59 A 61/2016 - 43

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL. M. a JUDr. Pavla Vacka v právní věci žalobce B.N., bytem XX, zastoupeného JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem advokátní kanceláře JELÍNEK & Partneři s.r.o., se sídlem Dražkovice 181, 533 33 Pardubice, proti žalovanému Krajskému úřadu Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, 461 80 Liberec 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 5. 2016, č. j. OÚPSŘ 81/2016-330, takto:

Výrok

I. Žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 3. 5. 2016, č. j. OÚPSŘ 81/2016-330-rozh., se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Česká Lípa (dále jen „stavební úřad“) ze dne 28. 1. 2016, č. j. MUCL/6664/2016. Uvedeným prvostupňovým rozhodnutím bylo podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), žalobci nařízeno odstranění souboru staveb pro reklamu umístěných na pozemku p. č. XX v k. ú. Častolovice u České Lípy. Soubor staveb popsán tak, že první stavba pro reklamu je tvořena kovovou konstrukcí ve tvaru „L“ opatřenou červeným nátěrem, kdy jednotlivé díly konstrukce jsou k sobě navzájem přivařeny a přišroubovány, takže tvoří plochu o rozměrech cca 3 x 11 m pro umístění plachty s reklamou, přičemž kovová konstrukce je podepřena vzpěrami ukotvenými pomocí svárů a šroubů do dvou kolových podvozků, které jsou k sobě navzájem přišroubovány, a stavba pro reklamu (konstrukce pro umístění plachty s reklamou a kolové podvozky) je ukotvena táhly do pozemku. Ostatní dvě stavby pro reklamu jsou tvořeny kovovou konstrukcí opatřenou červeným nátěrem, kdy jednotlivé díly konstrukce jsou k sobě navzájem přivařeny a přišroubovány a tvoří plochu o rozměrech cca 3 x 7 m pro umístění plachty s reklamou, kovové konstrukce jsou podepřeny vzpěrami ukotvenými pomocí svárů a šroubů do kovových podvozků, stavba pro reklamu jako celek (konstrukce pro umístění plachty s reklamou a kolové podvozky) jsou ukotveny táhly do pozemku. Žalobce namítal, že správní orgány nesprávně posoudily jeho valníky, na kterých je umístěno reklamní sdělení, jako stavbu ve smyslu § 2 odst. 3 stavebního zákona. Uváděl, že reklamní sdělení umístěné na valnících je vždy pouze přechodným řešením na dobu, kdy valníky nemohou být zemědělsky využity. Primárním účelem valníků se stavební úřad ani žalovaný nezabývali a tuto otázku nezkoumali. Podle názoru žalobce se na uvedené valníky stavební zákon nevztahuje, není proto možné nařídit žalobci jejich odstranění podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Správní orgány objekty nesprávně zařadily do kategorie „výrobků plnících funkci staveb“. Žalobce citoval závěr rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2010, č. j. 10 Ca 280/2008-78, a namítal, že v jeho případě se jedná o přípojná vozidla, resp. dopravní prostředky, a správní orgány se nezabývaly námitkou, že zemědělské vozidlo z principu svého účelu nemůže být stavbou, neboť se nejedná o výrobek umístěný trvale nebo dlouhodobě na jednom místě. Trvalé či dlouhodobé umístění na konkrétním místě jako definiční znak výrobku plnícího funkci stavby nevzaly správní orgány v potaz a nezabývaly se jím. Trvalost ani dlouhodobost umístění předmětných objektů nebyla správními orgány prokázána a nemohla být prokázána ani šetřením na místě samém, neboť to proběhlo jediného dne 28. 7. 2015 v rozsahu několika minut. Z toho, že v uvedený den nebyly objekty v pohybu, nelze usuzovat, že byly na konkrétním místě umístěny trvale nebo dlouhodobě. Jiný důkaz v tomto směru není v odůvodnění napadených rozhodnutí zmíněn. Správním orgánům žalobce také vytýkal, že při místním šetření nebyla přesně určena poloha objektů, byl konstatován pouze pozemek, jeho celková rozloha však je 21 934 m2. Podle žalobce výklad prezentovaný správními orgány by ad absurdum vedl k závěru, že oprávnění stavebního úřadu podléhá každý návěs nákladního motorového vozidla či větší osobní vozidlo, pakliže bylo pracovníkem stavebního úřadu objeveno zaparkované na odpočívadle či parkovišti. Žalobce odkázal na závěry Nejvyššího správního soudu rozhodnutí publikované ve Sb. NSS č. 2209/2011 a konstatoval, že v daném případě nebyl zjištěn žádný prvek, který by ukazoval na trvalé nebo dlouhodobé umístění objektů, pro který by bylo možno objekty považovat za výrobky plnící funkci stavby. Žalobce fotografiemi prokázal, že objekty nejsou určeny k trvalému či dlouhodobému umístění na jednom místě, ale jsou k vzhledem ke svému hlavnímu a původnímu účelu funkční, čemuž koresponduje i jejich technický stav. V tomto směru byl skutkový stav zjištěn nedostatečně, a proto je rozhodnutí na jeho základě vydané nesprávné a nezákonné. Petit rozhodnutí stavebního úřadu je podle žalobce nevykonatelný, protože není dostatečně konkrétní. Umístění objektů, které mají být odstraněny, v něm není řádně určeno. Námitku žalobce uplatnil již v odvolání, žalovaný se s argumentem dostatečně nevypořádal. Žalobce dále nesouhlasil s názorem žalovaného, že objekty byly dostatečně specifikovány, namítal, že stavební úřad nemohl mít vědomost o tom, zda se na daném pozemku v době jeho rozhodnutí nevyskytovaly další takové objekty, případně nevyskytnou se v budoucnu. Žalobce setrval na názoru, že objekty nebyly dostatečně konkretizovány, když nebyly dostatečně uvedeny přesné popisné znaky, včetně jejich polohy. Rozhodnutí je tak z důvodu nekonkrétní výrokové části nezákonné a nepřezkoumatelné. Z uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí stavební úřadu zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný konstatoval, že stavební úřad při vydání rozhodnutí o odstranění stavby postupoval v souladu se stavebním zákonem, prováděcími vyhláškami a správním řádem. V souladu se stavebním zákonem zahájil řízení o odstranění předmětné stavby, neboť na základě proběhlé kontrolní prohlídky dospěl k závěru, že se v případě 3 ks konstrukcí pro umístění plachty s reklamou na kolových podvozcích jedná o stavbu podle § 2 odst. 3 stavebního zákona, a to stavbu pro reklamu charakteru výrobku plnícího funkci stavby, které se od sebe liší velikostí plochy pro reklamu a které ke svému provedení vyžadují územní rozhodnutí. V podrobnostech žalovaný odkázal na str. 4 – 7 napadeného rozhodnutí a str. 2 – 6 odůvodnění rozhodnutí stavebního úřadu. Žalobcovy námitky, kterými zpochybňoval zařazení předmětné stavby do kategorie výrobku plnícího funkci stavby pro reklamu, žalovaný odmítnul. Setrval na názoru, že v rámci kontrolní prohlídky byla stavba na pozemku identifikována a popsána dostatečně. Žalovaný navrhoval, aby soud žalobu zamítnul. Pro posouzení věci zjistil krajský soud z předloženého spisového materiálu následující skutečnosti: Řízení o odstranění shora popsaného souboru staveb bylo zahájeno poté, co stavební úřad obdržel od Policie ČR, dopravního inspektorátu, podnět ze dne 12. 6. 2015 k zahájení příslušného správního řízení ve věci nepovolených staveb pro reklamu na pozemku p. č. 427/5 v k. ú. Častolovice u České Lípy. K tomuto podnětu byla připojena fotodokumentace zachycující podobu a umístění kolových podvozků (valníků) s přivařenou konstrukcí pro umístění reklamní plochy a katastrální mapa s vyznačením staveb na pozemku. Stavební úřad provedl k prověření celé záležitosti dne 28. 7. 2015 kontrolní prohlídku. Té byl přítomen XX, vlastník uvedeného pozemku, a žalobce, který se přihlásil k vlastnictví popsaných valníků s připevněnou reklamní plochou. V průběhu kontrolní prohlídky se žalobce bránil posouzení uvedených objektů jako staveb pro reklamu. Namítal, že objekty jsou umístěny mimo ochranné pásmo silnice XX, že se jedná o přípojná vozidla dle registru vozidel a že konstrukce, na které reklama spočívá, je součástí přípojného vozidla a je k němu přivařena a smontována. Součástí správního spisu je fotodokumentace zachycující předmětné valníky s reklamními plochami, včetně jejich pevného uchycení táhly do pozemku. Stavební úřad dále obstaral výpisy z internetových stránek www.pronajmuplochu.cz, které byly inzerovány na reklamní ploše, včetně ceníku pro reklamu na velkoplošných billboardech umístěných u silnice I. třídy směr z Nového Boru od České Lípy s cenou měsíčního pronájmu, u delšího pronájmu dle dohody. Stavební úřad dále do spisu zařadil výpis z registru ekonomických subjektů, podle kterého mezi ekonomické činnosti žalobce patří i činnost reklamních agentur. Žalobce k výzvě stavebního úřadu předložil nájemní smlouvy ze dne 29. 1. 2015 a ze dne 12. 5. 2015, uzavřené s vlastníkem pozemku p. č. XX J.M., jejichž přílohami byly plánky se zákresem pronajaté části pozemku k umístění valníků, které budou dále pronajímány třetím stranám k umístění reklamy. Žalobce dále sdělil, že technické průkazy k valníkům nemá, neboť tyto nejezdí po pozemních komunikacích. Uvedl, že valníky přepravuje na odtahovém vozidle (což prokazoval fotodokumentací), a proto se valníky jako bezmotorová přívěsná vozidla mohou na loukách pohybovat bez registrační značky. Zjištěné skutečnosti vedly stavební úřad k zahájení řízení o odstranění staveb. Rozhodnutím ze dne 28. 1. 2016 stavební úřad podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona nařídil žalobci odstranit popsané stavby pro reklamu a současně stanovil podmínky pro odstranění těchto staveb. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že předmětné objekty byly stavebním úřadem posouzeny ve smyslu § 2 odst. 3 stavebního zákona jako výrobky plnící funkci staveb s charakterem staveb pro reklamu. Stavební úřad vycházel z výsledků kontrolní prohlídky na místě ze dne 28. 7. 2015, z fotodokumentace pořízené dne 30. 7. 2015 na místě samém, z obdržených podnětů k prošetření staveb, z předložených nájemních smluv a obsahu internetových stránek, z nichž dovodil, že soubor staveb je na částech uvedeného pozemku umístěn dlouhodobě. Stavební úřad odůvodnil, že se jednalo o stavby, jejichž umístění nebylo se stavebním úřadem dle § 76 stavebního zákona projednáno, k jejich umístění je třeba územního rozhodnutí nebo územního souhlasu. Umístění staveb na předmětném pozemku je přitom v rozporu s územním lánem města Česká Lípa. Podané odvolání, které žalobce doložil mj. řadou fotografií valníků a jejich detailů, potvrzeními o sjednání povinného ručení, stanoviskem Městského úřadu v České Lípě, odboru dopravy, ze dne 27. 8. 2015, žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 5. 2016 zamítnul a prvostupňové rozhodnutí o odstranění souboru staveb potvrdil. V odůvodnění se žalovaný ztotožnil se skutkovými i právními závěry stavebního úřadu. Podrobně odůvodnil, že k umístění předmětných objektů bylo potřeba vydat územní rozhodnutí. Konstatoval, že toto povolení vydáno nebylo, o dodatečné povolení staveb žalobce nepožádal, proto žalovaný dovodil, že zákonné podmínky pro postup dle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona byly naplněny. Stavební úřad podle žalovaného správně klasifikoval předmětné objekty jako výrobky plnící funkci stavby, a to stavby pro reklamu, když reklamní plocha byla větší než 8 m2, proto se nejedná o reklamní zařízení. Žalovaný uvedl, že není rozhodné, zda jde o věc či nikoli, o věc movitou nebo nemovitou, ale podstatné je, že výrobek plní funkci stavby a je na určitém místě usazen trvale nebo dlouhodobě. Žalovaný odmítnul žalobcův názor, podle kterého výrobkem plnícím funkci stavby nemůže být nemotorové vozidlo, resp. může jím být pouze v případě, přestane-li být přepravitelné po pozemních komunikacích. Žalovaný shodně se stavebním úřadem odkázal na závěry již shora citovaného rozsudku Městského soudu v Praze. Krajský soud napadené rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a mezích uplatněných žalobních bodů, přitom vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1 a odst. 2 s. ř. s. K projednání věci nařídil soud ústní jednání, při němž žalobce i žalovaný setrvali na svých stanoviscích. Žalobce zdůraznil, že správní orgány pominuly vlastní podstatu zařízení, tedy že jde o dopravní prostředky, a to provozuschopné, použitelné pro zemědělskou činnost. K prokázání tohoto tvrzení žalobce navrhoval, aby soud dokazování doplnil předloženým znaleckým posudkem a fotografiemi valníků, které měly prokázat, že valníky jsou každý měsíc převáženy, přesouvány podle potřeby. Správní orgány podle žalobce nezkoumaly trvalost jako základní aspekt stavby, na základě objektivních ukazatelů, jako jsou např. podezdívky nebo inženýrské sítě. Žalobce setrval i na své argumentaci, že petit rozhodnutí správních orgánů je nevykonatelný a neurčitý, protože nebyla přesně určena poloha valníků. Žalovaný výhradám žalobce oponoval, zdůraznil především funkci předmětných objektů, tedy jejich užití pro reklamní činnost, a dlouhodobé umístění na předmětném pozemku. Setrval na svém stanovisku, že stavby byly ve výroku rozhodnutí stavebního úřadu identifikovány dostatečně. Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí žalovaného ve spojení s rozhodnutím stavebního úřadu, kterým bylo žalobci nařízeno odstranění popsaného souboru staveb pro reklamu. Podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona stavební úřad nařídí odstranění stavby vlastníku stavby nebo s jeho souhlasem stavebníkovi stavby prováděné nebo provedené bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem anebo v rozporu s ním, a stavba nebyla dodatečně povolena. Citované ustanovení opravňuje stavební úřad odstranit jakoukoliv nepovolenou stavbu ve smyslu stavebního zákona bez ohledu na to, zda se jedná o stavbu z hlediska jiných právních předpisů (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2012, č. j. 29 A 55/2011 – 86, dostupný na www.nssoud.cz). Dle uvedeného ustanovení stavební úřad nařídil žalobci odstranění souboru staveb, které podrobně popsal ve výroku I. rozhodnutí, za podmínek uvedených ve výrokové části II., přičemž k umístění souboru staveb uvedl, že stavby byly táhly připevněny do pozemku p. č. XX v k. ú. XX. Soud se nejprve musel zabývat namítanou nepřezkoumatelností rozhodnutí stavebního úřadu z důvodu nedostatečného určení umístění objektů, které mají být odstraněny, což podle žalobce způsobilo nevykonatelnost rozhodnutí. Předně soud uvádí, že s námitkou týkající se přesného umístění objektů se žalovaný dostatečně vypořádal v napadeném rozhodnutí. S jeho závěrem, že soubor staveb pro reklamu byl ve výroku rozhodnutí stavebního úřadu identifikován dostatečně, se soud plně ztotožňuje. Podoba jednotlivých staveb (valníků s reklamní plochou) byla podrobně popsána (podoba, konstrukční řešení, barva nátěru kovové konstrukce, její přichycení ke kolovému podvozku a velikost plochy pro uchycení reklamní plachty), čímž byla jejich identifikace pro účely odstranění z pozemku označeného p. č. a názvem katastrálního území dostatečně zajištěna. Protože byla v průběhu správního řízení na uvedeném pozemku zjištěna existence pouze uvedeného souboru tří staveb, je nutno odmítnout spekulace žalobce, že by objekty mohly být zaměněny s jinými, které se na předmětném pozemku nacházejí, případně budou nacházet v budoucnu. Jak případně uvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí, s valníky s reklamní konstrukcí lze manipulovat (ostatně tuto skutečnost žalobce uváděl v průběhu správního řízení a dokládal fotografiemi připojenými k odvolání), určení jejich polohy na pozemku např. GPS souřadnicemi či geometrickým zaměřením tak nemohlo být podmínkou jejich přesného popisu. Tato skutečnost ale nemohla být překážkou identifikace valníků s reklamní plochou pro účely nařízení jejich odstranění z pozemku, byla-li současně splněna podmínka jejich dostatečného popisu. Namítaný nedostatek výrokové části rozhodnutí stavebního úřadu soud neshledal. Jak již soud uvedl shora, podle ustanovení § 129 odst. 1 stavebního zákona může stavební úřad rozhodnout o odstranění jakékoliv stavby, která naplňuje definici stavby z hlediska stavebního zákona. Podle § 2 odst. 3 stavebního zákona stavbou se rozumí veškerá stavební díla, která vznikají stavební nebo montážní technologií, bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití a dobu trvání. Dočasná stavba je stavba, u které stavební úřad předem omezí dobu jejího trvání. Za stavbu se považuje také výrobek plnící funkci stavby. Stavba, která slouží k reklamním účelům, je stavba pro reklamu. Jádrem sporu v dané věci je právě posouzení žalobcových valníků s reklamní plochou jako výrobků plnících funkci stavby, a to funkci stavby pro reklamu. Podle § 2 odst. 3 stavebního zákona se stavbu považuje také výrobek plnící funkci stavby. Výkladem uvedeného pojmu se podrobně zabýval oběma účastníky citovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2010, č. j. 10 Ca 280/2008 – 78, publ. ve Sb. NSS 2394/2011. Z tohoto rozsudku vyplývá, že výrobek plnící funkci stavby tvoří novou kategorii staveb, které nejsou výsledkem stavební činnosti, tj. které nevznikly s použitím stavební nebo montážní technologie, ale jiné průmyslové, např. strojírenské technologie. Výrobek plnící funkci stavby je zařízením vyrobeným továrním způsobem, který plní takovou funkci, jakou obvykle plní stavby. Nejpodstatnějším charakteristickým znakem výrobku plnícího funkci stavby je jeho trvalé nebo dlouhodobé umístění na určitém konkrétním místě, přičemž tuto skutečnost bude na místě zkoumat v každém případě individuálně, podle konkrétních okolností případu. Městský soud dovodil, že výrobkem plnícím funkci stavby může být např. i silniční vozidlo, bude-li umístěno na pozemku trvale a bude trvale plnit určitou funkci vyhrazenou zpravidla jen stavbám. Uvedené právní závěry stavební úřad i žalovaný ve svých rozhodnutích plně respektovaly a skutková zjištění zaměřili k tomu, aby mohly být definiční znaky výrobků plnících funkci stavby posouzeny v daném konkrétním případu. Soud především musí odmítnout žalobcovy argumenty týkající se primárního účelu předmětných valníků. Není pravdou, že by se primárnímu účelu valníků správní orgány nevěnovaly. Primární účel valníků, tedy jejich užití jako přípojných vozidel k zemědělským účelům, však na jejich charakteru jako výrobku plnícího funkci stavby pro reklamu ničeho nezměnil. Stavební úřad jednoznačně vycházel z toho, že výrobkem plnícím funkci stavby může být např. i silniční vozidlo. Za podstatné považoval, že v daném případu jde o výrobky, které plní funkci staveb pro reklamu, jež jsou na částech předmětného pozemku umístěny dlouhodobě. Žalovaný pak výslovně dovodil, že skutečnost, zda si valníky (kolové podvozky) zachovaly charakter silničního vozidla a zůstaly přemístitelné, není pro danou věc podstatná. Žalovaný zcela v duchu závěrů, které dovodil Městský soud v Praze ve shora citovaném rozsudku, zdůraznil, že stavební zákon z kategorie výrobků plnících funkci stavby nevylučuje žádné typy výrobků, tj. ani silniční vozidla, ať už motorová nebo nemotorová, a že podstatnou okolností je výskyt předmětných valníků na daném místě z pohledu časového. Výslovně tak odmítnul názor žalobce, že se nemůže jednat o výrobky plnící funkci stavby jen proto, že jde o přípojná nemotorová vozidla - přívěsy. Stejně tak žalovaný odmítnul názor, že předmětné valníky nemohou být posouzeny jako stavby ve smyslu § 2 odst. 3 stavebního zákona jen proto, že jde o věci movité. I s tímto závěrem se soud plně ztotožňuje. Pro posouzení znaků výrobku plnícího funkci stavby je nerozhodné, zda jde o věc movitou či nikoli. Z tohoto důvodu soud dokazování nedoplnil znaleckým posudkem, který měl tvrzení žalobce o primárním účelu a funkčnosti valníků podpořit. Obsahem správního spisu je pak podle přesvědčení soudu dostatečně doloženo, že byl naplněn i další definiční znak výrobku plnícího funkci stavby, konkrétně stavby pro reklamu, a to trvalé nebo dlouhodobé umístění takového výrobku na daném místě. Je pravdou, že žalovaný se v odůvodnění svého rozhodnutí uvedenému definičnímu znaku, který dovodila judikatura, blíže nevěnoval. Zmínil pouze, že trvalé nebo dlouhodobé usazení výrobku plnícího funkci stavby na určitém místě je podstatou i tohoto případu. Stručnost závěrů žalovaného v daném směru však byla důsledkem toho, že v odvolání se žalobce nijak vyslovenému závěru stavebního úřadu o dlouhodobém umístění předmětných valníků na pozemku nebránil a soustředil svou argumentaci (stejně jako v řízení před stavebním úřadem) především na fakt, že valníky s reklamní konstrukcí jsou svou povahou přípojná vozidla - věci movité. Stavební úřad přitom v rozhodnutí o odstranění souboru staveb výslovně dovodil, že charakteristický znak výrobku plnícího funkci stavby spočívající v jeho trvalém nebo dlouhodobém umístění na konkrétním místě, má za naplněný. Současně konkretizoval podklady (fotodokumentace, podněty k prošetření staveb, předložené nájemní smlouvy obsahu internetových stránek), na základě kterých k tomuto zjištění dospěl. Výhradám žalobce, že se správní orgány tomuto definičnímu znaku nevěnovaly, soud nepřisvědčil. S vlastním závěrem správních orgánů, že předmětné valníky s reklamní plochou naplňují definici výrobků plnícího funkci stavby, včetně znaku dlouhodobého umístění na konkrétním místě, se zdejší soud plně ztotožňuje. Soud zdůrazňuje, že vlastní podstata a primární účel valníků jako přípojných vozidel, které byly použity pro sestrojení celého výrobku jako kolový podvozek pro kovovou konstrukci k upevnění reklamní plochy, nevylučují, že by nemohly být tyto objekty na určeném místě umístěny dlouhodobě. Žalobcovu argumentaci, že existence a umístění souboru staveb na předmětném pozemku byla zachycena pouze v rámci kontrolní prohlídky dne 28. 7. 2017 v rozsahu několika minut, považuje soud za účelovou. Z podnětu policie (a to nejen ze dne 12. 6. 2015, který byl určen stavebnímu úřadu, ale i ze dne 7. 5. 2015 adresovaného odboru dopravy žalovaného), délky pronájmu částí pozemku p. č. XX k umístění valníků (od konce ledna a poloviny května 2015 s ročním nájemným) a skutečností inzerovaných na webových stránkách www.pronajmuplochu.cz (včetně ceníku měsíčního nájmu s možností slev v případě delšího pronájmu reklamní plochy) vyplývá, že předmětné výrobky plnící funkci stavby pro reklamu byly na uvedeném pozemku umístěny dlouhodobě. O tom svědčí také jejich pevné zachycení ocelovými táhly do pozemku. Uvedené skutečnosti jednoznačně vyvracejí, že by šlo ze strany správních orgánů o extensivní výklad pojmu výrobek plnící funkci stavby a žalobce byl absurdně postihován za pouhé „zaparkování“ valníků na předmětném pozemku, jak se snažil soudu předestřít. Sám fakt, že ke konstrukci posuzovaných objektů byly užity jako kolové podvozky valníky, a proto mohlo být s výrobky popojížděno (po odstranění táhel upevněných do pozemku), definiční znak dlouhodobosti umístění souboru předmětných objektů nevyvrací. Proto soud neshledal potřebu skutková zjištění doplnit dalším dokazováním fotografiemi zachycujícími předmětné valníky, s nimiž je takto popojížděno. Podle žalobce nebyly v průběhu správního řízení prokázány žádné skutečnosti, o nichž judikatura hovoří jako o kritériích, z nichž lze dovodit dlouhodobost umístění stavby na pozemku. K této námitce soud konstatuje, že judikaturou zmiňovaná vodítka, podle kterých lze usuzovat na záměr ponechat výrobek plnící funkci stavby na pozemku dlouhodobě nebo trvale, byla uvedena pouze demonstrativně. Podstatné jsou vždy konkrétní okolnosti případu a v neposlední řadě také charakter stavby, jejíž funkci výrobek plní. V souzeném případu byla dlouhodobost umístění předmětných objektů na daném pozemku, jak už soud rozvedl shora, doložena obsahem spisového materiálu. Vzhledem k tomu, že upravené valníky s pevně přimontovanou kovovou konstrukcí pro umístění reklamní plochy sloužily jako stavby (vzhledem k rozměrům reklamní plochy nikoli zařízení) pro reklamu na poli, absence takových stavebních prvků jako jsou podezdívka, přípojky dalších sítí technického vybavení, vybudování terénních úprav apod., dlouhodobé umístění na určitém místě nevylučují. Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že žaloba je nedůvodná, proto ji zamítl postupem podle § 78 odst. 7 s. ř. s. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., dle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, ostatně jejich náhradu ani nepožadoval, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení