59 A 74/2014 - 73

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL. M. a JUDr. Pavla Vacka v právní věci žalobkyně: Ing. E.S., bytem XX, zastoupená JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem se sídlem Na Poříčí 116/5, 460 01 Liberec 2, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, 461 80 Liberec 2, za účasti: Město Chrastava, se sídlem náměstí 1. Máje, 463 31 Chrastava, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. OÚPSŘ 189/2014-330-rozh., takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. OÚPSŘ 189/2014-330-rozh., a Městského úřadu Chrastava ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. Výst.2757/2012/Ja, čj. OVUS/940/2014/Ja, se pro nezákonnost zrušují a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního žalobce JUDr. Vladimíra Kašpara, advokáta se sídlem Na Poříčí 116/5, 460 01 Liberec 2, náhradu nákladů řízení ve výši 20.342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně v předchozích řízeních brojila proti rozhodnutí Městského úřadu Chrastava (dále jen „správní orgán prvního stupně“), v jehož důsledku došlo k demolici její stavby před tím, než o věci rozhodl odvolací správní orgán.

2. Správní orgán prvního stupně zahájil z moci úřední dne 8. 8. 2012 podle § 129 odst. 1 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), řízení o odstranění stavby garáže s opravnou a přístavbou umístěné na pozemcích na st.p.č. XX a XX v k. ú XX I., obec XX (dále jen „stavba“), která byla ve vlastnictví žalobkyně. Rozhodnutím ze dne 21. 3. 2013, čj. OVUS/1049/2013/Ja, nařídil stavbu odstranit do 31. 5. 2013 s tím, že podle § 85 odst. 2 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, vyloučil odkladný účinek případného odvolání proti tomuto rozhodnutí. Správní orgán prvního stupně svůj postup odůvodnil tím, že stavba byla dne 7. 8. 2010 zasažena povodní, avšak žalobkyně od té doby neprovedla žádné práce vedoucí ke zlepšení stavebně technického stavu stavby, která svým havarijním stavem ohrožuje život a zdraví osob pohybujících se na přilehlé lávce a pěší komunikaci. Dne 4. 6. 2013 byl proveden výkon rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a stavba žalobkyně byla zdemolována.

3. Žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 6. 2013, sp. zn. OÚPSŘ 147/2013-330-rozh. (které bylo správnímu orgánu prvního stupně doručeno až dne 5. 6. 2013), na základě odvolání žalobkyně zrušil rozhodnutí o odstranění stavby pro nepřezkoumatelnost a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm správní orgán prvního stupně rozhodnutím ze dne 9. 12. 2013, čj. OVUS/4938/2013/Ja, znovu rozhodl tak, že nařídil stavbu odstranit. Žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. OÚPSŘ 29/2014-330-rozh., rozhodnutí správního orgánu prvního stupně opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že v důsledku zániku předmětu řízení o odstranění stavby již nelze ohledně neexistující stavby meritorně rozhodovat (a to bez ohledu na okolnosti spojené se zánikem stavby).

4. Správní orgán prvního stupně nato vydal rozhodnutí ze dne 8. 4. 2014, čj. OVUS/940/2014/Ja, v jehož výroku uvedl, že nevydává rozhodnutí - nařízení odstranění stavby garáže s opravnou a přístavbou, což odůvodnil tím, že v řízení o odstranění stavby nelze pro absenci základní podmínky řízení (tj. fyzické existence stavby) pokračovat. Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. OÚPSŘ 189/2014-330-rozh., s odůvodněním, že v řízení o odstranění stavby je vždy předmětem řízení stavba, která existuje alespoň v době zahájení řízení. Pokud v průběhu řízení existovat přestala (bez ohledu na okolnosti, za jakých se tak stalo), logicky nelze v řízení pokračovat, neboť, laicky řečeno, není o čem řízení dále vést. Žalovaný uvedl, že správní aktem, který přímo vedl k fyzickému odstranění stavby, nebylo tehdy vykonatelné (byť nepravomocné) rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 21. 3. 2013, čj. OVUS/10492013/Ja, ale exekuční příkaz ze dne 4. 6. 2013, čj. OVUS/2061/2013/Ja, na nějž žalovaný rovněž nahlížel jako na překážku věci rozhodnuté. Dle názoru žalovaného právě podání správní žaloby proti tomuto exekučnímu příkazu představovalo procesní cestu, kterou se žalobkyně mohla domoci řádného přezkumu dané záležitosti jiným orgánem veřejné moci.

II. Žalobní námitky

5. Proti citovanému rozhodnutí podala žalobkyně včas žalobu. V ní obsáhle konstatovala průběh jednotlivých správních řízení, která byla vedena ohledně předmětné nemovitosti v důsledku jejího poškození povodní dne 7. 8. 2010. V rámci této části žaloby akcentovala především skutečnost, že dne 4. 6. 2013 byla její nemovitost – garáž s opravnou a přístavbou – zbourána, a to na základě exekučního příkazu Městského úřadu Chrastava sp. zn. Výst. 2058/2013/Ja, čj. OVUS/2061/2013/Ja. Exekuční příkaz jí přitom nebyl nikdy doručen, ačkoliv správní orgány tvrdí, že nabyl právní moci. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí žalobkyně uvedla, že správní orgány ve správním řízení nezákonně a nesprávně meritorně rozhodly o tom, že se nevydává rozhodnutí – nařízení odstranění stavby. Správní orgány svým nezákonným postupem a zásahem způsobily, že žalobkyně byla přímo zkrácena na svých právech vlastníka objektu, vznikla jí škoda na jejím majetku a byla porušena její práva jako účastníka řízení. Správní orgány prokazatelně věděly o tom, že od 4. 6. 2013 byl objekt ve vlastnictví žalobkyně zdemolován, a tím přestal existovat. Žalobkyně má za nesporné, že správní řízení bylo vedené z moci úřední, čemuž měl také odpovídat zákonný důvod pro zastavení řízení. V případě řízení zahájených z moci úřední musí správní orgán důvody pro jeho zastavení koncipovat jako obligatorní. Správní orgány pokračovaly v řízení, i když předmět řízení prokazatelně zanikl, a hledaly tak pouze cestu, jak zhojit nezákonný postup. Zastavením řízení by správní orgány fakticky potvrdily, že žalobkyni vznikla škoda způsobená nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc. Proto rozhodly tak, že se rozhodnutí nevydává, aby mohly v rozhodnutí odůvodnit, že vlastně postupovaly správně a v souladu se zákonem. Podle žalobkyně byl správní orgán povinen bez zbytečného odkladu z moci úřední vydat usnesení o zastavení řízení, k čemuž v daném případě nedošlo, navíc byly fatálním způsobem porušeny zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí. Žalobkyně proto navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

6. Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný po rekapitulaci obsahu správních řízení vedených ohledně předmětné stavby ve vlastnictví žalobkyně konstatoval, že neexistence předmětu řízení neumožňuje pokračování řízení jakýmkoliv směrem. Výrok rozhodnutí správního rozhodnutí prvního stupně o tom, že se nařízení odstranění stavby nevydává, byl za daného skutkového a právního stavu věci jednoznačným řešením základní otázky řízení o odstranění stavby vedeného podle § 129 odst. 1 písm. a) stavebního zákona, které tak plně koresponduje s právními předpisy a se skutkovými a právními okolnostmi tohoto případu.

IV. Řízení před krajským soudem

7. Zdejší soud usnesením ze dne 30. 4. 2015, čj. 59 A 74/2014-41, žalobu odmítl. Za rozhodné považoval to, že v nyní posuzované věci šlo o řízení zahájené na základě zjištění učiněných správním orgánem prvního stupně z moci úřední. Zahájí-li správní orgán řízení s cílem uložit jeho účastníku nějakou povinnost, odejmout nějaké právo apod., přičemž v průběhu řízení dojde k závěru, že podmínky pro uložení původně zamýšlených povinností splněny nejsou, pak mu také nic nebrání v tom, aby řízení zastavil podle § 66 odst. 2 správního řádu. Krajský soud pro skutkové odlišnosti nyní posuzovaného případu neshledal důvod pro aplikaci judikatury Nejvyššího správního soudu, která po stavebních úřadech požaduje, aby o zastavení řízení bylo z důvodu zachování procesních práv účastníků řízení rozhodováno meritorním rozhodnutím. Krajský soud však neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, neboť správní orgány zvolily vyšší formu rozhodnutí tam, kde postačovalo vydání procesního rozhodnutí. Jak rozhodnutí o tom, že se nevydává rozhodnutí o nařízení odstranění stavby, tak případné usnesení o zastavení řízení podle § 66 odst. 2 správního řádu, plní totožný účel. Krajský soud uvedl, že v daném případě je sice napadený úkon žalovaného formálním meritorním rozhodnutím, materiálně se však nejedná o rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť takovým úkonem se nezakládají, nemění, neruší ani závazně neurčují práva nebo povinnosti. Přezkoumávaný úkon žalovaného proto nelze považovat za rozhodnutí přezkoumatelné ve správním soudnictví, neboť samo o sobě nemá za následek zásah do hmotných práv žalobkyně. Proto byla žaloba podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s ve spojení s § 68 písm. e) a § 70 písm. a) s. ř. s. odmítnuta.

V. Řízení před Nejvyšším správním soudem

8. O kasační stížnosti žalobkyně rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 10. 2015, čj. 2 Afs 139/2015-5, tak, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. 4. 2015, čj. 59 A 74/2014-41, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

9. Nejvyšší správní soud konstatoval, že se krajský soud v napadeném usnesení vůbec nevypořádal se samotnou podstatu sporu, kterou žalobkyně učinila tvrzení, že v důsledku postupu správních orgánů ji měla být nezákonně zdemolována její stavba. Krajský soud tedy nemohl posuzovat napadené rozhodnutí izolovaně, ale měl zasadit napadené rozhodnutí do kontextu celkového průběhu správního řízení, přičemž v této souvislosti se měl vypořádat zejména s tím, že v důsledku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 21. 3. 2013, čj. OVUS/1049/2013/Ja, došlo k fyzickému odstranění stavby žalobkyně.

10. Nejvyšší správní soud shrnul recentní stav judikatury k § 66 odst. 2 správního řádu, když odkázal na své rozsudky ze dne 28. 7. 2011, čj. 5 As 30/2011-93, a ze dne 26. 8. 2013, čj. 8 As 76/2012. K těmto rozsudkům Nejvyšší správní soud poznamenal, že postup podle § 66 odst. 2 správního řádu je přípustný pouze tehdy, pokud v řízení nastanou skutečnosti objektivního charakteru, pro něž nelze v řízení dále pokračovat, a současně zastavením řízení nemohou utrpět práva účastníků řízení. V posuzované věci nebyla splněna již v první uvedená podmínka, tedy to, že by v průběhu správního řízení nastaly skutečnosti objektivního charakteru. Za takové skutečnosti je možné považovat například zničení stavby živelnou pohromou, avšak nikoliv situace, kdy je věc zničena přímo v důsledku rozhodnutí správního orgánu. Nejvyšší správní soud připomíná, že stavba žalobkyně byla odstraněna v důsledku výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 21. 3. 2013, čj. OVUS/1049/2013/Ja, o vyloučení odkladného účinku odvolání podle § 85 odst. 2 správního řádu před tím, než zrušující rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci a mohlo tak zabránit výkonu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Žalovaný se v dalším průběhu řízení nemohl vyhnout své zákonné povinnosti přezkoumat rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odstranění stavby pouze s odkazem na to, že stavba žalobkyně fyzicky zanikla. Účelem odvolání je poskytnutí plné ochrany účastníkům řízení za účelem dosažení nápravy neúplností skutkových a právních pochybení, tzn. toho, zda zjištěný skutkový stav a jeho právní posouzení vyjádřené v rozhodnutí správního orgánu bylo učiněno zákonným postupem a zda nejsou pochybnosti o správnosti těchto zjištění.

11. Z povahy výroku o vyloučení odkladného účinku odvolání podle § 85 odst. 2 správního řádu je zřejmé, že jakkoliv má samostatný normativní obsah, zasahuje do práv či povinnosti účastníků řízení pouze ve spojení se samotným věcným výrokem prvostupňového rozhodnutí. V tomto smyslu lze výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání považovat za akcesorický a dočasný výrok. Jeho právní účinky stojí a padají s existencí věcného výroku prvostupňového rozhodnutí, jeho zrušením odvolacím orgánem zaniká i vyloučení odkladného účinku odvolání. Výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání tak v případě, že prvostupňové rozhodnutí v odvolacím řízení neobstojí, způsobuje, že prvostupňové rozhodnutí se, byť jen dočasně, do jeho zrušení či změny druhostupňovým správním orgánem stane vykonatelným či nabude jiných právních účinků. Výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání z procesního hlediska toliko mění časové parametry prvoinstančního rozhodnutí ve věci samé. Nejedná se tedy o procesní institut, který by měl jakýkoliv vliv na zákonnou povinnost odvolacího správního orgánu přezkoumat zákonnost správnost odvoláním napadeného rozhodnutí. Pokud by tedy za dané situace mohly správní orgány řízení zastavit, přičemž by účastníkům řízení byla upřena možnost podat proti takovému rozhodnutí opravný prostředek, pak by zcela nepochybně došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení a tím k zásahu do jejich procesních práv.

12. Jelikož nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 66 odst. 2 správního řádu, správní orgán prvního stupně měl vydat meritorní rozhodnutí podle § 67 správního řádu, jehož obsahem je deklaratorní výrok o tom, zda ke dni fyzické odstranění stavby (tj. ke dni 4. 6. 2013) byla stavba odstraněna v souladu se zákonem. V takovém případě by ani fyzické odstranění stavby žalobkyně žalovanému nebránilo v meritorním přezkumu prvostupňového rozhodnutí. Odvolací řízení pak nemůže být pouze „formálním meritorním rozhodnutím“, ale rozhodnutím, kterým by mělo být řádně přezkoumáno, zda rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (a potažmo odstranění stavby žalobkyně) bylo zákonné a správné.

VI. Právní posouzení

13. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu a z hlediska námitek žalobkyně; byl přitom vázán skutkovým i právním stavem v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1, 2 s. ř. s.), jakož i právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Po provedeném řízení dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je důvodná.

14. Žalobkyně ve svém žalobním návrhu brojí proti napadenému rozhodnutí žalovaného s tím, že nemělo být vydáváno rozhodnutí o tom, že se rozhodnutí o odstranění stavby nevydává, neboť tímto způsobem správní orgán hledal cestu, jak zhojit svůj nezákonný postup, nýbrž řízení mělo být zastaveno. Z toho důvodu žalobkyně požaduje zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného.

15. Soud shodně s názorem Nejvyššího správního soudu konstatuje, že nosnou linkou žalobčiny argumentace je její nespokojenost s odstraněním předmětné stavby umístěné na pozemcích st. p. č. XX a XX v k. ú XX I., obec XX, kdy setrvale odmítá veškerá rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jež nakonec vyústily v demolici stavby dne 4. 6. 2014. Jak soud ověřil z předloženého správního spisu, k fyzickému odstranění stavby žalobkyně došlo v důsledku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 21. 3. 2013, č. j. OVUS/1049/2013/Ja, přičemž týmž rozhodnutí byl podle § 85 odst. 2 správního řádu vyloučen odkladný účinek odvolání.

16. Z obsahu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 8. 4. 2014, čj. OVUS/940/2014/Ja, jakož i z napadeného rozhodnutí žalovaného, se podává, že tato rozhodnutí vzala za axiom skutečnost, že předmětná stavba žalobkyně byla fyzicky odstraněna dne 4. 6. 2014. V důsledku této skutečnosti obě rozhodnutí tak řešila pouze otázku, jak procesně postupovat dál, když předmět řízení, ke kterému se vztahovalo řízení zahájené z moci úřední dne 8. 8. 2012 podle § 129 odst. 1 písm. a) stavebního zákona, o odstranění stavby žalobkyně, zanikl. Správní orgány obou stupňů přitom dospěly ke shodnému závěru, že pro absenci předmětu řízení nelze pokračovat v řízení a je tedy třeba vydat rozhodnutí o tom, že se nevydává rozhodnutí – nařízení odstranění stavby, která v době zahájení řízení existovala, ale v průběhu doby zanikla.

17. Způsob, jakým správní orgány obou stupňů ve věci rozhodly, nepochybně vyplývá ze závěrů rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2014, čj. OÚPSŘ 29/2014-330-rozh., jímž bylo zrušeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 9. 12. 2013, čj. OVUS/4938/2013/Ja, kterým bylo rozhodnuto o odstranění předmětné stavby. Žalovaný v daném zrušovacím rozhodnutí konstatoval, že „za situace, kdy neexistuje stavba, jíž se týká řízení vedené z moci úřední, protože v průběhu doby zanikla, a to bez ohledu na okolnosti spojené s jejím zánikem, platí, že již nelze objektivně ohledně neexistující stavby meritorně rozhodovat. V takovém případě platí, že orgán veřejné moci, který vede z moci úřední řízení o stavbě, která již zanikla, ukončí takové řízení, kdy s ohledem na aktuální judikaturu správních soudů ukončení řízení je nutné provést rozhodnutí s výrokem, že se rozhodnutí o odstranění nenařizuje.“

18. Nejvyšší správní soud konstatoval, že postup podle § 66 odst. 2 správního řádu je přípustný pouze tehdy, pokud v řízení nastanou skutečnosti objektivního charakteru, pro něž nelze v řízení dále pokračovat, a současně zastavením řízení nemohou utrpět práva účastníků řízení. K tomu lze z judikatury Nejvyššího správního soudu připomenout např. rozsudek ze dne 26. 8. 2013, čj. 8 As 76/2012-35 (dostupný na www.nssoud.cz), podle kterého „postup podle § 66 odst. 2 správního řádu je přípustný tehdy, pokud v řízení nastanou skutečnosti objektivního charakteru, v důsledku kterých nelze v řízení dále pokračovat. Jestliže je správní orgán oprávněn z úřední činnosti zahájit správní řízení, musí mít rovněž možnost takové řízení zastavit. Společným rysem těchto předpokladů je, že v jejich důsledku nemohou utrpět práva účastníků řízení. Proto není třeba, aby byl k dispozici opravný prostředek proti takovému usnesení… pokud by mohl stavební úřad zastavit za této situace řízení o odstranění stavby usnesením podle § 66 odst. 2 správního řádu, nejenže by účastníkům upřel právo podat proti rozhodnutí opravný prostředek, ale rovněž by neměl povinnost jim takové usnesení doručit. Takový postup by byl nepochybně v rozporu s požadavkem předvídatelnosti rozhodování správního orgánu a rovněž by tím stavební úřad zabránil účastníkům řízení uplatnit v řízení své stanovisko.“

19. V souzené věci lze mít za správné, že správní orgán prvního stupně ukončil řízení o odstranění stavby meritorním rozhodnutím. Na druhé straně výrok tohoto rozhodnutí a jeho odůvodnění neodpovídají recentním judikatorním závěrům o tom, jak souladně se zákonem má být řízení o odstranění stavby, v němž odpadl předmět řízení, ukončováno. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud, nelze aplikovat § 66 odst. 2 správního řádu a řízení zastavit, nýbrž je třeba vydat meritorní rozhodnutí podle § 67 správního řádu, a to rozhodnutí deklaratorní. V odůvodnění tohoto rozhodnutí je pak třeba podat vysvětlení, z jakých důvodů je třeba takové rozhodnutí považovat za souladné se zákonem. Odůvodnění, s ohledem na procesní postavení žalobkyně a její setrvalou obranu bránící odstranění její stavby, musí vyložit jednotlivé kroky správního orgánu prvního stupně, jejich zákonnost a účelnost, musí vysvětlit důvody, pro které bylo prvostupňovému rozhodnutí ze dne 21. 3. 2013, čj. OVUS/1049/2013/Ja, vydáno a proč v případě tohoto rozhodnutí byl vyloučen odkladný účinek odvolání a jak tento odkladný účinek odvolání mění časové parametry prvoinstančního rozhodnutí ve věci samé. Dále je třeba náležitě objasnit závažnost havarijního stavu stavby žalobkyně a jeho vlivu na bezpečnost osob v blízkosti stavby se pohybujících jako důvodu, pro který byla nakonec stavba fyzicky odstraněna. Jen takové rozhodnutí pak může žalobkyně napadnout případnými námitky, dojde-li k závěru, že prvostupňové rozhodnutí či rozhodnutí žalovaného spočívá na nesprávných skutkových zjištěních či právních závěrech, čímž bude žalobkyni poskytnuta ochrana k uplatnění svého stanoviska.

20. S ohledem na uvedené soud uzavírá, že veden zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu musel soud rozhodnutí žalovaného, tak rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, vyhodnotit jako nezákonná, neboť jak výrokem, tak i odůvodněním neposkytla žalobkyni vysvětlení toho, zda k fyzickému odstranění stavby žalobkyně došlo zákonným způsobem.

21. Soudu tedy nezbylo, než z výše uvedených důvodů podle § 78 odst. 1 s. ř. s. napadené rozhodnutí zrušit a podle § 78 odst. 4 s. ř. s. věc vrátit k dalšímu řízení žalovanému. Právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku nebo rozsudku vyslovujícím nicotnost, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

22. Soud o žalobě rozhodl bez jednání, když žalobkyně ani žalovaný se k příslušné výzvě ve lhůtě dvou týdnů nevyjádřili (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).

VII. Náklady řízení

23. Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Podle § 110 odst. 3 s. ř. s. je povinností soudu rozhodnout i o nákladech vzniklých v řízení před Nejvyšším správním soudem. Ve věci měla úspěch žalobkyně, soud jí proto proti žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložila. Za tyto náklady je nutno považovat odměnu za tři úkony právní služby na základě § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 9.300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, podání kasační stížnosti), tři režijní náklady podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 900 Kč; to vše včetně DPH ve výši 21 % činí částku 12.342 Kč. K tomu soud přičetl uhrazený soudní poplatek za podání žaloby ve výši 3.000 Kč a za podání kasační stížnosti ve výši 5.000 Kč. Celkem tedy za řízení před krajským a Nejvyšším správním soudem náleží žalobkyni náhrada nákladů řízení ve výši 20.342 Kč.

24. Ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s § 60 odst. 5 s. ř. s. tak, že nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu pouze těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil; případně jí soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných na návrh přiznat i náhradu dalších nákladů řízení. V daném případě však zdejší soud osobě zúčastněné na řízení splnění žádné povinnosti, v souvislosti s níž by jí vznikly náklady, neuložil.