59 A 56/2012 - 72

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karla Kosteleckého a Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. v právní žalobce: K.L., IČ XX, s místem podnikání XX, právně zastoupeného Mgr. Lubomírem Kazdou, advokátem se sídlem Půtova 1219/3, Praha 1 – Nové Město, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy ČR, se sídlem Nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 4. 2012, č. j. 94/2012-110-SDNA/3 takto:

Výrok

I. Žaloba proti rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 13. 4. 2012, č. j. 94/2012- 110-SDNA/3 se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Shora označeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje – odboru dopravy (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 9. 8. 2010, č. j. OD 584/2010 KULK 53461/2010/67.2/Ji, kterým byla žalobci podle § 35 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě (dále jen „zákon o silniční dopravě“) uložena pokuta ve výši 35 000 Kč za porušením § 3 odst. 3 téhož zákona. Žalobce nejprve namítá, že písemnost o zahájení správního řízení nemohl převzít pro nepřítomnost z důvodu pracovní cesty do zahraničí, neměl proto vůbec povědomí o zahájeném řízení, nemohl se k věci vyjádřit, nebyl poučen o svých procesních právech. Upozorňuje na skutečnost, že zatímco prvostupňový správní orgán vycházen z fikce doručení dne 19. 7. 2010, žalovaný za den doručení považoval 21. 7. 2010, kdy měla být písemnost žalobcem převzata. Tato zmatečnost způsobuje dle žalobce nicotnost a nepřezkoumatelnost obou rozhodnutí. Není jasné, kdo písemnost dne 21. 7. 2010 převzal, když žalobce to být nemohl. Dále žalobce namítá, že správní orgán prvého stupně odůvodnil svou věcnou příslušnost odkazem na neplatné a neúčinné ustanovení právního řádu, konkrétně § 2 odst. 22 zákona o silniční dopravě. Zásadní námitkou je však námitka, že nebyl náležitě zjištěn skutečný stav věci a nebyla respektována zásada „nullum crimen sine lege“. Při důsledném zjišťování všech skutečností mohly dle žalobce správní orgány zjistit a prověřit tvrzení řidiče o jeho tehdy soukromé jízdě bez vědomí dopravce. Povinností správních orgánů je posoudit všechny důkazy, což správní orgán prvního stupně ani žalovaný neučinily. Judikát Městského soudu v Praze č. j. 7 Ca 143/2009-42 citovaný v napadeném rozsudku žalovaným na věc dopadá pouze okrajově a svědčí o účelovém, povrchním a nedůsledném postupu žalovaného. Žalobce je přesvědčen, že je třeba vycházet z rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 226/95, ve kterém je uvedeno, že užití analogie v oblasti správního trestání je možné jen omezeně, a to vždy ve prospěch delikventa. Byla také porušena zásada rychlosti a hospodárnosti správního procesu, když o odvolání ze dne 27. 8. 2010 žalovaný rozhodl až dne 13. 4. 2012. Žalobce proto navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě setrval na důvodech svého rozhodnutí, dovolával se skutečností plynoucích ze správního spisu a navrhoval zamítnutí žaloby jako nedůvodné. K nedoručení oznámení o zahájení správního řízení ze dne 2. 7. 2010 uvedl, že toto oznámení bylo prvostupňovým správním orgánem žalobci zasláno prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Součástí spisové dokumentace je originál doručenky tohoto oznámení, ze kterého prokazatelně vyplývá, že si je dne 21. 7. 2010 žalobce osobně vyzvedl. Ani v odvolání proti prvostupňovému orgánu ani v projednávané žalobě žalobce svá tvrzení ohledně nedoručení uvedeného oznámení z důvodu služební cesty nijak nedoložil. Pokud krajský úřad uvádí, že řízení bylo zahájeno dne 19. 7. 2010, není toto pochybení vadou, která by měla za důsledek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Rozhodnou skutečností je, že se žalobce o zahájení řízení dozvěděl. Pokud krajský úřad v záhlaví prvostupňového rozhodnutí a v oznámení o předání spisu žalovanému odůvodnil svou příslušnost § 2 odst. 22 zákona o silniční dopravě, místo § 2 odst. 20 téhož zákona, jednalo se zřejmě o chybu v psaní. Každopádně rozhodoval věcně i místně příslušný správní orgán. Důkaz – přiznání řidiče o jeho tehdy soukromé jízdě bez vědomí dopravce nemohli správní orgány v průběhu řízení provést, neboť ani v odvolání žalobce tuto skutečnost neuvedl a takový důkaz nenavrhl. Řidič navíc při řízení vozidla v den kontroly použil paměťovou kartu řidiče Karla Linhy, tj. žalobce. Žalovaný také nesouhlasil s tím, že by v daném případě byla použita analogie. Uvedl, že zákon o silniční dopravě předmětný případ řeší, a k právní otázce, která je podstatou sporu, se také již opakovaně vyjadřovaly správní soudy. Žalovaný připustil, že lhůta mezi podáním odvolání a vydáním napadeného rozhodnutí byla delší, žalobce měl však možnost podat žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podle § 80 odst. 3 správního řádu, což neučinil. Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce replikou. Zopakoval, že správní řízení řádně vůbec neproběhlo, neboť žalobce o něm nebyl vyrozuměn, nemohl se k věci vyjádřit, případně požádat o prominutí zmeškání úkonu. Lze předpokládat, že omylem správního orgánu (nedostatečné určení adresáta) mohlo být doručeno jinému subjektu, jiné osobě (shodného jména i příjmení), která se zdržuje na stejné adrese, ta ovšem není podnikatelem – podnikající fyzickou osobou. Z předloženého správního spisu soud ověřil skutečnosti rozhodné pro posouzení projednávané věci. Dne 13. 11. 2009 byla na sinici I/13 v Bílém Kostele nad Nisou provedena Policií ČR silniční kontrola u vozidla tovární značky XX, registrační značky XX, rok výroby XX, o největší povolené hmotnosti 26 000 kg, řízeného v době kontroly R.H., nar. XX a provozovaného žalobcem. Dle kontrolních zjištění byla v době kontroly předmětným vozidlem provozována nákladní doprava v rámci EU pro cizí potřebu. Provedenou kontrolou bylo zjištěno, že řidič použil cizí paměťovou kartu řidiče (vystavenou na jméno žalobce). Tato zjištění zaznamenala Policie ČR do protokolu, řidič protokol podepsal, aniž by se k uvedenému porušení vyjádřil. Svá zjištění postoupila Policie ČR dne 30. 11. 2009 Krajskému úřadu Libereckého kraje. Správní orgán prvního stupně písemností ze dne 2. 7. 2010 oznámil žalobci zahájení správního řízení dle § 46 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) o uložení pokuty za porušení § 3 odst. 3 zákona o silniční dopravě ve smyslu čl. 14 odst. 4 písm. a) a čl. 15 odst. 8 Nařízení Rady (EHS) č. 3821/85. Písemnost byla dle doručenky založené ve spise žalobcem osobně převzata dne 21. 7. 2010. V oznámení o zahájení řízení byl žalobce poučen v souladu s § 36 správního řádu o právu navrhovat důkazy a jejich doplnění, současně byl vyrozuměn o tom, že dne 28. 7. 2010 bude prováděno dokazování čtením listin. Přílohou oznámení o zahájení správního řízení byla kopie protokolu o výsledcích kontroly ze dne 13. 11. 2009, kopie koncesní listiny a kopie úředního záznamu o odnětí věci, včetně kopie karty řidiče a kopie výtisku z digitálního tachografu týkající se předmětné silniční kontroly. Dne 28. 7. 2010 byl proveden důkaz listinou, a to spisovou dokumentací Policie ČR k uvedené věci. Žalobce byl o termínu dokazování vyrozuměn v oznámení o zahájení správního řízení ze dne 2. 7. 2010, dokazování se nezúčastnil. Dne 9. 8. 2010 vydal Krajský úřad Libereckého kraje, odbor dopravy rozhodnutí č. j. OD 584/2010 KULK 53461/2010/67.2/Ji, kterým žalobci podle § 35 odst. 1 písm. b) zákona o silniční dopravě uložil pokutu ve výši 35 000 Kč za porušení § 3 odst. 3 téhož zákona, neboť jako dopravce při provozování nákladní silniční motorové dopravy nezajistil, aby bylo dodrženo ustanovení čl. 14 odst. 4 písm. a) ustanovení čl. 15 odst. 8 Nařízení Rady (EHS) č. 3821/85 týkající se používání karty řidiče a záznamového zařízení. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že řidič R.H. nevedl dne 13. 11. 2009 řádným způsobem záznam o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku, když používal ve vozidle, které je vybaveno digitálním tachografem, kartu jiného řidiče (žalobce), čímž došlo k potlačování údajů uchovávaných v záznamovém zařízení a na kartě řidiče. Žalobci byla současně uložena povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. Proti prvostupňovému rozhodnutí správního orgánu se žalobce dne 27. 8. 2010 odvolal. V odvolání namítal, že dopravce nelze činit odpovědným za přestupek řidiče, který byl již za své jednání shledán vinným. Správní orgán prvního stupně dle žalobce nezkoumal věc ve všech souvislostech, ani se nevypořádal s otázkou, jak může dopravce ovlivnit konkrétní porušení povinnosti řidiče. Žalobce nesouhlasil s právní kvalifikací, kterou správní orgán prvního stupně použil, aplikaci norem evropského práva považoval za nemístnou a zavádějící. Zdůraznil, že dne 28. 7. 2010, kdy probíhalo v dané věci dokazování, byl v souvislosti s plněním pracovně podnikatelských aktivit v zahraničí a o daném termínu nebyl včas vyrozuměn. Uzavřel, že správní orgán nezjistil skutečný stav věci, nevyčerpal všechny možnosti pro zjištění objektivní pravdy a nerespektoval zásadu „nullum crimen sine lege“. O podaném odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. Uvedl, že se ztotožňuje se skutkovým zjištěním prvostupňového správního orgánu a odkázal na protokol o kontrole č. 131109/1/315241 ze dne 13. 11. 2009. Pokutu ve výši 35 000 Kč uloženou žalobci považoval za přiměřenou. Zdůraznil, že odpovědnost žalobce za porušení zákona o silniční dopravě je založena na principu objektivní odpovědnosti bez ohledu na zavinění a bez možnosti liberačních důvodů. Správní orgán prvního stupně neměl povinnost zkoumat zavinění žalobce, ani zkoumat odpovědnost řidiče. Skutečnost, že řidič byl za své jednání – přestupek shledán vinným, je ve vztahu k posuzování odpovědnosti žalobce jako dopravce bezpředmětná a nic nemění na tom, že § 3 odst. 3 zákona o silniční dopravě žalobci jako dopravci ukládá konkrétní povinnost a § 35 odst. 1 písm. b) téhož zákona stanoví sankci za její neplnění. Žalobce se tedy nemůže zbavit své odpovědnosti za porušení právní povinnosti tím, že poukáže na protiprávní chování jiné osoby. V této souvislosti žalovaný zmínil rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 7 Ca 143/2009 – 42 a nález Ústavního soudu III. ÚS 944/08. Pokud jde o právní kvalifikaci, žalovaný dospěl k závěru, že Krajský úřad Libereckého kraje skutek správně právně kvalifikoval, když aplikoval § 3 odst. 3 zákona o silniční dopravě a sankci uložil podle § 35 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Nařízení Rady (EHS) č. 3821/85 upravuje schvalování, montáž a způsob používání záznamového zařízení včetně vydání a způsobu používání paměťové karty řidiče a jako přímo použitelný právní předpis má obecnou závaznost a je pro Českou republiku jako členský stát Evropské unie závazný a bezprostředně použitelný. K námitce, že se žalobce nemohl dne 28. 7. 2010 účastnit provedeného dokazování, žalovaný uvedl, že z podkladů založených ve spise vyplývá, že žalobci bylo oznámení o zahájení řízení doručeno do vlastních rukou dne 21. 7. 2010, dokazování čtením listin se konalo dne 28. 7. 2010, žalobce tak měl dostatek času oznámit správnímu orgánu prvního stupně svůj zájem účastnit se dokazování, eventuálně požádat o změnu termínu z důvodu pracovních povinností v zahraničí. Žalovaný uzavřel, že neshledal žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly zrušení či změnu rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje a proto prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející soud přezkoumal v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního s. ř. s., v rozsahu a v mezích uplatněných žalobních bodů, když nejprve se soud musel zabývat žalobní výtkou nicotnosti rozhodnutí žalovaného a stavebního úřadu, k níž by ostatně musel podle § 76 odst. 2 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti. Za nicotný je podle doktríny a dosavadní judikatury správních soudů třeba považovat správní akt, který trpí vadami takové intenzity, že již vůbec nelze o správním aktu hovořit. Typicky jsou takovými vadami neexistence zákonného podkladu pro rozhodnutí, nedostatek pravomoci, nejtěžší vady příslušnosti, absolutní nedostatek formy, absolutní omyl v osobě adresáta, neexistence skutkového základu způsobující bezobsažnost, požadavek trestného plnění, požadavek plnění fakticky nemožného, neurčitost, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost). K nicotnosti přezkoumávaného správního rozhodnutí je soud povinen přihlédnout nejen k námitce žalobce, ale z úřední povinnosti. Vlastní definici nicotnosti pak obsahuje správní řád. Podle jeho § 77 odst. 1 je nicotné rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotnost z tohoto důvodu zjišťuje a rozhodnutím prohlašuje správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který nicotné rozhodnutí vydal. Podle odst. 2 uvedeného ustanovení je nicotné dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu. Nicotnost z těchto důvodů vyslovuje soud podle soudního řádu správního. Z uvedeného vyplývá, že nicotným je správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami shora zmíněnými, že jej vůbec za rozhodnutí ani považovat nelze. Tyto vady jsou natolik závažné, že způsobí faktickou neexistenci samotného správního aktu. Žádné shora popsané vady napadených rozhodnutí soud nenalezl. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2011, č. j. 7 As 53/2011-77 (dostupný na www.nssoud.cz) může být písemnost podle § 24 odst. 1 správního řádu účinně doručena fikcí jen za podmínky, že byla po uplynutí desetidenní úložní doby podle § 23 odst. 4 věty druhé citovaného zákona vložena do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo, nevyloučil-li to správní orgán a bylo-li to možné. Skutečnost, že správní orgán prvního stupně tento judikatorní závěr neaplikoval a vycházel z fikce doručení dne 19. 7. 2010, nemohla způsobit nicotnost jeho rozhodnutí. Soud souhlasí s žalovaným, že zásadní je, zda se žalobce o zahájení řízení dozvěděl. Součástí spisové dokumentace je originál doručenky k písemnosti ze dne 2. 7. 2010 (oznámení o zahájení správního řízení), ze kterého vyplývá, že si žalobce toto oznámení osobně vyzvedl dne 21. 7. 2010, neboť jako adresát zásilky je označen K.L., nar. XX, „podnikatel“, jako příjemce zásilky je hůlkovým písmem označen Karel Linha, přijetí zásilky je potvrzeno vlastnoručním podpisem a datem přijetí 21. 7. 2010. Vzhledem k tomu, že při doručování zásilek do vlastních rukou, je od příjemců vyžadováno předložení občanského průkazu, nemá soud o převzetí písemnosti žalobcem pochybnosti. Žalobce navíc v průběhu celého řízení nepředložil žádný důkaz pro své tvrzení, že dne 21. 7. 2010 písemnost převzít nemohl, neboť byl pracovně v zahraničí. Soud tedy vycházel z toho, že žalobce o zahájení správního řízení věděl a měl v jeho průběhu prostor k řádnému uplatnění svých práv. Z obsahu písemnosti o zahájení správního řízení vyplývá, že žalobci bylo oznámeno, kdy se uskuteční dokazování čtením listin, i že byl poučen o svých procesních právech. Pokud žalobce namítá, že správní orgán prvého stupně odůvodnil svou věcnou příslušnost odkazem na neplatné a neúčinné ustanovení právního řádu, je třeba uvést, že není zřejmé, jak tato skutečnost mohla zasáhnout do žalobcových práv. Ve věci jednoznačně rozhodoval dle § 2 odst. 20 silničního zákona ve znění platném pro projednávanou věc (tj. do 31. 5. 2012) věcně příslušný správní orgán. Ani námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu neshledal soud důvodnou. Tvrzení, že se řidič R.H. přiznal k soukromé jízdě bez vědomí dopravce, se poprvé objevuje až v žalobě. Ani pro toto své tvrzení však žalobce nepředkládá žádný důkaz. Prvostupňový správní orgán i žalovaný rozhodovali za dostatečně zjištěného skutkového stavu. Dle kontrolních zjištění popsaných v protokole ze dne 13. 11. 2009 byla v době kontroly žalobcem provozovaným vozidlem realizována nákladní doprava v rámci EU pro cizí potřebu, při níž řidič použil cizí paměťovou kartu řidiče (vystavenou na jméno žalobce). Protokol řidič R.H. bez dalšího vyjádření podepsal. Žalovaný se zabýval všemi námitkami uplatněnými žalobcem v odvolání. Výše uvedenou námitkou se zabývat nemohl, protože ji žalobce v odvolání nevznesl. Odpovědnost dopravce za správní delikt dle silničního zákona stojí beze všech pochybností na principu objektivní odpovědnosti. Obsáhle se touto otázkou zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 24. 1. 2008, č. j. 9 As 36/2007, publikované ve Sb. NSS pod č. 1533/2008 a dostupné na www.nssoud.cz. Závěry zde uvedené aproboval také Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 944/08 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). Nejvyšší správní soud v uvedeném případě sice posuzoval správní delikt ve smyslu § 35 odst. 2 písm. b) silniční zákona, jeho závěry jsou však plně použitelné i na projednávaný případ. Dle § 3 odst. 3 zákona o silniční dopravě „je tuzemský dopravce provozující silniční dopravu vozidly určenými k přepravě osob, s výjimkou osobních vozidel používaných pro vlastní potřebu, a dopravce provozující silniční dopravu vozidly určenými k přepravě zvířat a věcí, jejichž celková hmotnost včetně přívěsu nebo návěsu přesahuje 3,5 tuny, povinen zajistit, aby řidič vedl záznam o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku, a tento záznam je povinen uchovávat po dobu 1 roku od ukončení přepravy, nejde-li o osobní vozidla používaná tuzemským dopravcem k silniční dopravě pro vlastní potřebu“. Dle § 35 odst. 1 písm. b) zákona o silniční dopravě „dopravní úřad nebo Ministerstvo dopravy při porušení tohoto zákona uloží pokutu až do výše 100 000 Kč dopravci, který nezajistí, aby v každém vozidle byl záznam o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a údaj o době odpočinku nebo nezajistí jeho řádné vedení, pokud je povinen jej vést podle § 3 odst. 3“. Dle čl. 14 odst. 4 písm. a) Nařízení Rady (EHS) č. 3821/85 ve znění platném pro projednávanou věc „smí být řidič držitelem pouze jedné platné karty řidiče. Řidič je oprávněn používat pouze vlastní osobní kartu“. Dle čl. 15 odst. 8 Nařízení Rady (EHS) č. 3821/85ve znění platném pro projednávanou věc „je zakázána každá manipulace se záznamovým zařízením, záznamovým listem nebo kartou řidiče, která může mít za následek padělání vytisknutých informací, jejich potlačení nebo zničení“. Objektivní stránkou správního deliktu je tedy v tomto případě reálné nezajištění žádoucího stavu. Dopravce provozuje činnost, při níž k dosažení svých zisků najímá nebo zaměstnává jiné osoby, které jsou vůči němu v nerovném postavení, neboť se musí řídit jeho pokyny. Základním předpokladem pro uložení sankce tak bude zejména skutečnost, že protiprávní stav nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu nastalo při činnosti těchto osob jejich jednáním nebo opomenutím, a toto jednání či opomenutí je přičitatelné dopravci. V projednávaném případě použití paměťové karty jiného řidiče při provozování nákladní dopravy v rámci EU pro cizí potřebu (viz. protokol o kontrole ze dne 13. 1. 2009) zakládá naplnění skutkové podstaty správního deliktu ve smyslu § 35 odst. 1 písm. b) zákona o silniční dopravě. Pro tvrzení, že se jednalo o soukromou jízdu řidiče, nebyly předloženy žádné důkazy. Dopravci jako odpovědnému subjektu není dána možnost, se odpovědnosti, která na něj dopadá podle § 35 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, zprostit, a jde tedy o odpovědnost za výsledek, bez liberačních důvodů. Chráněný zájem, tj. zdraví a život všech účastníků silničního provozu, v tomto případě převažuje nad rizikem, že případné svévolné protiprávní jednání řidiče půjde k tíži dopravce, který je vzhledem k němu zpravidla v postavení zaměstnavatele, tj. nadřízeného, a to zejména za situace, kdy na řidiče dopadá souběžně odpovědnost podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. K námitce, že byla porušena zásada rychlosti a hospodárnosti správního procesu, když o žalobcově odvolání bylo žalovaným rozhodnuto až po 20 měsících od jeho podání, je třeba uvést, že zde žalovaný skutečně pochybil. Soud však souhlasí s žalovaným, že ke zjednání nápravy slouží ustanovení o ochraně před nečinností (§ 80 zákona správního řádu), kterého měl žalobce možnost využít, ale neučinil tak. Ze všech shora uvedených důvodu soud zamítl podanou žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., dle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl úspěch žalovaný správní orgán, ten ale náhradu nákladů řízení nežádal, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu řízení právo. Ve věci bylo rozhodováno bez nařízení ústního jednání v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce i žalovaný s projednáním věci bez nařízení ústního jednání souhlasili.

Poučení