59 Co 167/2022-189

Rubrum

Krajský soud v Brně, pobočka ve [obec], rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Dalibora Bruka a soudkyň JUDr. Ivony Ryšánkové a JUDr. Bronislavy Tinklové, LL.M., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem JUDr. Bc. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení vlastnictví o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 31. 3. 2022 č. j. 6 C 254/2021-139 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4.356 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce JUDr. Bc. [jméno] [příjmení], advokáta.

Odůvodnění

1. Soud I. stupně v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem té části sklepa (vinného sklepa) nacházejícího se pod pozemkem p. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa], ležící v [katastrální uzemí], obec Uherské Hradiště, vedené na [list vlastnictví] u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště Uherské Hradiště, a pod pozemkem p. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa] ležící v [katastrální uzemí], obec Uherské Hradiště, vedené na [list vlastnictví] u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště Uherské Hradiště (výrok I). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 12.414,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok II).

2. V odůvodnění svého rozhodnutí soud I. stupně při aplikaci ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. uzavřel, že žalobkyně nemá na požadovaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem. Uvedl, že na určení vlastnického práva k nemovitosti, která se zapisuje do katastru nemovitostí, je vždy naléhavý právní zájem, neboť bude dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru. Soud I. stupně dovodil, že o takový případ se v posuzované věci nejedná, neboť soudní rozhodnutí nemůže sloužit k odstranění nesprávného zápisu v katastru nemovitostí, když sklepy ani jejich části se do katastru nemovitostí nezapisují a soudní rozhodnutí by nemohlo žalobkyni sloužit k odstranění nesprávného zápisu v katastru nemovitostí. K tvrzení žalobkyně, že potřebuje do své části sklepa zřídit vchod a ve stavebním řízení (které ohledně stavebních úprav k zajištění přístupu do sklepa však nevede) bude potřebovat prokázat vlastnické právo k části sklepa, soud I. stupně uvedl, že ani pozitivní petit žalobkyni neumožní zajištění přístupu do sklepa, jak žalobkyně sama uvedla. Výsledek řízení není rozhodný, neboť pokud by žalovaná své povinnosti plynoucí ze zákona umožnit žalobkyni přístup do sklepa neplnila, žalobkyně by se musela domáhat svého práva další žalobou a nelze předpokládat, že žalovaná své povinnosti nesplní. Má-li soudní rozhodnutí sloužit jako podklad pro stavební úřad, je žaloba dle soudu I. stupně předčasná, neboť není najisto postaveno, zda stavební řízení bude zahájeno a ani, zda otázka vlastnického práva bude pro stavební úřad sporná. Pokud žalobkyně žádala určení vlastnictví z důvodu, že má ve sklepě vodovodní přípojku a rozhodnutí potřebuje ke komunikaci s SVK, neuvedla, v čem by rozsudek zlepšil její postavení ve vztahu k dodavateli vody. Soud I. stupně neshledal jako relevantní ani důvod spočívající ve výkonu povinností z věcného břemene pečovat o klenutí sklepa, neboť je možné podat žalobu na plnění, kdy žalobkyně by se mohla domáhat umožnění přístupu do sklepa, pokud k tomu má právní titul. Určení vlastnického práva jí takový přístup nezajistí a nezabrání případnému dalšímu řetězení soudních sporů. Soud I. stupně nesouhlasil ani s důvodem spočívajícím ve vylepšení postavení žalobkyně ve stavebním řízení vedeném žalovanou o úpravu její nemovitosti, neboť vlastník sousedních nemovitostí je účastníkem stavebního řízení a stavebník musí postupovat tak, aby stavebními úpravami nedošlo k poškození okolních nemovitostí.

3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání. Namítala, že vyklizení části sklepa není jedinou spornou otázkou mezi účastnicemi a žaloba na vyklizení spory nevyřeší. Po zakoupení domu [adresa] žalovanou nebylo žalobkyni umožněno vstupovat do její části sklepa. Žalobkyně uvedla, že ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. bylo k [datum] zrušeno, nadále se jedná jen o ust. § 80 o. s. ř. Žalovat na splnění povinnosti dle žalobkyně nelze, neboť to nevyřeší spornou situaci vlastnického práva k vinnému sklepu a poukázala v té souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. 30 Cdo 940/2004. Uvedla, že vinný sklep je stavebně propojen s nemovitostí žalobkyně, která je evidována v katastru nemovitostí, větrací průduchy ze sklepa vedou uvnitř nosných zdí domu žalobkyně a už z této skutečnosti lze dovodit naléhavý právní zájem na určení vlastnictví části vinného sklepa, neboť je součástí stavby rodinného domu, která je součástí pozemku ve vlastnictví žalobkyně. Naléhavý právní zájem je dán i tím, že žalovaná odmítá respektovat, že předmětná část sklepa je ve vlastnictví žalobkyně, a rozhodnutí odstraní rozepře mezi nimi. Právo žalobkyně je ohroženo zejména tím, že nemůže nakládat se svým majetkem, část sklepa chce žalobkyně pronajmout třetí osobě a pokud nebude postaveno najisto, že je vlastníkem dané části sklepa, její postavení jako pronajímatele je značně nejisté. Rozhodnutí žalobkyni nezajistí přístup do sklepa, ale dojde k eliminaci sporů mezi účastnicemi, žalobkyně bude moci zamezit nechtěným stavebním úpravám v probíhajícím stavebním řízení žalované, bude se moci domáhat přístupu za účelem zpracování projektové dokumentace a bude moci plnit své povinnosti z věcného břemene. Dále žalobkyně namítala, že jestliže je naléhavý právní zájem automaticky dovozován za situace, že vlastnické právo vedené v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, je nutné toto analogicky použít na jiná věcná práva. V daném případě je žalobkyně povinnou z věcného břemene k té části sklepa, kterou si nárokuje žalovaná a postrádá smysl, aby žalobkyně byla vázána věcným břemenem udržovat klenutí sklepa v pořádku, pokud by nebyla vlastníkem sklepa. Žalovaná má v úmyslu zbourat svůj rodinný dům a existuje obava, že demolice naruší i klenbu sklepa a žalobkyně pak bude muset hradit škody vzniklé poničením sklepa. Žaloba na vyklizení nezabrání demolici a poničení sklepa žalobkyně žalovanou. Dle žalobkyně došlo k odepření jejího práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. K otázce správního řízení žalobkyně uvedla, že chce ve své části sklepa vybudovat samostatný vstup ze svého pozemku. [příjmení] mohla podat žádost o stavební povolení, musí být přílohou projektová dokumentace a protože je vlastnické právo žalobkyně zpochybňováno, nemůže se domáhat přístupu ke své nemovitosti přes pozemek žalované, ze kterého vede jediný přístup do sklepa, a nechat projektovou dokumentaci zpracovat. Stavební úřad bez projektové dokumentace stavební řízení zastaví a žalobkyni je proto zamítnutím žaloby znemožněno řízení o stavební povolení vést. Otázku vlastnického práva je nutno vyřešit i pro účely určení okruhu účastníků stavebního řízení, neboť kromě stavebníka je účastníkem i ten, kdo je vlastníkem stavby, na níž má být změna provedena. Pro správní orgán je pak závazný výrok soudního rozhodnutí, ve kterém je otázka vlastnického práva řešena meritorně. Žalobkyně navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaná v písemném vyjádření k odvolání nesouhlasila s odvolací námitkou, že žaloba na splnění povinnosti nevyřeší spornou situaci vlastnického práva k vinnému sklepu. Uvedla, že při projednání případné žaloby na splnění povinnosti by se soud jako předběžnou otázkou zabýval tím, zda žalobkyně je vlastníkem části sklepa. Namítaná stavební propojenost sklepa s nemovitou věcí žalobkyně naléhavý právní zájem dle žalované neosvědčuje a sklep s nemovitou věcí žalobkyně ani stavebně propojen není. Sklep nikdy nebyl součástí budovy žalobkyně a část sklepa, k níž žalobkyně požaduje určení vlastnického práva, nebyla nikdy oddělena od zbytku sklepa, sklep byl a dosud je jednou věcí a nelze odděleně uplatňovat vlastnické právo pouze k části sklepa, která není samostatnou věcí. Za účelové má žalovaná tvrzení, že vyřešení vlastnického práva odstraní veškeré rozepře mezi žalobkyní a žalovanou a naopak by mohlo vést k dalším žalobám na splnění povinnosti. Ani hypotetické lepší postavení žalobkyně při zajištění přístupu do sklepa či vyklizení sklepa naléhavý právní zájem neosvědčuje. Nemožnost žalobkyně nakládat s částí sklepa jejím pronájmem měla žalovaná za účelové tvrzení, když v postavení pronajímatele žalobkyně není a být nemůže, neboť sklep nikdy neužívala a nemá do něho přístup. Obdobně to platí pro eventuální zlepšení postavení žalobkyně v případném stavebním řízení, kdy naléhavý právní zájem z důvodu zájmu podat v budoucnu žádost o stavební povolení v době podání žaloby nebyl a není ani nyní dán. Určením vlastnického práva by nebyla vyřešena ani otázka věcného břemene. Dle žalované žalobkyně věcným břemenem vázána není, neboť došlo k jeho promlčení. Žalobkyně ani její právní předchůdkyně povinnost z věcného břemene nikdy nevykonávaly a žalobkyně po žalované nikdy umožnění výkonu její povinnosti nepožadovala. Žalobkyně by musela podat žalobu na splnění povinnosti, kterou by se domáhala vyklizení části sklepa, umožnění vstupu do sklepa apod., žaloba na určení vlastnického práva její situaci nevyřeší. Žalovaná nesouhlasila s tím, že žalobkyni byl odepřen přístup k soudu, když jí bylo od setkání zástupců účastnic známo, že naléhavý právní zájem na určení není dán, a soudem I. stupně byla při jednání poučena o této skutečnosti a byl jí dán časový prostor pro doplnění tvrzení a důkazů. Žalovaná dále jako nepravdivé označila tvrzení žalobkyně, že jí žalovaná neumožnila vstupovat do její části sklepa, a s tím, že žalobkyně ani její právní předchůdkyně toto po žalované nikdy nepožadovaly, o existenci sklepa se žalobkyně dozvěděla až v roce 2007, jako vlastník sklepa se nikdy nechovala, ani v roce 2009, kdy žalovaná prováděla rekonstrukci sklepa a žalobkyně byla účastnicí povolovacího řízení. Pokud se větrací průduchy ze sklepa nacházejí uvnitř zdí domu žalobkyně, nelze na základě takové skutečnosti hovořit o stavebním propojení sklepa s domem a činit závěr, že sklep je součástí domu žalobkyně. Dle žalované není odvolání důvodné.

5. Odvolací soud konstatuje, že žalobkyně podala odvolání včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), je osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), odvolání směřuje proti rozhodnutí, které lze odvoláním napadnout (§ 201, § 202 a contrario, o. s. ř.) a uvádí v něm způsobilé odvolací důvody, podřaditelné pod ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.

6. Po přezkoumání rozhodnutí soudu I. stupně včetně řízení jemu předcházejícího (§ 212a odst. 1, 5 o. s. ř.) dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání není důvodné.

7. V posuzované věci předmětem sporu je posouzení vlastnického práva k části vinného sklepa, která se nachází pod pozemkem p. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa], a pod pozemkem p. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa], vše v k. ú. [anonymizováno], obec Uherské Hradiště. Žalobkyně tvrdila, že vinný sklep se nachází pod pozemky p. č. st. [číslo], p. č. st. [číslo] a p. č. st. [číslo], z nichž žalobkyně je vlastníkem pozemku p. č. st. [číslo] a žalovaná je vlastníkem pozemku p. č. st. [číslo], jehož součástí je stavba domu [adresa]. Historicky byly domy žalobkyně a žalované postaveny na jednom pozemku [parcelní číslo], na kterém stál jeden dům, postupně došlo k rozdělení tohoto domu na tři nově vzniklé domy a rozdělení původního pozemku [parcelní číslo] na pozemek p. [číslo] p. [číslo] posléze byl z pozemku [parcelní číslo] oddělen pozemek [parcelní číslo]. Dle žalobních tvrzení v kupní smlouvě ze dne [datum], kterou prodávající [jméno] [příjmení] převedla na kupující [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] pozemek p. č. st. [číslo], se smluvní strany mimo jiné dohodly, že provedou fyzické rozdělení sklepa a zřídí vchod do své části sklepa, kupující vzali na vědomí knihovně zajištěnou služebnost udržovat klenutí sklepa pod st. [číslo] ve prospěch vlastníků a držitelů st. [číslo] podle kupní smlouvy ze dne [datum]. Kupní smlouvou uzavřenou dne [datum] mezi manžely [jméno] a [jméno] [příjmení] jako prodávajícími a manžely [jméno] a [jméno] [příjmení] o převodu pozemku [parcelní číslo] byla také zřízena služebnost spočívající v povinnosti vlastníků a držitelů nemovitosti ve vl. [číslo] v [anonymizováno] (stávající pozemek p. [číslo] na kterém byla postavena budova [adresa]) udržovat v pořádku klenutí sklepa pod st. pl. [číslo] a [číslo] se nacházejícího tak, aby bezpečnost na st. pl. [číslo] stojící budovy nebyla ohrožena s tím, že vlastníci a držitelé nemovitosti budou povinni nahradit držitelům st. pl. [číslo] škodu zřícením a uvolněním klenutí způsobenou. K faktickému rozdělení sklepa podle dohody v kupní smlouvě ze dne [datum] dle žalobních tvrzení nikdy nedošlo, žalobkyně tvrdila, že je povinnou z věcného břemene udržovat klenutí sklepa pod svým pozemkem a pod pozemkem [parcelní číslo] ve vlastnictví manželů [příjmení]. Žalobkyně uvedla, že nabyla vlastnické právo k pozemku p. č. st. [číslo] darovací smlouvou ze dne [datum] od své matky [jméno] [příjmení], která na ni pro vyloučení pochybností převedla dne [datum] darem také sklep pod p. č. st. [číslo] a p. č. st. [číslo], který dále vede pod p. č. st. [číslo].

8. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

9. Žalobkyně důvodně v odvolání poukázala na to, že ustanovení § 80 o. s. ř. bylo s účinností od [datum] změněno (nikoliv však zrušeno, jak uvedla žalobkyně). Novela provedená zákonem č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, zachovala ve vztahu k žalobám na určení práva nebo právního poměru požadavek naléhavého právního zájmu. Nejedná se o žádnou věcnou změnu oproti předchozí právní úpravě, neboť i občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2013 podmiňoval uplatnění určovací žaloby naléhavým právním zájmem (§ 80 písm. c/ o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013).

10. Soud I. stupně se zabýval tím, zda na požadovaném určení vlastnictví je naléhavý právní zájem, byť v dané souvislosti zjevně nesprávně uvedl, že se jedná o určovací žalobu podle nyní již změněného ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. namísto správného označení právní normy (§ 80 o. s. ř.).

11. Uvedená nesprávnost však na právní závěry soudu I. stupně neměla žádný vliv s ohledem na pouze formulační změnu předmětného ustanovení. Smysl ustanovení § 80 o. s. ř. ohledně možnosti domáhat se určení právního poměru nebo práva zůstal zachován. Z toho důvodu jsou nadále aplikovatelné i judikatorní závěry vztahující se k dřívější procesní úpravě určovacích žalob.

12. Odvolací soud považuje závěr soudu I. stupně, že není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva, za správný. Soud I. stupně se se skutečnostmi, v nichž žalobkyně existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení spatřovala, náležitě vypořádal, přičemž se opřel o ustálenou judikaturu, která na posuzovanou věc přiléhá.

13. Soud I. stupně připomenul závěry podávající se z četných rozhodnutí Nejvyššího soudu ohledně určení vlastnického práva k nemovité věci nebo jiného práva, které se zapisuje do katastru nemovitostí. V rozhodnutí ze dne 28. 2. 2002 sp. zn. 20 Cdo 537/2001 Nejvyšší soud uvedl, že je-li předmětem určení podle § 80 písm. c) o. s. ř. právní vztah vlastnictví k nemovité věci, nejsou přehlédnutelné důsledky, které plynou ze zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, neboť důvodem zápisu ve smyslu záznamu podle § 7 je i soudní výrok o určení právního vztahu (vlastnictví); vzhledem k účinkům zápisů vlastnických vztahů v katastru nemovitostí se tak záznamem završuje proces odstranění nejistoty v dosavadním stanovení obsahu sporného právního vztahu. Podle rozhodnutí ze dne 27. 7. 2007 sp. zn. 33 Odo 692/2005 je naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. dán již existencí rozporu ve vlastnictví předmětných nemovitostí podle stavu vyplývajícího ze zápisu v katastru nemovitostí a podle stavu, který nastal v důsledku platného odstoupení od kupní smlouvy. V rozhodnutí ze dne 26. 5. 2011 sp. zn. 22 Cdo 2053/2009 pak Nejvyšší soud vyslovil, že navrhuje-li žalobce určení svého vlastnického práva k nemovitosti nebo jiného práva, které se zapisuje do Katastru nemovitostí České republiky (mutatis mutandis totéž platí i pro právo spoluvlastnické), je na požadovaném určení vždy naléhavý právní zájem, má-li být soudní rozhodnutí určující právo zaznamenáno do katastru nemovitostí (k tomu srovnej § 7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem) a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v Katastru nemovitostí České republiky.

14. Ve vztahu k posuzované věci pak soud I. stupně důvodně poznamenal, že sklep není věcí, která se zapisuje do katastru nemovitostí. Do katastru nemovitostí se tudíž nezapisuje vlastnické právo ke sklepu či jeho části. Ani ze skutečnosti, že sklep, resp. pouze jeho část, je podle tvrzení žalobkyně součástí stavby rodinného domu ve vlastnictví žalobkyně (následně žalobkyně tvrdila, že předmětná část sklepa je součástí jejího pozemku), které se do katastru nemovitostí zapisují, existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení neplyne. I v případě, že by žalobě bylo vyhověno, nemohlo by soudní rozhodnutí být podkladem pro zápis vlastnických vztahů do katastru nemovitostí, když požadované určení vlastnictví k části sklepa se v katastru nemovitostí zapsaných vlastnických vztahů nikterak nedotýká. Žalobkyně proto nedůvodně vyvozovala naléhavý právní zájem na požadovaném určení automaticky ze zápisu pozemku (resp. stavby rodinného domu) v katastru nemovitostí. Soudní rozhodnutí by v tomto případě nebylo prostředkem, jímž by mohlo dojít k odstranění rozporu mezi stavem zapsaným v katastru nemovitostí a skutečným stavem a nebylo by ani podkladem k provedení jakékoli jiné změny dosavadních zápisů v katastru nemovitostí.

15. Odvolací soud nepovažuje za opodstatněnou námitku žalobkyně, že určovací žaloba je v daném případě přípustná, neboť se vytvoří pevný právní základ právních vztahů mezi žalobkyní a žalovanou a dojde k výrazné eliminaci sporů mezi účastnicemi.

16. Podle ustálené judikatury naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (k tomu viz např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971 sp. zn. 2 Cz 8/71). Určovací žaloba má preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva; není proto opodstatněna tam, kde právní poměr nebo právo již byly porušeny a kde proto je právním prostředkem ochrany právního vztahu nebo práva žaloba o plnění. Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 31 Cdo 1836/2005 nebo ze dne 15. 2. 2007 sp. zn. 21 Cdo 1207/2006).

17. Naléhavý právní zájem se posuzuje vždy individuálně podle konkrétních okolností případu.

18. Nelze přisvědčit žalobkyni, že soudní rozhodnutí o určovací žalobě odstraní veškeré rozepře mezi žalobkyní a žalovanou. Žalobkyně uvedla, že žalovaná užívá celý sklep, žalobkyni znemožňuje užívání její části sklepa a žalobkyně nemá ke (své) části sklepa zajištěn přístup. Prarodiče žalobkyně [příjmení] a [jméno] [příjmení] měli zřídit samostatný vstup do části sklepa, který patří žalobkyni, k faktickému rozdělení sklepa však nedošlo. Jestliže žalobkyně je dle svého tvrzení vlastníkem části sklepa, do něhož nemá zajištěný přístup a žalovanou je jí v užívání části sklepa bráněno, pak určovací žaloba zde nemá místo, neboť předmětnou situaci žalobkyně nevyřeší. Žalobkyní požadované určení práva bez dalšího nepovede ke zjednání nápravy, neboť soudní rozhodnutí o určení vlastnického práva žalobkyni nezajistí přístup do sklepa, resp. do tvrzené vlastnické části sklepa, ani nezajistí, že jí ze strany žalované bude užívání části sklepa umožněno a žalovaná předmětnou část sklepa vyklidí. Způsobilým prostředkem ochrany je v tomto případě žaloba na plnění, jak soud I. stupně správně dovodil, kdy v takovém řízení se soud bude jako předběžnou otázkou zabývat tím, zda žalobkyni k části sklepa svědčí vlastnické právo. Určovací žaloba nemá v posuzované věci preventivní charakter, neboť dle žalobkyně je její vlastnické právo ze strany žalované již porušováno, a potřebám praktického života v tomto případě neslouží a vede pouze k rozmnožování sporů. Žaloba na plnění má z hlediska ochrany práv žalobkyně přednost a vylučuje existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.

19. Uvedený závěr dle odvolacího soudu platí i pro situaci, kdy žalobkyně deklaruje svůj zájem část sklepa pronajmout třetí osobě. O pevném právním základu pro právní vztahy mezi účastnicemi by bylo možné hovořit, jestliže by se určovacím rozhodnutím předešlo případným dalším sporům mezi účastnicemi nebo pokud by žaloba na plnění nevyřešila sporný právní vztah v plném rozsahu. Určovací žaloba má vytvořit určitý právní rámec pro vztahy mezi účastníky řízení, vůči třetím osobám není však rozhodnutí o požadovaném určení závazné. Případný úmysl žalobkyně nakládat v budoucnu s částí sklepa jejím pronájmem se týká budoucích vztahů mezi žalobkyní a případným budoucím nájemcem. Naléhavý právní zájem musí existovat nejen v době podání žaloby, ale též v době, kdy soud o žalobě svým rozhodnutím rozhoduje (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3820/2009 nebo ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 612/2014). Žalobkyně však v postavení pronajímatele není, hovořila pouze o svém záměru, který v době rozhodování soudu není nijak naplněn ani k jeho naplnění žalobkyně nečinila vůči nájemci žádné kroky. Stěží si pak lze představit, že žalobkyně může mít vážný úmysl pronajmout část sklepa, k němuž nemá sama přístup a k jehož zajištění (i pro případného nájemce) by musela podat žalobu na plnění, když určovací žaloba sama o sobě potřebný přístup jí ani případnému budoucímu nájemci nezajistí.

20. Shora zmíněnou existenci naléhavého právního zájmu v době vydání soudního rozhodnutí nutno vztáhnout též k tvrzení žalobkyně, že určením vlastnického práva dojde ke zlepšení jejího postavení ve stavebním řízení. Žalobkyně žádné stavební řízení, v němž by musela své vlastnické právo prokázat, nezahájila a takové stavební řízení není dle tvrzení žalobkyně ani vedeno. Pokud žalobkyně argumentovala, že pro podání stavebního povolení k vybudování samostatného vstupu do sklepa ze svého pozemku potřebuje doložit projektovou dokumentaci, když v opačném případě stavební úřad žádost o stavební povolení neprojedná a řízení zastaví, nutno odkázat již na shora zmíněné skutečnosti, že určení vlastnického práva k části sklepa žalobkyni, resp. jí zjednanému projektantovi pro účely vypracování projektové dokumentace bez dalšího přístup do sklepa nemůže zabezpečit.

21. Otázka„ lepšího“ postavení žalobkyně ve stavebním řízení naléhavý právní zájem na požadovaném určení neodůvodňuje také z toho důvodu, že určení okruhu účastníků správního řízení je věcí správního orgánu. Určovací žaloba není nástrojem, který by měl preventivně řešit pro potřeby správního orgánu otázku účastenství veřejnoprávního řízení, nýbrž jako institut soukromého práva musí vést k řešení soukromoprávních vztahů. Uplatňování soukromého práva je pak na uplatňování veřejného práva nezávislé (viz § 1 odst. 1 o. z.).

22. Soud I. stupně v dané souvislosti tudíž správně poznamenal, že není postaveno na jisto, zda stavební řízení bude žalobkyní v budoucnu zahájeno a zda stavební úřad bude mít otázku vlastnického práva za spornou a žalobkyni k prokázání vlastnictví vyzve. Jedná-li se pak o stavební řízení vedené žalovanou ohledně jejího rodinného domu, správně soud I. stupně podotkl, že žalovaná se účastní stavebního řízení jako vlastník sousední nemovitosti a je povinna dle právních norem počínat si tak, aby při provádění stavebních prací nedošlo k poškození okolních nemovitostí. Taková povinnost by se vztahovala i k případnému poškození části sklepa, o němž žalobkyně tvrdí, že se nachází v jejím vlastnictví. Pro případ, že by snad k poškození věci jiného vlastníka při provádění stavebních úprav žalovanou došlo, má žalobkyně k dispozici žalobu na náhradu škody, v rámci níž by se v případě poškození sklepa otázka vlastnického práva k němu řešila jako otázka předběžná.

23. Žalobkyně hovořila o naléhavém právním zájmu také na podkladě skutečnosti, že je povinnou z věcného břemene pečovat o klenbu sklepa pod pozemkem p. č. st. [číslo], a že žalovanou plánovaná demolice jejího rodinného domu může narušit klenbu sklepa a žalobkyně bude muset hradit škody vzniklé poničením sklepa. Ani v tomto ohledu není určovací žaloba právním prostředkem, který by žalobkyni umožnil plnit povinnosti z tvrzené služebnosti. Má-li žalobkyně za to, že ji stíhá povinnost z věcného břemene, v jejímž splnění jí brání okolnost, že nemá přístup do sklepa, může se domáhat nápravy žalobou na plnění, jak bylo soudem I. stupně přiléhavě uvedeno. Námitka žalobkyně, že postrádá smysl, aby byla zavázána z věcného břemene, aniž by byla vlastníkem sklepa, je námitkou směřující do právního vztahu z tvrzené služebnosti, jehož žalovaná však účastna není. I v tomto případě by pak platilo, že vůči osobě oprávněné ze služebnosti by soudní rozhodnutí o určení vlastnictví nebylo závazné.

24. Zamítnutí určovací žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu nelze dle odvolacího soudu považovat za odepření práva žalobkyni na přístup k soudu podle § 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobkyně může využít jiné právní prostředky, jimiž se může ochrany svých práv u soudu domáhat, když procesní podmínka pro projednání jí zvoleného typu žaloby ve smyslu ust. § 80 o. s. ř. není dána. Zmiňovala-li žalobkyně v této souvislosti nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 1440/14, tento není přiléhavý individuálním okolnostem přezkoumávané věci, neboť Ústavní soud ve svém rozhodnutí řešil otázku negativní určovací žaloby o neplatnost smlouvy o podpoře prodeje nemovitosti, kde žalobce neměl jinou možnost ochrany svých práv.

25. Podle § 489 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) věc v právním smyslu je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí. Podle § 505 o. z. je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí. Podle § 120 věta první zákona č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“) součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.

26. Součást věci podle nynější právní úpravy odpovídá vymezení součásti věci podle občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013.

27. Věc v právním smyslu musí být samostatnou věcí. Součást hlavní věci samostatnou věcí v právním smyslu není a nemůže být proto způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů. Hlavní věc i její součást tvoří jedinou věc neboli celek, který je v důsledku toho i podroben jednotnému právnímu režimu ([příjmení], J., [příjmení], J., [příjmení], M., [příjmení], M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 658). Mezi věcí a její součástí vznikají obdobné funkční vazby jako mezi věcí a jejím příslušenstvím (§ 121 odst. 1 obč. zák.); rozdíl spočívá zejména v míře fyzické sounáležitosti a možnosti využít příslušenství věci i jinak než pro věc hlavní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003).

28. Mohou-li předmětem právních vztahů být zásadně samostatné předměty, takovou věcí nemůže být z povahy část jiné věci, která od této věci není oddělena a nelze s ní samostatně disponovat.

29. V době, kdy žalobkyně dle svého tvrzení měla vlastnicky nabýt část sklepa (žalobkyně tvrdila jako nabývací titul darovací smlouvu ze dne [datum]), k níž se domáhá určení vlastnického práva, jakož ani kdy předtím či později, nebyla část sklepa jakkoli vertikálně oddělena od zbývající části sklepa. Žalobkyně se tak domáhá určení vlastnického práva k prostoru, který není předmětem občanskoprávních vztahů.

30. Soudní praxe ohledně nakládání s částí stavby v podmínkách občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 dovodila, že dokud není stavba reálně rozdělena, lze platně učinit předmětem převodu buď celou věc, nebo její ideální díl. Pokud má být např. převedena reálná část stavby, musí jít o takovou její část, která má již právně povahu samostatné věci. Reálné rozdělení stavby je možné jen tehdy, jestliže vzniknou na základě stavebních úprav učiněných podle stavebních předpisů samostatné věci (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 12. 1985 sp. zn. 3 Cz 43/85).

31. V rozhodnutí ze dne 18. 11. 2009 sp. zn. 22 Cdo 4647/2008 Nejvyšší soud uvedl, že určit vlastnické právo lze jen k celé věci, nikoliv jen k její součásti. Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k součásti věci není dán (k tomu např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010 sp. zn. 28 Cdo 537/2010 nebo ze dne 24. 1. 2012 sp. zn. 22 Cdo 992/2010).

32. Nejvyšší soud dále dovodil, že může být někdy nezbytné vyjasnit vlastnictví určitého předmětu, který není věcí v právním slova smyslu, a proto od uvedeného striktního požadavku ustoupil za předpokladu, když se účastník domáhá určení, že má vlastnické právo k tomuto předmětu (součásti) coby součásti věci hlavní. Žalobní petit je pak nutno podle judikatury naformulovat tak, že se účastník domáhá určení vlastnického práva k předmětu, který není věcí v právním slova smyslu, jakožto (coby) součásti věci hlavní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. 22 Cdo 1671/2005 nebo ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. 22 Cdo 2716/2011).

33. Domáhala-li se žalobkyně určení vlastnického práva, bylo její povinností provést konkrétní specifikaci předmětu sporu a přesně formulovat znění petitu žaloby. Žalobkyně požadovala deklarovat vlastnické právo k části sklepa - stavebně neoddělenému prostoru, který nemůže být samostatným předmětem právních vztahů. Již z toho důvodu nemá žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem.

34. Byť žalobkyně i v návaznosti na poučení soudu I. stupně ohledně potřeby tvrdit skutečnosti, z nichž plyne naléhavý právní zájem na požadovaném určení, uvedla, že předmětná část sklepa je součástí stavby (rodinného domu) žalobkyně, vůči žalobnímu petitu svá tvrzení nikterak nepromítla. Nebylo přitom povinností soudu, aby žalobkyni poskytl poučení o žalobním návrhu (petitu), když tento není výsledkem aplikace procesních předpisů, ale vychází z hmotně právních norem a poučení podle § 5 o. s. ř. soud poskytuje účastníkům jen o jejich procesních právech (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2001 sp. zn. 30 Cdo 1857/2001).

35. Lze v dané souvislosti ještě poznamenat, že ani stavba domu žalobkyně není samostatnou věcí, nýbrž je součástí pozemku, jak vyplývá z tvrzení žalobkyně.

36. Nerozdělený hmotný předmět (zde sklep) a každá jeho (neoddělená) část nemůže být ve výlučném vlastnictví jedné osoby a současně ve výlučném vlastnictví jiné osoby. Na požadovaném určení stavebně neodděleného prostoru sklepa nemůže být tudíž naléhavý právní zájem. Uvedený závěr se týká situace, kdy sklep je samostatnou věcí v právním smyslu, tak situace, kdy sklep je součástí věcí hlavní. V případě neoddělené části nelze přesně vymezit, kde začíná či končí vlastnictví jednoho vlastníka a kde vlastníka druhého. Právní úprava i v minulosti připouštěla vlastnictví více osob k (reálně nerozdělené) věci ve formě spoluvlastnictví, takového určení se však žalobkyně nedomáhá.

37. Jelikož soud I. stupně správně uzavřel, že na požadovaném určení není naléhavý právní zájem, odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. ve výroku I. jako věcně správný potvrdil.

38. Potvrzen byl i nákladový výrok II, který odvolací soud shledal rovněž správným. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení vlastnictví k části sklepa, která není fyzicky oddělena od jeho zbývající části, nelze dle odvolacího soudu vycházet pro účely určení odměny advokáta ze znaleckého posudku předloženého žalovanou, neboť znalecký posudek nevychází z geodetického zaměření předmětné části sklepa, což vzbuzuje pochybnost o závěrech znalce. Soud I. stupně při určení odměny advokáta za zastupování žalované aplikoval při určení tarifní hodnoty ustanovení § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též„ vyhláška č. 177/1996 Sb.“), které je pro posuzovanou věc správnou právní normou, když předmět sporu nespadá pod věci vymezené v odstavci 3 a 4 téhož ustanovení.

39. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Procesně neúspěšné žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady této fáze řízení ve výši 4.356 Kč, představující odměnu advokáta za dva úkony právní služby po 1.500 Kč (písemné vyjádření k odvolání, účast u jednání dne [datum]) podle § 9 odst. 1, § 7, § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč ke 2 úkonům právní služby podle § 13 odst. 1, 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a náhrady 21 % DPH ve výši 756 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Z důvodů zmíněných v předchozím odstavci nebyla žalované přiznána náhrada za odměnu znalce jako neúčelný náklad.

40. K zaplacení náhrady nákladů odvolacího řízení byla určena lhůta do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), platebním místem byl určen advokát žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení