59 Af 31/2015 - 47

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a JUDr. Pavla Vacka v právní věci žalobce: XX s.r.o., IČ: XX, se sídlem XX, zastoupeného Ing. Jitkou Routkovou, daňovou poradkyní, se sídlem Komenského 87/3, Liberec, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 6. 2015, č. j. 17460/15/5300-22441-701296, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 16. 6. 2015, č. j. 17460/15/5300-22441-701296, se pro nezákonnost a vady řízení zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 15 342 Kč, k rukám Ing. Jitky Routkové, daňové poradkyně, se sídlem Komenského 87/3, Liberec, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobce podal ve dnech 28. 7. 2008, 26. 8. 2008 a 26. 11. 2008 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2008, červenec 2008 a říjen 2008, ve kterých uplatnil nadměrné odpočty ve výši 33 791 Kč, 47 668 Kč a 19 465 Kč. Správce daně měl pochybnosti o správnosti těchto daňových přiznání, a proto zahájil vytýkací řízení podle § 43 tehdy platného zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků v rozhodném znění (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Výsledkem vytýkacích řízení bylo odstranění pochybností a vyměření nadměrných odpočtů ve výši deklarované žalobcem v daňových přiznáních. Nadměrné odpočty za červen a červenec 2008 byly vyměřeny 19. 12. 2008 a vráceny 2. 1. 2009, nadměrný odpočet za říjen 2008 byl vyměřen 16. 1. 2009 a vrácen 27. 1. 2009. Následný soudní přezkum potvrdil zákonnost výše uvedených platebních výměrů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2012, č. j. 8 Afs 38/2011 - 117). Dne 31. 12. 2011 žalobce požádal o vrácení vratitelného přeplatku na svém osobním daňovém účtu u všech druhů příjmů ve smyslu § 155 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“). Dne 19. 3. 2012 vydal správce daně rozhodnutí č. j. 98765/12/192913501804, kterým žádosti žalobce nevyhověl s tím, že u daně z přidané hodnoty, daně silniční ani daně z příjmů právnických osob nevznikl žalobci do 60 dnů ode dne podání žádosti vratitelný přeplatek. Proti prvostupňovému rozhodnutí správce daně podal žalobce odvolání, v němž upřesnil, že za přeplatek považoval nevyplacený úrok vyplývající z toho, že k vrácení přeplatku došlo až po proběhnuvším vytýkacím řízení (§ 43 zákona o správě daní a poplatků) resp. odstranění pochybností podle (§ 89 daňového řádu) a nikoli postupem podle § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, který se uplatnil za předpokladu, že se vyměřená daň neodchylovala od daně uvedené v daňovém přiznání nebo hlášení, resp. obdobně podle § 140 odst. 1 a 2 daňového řádu. O odvolání rozhodlo tehdejší Finanční ředitelství v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 8. 8. 2012, č. j. 8213/12-1500-505267, tak, že odvolání zamítlo a prvostupňové rozhodnutí správce daně potvrdilo. Správní žaloba proti rozhodnutí o odvolání byla zdejším soudem zamítnuta rozsudkem ze dne 13. 8. 2013, č. j. 59 Af 21/2012-52. Ke kasační stížnosti žalobce byl rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 68/2013-46, rozsudek zdejšího soudu zrušen. Současně bylo zrušeno i rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud odkázal na své rozhodnutí ze dne 25. 9. 2014, č. j. 7 Aps 3/2013-34 (dále jen „rozsudek K.“), které řešilo skutkově obdobnou věc, a žalovanému uložil, aby v dalším řízení také případně posoudil žalobcovo tvrzení o tom, že mu měl vzniknout přeplatek na dani silniční. S účinností od 1. 1. 2013 došlo zákonem č. 456/2011 Sb., o finanční správě České republiky, ke změně organizační struktury správních orgánů pro výkon správy daní, v důsledku čehož přešla působnost Finančního ředitelství v Ústí nad Labem na Odvolací finanční ředitelství v Brně, které se tak ve věci stalo odvolacím orgánem. Rozhodnutím ze dne 16. 6. 2015, č. j. 17460/15/5300-22441-701296, žalovaný žalobcovo odvolání zamítl a rozhodnutí Finančního úřadu v Liberci ze dne 19. 3. 2012, č. j. 98765/192913501804 potvrdil. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nejprve uvedl, že v daném případě nelze aplikovat § 155 daňového řádu, neboť na vzniklou situaci nedopadá. Zdůraznil však, že je vázán právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu, v němž kasační soud odkázal na svůj dřívější rozsudek K.. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že žádost žalobce se vztahuje k úroku z daňového odpočtu, který je nově s účinností od 1. 1. 2015 v daňovém řádu upraven v § 254a. Žalovaný je tak nucen vypořádat se s rozdílnou úpravou dané problematiky založené soudem v rozsudku K. a novou právní úpravou. Zákonná úprava přitom zakazuje aplikovat § 254a daňového řádu zpětně před 1. 1. 2015, žalovaný je však vázán zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, které požaduje, aby žalobci tento nárok přiznal. Zhodnocení za jakých podmínek nechává na úvaze žalovaného s tím, že výslovně odkazuje na novou právní úpravu. Jestliže cílem rozhodnutí soudu v rozsudku K.bylo zacelení mezery v právu, je třeba při existenci právní úpravy zacelující tuto mezeru a nemožnosti její zpětné aplikace zohlednit úmysl zákonodárce. Dle žalovaného je rozsudek K. ojedinělým rozhodnutím, které nezaložilo konstantní judikaturu. Rozhodnutí soudu, jehož názorem je žalovaný vázán, bylo vydáno až za platnosti a účinnosti nové právní úpravy a je tedy nutné postupovat v návaznosti na tuto právní úpravu i přes čl. VII. přechodných ustanovení zákona č. 267/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony, ze kterého vyplývá záměr zákonodárce nehradit daňovým subjektům úrok z přiznaného nadměrného odpočtu za již ukončené postupy k odstranění pochybností. Žalovaný proto aplikoval právní principy, ze kterých vychází nyní účinná právní úprava vtělená do § 254a daňového řádu. Vzhledem k tomu, že ani v jednom případě nebyla u prováděného vytýkacího řízení překročena lhůta 5 měsíců jeho trvání, nenáleží žalobci požadovaný úrok. Z tohoto titulu nevznikl vratitelný přeplatek, který by mohl být žalobci vrácen. Žalovaný dále konstatoval, že v rámci odvolacího řízení neprováděl dokazování ani nezměnil rozhodnutí ve prospěch žalobce, proto se v daném případě neuplatní zásada projednací. Závěrem se žalovaný vyjádřil k tvrzenému přeplatku na dani silniční, když konstatoval, že prvostupňovým správcem daně byla zamítnuta žádost o vrácení přeplatku také na dani silniční. Platebním výměrem na úrok z prodlení ze dne 17. 5. 2012, č. j. 215619/12/192913501804, byl žalobce vyrozuměn o předpisu úroku z prodlení úhrady daňových povinností na dani silniční za zdaňovací období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011 ve výši 494 Kč. Úrok z prodlení byl uhrazen dne 26. 4. 2012. Dne 4. 6. 2012 podal žalobce návrh na přezkum platebního výměru na úrok. Podnět byl posouzen jako odvolání, o kterém rozhodl prvostupňový správce daně v autoremeduře rozhodnutím ze dne 14. 8. 2012, č. j. 295079/12/192913501804, jímž platební výměr na úrok zrušil. Přeplatek ve výši zrušeného úroku z prodlení ve výši 494 Kč byl žalobci vrácen dne 20. 8. 2012. Prvostupňový správce daně zkoumá vznik vratitelného přeplatku ve lhůtě 60 dnů ode dne podání žádosti, tj. v daném případě od 31. 12. 2011 do 29. 2. 2012. Stav osobního daňového účtu na dani silniční byl k tomuto datu nulový, neboť na něm ještě nebyl zaevidován předpis úroku z prodlení ve výši 494 Kč a tento úrok v té době také nebyl daňovým subjektem uhrazen. Ani zrušení platebního výměru na úrok rozhodnutím o odvolání tedy nemůže mít dle žalovaného vliv na stav osobního daňového účtu na dani silniční k 29. 2. 2012, který je rozhodný pro posouzení přeplatku s ohledem na podanou žádost o vrácení. Prvostupňové rozhodnutí je tak dle žalovaného i ve vztahu k přeplatku na dani silniční v souladu se zákonem. II. Žaloba Žalobce nejprve namítal, že žalovaný ignoroval jeho námitky vyplývající ze závaznosti směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „směrnice“) a rozsudků Soudního dvora ve věci C-107/10, C-25/07, C-286/94, C-201/08 a C-293/06. V další žalobní námitce žalobce konstatoval, že se žalovaný neřídil závazným právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud v zrušujícím rozhodnutí totiž jasně uvedl, že „rovněž nemůže být v souladu ani rozhodnutí správce daně ze dne 19. 3. 2012, podle kterého stěžovatel neměl žádné přeplatky na dani z přidané hodnoty“. Dle žalobce je zřejmé, že Nejvyšší správní soud má za to, že rozhodnutí o přeplatku správce daně je chybné, protože není v souladu s právním názorem, který Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku K. Pokud tedy měl žalovaný v odvolacím řízení něco nově posuzovat, bylo to tvrzení o tom, že žalobci měl vzniknout přeplatek na dani silniční, nikoliv však přeplatek (hmotně právní nárok na úrok), který vznikl již v roce 2008, posoudit optikou právní úpravy roku 2015. Otázku existence úroku z přeplatku z důvodu nevrácení nadměrných odpočtů Nejvyšší správní soud již závazně vyřešil, když nárok žalobce z tohoto titulu shledal oprávněným. Žalobce je tak přesvědčen, že žalovaný nebyl oprávněn aplikovat na jeho věc § 254a daňového řádu, který je účinný až od 1. 1. 2015. Ustanovení § 254a daňového řádu dle žalobce navíc není v souladu s principy systému daně z přidané hodnoty zakotveným ve směrnici a to principem neutrality, proporcionality, rovnosti plátců daně z přidané hodnoty a spravedlivého řízení. Žalobce znovu odkázal na rozsudky Soudního dvora ve věci C-107/10, C-25/07 a C-286/94, a pokud jde o zásadu neutrality a legitimního očekávání na rozsudky ve věci C-201/08 a C-293/06. Dle žalobce se § 254a daňového řádu také vztahuje pouze na postup pro odstranění pochybností a nikoliv na vytýkací řízení. Žalobce tvrdí, že má nárok na úrok z prodlení z pozdě vráceného nároku na odpočet, tj. na úrok ode dne, kdy měl být odpočet vrácen (do 30 dnů od podání daňového přiznání). Žalobce nesouhlasí se lhůtou 3 měsíců od konce zdaňovacího období, kterou Nejvyšší správní soud v rozsudku K. označil za přiměřenou k prověření nároku na odpočet. Dle žalobce vzniká státu po uplynutí 30 denní zákonné lhůty k vrácení oprávněného nároku na odpočet bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého úroku u bank, kde jsou předmětné finanční prostředky uloženy. S touto právní otázkou bezdůvodného obohacení a se způsobem stanovení úroku se Nejvyšší správní soud v rozsudku K. nevypořádal. Majetkový prospěch státu žalobce nepovažuje za legitimní a za souladný se zásadou neutrality daně z přidané hodnoty a spravedlivého řízení. Má proto za to, že by mu mělo být vráceno také bezdůvodné obohacení ve výši obvyklé hodnoty peněz, a to v případě nároku na odpočet za červen 2008 od 26. 8. 2008 do 1. 10. 2008, za červenec 2008 od 26. 9. 2008 do 1. 11. 2008 a za říjen 2008 od 26. 11. 2008 do 27. 1. 2009. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nesprávné i proto, že ke dni podání žádosti 31. 12. 2011 měl přeplatek na dani silniční ve výši 629 Kč. S touto právní skutečností se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal. Žalobce upřesnil, že se jedná o přeplatek z titulu úroku z prodlení ve výši 391 Kč, protože úrok z prodlení na dani silniční za zdaňovací období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 byl na osobní účet žalobce předepsán nezákonně. Dále se jedná o přeplatek z titulu úroku z prodlení ve výši 238 Kč, protože chybně byl na osobní účet žalobce předepsán i úrok z prodlení na dani silniční za zdaňovací období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009. V poslední žalobní námitce žalobce tvrdí, že žalovaný porušil zásadu projednací, když z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že hodnotil jednotlivě důkazní prostředky, a to zvláště obraty na osobních daňových účtech, přezkoumával oproti správci daně nově i silniční daň, a bylo tudíž jeho povinností s novými závěry a důkazními prostředky žalobce seznámit a poskytnout mu prostor k vyjádření. III. Vyjádření žalovaného V písemném vyjádření k žalobě žalovaný plně odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Dle žalovaného jeho závěry učiněné v napadeném rozhodnutí korespondují se závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím rozsudku. Žalovaný při rozhodování zohlednil právní principy, ze kterých vychází zákonná úprava zakotvená v § 254a daňového řádu. Zkoumal, zda lze žalobci nárok na úrok z nadměrného odpočtu přiznat, zda jednotlivá vytýkací řízení netrvala nepřiměřeně dlouho, tj. déle než 5 měsíců ve smyslu § 254a daňového řádu. Ani v jednom případě však nebyla u prováděného vytýkacího řízení tato lhůta překročena. Pokud jde o daň silniční, žalovaný nejprve zdůraznil, že se jedná o novou námitku neuplatněnou v odvolání a v této podobě ani v předchozí správní žalobě. Konstatoval, že prvostupňový správce daně zkoumá existenci vratitelného přeplatku ve lhůtě 60 dnů ode dne podání žádosti, v daném případě tedy od 31. 12. 2011 do 29. 2. 2012. V rozhodném období správce daně na osobním daňovém účtu žalobce neevidoval přeplatek na dani silniční z titulu uhrazeného úroku z prodlení za zdaňovací období od 1. 1. 2009 do 31. 1. 2009 ani za zdaňovací období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010. K tomuto datu byl na osobním daňovém účtu žalobce zaevidován uhrazený úrok z prodlení za zdaňovací období od 1. 1. 2009 do 31. 1. 2009 ve výši 238 Kč a za zdaňovací období od 1. 1. 2009 do 31. 1. 2009 ve výši 391 Kč, tj. na osobním daňovém účtu žalobce nebyl v rozhodném období evidován přeplatek z titulu úroku z prodlení za daná zdaňovací období. Ani následné zrušení platebních výměrů na úrok z prodlení rozhodnutími ze dne 6. 6. 2014 nemůže mít vliv na stav osobního daňového účtu na dani silniční ke dni 29. 2. 2012, jenž byl rozhodným pro posouzení existence přeplatku na základě podané žádosti o vrácení přeplatku. Žalovaný proto navrhoval, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. IV. Ústní projednání věci Podáním žaloby bylo zahájeno řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V tomto řízení soud přezkoumá napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející v rozsahu a z hlediska uplatněných žalobních bodů v duchu dispoziční zásady, kterou je správní soudnictví ovládáno, přitom vychází ze skutkového a právního stavu v době rozhodnutí správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1, odst. 2 s. ř. s. K projednání žaloby nařídil soud ústní jednání, při němž žalobce i žalovaný setrvali na svých stanoviscích. Zástupkyně žalobce zdůraznila, že rozsudek Nejvyššího správního soudu K. nelze považovat za ojedinělé rozhodnutí, protože závěry tam uvedené Nejvyšší správní soud v řadě dalších rozsudků z nedávné doby zopakoval. Správnost právního názoru Nejvyššího správního soudu pak byla potvrzena i v rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-150/15 K.. Zástupkyně žalobce také trvala na tom, že žalobce měl v době, kdy bylo rozhodováno, přeplatek nejen na dani z přidané hodnoty, ale také na dani silniční. V. Posouzení věci soudem Nejprve je třeba konstatovat, že zdejší soud, stejně jako žalovaný, je dle § 110 odst. 4 s. ř. s. v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 68/2013-46. V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud především odkázal na své dřívější rozhodnutí ve skutkově obdobné věci ze dne 25. 9. 2014, č. j. 7 Aps 3/2013-34 (rozsudek K.). Kasační soud v rozsudku K. dospěl k tomu, že oddálení výplaty nadměrného odpočtu může mít pro daňové subjekty velmi zásadní zásah do toku peněz v jejich hospodaření a vyvolat významné dodatečné náklady, které by nevznikly, pokud by jim byl nadměrný odpočet vyplacen krátce po podání daňového tvrzení. Na druhou stranu je nadměrný odpočet institutem daně z přidané hodnoty, který je v řadě případů terčem pokusů o daňové podvody. Proto soud vyslovil: „Z tohoto úhlu pohledu se jeví jako nejvhodnější takový výklad vnitrostátního práva, který zákonodárcem sice zřejmě zamýšlenou, nicméně ústavně nepřijatelnou „mezeru“ v procesní úpravě vyplácení nadměrného odpočtu vyplní tak, že stát nebude omezen ve svém právu i delší dobu prověřovat oprávněnost plátcem uplatněného nároku na odpočet, včetně odpočtu nadměrného, avšak zároveň bude plátce povinen takové prověřování snášet „bezplatně“ jen po určitou přiměřenou dobu. Nad rámec této doby pak musí od státu obdržet kompenzaci přiměřenou délce zadržování nadměrného odpočtu a výši oprávněného nároku na nadměrný odpočet, který byl zadržován. Účelem takové kompenzace je nahradit plátci paušalizovaným způsobem majetkovou újmu spočívající v tom, že plátce nemohl po danou dobu disponovat prostředky v hodnotě nadměrného odpočtu.“ Soud proto pokračoval: „Vnitrostátní právo neobsahuje žádné ustanovení o lhůtě, které by mohlo být podkladem pro jeho analogické užití a zaplnění mezery spočívající v tom, že toto právo nestanoví časovou mez, jejímž překročením vzniká plátci nárok na úrok z vratitelného přeplatku podle ust. § 155 odst. 5 daňového řádu. Takové ustanovení neobsahují ani předpisy práva Evropské unie. Z citované judikatury Soudního dvora je nicméně zřejmé, že uvedená lhůta má své nepochybné horní limity. V rozhodnutí ve věci C-25/07 v bodě 27 Soudní dvůr označil za nepřijatelně dlouhou lhůtu pro vrácení nadměrného odpočtu, a to dokonce pro specifickou skupinu nově registrovaných plátců, u nichž lze za legitimní považovat vyšší apriorní podezření z nebezpečí podvodného jednání než u plátců již delší dobu registrovaných k dani, lhůtu 180 dnů. Zároveň v rozhodnutí ve věci C-107/10 v bodě 49 aproboval takovou vnitrostátní úpravu, která umožnila převod nadměrného odpočtu na až tři následující zdaňovací období tehdy, jednalo-li se o období měsíční. Z uvedeného lze tedy usuzovat, že lhůta tří měsíců, počítaná od uplynutí zdaňovacího období, za které je nárok na nadměrný odpočet uplatňován, vyhovuje požadavkům plynoucím z judikatury Soudního dvora, a přitom jde v podmínkách vnitrostátní procesní úpravy v České republice o lhůtu, která dává správci daně přiměřený prostor k základnímu prověření uplatněného nároku na nadměrný odpočet, a zároveň jde o takový časový úsek, po který lze ještě po plátci spravedlivě požadovat, aby v poměrech vcelku častých případů podvodných jednání v souvislosti s nadměrným odpočtem, jimž je třeba účinně čelit, unesl zadržování nadměrného odpočtu správcem daně bez toho, aby byl tento odpočet úročen.“ Tyto závěry ostatně Nejvyšší správní soud potvrdil i v dalších svých rozhodnutích (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2015, č. j. 10 Afs 151/2015-27, ze dne 6. 10. 2016, č. j. 9 Afs 225/2015-72, ze dne 15. 12. 2016, č. j. 7 Afs 173/2016, ze dne 12. 1. 2017, č. j. 4 Afs 206/2016-32 či z téhož dne č. j. 7 Afs 196/2016-33, dostupné na www.nssoud.cz). Pokud jde o úroky související s prověřováním uplatněného odpočtu, jejichž úprava ve vnitrostátním právu v rozhodném období chyběla, členské státy jsou podle judikatury Soudního dvora povinny použít úpravu, která je té chybějící svou povahou nejbližší. Pro posuzovanou věc se rozhodná právní úprava nachází v daňovém řádu. Nejbližší úpravou je úprava v § 155 odst. 5 daňového řádu: Je-li poukazován správcem daně vratitelný přeplatek na žádost po lhůtě stanovené v odstavci 3 nebo po lhůtě stanovené zákonem pro vrácení vratitelného přeplatku, který se vrací bez žádosti, náleží daňovému subjektu úrok z vratitelného přeplatku, který odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 14 procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Tento úrok daňovému subjektu náleží ode dne následujícího po dni, ve kterém uplynula stanovená lhůta pro vrácení vratitelného přeplatku, do dne jeho poukázání daňovému subjektu. Úrok se nepřizná, nepřesahuje-li 100 Kč. O výši úroku rozhodne správce daně bezodkladně po vrácení tohoto přeplatku. Uvedené ustanovení souvisí s § 105 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, který stanoví lhůtu pro vrácení vratitelného přeplatku na 30 dnů od vyměření nadměrného odpočtu. Jde o úrok za opožděné vrácení nadměrného odpočtu, resp. za nevrácení odpočtu v zákonem stanovené lhůtě. Jde o právní úpravu svou povahou nejbližší, a proto při povinnosti dát průchod přímému účinku práva Evropské unie je nejvhodnější k zaplnění mezery na vnitrostátní úrovni, navíc při zajištění zásady ekvivalence a efektivity. Jelikož v případě, kdy byl řádně uplatněn nadměrný odpočet, došlo ke „vzniku“ vratitelného přeplatku, bylo na správci daně, aby tento přeplatek daňovému subjektu vrátil a současně k vraceným finančním prostředkům poskytl i příslušný úrok z vratitelného přeplatku (nadměrného odpočtu) dle § 155 odst. 5 daňového řádu. Zdejší soud nemůže souhlasit s postupem žalovaného, který na projednávanou věc aplikoval § 254a daňového řádu účinného od 1. 1. 2015. Z konstatování Nejvyššího správního soudu ve zrušujícím rozsudku, že „s účinností od 1. 1. 2015 nalezla předmětná problematika výslovné vyjádření v § 254a daňového řádu“ nelze dovodit, že by měl žalovaný podle tohoto ustanovení postupovat v projednávaném případě, kdy rozhodoval o žádosti žalobce o vrácení vratitelného přeplatku ze dne 31. 12. 2011, a dojít k závěru, že ve světle tohoto ustanovení prvostupňové rozhodnutí ze dne 19. 3. 2012, č. j. 98765/12/192913501804, obstojí. Zdejší soud je naopak přesvědčen, že na nyní projednávanou věc dopadá právní úprava starší účinnosti, která ustanovení § 254a neobsahovala, a je proto třeba plně respektovat judikaturu Nejvyššího správního soudu citovanou shora vztahující se k této starší právní úpravě. Prostor pro jiný postup nedává ani zrušující rozsudek kasačního soudu, který jasně uvedl: „V konfrontaci s citovaným názorem Nejvyššího správního soudu (poznámka krajského soudu: v rozsudku K.) rovněž nemůže být v souladu ani rozhodnutí správce daně ze dne 19. 3. 2012, podle kterého stěžovatel neměl žádné přeplatky na dani z přidané hodnoty…“ V této části je proto žaloba důvodná. V dalším žalobním bodu žalobce tvrdí, že má nárok na úrok z prodlení z pozdě vráceného nároku na odpočet, tj. na úrok ode dne, kdy měl být odpočet vrácen (do 30 dnů od podání daňového přiznání) a vysvětluje, proč nesouhlasí se lhůtou 3 měsíců, kterou Nejvyšší správní soud v rozsudku K. označil za přiměřenou k prověření nároku na odpočet. K tomu krajský soud pouze konstatuje, že je právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným ve zrušujícím rozsudku, resp. v rozsudku K. vázán a nepřísluší mu s ním jakkoliv polemizovat. Pokud žalobce sporuju novou právní úpravě platnou od 1. 1. 2015, konkrétně § 254a daňového řádu, je třeba zopakovat, že tu na posuzovanou věc aplikovat nelze, jak bylo vysvětleno shora, a proto se jí zdejší soud podrobněji nezabýval. K tvrzenému přeplatku na dani silniční se žalovaný v napadeném rozhodnutí vyjádřil, když reagoval na žalobcovo tvrzení ze dne 13. 8. 2013, kdy se konalo první ústní jednání před soudem a žalobce argumentoval tím, že dne 14. 8. 2012 správce daně v autoremeduře vyhověl žalobcovu odvolání a konstatoval přeplatek na dani silniční. Původní žaloba sice obsahovala zmínku o existenci přeplatku na dani silniční, avšak zcela v obecné rovině, bez upřesnění, za jaké zdaňovací období měl přeplatek na této dani vzniknout. Vzhledem k tomu, že při ústním jednání dne 13. 8. 2013 žalobce argumentoval rozhodnutím vztahujícím se k přeplatku na dani silniční za zdaňovací období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011, zabýval se žalovaný v napadeném rozhodnutí zcela logicky tímto zdaňovacím obdobím. Pokud žalobce nyní v žalobě namítá, že měl mít přeplatek z titulu úroku z prodlení ve výši 391 Kč za zdaňovací období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 a ve výši 238 Kč za zdaňovací období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009, soud shodně s žalovaným konstatuje, že dle § 155 odst. 3 daňového řádu prvostupňový správce daně zkoumá existenci vratitelného přeplatku ve lhůtě 60 dnů ode dne podání žádosti, v daném případě tedy od 31. 12. 2011 do 29. 2. 2012. V rozhodném období správce daně na osobním daňovém účtu žalobce neevidoval přeplatek na dani silniční z titulu uhrazeného úroku z prodlení za zdaňovací období od 1. 1. 2009 do 31. 1. 2009 ani za zdaňovací období od 1. 1. 2010 do 31. 2010. Následné zrušení platebních výměrů na úrok z prodlení ve výši 391 Kč za zdaňovací období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 a ve výši 238 Kč za zdaňovací období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009 rozhodnutími ze dne 6. 6. 2014 nemůže mít vliv na stav osobního daňového účtu v období od podání žádosti, tj. od 31. 12. 2011 do 29. 2. 2012. K poslední žalobní námitce je třeba dát žalobci za pravdu v tom, že pokud žalovaný v odvolacím řízení do spisu doplňoval listinné podklady ohledně daně silniční, měl s nimi žalobce před vydáním napadeného rozhodnutí seznámit a umožnit mu se k nim vyjádřit. Tato vada však v projednávaném případě neměla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť žalobní námitky týkající se daně silniční žalobce nespojoval se zrušením platebního výměru na úrok z prodlení za rok 2011, jehož se doplnění podkladů týkalo. VI. Závěr a náklady řízení Soud zrušil napadené rozhodnutí pro nezákonnost a vady řízení dle § 78 odst. 1 ve spojení s § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2009, č. j. 4 Azs 72/2008-100, podle něhož nerespektování závazného právního názoru vysloveného ve zrušujícím rozsudku krajského soudu představuje natolik závažné porušení procesních předpisů správním orgánem [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], že k němu soud musí přihlédnout i bez námitky]. V souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. soud vyslovil, že se věc vrací k dalšímu řízení žalovanému, který bude v dalším řízení vysloveným právním názorem soudu dle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán. Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl úspěch žalobce, soud mu proto proti žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil. Za tyto náklady je nutno považovat uhrazený soudní poplatek za podání žaloby ve výši 3 000 Kč a odměnu zástupkyně (§ 57 s. ř. s.). Zástupkyni byla přiznána odměna za tři úkony právní služby na základě § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) v platném znění, ve výši 9 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a účast na jednání před soudem). Výše hotových výdajů byla proto stanovena podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, taktéž za tři úkony právní služby, ve výši 900 Kč. Zástupkyni žalobce tedy náleží odměna a náhrada za poskytování právních služeb ve výši 10 200 Kč navýšená o 2 142 Kč, což je částka odpovídající dani, kterou je zástupkyně povinna z odměny za zastupování a z náhrad odvést jakožto plátce daně z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Žalovaný je povinen uhradit žalobci celkem částku 15 342 Kč, k čemuž mu byla stanovena přiměřená lhůta. Nahlížení do spisu podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu za samostatný úkon právní služby ve smyslu § 11 advokátního tarifu považovat nelze (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2014, č. j. 5 As 116/2014-34). Za takový úkon pak krajský soud nepovažuje ani sdělení zástupkyně, že žalobce nesouhlasí s projednáním věci bez nařízení ústního jednání. Toto sdělení bylo ostatně předpokladem pro konání ústního jednání ve věci a za účast na něm byla zástupkyni žalobce odměna za zastupování přiznána.

Poučení