59 Co 127/2022-126

Rubrum

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Dalibora Bruka a soudců JUDr. Ivony Ryšánkové a JUDr. Bronislavy Tinklové, LL.M., ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [jméno] sídlem [adresa] o vydání věci o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 17. 3. 2022, č. j. 6 C 161/2021-90, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 4.356 Kč k rukám zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Uherském Hradišti (soud prvního stupně) rozhodl o zamítnutí žaloby, kterou se žalobce domáhal po žalovaném vydání díla spočívající v malbě obrazu zobrazující lidskou tvář v její extravagantní podobě nazvaného„ Joker vs Venom“ (výrok I) a uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení v částce 14.938,59 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného (výrok II).

2. V podstatných částech odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že předmětem řízení byl nárok žalobce na vydání díla spočívající v malbě obrazu zobrazující lidskou tvář v její extravagantní podobě nazvaného„ Joker vs Venom“. Žalovaný nárok žalobce neuznal; namítal, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo a žalovaný je vlastníkem věci (obrazu), a proto nemá povinnost ji žalobci vydat. Po provedeném dokazování listinami, komunikacemi ze sociálních sítí, výslechem svědkyně, dospěl soud prvního stupně k závěru, že účastníci v prosinci roku 2019 komunikovali písemně prostřednictvím sítě Instagram o tom, že žalobce zhotoví pro žalovaného obraz, jehož motiv vybral a žalobci zaslal sám žalovaný; u komunikace byla i [jméno] [příjmení], tehdejší přítelkyně žalovaného. Účastníci se dohodli na podrobnostech týkajících se díla i na tom, že žalovaný žalobci za obraz zaplatí částku 1.500 Kč; předmětné dílo bylo žalobcem žalovanému předáno oproti částce 1.500 Kč. V březnu 2021 žalobce sdělil žalovanému, že chce obraz zpět, že jako autor je oprávněn obraz požadovat, jelikož jej žalovaný uráží. Žalobce v komunikaci s [jméno] [příjmení] uvedl, že obraz chce vrátit, protože si jej žalovaný neváží, uráží ho; uvedl také, že cena 1.500 Kč byla pro kamaráda, ale v tomto okamžiku se situace mění. Soud prvního stupně neprovedl dokazování výslechem svědkyně [jméno] [příjmení], jejíž výslech žalobce navrhl po koncentračním bodu řízení s tím, že její výslech by prokázal nevěrohodnost svědkyně [jméno] [příjmení]. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že provedení tohoto výslechu by bylo nedovoleným prolomením koncentrace řízení, a zmínil také skutečnost, že přestože žalobce uvedl, že potřeba výslechu svědkyně [jméno] [příjmení] měla vyplynout až v souvislosti s výslechem svědkyně [jméno] [příjmení], její účast na daném jednání žalobce zajistil předem. Soud prvního stupně k námitce žalobce týkající se nepřípustnosti provedení dokazování komunikací ze sociálních sítí s odkazem na ustanovení § 86 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“) a na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1774/14, uvedl, že nejde o tajnou nahrávku nebo utajované zaznamenání komunikace stran; záznam byl učiněn samotnou povahou použité formy. Dodal, že v konfliktu střetu zájmu žalobce na ochraně jeho soukromí a zájmu žalovaného na právo na spravedlivý proces musí za tohoto stavu převážit zájem žalovaného. Právně soud prvního stupně uzavřel s odkazem na ustanovení § 1040 občanského zákoníku, že má-li být žaloba na vydání věci úspěšná, musí žalobce prokázat, že mu svědčí vlastnické právo k předmětné věci, když mezi účastníky nebylo sporu, že žalovaný věc drží; z dokazování však vyplynulo, že je to žalovaný, kdo je vlastníkem předmětné věci (§ [číslo] odst. 1 a § 2599 občanského zákoníku) a žalobci nesvědčí ani skutečnost či právo, o které by mohl opřít žalobu na vydání věci, tj. že je kvalifikovaným držitelem (§ 1043 občanského zákoníku) nebo detentorem (§ 1044 občanského zákoníku). Soud prvního stupně rovněž dodal k tvrzení žalobce, že z dokazování nebylo zjištěno, že by obraz měl být žalovanému žalobcem přenechán pouze k užívání či bezplatně, pročež ani nemohla být uzavřena smlouva o výprose (§ 2189 občanského zákoníku), neboť jejím pojmovým znakem je bezplatnost; měli-li by účastníci v úmyslu sjednat smlouvu nájemní, nebylo pak rozumného důvodu, proč by žalobce posléze nabízel žalovanému vrácení částky 1.500 Kč oproti vrácení obrazu. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“).

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal do všech jeho výroků odvolání žalobce. V podstatném namítal, že nebyl prokázán převod vlastnického práva k předmětné věci. Účelem právního jednání žalobce s žalovaným bylo pouze dočasné přenechání věci do užívání žalovaného. Žalobce sporuje od počátku řízení pravost vzájemné komunikace včetně pravosti údajného profilu žalobce, a to s ohledem na jednoduchou technickou manipulaci s takovou komunikací; soud prvního stupně se s touto námitkou žalobce nevypořádal. Dle žalobce bylo přitom na žalovaném (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1110/2019 a další rozhodnutí např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98), aby pravost předložené komunikace, jako listinného důkazu, prokázal. Žalobce sporoval a sporuje i obsah doložené komunikace mezi účastníky, když má za to, že z ní nevyplývá vůle stran převést na žalovaného vlastnické právo k předmětné movité věci, pročež soud prvního stupně dospěl k chybnému závěru, že byla uzavřena účastníky smlouva o dílo. Má rovněž za to, že nebylo prokázáno předání částky 1.500 Kč žalobci; svědkyně [jméno] [příjmení] nebyla přítomna jejímu předání a ze sporné komunikace taková skutečnost rovněž nevyplývá. Žalobce má také za to, že soud prvního stupně řádně nevyložil právní jednání účastníků, přičemž takové posouzení mohlo vést i k závěru o neurčitosti a nesrozumitelnosti jejich jednání (§ 553 odst. 1 občanského zákoníku) a tedy k povinnosti vrátit si vzájemně přijatá plnění z takového jednání. Žalobce má dále za to (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 807/2006), že řízení bylo zatíženo vadou mající za důsledek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soud prvního stupně nepoučil žalobce o neunášení důkazního břemene dle § 118a odst. 3 o. s. ř. Žalobce k uvedenému dodal, že původně navrhoval výslech svědků; tito však žalobce požádali, aby je do sporu mezi účastníky nevtahoval, pročež vzal tento svůj důkazní návrh zpět; poté pak navrhl, aniž by byl předtím soudem prvního stupně informován o předběžném závěru a poučen soudem dle § 118a o. s. ř., výslech svědkyně [jméno] [příjmení]. Poukázal také na to, že výslech svědkyně [jméno] [příjmení] představuje výjimku z koncentrace řízení, která mohla vyvrátit domněnku svědkyně [jméno] [příjmení] o poskytnutí úplaty či převodu vlastnického práva. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; in eventum sám ve věci rozhodl v souladu s podaným odvoláním.

4. Žalovaný v písemném vyjádření k odvolání uvedl, že uzavření smlouvy o dílo se nepodává pouze z komunikace mezi účastníky, ale byla prokázána taktéž výslechem svědkyně [jméno] [příjmení]. Žalovaný poukázal také na to, že povinnost důkazní k prokázání žalobních tvrzení tížila žalobce. Ze strany žalobce však došlo pouze k nepřebernému množství skutkových tvrzení, která byla v průběhu soudního řízení navíc měněna. K prokázání svých tvrzení žalobce navrhl pouze svou účastnickou výpověď, která však nastupuje jen, pokud nejde prokazovanou skutečnost dokázat jinak. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo, na základě níž žalovaný nabyl vlastnické právo ke zhotovené předmětné věci. Předání úplaty za dílo je prokázána komunikacemi na sociálních sítí, výslechem svědkyně [jméno] [příjmení]; také z tvrzení žalobce lze usuzovat, že částku 1.500 Kč přijal, neboť ji byl připraven oproti obrazu žalovanému posléze vrátit. Žalovaný má rovněž za to, že z právního jednání účastníků jednoznačně vyplývá, že úmyslem stran bylo uzavřít smlouvu o dílo, což plyne z obsahu jednání mezi účastníky (§ 555 občanského zákoníku). Nemá také za to, že by v průběhu řízení došlo k procesnímu pochybení, absentovalo-li ze strany soudu prvního stupně poučení žalobce dle § 118a o. s. ř., neboť z provedeného dokazování byl zjištěn skutkový stav bez jakýchkoliv pochybností; nenastal tedy stav, že by určitá rozhodná skutečnost nebyla do řízení vnesena nebo že se určité tvrzení nepodařilo prokázat ani vyvrátit. K neprovedení dokazování výslechem svědkyně [jméno] [příjmení] pak uvedl, že v daném případě byl žalobcem tento důkaz navržen nikoliv k prokázání nevěrohodnosti svědkyně [jméno] [příjmení], ale k prokázání, že se skutkový stav stal jinak, pročež se nemůže jednat o výjimku prolamující koncentraci řízení. Žalovaný navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl jako věcně správný potvrzen.

5. Krajský soud v Brně, pobočka ve [obec], jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.), po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal napadený rozsudek a řízení jemu předcházející v intencích institutu neúplné apelace z uplatněných důvodů dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e), g) o. s. ř., přičemž odvolání neshledal důvodným z níže vysvětlených důvodů.

6. V projednávaném případě se žalobce domáhal na žalovaném vydání movité věci (§ 498 odst. 2 občanského zákoníku), konkrétně obrazu nazvaného„ Joker vs Venom“.

7. Dle § 1040 odst. 1 občanského zákoníku kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

8. Žaloba na vydání věci, resp. žaloba reivindikační (příp. jen vindikační), je žaloba, kterou se vlastník na žalovaném domáhá vydání neoprávněně zadržené věci. Jejím prostřednictvím je tedy chráněno vlastnického právo (konkrétně oprávnění věc držet, nepřímo i oprávnění věci užívat, požívat její plody a užitky a nakládat s ní). [příjmení] byla žaloba úspěšná, musí žalobce věc řádně konkretizovat (§ 1041 odst. 1 občanského zákoníku) a prokázat, že k vindikované věci má vlastnické právo, resp. musí prokázat, že nastaly právní skutečnosti, na jejichž základě nabyl vlastnictví, příp. jiné právo, o které lze opřít žalobu na vydání věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4638/2009), a že vindikovaná věc přešla do držby nebo detence žalovaného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2081/2017). Pasivně legitimovaným v řízení o vindikační žalobě, je ten, kdo vlastníkovu věc neoprávněně zadržuje. Žaloba nebude úspěšná, namítne-li úspěšně žalovaný oprávněnost držení věci, tedy existuje-li pro takovou jeho držbu právní důvod (např. sám žalovaný je vlastníkem věci); přitom postačí, když uvede jakoukoli právní skutečnost způsobilou k nabytí vlastnického práva.

9. Žalobce jím vindikovanou věc řádně označil (§ 1041 odst. 1 občanského zákoníku). Žalovaný si je vědom, jakou věc by měl žalobci vydat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1701/2020). Současně nebylo prokázáno (ani tvrzeno) žalovaným, že by pozbyl držby předmětné věci. Nesporným mezi účastníky rovněž bylo, že žalobce vindikovanou věc zhotovil. [příjmení] mezi účastníky zůstalo, zda žalovaný předmětnou věc drží oprávněně, tj. má-li pro to právní důvod.

10. Soud prvního stupně dospěl k závěru po provedeném dokazování a podřazení skutku pod příslušná ustanovení občanského zákoníku, že žalovaný nabyl vlastnické právo k předmětné vindikované věci ze smlouvy o dílo, uzavřené mezi účastníky v prosinci roku 2019 (§ 2586 a násl. občanského zákoníku), tj. že k držení věci mu svědčí právní důvod a podmínky pro vydání předmětné věci žalobci dle § 1040 a násl. občanského zákoníku nejsou splněny. Na skutkové i právní závěry soudu prvního stupně lze pro stručnost jako na správné zcela v podrobnostech odkázat.

11. K odvolací námitce žalobce týkající se skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně lze uvést, že okresnímu soudu nelze vytknout, že by některý významný důkaz nebo závažnou okolnost pominul, že by takto provedené důkazy hodnotil v rozporu s jejich obsahem nebo že by se při hodnocení důkazů dopustil nějakých nelogičností či nesprávností.

12. Neprovedl-li soud prvního stupně dokazování výslechem žalobce (k důkaznímu návrhu žalobce v žalobě) a nevypořádal-li se ve svém rozhodnutí s tím, proč uvedený důkaz neprovedl, nelze uzavřít, že by tato vada mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 o. s. ř.).

13. Výslech účastníka je dle § 125 o. s. ř. jedním z řady v úvahu přicházejících důkazních prostředků a musí být hodnocen jako každý jiný důkaz ad hoc s tím, že eventuální závěr o té které míře spolehlivosti, významnosti, věrohodnosti apod. z něj získaných poznatků je až součástí jeho hodnocení ve smyslu § 132 o. s. ř.; soud je povinen uvést, jakými úvahami se při hodnocení důkazu řídil (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) a nelze z logiky věci hodnotit a priori důkaz, který soud ještě neprovedl. Soud samozřejmě není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, provedení navrhovaných důkazů záleží na jeho hodnocení (§ 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

14. Důvodem k odmítnutí důkazu soudem pak může být vztah nabízeného důkazu k projednávané věci. Může jít např. o to, že navržený důkaz nemůže žádným způsobem přispět k objasnění skutkového stavu věci, že jeho provedení by bylo nadbytečné, jelikož skutkový stav byl již úplně zjištěn dříve provedenými důkazy, nebo že nejde o důkaz potřebný k rozhodnutí (ačkoliv může osvětlit skutkový stav věci) se zřetelem k soudem zaujatému právnímu názoru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000).

15. V posuzované věci pak lze uzavřít, že provedení dokazování výslechem žalobce by bylo nadbytečné, jelikož skutkový stav byl již úplně zjištěn dříve soudem prvního stupně provedenými důkazy; tj. nevypořádání tohoto důkazu soudem prvního stupně zůstalo bez procesní relevance na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně. Je třeba přitom rovněž poukázat na znění § 131 o. s. ř., z něhož plyne podpůrná povaha důkazu výslechem účastníků, tedy možnosti jeho nařízení zásadně tam, kde dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak, tj. jinými důkazními prostředky (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony: "... má důkaz výslechem účastníků jen podpůrnou povahu. Své místo má zásadně jen tam, kde dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak - jinými důkazními prostředky“). Zákonodárce zde vychází z toho, že "pro důkaz výpovědí účastníků řízení je příznačné, že tu vyslýchaný vypovídá o vlastních záležitostech, a že proto nelze - jak ukazují praktické zkušenosti - očekávat, že bude vypovídat vždy nezaujatě a pravdivě" (srov. citovanou důvodovou zprávu).

16. K odvolací námitce žalobce, že soud prvního stupně neprovedl dokazování výslechem svědkyně [jméno] [příjmení], odvolací soud uvádí, že se jedná o důkaz, který žalobce navrhl u dalšího jednání soudu prvního stupně dne [datum], tj. po tzv. koncentračním bodu (§ 118b o. s. ř.), jenž nastal uplynutím jednoho týdne od prvního jednání soudu prvního stupně, konaném dne [datum]. K takto navrženému důkazu soud dle § 118b odst. 1 o. s. ř. nepřihlédne (rozuměno nesmí přihlédnout). Současně nejde o výjimku z ustanovení § 118b o. s. ř., pro níž by měl být koncentrační bod prolomen, neboť výslechem této svědkyně nemá být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, ale má být skutkový stav věci z navrhovaného důkazu zjištěn jinak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003), a to konkrétně tak, jak je uvedeno žalobcem v jeho odvolání, že nedošlo k předání částky 1.500 Kč žalovaným žalobci ani k převodu vlastnického práva k předmětné věci na žalovaného.

17. Neopodstatněnou se rovněž jeví odvolací námitka absence poučení dle § 118a o. s. ř. (ve vztahu k důkaznímu návrhu žalobce na provedení dokazování výslechem svědkyně [jméno] [příjmení]). Ve své ustálené rozhodovací praxi Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil názor, že poučení dle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník dozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu dle § 118a o. s. ř.

18. Postup dle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2251/2011 nebo ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2825/2021). Jinými slovy k porušení poučovací povinnosti dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. by mohlo dojít toliko za předpokladu, že by soud v rámci zjišťování skutkového stavu dospěl k závěru, že určitá rozhodná skutečnost nebyla do řízení vnesena nebo že se určité tvrzení nepodařilo prokázat ani vyvrátit (nastal stav non liquet), pročež soud rozhodl dle pravidel pro dělení důkazního břemene; pokud tomu tak není a soud rozhodne na základě zjištěného skutkového stavu, není ani žádný důvod pro postup soudu dle § 118a o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2063/2019, nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2014/10).

19. V poměrech projednávané věci se z rozhodnutí soudu prvního stupně podává, že tento uzavřel na základě zjištěného skutkového stavu věci, že jsou dány důvody pro zamítnutí žaloby (pro nenaplnění podmínek k vindikaci předmětné věci dle § 1040 a násl. občanského zákoníku). Z tohoto důvodu by postup soudu prvního stupně dle § 118a o. s. ř. nebyl opodstatněný a jeho absence v daném případě nemůže představovat vadu v řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

20. Namítal-li žalobce, že soud prvního stupně se nevyrovnal s jeho námitkou, jíž sporoval pravost vzájemné komunikace účastníků, je třeba uvést, že za důkazy, jejichž označením k prokázání svých tvrzení plní účastníci svou důkazní povinnost, mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků (§ 125 věta první o. s. ř.). Podle vztahu k dokazované skutečnosti se rozlišují důkazy přímé a nepřímé (indicie). Přímým důkazem je ten, který přímo potvrzuje nebo vyvrací dokazovanou skutečnost (např. výpověď svědka o dokazované skutečnosti, kterou osobně viděl). Nepřímým důkazem je takový důkaz, který dokazuje skutečnost jinou, ale takovou, ze které je možné usuzovat, zda se stala či nestala skutečnost, která je předmětem dokazování; objasňuje tedy dokazovanou skutečnost pomocí jiné skutečnosti, která má k dokazované skutečnosti jen nepřímý vztah (např. výpověď svědka o tom, že viděl určitou osobu vcházet do místnosti, v níž se nacházela věc, kterou její vlastník od té doby postrádá).

21. Důkazy (přímé i nepřímé) hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování, jestliže na jejich základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti.

22. Soud prvního stupně nepochybil, vyšel-li při hodnocení důkazů rovněž z komunikace mezi účastníky na sociálních sítích, neboť její pravdivost (a potažmo i pravost) vyplývá z provedení dalšího dokazování soudem prvního stupně (zejména z výslechu svědkyně [jméno] [příjmení] a komunikace na sociálních sítích mezi touto svědkyní a žalobcem). Uvedené důkazy pak tvoří systém, jehož jednotlivé články jsou v souladu mezi sebou i s dokazovanou (žalovaným tvrzenou) skutečností, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o dílo (§ 2586 a násl. občanského zákoníku), na základě níž žalovaný nabyl k vindikované věci vlastnické právo (§ 2608 odst. 2 občanského zákoníku).

23. Konečně již jen z komunikace na sociálních sítích mezi žalobcem a svědkyní [jméno] [příjmení] nebo výslechu svědkyně [jméno] [příjmení] lze mít za prokázáno žalovaným tvrzenou skutečnost, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo dle § 2586 a násl. občanského zákoníku, na základě níž žalovaný nabyl k vindikované věci vlastnické právo, pročež (další) dokazování k pravosti vzájemné komunikace účastníků na sociálních síti se jeví jako nadbytečné a tudíž rozporné se zásadou hospodárnosti řízení.

24. Namítal-li žalobce neprokázání poskytnutí úplaty žalovaným ve výši 1.500 Kč, resp. neprokázání úplatnosti právního jednání účastníků, je možno odkázat na správné skutkové závěry soudu prvního stupně, jež soud odvolací zopakoval také výše. Předání výše uvedené úplaty při předání zhotoveného díla (vindikované věci) žalobcem žalovanému se nepřímo podává z výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení] i přímo pak z komunikace na sociálních sítích mezi žalobcem a svědkyní [jméno] [příjmení].

25. K námitce žalobce týkající se absence řádného výkladu právního jednání účastníků a posouzení jeho platnosti odvolací soud opětovně uvádí, že soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování a podřazení skutku pod ustanovení občanského zákoníku ke správným právním závěrům. Vyložení zjištěného obsahu právního jednání účastníků (§ 555 a násl. občanského zákoníku) a jeho subsumci pod ustanovení § 2586 a násl. občanského zákoníku nelze soudu prvního stupně ničeho vytknout. Obsah právního jednání účastníků nevzbuzuje žádnou pochybnost, co chtěli účastníci vyjádřit a jaké právní následky měl jejich projev vůle vyvolat, a to uzavřít smlouvu o dílo, když žalobce se jako zhotovitel zavázal (na svůj náklad a nebezpečí) v prosinci roku 2019 namalovat předmětný obraz„ Joker vs Venom“ a žalovaný se zavázal obraz převzít a zaplatit za něj předem sjednanou cenu 1.500 Kč. Platí pak, že pokud je význam smluvního ujednání jasný a srozumitelný, aniž by vznikaly pochybnosti o jeho obsahu, je třeba takový význam respektovat.

26. Odvolací soud dodává (obiter dictum), a to zejména vzhledem k tomu, co se podává z obsahu komunikace na sociálních sítích mezi žalobcem a svědkyní [jméno] [příjmení] („ zaplatil [číslo] to pokrylo pouze material, nabizel jsem mu tech [číslo] zpatky nechce ho vratit tak zaplati desitky tisic za soud kdyz se chce soudit“,„ nenecham ho dementovi co me zacal urazet...“), že podání žaloby v této věci by se mohlo jevit až šikanózním výkonem práva ve smyslu § 2 o. s. ř.

27. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil dle § 219 o. s. ř., a to i co do nákladového výroku, když o nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto v souladu se zásadou úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

28. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud ve vztahu mezi účastníky řízení dle § 211 a § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovanému odvolací soud dle zásady odpovědnosti za výsledek řízení (zásady úspěchu ve věci) vyjádřené v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal vůči žalobci, který vedl odvolací řízení nedůvodně, právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, vycházeje z tarifní hodnoty sporu 10.000 Kč dle § 6 odst. 1 a § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“). Tyto účelně vynaložené náklady žalovaného sestávají z nákladů na zastoupení žalovaného advokátem, kterému náleží dle § 7 bodu 4. advokátního tarifu odměna advokáta za 2 úkony právní služby po 1.500 Kč, a to za vyjádření k odvolání ze dne [datum] dle § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu a za účast u jednání odvolacího soudu dne [datum] dle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu, dále náhrady hotových výdajů za uvedené úkony právní služby v souhrnné výši 600 Kč (2 x 300 Kč) dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu spolu s DPH 21 % z uvedených částek ve výši 756 Kč Celkem je proto žalobce povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.356 Kč.

29. Lhůta splatnosti v rozsudku stanovených povinností byla stanovena obecná pariční dle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., když v řízení nevyšly najevo žádné důvody pro stanovení lhůty delší (§ 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.).