59 A 59/2016 - 38

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a JUDr. Pavla Vacka v právní věci žalobkyně B.T.S., nar. XX, státní příslušnice V. socialistické republiky, bytem XX, zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem AK Čechovský & Václavek, s.r.o., Opletalova 25, 110 00 Praha 1, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2016, č. j. MV-74451- 4/SO-2016, takto:

Výrok

I. Žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 26. 5. 2016, č. j. MV-74451-4/SO-2016, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 4. 3. 2016, č. j. OAM-8474-27/TP-25. Uvedeným prvostupňovým rozhodnutím byla podle § 87k odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, zamítnuta žádost žalobkyně o povolení k trvalému pobytu, neboť se žalobkyně dopustila obcházení uvedeného zákona s cílem získat oprávnění k pobytu na území, a to účelovým souhlasným prohlášením o otcovství XX k nezletilému Bui Khanh Son. Ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně je státní příslušnicí V. socialistické republiky, která podle informací evidence cizinců pobývala na území České republiky na základě dlouhodobého víza za účelem podnikání od 3. 11. 2007. Následně na území České republiky pobývala na základě povolení k dlouhodobému pobytu, které jí bylo zrušeno ke dni 7. 1. 2010. Od 17. 2. 2010 do 22. 4. 2010 žalobkyně pobývala na území České republiky z důvodu strpění pobytu podle zákona o pobytu cizinců. Dne 24. 3. 2010 jí bylo vydáno rozhodnutí o zrušení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu, rozhodnutí nabylo právní moci dne 22. 4. 2010 a žalobkyni byla stanovena lhůta 30 dnů k vycestování z území z České republiky. Od 16. 1. 2015 má žalobkyně povolen přechodný pobyt za účelem sloučení s rodinným příslušníkem EU s platností do 16. 1. 2017. Dne 26. 5. 2015 žalobkyně požádala o povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle § 87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. K žádosti doložila cestovní doklad, doklad o ubytování, fotografie, dále rodný list nezletilého XX, nar. XX, státního příslušníka České republiky, jehož otcem je dle rodného listu XX, nar. XX, státní občan České republiky. Součástí spisu je rodný list nezletilé dcery žalobkyně XX, nar. XX, jejímž otcem je dle rodného listu XX, nar. XX. Správní orgán I. stupně v řízení vyslechl žalobkyni jako účastnici řízení a dále jako svědka XX. Ve správním spisu se dále nacházejí mapové podklady se zaznamenáním místa tehdejšího bydliště XX, tehdejšího místa faktického pobytu žalobkyně a jejich vzdálenosti a vzdálenosti od tržnice XX. Dále bylo spisovým materiálem doloženo, že sestra XX je provdána za XX, otce druhé nezletilé dcery žalobkyně. V rozhodnutí ze dne 4. 3. 2016, kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně o povolení k trvalému pobytu dle § 87k odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, dospěl správní orgán I. stupně k závěru, že se žalobkyně dopustila obcházení uvedeného zákona, protože prohlášení o otcovství XX k nezletilému synovi XX učinila účelově, aby získala zpět pozbyté pobytové oprávnění a mohla čerpat výhody plynoucí z postavení rodinného příslušníka občana ČR, které nezletilý syn na základě souhlasného prohlášení rodičů získal. K tomuto závěru dospěl správní orgán I. stupně po vyhodnocení výpovědi žalobkyně a XX jako svědka, poté, co poukázal na rozpory ohledně jejich seznámení a okolností jejich života. Správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že žalobkyně a XX vypovídali odlišně o okolnostech jejich seznámení, ohledně bydliště každého z nich v době seznámení a o tom, jak se po seznámení navštěvovali. Rozpory ve výpovědích byly shledány rovněž v tom, jak partneři navzájem poznali své rodiny, odlišně také vypovídali k péči o nezletilého syna a ohledně placeného výživného. Rozpory se objevily i ohledně toho, jak měli být rodiče v kontaktu po dobu tří let, kdy nezletilý žil ve Vietnamu. Správní orgán I. stupně zároveň poukázal na skutečnost, že v době narození nezletilého žalobkyně na území České republiky pobývala bez platného pobytového oprávnění a účelové určení otcovství XX k nezletilému zajistilo dítěti státní občanství České republiky a žalobkyni umožnilo požádat o vydání povolení k přechodnému pobytu, které jí bylo vzápětí vydáno, tím se vyhnula vycestování z území České republiky. Rozhodnutím ze dne 30. 7. 2016 žalovaný odvolání žalobkyně zamítnul a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalovaný se ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými správním orgánem I. stupně. Konstatoval, že správní orgán I. stupně se podrobně zabýval výpověďmi žalobkyně a XX a srozumitelně popsal, v čem spatřuje zásadní rozpory, případně nevěrohodnost výpovědí. Žalovaný poznamenal, že ačkoli žalobkyně namítala, že nebyl zjištěn skutkový stav v souladu s § 3 správního řádu, v průběhu správního řízení nenavrhla doplnění dokazování, netvrdila ani neprokázala žádné skutečnosti, které by mohly zjištění prvostupňového správního orgánu vyvrátit, nepopírala ani, že XX, který je v rodném listě nezletilého zapsán jako otec, není biologickým otcem dítěte. Podle žalovaného správní orgán I. stupně hodnotil zjištěné skutečnosti zvlášť i v souvislostech a jeho závěry nejsou v logickém rozporu. Při výslechu se žalobkyně a svědek XX neshodli v podstatné části odpovědí na položené otázky týkající se okolností jejich seznámení, osoby, která je seznámila, společného jazyka, bydliště nebo společného života. Neshodli se na odpovědích ohledně péče o syna, znalosti ohledně rodinných příslušníků a kontaktů s nimi, což nesvědčí tomu, že motivem souhlasného prohlášení otcovství byl cíl sledovaný zákonem o rodině, ale naopak jednalo se o účelové jednání. Žalovaný nezpochybnil, že žalobkyně pana XX a znala díky vazbám na vietnamskou komunitu, ovšem toto nemá vliv na zjištění, že žalobkyně zneužila institut rodinného práva k tomu, aby si na území zajistila pobytové oprávnění. Žalovaný uvedl, že správní orgán I. stupně přihlédl nejen k výpovědím žalobkyně a XX, ale také k dalším okolnostem případu, např. i k pobytové historii žalobkyně a okolnostem jejího života. Přitom správní orgán I. stupně vycházel ze zjištění, že dne 19. 11. 2009 bylo se žalobkyní zahájeno řízení o zrušení platnosti k povolení k dlouhodobému pobytu a pobytové oprávnění jí bylo zrušeno rozhodnutím ze dne 10. 12. 2009, poté byl žalobkyni udělen výjezdní příkaz a na území České republiky setrvávala z důvodu vedení řízení u Městského soudu v Praze. Byla si tak vědoma toho, že nedisponuje pobytovým oprávněním, nerespektovala udělený výjezdní příkaz a na území setrvala i nadále. Otěhotněla a po narození dítěte souhlasným prohlášením otcovství určila otcem dítěte českého státního občana a krátce po narození dítěte požádala o pobytové oprávnění. Nebýt prohlášení otcovství XX, neměla žalobkyně možnost mít na území České republiky upraven pobyt. Žalovaný zdůraznil, že žalobkyně po určení otcovství ani předtím nevedla s XX nikdy společnou domácnost, ten byl z výchovy syna fakticky vyloučen po celou dobu, co nezletilý pobýval několik let ve Vietnamu. Z uvedených skutečností žalovaný dovozoval, že správní orgán I. stupně v řízení prokázal, že žalobkyně se dopustila obcházení zákona účelově učiněným prohlášením o otcovství. Žalovaný na závěr uvedl, že ustanovení § 87k odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců neukládá správnímu orgánu povinnost posoudit rozhodnutí z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Žalovaný neshledal ani žádné porušení Úmluvy o právech dítěte, protože žalobkyně prokázala, že bez syna může žít po dobu několika let, aniž by to zasáhlo do jejich života. V rozporu s úmluvou podle žalovaného není, pokud by došlo k oddělení dítěte od rodiče, který by pobýval mimo území v důsledku vycestování do domovského státu. V podané žalobě žalobkyně správním orgánům vytýkala, že v rozporu s § 3 správního řádu nedostatečně zjistily skutečný stav věci. Rovněž porušily § 2 odst. 1 správního řádu tím, že rozhodnutí je v rozporu s mezinárodními právními předpisy, když došlo k porušení čl. 3 a čl. 9 Úmluvy o právech dítěte a § 174a zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně žádost o povolení k trvalému pobytu zamítnul pouze na základě domněnky o obcházení zákona s cílem získat povolení k pobytu. Tuto domněnku přitom dovodil jen na základě výslechu žalobkyně a otce jejího syna pana XX. Rozpory ve výpovědích žalobkyně vysvětlovala tím, že se jednalo o skutečnosti, které se odehrály před 7 lety, a tím, že nyní s otce XX XX získal za zapsání do rodného listu nezletilého jakýkoliv majetkový nebo jiný prospěch. Také nebylo prokázáno, že se dotyčné osoby vůbec neznaly, nebo některá z nich byla řešena z důvodu předchozího účelového prohlášení o určení otcovství. Žalobkyně namítala, že správní orgán I. stupně měl k pochybnostem o jejich dřívějším vztahu nechat zpracovat stanovisko OSPOD na nezletilého XX. Pokud by skutečnosti ohledně účelového manželství byly pravdou, probíhalo by s XX řízení ve věci napomáhání k neoprávněnému pobytu. Takové řízení však neprobíhá. Absurdní a nepodložený je poukaz na skutečnost, že sestra pana XX byla kdysi provdána za současného přítele žalobkyně. Žalovaný nezohlednil, že žalobkyně získala oprávnění k přechodnému pobytu, přičemž v daném řízení se správní orgán musel rovněž zabývat tím, zda nedošlo k obcházení zákona. Žalobkyně dále uváděla, že dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítětem předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, a upozornila na porušení čl. 9 odst. 1 Úmluvy, podle kterého státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečí, aby dítě nebylo odděleno od svých rodičů proti jejich vůli. Naposledy žalobkyně správním orgánům obou stupňů vytýkala, že se v řízení nezabývaly přiměřeností svých rozhodnutí ve vztahu k soukromému a rodinnému životu žalobkyně, tedy jednaly v rozporu s § 174a zákona o pobytu cizinců. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhovala, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost zrušil, věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný navrhoval, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul. Uvedl, že žalobkyně svou pobytovou situaci vyřešila tak, že do rodného listu svého nezletilého dítěte nechala jako otce zapsat XX, státního občana České republiky. Tím její dítě nabylo státní občanství a ona se stala rodinou příslušnicí občana EU ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců. Jednání bylo čistě účelové, vedeno s cílem zajistit si pobyt na území skrz své nezletilé dítě, nikoliv naplnit institut rodinného práva. Žalovaný uvedl, že podmínky pro udělení povolení k trvalému pobytu může posuzovat v řízení bez ohledu na to, jak bylo rozhodnuto o žádosti k povolení k přechodnému pobytu. Žalovaný dospěl k jiným právním závěrům, které řádně odůvodnil. Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že k porušení uvedených článků Úmluvy o právech dítěte ani k porušení § 174a zákona o pobytu cizinců nedošlo. Žalovaný poukázal na nedůvodnost námitky zásahu do života v důsledku oddělení od dítěte, neboť žalobkyně bez nezletilého žila po dobu cca tří let, kdy na tuto dobu poslala své české dítě žít do Vietnamské socialistické republiky bez matky a otce. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházejí v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2001 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,s. ř. s.“), v rozsahu a mezích uplatněných žalobních bodů v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s., vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu ve smyslu § 75 odst. 1 s. ř. s. K projednání žaloby soud nařídil ústní jednání, při němž žalobkyně setrvala na své žalobní argumentaci. Zmínila, že nebylo prokázáno účelové určení otcovství, odkázala v tomto směru na kritéria stanovená Směrnicí EU a rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 68/2012-39. Doplnila, že rozhodnutím byl porušen čl. 14 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť bude-li chtít nezletilý matku následovat, bude nucen opustit svou vlast. Žalovaný se z účasti na ústním jednání soudu omluvil. Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu z důvodu obcházení zákona o pobytu cizinců pro účelové souhlasné prohlášení otcovství k nezletilému synovi žalobkyně. Pro posouzení věci jsou relevantní následující ustanovení zákona o pobytu cizinců: Podle § 87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců ministerstvo vydá rodinnému příslušníkovi občana Evropské unie na jeho žádost povolení k trvalému pobytu po 2 letech jeho nepřetržitého přechodného pobytu na území, pokud je nejméně 1 rok rodinným příslušníkem státního občana České republiky, který je na území přihlášen k trvalému pobytu, nebo rodinným příslušníkem občana jiného členského státu Evropské unie, kterému bylo vydáno povolení k trvalému pobytu na území. Podle § 87k odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců ministerstvo žádost o povolení k trvalému pobytu zamítne, jestliže se žadatel dopustil obcházení tohoto zákona s cílem získat povolení k trvalému pobytu, zejména pokud účelově uzavřel manželství nebo jeho účelově prohlášeným souhlasem bylo určeno otcovství. Správní orgány se v řízení o povolení trvalého pobytu žalobkyně na území České republiky správně zaměřily na zjištění skutečností, na základě kterých lze učinit závěr o souhlasném prohlášení o otcovství s cílem získat pobytové oprávnění. Přesné podmínky, za nichž lze závěr o souhlasném prohlášení učiněném účelově učinit, nejsou právními předpisy závazně definovány. K posouzení účelovosti souhlasného prohlášení o otcovství slouží celá řada kritérií. Obecné principy a kritéria pro posouzení účelovosti určení otcovství souhlasným prohlášením nastínil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012-39 (všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu dostupné na www.nssoud.cz). Vymezené pozitivní i negativní faktory sloužící k posouzení otázky účelovosti souhlasného prohlášení o otcovství jsou pouze demonstrativní. Není-li v řízení před správními orgány některý z tzv. negativních faktorů (tedy těch, které poukazují na pravděpodobný úmysl obejít zákon o pobytu cizinců za účelem získat pobytové oprávnění účelovým souhlasným prohlášení o otcovství) prokázán, neznamená to bez dalšího, že se o účelové určení otcovství nejedná. Shodně lze uvést i k prokázání některého z tzv. pozitivních faktorů účelovosti. V souzeném případu žalobkyně brojí proti tomu, že skutkový stav nebyl v rozporu s § 3 správního řádu zjištěn dostatečně. K této námitce je třeba uvést, že je formulována velmi obecně, žalobkyně nekonkretizovala, jaké konkrétní okolnosti nemají v provedeném dokazování oporu, či naopak, k jakým učiněným zjištěním správní orgány při posouzení věci nepřihlédly. Soud se zjištěným skutkovým stavem může zabývat jen z pohledu konkrétně uplatněných výhrad. Konkrétně žalobkyně namítala, že skutkové závěry správní orgány učinily pouze na základě výpovědí žalobkyně a XX ohledně událostí před 7 lety. K této námitce soud uvádí, že výpověď cizince jako účastníka řízení ve smyslu § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců a svědecká výpověď druhého z rodičů zapsaného v rodném listu dítěte jsou klíčovými a mnohdy jedinými důkazními prostředky, na základě nichž lze zjistit skutečnosti rozhodné pro posouzení, zda se nejedná o obcházení tohoto zákona cizincem s cílem získat oprávnění k pobytu na území. V posuzované věci se rozdíly ve výpovědi žalobkyně a XX (vyčerpávajícím způsobem popsané a podrobně rozebrané v prvostupňovém rozhodnutí) týkaly tak zásadních věcí lidského života, jakými jsou seznámení páru, jeho intimní život, četnost a místo schůzek, bydliště partnerů, vzájemné návštěvy a znalosti o rodině druhého z partnerů, že je nelze přičíst pouze delší době, která od určení otcovství k nezletilému XX uplynula, či tomu, že žalobkyně s XX v současné době již nežijí, jak žalobkyně namítala. V reakci na toto žalobní tvrzení soud připomíná, že v této otázce shodnými výpověďmi žalobkyně i XX bylo prokázáno, že tito spolu nikdy ve společné domácnosti nežili. Žalobkyně se tedy v žalobě nepřípadně dovolává toho, že „v současné době spolu již nežijí“. Krajský soud zdůrazňuje, že správními orgány vyzdvihnuté rozdíly ve výpovědích se netýkaly nějakých marginálních záležitostí a detailů, které si lidé běžně nepamatují, ale toho, kdo žalobkyni a XX vlastně seznámil, za jakých okolností a s jakou četností se měl XX pohybovat v tržnici XX. Žalobkyně se pak vůbec s XX neshodla na místě, kde mělo dojít k jejich intimnímu sblížení, ani na tom, kde se měli následně v průběhu tvrzené známosti vzájemné navštěvovat a stýkat, což bylo správními orgány logicky vyhodnoceno tak, že souhlasné prohlášení o otcovství bylo učiněno pouze účelově, a soud toto považuje taktéž za zásadní zjištění. Zmíněné výpovědi pak nebyly jedinými podklady, z nichž správní orgány v dané věci vycházely. Správní orgán I. stupně hodnotil rovněž pobytovou historii žalobkyně, kterou měl doloženou výpisem z evidence cizinců. Měl také k dispozici mapové podklady s vyznačením míst, kdy měli žalobkyně a XX tehdy bydlet, a tyto vzal v potaz při hodnocení výpovědí žalobkyně a XX. Dále měl správní orgán I. stupně podložené vztahy mezi XX a jeho sestrou XX, rozenou XX, manželkou současného přítele žalobkyně XX. K tomu lze dodat, že správní orgán nedovozoval účelovost prohlášení o otcovství přímo poukazem na sňatek XX, přítele žalobkyně a otce jejího druhého dítěte, se sestrou XX a v tomto směru nijak nespekuloval. Hodnotil ovšem zcela logicky, že výpovědi nejsou hodnověrné a tvrzený vztah a otcovství naopak fiktivní, neboť pokud by partnerský vztah žalobkyně a XX byl skutečný a jeho otcovství nebylo jen účelově určené, stěží by žalobkyně po celou dobu nevěděla, že XX, rozen á XX, kterou měla v té době také potkávat, je sestrou XX a manželkou XX, kterého dle svých slov měla již tehdy také znát. Žalobkyni lze přisvědčit, že ve správním řízení nebylo prokázáno, že by XX za zapsání do rodného listu nezletilého XX dostal jakýkoliv majetkový nebo jiný prospěch, nebylo ani prokázáno, že by byl on či žalobkyně v minulosti řešeni v souvislosti s předchozím účelovým prohlášením o určení otcovství. Důkaz o peněžní částce nebo daru, které byly předány, aby došlo k souhlasnému prohlášení o určení otcovství, a důkaz o předchozích účelových prohlášeních o určení otcovství nebo jiných formách zneužití a podvodu za účelem nabytí práva pobytu, jsou chápány mezi negativní faktory, které poukazují na existenci možného úmyslu obejít zákon o pobytu cizinců za účelem získání pobytového oprávnění. Ovšem jak soud konstatoval dříve, jedná se o kritéria vymezená demonstrativně. Jejich absence bez dalšího neznamená, že prohlášení o určení otcovství účelově učiněné nebylo. V souzeném případu správní orgány hodnotily, že žalobkyně v době narození nezletilého pobývala na území bez platného pobytového oprávnění, neboť povolení k dlouhodobému pobytu jí bylo zrušeno a výjezdní příkaz nerespektovala. Zdůraznily také, že žalobkyně mohla jen díky souhlasnému prohlášení o určení otcovství, v důsledku kterého její nezletilé dítě získalo české občanství a ona se stala rodinným příslušníkem občana EU, požádat o přechodný a následně o trvalý pobyt. Dále nebylo prokázáno, že žalobkyně s XX před prohlášením o určení otcovství žili v dlouhodobém vztahu či vůbec sdíleli společnou domácnost. Naopak z jejich výpovědí vyplynuly neshody ohledně osobních údajů, okolností prvního seznámení a místa intimního sblížení. Jimi uvedené skutečnosti týkající se společného setkávání a tvrzeného partnerského život ukázaly na to, že vztah byl pouze fiktivní, k rozvoji rodinného života mezi žalobkyní a XX nikdy nedošlo. Jejich odpovědi na otázky, jak se stýkali, či jak se stýkal XX s nezletilým a jak přispíval na jeho výživu po návratu nezletilého z Vietnamu, se naprosto rozcházely. Žalobkyně ani v průběhu správního řízení, ani před soudem nezpochybnila skutkový závěr, že XX nemůže být biologickým otcem nezletilého z důvodu vyhodnocených rozporů v jejich výpovědích, které vedly správní orgány k závěru, že vztah byl pouze fiktivní a souhlasné určení otcovství proto účelové. Namítá-li žalobkyně, že v případě účelového otcovství (žalobkyně nepřípadně zmiňuje účelové manželství) by probíhalo řízení s XX řízení ve věci napomáhání k neoprávněnému pobytu, musí soud rovněž tuto námitku odmítnout. Sama skutečnost, že XX není trestně stíhán, ještě nevylučuje závěr o účelovém souhlasném prohlášení o otcovství. Podle § 341 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, se trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území České republiky dopustí ten, kdo pomáhá jinému neoprávněnému pobytu na území republiky v úmyslu získat neoprávněný majetkový nebo jiný prospěch. Znakem skutkové podstaty zmíněného trestného činu je majetkový nebo jiný prospěch. Důkaz o něm však v souzeném případu neexistuje. Jak již bylo uvedeno shora, důkaz o majetkovém nebo jiném prospěchu za účelové prohlášení o otcovství, je pouze jedním z kritérií, na základě kterých lze v souhrnu s ostatními zjištěnými skutkovými okolnostmi dospět k závěru o obcházení zákona o pobytu cizinců. Absence takového důkazu nevede automaticky k závěru, že souhlasné prohlášení o otcovství účelové nebylo. Vedení trestního řízení proti XX pro napomáhání k neoprávněnému pobytu tedy není podmínkou, bez jejíhož naplnění by k závěru o obcházení zákona o pobytu cizinců nemohly správní orgány dospět. Žalobkyně dále správnímu orgánu I. stupně vytýkala, že nenechal zpracovat stanovisko OSPOD na nezletilého XX. K této dílčí námitce soud uvádí, že v průběhu správního řízení nevyvstaly žádné poznatky, na základě kterých by se správní orgán I. stupně, resp. následně žalovaný jako odvolací správní orgán mohly domnívat, že OSPOD se péčí o nezletilého XX zabýval a mohl by mít proto relevantní znalosti o vztazích jeho rodičů, zejména o okolnostech, za nichž bylo prohlášení o otcovství učiněno. Žalobkyni nic nebránilo, aby takové stanovisko OSPOD, pokud bylo v minulosti ohledně nezletilého a jeho rodinném zázemí zpracováno, označila či správním orgánům v řízení o její žádosti předložila. Žalobkyně dále namítala, že žalovaný ve svém rozhodnutí nezohlednil, že v minulosti získala oprávnění k přechodnému pobytu. V obecné rovině soud uvádí, že v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu je samozřejmě povinností správních orgánů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Tuto povinnost však nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každou dílčí námitku. Je třeba si uvědomit, že správní orgán na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí presentuje od účastníka řízení, resp. odvolatele odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení, resp. odvolatele minimálně implicitně vypořádá. Nelze proto bez dalšího uzavřít tím, že absence odpovědi na ten či onen argument způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost bez dalšího. Podstatné je, aby se správní orgán vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení. V posuzovaném případu se žalovaný sice výslovně nevyjadřoval k tomu, zda se správní orgány v řízení o žádosti o povolení k přechodnému pobytu zabývaly možným obcházením zákona o pobytu cizinců, přesto dle názoru soudu z odůvodnění napadeného rozhodnutí implicite vyplývá, že podmínky pro vydání povolení k trvalému pobytu posuzují správní orgány nezávisle na výsledku správního řízení o předchozí žádosti žalobkyně. Žalovaný pak uvedl, že již v tomto řízení žalobkyně pobytové oprávnění získala jen díky vazbě na české dítě, na základě účelově určeného otcovství XX. Soud tak dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného není nepřezkoumatelné a odůvodnění dává v celku jednoznačnou odpověď na podstatu podaného odvolání, neboť z něj vyplývá, proč žalovaný posoudil důvody k zamítnutí podané žádosti podle § 87k odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců shodně. Soud neshledal důvodnou ani námitku porušení § 174a zákona o pobytu cizinců z důvodu, že správní orgány nezkoumaly přiměřenost vydaných rozhodnutí ve vztahu k soukromému a rodinnému životu žalobkyně. Soud zcela ve shodě se žalovaným uvádí, že zamítá-li správní orgán žádost cizince o povolení k trvalému pobytu z důvodu podle § 87k odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, není povinen zabývat se otázkou přiměřenosti zamítavého rozhodnutí z hlediska jeho zásahu do soukromého a rodinného života cizince. Takové hledisko zákon o pobytu cizinců při rozhodování o žádostech o povolení k trvalému pobytu nestanoví. Námitkou souladu vydaného rozhodnutí s Úmluvou o právech dítěte se zabýval již žalovaný v napadeném rozhodnutí. S jeho závěry se zdejší soud plně ztotožňuje. Jak vyplynulo z výpovědi žalobkyně, nezletilý syn pobýval již ve velmi útlém věku po dobu cca tří let odděleně od žalobkyně mimo území České republiky ve Vietnamu. Napadené rozhodnutí tak stěží představuje pominutí zájmů nezletilého při činnosti správních orgánů, jak o nich hovoří čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Soud dodává, že zamítnutí žádosti žalobkyně o povolení trvalého pobytu pak neznamená bez dalšího oddělení nezletilého proti její vůli. Nelze tak hovořit ani o porušení čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. S námitkou porušení čl. 14 odst. 4 Listiny základních práv a svobod přišla žalobkyně až při ústním jednání. Takovou námitku posoudil soud jako opožděnou, uplatněnou po uplynutí zákonné lhůty k rozšíření žaloby o další žalobní body ve smyslu § 72 odst. 1 ve spojení s § 71 odst. 2 věta poslední s. ř. s., a proto se jí nezabýval. Na základě shora přijatých důvodů soud žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případu měl úspěch žalovaný správní orgán, ten náhradu nákladů řízení nepožadoval, ostatně mu ani žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení