59 Ad 2/2015 - 57

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a Mgr. Romana Buchala v právní věci žalobce: R.B., bytem XX, zastoupeného Mgr. Alicí Kubíčkovou, LL.M., advokátkou se sídlem Žitná 1575/49, Praha 1, proti žalovanému: velitel Pozemních sil Armády České republiky, se sídlem Vítězné náměstí 1500/5, Praha 6, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 5. 2015, č. j. 244-2/2015-2170, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí velitele Pozemních sil Armády České republiky ze dne 15. 5. 2015, č. j. 244-2/2015-2170, se zrušuje pro vady řízení a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 15 342 Kč, k rukám Mgr. Alice Kubíčkové, LL.M., advokátky se sídlem Žitná 1575/49, Praha 1, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Žaloba Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí velitele 31. pluku radiační, chemické a biologické ochrany ze dne 19. 11. 2014, č. j. 12-187-10/2014- 2266, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta žádost žalobce ze dne 13. 5. 2014 o doplacení služební pohotovosti za tři roky zpětně ode dne podání žádosti za služební pohotovost v úkolových uskupeních (dále jen „ÚU“) NATO Response Forces (dále jen „NRF“) 2011/2, NRF 2012/1, Allied Rapid Reaction Corps (dále jen „ARRC“), v Hotovostní jednotce posádky, Odřadu JE (JEZ) a v Laboratorní skupině ARMS dle § 19 odst. 2 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o platu a odměně za pracovní pohotovost“). Žalobce v žalobě tvrdil, že mu byla v letech 2011 až 2014 rozkazy jeho nadřízených, bojovým rozdílením (dále jen „BoRo“) a personálními pohovory nařizována služební pohotovost. Že se jednalo o služební pohotovost, dovozoval z toho, že i v době mimo službu mu byla stanovena povinnost být připraven dostavit se na stanovený signál na určené místo v časových normách v rozmezí od 360 minut do několika dní a povinnost udržovat telefonické spojení. Účelem těchto omezujících nařízení bylo, stejně jako u služebních pohotovostí, zajištění připravenosti vojáka nastoupit k plnění úkolů v daném časovém limitu. Žalobci tak byla fakticky nařízena služební pohotovost mimo pracoviště ve smyslu § 30 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (dále jen „zákon o vojácích z povolání“), za což mu náležela odměna dle § 19 odst. 2 zákona o platu a odměně za pracovní pohotovost. Žalobce zdůraznil, že se v jeho případě nejednalo o pouhé uvedení jména vojáka v seznamech vyčleněných vojáků, resp. v plánu uvádění do bojové připravenosti, ale o faktická omezení žalobce, která svým obsahem odpovídala omezením při nařízené služební pohotovosti mimo pracoviště. Odkaz žalovaného na rozkaz ministra obrany č. 7/2009, resp. č. 15/2013 je proto dle žalobce irelevantní. Povinnosti, které byly stanoveny žalobci, svým obsahem odpovídaly pojmu tzv. dosažitelnosti ve smyslu dříve platného zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, který byl s účinností od 1. 12. 1999 nahrazen zákonem o vojácích z povolání. Tento zákon však již termín dosažitelnosti nepoužívá, úprava služební pohotovosti je obsažena v § 30, kde je rozlišována služební pohotovost na pracovišti a služební pohotovost mimo pracoviště, což je v podstatě ekvivalent dříve používaného pojmu dosažitelnosti. Ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 12. 12. 2012, č. j. 6 Ads 71/2012-47, ze dne 26. 9. 2013, č. j. 4 Ads 55/2013-59, či ze dne 9. 10. 2013, č. j. 6 Ads 47/2013-41. Podle žalobce neobstojí ani argument žalovaného, že byl žalobci přiznán příplatek za práce spojené s přípravou a zajišťováním obrany státu dle rozkazu ministra obrany č. 44/2006, čímž mu měla být kompenzována jeho omezení. Žalobce k tomu uvedl, že v žádosti doplacení odměny nepolemizoval s proplacením příplatku dle § 11 odst. 5 nařízení vlády č. 565/2006 Sb., o platových poměrech vojáků z povolání, ale domáhal se proplacení odměny za nařízenou služební pohotovost dle § 19 odst. 2 zákona o platu a odměně za pracovní pohotovost, což jsou, jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 12. 2012, č. j. 6 Ads 71/2012-47, dva odlišné nároky, které nelze zaměňovat. Příplatky totiž vycházejí z povahy náplně práce vojáka a kompenzují mu rizika spojená s vykonávanou činností, nekompenzují však to, že se musí zdržovat ve dnech služebního volna v určité dojezdové vzdálenosti od základny a v místech, kde je signál mobilního operátora. Žalobce rovněž nesouhlasil s názorem žalovaného, že nařízená dosažitelnost může být posouzena jako pracovní pohotovost pouze v případech, kdy je nařízena rozkazem příslušného služebního funkcionáře, coby statutárního orgánu. Dle žalobce není rozhodné, že mu služební pohotovosti byly nařizovány níže postaveným nadřízeným - velitelem roty, žalobce měl povinnost se těmito rozkazy řídit a vykonat je, čímž byl fakticky omezen na svých právech. Pokud nadřízený žalobce nedodržel řádný způsob nařizování služební pohotovosti, nelze to přičíst žalobci k tíži. Ze shora uvedených důvodů žalobce navrhoval zrušení rozhodnutí správních orgánů obou stupňů pro jejich nezákonnost a přiznání náhrady nákladů soudního řízení. II. Vyjádření žalovaného Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že prověřil aktivační dokumentaci ÚU NRF i Organizační nařízení náčelníka Generálního štábu Armády ČR k dosažení počátečních a plných operačních schopností a pro provedení aktivace Velitelství brigády radiační, chemické a biologické ochrany pro ARRC a zjistil, že příslušníci těchto uskupení měli stanoveny doby pohotovosti v podobě časových norem - den aktivace vojáka + 5 dní; den aktivace + 30 dní; den aktivace + 20 dní, vojáci také museli dodržovat aktuální údaje nutné k telefonickému vyrozumění, museli zabezpečit svou dosažitelnost v kteroukoli dobu a museli se po telefonickém vyrozumění dostavit v časové normě den aktivace + 5 dnů na pracoviště (určené shromažďovací místo). Žalovaný zopakoval, že předurčení vojáka pro ARRC i pro NRF představovalo především přípravu a výcvik pro případné nasazení v rámci plnění spojeneckých závazků, přičemž omezující povinnosti by byly uvedeny do praxe až aktivační dokumentací při nastalé situaci. Žalovaný tak trval na tom, že žalobce nebyl nijak omezen, neboť situace vyžadující nasazení ÚU nenastala. Povinnost žalobce udržovat aktuální kontakty na svou osobu je pak dle žalovaného plně v souladu s § 48 odst. 1 písm. a) zákona o vojácích z povolání. K zařazení žalobce do jednotlivých skupin BoRo žalovaný uvedl, že toto zařazení nemá nic společného s BoRo pro případ vyhlášení stupně pohotovosti při ohrožení státu. Dokumenty BoRo z let 2012-2013 Vojenského útvaru 7907 Liberec, jehož byl žalobce příslušníkem, nebyly schvalovány velitelem útvaru jako příslušným statutárním orgánem. Obsahují pouze seznamy vojáků daného útvaru a jejich zařazení do dalších činných skupin útvaru při vyhlášení stupňů bojové a mobilizační pohotovosti (dále jen „BoMoPo“). Stupně BoMoPo mohou být vyhlášeny jen za mezních situací (ohrožení státu, válečný stav, ohrožení demokratických zásad státu, atp.). U jednotlivých dokumentů BoRo jsou stanoveny i časové limity pro pohotovost, ty však vstupují v platnost až v okamžiku vyhlášení opatření dle zákonných předpokladů a příslušníkům BoRo není nařízena přítomnost ve vojenských objektech ani na jiných místech. Žalovaný proto setrval na svém názoru, že se nejedná o služební pohotovost ve smyslu § 30 zákona o vojácích z povolání. U žalobcova vojenského útvaru nebyl v letech 2011-13 vyhlášen žádný ze stupňů BoMoPo a ani opatření BoRo ohledně plánované pomoci Integrovanému záchrannému systému nebyla v letech 2011-12 daným útvarem poskytnuta. Žalobci tedy nebyla stanovena služební pohotovost ve smyslu § 30 zákona o vojácích z povolání. V daném případě šlo pouze o nastavení komunikačního kanálu pro případ nařízení služební pohotovosti. Žalovaný proto navrhoval žalobu jako nedůvodnou zamítnout. III. Replika žalobce Žalobce nesouhlasil s názorem, že by žalobci z jeho zařazení do ÚU NRF a ÚU ARRC nevyplývala žádná omezení ve smyslu služební pohotovosti. Odkázal na § 30 odst. 2 zákona o vojácích z povolání, který stanoví omezení vojáka po dobu služební pohotovosti, konkrétně zdržení se jednání, které by znemožnilo přijetí pokynu a výkon služby. Zdůraznil, že byl nucen na základě časových norem dosažitelnosti setrvávat pouze na místech umožňujících jeho návrat do místa výkonu služby v časových normách od 360 minut, z hlediska případného zahraničního pobytu byl nucen volit destinace tak, aby se mohl vrátit ve lhůtě stanovené dosažitelností do 5 dnů od aktivace jinou než leteckou přepravou, byl nucen vyhledávat pouze pobyt na místech pokrytých telefonním signálem a v době nařízené dosažitelnosti byl také omezen, pokud jde o užívání alkoholických nápojů. Žalobce dále upozornil na to, že žalovaný ve svém vyjádření opomenul další ÚU uvedená v žalobě, ve kterých byl žalobce zařazen, např. ÚU Odřad JE, v němž byly stanoveny různé doby dosažitelnosti, mimo jiné i do 360 minut, anebo ÚU Hotovostní jednotka posádky, opět s dosažitelností do 360 minut. Dosažitelnost stanovená žalobci měla v daném případě stejný význam a účel jako služební pohotovost, tedy zajištění připravenosti vojáka k plnění úkolů v časovém limitu do 360 minut. IV. Zjištění ze správního spisu Ze správního spisu předloženého žalovaným zjistil soud tyto rozhodné skutečnosti: Dne 13. 5. 2014 obdržel velitel 31. pluku radiační, chemické a biologické ochrany žádost žalobce o proplacení odměny za pracovní (služební) pohotovost za období posledních tří let, které předcházely podání žádosti. V žádosti žalobce uvedl, že služební pohotovost ve smyslu § 30 zákona o vojácích z povolání mu byla určována a nařizována rozkazy velitele 1. roty chemické ochrany, výpisy z BoRo a personálními pohovory ve skupinách: Hotovostní jednotka posádky, Odřad JE, Odřad JE - družstvo dekontaminace osob, Odřad JE - ARMS, Odřad JEZ, Skupina ARMS, ÚU NRF 2011/2 a NRF 2012/1 a ÚU ARRC. V příloze k žádost předložil časové údaje, kdy měl pohotovost vykonávat. Rozhodnutím ze dne 19. 11. 2014, č. j. 12-187-10/2014-2266, velitel 31. pluku radiační, chemické a biologické ochrany žádost žalobce jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dokumenty BoRo, které v případě žalobce nebyly schvalovány velitelem útvaru, jako statutárním orgánem, obsahují seznamy příslušníků útvarů a jejich zařazení do příslušných skupin pro činnost útvarů při vyhlášení stupňů BoMoPo, které jsou dány vnitřními předpisy, nebo slouží jako podpůrné prvky pro hladký průběh uvádění útvarů do stanovených stupňů BoMoPo, nebo se jedná o skupiny, pro poskytování plánované pomoci na vyžádání pro Integrovaný záchranný systém nebo orgány krizového řízení v rámci patřičných mezirezortních dohod. Opatření mohou být vyhlašována pouze na základě právních předpisů. Časové limity v BoRo stanovené pro pohotovost pro plnění úkolů předurčenými příslušníky útvarů vstupuji v platnost až okamžikem vyhlášení opatření dle zákonných předpokladů a uvědomění takto předurčených osob (například k tomu stanoveným dozorčím orgánem, nebo náčelníkem Skupiny velení a řízení) o vyhlášení těchto opatření. Příslušníkům předurčeným v bojovém rozdílení také není stanovena či nařízena mimo dobu služby přítomnost ve vojenských objektech nebo na jiných místech. Dle správního orgánu prvního stupně se tedy nejedná o služební pohotovost ve smyslu § 30 zákona o vojácích z povolání. Proti prvostupňovému rozhodnutí se žalobce odvolal. Odvolání žalovaný napadeným rozhodnutí zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalovaný konstatoval, že vycházel z dostupné aktivační dokumentace jednotlivých ÚU, do nichž byl žalobce zařazen, z výpisu dokumentace BoRo vojenského útvaru 7907, do něhož byl v letech 2011 - 2013 žalobce v rámci výkonu služby zařazen, tedy z dokumentů obsahujících seznamy vojáků a jejich plánované zařazení do příslušných skupin určených k činnosti při vyhlášení jednotlivých stupňů BoMoPo. Dále uvedl, že ve světle stávající judikatury Nejvyššího správního soudu k projednávané otázce interpretoval zákon o vojácích z povolání, zákon o platu a odměně za pracovní pohotovost, rozkaz ministra obrany č. 7/2009 Věstníku Vyčleňování vojáků z povolání a občanských zaměstnanců rezortu MO k plnění úkolů BoMoPo, s účinností do 1. 5. 2013, rozkaz ministra obrany č. 15/2013 Věstníku Vyčleňování vojáků z povolání a občanských zaměstnanců k plnění neodkladných úkolů rezortu MO, s účinností od 1. 5. 2013), a také vnitřní předpis Zákl-1: Základní řád ozbrojených sil ČR. Žalovaný dospěl k závěru, že služební pohotovost je formou omezení vojáka, kterému je nařízeno zdržovat se mimo dobu služby na místě určeném nadřízeným, přičemž k nařízení služební pohotovosti může dojít pouze na základě ústního či písemného rozkazu příslušného služebního (statutárního) orgánu, jakožto příslušného vedoucího organizační složky ministerstva obrany. U žalobce nikdy nedošlo k aktivaci ÚU NRF a ÚU ARRC, do nichž byl zařazen. Zabezpečení dosažitelnosti žalobce v kteroukoli dobu souviselo s přípravou vojáka na výkon služby a bylo zohledněno v platu vojáka z povolání podle čl. 36 přílohy č. 1 rozkazu ministra obrany č. 44/2006 Věstníku Vnitřní platový předpis pro vojáky z povolání. Samotný pojem „dosažitelnost“ znamená dle žalovaného možnost úspěšného vyrozumění a nikoli povinnost dostavit se na pracoviště. Zařazením do ÚU NRF a ÚU ARRC nebyla žalobci dle žalovaného stanovena povinnost být připraven k výkonu služby, resp. nešlo o zajištění jeho připravenosti nastoupit k plnění služebních úkolů v příslušných časových normách, a pro žalobce z tohoto zařazení nevyplývala žádná omezení ve smyslu služební pohotovosti. K dokumentům BoRo žalovaný uvedl, že představují pomůcku pro příslušné statutární orgány, nebo pro náčelníky skupin řízení a velení, a slouží pro nastavení rozhodovací činnosti vůči vojákům zařazeným k výkonu činností při uvádění jednotlivých stupňů BoMoPo v platnost. Jako takové nejsou tyto dokumenty schvalovány příslušným statutárním orgánem - velitelem útvaru. Příslušníkům zařazeným v BoRo není stanovena přítomnost ve vojenských objektech ani na jiných místech a časové limity stanovené v BoRo pro pohotovost k plnění úkolů vstupují v platnost až v okamžiku vyhlášení opatření na základě příslušných zákonných předpokladů a při uvědomění do nich zařazených vojáků o vyhlášení opatření na základě rozkazu příslušného vedoucího organizačního celku rezortu ministerstva obrany. U některých skupin BoRo jsou stanoveny časové limity pro nástup k plnění úkolů v případech vyhlášení opatření, i ty však vstupují v platnost až v okamžiku předání signálu k aktivaci skupin na základě rozkazu příslušného organizačního celku rezortu ministerstva obrany. Žalovaný zdůraznil, že u žalobcova vojenského útvaru 7907 v letech 2011-2013 nebyla opatření obsažená v BoRo uvedena v platnost a žalobci tudíž nebyla stanovena služební pohotovost ve smyslu § 30 zákona o vojácích z povolání a nevznikla mu ani žádná omezení mimo daný výkon služby, pouze mu byla určena dosažitelnost s cílem být připraven v případě nařízení služební pohotovosti, anebo v případě požádání o dostavení se k mimořádné směně. V. Posouzení věci soudem Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,s. ř. s.“), v rozsahu a v mezích žalobních námitek, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1, odst. 2 s. ř. s., a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Podle § 30 odst. 1, 2 zákona o vojácích z povolání, vyžaduje-li to zájem služby, může nadřízený nařídit vojákovi služební pohotovost. Služební pohotovostí se rozumí přítomnost vojáka ve vojenských objektech nebo na jiných místech, která určí nadřízený, a to mimo dobu služby. Ustanovení § 19 odst. 2 zákona o platu uvádí, že za hodinu pracovní pohotovosti mimo pracoviště mimo pracovní dobu zaměstnance přísluší zaměstnanci odměna ve výši 15 %, a jde-li o den pracovního klidu, ve výši 25 % poměrné části pracovního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku, připadající na jednu hodinu práce bez práce přesčas v měsíci, na který připadla pracovní pohotovost. Problematikou nařizování služebních pohotovostí se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudcích, na které žalobce odkazoval již v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí a následně znovu v podané žalobě. Konkrétně se jednalo o rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2012, č. j. 6 Ads 71/2012-47, ze dne 26. 9. 2013, č. j. 4 Ads 55/2013-59 (publ. ve Sb. NSS 2952/2014), či ze dne 9. 10. 2013, č. j. 6 Ads 47/2013-41. V prvním z citovaných rozsudků dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že služební funkcionář rozhodující ve sporných případech o odměně za služební pohotovost je povinen posoudit, zda byla konána vojákem z povolání služební pohotovost, výlučně na základě kritérií upravených § 30 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání. K tomuto závěru se následně přihlásil i v rozsudku ze dne 26. 9. 2013, č. j. 4 Ads 55/2013-59, a dodal že „o služební pohotovost se jedná i v případech, kdy služební orgán v rozkaze nařídí vojáku „dosažitelnost“, popř. jinými slovy vojáku pro období mimo dobu služby nařídí omezení, jehož účel je stejný jako v případě služební pohotovosti, tj. zajištění připravenosti vojáka nastoupit k plnění služebních úkolů v časovém limitu do 6 hodin, a to i když v rozkaze není uvedeno konkrétní místo, na němž se voják musí v době služební pohotovosti zdržovat. Za takto nařízenou pohotovost vojáku náleží odměna podle § 19 odst. 2 zákona o platu.“ Od tohoto právního názoru se neodchýlil ani v posledně citovaném rozsudku ze dne 9. 10. 2013, č. j. 6 Ads 47/2013-41. Žalovanému byla uvedená judikatura známa, své rozhodnutí však postavil na tom, že okamžik vzniku služební pohotovosti je striktně vázán na rozkaz příslušného služebního funkcionáře. S odvoláním na interní předpisy trval na tom, že dokumenty BoRo jsou pomůckou pro příslušné orgány pro nastavení jejich rozhodovací činnosti vůči vojákům plánovaně zařazeným k výkonu činností při uvádění jednotlivých stupňů BoMoPo v platnost. Za rozhodné považoval, že nejsou schvalovány velitelem útvaru jako příslušným statutárním orgánem. Zdůrazňoval, že časové limity pro nástup k plnění úkolů vstupují v platnost až okamžikem předání signálu k aktivaci skupin na základě rozkazu příslušného vedoucího organizačního celku rezortu ministerstva obrany. Obdobně pokud jde o ÚU NRF a ÚU ARRC argumentoval žalovaný tím, že omezující povinnosti by byly uvedeny do praxe až aktivační dokumentací při situace vyžadující nasazení ÚU, která však nenastala. Žalovaný současně ale nezpochybňoval, že žalobci z jeho zařazení do seznamu vyčleněných vojáků, resp. plánu bojové pohotovosti vyplývala faktická omezení, konkrétně zajištění dosažitelnosti v kteroukoliv dobu. Této argumentaci soud nerozumí, resp. má za to, že ve světle shora citované judikatury Nejvyššího správního soudu nemůže obstát. Jak zdůraznil Nejvyšší správní soud v již citovaném rozsudku ze dne 26. 9. 2013, č. j. 4 Ads 55/2013-59 „Zákon o vojácích z povolání neobsahuje právní úpravu „dosažitelnosti“, které by se voják musel podrobit bez nároku na zvláštní odměnu. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že zákonodárci nic nebrání takovou formu omezení vojáků v zákoně stanovit. Tak tomu ostatně bylo dle právní úpravy platné do listopadu 1999, tj. před nabytím účinnosti zákona o vojácích z povolání… Zákon o platu v tehdejším znění nárok na odměnu za dosažitelnost nezakládal (na rozdíl od pohotovosti). Zákon o vojácích z povolání však již institut dosažitelnosti nepřevzal.“ Nejvyšší správní soud dále pokračoval: „Podstatou hotovostního systému přitom je zajištění připravenosti určitého počtu vojáků pro případ potřeby nasazení vyššího počtu vojáků, než jaký je potřeba pro zajištění běžného provozu vojáky ve výkonu služby. Vojáci zapojení v rozhodnou dobu do hotovostního systému nejsou ve výkonu služby, tj. aktuálně nevykonávají služební úkoly, nýbrž jsou armádě k dispozici pro případ, že budou k plnění služebních úkolů povoláni, dostavit se k plnění služebních úkolů na místo dle pokynů operačního důstojníka. Jde tedy v materiálním smyslu o pohotovost dotčených vojáků. Jde přitom o určité omezení vojáků v době, kdy nejsou ve výkonu služby, přičemž míra tohoto omezení může být různá v závislosti na objektivních faktorech (zda je vojákovi stanoveno konkrétní místo pobytu, v jakém časovém limitu je povinen se dostavit k plnění služebních úkolů) i subjektivních faktorech (jaký je preferovaný způsob trávení volného času, zda disponuje osobním automobilem, zda pečuje o nezletilé děti, jak vzdálené je jeho bydliště od místa výkonu služby apod.). I pokud tedy rozkaz mluví o nařízení „dosažitelnosti“ a neodkazuje výslovně na ustanovení § 30 zákona o vojácích z povolání, je nezbytné takový rozkaz považovat za nařízení pohotovosti dle citovaného ustanovení zákona.“ Žalovaný sice v napadeném rozhodnutí zdůrazňoval nutnost aktivace (pozn. soudu: aktivační dokumentace součástí správního spisu není), nezpochybnil však, že žalobci byla i bez aktivace fakticky nařizována dosažitelnost v kteroukoliv dobu. Dle názoru zdejšího soud se tak i v projednávaném případě zřejmě jednalo o zajišťování hotovostního systému a na posuzovanou věc je proto nutné aplikovat shora citované závěry Nejvyššího správního soudu. Argumentace žalovaného je navíc zavádějící, neboť pokud by skutečně došlo k vyhlášení stavu ohrožení státu nebo válečného stavu a žalobci by bylo nařízeno dostavit se ve stanovené lhůtě na určené místo, nejednalo by se o počátek jeho pohotovosti, ale o povolání do služby. Pokud žalovaný argumentoval tím, že se v žalobcově případě nejednalo o omezení zásadní a že zabezpečení dosažitelnosti v kteroukoliv dobu souvisí s přípravou vojáka pro výkon služby za stavu ohrožení státu nebo válečného stavu, což je zohledněno v platu vojáka z povolání, je třeba zdůraznit, že tuto argumentaci však odmítl Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 12. 12. 2012, č. j. 6 Ads 71/2012-47, v němž uvedl: „příplatky poskytované v souvislosti s přípravou a zajišťováním obrany státu jsou poskytovány jako kompenzace za to, že voják podstupuje riziko tím, že vykonává činnosti, které mohou být nebezpečné jeho životu nebo zdraví, čemuž odpovídá i jejich odstupňování podle míry podstupovaného rizika. Tyto příplatky tedy vycházejí z povahy náplně práce vojáka. Neposkytují však kompenzaci za to, že se voják musí ve dnech služebního volna zdržovat v určité dojezdové vzdálenosti od základny a v místech, kde je dostupný signál mobilního operátora. Proto Nejvyšší správní soud považuje za lichou argumentaci žalovaného, že stěžovatel zaměňuje institut služební pohotovosti s příplatky za přípravu a zajišťování obrany státu.“ Zdejší soud je dále přesvědčen, že pokud zákona o vojácích z povolání v § 30 stanoví, že služební pohotovost může vojákovi nařídit nadřízený, je rozhodné pouze to, že se jedná o nadřízeného, jehož rozkazy je voják povinen se řídit. Závěrem si soud dovoluje poznamenat, že shora citovaná judikatura Nejvyššího správního soudu řešila případy zajištění připravenosti vojáka nastoupit k plnění služebních úkolů v časovém limitu do 6 hodin. V projednávaném případě byly některé časové limity výrazně delší a žalovaný bude proto v dalším řízení muset zvážit, zda závěry Nejvyššího správního soudu obstojí i v případě časových limitů stanovených v řádu několika dnů (NRF a ARRC). Této otázce se žalovaný v napadeném rozhodnutí blíže nevěnoval. VI. Závěr soudu a náklady řízení S ohledem na vše výše uvedené shledal soud žalobu důvodnou a napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Soud proto žalobě vyhověl a rozhodnutí žalovaného zrušil pro vady řízení postupem dle § 78 odst. 1 ve spojení s § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení podle § 78 odst. 4 s. ř. s., v němž bude žalovaný vysloveným právním názorem soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Jeho úkolem v dalším řízení bude uvést jednoznačné a přesvědčivé důvody pro své rozhodnutí a respektovat stávající judikaturu Nejvyššího správního soudu k uvedené problematice. Ve věci soud rozhodoval, aniž by nařídil ústní jednání, a to v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., když s tímto postupem žalobce vyjádřil souhlas a žalovaný nevyjádřil ve stanovení lhůtě svůj nesouhlas. Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl úspěch žalobce, soud mu proto proti žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil. Za tyto náklady je nutno považovat uhrazený soudní poplatek za podání žaloby ve výši 3 000 Kč a odměnu zástupkyně (§ 57 s. ř. s.). Zástupkyni byla přiznána odměna za tři úkony právní služby na základě § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) v platném znění, ve výši 9 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a replika). Výše hotových výdajů byla proto stanovena podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, taktéž za tři úkony právní služby, ve výši 900 Kč. Zástupkyni žalobce tedy náleží odměna a náhrada za poskytování právních služeb ve výši 10 200 Kč navýšená o 2 142 Kč, což je částka odpovídající dani, kterou je zástupkyně povinna z odměny za zastupování a z náhrad odvést jakožto plátce daně z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Žalovaný je povinen uhradit žalobci celkem částku 15 342 Kč, k čemuž mu byla stanovena přiměřená lhůta.

Poučení