek na místním poplatku dle § 155 odst. 2 daňového řádu vrátit. Podle zákona o místních poplatcích ve spojení se zákonem o loteriích nelze v případě koncového interaktivního videoloterijního terminálu (dále také „IVT“), jako součásti centrálního loterijního systému (dále také „CLS“), místní poplatek vůbec stanovit a vybírat. Ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích totiž Ministerstvu financí umožňuje povolovat i loterie a jiné podobné hry, které nejsou upraveny v tomto zákoně v části první až čtvrté, ale neumožnuje mu povolovat „jiná technická herní zařízení“. Má-li tedy být provozování „jiného technického herního zařízení“ zpoplatněno, musí zákon o loteriích stanovit, že Ministerstvo financí vydává povolení k provozování takového zařízení. Ustanovení § 10a zákona o místních poplatcích upravuje možnost obcí stanovit obecně závaznou vyhláškou „místní poplatek za provozované jiné technické zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“, ale Ministerstvo financí postrádá pravomoc i působnost k vydání takového povolení. Tím pádem neexistuje žádné zařízení, které by výše uvedené podmínky ustanovení § 10a zákona o místních poplatcích splňovalo, a vybírání místního poplatku za takové zařízení je v rozporu se zákonem. Žalovaný vykládá pojem „jiné technické zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“ rozšiřujícím způsobem. Tzv. „koncová zařízení“ jsou Ministerstvem financí pouze schvalována, nikoliv povolována, a proto za ně místní poplatek nemůže být s ohledem na znění ustanovení § 10a zákona o místních poplatcích vyžadován, neboť předpokladem takového postupu je, aby zařízení bylo Ministerstvem financí povoleno. V povoleních Ministerstva financí se konstatuje, že provozování loterie nebo jiné podobné hry bude prováděno prostřednictvím CLS, kdy jde o funkčně neoddělitelné zařízení (celek), kterým je elektronický systém tvořený centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a neomezeným počtem připojených koncových IVT. IVT je tak pouze jednou z částí CLS a nemůže být proto zařazen pod pojem „jiné technické herní zařízení“, neboť slouží pouze jako zobrazovací jednotka CLS, v rámci kterého dochází k vygenerování výhry či prohry a který je umístěn jinde než koncový IVT. Rozhodnutí proto bylo vydáno v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Žalobce dále namítá, že správce poplatku nepostupoval v souladu se zásadou legality dle § 5 odst. 1 daňového řádu a porušil zásadu zákazu zneužití pravomoci. Výrok prvostupňového rozhodnutí nesplňuje náležitosti § 102 odst. 1 písm. d) daňového řádu, není z něj zřejmé, zda jde o pouhé sdělení či skutečně o rozhodnutí. Ve výroku rozhodnutí nejsou uvedeny právní předpisy, podle nichž bylo rozhodováno, tedy konkrétní ustanovení daňového řádu, zákon o místních poplatcích a předmětná obecně závazná vyhláška. V rozhodnutí také není podle § 102 odst. 1 písm. c) daňového řádu uveden příjemce tak, aby bylo zřejmé jeho postavení v řízení, jeho uvedení ve výroku žalobce nepožaduje. Místní poplatek byl stanoven v nesprávné výši, neboť vyhláška č. 3/2010 nabyla účinnosti dne 13. 7. 2010, na elektronické úřední desce je jako datum vyvěšení uveden den 28. 6. 2010, den 24. 6. 2010 je dnem jejího vydání. Vyhláška č. 3/2010 nesplňuje požadavky určitosti a srozumitelnosti, upravuje záležitosti odlišné od zákona, nemůže vyžadovat místní poplatek za „jiné technické výherní zařízení povolení Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“, neboť pro něj není zákonný podklad. Dále žalobce upozorňuje na závěry obsaženém v metodickém návodu č. j. 34/21919/2011 ze dne 31. 1. 2011, v němž Ministerstvo financí dospělo k závěru ve vztahu ke správním poplatkům, které je nutno vyměřovat za určitou povolenou hru dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích bez ohledu na to, v kolika provozovnách či zařízeních je hra provozována, pokud se jedná o tutéž hru. Žalobce dále velmi obšírně namítá protiústavnost procedury přijímání zákona č. 183/2010 Sb., a to v části, kterou byl novelizován zákon o místních poplatcích ve věci zpoplatnění „jiných technických herních zařízení povolovaných Ministerstvem financí“. Brojí proti praxi „přílepků“. Žalobce z uvedených důvodů navrhoval zrušit rozhodnutí obou stupňů pro nezákonnost a žádal náhradu nákladů řízení. II. Vyjádření žalovaného Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě setrval na důvodech svého rozhodnutí, dovolával se skutečností, plynoucích ze správního spisu. Odkázal také na závěry Ústavního soudu v nálezu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10, v němž judikoval, že nic nebrání tomu, aby IVT byly podřazeny pod širší definici dle § 2 písm. e) zákona o loteriích, a postavil je tak na roveň výherních hracích přístrojů (dále také jen „VHP“). Smysl novely zákona o místních poplatcích je podle žalovaného jasný. Žalovaný poukázal na to, že žalobci vratitelný přeplatek nevznikl, neboť správce poplatku evidoval ke dni vydání rozhodnutí o přeplatku na osobním účtu žalobce nedoplatek. Žalobce za období 9. 7. – 30. 9. 2010 zaplatil částku ve výši 9 130 Kč a za období 1. 10. – 31. 12. 2010 částku ve výši 10 000 Kč, celkem tedy 19 130 Kč. Tato částka neodpovídá sazbě poplatku za tři jiná technická zařízení za dvě období stanovená vyhláškou, celková výše poplatku činila za uvedené období 28 698 Kč. Správce poplatku ve výroku svého rozhodnutí uvedl příslušné ustanovení daňového řádu, podle něhož bylo o žádosti o vrácení přeplatku rozhodováno, rozhodnutí bylo jednoznačně označeno jako rozhodnutí, výrok odpovídá znění § 155 odst. 1 daňového řádu. Další právní předpisy i podzákonné byly citovány v odůvodnění rozhodnutí správce poplatku. Nebyl důvod žalobce označovat jako poplatníka, jeho postavení v řízení bylo zřejmé. Datum vyvěšení vyhlášky č. 3/2010 bylo ověřeno, byl jím den 24. 6. 2010, vyhláška tak nabyla účinnosti dnem 9. 7. 2010, výše poplatku tak byla stanovena správně. Žalovanému nepříslušelo posuzovat zákonnost vyhlášky č. 3/2010, k jejímuž vydání byla obec zmocněna zákonem o obcích a zákonem o místních poplatcích. Metodická sdělení Ministerstva financí jsou jen doporučeními. Na závěr žalovaný uvedl, že mu nepříslušelo posuzovat zákonnost postupu přijetí zákona č. 183/2010 Sb., tímto zákonem byl vázán. Žalovaný dával soudu na zvážení, zda Ústavnímu soudu nepředloží k posouzení ústavnost novely zákona o místních poplatcích. III. Replika Na vyjádření žalovaného žalobce reagoval replikou, podotkl, že pokud by mělo být ke koncovým herním zařízením přistupováno stejně jako k VHP, pak by mělo být jejich provozování povolováno Ministerstvem financí stejně, nikoli jen v podobě povolení provozování loterie. Zmiňovaný nález Ústavního soudu se týkal jiné situace, a to postupu dle § 50 odst. 4 zákona o loteriích. Zdůraznil, že v případě IVT je povolováno provozování loterie, což brání jeho zpoplatnění stejně jako v případě např. vícemístných technických zařízení. IVT nesplňuje definici § 17 odst. 1 zákona o loteriích. Jeho koncová IVT nepodléhají poplatkové povinnosti, proto na jeho účtu nemůže správce poplatku evidovat nedoplatek. Rovněž žalobce se přidal k návrhu na předložení novely zákona o místních poplatcích Ústavnímu soudu k posouzení. IV. Zjištění ze správního spisu Ze spisové dokumentace byly s ohledem na žalobní body zjištěny tyto rozhodné skutečnosti: V podání ze dne 17. 8. 2010 nazvaném „Věc: Splnění ohlášení s výhradou“ žalobce v návaznosti na novelu zákona o místních poplatcích č. 183/2010 Sb. a vyhlášku č. 3/2010 sděluje, že na území města Jablonec nad Nisou provozuje loterii nebo jinou podobnou hru provozovanou prostřednictvím CLS na 3 IVT, které však nepovažuje za „jiné technické herní zařízení“ podléhající místnímu poplatku, ale za součást jediného technického celku – CLS. Ohlášení žalobce podal z důvodu nejistoty, zda je poplatníkem ve smyslu uvedené vyhlášky. Žádostmi ze dne 25. 2. 2011 žalobce požádal správce poplatku o vrácení vratitelného přeplatku místního poplatku za jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí ve výši 9 130 Kč za III. čtvrtletí 2010 a ve výši 10 000 Kč za IV. čtvrtletí roku 2010 s tím, že místní poplatek byl zaplacen, ačkoli pro jeho placení není zákonný podklad. Rozhodnutím ze dne 1. 4. 2011 správce poplatku podle § 155 daňového řádu vyslovil, že žalobcovým žádostem o vrácení přeplatku místního poplatku za výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolení Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu ve výši 9 130 Kč za období 9. 7. – 30. 9. 2010 2010 a ve výši 10 000 Kč za období od 1. 10. – 31. 12. 2010 nelze vyhovět. V odůvodnění rozhodnutí správce poplatku uvedl, že žalobce byl povinen podle zákona o místních poplatcích a obecně závazné vyhlášky města Jablonec nad Nisou č. 3/2010 platit místní poplatek za jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí, a to 3 povolené koncové IVT, od 9. 7. 2010 do 31. 12. 2010 v celkové výši 28 698 Kč. Žalobce však uhradil na místním poplatku za uvedené období jen částku 19 130 Kč, neuhradil tedy místní poplatek ve správné výši, proto nemá vratitelný přeplatek a jeho žádost o vrácení přeplatku byla dle § 155 odst. 2 daňového řádu zamítnuta. K odvolání žalobce, obsahujícího důvody obdobné jako v právě projednávané žalobě, vydal žalovaný napadené rozhodnutí ze dne 19. 5. 2011, kterým odvolání zamítl a rozhodnutí správce poplatku potvrdil. Žalovaný konstatoval, že jiným technickým herním zařízením ve smyslu loterijního zákona je třeba rozumět i koncový IVT, neboť jde o technické zařízení, pomocí kterého je provozována loterie nebo jiná podobná hra a bylo povoleno Ministerstvem financí. Žalovaný zkontroloval, že v souladu se zákonem o místních poplatcích byla vydána vyhláška města Jablonec nad Nisou č. 3/2010, splatnost místního poplatku za jiné technické zařízení povolení Ministerstvem financí byla stanovena za III. čtvrtletí k 30. 9. 2010 a za IV. čtvrtletí 31. 12. 2010. Žalobce měl na území města povoleny 3 koncové IVT jako jiná technická herní zařízení, pokud zaplatil místní poplatek jen ve výši 9 130 Kč a 10 000 Kč, zaplatil jej v nesprávné výši, vratitelný přeplatek mu nevznikl. Správce poplatku nepochybil, pokud jeho žádostem nevyhověl, výrok jeho rozhodnutí pak odpovídá znění ustanovení § 155 odst. 1 daňového řádu, který hovoří o vyhovění žádosti, opačným případem je pak nevyhovění žádosti. Rozhodnutí správce poplatku dle žalovaného obsahovalo i další zákonné náležitosti, příjemce byl označen v záhlaví rozhodnutí, výrok obsahuje právní předpis, podle kterého bylo rozhodováno, z odůvodnění plyne, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto a o jaké důkazy správce poplatku svoje zjištění opřel. Žalovaný zkontroloval datum vyvěšení vyhlášky č. 3/2010 na úřední desce města, byla vyvěšena dne 24. 6. 2010 a nabyla účinnosti dne 9. 7. 2010. K protiústavnosti novely zákona o místních poplatcích zákonem č. 183/2010 Sb. konstatoval, že zákonem byl vázán. Naopak metodické pokyny Ministerstva financí závazné nejsou. V. Posouzení soudem Napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející soud přezkoumal v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), poté co v přerušeném řízení po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/12 ze dne 9. 1. 2013, publikovaném na www.nalus.cz pokračoval, v mezích a rozsahu uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Na prvním místě soud s odkazem na právě zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/12 ze dne 9. 1. 2013 konstatuje, že žalobcovy námitky směřující do protiústavnosti části zákona č. 183/2010 Sb., jímž byl novelizován zákon o místních poplatcích, jsou nedůvodné. Otázka byla již Ústavním soudem zodpovězena a Ústavní soud v citovaném nálezu dospěl k závěru, že zmíněná novela nebyla přijata ústavně nekonformním způsobem, a soud je tímto nálezem vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy) a dovoluje si plně na argumentaci Ústavního soudu odkázat. Podstatou žaloby je pak především polemika o tom, zda žalobcem provozované loterie nebo jiné podobné hry prostřednictvím CLS podléhají místnímu poplatku za provozovaný VHP nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí, stanovenému obecně závaznou vyhláškou města Jablonec nad Nisou č. 3/2010. Spor je o to, zda koncový IVT lze podřadit pod pojem „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí“ ve smyslu ustanovení § 10a zákona o místních poplatcích a zda vůbec místní poplatek za provozované „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí“ vybírat lze. Soudu je známo, že tato otázka byla již řešena jinými krajskými správními soudy (např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 10. 2011, č. j. 10 A 61/2011-45, dostupný na www.nssoud.cz, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2013, č. j. 31 Af 131/2011-88 či ze dne 22. 1. 2013, č. j. 29 Af 33/2011-30) a zdejší soud neshledal důvod odchýlit se od závěrů, k nimž soudy dospěly v těchto rozhodnutích. Stanovení místních poplatků patří do samostatné působnosti obce (§ 14 odst. 1 zákona o místních poplatcích) a obec je zavede obecně závaznou vyhláškou, ve které upraví podrobnosti jejich vybírání, zejména stanoví konkrétní sazbu poplatku, vznik a zánik poplatkové povinnosti, lhůty pro plnění ohlašovací povinnosti, splatnost, úlevy a případné osvobození od poplatků (§ 14 odst. 2 téhož zákona). Podle § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích, ve znění zákona č. 183/2010 Sb., mohou obce vybírat mimo jiné poplatky za provozovaný VHP nebo jiné technické herní zařízení povolení Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu (s odkazem na zákon o loteriích). Podle ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích může Ministerstvo financí povolovat i loterie a jiné podobné hry, které nejsou uvedeny v části první až čtvrté tohoto zákona, s tím, že v povolení budou všechny podmínky provozování podrobně stanoveny a použije přitom přiměřeně ustanovení části první až čtvrté zákona. Poplatku za provozovaný VHP nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podléhá každý povolený VHP nebo jiné technické herní zařízení a platí jej jeho provozovatel s tím, že sazba poplatku za každý VHP nebo jiné technické herní zařízení na tři měsíce může činit částku od 1 000 Kč do 5 000 Kč (§ 10a zákona o místních poplatcích). Zákonné možnosti využilo město Jablonec nad Nisou a vydalo obecně závaznou vyhlášku č. 3/2010. Podle této vyhlášky místnímu poplatku podléhá provozovaný VHP nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí, a to ode dne, kdy byl uveden do provozu, s tím, že sazba za každý činí 5 000 Kč na 3 měsíce (případně v poměrné části, bude-li provozován po dobu kratší než 3 měsíce), když nezaplacení poplatků včas nebo ve správné výši podléhá zvýšení podle § 11 zákona o místních poplatcích. Vyhlášku soud neshledal neurčitou a nesrozumitelnou. Jak již soud uvedl, podstatou věci je pojem „jiné technické herní zařízení povolované Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“ v § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích. S argumenty žalobce soud nesouhlasí, neboť má za to, že za „jiné technické herní zařízení“ je ve smyslu zákona o loteriích třeba rozumět takové technické zařízení odlišné od VHP podle ustanovení § 17 zákona o loteriích, které je funkčně nedělitelné a slouží k realizaci loterie nebo jiné podobné hry ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 tohoto zákona. Konkrétní skutkové okolnosti ohledně povolení Ministerstva financí vydaných žalobci nejsou sporné. Není pochyb o tom, že povolení udělené Ministerstvem financí žalobci je povolením podle ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích, tedy povolením loterie a jiné podobné hry. V povolení je uveden také způsob provozování této hry, tedy CLS s centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a připojenými koncovými terminály - IVT. Z hlediska poplatkové povinnosti ve vztahu k zákonu o místních poplatcích je však nerozhodné, na jakém principu či prostřednictvím čeho je povolená loterie provozována. Není možné směšovat pojem „loterie a jiná podobná hra“ s pojmem „zařízení“, na němž je tato hra provozována. V rámci druhů loterií a jiných podobných her totiž převažují tzv. technické hry, jejichž provozování je přímo spojeno s technickým zařízením sloužícím k provozu této hry a toto je také v jednotlivých povoleních specifikováno. Jedná se o loterie a jiné podobné hry neupravené v části první až čtvrté zákona o loteriích a povolované Ministerstvem financí na základě zmocnění v ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích. Do této kategorie her tak jistě patří i hry provozované prostřednictvím CLS (včetně IVT), které by bez povolení herního zařízení, jež realizaci herního procesu zabezpečuje a v jehož softwaru je příslušná hra zakomponována, nebylo možno provozovat. Z pohledu funkční nedělitelnosti je nutné považovat za „jiné technické herní zařízení“ to, které je schopno v důsledku napojení na centrální řídící jednotku realizovat celý herní proces podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona o loteriích, a tedy za předmět místního poplatku centrální jednotku a jeden kus IVT. Lze tak jedině potvrdit, že Ministerstvo financí je oprávněno povolit loterii nebo jinou podobnou hru provozovanou prostřednictvím CLS, jak potvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10, ze dne 14. 6. 2011, publikovaném na www.nalus.cz, podle kterého „je přípustné, aby obec, pociťuje-li takovou místní potřebu, regulovala obecně závaznou vyhláškou vydanou podle § 50 odst. 4 loterijního zákona ve spojení s § 2 písm. e) téhož zákona umístění i interaktivního videoloterijního systému, případně dalších přístrojů podobných výherním hracím přístrojům, a to jako součásti širší množiny přístrojů, k jejichž provozu vydává povolení Ministerstvo financí podle § 50 odst. 3 loterijního zákona. Vydáním obecně závazné vyhlášky obec nikterak nezasahuje do vlastní rozhodovací pravomoci ministerstva, které je kompetentní v případě inominátních loterií a jiných obdobných her, tj. zařízení, která nesplňují definici podle § 17 odst. 1 loterijního zákona, avšak současně jsou těmto zařízením podobná, posoudit splnění všech požadavků vyplývajících z části první až čtvrté zákona, jak mu ostatně ukládá § 50 odst. 3 loterijního zákona“. Povoluje-li Ministerstvo financí loterii nebo jinou podobnou hru neuvedenou v části první až čtvrté zákona o loteriích, je pak jeho povinností ve smyslu § 50 odst. 3 tohoto zákona přiměřeně použít ustanovení části první až čtvrté citovaného zákona. Což ve vztahu k obsahovým náležitostem takového povolení také znamená přiměřenou aplikaci ustanovení týkajících se obsahových náležitostí povolení povolujících loterie nebo jiné hry uvedené v části první až čtvrté zákona o loteriích, včetně např. schválení herního plánu, schválení umístění (jiného technického) herního zařízení apod. Nelze proto souhlasit s žalobcem v tom směru, že Ministerstvo financí povoluje pouze provozování loterie nebo jiné podobné hry, ale nikoliv již jiného technického herního zařízení nebo jinak pojmenovaného koncového zařízení, tedy i IVT. Ministerstvo financí totiž podle ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích žalobci povolilo provozování loterie a jiné podobné hry (rozhodnutí č. j. 34/85679/2008, ze dne 15. 10. 2008), a to prostřednictvím CLS, jenž je tvořen centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a připojenými koncovými IVT. Jestliže tedy Ministerstvo financí povolilo provozování loterie nebo jiné podobné hry prostřednictvím CLS, povolilo také i jednotlivé koncové IVT. Jejich provozování a umístění navíc dle druhé části výroku tohoto rozhodnutí dále i schválilo. Jen z užití slova „schválilo“ však nelze dovodit, že by jednotlivé koncové IVT snad nebyly „povoleny“ jako nedílná součást CLS, bez něhož nemůže být předmětná povolená hra realizována. Soud ve shodě se žalovaným připomíná soud nález Ústavního soudu spis. zn. Pl. ÚS 29/10 ze dne 14. 6. 2011, v němž Ústavní soud (byť se zabýval zejména souladem napadené obecně závazné vyhlášky obce s ustanovením § 50 odst. 4 zákona o loteriích) dospěl k závěru, „že charakter interaktivní videoloterijních systémů neumožňuje jejich podřazení pod úzkou definici výherního hracího přístroje podle § 17 odst. 1 loterijního zákona, neboť videoloterijní terminály jakožto koncové herní stanice, které jsou součástí širšího a složitějšího systému, jehož jádro je umístěno centrálně, postrádají vlastnost kompaktnosti, kterou vyžaduje definice obsažená v § 17 odst. 1 loterijního zákona. Avšak nic nebrání tomu, aby byly podřazeny pod širší definici podle § 2 písm. e) loterijního zákona, neboť nepochybně se jedná o zařízení výherním hracím přístrojům podobná a sloužící témuž účelu“. To plně odpovídá závěrům nejen správce poplatku a žalovaného a shora uvedené argumentaci soudu. Dovolával-li se žalobce aktuálního metodického pokynu Ministerstva financí ze dne 31. 1. 2011, soud jen ve stručnosti uvádí, že tento pokyn není právně závazný a vztahuje se k metodice vyměřování správních, nikoli místních poplatků, jež jsou svou povahou jiné a sledují jiný účel. V případě žalobce tak byly splněny všechny zákonné podmínky pro to, aby jím provozovaná loterie nebo jiná podobná hra podléhala zákonné povinnosti platit místní poplatek podle § 1 písm. g) a § 10a zákona o místních poplatcích, když povolenou loterii nebo jinou podobnou hru žalobce provozuje také prostřednictvím IVT jako „jiného technického herního zařízení“ a toto „jiné technické herní zařízení“ je povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu. Pokud pak jde o domnělý nárok žalobce na vrácení uhrazeného místního poplatku za jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí jako přeplatku, je třeba nejdříve zodpovědět otázku, zda bylo ze strany žalobce hrazeno bez právního důvodu. Tak tomu nebylo, neboť žalobce provozoval na území města Jablonec nad Nisou loterii nebo jinou podobnou hru povolenou Ministerstvem financí podle ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích, a to prostřednictvím 3 ks koncových zařízení – IVT jako součástí CLS. Poplatková povinnost mu proto v souladu se shora citovaným ustanoveními zákona o místních poplatcích a v souladu s vyhláškou č. 3/2010 vznikla, ale byla z jeho strany splněna toliko částečně, když za III. čtvrtletí 2010 byla uhrazena ve výši 9 130 Kč a za IV. čtvrtletí 2010 pak ve výši 10 000 Kč. Žalobci tak ve vztahu ke správci poplatku nemohl vzniknout přeplatek, když jeho poplatková povinnost nebyla splněna ve správné výši. Jestliže se žalobce dovolával toho, že částky 9 130 Kč a 10 000 Kč jsou vratitelným přeplatkem, neboť mu nesvědčila zákonná povinnost takový místní poplatek vůbec platit, neměl pravdu. Správce daně a žalovaný postupovali v souladu se zákonem, pokud dovodili, že žalobci vratitelný přeplatek ve smyslu § 154 odst. 2 daňového řádu z titulu uhrazení shora uvedených částek bez právního důvodu nevznikl. Nedošlo tak ze strany správce poplatku ani žalovaného k porušení zásady zákonnosti ani principu zákazu zneužití pravomoci správního orgánu. Soud neshledal, že by rozhodnutí správce poplatku nemělo některou z náležitostí dle § 102 daňového řádu. Podle § 102 odst. 1 písm. d) daňového řádu rozhodnutí obsahuje mimo jiné výrok s uvedením právního předpisu, podle něhož bylo rozhodováno. Z označení prvostupňového rozhodnutí jako „rozhodnutí o přeplatku“ a z obsahu jeho výroku, ze kterého beze všech pochybností vyplývá, že správce poplatku žalobcově žádosti o vrácení přeplatku ve smyslu § 155 odst. 1 daňového řádu nevyhověl (a contrario vyhovění žádosti dle citovaného ustanovení) plyne, že správce poplatku rozhodoval o právech žalobce jako poplatníka předmětného místního poplatku a že se tedy nejedná o pouhé sdělení, které by se právního postavení žalobce snad nedotýkalo, jak se žalobce snaží dovodit. Rovněž z rozhodnutí zcela jistě plyne, že je určeno právě žalobci, který byl v záhlaví rozhodnutí označen, a že se rozhodovalo, jak už soud uvedl, právě o jeho žádostech o vrácení přeplatku. Žalobce si tak musel být svého postavení v řízení vědom, což také byl, když na rozhodnutí reagoval odvoláním zcela v intencích daňového řádu a dalších dotčených právních předpisů. Uvedení příslušného ustanovení § 155 daňového řádu ve výroku rozhodnutí správce poplatku pak odpovídá podstatě rozhodnutí, kterým bylo rozhodnutí o žalobcově žádosti o vrácení přeplatku právě ve smyslu § 155 odst. 1 daňového řádu, soud má zákonný požadavek § 102 odst. 1 písm. d) daňového řádu za naplněný. Neuvedení dalších hmotně právních předpisů v samotném výroku rozhodnutí pak s ohledem na jeho povahu nemělo na zákonnost rozhodnutí vliv. Správce poplatku nadto v odůvodnění žalobci vysvětlil, podle jakých právních předpisů jeho domnělý nárok na vrácení přeplatku na uhrazeném místním poplatku za jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí posoudil. Žalobní námitku týkající se nabytí účinnosti obecně závazné vyhlášky města Jablonec nad Nisou č. 3/2010 dne 9. 7. 2012 soud neshledal důvodnou. Podle § 12 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), obecně závazné vyhlášky musí být vyhlášeny, což je podmínkou platnosti právního předpisu obce. Vyhlášení se provede tak, že se právní předpis obce vyvěsí na úřední desce obecního úřadu po dobu 15 dnů. Dnem vyhlášení právního předpisu obce je první den jeho vyvěšení na úřední desce. Kromě toho může obec uveřejnit právní předpis obce způsobem v místě obvyklým. Co je třeba rozumět úřední deskou obce, lze dovodit z § 26 odst. 1 správního řádu, když platí, že orgány územní samosprávy mají zřízenu jednu úřední desku. Je sice pravdou, že obsah úřední desky musí být také dle § 26 odst. 1 věta poslední správního řádu zveřejněn i způsobem umožňujícím dálkový přístup (obvykle webové stránky obce), jedná se však o povinnost informační, která nemá na platnost a účinnost obecně závazné vyhlášky obce vliv, ta se v souladu s § 12 odst. 1 obecního zřízení zásadně odvozuje od vyvěšení na úřední desce obce. Z úřední činnosti (a to ze stejnopisu vyhlášky města Jablonec nad Nisou č. 3/2010 založeného ve věci řešené zdejším soudem pod sp. zn. 59A 40/2011) je soudu známo, že na stejnopisu obecně závazné vyhlášky byl uveden jako datum jejího vydání a vyvěšení na úřední desce den 24. 6. 2010, datum nabití účinnosti pak den 9. 7. 2010, zcela v souladu s § 12 odst. 1 obecního zřízení. Pokud byla na webových stránkách města uvedena jiná data vyvěšení předmětné vyhlášky, nijak to neovlivnilo samotné nabytí účinnosti vyhlášky. Zavádějící informace na webových stránkách pak neměla žádný vliv na zákonnost rozhodnutí. Z tohoto důvodu pak soud neshledal opodstatněnými ani výhrady týkající se nesprávné výše poplatkové povinnosti z důvodu jejího vzniku dnem 9. 7. 2010, nikoli až 13. 7. 2010, jak se žalobce domnívá. Není zřejmé, jak by se tato skutečnost konkrétně promítla do přezkoumávaného posouzení žalobcova nároku na přeplatek na místním poplatku, když žalobce splnil svou poplatkovou povinnost pouze částečně. Soud uzavírá s tím, že ve vztahu k žalovanému rozhodnutí, ani k rozhodnutí správce poplatku neidentifikoval důvody, jež by je činily ve smyslu ustanovení § 105 daňového řádu nicotnými. Správce poplatku byl k vydání rozhodnutí věcně příslušný, rozhodnutí netrpí vadami, které by jej činily vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným a ani rozhodnutí žalovaného nebylo vydáno na základě nicotného rozhodnutí vydaného správcem poplatku. VI. Závěrečné shrnutí a náklady řízení Protože soud neshledal žalobu důvodnou, zamítl ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. Ve věci soud rozhodoval, aniž by nařídil ústní jednání, a to v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., když žalobce s uvedeným způsobem postupu soudu souhlasil a žalovaný ve stanové lhůtě svůj nesouhlas nevyjádřil. Podle § 60 odst. 1 s. ř. s. věta prvá má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci byl úspěšný žalovaný správní orgán, náhradu nákladů však nežádal, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení