59 Ca 114/2008
Právní věta
Z žádného zákonného ustanovení ZSDP nevyplývá jednoznačná zákonná povinnost správce daně při zjištění nesprávného přiznání daňové povinnosti postupovat obligatorně tak, že by musel daňovému subjektu sdělit svá zjištění a vyzvat jej k podání dodatečného daňového přiznání. Správce daně tedy není povinen vydat výzvu k podání dodatečného daňového přiznání podle ust. § 44 odst. 1 ZSDP ve spojení s ust. § 41 odst. 1 ZSDP namísto provádění daňové kontroly v případě, kdy hodlá zjišťovat či prověřovat daňový základ, pokud má za to, že daňový subjekt nesplnil svou povinnost přiznat daň v zákonné výši.
Citované zákony (35)
- České národní rady o správě daní a poplatků, 337/1992 Sb. — § 14 odst. 1 § 16 § 16 odst. 1 § 2 § 2 odst. 1 § 2 odst. 2 § 2 odst. 8 § 31 odst. 7 § 40 odst. 1 § 40 odst. 16 § 41 § 41 odst. 1 +4 dalších
- České národní rady o daních z příjmů, 586/1992 Sb. — § 7b odst. 3 § 7 odst. 9 § 23 odst. 8 § 23 odst. 8 písm. b § 24 odst. 1 § 38g
- soudní řád správní, 150/2002 Sb. — § 60 odst. 1 § 75 odst. 1 § 75 odst. 2 § 78 odst. 7 § 103 odst. 1 § 105 odst. 2 § 106 odst. 1
- správní řád, 500/2004 Sb. — § 2 § 2 odst. 3 § 4 odst. 4 § 5 § 7 odst. 1 § 177 odst. 1
Rubrum
Z žádného zákonného ustanovení ZSDP nevyplývá jednoznačná zákonná povinnost správce daně při zjištění nesprávného přiznání daňové povinnosti postupovat obligatorně tak, že by musel daňovému subjektu sdělit svá zjištění a vyzvat jej k podání dodatečného daňového přiznání. Správce daně tedy není povinen vydat výzvu k podání dodatečného daňového přiznání podle ust. § 44 odst. 1 ZSDP ve spojení s ust. § 41 odst. 1 ZSDP namísto provádění daňové kontroly v případě, kdy hodlá zjišťovat či prověřovat daňový základ, pokud má za to, že daňový subjekt nesplnil svou povinnost přiznat daň v zákonné výši.
Výrok
Krajský soud v Ústí nad Labem , pobočka v Liberci, rozhodl v senátu v právní věci žalobce zast. daňovým poradcem, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká Hradební 61, Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 7. 2008, č. j. X, takto:
Odůvodnění
I. Žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 2. 7. 2008, č .j. X, se zamítá.
Poučení
Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení ve výroku rozsudku uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu (dále jen „finanční úřad“ nebo „správce daně“), ze dne 10. 12. 2007, č. j. X, jímž byla žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2005 ve výši 421.900,- Kč. Žalobce namítal, že správní orgány aplikovaly hmotně právní a procesně právní předpisy způsobem, který šel k tíži žalobce, když cíle a smyslu zákona bylo možné dosáhnout pro žalobce příznivějším způsobem. Žalovaný porušil povinnosti plynoucí ze základních zásad řízení, byla porušena zásada rovnosti daňových subjektů, neboť ve srovnatelné věci bylo postupováno rozdílně. Žalobce potvrdil, že v roce 2006 přešel na uplatnění nákladů paušální částkou podle § 7 odst. 9 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „ZDP“), a tak mu podle § 23 odst. 8 písm. b) ZDP vznikla povinnost upravit za předchozí zdaňovací období roku 2005 daňový základ také o nespotřebované zásoby. Žalobce si nebyl této povinnosti vědom, byl s ní seznámen až v rámci daňové kontroly, na tuto skutečnost ho upozornil správce daně při jednání dne 23. 8. 2007. Podle žalobce § 23 odst. 8 ZDP pro provedení úpravy základu daně nestanoví žádnou konkrétní lhůtu ani způsob, jak má být úprava základu daně provedena. Ustanovení § 41 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „d. ř.“), nelze v daném případě aplikovat, neboť toto ustanovení předpokládá, že daňový subjekt zjistil skutečnosti, které odůvodňují podání dodatečného daňového přiznání. Takový stav však v posuzované věci nenastal, resp. skutečnost rozhodná pro úpravu základu daně podle § 23 odst. 8 ZDP nastala až v průběhu roku 2007, kdy byl žalobce na tuto skutečnost upozorněn finančním úřadem dne 23. 8. 2007. Protože § 23 odst. 8 ZDP neobsahuje lhůtu ani způsob pro provedení úpravy základu daně, je nutné, aby finanční úřad postupoval podle § 14 odst. 1 d. ř. a žalobci určil samostatnou lhůtu pro splnění daňových povinností. Žalobce uvedl, že v jiném obdobném případě takto finanční úřad postupoval a vyzval jiný daňový subjekt s odkazem na § 40 odst. 1 a § 41 d. ř. k podání dodatečného daňového přiznání za zdaňovací období roku 2005. Touto výzvou finanční úřad odstranil nejasnosti ohledně počátku běhu lhůty a způsobu, kterým má být úprava základu daně provedena. V případě žalobce však takto finanční úřad nepostupoval a k tíži žalobce uplatnil postup, který vyloučil žalobce z možnosti podat v dané věci podání, kterým by upravil základ daně za zdaňovací období roku 2005 a současně uplatnil ztrátu, která prokazatelně v souvislosti s nákupem zboží vznikla. K prokázání skutečnosti, že u jiného daňového subjektu bylo za stejných skutkových okolností postupováno jinak, žalobce navrhl výslech svědka, jemuž byla výzva k podání dodatečného daňového přiznání vydána. Sekundárním důsledkem postupu finančního úřadu, který znemožnil, aby při úpravě základu daně žalobce použil pro něj výhodnější postup, tedy současně s úpravou základu daně podle § 23 odst. 8 ZDP zohlednil i ztrátu, je skutečnost, že žalobce se dostal pod sankční povinnosti penále ve výši 0,2%, přestože podle žalobce samotná úprava základu daně a daňové povinnosti podle § 23 odst. 8 nemůže být sankcionována penálem. Dále žalobce namítal, že je třeba použít i základní zásady správního řízení ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3, § 4 odst. 4, § 5 a § 7 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, a to v souladu s § 177 odst. 1 citovaného zákona. Z uvedených důvodů žalobce požadoval zrušení obou rozhodnutí. K podané žalobě se žalovaný správní orgán písemně vyjádřil a obecně uvedl, že daňové řízení bylo vedeno v souladu s § 2 d. ř. Žalobce neprovedl v roce 2005 úpravu základu daně, jeho tvrzení jsou nedůvodná a bez opory ve spisu. Podle žalovaného není určena priorita procesních ustanovení, tj. výzvy k podání dodatečného daňového přiznání a zahájení kontroly. Dále žalovaný nesouhlasil s argumentací žalobce týkající se postupu u jiného daňového subjektu, dále nesouhlasil s aplikací zásad správního řádu v daňovém řízení, včetně navrhovaného dokazování výslechem svědka. Žalovaný odkázal na spisovou dokumentaci, dodal, že bylo vydáno zákonné přezkoumatelné rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby. Při ústním jednání žalobce zdůraznil, že spornou věcí je lhůta a postup, jak má být podle § 23 odst. 8 ZDP postupováno a znovu odkázal na § 14 odst. 1 d. ř., podle kterého měl žalovaný stanovit žalobci jednoznačnou lhůtu ke splnění povinnosti. Uvedl, že pro danou situaci není vydán příslušný tiskopis pro podání daňového přiznání a podmínky pro podání dodatečného daňového přiznání nebyly splněny, neboť správce daně k jeho podání žalobce nevyzval. Žalobce neměl návrhy na dokazování, na návrhu na provedení důkazů uplatněném v žalobě netrval. Žalovaný správní orgán odkázal na písemné vyjádření k žalobě a napadené rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby. Z předloženého správního spisu byly soudem ověřeny následující skutkové okolnosti, které ostatně nejsou mezi účastníky řízení sporné. Z úředního záznamu a výpisu hovorného ze dne 10. 7. 2007 vyplývá, že dne 10. 7. 2007 bylo telefonicky žalobci sděleno, že finanční úřad má úmysl provést u něj daňovou kontrolu daně z příjmů fyzických osob za rok 2004 a 2005. Protokolem o ústním jednání ze dne 17. 7. 2007 soud ověřil, že dne 17. 7. 2007 byla u žalobce zahájena daňová kontrola daně z příjmů fyzických osob za rok 2004 a 2005. Žalobce byl upozorněn, že podle § 41 odst. 2 d. ř. není možné do ukončení daňové kontroly podávat za uvedená zdaňovací období dodatečná daňová přiznání. Ze zprávy o daňové kontrole, která byla se žalobcem projednána dne 10. 12. 2007, vyplývá, že dne 20. 8. 2007 bylo provedeno místní šetření za účelem zjištění stavu a kontroly zásob. Žalobce byl následně při ústním jednání dne 23. 8. 2007 upozorněn na skutečnost, že neprovedl úpravu základu daně podle § 23 odst. 8 ZDP. Finanční úřad uvedl, že předložené přecenění zásob je v rozporu s § 7b odst. 3 ZDP, a proto byl základ daně podle § 23 odst. 8 ZDP zvýšen o cenu nespotřebovaných zásob uvedenou na původním inventurním soupisu ve výši 1.415.494,80,- Kč. Na základě této zprávy o daňové kontrole vydal dne 10. 12. 2007 finanční úřad dodatečný platební výměr, kterým byla žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 2005 ve výši 421.900,- Kč. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaného bylo odvolání žalobce proti vydanému dodatečnému platebnímu výměru zamítnuto podle § 50 odst. 6 d. ř. V odůvodnění žalovaný uvedl, že v daňovém přiznání za rok 2006 žalobce prokazatelně využil svého práva podle § 7 odst. 9 ZDP a uplatnil výdaje paušální částkou. V souvislosti s prováděnou daňovou kontrolou finanční úřad shledal, že žalobce sice vykázal své výdaje v roce 2006 podle § 7 odst. 9 ZDP, ale již neupravil základ daně podle § 23 odst. 8 ZDP za rok 2005. Toto vyplývá ze zprávy o daňové kontrole, v níž finanční úřad uvedl, že žalobce neupravil základ daně za rok 2005 o cenu nespotřebovaných zásob k 31. 12. 2005 ve výši 1.415.494,80,- Kč, a proto finanční úřad upravil základ daně na základě kontroly. Podle žalovaného z příslušných ustanovení. d. ř. vyplývá, že správce daně ověřuje vykázanou daňovou povinnost daňovou kontrolou, případně v rámci vytýkacího řízení, nebo je možné poplatníka ke splnění daňové vyzvat v případě zjištění zdanitelného příjmu za situace, kdy daňové přiznání podáno nebylo, ale d. ř. striktně neupravuje pořadí ani váhu těchto prostředků. V případě žalobce se jednalo o provedení řádné daňové kontroly podle § 16 d. ř. Z žádného ustanovení nevyplývá, že zahájení daňové kontroly je podmíněno vydáním výzvy k podání dodatečného daňového přiznání a d. ř. toto ani nepředpokládá. Tato povinnost nevyplývá ani z § 44 d. ř. K námitce stejného procesního postavení účastníků daňového řízení podle § 2 odst. 8 d. ř. žalovaný uvedl, že všechny daňové subjekty mají stejná procesní práva a povinnosti, ale zároveň finanční úřad analyzuje a vyhodnocuje dostupné a známé skutečnosti a v řízeních přistupuje k jednotlivým daňovým subjektům podle této analýzy, proto nelze argumentovat postupem u jiného daňového subjektu. Žalovaný dále uvedl, že pokud by si žalobce byl vědom svého pochybení, bylo mu postupem finančního úřadu umožněno chybu napravit, neboť mohl využít dobu, po kterou byl seznámen s tím, že u něj bude provedena daňová kontrola. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v mezích žalobních bodů, kterými je podle § 75 odst. 2 s. ř. s. vázán s tím, že při přezkoumávání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Ustanovení § 7 odst. 9 ZDP dává daňovému poplatníku právo uplatnit výdaje v tzv. paušální výši, tj. v zákonem stanovené procentní výši z příjmů, neuplatní-li v daném zdaňovacím období výdaje prokazatelně vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Jak již vyslovil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 17. 8. 2005, č. j. 7 Afs 32/2003-46, „V této možnosti je nutno chápat výhodu pro daňové subjekty, které z různých důvodů nechtějí uplatňovat výdaje ve skutečné výši, ať již z organizačních či finančních důvodů. Pro poplatníky, kteří této „výhody“ využijí, však zákon dále stanoví i určitá omezení, která musí při volbě uplatnění výdajů dle § 7 odst. 9 ZDP respektovat.“ Takovým omezením je dle názoru soudu i povinnost zakotvená v § 23 odst. 8 ZDP, tedy povinnost upravit výsledek hospodaření nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji, z něhož se vychází pro zjištění základu daně, za předchozí zdaňovací období mimo jiné o cenu nespotřebovaných zásob [§ 23 odst. 8 písm. b) bod 2 ZDP], a to za zdaňovací období předcházející zdaňovacímu období, ve kterém ke změně způsobu uplatňování výdajů došlo. Ačkoli cit. ustanovení § 23 odst. 8 ZDP přímo nestanoví způsob a lhůtu, ve které má daňový poplatník základ daně upravit, nejedná se o případ nejednoznačnosti právní úpravy dané problematiky, jak se domnívá žalobce. Způsob, kterým daňový poplatník v případě změny způsobu uplatňování výdajů z prokazatelně vynaložených ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP na paušální výdaje podle § 7 odst. 9 ZDP, základ daně ve smyslu zákonné povinnosti podle § 23 odst. 8 písm. b) bod 2 ZDP, a lhůta, ve které je povinen tak učinit, vyplývají z příslušných ustanovení d. ř. Daňové řízení vychází z povinnosti daňového subjektu daň přiznat a doložit svá daňově rozhodná tvrzení. Podle § 40 odst. 1 d. ř. ve znění platném pro rozhodné období daňové přiznání nebo hlášení je povinen podat každý, komu vzniká v souladu s tímto zákonem nebo zvláštním předpisem tato povinnost, nebo ten, koho k tomu správce daně vyzve. Podle odst. 16 cit. ustanovení d. ř. je daňový subjekt povinen v daňovém přiznání nebo hlášení daň si sám vypočítat a uvést též případné výjimky, osvobození, zvýhodnění, slevy, odpočty a vyčíslit jejich výši. Podle § 41 odst. 1 d. ř. zjistí-li daňový subjekt, že jeho daňová povinnost má být vyšší nebo daňová ztráta nižší než jeho poslední známá daňová povinnost, je povinen předložit do konce měsíce následujícího po tomto zjištění dodatečné přiznání nebo hlášení. V dodatečném daňovém přiznání nebo hlášení uvede daňový subjekt i den zjištění důvodů pro jeho podání. V této lhůtě je dodatečná daň též splatná. Z citovaných ustanovení d. ř. jasně vyplývá, že daňový subjekt plní povinnost přiznat a vypočítat daňovou povinnost dle ZDP (ve spojení s § 38g ZDP v případě žalobce) prostřednictvím daňového přiznání k dani z příjmů. V případě již pravomocně stanovené daňové povinnosti je prostředkem ke splnění zákonné povinnosti upravit základ daně podání dodatečného daňového přiznání za podmínek a ve lhůtě dle § 41 odst. 1 d. ř. Ze stejného názoru vychází i Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích (např. ze dne 17. 8. 2005, č. j. 7 Afs 32/2003-46, [1]www.nssoud.cz, nebo ze dne 22. 9. 2004, č. j. 2 Afs 4/2004-45, [2]www.nssoud.cz), ve kterých se hovoří o povinnosti daňového subjektu upravit základ daně podle § 23 odst. 8 ZDP za předchozí zdaňovací období, a to v rámci podání dodatečného přiznání. V případě, že žalobce jako daňový poplatník daně z příjmů fyzických osob využil zákonné možnosti uplatnit si v daňovém přiznání za rok 2006 výdaje v paušální výši ve smyslu § 7 odst. 9 ZDP, byl, jak již soud uvedl shora, povinen upravit si základ daně v souladu s § 23 odst. 8 ZDP. Pokud zjistil, že v důsledku jeho přechodu na výdaje v paušální výši, měla být jeho daňová povinnost za předchozí zdaňovací období roku 2005 vyšší, bylo jeho povinností podat dodatečné daňové přiznání podle § 41 odst. 1 d. ř. Počátek lhůty ve smyslu § 41 odst. 1 d. ř. k podání dodatečného daňového přiznání se váže k okamžiku zjištění takové skutečnosti (kterou je přechod na výdaje dle § 7 odst. 9 ZDP) a její délka je výslovně upravena cit. ustanovením. Ze shora uvedeného vyplývá, že v daném případě finanční úřad neporušil § 14 odst. 1 d. ř., jak namítá žalobce. Podle § 14 odst. 1 d. ř. není-li lhůta pro některý úkon v daňovém řízení stanovena obecně závazným právním předpisem, určí přiměřenou lhůtu rozhodnutím správce daně. Zároveň upozorní na právní důsledky nedodržení této lhůty. Jak již soud dovodil, v případě zákonné povinnosti žalobce upravit základ daně ve smyslu § 23 odst. 8 ZDP, se však o takový případ nejedná, protože způsob úpravy základu daně i lhůta, v níž je tak třeba učinit, vyplývá z § 41 odst. 1 d. ř. Dále se soud zabýval námitkou, že správce daně porušil zákon, pokud zahájil daňovou kontrolu a žalobce nevyzval k podání dodatečného daňového přiznání a neumožnil mu tak příznivějšího zdanění, neboť žalobce by mohl použít dosud neuplatněnou ztrátu. Soudu je známa judikatura Nejvyššího správního soudu, podle které jsou výzvy správce daně k podání dodatečného daňového přiznání zákonné. Jak již bylo uvedeno shora, povinnost podat dodatečné daňové přiznání podle § 41 odst. 1 d. ř. na daň vyšší je spjata se zjištěním daňového subjektu. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003-50, [3]www.nssoud.cz, vyplývá, že není vyloučeno, aby zdrojem zjištění daňového subjektu ve smyslu § 41 odst. 1 d. ř. bylo sdělení správce daně. Nejvyšší správní soud dále dovodil možnost správce daně vydat výzvu k podání dodatečného daňového přiznání z § 44 odst. 1 d. ř. a vyslovil, že se jedná o realizaci jedné ze zákonných možností při zjištění nesprávného přiznání daňové povinnosti. Nicméně podle názoru zdejšího soudu z žádného zákonného ustanovení d. ř. nevyplývá jednoznačná zákonná povinnost správce daně tímto způsobem obligatorně postupovat při zjištění nesprávného přiznání daňové povinnosti. Ostatně i Nejvyšší správní soud shora popsaný postup správce daně označil jako „realizace jedné za zákonných možností při zjištění nesprávného přiznání daňové povinnosti“. Na podporu tohoto výkladu soud odkazuje i na komentář Správa daní a poplatků s komentářem, JUDr. Jaroslav Kobík, Anag 2008, str. 456, kde je uvedeno, že „Pokud má správce daně k dispozici důkazní prostředek, z něhož vyplývá, že daňový subjekt nepřiznal svou daňovou povinnost v zákonné výši, má správce daně k dispozici jiné právní nástroje (myšleno než výzvu k podání daňového, resp. dodatečného daňového přiznání podle § 44 odst. 1 ve spojení s § 41 odst. 1 d. ř.), jak daňovou povinnost vyměřit v zákonné výši.“ Ke zjištění nebo prověření daňového základu nebo jiných okolností rozhodných pro správné stanovení daně slouží správci daně podle § 16 odst. 1 d. ř. daňová kontrola. Jedná se o základní a zásadní nástroj správce daně, kterým je podle § 16 odst. 1 d. ř. vybaven za účelem zjištění a prověření základu daně. Daňová kontrola se podle § 16 odst. 1 poslední věta d. ř. provádí v rozsahu nezbytném pro dosažení účelu tohoto zákona, kterým je stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy. Toto omezení správce daně při provádění daňové kontroly vychází ze základních zásad daňového řízení, a to zásady zákonnosti a přiměřenosti (§ 2 odst. 1 a odst. 2 d. ř.). Zásada zákonnosti podle § 2 odst. 1 d. ř. znamená, že při správě daně jednají správci daně v řízení o daních v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy, chrání zájmy státu a dbají přitom na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a ostatních osob zúčastněných na daňovém řízení. Zásada přiměřenosti ve smyslu § 2 odst. 2 d. ř. pak znamená, že správci daně postupují v daňovém řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty a při vyžadování plnění jejich povinností v daňovém řízení volí jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují přitom ještě dosáhnout cíle řízení, tj. stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy. Ani z těchto zákonných zásad nelze však dovodit povinnost správce daně vydat výzvu k podání dodatečného daňového přiznání podle § 44 odst. 1 ve spojení s § 41 odst. 1 d. ř. namísto provádění daňové kontroly v případě, kdy správce daně hodlá zjišťovat či prověřovat daňový základ, pokud má za to, že daňový subjekt nesplnil svou povinnost přiznat daň v zákonné výši. Musí-li správce daně při daňovém řízení dbát na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a volit takové prostředky, které daňový subjekt nejméně zatěžují, znamená to, že správce daně musí dát daňovému subjektu dostatečný prostor pro uplatnění jeho práv a volit pouze takový postup, který by ve svém důsledku daňovým subjektům umožnil optimalizaci jejich daňové povinnosti, tedy daňovou povinnost přiznat v nejnižší možné výši. Soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. IV.ÚS 298/02, [4]www.nalus.usoud.cz, který byť za jiných skutkových okolností týkajících se uplatňování daňové ztráty, vyslovil, že „prvotní povinností daňového subjektu je přiznat a zaplatit daň v zákonem stanovené výši, a pokud tak však neučiní, nezbývá mu než nést následky tohoto jednání, včetně nemožnosti uplatnit daňovou ztrátu“. Soud má tedy za to, že správce daně před zahájením daňové kontroly dne 17. 7. 2007 postupoval tak, že žalobce měl dostatečný prostor k tomu, aby svá zákonní práva uplatnil. Jak vyplývá ze správního spisu, správce daně 10 dnů před faktickým zahájením daňové kontroly žalobci oznámil, že u něj hodlá zahájit daňovou kontrolu. Žalobce na toto upozornění nijak nereagoval, správci daně v mezidobí ani při ústním jednání dne 17. 7. 2007, kdy byla daňová kontrola zahájena, žádným způsobem nedal najevo, že mu jsou známy okolnosti, pro které chce podat dodatečné daňové přiznání na daň vyšší a z tohoto důvodu uplatnit dosud neuplatněnou daňovou ztrátu. Soud má za to, že správce daně svým postupem dbal na zachování práv a právem chráněných zájmů daňového subjektu a daňovou kontrolu zahájil v souladu s § 16 odst. 1 d. ř. a postupoval v souladu se zásadou zákonnosti a přiměřenosti. Je třeba upozornit na skutečnost, že v rámci daňové kontroly správce daně zjistil nejen, že žalobce nezvýšil základ daně za rok 2005 v souladu s § 23 odst. 8 bod 2 ZDP o nespotřebované zásoby, ale bylo také kontrolováno zdaňovací období roku 2004 a správcem daně byla rovněž zjištěna pochybení žalobce při stanovení výše zdanitelných příjmů a daňové uznatelných výdajů za tento rok. Soud znovu připomíná, že daňové řízení je založeno na povinnosti daňového subjektu svou daňovou povinnost přiznat a zaplatit v zákonem stanovené výši a pokud tak neučiní, bez ohledu na to zda s úmyslem krátit daňové příjmy státu nebo z důvodu neznalosti zákona jako v případě žalobce, ponese daňový subjekt negativní důsledky svého jednání. Ze všech shora uvedených důvodů soud shledal postup správce daně v případě žalobce v souladu s příslušnými ustanoveními d. ř. K námitce porušení zásady rovnosti daňových subjektů podle § 2 odst. 8 d. ř. soud uvádí následující. Podle § 2 odst. 8 d. ř. mají všechny daňové subjekty v daňovém řízení před správcem daně stejná procesní práva a povinnosti. Jak soud odůvodnil shora, v případě žalobce však správce daně ani následně žalovaný žádná procesní práva žalobce neporušili. Pokud v případě jiného daňového subjektu správce daně vydal výzvu k podání dodatečného daňového přiznání a zvolil tedy jinou ze zákonných možností daných mu d. ř., neznamená to porušení zásady rovných procesních práv a povinností, pokud žádná z procesních práv žalobce zaručených mu zákonem nebyla v daňovém řízení porušena a pokud zákon správci daně přímo neukládá povinnost postupovat v takové situaci podle § 44 odst. 1 d. ř. Navíc daňová kontrola u žalobce zahrnovala také prověřování daňového základu za další zdaňovací období roku 2004. Důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí soud neshledal ani uplatnění námitky porušení žalobcem citovaných ustanovení správního řádu. Jak již vyslovil Nejvyšší správní soud, srov. rozsudek ze dne 20. 7. 2007, č. j. 8 Afs 59/2005-83, základní zásady správního řízení vyjádření v § 2 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, lze aplikovat v procesním režimu daňového řádu. Zásady vyjádřené v § 4 odst. 4 a § 7 odst. 1 správního řádu (zásada přiměřenosti a rovnosti účastníků řízení) jsou explicitně zakotveny i v d. ř., konkrétně v § 2 odst. 2 a § 2 odst. 8 d. ř., a soud jejich zachování v případě žalobce odůvodnil shora. Zásadu zakotvenou v § 5 správního řádu, tedy povinnost správního orgánu pokusit se o smír, nebylo možné v projednávaném případě, kdy daňový subjekt nesplnil svou povinnost přiznat a zaplatit daň v zákonné výši, aplikovat. Daňový řád není v žádném případě takto koncipován a obsahuje pouze jediný případ, kdy je správce daně oprávněn daň sjednat, podmínky kdy tak lze učinit jsou striktně stanoveny v § 31 odst. 7 d. ř. Rovněž zásadu šetření práv nabytých v dobré víře a oprávněných zájmů podle § 2 odst. 3 správního řádu nebylo možné v daném případě uplatnit. Soudu není zřejmé, jaká práva žalobce nabytá v dobré víře, měla být postupem správce daně dotčena. Pokud se žalobce dovolává toho, že byl v dobré víře o splnění všech svých zákonných povinností, soud musí odkázat na již vyslovený závěr, totiž že daňový subjekt nese negativní dopady nesplnění své povinnosti daň přiznat a zaplatit v zákonné výši, bez ohledu na důvody takového počínání, neboť ignoratia legis neminem exciso. Tedy neznalost zákona nemůže žalobce zbavit negativních dopadů nesplnění zákonné povinnosti upravit základ daně podle § 23 odst. 8 ZDP v návaznosti na změnu způsobu uplatňování nákladů podle § 7 odst. 9 ZDP. Ze všech shora uvedených důvodů byla žaloba zamítnuta jako nedůvodná podle § 78 odst. 7 s. ř. s. Podle ustanovení § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byl úspěšný žalovaný správní orgán, náhradu nákladů řízení ale nežádal, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.