59 Af 14/2011 - 105

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Karla Kosteleckého a soudkyň Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a Mgr. Lucie Trejbalové v právní věci žalobce 1. Č., a.s., se sídlem JzL. xx , ČL Lípa, zast. Mgr. Radkem Jilgem, advokátem se sídlem Karolíny Světlé 14, Praha 1, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká hradební 61, 400 21 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 10. 2009, č.j. 6638/09-1200-505957, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 21. 10. 2009, č.j. 6638/09-1200-505957, se z r u š u j e pro vady řízení a věc s e vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen žalobci nahradit náklady řízení ve výši 19.400,- Kč k rukám Mgr. Radka Jilga, advokáta se sídlem Karolíny Světlé 14, Praha 1, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobou, podanou v zákonné lhůtě, se žalobce domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí o odvolání Finančního úřadu v České Lípě (dále jen „správce daně“) ze dne 16.6.2004, č.j. 43724/04/172910/5143. Tímto rozhodnutím správce daně částečně vyhověl odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 21.11.2003, č.j. 69532/03/172910/5143. Tímto dodatečným platebním výměrem správce daně žalobci dodatečně vyměřil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 9.5.2000 do 31.12.2000 ve výši 220.100,- Kč. Tato dodatečně vyměřená daň byla rozhodnutím správce daně ze dne 16.6.2004 změněna na částku 156.240,- Kč. Před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí již žalovaný o odvolání žalobce proti rozhodnutí o odvolání správce daně ze dne 16.6.2004 rozhodoval, a to rozhodnutím ze dne 17.5.2005, č.j. 406/120/00/05. Žaloba žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaného byla nejprve rozsudkem krajského soudu ze dne 14.11.2007, č.j. 59Ca 79/2005-32, zamítnuta, tento rozsudek byl však ke kasační stížnosti žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30.10.2008, č.j. 7Afs 24/2008-60. Krajský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, poté rozhodnutí žalovaného ze dne 17.5.2005 zrušil rozsudkem ze dne 15.1.2009, č.j. 59Ca 149/2008-70, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení byl žalovaný vázán právními názory, vyslovenými ve zrušujících rozsudcích jak krajského, tak Nejvyššího správního soudu, které žalovanému vytýkaly, že ze správního spisu nevyplývalo, z jakých běžných cen správce daně vycházel při stanovení obvyklé ceny nájemného za nebytové prostory a byt, tzn. jakých nemovitostí se běžné ceny týkaly, v jakém období, v jakém technickém stavu nemovitosti byly, jaké byly vztahy nájemce a pronajímatele, jaká činnost byla v těchto nemovitostech provozována, v jaké lokalitě se nemovitosti nacházejí. Soudy vytýkaly žalovanému, že pro podklad ohledně obvyklé ceny chybí ve správním spise podklady, a že tedy správní orgány nevycházely z řádně zjištěného skutkového stavu. V dalším řízení žalovaný, vázán shora uvedenými rozsudky krajského a Nejvyššího správního soudu, vydal žalobou napadené rozhodnutí ze dne 21.10.2009, č.j. 6638/09-1200-505957. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný shrnul svědecké výpovědi učiněné před vydáním rozhodnutí ze dne 17.5.2005, a to svědka .P.J., J.J., Ing. JP, TČ, znalce PD, MK, TK a PV. Žalovaný znovu hodnotil také posudek znalce PD ze dne 13.9.2009, č. 2379-354/2002, na provozní objekty žalobce č.p. 92 a č.p. 93 včetně příslušenství s tím, že tento znalecký posudek vycházel z dřívějšího posudku č. 01/45/99 a jeho aktualizace ke dni 25.11.1999. Tento znalecký posudek byl podle žalovaného potvrzován svědeckou výpovědí svědka PD, která byla provedena k návrhu žalobce. Tyto důkazy hodnotil žalovaný tak, že z nich nevyplývá, že by se v roce 2000 jednalo o nemovitosti v dezolátním stavu, které by vyžadovaly rekonstrukce a nedaly se standartně užívat. Žalovaný se dále vyjadřoval k barevným fotografiím, které předložil žalobce společně s nájemní smlouvou ze dne 15.7.1995, uzavřenou se společností S., a.s., a fakturou ze dne 21.10.1999. Tyto snímky byly následně také hodnoceny ve světle výpovědi svědka Tomislava Procházky, kdy žalovaný následně dospěl k závěru, že snímky byly pořizovány v celém domě, nikoliv pouze v prvním nadzemním podlaží, které bylo předmětem nájmu, a ze snímku z prvního nadzemního podlaží je patrné, že nejeví známky dezolátního stavu, jak naznačuje žalobce. Z fotografií vyplývá, že ještě v roce 2001 byl obchod v provozu, a z výpovědi svědka vyplývá, že fotografie byly pořízeny v roce 2001 a později. Žalovaný se dále vyjadřoval k předložené nájemní smlouvě ze dne 15.7.1999, uzavřené se společností S., a.s. na pronájem nebytových prostorů v přízemí domu č.p. 92 ve světle předložené faktury ze dne 21.10.1997, kterou společnost S., a.s. vystavila firmě K. a s., a.s. (právní předchůdce žalobce) v celkové výši 670.517,40 Kč za stavební práce, provedené v pronajatých nebytových prostorách. Žalovaný na základě toho dospěl k závěru, že jednorázová platba nájemného byla započítána oproti ceně stavebních prací, kromě toho bylo placeno pravidelné měsíční nájemné ve výši 11.000,- Kč, což představuje 2.400,- Kč/m2/rok. Oproti tomu od 1.6.2000 byly nebytové prostory společností K. a s., a.s. pronajaty panu K.K. v celé části přízemní na adrese J.z L. č.p. xx a č.p. xx za částku 20.000,- Kč měsíčně, tedy 406,- Kč/m2/rok. Žalovaný rovněž konstatoval, že žalobce neprokázal svoje tvrzení o nutnosti zavřít obchod z hygienických důvodů, požadované rozhodnutí Okresní hygienické stanice o nesplnění hygienických podmínek a uzavření provozovny a technickou dokumentaci objektu daňových subjektů nepředložil. Žalovaný dále podrobně konstatoval výsledek doplněného odvolacího řízení v návaznosti na právní názor vyslovený ve zrušujícím rozsudku soudu ze dne 15.1.2009, č.j. 59Ca 149/2008-70. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že žalovaný si prostřednictvím správce daně vyžádal další důkazy, na základě kterých dokládal zjištěnou obvyklou cenu nájmu za nebytové a bytové prostory. Žalovaný si nechal předložit nájemní smlouvy na byty 2 + 0 s příslušenstvím, 2 + 1 s příslušenstvím a nájemní smlouvy na několik nebytových prostorů, které pronajímalo M. ČL v nemovitostech v ulici J. z L. Tyto důkazy poté byly hodnoceny tak, že z nich vyplývá, že cena obvyklá, kterou správce daně původně zjistil na základě místního šetření u realitní kanceláře s přihlédnutím k ceně, za kterou část těchto nemovitostí pronajímal K.K. společnosti S., a.s., byla stanovena v reálné výši. Žalovaný konstatoval, že se jedná o nájemní smlouvy platné v roce 2000, týkající se srovnatelných nemovitostí v historické části centra města v ulici J. L., když bylo přihlédnuto také k technickému stavu nemovitostí žalobce podle znaleckého posudku ze dne 16.9.2002, ze kterého vyplývá, že původní objekty byly stavebně upraveny do dnešní podoby v roce 1930 a poslední rekonstrukce a modernizace proběhla v letech 1993 a 1997 a současný stavební stav je dobrý, objekt je v provozu a stavební údržba je prováděna, to vše podle znaleckého posudku znalce P.D. č. 2379-354/2002 ze dne 16.9.2002. Žalovaný uvedl, že nájemní smlouvy byly v anonymizované podobě předloženy správcem daně žalobci, žalovaný dále potom k námitce žalobce ohledně technického stavu těchto nemovitostí M. ČL podrobně hodnotil provedené důkazy týkající se technického stavu srovnávaných nemovitostí, které pronajímalo M.ČL v roce 2000 ve shodné historické lokalitě, a hodnotil tyto objekty z hlediska úprav a technického stavu. Poté žalovaný konstatoval, že na základě získaných nájemních smluv a stavební dokumentace dospěl k závěru, že pokud správce daně stanovil nájemné ve výši 1.800,- Kč/m2/rok, což je cena obvyklá podle žalovaného, žalobce neprokázal své tvrzení, že se jedná o nevyhovující stav prodejny, toto neprokázal ani znalecký posudek, ani výslechy svědků a materiály týkající se rekonstrukce a modernizace objektů v roce 2003. Podle žalovaného žalobce uspokojivě nedoložil rozdíl mezi jím stanovenou cenou nájmu na nebytové prostory a cenou nájmu obvyklou, zjištěnou správcem daně. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalovaný podrobně zabýval námitkami žalobce, týkajícími se technického stavu nemovitostí pronajímaných M.ČLa v dané lokalitě. Pokud se týká nájmu bytu, který byl užíván členem představenstva žalobcem panem K.K. a jeho manželkou, žalovaný dospěl k závěru, že žalobce nepředložil, ani jiným způsobem neprokázal, že se jedná o nájemní vztah s regulovaným nájemným. Žalovaný hodnotil žalobcem předloženou nájemní smlouvu ze dne 25.2.1999, uzavřenou mezi T.P. a panem J.P. tak, že se nejedná o srovnatelný byt, neboť se jedná o zcela jinou lokalitu mimo historické centrum. Pokud žalobce uváděl, že má k dispozici další nájemní smlouvy, tyto nepředložil. Naopak z důkazů získaných správcem daně, a to smluv o nájmu bytů ve srovnatelné lokalitě, ve srovnatelných nemovitostech, byly zjištěny nájmy ve výši 5.000,- Kč za měsíc a 7.000,- Kč za měsíc za rok 2000, z čehož žalovaný dovodil, že výše obvyklého nájemného 3.500,- Kč za měsíc, stanovená správcem daně jako obvyklé nájemné, provedeným důkazům odpovídá. Pokud žalobce předložil důkazy, a to přehledy nájmů v domě č.p. 197 a č.p. 198, které byly podle žalobce v nedávné době zprivatizovány a v letech 2000 a 2001 pronajímány M.ČL s tím, že tyto objekty jsou srovnatelné s č.p. 92, žalovaný k tomu uvedl, že si vyžádal dohody o užívání bytů včetně evidenčních listů, ze kterých zjistil, že nájemní smlouvy byly uzavřeny v letech 1963 – 1987 a vztahuje se tedy na ně regulace nájemného. Z uvedeného důvodu nelze tyto nemovitosti přijmout jako nemovitosti srovnatelné s č.p. 92, kde se u bytu jednalo o zcela nový nájemní vztah, na který se nevztahovala vyhláška Ministerstva financí ČR č. 176/1993 Sb., a nevztahovala se na ně ani vyhláška M.ČL o vybraných částech města, ve kterých lze upravit regulované nájemné bytu. Žalovaný tak uzavřel, že žalobce uspokojivě nedoložil rozdíl mezi nájmem, sjednaným mezi ekonomicky nebo personálně nebo jinak spojenými osobami a nájmem, který by byl sjednán mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek. Na základě provedeného dokazování a hodnocení provedených důkazů žalovaný dospěl k závěru, že námitky žalobce jsou nedůvodné, a žalovaný nezjistil skutečnosti, které by měly vliv na výrok rozhodnutí správce daně. Z uvedených důvodů bylo žalobcovo odvolání proti rozhodnutí o odvolání správce daně ze dne 16.6.2004 zamítnuto. V podané žalobě žalobce za prvé namítal vady provedeného dokazování, které nerespektovalo zásadu hledání skutečného a pravdivého stavu věci, bylo jen formálním úkonem, sloužícím k závěru v neprospěch žalobce. Žalovaný, stejně jako správce daně, nerespektoval zásadu volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní o poplatků (dále jen „daňový řád“) tím, že docházelo k jednostrannému výkladu provedených důkazů jen v neprospěch žalobce. Důkazy, které byly žalobcem předloženy, byly sice formálně provedeny, ale žádné rozhodnutí z nich nevycházelo. Žalobce dále uváděl, že není možné, aby stát zasahoval nepřímo do smluvních vztahů tímto způsobem. Protože bylo nájemné stanoveno v částkách, které odpovídaly regulovanému nájemnému, žalobce nesouhlasil s tím, že žalovaný a správce daně s takovým postupem nesouhlasili a zaujali stanovisko, podle kterého bylo nutné sjednat cenu tržní s ohledem na čas a místo. Podle žalobce se jedná o bezprávní zásah do práv vlastníka. Z uvedených důvodů žalobce navrhoval zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správce daně ze dne 16.6.2004. Žalobce navrhoval, aby byly vyslechnuty osoby, které byly vyslechnuty v rámci daňového řízení, a navrhoval důkaz CD diskem obsahujícím fotografie objektů č.p. 92 a 93 na adrese J. z L., ČL. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný správní orgán uvedl, že napadené rozhodnutí obsahuje v souladu s vysloveným právním názorem soudu podrobný popis zjištěného skutkového stavu, důkazní situace i právních úvah, které žalovaného vedly k vydání napadeného rozhodnutí, ve kterém se žalovaný zcela vypořádal se vznesenými námitkami žalobce. Žalovaný i správce daně postupovali v souladu s § 2 odst. 3 daňového řádu, tedy hodnotili důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě, a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, když přihlíželi ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. K jednostrannému výkladu v neprospěch žalobce nedošlo. Odůvodnění rozhodnutí obsahuje velmi podrobné vyjádření k jednotlivým, žalobcem předloženým námitkám i materiálům. Z rozhodnutí je zřejmý postup správce daně při zjišťování objektivních skutečností, vztahujících se k prověřování obvyklé ceny nájmu i hodnocení všech aspektů této problematiky. Žalobce uspokojivě nedoložil rozdíl mezi cenou nájmu, sjednanou mezi ekonomicky nebo personálně nebo jinak propojenými osobami a cenou nájmu, který by byl sjednán mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných, nebo obdobných podmínek. Bylo třeba respektovat § 23 odst. 7 zákona č. 586/1990 Sb., o daních z příjmů. Pokud žalobce uvádí, že nájemné bylo stanoveno v částkách, které odpovídaly regulovanému nájemnému, nejedná se o tvrzení pravdivé, neboť nájemné z bytu, stanovené žalobcem, bylo stanoveno ve výši 0,- Kč. Na předmětné nemovitosti žalobce se však regulace nájmu bytu, ani jiná cenová omezení nevztahují. Žalobce ani po výzvě nesplnil požadavek stanovený v § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů a rozdíl mezi cenami nájmů nedoložil. Neunesl tak důkazní břemeno a žalobní námitky vznesené v žalobě jsou nedůvodné, proto žalovaný navrhl zamítnutí podané žaloby. Soud o podané žalobě již jednou rozhodoval, přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a mezích uplatněných žalobních námitek v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. s tím, že vycházel ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu podle § 75 odst. 1 s. ř. s., a po provedeném ústním jednání dospěl k závěru, že žaloba není důvodná a rozsudkem ze dne 28. 7. 2010, č.j. 59Ca 104/2009-47, ji zamítl. Tento rozsudek byl následně ke kasační stížnosti žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2011, č.j. 7 Afs 74/2010-81, v němž Nejvyšší správní soud zavázal podepsaný soud rozhodnutí žalovaného zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení, v něm se bude žalovaný správní orgán řídit vysloveným právním názorem. Krajský soud, který je shora uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu vázán podle § 110 odst. 3 s. ř. s., tak uvádí, že je třeba napadené rozhodnutí žalovaného považovat za vadné z důvodu neunesení důkazního břemene na straně správce daně a žalovaného, kteří nedostatečně zjistili skutkový stav ohledně stavu nebytových prostor žalobce a v důsledku toho nesprávně aplikovali ust. § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů. Spornou otázkou v dané věci bylo správné zjištění skutkového stavu věci po provedeném dokazování, na základě něhož dospěli správce daně a žalovaný k závěru, že žalobce uspokojivě nedoložil rozdíl mezi nájemným, za které pronajímal nebytové a bytové prostoty ve svých nemovitostech panu Karlu Kadaně, a nájemným, které správce daně stanovil jako obvyklé nájemné. Povinností správce daně a žalovaného bylo prokázat splnění všech podmínek pro aplikaci cit. ust. § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů. V tomto směru je důvodná námitka, že dokazování bylo nesprávné. Bylo povinností správce daně a žalovaného prokázat, jaký byl stav nebytových prostor žalobce v době jejich pronajímání, anebo alespoň prokázat, že jejich stav nebyl horší než určitá zjištěná úroveň, a z této úrovně pak vyjít při určení obvyklé ceny nájemného za pronájem nebytových prostor. V daném případě žalobce tvrdil, že nebytové prostory byly ve špatném technickém stavu, což prokazoval tím, že o ně potencionální nájemci neměli zájem, a také pořízenými fotografiemi. Bylo povinností správce daně a žalovaného tato tvrzení o špatném technickém stavu nebytových prostor vyvrátit, nikoli pouze zpochybnit, neboť důkazní břemeno nesl v tomto směru správce daně. Jak uvedl Nejvyšší správní soud, pokud by správce daně nebyl schopen vyvrátit tvrzení žalobce, že již v roce 2000 byl stav předmětných nebytových prostor špatný, musel by vycházet z tohoto tvrzení, případně korigovaného jinými důkazy, např. výpovědí znalce Pavla Danyse, a s ohledem na takto zjištěný stav nebytových prostor stanovit následně obvyklou cenu nájemného. Úvaha správce daně při hodnocení fotografií nebytových prostor v tom směru, že poznatky o stavu prostor v roce 2001 ještě samy o sobě nic neříkají o tom, jaký byl jejich stav v roce 2000, byla správná, ale ani ta nevedla ke zjištění stavu těchto prostor. Zjištění znalce Pavla Danyse (viz jeho výpověď zachycená v protokole č. j. 73142/04/172932/6747, sepsaném dne 10.12.2007) mohou být podkladem majícím zásadní význam pro závěr, že stav objektu nebyl zcela havarijní a že byl způsobilý ke komerčnímu využití. Bude na žalovaném, aby vyvrátil tvrzení žalobce o špatném, avšak nikoli havarijním, stavu objektu, který podle žalobcova tvrzení vedl ke snížení dosažitelného jednotkového nájmu. Okolností, která naznačuje, ale ještě nedokazuje, že prostory mohly být standardně využitelné k podnikání, je, že Karlu Kadaně byly přenechány do užívání nebytové prostory v přízemí domu na ulici Jindřicha z Lipé č. p. 92 a 93 pouze za 406 Kč/m/rok, přitom on část těchto prostor podnajal společnosti SOLITER, a. s. za výrazně vyšší nájemné 2.400,- Kč/m/rok. Stejně tak je třeba přistoupit i k hodnocení svědecké výpovědi svědkyně Marie Kadaňové. Správce daně a žalovaný postupovali správně při zjišťování obvyklého nájemného nebytových prostor, pokud srovnávali skutečně dosažené nájmy za prostory v údajně obdobném technickém stavu v téže ulici u jiných pronajímatelů, resp. nájemců, a v rámci zjištěného rozpětí 1.800,- až 2.200,- Kč/m/rok vzali za rozhodnou cenu, která byla pro žalobce v konkrétní situaci nejvýhodnější, tedy nájemné ve výši 1800 Kč/m/rok. Žalovaný však nehodnotil skutečnost, že u prodejny tabáku, novin a časopisů byl zjištěn nájem ve výši 1.500,- Kč/m/rok, tedy ještě nižší než z něhož správce daně a žalovaný vyšli jako z nájmu obvyklého. V dalším řízení tedy bude povinností žalovaného zjistit, zda tyto prostory, v nichž byl zjištěn ještě nižší nájem, jsou srovnatelné s nebytovými prostorami žalobce. Pokud by tomu tak bylo, bylo by při stanovení obvyklého nájemného třeba vyjít z rozpětí nájemného srovnatelných nebytových prostor ve výši 1.500,- až 2.200,- Kč/m/rok, případně zpřesnit (zúžit) rozpětí na základě posouzení srovnávaných nebytových prostor a nájemného za ně placeného. V případě zúžení rozpětí bude třeba odůvodnit, v čem (v jakých relevantních vlastnostech) se uvedené prostory pronajímané např. za 1.500,- Kč/m/rok liší od ostatních prostor, a proč tedy není možné je zohlednit. Jestliže by ovšem provedené důkazy vedly žalovaného k tomu, že alespoň zčásti přijme tvrzení žalobce o špatném technickém stavu nebytových prostor v rozhodné době roku 2000, bylo by třeba doplnit dokazování pro stanovení obvyklé ceny nájemného o údaje o cenách pronájmu nemovitostí v rozhodné době na srovnatelném místě nacházejících se v obdobně špatném technickém stavu, protože dosud zjištěné referenční ceny by tak nebyly použitelné. Pokud žalobce pronajímal panu K.K. s manželkou byt v prostorách domu čp. 92, aniž si účtoval jakékoli nájemné, žalovaný provedenými důkazy prokázal, že byty v dané lokalitě v nemovitostech ve vlastnictví M. ČL na ulici J. z L. byly v roce 2000 pronajímány za nájemné vyšší. Žalovaným obvyklé nájemné uvažované ve výši 3.500,-Kč za měsíc odpovídá tomu, že M. ČL pronajímalo byty v nemovitostech v ulici J. z L. za nájemné ve výši 7.000,- Kč za měsíc a 5.000,-Kč za měsíc. Proto stanovené nájemné 3.500,-Kč odpovídá provedeným důkazům, když žalovaný přihlédl ke stavu nemovitostí žalobce tak, jak v odůvodnění rozhodnutí uváděl. Žalovaný se podrobně zabýval námitkami žalobce a hodnotil důkazy, které žalobce k výzvě prokázání rozdílu v nájemném předkládal. Žalovaný hodnotil nájemní smlouvu ze dne 25. 2. 1999 uzavřenou mezi T.P. a panem J.P. a evidenční list z téhož dne. Žalovaný logicky nepřihlédl k nájemnému uvedenému v této nájemní smlouvě při zjišťování nájemného obvyklého. Podrobně se žalovaný zabýval otázkou, zda se jedná o srovnatelný byt a dospěl zcela správně k závěru, že nájemní smlouva předložená žalobcem se týká zcela jiné lokality a navíc byt se nachází v 12-ti podlažním panelovém domě na okraji města. Soud se ztotožňuje se závěrem žalovaného, že ani tímto předloženým důkazem nebylo prokázáno uspokojivě, že by žalobce měl důvod stanovit nájemné ve výši 0,-Kč. Žalovaný provedenými důkazy, a to dohodami o užívání bytu včetně evidenčních listů týkajících se bytů, které Město Česká Lípa uzavřelo s nájemci na byty v nemovitostech č.p. 197 a 198 v ulici J. z L. v letech 1963, 1964, 1986 a 1987, prokázal, že zde stanovené nájemné, jehož se žalobce dovolával, nelze hodnotit při zjištění nájemného obvyklého, neboť se opět nejedná o srovnatelné byty, byť se jedná o srovnatelnou lokalitu. Zde uvedené nájemné, které bylo nižší, než z jakého vycházel správce daně při stanovení výše základu daně u žalobce, nemohlo být hodnoceno při zjišťování nájemného obvyklého, neboť se jedná o nájemné regulované. Žalovaný správně hodnotil, že žalobce neměl zákonný důvod předmětný byt pronajímat pouze za regulované nájemné a tento názor aproboval i Nejvyšší správní soud, když uvedl, že „Již tato samotná okolnost, nebude-li stěžovatelkou uspokojivě vysvětlena, nutně vede k závěru, že stěžovatelka spojeným osobám pronajímala byt za cenu nižší než referenční, neboť referenční cena za obyvatelný byt v centru menšího města jistě není za běžných podmínek nulová. I kdyby si však stěžovatelka účtovala nájemné odpovídající vyhlášce města Česká Lípa, tj. takzvané regulované nájemné, i tak by se zásadně jednalo o nižší než referenční cenu. Ustanovení § 23 odst. 7 věta prvá zákona o daních z příjmů vychází z ekonomické logiky, že pokud někdo rezignuje na maximalizaci svého zisku tím, že určitou komoditu poskytuje za nižší než na trhu rozumně dosažitelnou cenu, má k tomu zpravidla nějaké důvody, z nichž některé mohou být legitimní a jiné nikoli. Právě takové nelegitimní důvody opravňují správce daně k úpravě základu daně. Regulované nájemné se v rozhodné době vyznačovalo tím, že až na výjimky bylo nižší než tržní nájemné za srovnatelný byt v téže lokalitě. Zásadně tedy odporovalo ekonomicky racionálnímu uvažování, aby pronajímatel byt přenechal do užívání za regulované nájemné.“ Soud uzavírá tím, že skutkový závěr žalovaného, že žalobce předloženými důkazy uspokojivě nedoložil rozdíl mezi nájemným, které neúčtoval, a nájemným, které správce daně zjistil jako obvyklé v případě nájmu bytu v nemovitosti v dané lokalitě a za srovnatelných podmínek. Žalovaný provedl prostřednictvím správce daně veškeré důkazy, jichž se žalobce v průběhu daňového řízení dovolával a všechny důkazy, které s ohledem na zásadu vyšetřovací považoval za nutné k řádnému zjištění skutkového stavu věci. Soud nedospěl k závěru, že by žalovaný tyto důkazy hodnotil jednostranně a účelově v neprospěch žalobce a nepřihlédl a nehodnotil důkazy, které by hovořily ve prospěch žalobce, postupem správce daně nebyla porušena zásada volného hodnocení důkazů. Přes nedůvodnost žalobní námitky ve vztahu ke stanovení rozdílu mezi obvyklým nájemným a neúčtovaným nájemným v případě pronájmu bytu žalobce bylo třeba z důvodů shora popsaných napadené rozhodnutí žalovaného zrušit pro vady řízení dle § 78 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a věc vrátit podle § 78 odst. 4 s. ř. s. žalovanému k dalšímu řízení, v němž je žalovaný správní orgán vázán vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu a krajského soudu. Po zrušení předchozího rozsudku již rozhodoval krajský soud ve věci bez nařízení ústního jednání v souladu s § 76 odst. 1, § 51 odst. 2 s. ř. s. O náhradě nákladů řízení krajský soud uvážil následně. Podle § 60 odst. 1 s. ř. s. věta prvá má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci byl úspěšný žalobce, soud mu proto proti žalovanému správnímu orgánu přiznal právo na náhradu nákladů řízení, a to nákladů řízení před krajským soudem i nákladů řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem v souladu s § 110 odst. 2 s. ř. s. Náklady řízení před krajským soudem jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2.000,- Kč (položka 14a Sazebníku soudních poplatků). Dále jsou náklady řízení tvořeny odměnou právního zástupce za 3 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb., a to za převzetí a přípravu zastoupení a podání žaloby a účast při ústním jednání před soudem, tedy ve výši 2 x 2.100,- Kč, tedy 6.300,- Kč; dále náhradou hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 3 x 300,- Kč, tedy 900,- Kč a 20 % DPH ve výši 1.440,- Kč. V řízení před krajským soudem po zrušení původního rozsudku Nejvyšším správním soudem pak již žalobci náklady nevznikly, celková výše nákladů řízení před krajským soudem je 10.640,- Kč. Náklady řízení o kasační stížnosti jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3.000,- Kč (položka 14a Sazebníku soudních poplatků). Dále jsou náklady řízení tvořeny odměnou právního zástupce za 2 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhl. č. 177/1996 Sb., a to za převzetí a přípravu zastoupení a podání kasační stížnosti, tedy ve výši 2 x 2.100,- Kč, tj. 4.200,- Kč; dále náhradou hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 2 x 300,- Kč, tedy 600 Kč, a 20 % DPH ve výši 960,- Kč. Náklady řízení o kasační stížnosti dosáhly výše 8.760,- Kč. Celkové náklady soudního řízení správního ve výši 19.400,- Kč soud uložil žalovanému nahradit žalobci k rukám jeho právního zástupce Mgr. Radka Jilga, který žalobce zastupuje i ve fázi řízení před krajským soudem po zrušení předchozího rozsudku Nejvyšším správním soudem (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2008, č.j. 8 Azs 16/2007-158, www.nssoud.cz), ve stanovené výši ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení