59 A 8/2023– 65

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Ing. Petra Šuránka a soudců Mgr. Marcely Uhříčkové a Mgr. Karla Ulíka ve věci žalobkyně: Obec Ostrá sídlem Ostrá 172, 289 22 Lysá nad Labem zastoupená advokátem Mgr. Davidem Satke sídlem Na Příkopě 1047/17, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 81/11, 150 00 Praha 5 za účasti: MONTANO VALTR, s.r.o., IČO 26440202 sídlem Semice 329, 289 17 Semice zastoupená advokátem JUDr. Janem Malým sídlem Sokolovská 49/5, 186 00 Praha 8 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 1. 2023, č. j. 008206/2023/KUSK, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 1. 2023, č. j. 008206/2023/KUSK, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 17 705 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce Mgr. Davida Satke, advokáta.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“). Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl žalobkynino odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Lysá nad Labem (dále jen „stavební úřad“) ze dne 28. 6. 2021, č. j. MULNL–OVŽP/46564/2021/Šla (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).

2. Stavební úřad prvostupňovým rozhodnutím na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení (dále jen „stavebník“) schválil ve společném územním a stavebním řízení podle § 94p odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 403/2020 Sb. (dále jen „stavební zákon“) stavební záměr označený jako „stavební úpravy a přístavba skleníků Ostrá“ na pozemcích p. č. 849/6, 1263/1 a 1263/6 (vše orná půda) v katastrálním území Ostrá (dále též „stavební záměr“).

3. Krajský soud v Praze ve věci rozhoduje již podruhé poté, co rozsudkem ze dne 5. 8. 2022, č. j. 43 A 7/2022–73, zrušil předchozí rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2021, č. j. 150188/2021/KUSK, pro vady podle § 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Ve zmiňovaném rozsudku zdejší soud uložil žalovanému, aby vyžádal nové přezkoumání koordinovaného závazného stanoviska, přičemž konstatoval, že dotčený orgán územního plánování je povinen v souladu se závěry soudu přezkoumatelným způsobem posoudit soulad stavebního záměru (umísťovaného částečně do zastavěného a částečně do nezastavěného území) s podmínkami § 18 odst. 5 stavebního zákona ve spojení s regulativy územního plánu žalobkyně v nezastavěném území. V odst. 41 rozsudku zdejší soud především zavázal správní orgány, aby se zabývaly tím, „zda stavební záměr: a) je skutečně stavbou pro zemědělství ve výše soudem vyloženém smyslu, b) je v souladu s charakterem území, c) je zřizován v rozsahu nezbytně nutném, d) nelze při zachování efektivity zřídit v rámci zastavěného území, e) nenaruší významným způsobem zvláště chráněná území a f) zda veřejný zájem na jeho provozování převažuje veřejný zájem na ochraně nezastavěného území.“ 4. Proti rozsudku ze dne 5. 8. 2022, č. j. 43 A 7/2022–73, nebyla podána kasační stížnost. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 5. Žalobkyně předně namítá, že žalovaný, resp. dotčený orgán územního plánování nerespektoval závazný právní názor zdejšího soudu. Závazné stanovisko orgánu územního plánování ze dne 8. 11. 2022, které žalovaný v souladu s instrukcemi zdejšího soudu v dalším řízení vyžádal, zcela ignorovalo právní názor soudu a nedostatečně se zabývalo výše citovanými otázkami a) až f). Na otázku pod písm. a) dotčený orgán reagoval nepřezkoumatelně jednou větou a žalovaný dokonce na straně 10 napadeného rozhodnutí výslovně uvedl, že neřešil skutečné využívání půdy v rámci budovaných výrobních hal. Na otázku pod písm. b) dotčený orgán odpověděl v rozporu s odst. 44 rozsudku č. j. 43 A 7/2022–73 a žalovaný na straně 11 napadeného rozhodnutí konstatoval, že hranice zastavěného a nezastavěného území považuje pouze za jakési „linie v mapě“, které při rozšiřování staveb nehodlá brát v potaz. Napadené rozhodnutí se tak dle mínění žalobkyně vysmívá její územně plánovací dokumentaci i rozsudku zdejšího soudu. Na otázku pod písm. c) dotčený orgán neodpověděl vůbec a pouze uvedl, že nemá schopnost určit, co je nezbytný rozsah. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl absurdní tezi, podle níž nebylo jeho úkolem zjistit, nakolik byl rozsah stavebního záměru nutný nebo jeho velikost nadbytečná. Přitom z územního plánu i rozsudku je zřejmé, že pokud stavební záměr není plánován jen v rozsahu nezbytně nutném, pak nemůže bez dalšího splňovat výjimku podle § 18 odst. 5 stavebního zákona. Otázkou pod písm. d) se dotčený orgán odmítl zabývat s odůvodněním, že umístění stavebního záměru je odpovědností projektanta a investora. Postačovalo mu, že stavba je nazvána skleníkem. To, zda její charakter odpovídá pěstování rostlin v orné půdě, výrobnímu průmyslovému závodu nebo skládce nebezpečného odpadu, dotčený orgán dle názoru žalobkyně nezajímá. Takový přístup má žalobkyně za rozporný s rozsudkem č. j. 43 A 7/2022–73 i s fungováním stavebního práva. Odpověď na otázku pod písm. f) žalobkyně označuje za „vyvrcholení argumentační vyprázděnosti“ dotčeného orgánu, který namísto porovnání dvou soupeřících veřejných zájmů pouze konstatoval, že územní plán stavbu výslovně nevylučuje. Žalovaný ani dotčený orgán tedy dle žalobkyně nedokázali vůbec (natož uspokojivě) zodpovědět otázky předepsané soudem. Zároveň žalobkyně na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí a závazného stanoviska ze dne 8. 11. 2022 dovozuje, že stavební záměr nesplňuje žádnou ze šesti podmínek.

6. Správní orgány dle názoru žalobkyně rezignovaly na své povinnosti a cíle územního plánování. Nelze podle ní argumentovat tím, že rozšíření skleníků do nezastavěného území je jakýmsi přirozeným vývojem. Není pravdou, že by hlavní masa rozšíření skleníků byla situována do zastavěného území a že by zásah do nezastavěného území představoval jen jakýsi nevýznamný přesah. Ve skutečnosti má být z celkové plochy nově zamýšlených skleníků situováno více než 80 % v nezastavěném území. Správní orgány podle ní zkreslují údaje o rozsahu jednotlivých ploch. V nezastavěném území se nachází pozemek p. č. 849/6, a to konkrétně v ploše zemědělské (NZ), kde je územním plánem povoleno hlavní využití pouze pro ornou půdu a travní porost. Pouze jako podmíněně přípustné jsou zde povoleny stavby, zařízení a jiná opatření uvedená v § 18 odst. 5 stavebního zákona, a to pouze v rozsahu nezbytně nutném, pokud je při zachování efektivity nelze zřídit v rámci zastavěného území a nenaruší–li významným způsobem zvláště chráněná území. I pokud by tedy stavební záměr spadal pod výjimku dle stavebního zákona, bylo by třeba zvláště posoudit splnění podmínek dle územního plánu. Závazné stanovisko ani napadené rozhodnutí tyto podmínky přezkoumatelně nevyhodnocují. Žalobkyně proto označuje postup správních orgánů v této věci za naprosto nezákonný a svévolný. Žalobkyně poukazuje také na to, že stavba má charakter výrobních hal, které nevyužívají ornou půdu. Takovou „zemědělskou výrobu“ podle ní lze umísťovat kdekoli na zemědělsky nevyužitelných plochách, brownfieldech, bývalých vojenských územích apod. a nikoli na nezastavěné zemědělské ploše.

7. Závěrem žalobkyně uvádí, že stavba je trvalá, zatímco k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu došlo dočasně do roku 2051. Konstatuje, že dočasné odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu neodpovídá charakteru stavebního záměru. V tomto kontextu žalobkyně poukazuje na odst. 47 rozsudku č. j. 43 A 7/2022–73. Napadené rozhodnutí podle ní stojí na podkladech, které neodpovídají skutečnosti.

8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě konstatuje, že po vydání rozsudku č. j. 43 A 7/2022–73 nechal opětovně přezkoumat koordinované závazné stanovisko Městského úřadu Lysá nad Labem, odboru výstavby a životního prostředí, ze dne 19. 10. 2020. Závazným stanoviskem ze dne 8. 11. 2022 bylo prvostupňové závazné stanovisko znovu potvrzeno. Žalovaný nemohl závazné stanovisko rozporovat. Dotčený orgán měl k dispozici rozsudek č. j. 43 A 7/2022–73 a mohl na něj reagovat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nedoplnila své odvolání, vydal žalovaný napadené rozhodnutí, které je v podstatě stejné jako předchozí (soudem zrušené) rozhodnutí ze dne 3. 12. 2021.

9. V průběhu řízení žalobkyně sdělila soudu, že stavba byla dokončena na jaře 2023. Závěrečné kontrolní prohlídky se žalobkyně zúčastnila dne 26. 5. 2023. Z protokolu o závěrečné kontrolní prohlídce dle žalobkyně plyne, že rozsah zastavěnosti v nezastavitelném území a devastace orné půdy zcela překročil její původní důvodné obavy. Stavební úřad měl dle tvrzení žalobkyně uznat, že vybudované haly mají podlahu o 30 cm níže, než bylo uvedeno v podkladech pro povolení stavebního záměru, a že využití orné půdy je nulové. Dle žalobkyně je zřejmé, že se ve skutečnosti nejedná o výrobní haly mající vztah k využívání zemědělské půdy pro pěstování rostlin a že využití orné půdy je nulové, neboť je celá plocha hal pokryta betonem či pevně položenou nepropustnou plastovou fólií.

10. Stavebník se k žalobě nevyjádřil. Shrnutí obsahu správního spisu 11. Městský úřad Lysá nad Labem, odbor výstavby a životního prostředí, vydal dne 19. 10. 2020 koordinované závazné stanovisko, podle něhož je „přístavba skleníků MONTANO“ z hlediska územního plánování přípustná.

12. Dne 16. 3. 2021 stavebník podal žádost o vydání společného povolení přístavby skleníků (SO 01) a retenční akumulační nádrže (SO 02). Dle žádosti o společné povolení jde o zemědělskou stavbu, která má být využívána pro zemědělskou výrobu jako skleník pro pěstování květin a zeleniny. Přístavba skleníků je rozdělena na tři části, přičemž části B a C leží na pozemku p. č. 849/6 (nezastavěné území, plocha NZ), retenční nádrž leží na pozemku p. č. 1263/1 (zastavěné území, plocha VZ) a část A zasahuje na oba zmíněné pozemky. Podle průvodní zprávy k projektu ke stavebnímu povolení jde o stavbu trvalou. Podle technické zprávy k architektonicko–stavebnímu řešení mají být v části A a B pěstovány rostliny v kontejnerech, které budou uloženy přímo na ornici (dle projektu se ve stavbě má nacházet jen menší část zpevněných manipulačních ploch, na zbytku má být ponechána toliko zarovnaná ornice), v části C má být použita technologie pěstování na pěstebních stolech.

13. Žalobkyně byla vyrozuměna o zahájení společného řízení oznámením ze dne 5. 5. 2021, na základě kterého podala dne 13. 5. 2021 vyjádření. V něm uvedla, že se nejedná o stavbu podle § 18 odst. 5 stavebního zákona, neboť nejde o žádnou ze staveb vyjmenovaných v § 3 písm. f) vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby (dále jen „vyhláška o požadavcích“). Šlo tedy podle ní o stavbu nesouladnou s územním plánem. Své stanovisko o nesouladu stavebního záměru s územním plánem zopakovala též dne 8. 6. 2021 při ústním jednání spojeném s místním šetřením.

14. Stavební úřad prvostupňovým rozhodnutím schválil stavební záměr. Žalobkyně podala proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, které žalovaný (poté, co obstaral potvrzení koordinovaného závazného stanoviska ze dne 19. 10. 2020) zamítl rozhodnutím ze dne 3. 12. 2021.

15. Rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2021 bylo zrušeno rozsudkem zdejšího soudu ze dne 5. 8. 2022, č. j. 43 A 7/2022–73, a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení.

16. V dalším řízení dotčený orgán územního plánování vydal závazné stanovisko ze dne 8. 11. 2022, č. j. 136297/2022/KUSK (dále jen „závazné stanovisko ze dne 8. 11. 2022“), jímž opětovně potvrdil koordinované stanovisko ze dne 19. 10. 2020. V reakci na to žalobkyně v podání ze dne 29. 11. 2022 konstatovala, že závazné stanovisko ze dne 8. 11. 2022 ignoruje rozsudek č. j. 43 A 7/2022–73, s jehož závěry mu nepřísluší polemizovat, a vznesla výtky v zásadě shodné s těmi, jež proti závaznému stanovisku ze dne 8. 11. 2022 uplatnila v žalobě.

17. Žalovaný si od zpracovatele závazného stanoviska ze dne 8. 11. 2022 vyžádal vyjádření datované 3. 1. 2023, které převzal do odůvodnění napadeného rozhodnutí. S ohledem na obsah závazného stanoviska ze dne 8. 11. 2022 žalovaný konstatoval, že stavební záměr je v souladu s platnou územně plánovací dokumentací. Uvedl také, že stavba je trvalá a že část pozemku byla pouze dočasně odňata ze zemědělského půdního fondu. Tato skutečnost však dle žalovaného není důvodem pro to, aby byl stavební záměr povolen pouze jako dočasný. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu 18. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Proto ji věcně projednal.

19. Žalobkyně v intencích § 75 odst. 2 věty druhé s. ř. s. zpochybnila nejen zákonnost napadeného rozhodnutí, ale i zákonnost závazného stanoviska ze dne 8. 11. 2022, které bylo závazným podkladem napadeného rozhodnutí, jímž zdejší soud není sám vázán a proti němuž žalobkyně nemohla brojit samostatnou žalobou. Soud proto v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal napadené rozhodnutí i závazné stanovisko ze dne 8. 11. 2022, a to v mezích uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, soud neshledal.

20. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s tímto procesním postupem výslovně souhlasila. Žalovaný se k výzvě soudu podle druhé věty citovaného ustanovení nevyjádřil, a proto měl soud za to, že i jeho souhlas s rozhodnutím bez jednání byl dán. Důvod pro rozhodnutí věci bez jednání byl nadto dán i podle § 51 odst. 2 ve spojení s § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

21. Dokazování soud neprováděl, neboť veškeré rozhodné skutečnosti zjistil ze správního spisu. Listinami, které žalobkyně přiložila ke svému podání ze dne 6. 6. 2023 (tj. protokolem o závěrečné kontrolní prohlídce, sdělením stavebního úřadu ze dne 30. 1. 2023 a fotografiemi), nebylo namístě dokazovat, neboť se vztahovaly k období po vydání napadeného rozhodnutí, pročež pro tuto věc neměly žádnou relevanci. Posouzení věci soudem 22. Podle § 78 odst. 5 s. ř. s. je právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku nebo rozsudku vyslovujícím nicotnost, v dalším řízení správní orgán vázán. Nutnost respektovat závazný právní názor vyslovený správním soudem ve zrušujícím rozsudku plyne z ústavních zásad, explicitní zákonné dikce i konstantní judikatury správních soudů. Nerespektování závazného právního názoru má bez dalšího za následek zrušení nového rozhodnutí pro nezákonnost (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2003, č. j. 1 A 629/2002–25, č. 73/2004 Sb. NSS, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 8. 3. 2008, č. j. 10 As 305/2017–57). Pro správní orgány jsou závazné všechny právní názory týkající se projednávané věci, které krajský soud ve zrušujícím rozsudku vyslovil (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2008, č. j. 2 Afs 80/2008–67, č. 1744/2009 Sb. NSS). Právním názorem soudu přitom je vázán nejen žalovaný správní orgán, ale také dotčený orgán, dotýká–li se právní názor jeho závazného stanoviska (srov. již citovaný rozsudek č. j. 10 As 305/2017–57).

23. Vázanost právním názorem je oslabena pouze výjimečně, a to typicky v případě nových skutkových zjištění nebo změny právní úpravy (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2004, č. j. 2 Ads 16/2003–56, č. 352/2004 Sb. NSS), popř. v důsledku tzv. kvalifikované změny judikatury na úrovni, kterou by byl krajský soud i každý senát Nejvyššího správního soudu povinen akceptovat v novém rozhodnutí, tj. zejména posoudí–li rozhodnou otázku jinak Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva, Soudní dvůr EU či rozšířený senát Nejvyššího správního soudu (k tomu viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007–56, č. 1723/2008 Sb. NSS).

24. Nesouhlasí–li správní orgán se závazným právním názorem krajského soudu, má možnost polemizovat s ním prostřednictvím kasační stížnosti. Nepodá–li však kasační stížnost (nebo neshledá–li nadřízený soud jeho argumentaci důvodnou), je případný nesouhlas správního orgánu (vč. dotčeného orgánu) ve vztahu k vázanosti závěry krajského soudu zcela irelevantní (opakovaně srov. rozsudek č. j. 10 As 305/2017–57). Nerespektování závazného právního názoru soudu je v právním státě nepřípustné a hraničící s protiústavní libovůlí správních orgánů a navíc může být při splnění zákonných požadavků nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [viz naposledy odkazovaný rozsudek].

25. Zdejší soud dává žalobkyni za pravdu v tom, že žalovaný a dotčený orgán územního plánování (nutno podotknout, že jím je odbor územního plánování a životního prostředí žalovaného, tedy odbor vydávající napadené rozhodnutí) nerespektovali závazný právní názor zdejšího soudu vyslovený v kasačním rozsudku ze dne 5. 8. 2022, č. j. 43 A 7/2022–73, aniž by pro to byl dán některý z výše uvedených výjimečných důvodů. Již tato skutečnost sama o sobě musí vést ke zrušení napadeného rozhodnutí pro jeho nezákonnost.

26. V rozsudku ze dne 5. 8. 2022, č. j. 43 A 7/2022–73, zdejší soud ve vztahu k povolení stavebního záměru v nezastavěném území zejména uvedl (zvýraznění přidáno): „38. S ohledem na stavebním zákonem akcentovanou ochranu krajiny a nezastavěného území lze výjimečně připustit umisťování staveb vyjmenovaných v § 18 odst. 5 stavebního zákona tehdy, pokud je jejich umístění zde nutné, tedy není možné nebo účelné je umisťovat mimo nezastavěné území, popř. využití nezastavěného území pro jeho primární účel podporují: např. stavby pro lesnictví mimo les postrádají významu; těžit nerosty je možné jen tam, kde se nacházejí; cyklostezky a turistická informační centra mají pro účely rekreace a cestovního ruchu význam právě především ve volné krajině.

39. Stejnou optikou je nutno vykládat okruh zemědělských staveb přípustných v nezastavěném území. Nejde o jakoukoliv stavbu budovanou za zemědělským či chovatelským účelem, resp. nejde o jakoukoliv stavbu sloužící rostlinné či živočišné výrobě. Smyslu a účelu § 18 odst. 5 stavebního zákona vyhovují jen takové zemědělské stavby, které samy umožňují využívání zemědělské půdy pro pěstování plodin (tedy např. skleník v běžném chápání, tj. stavba pro zastřešení v zemi rostoucích plodin světlo propouštějícím materiálem) nebo pro chov hospodářských zvířat (zejm. pastvu), nebo které takový primární účel podporují [např. pro skladování krmiv, hnojiv, produktů rostlinné výroby a další stavby uvedené v § 3 písm. f) vyhlášky o požadavcích].

40. Je nesporné, že územní plán žalobkyně v ploše NZ stavby podle § 18 odst. 5 stavebního zákona výslovně nevylučuje. Naopak je výslovně připouští jen v rozsahu nezbytně nutném, pokud je při zachování efektivity nelze zřídit v rámci zastavěného území a nenaruší–li významným způsobem zvláště chráněná území. Tyto podmínky stanovuje implicitně ve veřejném zájmu na ochraně nezastavěných a případně též zvláště chráněných území. Připouští–li stavební zákon výslovně, že obec může v územním plánu umisťování staveb podle § 18 odst. 5 vyloučit, může je nepochybně i omezit podmínkami. Opačným výkladem by bylo zasaženo do ústavně garantovaného práva obce na samosprávu ve vztahu k regulaci jejího území.

41. Správní orgány se tedy měly zabývat tím, zda stavební záměr: a. je skutečně stavbou pro zemědělství ve výše soudem vyloženém smyslu, b. je v souladu s charakterem území, c. je zřizován v rozsahu nezbytně nutném, d. nelze při zachování efektivity zřídit v rámci zastavěného území, e. nenaruší významným způsobem zvláště chráněná území a f. zda veřejný zájem na jeho provozování převažuje veřejný zájem na ochraně nezastavěného území.

42. Metodické sdělení vychází z § 2e odst. 3 písm. a) zákona č. 252/1997 Sb. o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů, dle kterého se za zemědělskou výrobu považuje rostlinná výroba včetně chmelařství, ovocnářství, vinohradnictví a pěstování zeleniny, hub, okrasných rostlin, léčivých a aromatických rostlin s výjimkou pěstování konopí pro léčebné použití a vědecké účely, rostlin pro technické a energetické užití na pozemcích vlastních, pronajatých, nebo užívaných na základě jiného právního důvodu, popřípadě provozovaná bez pozemků. Jelikož účelem skleníků je pěstování zeleniny, ovoce a okrasných rostlin, jde dle něj o stavbu pro zemědělskou výrobu dle § 18 odst. 5 stavebního zákona. Stejnou argumentaci převzalo i potvrzení závazného stanoviska, na které odkazuje napadené rozhodnutí.

43. S uvedeným výkladem soud v obecné rovině souhlasí (byť je uvedené nutno vnímat též s rezervou, neboť z hlediska ochrany nezastavěného území například není důvod, aby za zemědělskou výrobu nebylo považováno rovněž pěstování konopí pro léčebné použití a vědecké účely). Správní orgány však opomněly reagovat na odvolací námitku žalobkyně, která namítala, že záměr pro zemědělskou činnost nikterak nevyužívá ornou půdu. Jak soud uvedl výše, je toho názoru, že v nezastavěném území je možné umisťovat jako stavby pro zemědělství jen takové stavby, které jsou pro využívání (obdělávání) zemědělské půdy v daném místě potřeba. Správní orgány se tedy neměly spokojit s tím, že je stavba formálně označena jako skleník, ale měly zkoumat, zda bude skutečně sloužit k zemědělskému využívání půdy (buď přímo v místě stavby, nebo jako podpora využívání zemědělské půdy okolní). S ohledem na projektovou dokumentaci, podle které minimálně v části stavebního záměru mají být rostliny produkovány na pěstebních stolech nad ornicí, tj. bez kontaktu s půdou, může mít žalobkyně skutečně oprávněné pochybnosti o tom, zda je zemědělská půda v daném případě jakkoliv využívána, tedy zda jde o záměr, který není možné realizovat kdekoliv jinde v zastavěném území. Soud nevylučuje, že tyto pochybnosti mohou být dalším zjišťováním skutkového stavu či argumentací rozptýleny, žádné vysvětlení v tomto směru však napadené rozhodnutí skutečně neobsahuje. Je tomu tak i přes to, že žalobkyně uvedený argument vznesla již v odvolání.

44. Koordinované závazné stanovisko k souladu s územně plánovací dokumentací uvedlo, že jde o rozšíření stávajících skleníků a nejedná se tedy o nový cizorodý prvek v území. Dospělo tedy implicitně k závěru, že je stavební záměr v souladu s charakterem území. Uvedlo též, že územní plán ve veřejném zájmu výslovně nevylučuje stavby dle § 18 odst. 5, a tak je nutno je považovat za přípustné. Potvrzení závazného stanoviska, na které odkazuje napadené rozhodnutí, tuto argumentaci přejalo s tím, že stavební záměr funkčně a prostorově navazuje na stávající stavbu. K podmínce souladu s charakterem území dodalo bez výslovné vazby na konkrétní stavební záměr obecné tvrzení (soudem zkráceno), že souladem s charakterem území se rozumí funkční vazba nových staveb na stávající způsoby využití, které se umístěním a realizací stavby podstatně nemění, tedy skutečnost, že nové stavby budou sloužit některému oboru činnosti již provozované v dotčené ploše nezastavěného území (např. zemědělství). Správní orgány tedy pochybily, pokud vztáhly posuzování otázky charakteru území toliko k existujícím stavbám, které se však nachází v území zastavěném. Jejich úkolem bylo posoudit stávající charakter nezastavěného území, což neučinily. Pokud výše uvedeným neurčitým postulátem citovaným z potvrzení závazného stanoviska a převzatým z metodického sdělení mělo být myšleno, že postačí, pokud na stavebním pozemku v nezastavěném území byla dříve též provozována (jakákoliv) zemědělská činnost, pak dřívější využívání dotčeného pozemku nikterak nevyplývá ze správního spisu, a především jde o značné zjednodušení. Jde totiž především o posouzení otázky, zda nebude umístěním stavebního záměru na pozemek v nezastavěném území podstatně změněn celkový charakter nezastavěného území v daném širším okolí jako celku, přičemž je nutno se zabývat konkrétními dopady stavebního záměru na stávající podobu nezastavěného území.

45. Stejně tak dotčené orgány územního plánování nikterak nezkoumaly naplnění dalších podmínek uvedených v územním plánu žalobkyně [jak jsou uvedeny výše v bodě 41 pod písm. c), d) a e)].“ 27. Současně zdejší soud v odst. 54 citovaného rozsudku shrnul, že „[v] dalším řízení žalovaný vyžádá nové přezkoumání koordinovaného závazného stanoviska. Dotčený orgán je povinen postupovat v souladu se závěrem soudu a ve smyslu výše uvedeného odůvodnění především přezkoumatelným způsobem posoudit soulad stavebního záměru s podmínkami § 18 odst. 5 stavebního zákona ve spojení s regulativy územního plánu žalobkyně v nezastavěném území (viz zejm. bod 41 tohoto rozsudku). Stávající potvrzení závazného stanoviska není způsobilé vyvolávat právní účinky.“ 28. V závazném stanovisku ze dne 8. 11. 2022, které žalovaný vyžádal, dotčený orgán předně dovodil, že podle zdejšího soudu lze stavbu skleníku umístit v nezastavěném území na základě § 2 odst. 3 písm. a) zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství [dotčený orgán měl zjevně na mysli § 2e odst. 3 písm. a) tohoto zákona]. K tomu dotčený orgán dodal, že velkokapacitní skleník lze umístit v nezastavěném území jako stavbu pro zemědělství za předpokladu, že je v souladu s charakterem území a případnými podrobnějšími podmínkami pro umísťování staveb pro zemědělství stanovenými územním plánem a že ji územně plánovací dokumentace výslovně nevylučuje. K otázkám a) až f) formulovaným v odst. 41 rozsudku č. j. 43 A 7/2022–73 pak dotčený orgán uvedl následující: – „Bod a) krajský úřad posoudil a zhodnotil, že záměr splňuje podmínky stanovené § 18 odst. 5 a jedná se tak o stavbu pro zemědělství.“ – „K bodu b), tedy soulad s charakterem území: Stavby taxativně vyjmenované v § 18 odst. 5 stavebního zákona lze v nezastavěném území umísťovat jen ‘v souladu s jeho charakterem‘. Tímto souladem s charakterem území rozumíme funkční vazbu těchto staveb na stávající způsoby využití nezastavěného území, které se umístěním a realizací stavby podstatně nezmění, tedy skutečnost, že tyto stavby budou sloužit některému oboru činnosti již provozované v dotčené ploše nezastavěného území, jež je v § 18 odst. 5 stavebního zákona výslovně uveden (například zemědělství). Záměr je přístavbou ze severní a východní strany stávajících skleníků. Retenční akumulační nádrž na dešťovou vodu je navržena na severní straně mezi skleníky a vodotečí. Krajský soud v bodě 44. uvádí: ‚Správní orgány tedy pochybily, pokud vztáhly posuzování charakteru území toliko k existujícím stavbám, které se však nachází v území zastavěném. Jejich úkolem bylo posoudit stávající charakter nezastavěného území, což neučinily.‘ Krajský úřad k tomuto výroku krajského soudu uvádí, že charakter území je soubor existujících staveb, opatření a jevů jak antropogenních, tak přírodních, které vytváří jeho vizuální obraz a určuje jeho funkční vztahy. Krajský úřad uvádí ještě jednou, že záměr je přístavbou – rozšířením již existující stavby a krajský úřad tak při posuzování nemohl její existenci opomenout, i když se přístavba nachází na nezastavěné ploše v nezastavěném území, ale stavby spolu fyzicky sousedí a jsou na sebe napojeny. Ve výše uvedené citaci pak ve druhé větě krajský soud konstatuje, že bylo úkolem správního orgánu posoudit stávající charakter nezastavěného území. Použil tedy slovo stávající, tedy synonymum pro současný – existující. Krajský úřad posoudil v tomto případě záměr a zhodnotil dle projektové dokumentace, že se jedná o přístavbu, tedy o stavbu, která již existující objekt rozšiřuje a funkčně zvětšuje. Správní orgán nemohl posoudit charakter území nezastaveného, aniž by vzal v potaz stavbu vedlejší, tedy sousední pozemek a ignoroval jeho existenci a pouze zhodnotil charakter území východním směrem od přístavby, kde se nachází orná půda. Navíc v celkovém měřítku se nejedná o přístavbu, která svým objemem rozšiřuje plochy dvojnásobnou plochou. Stávající skleníky mají již 72.000 m2 a přístavba dosahuje 1/3 této výměry.“ – Hned v návaznosti na shora uvedenou citaci dotčený orgán konstatoval, že „[t]ím krajský úřad reaguje na bod c). Krajský úřad nemá v této situaci rozlišovací schopnost, aby určil, co je nezbytně nutný rozsah. Správní orgán pouze posuzuje záměr a jeho projektovou dokumentaci s územním plánem a jeho regulativy a koncepcí. Správní orgán posuzuje územně plánovací koncepci, tedy co a kde je v území umísťováno ve vzájemném souladu s územním plánem a nikoliv, jestli by měl rozsah záměru být menší nebo větší.“ – K bodu d) dotčený orgán uvedl, že „by se měl zabývat, jestli nelze při zachování efektivity zřídit záměr v rámci zastavěného území. Krajský úřad konstatuje, že nikoli. Správní orgán posuzuje čistě soulad dokumentace záměru a jeho soulad s územním plánem. Kam se záměr umístí do území, je odpovědností projektanta a investora a koncepce územního plánu. V tomto případě z povahy a parametrů stavby se navíc jedná o přístavbu, která nelze být umístěna v zastavěném území mezi rodinnými domy. Pokud by se investor rozhodl umístit stavbu kamkoli jinam do území, předloží dokumentaci a svůj záměr na stavební úřad a ten posoudí, jestli zde stavba má stát zákonně, či nikoli.“ – „K bodu e) krajský úřad uvádí, že přezkoumal záměr a zjistil, že záměr nenarušuje žádným způsobem zvláště chráněná území.“ – „K bodu f) krajský úřad uvádí, že veřejný zájem je zmocněn a přenesen v podstatě jeho definice v územním plánu, který stavbu výslovně nevylučuje a stavba je tak dle územního plánu realizovatelná.“ 29. Pro celkové dokreslení toho, jak flagrantně dotčený orgán nerespektoval závazný právní názor zdejšího soudu, je třeba odcitovat i jeho reakci na odst. 43 rozsudku č. j. 43 A 7/2022–73, v němž soud upozornil na to, že se nelze spokojit s formálním označením stavby za skleník: „K tomuto konstatování krajský úřad uvádí, že záměrem je skleník a správní orgán se zabývá jeho plošným umístěním v rámci území a dále pak územně plánovací koncepcí, nikoli jestli budou rostliny produkovány na pěstebních stolech nad ornicí, nebo přímo v ornici. Tento požadavek zjišťování skutkového stavu a technického řešení pěstování rostlin nevyplývá pro správní orgán, tedy územní plánování ze stavebního zákona ani jiné dokumentace. Správní orgán posoudil stavbu s územním plánem a není orgánem vyšetřovacím, aby zjišťoval, co nebo jakým způsobem se bude ve skleníku pěstovat. Jak uvnitř skleníku bude organizována produkce a technická vybavenost není starost správního orgánu. Nadto krajský úřad analogicky uvádí, že jako stavby zemědělské podle zákona § 3 písm. f) se rozumí stavba pro hospodářská zvířata nebo stavba pro skladování přípravku a prostředku na ochranu rostlin atd. V tomto případě, tedy v případě stavby pro skladování např. sena a slámy, neřeší správní orgán, jestli seno bude uloženo na betonovém povrchu nebo na jiném, nebo jestli dochází k zemědělskému využívání zemědělské půdy. V tomto případě nedochází v kontaktu s půdou ve smyslu pěstování či růstu plodin. Jak krajský soud uvádí, je toho názoru, že v nezastavěném území je možné umísťovat jako stavby pro zemědělství jen takové stavby, které jsou pro využívání zemědělské půdy potřeba. Správní orgán v tomto případě konstatuje, že toto není otázka stavebně právního řízení, ve kterém se řeší, jestli stavba může být umístěna v dané ploše či nikoli a jestli je v souladu se stavebním zákonem a dalšími prováděcími předpisy a vyhláškami. Navíc krajský soud nevyloučil možnost umístění zemědělských staveb dle definice – viz bod 35 str. 7 v nezastavěném území v návaznosti na § 18 odst. 5.“ 30. Již ze shora uvedených citací je patrné, že dotčený orgán se instrukcemi zdejšího soudu neřídil, reagoval na ně stručným nepřezkoumatelným způsobem nebo se vůči nim dokonce přímo vymezil a věc si posoudil „po svém“ s tím, že závazný právní názor soudu nerespektoval, neboť jej zjevně považoval za nesprávný. Takový přístup dotčeného orgánu je ukázkou netolerovatelné libovůle. Dotčený orgán v úvodu závazného stanoviska ze dne 8. 11. 2022 vyšel ze správné premisy, že i velkokapacitní skleník lze umístit v nezastavěném území jako stavbu pro zemědělství, pokud je v souladu s charakterem území a případnými podrobnějšími podmínkami stanovenými v územním plánu. Tím, zda byla tato premisa – kterou zdejší soud vtělil do bodů a) až e) uvedených v odst. 41 rozsudku č. j. 43 A 7/2022–73 – naplněna, se však dotčený orgán řádně nezabýval.

31. Otázku dle bodu a), zda je stavba skutečně stavbou pro zemědělství v soudem uvedeném smyslu, tj. zda skutečně bude sloužit zemědělskému využívání půdy (buď přímo v místě stavby, nebo jako podpora využívání zemědělské půdy okolní), dotčený orgán nejdříve zodpověděl zcela nepřezkoumatelným, blíže neodůvodněným strohým konstatování o tom, že se jedná o stavbu pro zemědělství. V související části odůvodnění závazného stanoviska ze dne 8. 11. 2022 se pak touto otázkou výslovně odmítl zabývat s tím, že tento požadavek pro něj neplyne ze zákona ani z územně plánovací dokumentace a že není orgánem vyšetřovacím a vnitřní organizace produkce a technická vybavenost není jeho starost. V reakci na to soud dotčenému orgánu při užití podobné rétoriky připomíná, že posouzení otázky, zda stavební záměr bude sloužit k zemědělskému využívání půdy, je jeho starostí a úkolem do dalšího řízení. Takové posouzení dotčený orgán učiní na základě projektové dokumentace, nikoli na základě formálního označení stavby za skleník. Bude–li to považovat za nutné (zejména neposkytne–li mu projektová dokumentace na tuto otázku jednoznačnou odpověď), vyžádá si její doplnění či bližší vysvětlení ze strany stavebníka. Soud přitom po dotčeném orgánu nepožaduje, aby detailně předjímal budoucí reálné fungování stavby, ale aby posoudil, zda stavební záměr, který je mu předkládán, naplňuje soudem uvedenou definici stavby pro zemědělství či nikoli a zda ze strany stavebníka nedochází k obcházení zákona a ve skutečnosti jím není činěn pokus o schválení stavebního záměru, jehož realizaci v nezastavěném území zákon neumožňuje (přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2014, č. j. 5 As 161/2012–36). Dotčenému orgánu přitom nepřísluší polemizovat s názorem soudu ohledně nutnosti zemědělského využívání půdy (to mohl činit žalovaný v kasační stížnosti proti rozsudku č. j. 43 A 7/2022–73, kterou však nepodal). K jeho polemice nicméně lze ve stručnosti uvést, že pokud zdejší soud v předešlém rozsudku připustil možnost výstavby staveb pro zemědělství uvedených v § 3 písm. f) vyhlášky o požadavcích v nezastavěném území, pak tím rozhodně nemínil to, že by na základě zde uvedeného taxativního výčtu mělo pomocí analogie docházet k rozšiřování definice staveb pro zemědělství ve smyslu § 18 odst. 5 stavebního zákona i pro další stavby, které zemědělskou půdu pro svou realizaci vůbec nepotřebují. To je ostatně patrné i z odst. 36 rozsudku č. j. 43 A 7/2022–73, v němž soud uvedl, že možnost zástavby nezastavěného území podle § 18 odst. 5 stavebního zákona je nutno chápat jako výjimku a vykládat ji restriktivně s ohledem na účel, pro který je tato výjimka zavedena. Ani tím se dotčený orgán neřídil.

32. Otázku dle bodu b) dotčený orgán posoudil v zásadě stejně jako ve svém předchozím závazném stanovisku ze dne 3. 11. 2021, přestože zdejší soud jeho argumentaci již jednou odmítl. Dotčený orgán navzdory závaznému právnímu názoru soudu zjevně setrvává na tom, že stavba je v souladu s charakterem nezastavěného území ve smyslu § 18 odst. 5 stavebního zákona, pokud se jedná o přístavbu již existující stavby nacházející se v sousedním zastavěném území. Soud tak (znovu za užití rétoriky dotčeného orgánu) „uvádí ještě jednou“, že pro posouzení souladu stavebního záměru s charakterem nezastavěného území je nepodstatné, že se jedná o přístavbu stávající stavby. Ve vztahu k té části stavebního záměru (přístavby), která má být realizována v nezastavěném území, dotčený orgán vyhodnotí, zda je v souladu s aktuálním charakterem nezastavěného území, i kdyby to mělo znamenat, že zhodnotí charakter nezastavěného území východním směrem od přístavby, kde se nachází orná půda, čemuž se dotčený orgán zjevně brání.

33. Ve vztahu k bodům c) a d) dotčený orgán zdůraznil, že posuzuje soulad stavebního záměru a jeho projektové dokumentace s územním plánem a jeho regulativy (čímž se ve svém závazném stanovisku vymezil vůči tomu, čím jej zdejší soud zavázal). Požadavky vyslovené zdejším soudem pod body c) a d) a současně též pod bodem e) přitom nejsou ničím jiným, než požadavky plynoucími právě z územního plánu žalobkyně. Ten ve vztahu k zemědělské ploše NZ podmíněně připouští stavby, zařízení a jiná opatření uvedená v § 18 odst. 5 stavebního zákona „v rozsahu nezbytně nutném, pokud je při zachování efektivity nelze zřídit v rámci zastavěného území a nenaruší–li významným způsobem zvláště chráněná území“. K posouzení, zda stavební záměr vyhovuje regulativům územního plánu, přitom je povolán dotčený orgán územního plánování, který se své odpovědnosti nemůže zříci absurdním konstatováním, že k potřebnému posouzení „nemá v této situaci rozlišovací schopnost, aby určil, co je nezbytně nutný rozsah“, nebo přenesením odpovědnosti stran umístění stavby na projektanta či stavebníka. Je tedy na dotčeném orgánu, aby v souladu se závazným právním názorem zdejšího soudu a vázán regulativy územního plánu žalobkyně v dalším řízení s respektem k ochraně nezastavěného území a k požadavku minimalizace zásahů do nezastavěného území řádně posoudil, zda nelze stavební záměr realizovat jiným způsobem, který by byl k nezastavěnému území, jakož i ke zvláště chráněnému území (nachází–li se v dotčeném území), šetrnější. Pokud bude odpověď kladná, neznamená to samozřejmě, že by z pozice dotčeného orgánu upravoval rozsah stavebního záměru, neboť to je vskutku jen v rukou stavebníka jakožto žadatele; takové zjištění pouze znamená, že jeho závazné stanovisko bude muset být záporné – stavební záměr přesahující nezbytně nutný rozsah prostě odporuje platným regulativům územního plánu.

34. Otázku pod bodem f), zda veřejný zájem na provozování stavebního záměru převažuje nad veřejným zájmem na ochraně nezastavěného území, dotčený orgán též neřešil a omezil se na v tomto ohledu nedostatečné konstatování o tom, že veřejný zájem je zmocněn a přenesen v podstatě jeho definice v územním plánu, který stavbu výslovně nevylučuje. Dotčený orgán tak patrně vyšel z druhé věty § 18 odst. 5 stavebního zákona, podle níž lze stavby v tomto ustanovení uvedené umisťovat v nezastavěném území „v případech, pokud je územně plánovací dokumentace z důvodu veřejného zájmu výslovně nevylučuje“. Navzdory doslovnému znění citovaného ustanovení však judikatura dovodila, že „umísťování záměrů uvedených v § 18 odst. 5 stavebního zákona bez toho, aby byly posouzeny a prověřeny v procesu pořizování a vydávání územně plánovací dokumentace, představuje určitou výjimku z jinak přísných předpisů chránících nezastavěné území před zastavěním. Stavební úřad je povinen při rozhodování o umístění takových záměrů postupovat obzvlášť obezřetně a při své úvaze o přípustnosti záměru zohlednit ochranu nezastavěného území a přírodních hodnot, jakož i další cíle a úkoly územního plánování (§ 18 a 19 stavebního zákona). S ohledem na výjimečný charakter umísťování záměrů v nezastavěném území dle § 18 odst. 5 stavebního zákona bez jejich vymezení v územně plánovací dokumentaci je třeba též trvat na tom, aby stavební úřad zvážil, zda umísťovaný záměr je potřebný mj. i z hlediska zájmů sledovaných stavebním zákonem. Zde je tedy nutno vyhodnotit, zda potřeba umístění konkrétního záměru v nezastavěném území navrženým způsobem převáží nad veřejným zájmem na ochraně daného nezastavěného území (...)“ [viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, č. j. 4 As 234/2017–38, č. 3710/2018 Sb. NSS]. To, že veřejný zájem na realizaci stavby povolované v nezastavěném území musí převažovat nad veřejným zájmem na ochraně nezastavěného území, mimoto plyne také z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2017, č. j. 10 As 89/2017–38, který žalobkyně citovala v žalobě. Pokud se dotčený orgán odmítl touto otázkou zabývat, pak postupoval nejen v rozporu s pro něj závazným právním názorem vysloveným v rozsudku zdejšího soudu č. j. 43 A 7/2022–73, ale také v rozporu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu.

35. Výše uvedené nedostatky závazného stanoviska ze dne 8. 11. 2022 nebyly napraveny ani prostřednictvím vyjádření dotčeného orgánu ze dne 3. 1. 2023, které si žalovaný před vydáním napadeného rozhodnutí vyžádal. Ve vyjádření ze dne 3. 1. 2023 totiž dotčený orgán v reakci na výtky žalobkyně vůči závaznému stanovisku ze dne 8. 11. 2022 opětovně konstatoval, že se nezabýval technologií a způsobem pěstování rostlin uvnitř skleníku a neřešil, jestli stavba využívá zemědělskou půdu v daném místě; že stavbu posoudil pouze v obecné rovině a bylo pro něj určující, že územní plán stavební záměr výslovně nevylučuje. Dotčený orgán v citovaném vyjádření také znovu polemizoval s pro něj závazným právním názorem týkajícím se jeho povinnosti posoudit soulad stavebního záměru s charakterem nezastavěného území, přičemž konstatoval, že v tomto ohledu nemohl pominout, že jde o přístavbu již existující stavby nacházející se v zastavěném území. Zopakoval také své tvrzení o tom, že nemá rozlišovací schopnost, aby určil, co je nezbytně nutný rozsah stavby. Ve vztahu k veřejnému zájmu dotčený orgán závěrem uvedl, že: „[v]eřejný zájem v tomto případě nebyl prokázán, neboť se jedná čistě o záměr stavebníka rozšířit již existující skleníky v jeho vlastnictví související se soukromým podnikáním. Otázka veřejného zájmu není předmětem tohoto přezkumu“. Je tedy evidentní, že se dotčený orgán rozhodl závazný právní názor soudu zcela otevřeně nerespektovat a umožnit svým závazným stanoviskem výstavbu stavebního záměru, o němž mu muselo být zřejmé, že přinejmenším co do požadavku týkajícího se existence převyšujícího veřejného zájmu na jeho realizaci nemůže obstát.

36. S ohledem na shora uvedené tak soudu nezbývá nic jiného, než napadené rozhodnutí žalovaného zrušit, a to jak pro nezákonnost podle § 78 odst. 1 s. ř. s., tak i pro nepřezkoumatelnost podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Právě těmito nedostatky totiž trpí závazné stanovisko dotčeného orgánu ze dne 8. 11. 2022, které žalovaný převzal do napadeného rozhodnutí, neboť nerespektuje závazný právní názor zdejšího soudu a na otázky pod body a) až f) odpovídá způsobem, z něhož není vysledovatelné, k jakým konkrétním závěrům a proč dotčený orgán dospěl (zpravidla proto, že dotčený orgán odmítl na tyto otázky odpovědět).

37. Soud se dále zabýval žalobním bodem, v němž žalobkyně poukazuje na to, že stavební záměr je trvalou stavbou, avšak v rozporu s tímto charakterem stavebního záměru byla ve vztahu ke zpevněné ploše pouze dočasně do roku 2051 odňata půda ze zemědělského půdního fondu. Vycházel přitom z věty druhé § 2 odst. 3 stavebního zákona, podle níž dočasná stavba je stavba, u které stavební úřad předem omezí dobu jejího trvání. Podle § 9 odst. 3 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ZPF“) pak platí, že půdu lze odejmout ze zemědělského půdního fondu trvale nebo dočasně. Dočasně lze půdu odejmout jen v případě, že po ukončení účelu jejího odnětí bude dotčená plocha rekultivována podle schváleného plánu rekultivace tak, aby mohla být vrácena do zemědělského půdního fondu.

38. Závazným stanoviskem ze dne 15. 2. 2021, č. j. MULNL–OVŽP/9171/2021/Sam, orgán ochrany zemědělského půdního fondu udělil souhlas s dočasným odnětím zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu, a to v rozsahu 618 m2 pozemku p. č. 1263/1 a 918 m2 pozemku p. č. 849/6 v katastrálním území Ostrá (tj. celkem 1 536 m2) s tím, že na uvedených částech pozemků bude dočasně zřízena zpevněná plocha v přístavbě skleníků, pročež dočasné odnětí povolil „na dobu životnosti stavby – skleníků do roku 2051“. Současně týmž závazným stanoviskem orgán ochrany zemědělského půdního fondu udělil souhlas s trvalým odnětím zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu, a to v rozsahu 3 043 m2 pozemku p. č. 1263/1 v katastrálním území Ostrá s tím, že se tato část pozemku odnímá ze zemědělského půdního fondu za účelem stavby retenční akumulační nádrže a převádí se na druh pozemku ostatní plocha. (Zbývající plocha stavebního záměru v nezastavěném území nebyla navržena k odnětí s ohledem na předpoklad, že mělo jít o pěstební plochu nevyžadující odnětí – pozn. soudu).

39. Prvostupňovým rozhodnutím pak byl stavební záměr povolen jako stavba trvalá tak, jak stavebník v žádosti o vydání společného povolení ze dne 15. 3. 2021 navrhoval, aniž stavební úřad ve vztahu k manipulační ploše o celkové výměře 1 536 m2 zohlednil, že příslušné části pozemků byly ze zemědělského půdního fondu odňaty pouze dočasně. Tato skutečnost přitom byla důvodem pro to, aby stavební úřad v souladu s § 2 odst. 3 větou druhou stavebního zákona dobu trvání příslušné části stavby omezil. S názorem žalovaného, že dočasné odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu nesouvisí s účelem stavby, a tedy nemá vliv na trvalost stavby, přitom soud nemůže souhlasit. Dojde–li totiž postupem podle § 9 odst. 3 zákona o ZPF k pouze dočasnému odnětí půdy s předpokladem následné rekultivace plochy a návratu půdy do zemědělského půdního fondu, pak tato skutečnost s účelem stavby naopak neodmyslitelně souvisí, jelikož se vychází z toho, že po uplynutí doby, pro niž byla půda dočasně odňata, stavba již další účel nebude plnit (a proto musí být odstraněna a půda rekultivována).

40. Ani konstatování žalovaného (uvedené v napadeném rozhodnutí), že žádost stavebníka, předložená projektová dokumentace, doložené podklady a závazná stanoviska orgánů ochrany územního plánování svědčí o tom, že stavební záměr měl být stavbou (v celém svém rozsahu) trvalou, není zcela pravdivé. Stavebník sice požádal o povolení stavebního záměru jako stavby trvalé, nicméně na orgán ochrany zemědělského půdního fondu se obrátil se žádostí o souhlas s trvalým a dočasným odnětím zemědělské půdy (viz odůvodnění závazného stanoviska ze dne 15. 2. 2021), přičemž právě závazné stanovisko orgánu ochrany zemědělského půdního fondu ze dne 15. 2. 2021 coby jeden z doložených pokladů měl správní orgány vést k závěru, že je nutné omezit dobu trvání části nebo i celé stavby na dobu určitou. Ostatně i ve vyjádření k odvolání žalobkyně ze dne 6. 8. 2021 sám stavebník konstatoval, že „[v]zhledem k tomu, že životnost konstrukcí nepřesáhne 30 let, není pochyb o tom, že dočasné odnětí zemědělské půdy ze ZPF je v dané věci zcela postačující“. I tato skutečnost měla vést žalovaného k bližší úvaze nad tím, zda je povolovaný záměr povolován jako stavba trvalá nebo dočasná (či v části trvalá a v části dočasná), a zda není namístě prvostupňové rozhodnutí postupem podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, co do doby trvání stavby a podmínek pro její odstranění po skončení stanovené doby trvání změnit (doplnit). I kdyby totiž obvyklá životnost konstrukcí nepřesahovala 30 let, povolení stavby jako trvalé dává jejímu majiteli právní titul k časově neomezené realizaci udržovacích prací, které mohou zajistit její dlouhodobou existenci. Takové povolení stavby by přitom vlastníka stavby nijak nenutilo, aby stavbu odstranil tak, aby nejpozději v roce 2051 byla na příslušné části provedena rekultivace a obnova zemědělské půdy, čímž zde nastává zjevný rozpor s příslušnou částí závazného stanoviska orgánu ochrany zemědělského půdního fondu.

41. Žalovaný se však shora uvedeným dostatečně nezabýval a nesprávně uzavřel, že doložené podklady svědčí o trvalosti stavby bez toho, aby se zabýval vlivem jen dočasného odnětí půdy u části dotčených pozemků ze zemědělského půdního fondu a bez toho, aby dočasné odnětí půdy při svém rozhodování zohlednil. I tato nezákonnost je důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 42. Soud tedy napadené rozhodnutí zrušil podle 78 odst. 1 s. ř. s. pro nezákonnost, jakož i pro nepřezkoumatelnost podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. O vrácení věci žalovanému soud rozhodl v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. V dalším řízení budou žalovaný i dotčený orgán územního plánování vázáni právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.) a současně i právním názorem vysloveným v předešlém rozsudku ze dne 5. 8. 2022, č. j. 43 A 7/2022–73. Vzhledem k tomu, že dotčený orgán územního plánování ve svém stanovisku ze dne 8. 11. 2022 nerespektoval závazný právní názor zdejšího soudu a na zásadní otázky nastíněné soudem odpověděl nepřezkoumatelným způsobem, nezbývá žalovanému nic jiného, než vyžádat další přezkoumání koordinovaného závazného stanoviska ze dne 19. 10. 2020. Dotčený orgán je povinen respektovat závěry a instrukce zdejšího soudu vyslovené v obou rozsudcích a nepřísluší mu vést s nimi polemiku. V souladu s právním názorem zdejšího soudu dotčený orgán především přezkoumatelně posoudí soulad stavebního záměru s podmínkami § 18 odst. 5 stavebního zákona ve spojení s regulativy územního plánu žalobkyně v nezastavěném území (ve smyslu bodu 41 rozsudku č. j. 43 A 7/2022–73 blíže konkretizovaného v obou rozsudcích). Žalovaný v dalším řízení řádně zohlední, že orgán ochrany zemědělského půdního fondu rozhodl toliko o dočasném odnětí půdy u části dotčených pozemků.

43. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný nebyl v řízení úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení proto nemá. Úspěšné žalobkyni soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 17 705 Kč. Tato částka sestává ze zaplacených soudních poplatků za žalobu ve výši 3 000 Kč a za návrhy na přiznání odkladného účinku a na nařízení předběžného opatření ve výši 2 000 Kč a dále z odměny advokáta za dva úkony právní služby po 3 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení a sepis žaloby jako podání ve věci samé) podle § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“) a za dva úkony právní služby po 1 550 Kč (návrhy na přiznání odkladného účinku a na nařízení předběžného opatření) podle § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 2 písm. a) a § 11 odst. 3 advokátního tarifu. K tomu je dále třeba přičíst čtyři paušální částky jako náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhradu za DPH ve výši 2 205 Kč odpovídající 21 % ze všech výše uvedených částek (vyjma soudních poplatků), protože advokátní kancelář, v jejímž rámci zástupce žalobkyně vykonává advokacii, je plátkyní této daně. Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen uhradit podle § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, užitého na základě § 64 s. ř. s., k rukám zástupce žalobkyně ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s.).

44. Soud dodává, že náklady spojené s vyjádřením žalobkyně ze dne 6. 6. 2023 nepovažoval za účelně vynaložené, neboť toto podání se netýkalo skutečností rozhodných pro posouzení věci, nýbrž skutečností nastalých až po vydání napadeného rozhodnutí, které neměly na rozhodování soudu žádný vliv.

45. Podle § 60 odst. 5 s. ř. s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu pouze těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Jelikož soud neuložil osobě zúčastněné na řízení žádnou povinnost, rozhodl, že nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Vymezení věci Obsah žaloby a vyjádření žalovaného Shrnutí obsahu správního spisu Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu Posouzení věci soudem Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení