59 A 6/2015 - 52

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL. M. a JUDr. Pavla Vacka v právní věci žalobkyně: T.T.L., nar. XX, státní příslušnice XX, bytem XX, zastoupená Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, PhD., advokátem se sídlem AK Čechovský & Václavek s.r.o., Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 1. 2015, č. j. MV-104398-6/SO/sen-2014, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 16. 1. 2015, č. j. MV-104398-6/SO/sen-2014, se zrušuje pro vady řízení a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč, k rukám právního zástupkyně žalobce Mgr. et Mgr. Marka Čechovského, PhD., advokáta se sídlem AK Čechovský & Václavek s.r.o., Opletalova 25, Praha 1, ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku

Odůvodnění

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně domáhá soudního přezkumu shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen ,,správní orgán I. stupně“) ze dne 14. 6. 2014, OAM-16064-21/DP-2011. Prvostupňovým rozhodnutím byla podle § 46 odst. 3 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. h) s odkazem na § 9 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen ,,zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost žalobkyně o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny, neboť je důvodné nebezpečí, že by mohla při svém pobytu na území závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Správní orgán I. stupně spatřoval narušení veřejného pořádku u žalobkyně v opakovaném a vědomém porušování pravidel pobytového režimu cizince na území ČR - vstup na území ČR bez platného pobytového oprávnění, dlouhodobé setrvávání na území i po vystavení výjezdního příkazu; dále hodnotil, že v době řízení o původní žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny s manželem podala žalobkyně žádost o vydání povolení k trvalému pobytu za účelem sdílení společné domácnosti se zcela jiným mužem, čímž stvrdila účelovost svého jednání, jehož cílem bylo získání libovolného pobytového oprávnění, neboť správní orgán evidoval žádost žalobkyně o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, přechodnému i trvalému pobytu za různými účely. Žalobkyně svým jednáním nerespektuje právní normy ČR a její jednání nebylo pouze ojedinělým pochybení, ale trvalým a soustavným záměrným obcházením zákona. Závěr o tom, že nevyhovění žádosti je přiměřené z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně, správní orgán I. stupně učinil na základě zjištění, že po právní moci rozhodnutí o zastavení řízení o vyhoštění, v jehož průběhu bylo zjištěno, že žalobkyně na území ČR žila na adrese společně se svým manželem H. V. S., manžel oznámil změnu adresy pobytu, přičemž žalobkyně takovou změnu ubytování neoznámila. Žalobkyně tedy nesdílí s manželem společnou domácnost, oba její zletilí synové jsou ženatí a rovněž s ní nesdílejí společnou domácnost, proto správní orgán I. stupně uzavřel tím, že vhledem k povaze vědomého protiprávního jednání žalobkyně a zpochybněným rodinným vazbám převážil veřejný zájem na ochraně před porušováním právních norem ČR nad zájmy žalobkyně. V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí se žalovaný se závěry správního orgánu I. stupně ztotožnil. S odkazem na výklad pojmu závažné porušení veřejného pořádku v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2011, č. j. 9 As 58/2010-119, jímž byla přezkoumávána věc žádosti žalobkyně o povolení k dlouhodobému pobytu rovněž za účelem společného soužití rodiny na území ČR, žalovaný dospěl k závěru, že u žalobkyně se nejednalo o jednorázové administrativní opomenutí povinnosti podle zákona o pobytu cizinců, ale o jeho soustavné porušování. Žalobkyně totiž od roku 2001 minimálně do začátku roku 2014 pobývá na území ČR bez platného pobytového oprávnění, ignorovala povinnost vycestovat z území ČR na základě výjezdního příkazu ze dne 17. 12. 2009 a soustavně se snažila o legalizaci pobytu podáním žádosti o povolení k trvalému pobytu dne 14. 11. 2007, o povolení k přechodnému pobytu ze dne 29. 10. 2008 a žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu ze dne 12. 9. 2007, jež byly pravomocně zamítnuty. O účelovosti podávání žádostí svědčí podle žalovaného skutečnost, že ačkoli žalobkyně podáním žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu ze dne 12. 9. 2007 a 27. 8. 2009 deklarovala svůj vztah k současnému manželovi, při podání žádosti o povolení k trvalému pobytu se hodlala sloučit se zcela jiným mužem. Na základě těchto skutečností žalovaný dovodil, že je důvodné nebezpečí, že žalobkyně závažným způsobem opětovně naruší veřejný pořádek. Ve vztahu k přiměřenosti rozhodnutí a jeho dopadům do soukromého a rodinného života žalobkyně žalovaný zcela odkázal na posouzení přiměřenosti učiněné správním orgánem I. stupně, s nímž se ztotožnil. Doplnil odkaz na rozhodnutí ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1410/14 s tím, že obecná klauzule veřejného pořádku zakotvená v čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vměšování orgánů veřejné moci umožňuje. Žalovaný poznamenal, že negativní rozhodnutí o žádosti žalobkyně jí nebrání realizovat rodinný a soukromý život na území domovského státu. Žalobkyně za prvé namítala, že její předchozí jednání nedosáhlo takové intenzity, aby bylo možno dovodit, že bude v budoucnosti závažným způsobem narušovat veřejný pořádek, neztotožnila se tedy s učiněným právním závěrem o zamítnutí její žádost ve smyslu § 9 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců. Uvedla, že užitý neurčitý právní pojem závažného narušení veřejného pořádku v uvedeném ustanovení je nutno klást na roveň ohrožení bezpečnosti státu či mezinárodních vztahů ČR a lze jej dovozovat spíše z mimořádného protiprávního jednání, z něhož lze dovozovat skutečně, spíše mimořádné protiprávní jednání s reálnou hrozbou působící pro futuro. Žalobkyně v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2009, sp. zn. 5 As 51/2009, usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011 č. j. 3 As 4/2010-151, a především rozsudek Nejvyššího soudu ČR (pozn. soudu správně Nejvyššího správního soudu) č. j. 7 As 6/2012-29, který pojednával o identické právní otázce v řízení o dlouhodobém pobytu občana tzv. třetí země za účelem sloučení rodiny a vyložil pojem závažného narušení veřejného pořádku a který, ačkoli účastník řízení spáchal trestní čin, dospěl k závěru, že výhradu veřejného pořádku nelze na daný případ aplikovat. Podle žalobkyně tedy správní orgány nesprávně právně posoudily otázku interpretace a aplikace výhrady závažného narušení veřejného pořádku. Žalobkyně dále nesouhlasila s tím, že správní orgány nebyly povinny zkoumat možný dopad neudělení pobytu do soukromého a rodinného života žalobkyně, ale i dalších rodinných příslušníků. Žalobkyně se dovolávala toho, že ochrana poskytovaná cizincům žádajícím o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny, jejichž příbuzní na území ČR pobývají již několik let v režimu trvalého pobytu, je jednoznačně vyšší. Na podporu svého názoru žalobkyně odkázala na to, že k žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny není třeba dokládat výpis z rejstříku trestů, tedy nepožaduje se prokázání trestní zachovalosti, proto nelze aplikovat § 56 odst. 1 písm. h) ani § 9 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců mechanicky, ale je třeba zkoumat dopady do rodinného a soukromého života žadatele a ostatních účastníků řízení. Podle přesvědčení žalobkyně nemůže obstát argumentace správních orgánů, podle níž má její manžel v evidenci uvedenu adresu odlišnou, a proto spolu údajně manželé nežijí. Žalobkyně poukázala na to, že správní orgán řešící otázku jejího správního vyhoštění uzavřel s tím, že žalobkyně má na území ČR prokazatelné plné rodinné zázemí a vykonal několik místních šetření, které toto potvrdily. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 68/2012 žalobkyně poukázala na nutnost zabývat se dopadem do rodinného a soukromého života manžela a dvou dětí, byť zletilých, které vzhledem k délce pobytu na území za svůj domov považují ČR. Dle žalobkyně tedy správní orgány nesprávně posoudily také otázku přiměřenosti dopadu odepření povolení dlouhodobého pobytu do soukromého a rodinného života žalobkyně a jejích rodinných příslušníků. Nakonec žaloba označila rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné minimálně z důvodu, že se žalovaný nevypořádal se všemi námitkami a argumentací v odvolání. Například námitkami vůči nesprávné interpretaci a aplikaci pojmu závažné narušení veřejného pořádku i námitkami proti nedostatečnému zhodnocení dopadů do rodinného a soukromého života se žalovaný nezabýval. U první námitky se jednalo o přímo aplikovatelný judikát vyvracející argumentaci správního orgánu, žalovaný však argumentaci nereflektoval a k rozsudkům se nijak nevyjádřil. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhovala, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k novému projednání a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení. Nakonec žalobkyně upozornila na to, že přes zastavení řízení o vyhoštění vycestovala z území ČR před 8 měsíci sama a dobrovolně, aby odstranila pochybnosti o své snaze dodržovat zákony ČR. Ve stručném písemném vyjádření k žalobě žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, přičemž odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se vyjádřil k výkladu pojmu závažné narušení veřejného pořádku a rovněž se vypořádal s otázkou přiměřenosti vydaného negativního rozhodnutí ve vztahu k soukromému a rodinnému životu žalobkyně. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházejí v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2001 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,s. ř. s.“), v rozsahu a mezích uplatněných žalobních bodů v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s., vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu ve smyslu § 75 odst. 1 s. ř. s., a dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Ze spisového materiálu vyplývá, že správní orgány rozhodovaly o žádosti žalobkyně ze dne 27. 8. 2009 o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení s manželem XX, který na území ČR pobývá na základě povolení k trvalému pobytu. Ze správních rozhodnutí, které se týkají předchozích žádostí žalobkyně o povolení k pobytu na území ČR, vyplývá, že žalobkyně vstoupila na území ČR dne 17. 6. 2001 bez cestovního dokladu mimo hraniční přechod. Falešnou identitu XX uvedla v řízení o udělení azylu a taktéž v řízení o správním vyhoštění. Správní vyhoštění bylo žalobkyni uloženo rozhodnutím s platností od 27. 6. 2001 do 20. 6. 2006. Azylové řízení bylo pravomocně ukončeno rozhodnutím o neudělení azylu ze dne 14. 3. 2006. Žalobkyně již před podáním projednávané žádosti uplatnila dne 14. 11. 2007 žádost o trvalý pobyt za účelem sloučení s českým občanem, jež byla dne 15. 10. 2008 zamítnuta. Dále dne 29. 10. 2008 požádala o přechodný pobyt o sloučení s občanem EU, který jí byl dne 3. 12. 2009 zamítnut. Na zastupitelském úřadu v Bratislavě dne 12. 9. 2007 požádala o udělení dlouhodobého pobytu za účelem sloučení s manželem XX, jež byla zamítnuta rozhodnutím policie ze dne 25. 8. 2008 ve spojení s rozhodnutím odvolacího orgánu ze dne 18. 2. 2009. Žaloba proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2009, č. j. 11 Ca 78/2009-58, proti němuž byla kasační stížnost rovněž zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2011, č. j. 9 As 58/2010-119. Řízení o žádosti žalobkyně podané dne 27. 8. 2009 bylo dlouhodobě přerušeno z důvodů vedení správního řízení ve věci správního vyhoštění žalobkyně. Rozhodnutím ze dne 5. 3. 2014, č. j. CPR-1027/ČJ-2014-930310-V243, Ředitelství služby cizinecké policie zrušilo rozhodnutí Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy o správním vyhoštění žalobkyně a řízení zastavilo s odůvodněním, že podmínky pro aplikaci § 119 odst. 1, písm. a) bod 3, § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců žalobkyně splňuje, nicméně překážkou vyhoštění je existence rodinných vazeb, které by byly narušeny, když bylo prokázáno dlouhodobé a společné soužití žalobkyně s manželem na území České republiky a rovněž udělení povolení k trvalému pobytu dospělým synům. S ohledem na to, že bezprostředním důvodem zahájení řízení o správním vyhoštění byl pobyt bez víza v délce 2 dnů, bylo správní vyhoštění posouzeno jako nepřiměřené, byť bylo prokázáno, že žalobkyně se opakovaně dopustila porušení zákona o pobytu cizinců. Soud dále zjistil, že ve správním spise je založen doklad předložený žalobkyní, potvrzující zajištění ubytování žalobkyně u XX na adrese XX od 9. 4. 2014. Tato adresa je od 9. 4. 2014 vedena jako adresa trvalého pobytu manžela žalobkyně XX, což odpovídá údajům z evidenčního systému pobytu cizinců. V evidenčním systému je od 26. 6. 2014 jako adresa ubytování žalobkyně vedena adresa XX u ubytovatele XX. V souzené věci jde o přezkum zamítavého rozhodnutí o žádosti žalobkyně o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny podle § 42a odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Podle § 46 odst. 3 zákona o pobytu cizinců (ve znění do 31. 12. 2009) pro řízení o takové žádosti platí obdobně § 55 odst. 1, § 56 odst. 1 písm. a) až c), e), h) a i), § 56 odst. 2 písm. a) a § 62 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Podle § 56 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců vízum správní orgán cizinci neudělí, jestliže jsou zjištěny skutečnosti uvedené v § 9 odst. 1 písm. a), b), g), h), i) nebo j). Povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny se tedy obdobně neudělí z důvodu výhrady porušení veřejného pořádku závažným způsobem, neboť dle § 9 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců platí, že policie odepře cizinci vstup na území, jestliže je důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl při svém pobytu na území ohrozit bezpečnost státu, závažným způsobem narušit veřejný pořádek nebo ohrozit mezinárodní vztahy České republiky. Předně je nutno uvést, že soud neshledal napadené rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným z důvodu nevypořádání se s odvolacími námitkami. Soud má za to, že z rozhodnutí žalovaného lze zjistit, jaké skutkové okolnosti byly posuzovány a jakými úvahami se žalovaný při přezkumu zamítavého rozhodnutí správního orgánu I. stupně řídil, a to jak co do výkladu a následné aplikace pojmu důvodného nebezpeční narušení veřejného pořádku závažným způsobem, tak co do posouzení přiměřenosti dopadu odepření pobytového oprávnění na rodinný život žalobkyně. To, že žalovaný výslovně nereagoval na každý dílčí argument žalobkyně zahrnutý v odvolání, nezpůsobuje za situace, kdy jsou zřejmé skutkové i právní důvody vedoucí k zamítnutí odvolání, nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Ani absence výslovné polemiky se všemi rozsudky Nejvyššího správního soudu, na které žalobkyně v odvolání poukázala, nepovažoval zdejší soud za takovou vadu, jež by mu znemožnila rozhodnutí žalovaného podrobit soudnímu přezkumu. Pokud žalovaný své závěry opřel o jinou, dle jeho přesvědčení přiléhavější judikaturu Nejvyššího správního soudu, jsou zřejmé důvody, pro které neaplikoval závěry rozhodnutí jiných. Je třeba si uvědomit, že odvolací správní orgán může na určitou námitku reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru odvolatele odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy minimálně implicite vypořádá. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobkyně anebo její odkaz na judikaturu v odůvodnění rozhodnutí způsobuje bez dalšího jeho nepřezkoumatelnost. Podstatné je, aby se správní orgán vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení, a to podle názoru zdejšího soudu žalovaný učinil dostatečně. Klíčovou otázkou v dané věci je posouzení jednání žalobkyně z hlediska výhrady veřejného pořádku. Judikatura Nejvyššího správního soudu k uvedené problematice prošla vývojem a vyústila v zásadní rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 - 151, publ. pod č. 2420/2011 Sb. NSS (všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu též dostupné na www.nssoud.cz). Závěry přijaté rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu nalezly odraz v následující judikatuře týkající se výkladu a aplikace výhrady veřejného pořádku též ve vztahu k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Zdejšímu soudu jsou dobře známy závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 6/2012-29, jehož se žalobkyně zejména dovolává. Nejvyšší správní soud v cit. rozsudku uvedl, že ustanovení zákona o pobytu cizinců upravující dlouhodobý pobyt za účelem společného soužití rodiny [§ 46a, § 46b, § 46 odst. 3 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. h) a § 9 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky] je nutno interpretovat ve světle směrnice Rady 2003/86/ES o právu na sloučení rodiny, jejímiž ústředními prvky jsou respekt k rodinnému životu a nejlepší zájmy nezletilých dětí. V důsledku akcentace těchto hodnot musejí být důvody veřejného pořádku, pro které lze žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny zamítnout, srovnatelně závažné jako důvody veřejného pořádku dle čl. 45 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie. K zamítnutí žádosti z důvodů veřejného pořádku proto může být přistoupeno výhradně v situacích, kdy se cizinec dopustil jednání (nebo alespoň existuje jasná hrozba takového jednání), které představuje dostatečně závažné ohrožení základního zájmu společnosti, typicky v podobě nejzávažnější trestné činnosti. Z uvedeného však nelze podle přesvědčení zdejšího soudu dovodit, že výhradu veřejného pořádku lze při rozhodování o dlouhodobém pobytu za účelem společného soužití rodiny aplikovat jedině, spáchá-li cizinec trestný čin. Podstatnými budou vždy konkrétní skutkové okolnosti jednání cizince, z nichž lze dovodit, že jednání, kterého se cizinec dopustil (či u něj alespoň jasné hrozba takové jednání existuje, jak o tom hovoří zmíněné rozhodnutí), je dostatečně závažné z hlediska možného ohrožení základních zájmů společnosti a státu. Jednání žalobkyně na území ČR bylo z pohledu toho, zda představuje nebezpečí narušení veřejného pořádku závažným způsobem, posuzováno opakovaně, a to nejen příslušnými správními orgány v řízení o pobytových věcech, ale též Městským soudem v Praze a následně Nejvyšším správním soudem. Zdejší soud nenalezl žádné rozumné důvody, pro které by se měl od přijatých závěrů odchýlit. Zcela ve shodě s tím, co bylo uvedeno v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2009, č. j. 11 Ca 782009-58, a zejména následně v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2011, č. j. 9 As 58/2010-119, tady konstatuje, že nikoli jednorázové, ale opakované a účelové jednání žalobkyně v rozporu se zákonem o pobytu cizinců, které nebylo možno kvalifikovat jako pouhé administrativní opomenutí, ale bylo jednoznačně dlouhodobým úmyslným jednáním s cílem dosáhnout vydání pobytového oprávnění za jakýchkoli podmínek, implikuje důvodné nebezpečí, že by žalobkyně mohla veřejný pořádek závažným způsobem narušit. Základním zájmem společnosti a státu nepochybně je, aby na jeho území vstupovali cizinci nikoli nelegálně a mimo hraniční přechod, aby uváděli správním orgánům pravdivě účel své žádosti o pobytové oprávnění, nevystupovali pod falešnou identitou, respektovali rozhodnutí, jimiž se jim ukládá povinnost opustit území ČR. Žalobkyně však právní normy přijaté na ochranu tohoto veřejného zájmu soustavně porušovala. Soud tak dospěl k závěru, že správní orgány pojem nebezpečí narušení veřejného pořádku závažným způsobem neinterpretovaly příliš široce a jednání žalobkyně posoudily v souladu s § 9 odst. 1 písm. h) v návaznosti na shora cit. ustanovení zákona o pobytu cizinců. Pro úplnost soud dodává, že s ohledem na vázanost soudu skutkovým stavem v době vydání rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 75 odst. 1 s. ř. s., nemohl nijak pozitivně zohlednit vycestování žalobkyně z území ČR přes zastavení správního řízení o vyhoštění ve snaze prokázat respektování zákona o pobytu cizinců. Soud však musel přisvědčit žalobkyni, že závěr správních orgánů o nikoli nepřiměřeném dopadu odepření povolení dlouhodobého pobytu za účelem sloučení s rodinným příslušníkem do rodinného života žalobkyně neobstojí. V obecné rovině lze předeslat, že posouzení přiměřenosti dopadů zamítavého rozhodnutí ohledně žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem společného soužití rodiny představuje určitý materiální korektiv při aplikaci výhrady veřejného pořádku, vyplývající z nutnosti eurokonformního výkladu daného rámcem směrnice Rady 2003/86/ES o právu na sloučení rodiny (v podrobnostech si soud dovolí odkázat na vyčerpávající výklad obsažený v již zmíněném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2011, č. j. 9 As 58/2010- 119, či též žalobkyní zmiňovaného ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 6/2012-29). Správní orgán I. stupně na rozdíl do Ředitelství služby cizinecké policie, které dne 5. 3. 2014, pod č. j. CPR-1027/ČJ-2014-930310-V243, rozhodlo o zastavení správního řízení o vyhoštění žalobkyně, usoudil, že odepřením dlouhodobého pobytu žalobkyně za účelem společného soužití rodiny nedojde k nepřiměřenému zásahu do jejího rodinného života a je nutno upřednostnit veřejný zájem, přičemž vycházel z toho, že u žalobkyně se nejedná o bezprostřední soužití s rodinnými příslušníky, kteří mají na území ČR povolen trvalý pobyt. Zjistil totiž, že dne 9. 4. 2014, tedy po pravomocném ukončení řízení o správním vyhoštění žalobkyně, ve kterém bylo soužití žalobkyně s manželem XX prověřováno, její manžel oznámil správnímu orgánu změnu adresy pobytu a že nyní pobývá na adrese XX. Protože žalobkyně změnu adresu neoznámila, učinil správní orgán I. stupně závěr o tom, že žalobkyně s manželem již společnou domácnost nesdílí. Ačkoli žalobkyně v odvolání poukazovala na výsledky místních šetření, které v průběhu řízení o jejím správním vyhoštění prokázaly její plné rodinné zázemí na území ČR a bránila se závěrům správního orgánu I. stupně, který vycházel jen z odlišné adresy jejího manžela v evidenci, žalovaný bez dalšího převzal skutkové i právní závěry obsažené v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, na které odkázal, aniž by se zabýval skutečnou povahou rodinných vztahů žalobkyně na území ČR a jejím soužitím s manželem. Přitom obsahem správního spisu bylo i žalobkyní předložené potvrzení o zajištění též jejího ubytování od 9. 4. 2014 u stejného ubytovatele XX, na adrese XX. Jde o stejnou adresu, na níž měl od 9. 4. 2014 evidován trvalý pobyt manžel žalobkyně XX. V evidenčním systému cizinců byla následně adresa evidována jako ubytování žalobkyně, tuto skutečnost žalovaný reflektoval v záhlaví svého rozhodnutí. Skutkový závěr, že žalobkyně již s manželem nesdílí společnou domácnost a nejde tedy o její bezprostřední soužití s rodinným příslušníkem na území ČR, učiněný pouze na základě nestejné adresy pobytu manželů dle evidence cizinců po určitou dobu, ze kterého vycházel také žalovaný, neobstojí a nemá oporu ve spisovém materiálu. Žaloba byla tedy zčásti důvodná a soud podle § 78 odst. 1 ve spojení s § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného, a to bez jednání v souladu s § 51 odst. 2 ve spojení s § 76 odst. 1 s. ř. s. V souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. soud vyslovil, že se věc vrací k dalšímu řízení žalovanému. V dalším řízení bude žalovaný vázán vysloveným právním názorem soudu podle § 78 odst. 5 s. ř. s. Jeho úkolem bude znovu posoudit přiměřenost odepření pobytového povolení z důvodu aplikace výhrady veřejného pořádku s ohledem na existující rodinný život žalobkyně na území ČR, představovaný zejména soužitím s manželem XX, který má na území ČR povolen trvalý pobyt, a to z hlediska kritérií, jež vyplývají z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva. Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s., dle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měla úspěch žalobkyně, soud jí proto proti žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložila. Za tyto náklady je nutno považovat zaplacený soudní poplatek za podání žaloby ve výši 3 000 Kč dle příslušné položky Sazebníku soudních poplatků (příloha k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích), dále odměnu za dva úkony právní služby po 3 100 Kč na základě § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 6 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby), dva režijní náklady podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 600 Kč; a částku 1 428 Kč odpovídající 21% sazbě DPH z odměny a příslušných náhrad v souladu s § 57 odst. 2 s. ř. s., celkem tedy ve výši 11 228 Kč. Soud uložil žalovanému, aby vyčíslené náklady řízení žalobkyni nahradil v přiměřené lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího právního zástupce.

Poučení