59 Co 179/2021-151

Rubrum

Krajský soud v Brně, pobočka ve [obec], rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Dalibora Bruka a soudců JUDr. Ivony Ryšánkové a JUDr. Bronislavy Tinklové, LL.M., ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových, [IČO] sídlem [adresa] o určení vlastnického práva o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 28. 5. 2021, č. j. 14 C 200/2020-118 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. mění tak, že se určuje, že žalobce je vlastníkem části pozemku s dosavadním [parcelní číslo] v obci [obec], k. ú. [obec] u [obec], nově označeném jako pozemek st. [parcelní číslo] o výměře 166 m2, pozemek [parcelní číslo] o výměře 64 m2 a pozemek [parcelní číslo] o výměře 715 m2, vše v obci [obec], [katastrální uzemí] tak, jak jsou zaměřené, oddělené a nově označené v geometrickém plánu vyhotoveném [právnická osoba], sídlem [adresa], ze dne [datum], číslo plánu [číslo], který je nedílnou součástí tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 28.160 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že žalobce a) [obec] Skupina je vlastníkem v rozsahu id. k části pozemku s dosavadním [parcelní číslo] v obci [obec], k. ú. [obec] u [obec], a to pozemku p. č. st. [číslo] o výměře 166 m2, [parcelní číslo] o výměře 64 m2, [parcelní číslo] o výměře 715 m2, vše v obci [obec], k. ú. [obec] u [obec] tak, jak jsou zaměřené, oddělené a nově označené v geometrickém plánu vyhotoveném [právnická osoba], se sídlem [adresa], ze dne [datum], č. plánu [číslo] (dále jen„ příslušný geometrický plán“) (výrok I.), dále zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně b) [jméno] [příjmení] domáhala určení, že je spoluvlastníkem o velikosti id. k části pozemku s dosavadním [parcelní číslo] v obci [obec], k. ú. [obec] u [obec], a to pozemku p. č. st. [číslo] o výměře 166 m2, [parcelní číslo] o výměře 64 m2, [parcelní číslo] o výměře 715 m2, vše v obci [obec], k. ú. [obec] u [obec] tak, jak jsou zaměřené, oddělené a nově označené v příslušném geometrickém plánu (výrok II.), zamítl žalobu v části, kterou se žalobce a) a žalobkyně b) domáhali určení, že jsou spoluvlastníky každý o velikosti podílu id. stavby [adresa] jako součásti pozemku p. č. st. [číslo] vzniklého z dosavadního [parcelní číslo] v obci [obec], k. ú. [obec] u [obec], jak byla zaměřena, oddělena a nově označena v příslušném geometrickém plánu (výrok III.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů řízení 21.360 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce a) (výrok IV.) a žalobkyni b) povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 1.197,28 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok V.).

2. V podstatných částech odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že žalobce a) a žalobkyně b) se žalobou ze dne [datum] domáhali určení, že jsou rovnodílnými podílovými spoluvlastníky pozemků p. č. st. [číslo] o výměře 166 m2, [parcelní číslo] o výměře 64 m2, [parcelní číslo] o výměře 715 m2, nově vytvořených z pozemkové parcely [parcelní číslo] vše v obci [obec], k. ú. [obec] u [obec] podle příslušného geometrického plánu, když naléhavý právní zájem spatřovali v dosažení shody mezi zapsaným stavem v katastru nemovitostí se stavem právním. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Po provedení dokazování shodnými tvrzeními, listinami, účastnickým výslechem žalobce a) a svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], když soud prvního stupně neprovedl dokazování kopií žádosti o zápis novostavby do listu vlastnictví ze dne [datum] pro rozpor s § 118b o. s. ř. a výslechem žalobkyně b) pro zpětvzetí tohoto důkazního návrhu, vyšel soud prvního stupně ze skutkového zjištění, že rodiče žalobce a) – [obec] Skupina a [jméno] [příjmení] vlastnili pozemky p. [číslo] p. [číslo] p. č. st. 515, které sousedily s pozemkem [parcelní číslo], který vlastnila ke dni své smrti dne [datum] [jméno] [příjmení], rozená [příjmení], žijící v USA. Kolem roku 1970 uzavřeli rodiče žalobce a) s příbuzným [jméno] [příjmení] panem [příjmení] dohodu, dle které měli získat za úplatu či směnou za jiné své pozemky část pozemku p. [číslo] to část oddělenou, zaměřenou a nově označenou dle výše uvedeného geometrického plánu jako p. [číslo] p. č. st. [číslo] a [parcelní číslo]; předmětná dohoda nebyla zapsána do evidence nemovitostí. Po uzavření této dohody začali rodiče žalobce a) pozemky užívat – pozemek [parcelní číslo] jako zahradu, p. č. st. [číslo] jako zahradu a později zastavěnou plochu, pozemek [parcelní číslo] jako pole. Rodiče žalobce a) oddělili kolem roku 1983 tyto pozemky od zbývající části pozemku [parcelní číslo] ([parcelní číslo]) plotem, stavbami chléva a seníku na p. č. st. [číslo], navazujícími na stavby na p. č. st. 515, a plotem až k hranici s pozemkem [parcelní číslo]. Předmětné pozemky tvořily se stavbou na p. č. st. 515 (později [adresa]) a zahradami právních předchůdců žalobce a) jeden celek, oddělený od ostatních nemovitostí cestou a plotem. Stavby chléva a seníku na p. č. st. [číslo] (tzv. druhý dvůr) navazující na stavbu na pozemku p. č. st. 515 byly povoleny a byl vydán souhlas s jejich trvalým užíváním. Rodiče žalobce a) užívali pozemky ve stejném rozsahu a stejným způsobem až do smrti otce žalobce a) dne [datum]. V dědictví po otci žalobce a) nebyly předmětné pozemky (nyní p. [číslo] p. č. st. [číslo] a [parcelní číslo]) ani hospodářské stavby na pozemku p. č. st. [číslo] projednány. Žalobce a) z dědictví po otci získal podíl id. k nemovitostem p. [číslo] p. [číslo] p. č. st. 515 a dosud nezapsané stavbě domu na p. č. st.

515. Po smrti otce začal žalobce a) společně s matkou užívat sporné pozemky ve stejném rozsahu a stejným způsobem jako je užívali jeho rodiče společně. Po smrti matky dne [datum] žalobce a) nabyl z dědictví po matce druhou id. k uvedeným pozemkům a stavbě. V dědictví po matce žalobce a) nebyly sporné pozemky p. [číslo] p. č. st. [číslo] a [parcelní číslo] ani hospodářské stavby na pozemku p. č. st. [číslo] projednány. Po smrti matky začal žalobce a) pozemky p. [číslo] p. č. st. [číslo] a [parcelní číslo] užívat stejně jako dosud byly užívány za života jeho rodičů a tyto takto užívá doposud. Stavby na pozemku p. č. st. [číslo] tvoří se stavbami na pozemku p. č. st. 515 a domem [adresa] uzavřený, veřejnosti nepřípustný stavební celek. Žalobce a) neplatil daň z nemovitostí p. [číslo] p. č. st. [číslo] a [parcelní číslo] ani za hospodářské stavby. V roce 2006 převedl žalobce a) kupní smlouvou s právními účinky vkladu dne [datum] na žalobkyni b) spoluvlastnictví podíl id. k domu [adresa] na pozemku p. č. st. 515, k pozemku p. č. st. 515, p. [číslo] p. [číslo] PK [parcelní číslo]; pozemky p. [číslo] p. č. st. [číslo] a [parcelní číslo] ani hospodářské stavby na pozemku p. č. st. [číslo] nebyly předmětem této kupní smlouvy, ale žalobci je společně užívali tak jako je již dříve užíval žalobce a) nebo jeho rodiče. Žalobci v roce 2014 zjistili, že k pozemkům p. [číslo] p. č. st. [číslo] a [parcelní číslo] (jako součásti [parcelní číslo]) je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník [jméno] [příjmení], rozená [příjmení]. Pozemky p. [číslo] p. č. st. [číslo] a [parcelní číslo] dle oddělujícího geometrického plná mají v souhrnu výměru 945 m2, což je 50,3 % z výměry pozemku p. [číslo] p. [číslo] p. č. st. 515 (o souhrnné výměře 1876 m2); při původní výměře p. [číslo] když směnnou smlouvou ze dne [datum] došlo ke snížení výměry tohoto pozemku žalobců z výměry 729 m2 na 400 m2, činily pozemky p. [číslo] p. č. st. [číslo] a [parcelní číslo] z výměry pozemků žalobců 42,14 %. Žalovaná nabyla vlastnictví k pozemkům jako odúmrť po [jméno] [příjmení] dne [datum] a její vlastnické právo k pozemku [parcelní číslo] (nyní evidován jako [parcelní číslo]) bylo zaspáno do katastru nemovitostí s účinky zápisu ke dni [datum]. Právně kvalifikačně soud prvního stupně uzavřel s odkazem na § 80 o. s. ř., že na požadovaném určení je dán naléhavý právní zájem, neboť určení poskytne pevný základ pro právní poměry účastníků, předejde dalším žalobám na plnění a bude odstraněn případný nesoulad mezi stavem faktickým a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. S odkazem na § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů a § 134 odst. 1, § 130 odst. 1, § 872 odst. 6 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ občanský zákoník“) uzavřel soud prvního stupně, že vydržení bylo zavedeno až novelou zákonem č. 131/1982 Sb., účinným od 1. 4. 1983, avšak nebylo možno vydržet vlastnické právo k pozemku. Až novelou zákonem č. 509/1991 Sb., účinným od 1. 1. 1992, bylo zavedeno vydržení vlastnického práva ve vztahu k pozemkům. V poměrech dané věci se soud prvního stupně zabýval k [datum] tím, zda měli právní předchůdci žalobců nebo žalobci pozemky v držení nepřetržitě deset let, zda se jejich držba opírala o titul vydržení, zda byla jejich držba oprávněná, a uzavřel, že žalobce a) a jeho matka drželi pozemky k [datum] společně, přičemž držbu pozemků vykonávali tím, že pozemky fakticky ovládali (užívali je jako pole, zahradu, jako zastavěnou plochu) a takto je ovládali v úmyslu držet je pro sebe, když je považovali za součást svých nemovitostí, s nimiž tvořili jednotný funkční celek. Vyšel z toho, že jejich společná držba se opírala o domnělý právní titul založený dohodou z roku 1970 mezi rodiči žalobce a příbuznými vlastníka zapsaného v katastru movitostí ([anonymizováno]); samotný vlastník byl pro právní předchůdce žalobce a) z důvodu pobytu v USA nedostupný. Smrtí otce žalobce a) spoluvlastnický podíl k předmětným pozemkům děděním nenabyl, neboť na tyto pozemky rozhodnutí o dědictví nedopadalo, avšak vzhledem k charakteru držby předmětných pozemků společně s vlastněnými pozemky od okamžiku smrti otce byl žalobce a) společně s matkou k [datum] oprávněným držitelem, neboť mohli být v dobré víře, že jim věc patří; mohli přitom vyjít ze započtení desetileté vydržecí doby od [datum] do [datum]. Smrtí matky dne [datum] žalobce a) nenabyl její spoluvlastnický podíl k předmětným pozemkům děděním, neboť tento spoluvlastnický podíl nebyl v rámci dědictví projednán, avšak obdobně jako po smrti otce se žalobce a) chopil držby předmětných pozemků v dobré víře, že je vlastníkem těchto pozemků s tím, že po smrti otce si žalobce a) již nemohl dle § 134 odst. 2 občanského zákoníku započíst vydržecí dobu po své matce, neboť ta se již ke dni smrti stala spoluvlastníkem předmětných pozemků. Žalobci a), který se chopil držby pozemků ihned po smrti své matky, počala od [datum] běžet desetiletá vydržecí doba, která uplynula dne [datum] a tímto okamžikem se žalobce a) stal vlastníkem celých předmětných pozemků. K otázce oprávněnosti držby a dobré víry žalobce a) i jeho právních předchůdců až do [datum] zdůraznil soud prvního stupně, že žalobci i jeho právní předchůdci byli v dobré víře, že jim svědčí právní důvod (dohoda rodičů s příbuzným [jméno] [příjmení]), pozemky byly nerušeně užívány a od roku 1983 byly oploceny a tvořily s pozemky ve vlastnictví právních předchůdců žalobce a) uzavřený funkční celek, stavby na pozemku p. č. st. [číslo] byly povoleny úřady. Pro posouzení dobré víry právních předchůdců žalobce a) není rozhodná plocha předmětných pozemků ve vztahu k ploše pozemků, k nimž měli zapsáno vlastnické právo v evidenci nemovitostí. Žalobce a) se teprve roku 2014 dozvěděl o tom, že vlastnické právo k pozemkům má zapsán někdo jiný. Žalovaná byla zapsána jako vlastník do katastru nemovitostí až dne [datum]. O povinnosti účastníků řízení k náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl dle zásady úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala do jeho výroku I. a IV. odvolání žalovaná. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v napadané části zamítne a žalované přizná právo na náhradu nákladů řízení, alternativně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V podstatném v odvolání namítala, že nebylo v řízení prokázáno, že by právní předchůdci žalobce a) uzavřeli dohodu, kterou by předmětné pozemky nabyli do svého vlastnictví; nebylo možno ani dovodit, o jakém obsahu měla být taková dohoda uzavřena. Soud prvního stupně také nesprávně vyhodnotil otázku dobré víry žalobce a) a žalobkyně b), a to jednak ve vztahu k výměře sporných pozemků a pak ke skutečnosti, že žalobce a) uhradil žalované za užívání předmětných pozemků náhradu za bezdůvodné obohacení a měl zájem sporné pozemky od žalované odkoupit.

4. Žalobce a) [obec] Skupina (dále již jen jako„ žalobce“) v písemném vyjádření k odvolání navrhl, že odvolací soud v napadené části rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a přiznal žalobcům právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Zejména uvedl, že v návaznosti na dohodu o směně pozemků s panem [jméno] [příjmení] právní předchůdci žalobce užívali předmětné pozemky, když postavili na předmětných pozemcích seník, chlévy, dvorek a část užívali jako zahradu pro pěstování zemědělských plodin, přičemž nebyli žádným způsobem v držbě rušeni. Pozemky p. č. st. [číslo] a [parcelní číslo] ani neměly samostatný přístup a po vydržecí dobu byly a stále jsou přístupné pouze z domu žalobců. Žalobce neměl pochybnosti o vlastnictví pozemků, které získal od svých předků. Žalobce nenabyl pozemek, který by neznal, ale nabyl pozemek, který byl na něho převeden jeho právními předchůdci a byl jimi užívaný. Neměl důvod pochybovat o jeho výměrách, když vše tvořilo uzavřený funkční celek.

5. Krajský soud v Brně, pobočka ve [obec], jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.), po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal napadený rozsudek a řízení jemu předcházející v intencích institutu neúplné apelace z uplatněných důvodů dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. e), g) o. s. ř., přičemž odvolání neshledal důvodným z níže vysvětlených důvodů.

6. Předmětem přezkumu odvolacího soudu byl pouze odvoláním napadaný výrok I. a související nákladový výrok IV. rozsudku, týkající se právních vztahů k žalobci.

7. Výroky II, III a V rozsudku soudu prvního stupně nabyly samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

8. V projednávaném případě se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem id. předmětných nemovitých věcí.

9. U jednání odvolacího soudu dne [datum] navrhl žalobce rozšíření žaloby o určení, že je vlastníkem i druhé id. sporných nemovitostí, tj. domáhal se dále určení, že je vlastníkem sporných nemovitostí jako celku. Návrhu žalobce o rozšíření žaloby odvolací soud vyhověl a rozšíření žaloby za přítomnosti ostatních účastníků odvolacího řízení (žalované) v jednání připustil (§ 95 o. s. ř., § 216 o. s. ř. a contrario).

10. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

11. Žaloba na určení práva byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní – jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze praktický – nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích. O naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což – řečeno jinými slovy – znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 17/95 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, 2 Cz 8/71, uveřejněný pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Domáhá-li se vlastník nemovitosti, resp. ten, kdo vlastnictví tvrdí, určení svého vlastnického práva k pozemku za účelem jeho zápisu do katastru nemovitostí, nebo za účelem odstranění duplicity zápisu vlastnického práva, je naléhavý právní zájem na požadovaném určení dán vždy (např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1875/2002 nebo ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2727/2020).

12. Soud prvního stupně dospěl k závěru o existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení zejména z důvodu, že požadované určení nastolí jistotu v právních vztazích účastníků a předejde příp. nárokům na plnění (bod 38 napadeného rozsudku), přičemž na tento právně kvalifikační závěr soudu prvního stupně lze jako na správný odkázat. Lze dodat, že v případě neexistence mimosoudní dohody požadované určení může přinést účelnou ochranu práva či právního postavení žalobce, obzvláště za situace, že platí tzv. zásada formální a materiální publicity katastru nemovitostí.

13. Uvedené právní vztahy – jejich vznik, práva a povinnosti z nich vzniklé - je třeba podřadit v souladu s § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, pod právní úpravu dosavadních právních předpisů.

14. Podle § 129 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do [datum] (dále jen„ občanský zákoník“) držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.

15. Podle § 130 odst. 1 občanského zákoníku je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

16. Podle § 134 odst. 1 občanského zákoníku oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

17. Podle § 868 občanského zákoníku pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona (tedy občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) i vztahy vzniklé před [datum]; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před [datum] se však posuzují podle dosavadních předpisů.

18. Vydržení představuje jeden z více možných způsobů nabytí vlastnického práva. Vydržení slouží především k nastolení právní jistoty a k poskytnutí ochrany osobě, která dlouhodobě opodstatněně věří, že je vlastníkem věci, zatímco skutečný vlastník je absolutně nečinný a držbu vlastnického práva nikterak nerozporuje.

19. Pro vydržení vlastnického práva je třeba splnit několik zákonných podmínek, přičemž základním předpokladem je držba vlastnického práva (§ 129 občanského zákoníku).

20. Držbou se dle ustálených judikatorních závěrů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1734/2015) rozumí skutečnost, kdy držitel věc, která má být předmětem vlastnického práva, fakticky ovládá (corpus possessionis) a nakládá s ní jako s vlastní (animus possidendi).

21. Má se za to, že fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. panství nad věcí.

22. V řízení bylo prokázáno, a odvolací soud na tyto přiléhavé skutkové a z nich učiněné právně kvalifikační závěry soudu prvního stupně zcela odkazuje, že žalobce (a předtím od 70. let minulého století jeho právní předchůdci – rodiče) předmětné pozemky ovládali (corpus possessionis) tak, že je užívali jako pole, zahradu či zastavěnou plochu, a takto je ovládali v úmyslu držet jako vlastní (animus possidendi), když je považovali za součást svých nemovitostí, s nimiž také tvořili jednotný funkční celek, který postupně v průběhu 70. let a 80. let minulého století zastavěli a oddělili od zbylé části pozemku [parcelní číslo] (později [parcelní číslo]) v k. ú. [obec] u [obec], aniž by byli v této své držbě jakkoli rušeni. Lze tedy učinit nepochybný závěr, že žalobce i jeho právní předchůdci vykonávali skutečnou držbu a nebyli tak toliko detentory tohoto pozemku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018).

23. Lze dodat, že soud prvního stupně správně neprovedl dokazování kopií žádosti o zápis novostavby (důvody viz bod 32 napadeného rozsudku). Pokud však neprovedl dokazování výslechem žalobkyně b), nelze takový procesní postup soudu odůvodnit„ zpětvzetím“ takového důkazního návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 21 Cdo 426/2002); lze však odkázat na jeho nadbytečnost, neboť tvrzení, k jehož ověření byl důkaz žalobci navrhován, bylo v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno.

24. V souvislosti s vydržením dále občanský zákoník klade požadavky na povahu držby vlastnického práva, mají-li nastat účinky předvídané v § 134 odst. 1 občanského zákoníku. Držba musí být dle uvedeného ustanovení oprávněná. Oprávněnost držby se zakládá na pojetí dobré víry (§ 130 odst. 1 občanského zákoníku), jíž se rozumí psychický stav držitele, kdy se takový držitel domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Dobrověrnost držitele se hodnotí objektivně a nikoliv pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) držitele, tj. důraz je kladen nato, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1846/2000 a ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015). Oprávněná držba se tedy de facto zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Je tedy přijímáno, že omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001).

25. Soud prvního stupně správně v posuzované věci poukázal (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky), že dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být nezbytně dán. Postačí, že je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titulu je; postačuje tedy domnělý právní titul (titulus putativus).

26. Na druhou stranu je ale třeba zdůraznit, že je třeba okolnosti a z nich vyplývající právní důsledky uchopení držby zkoumat u každého držitele zvlášť. Nedostatek dobré víry předchůdce totiž nevylučuje dobrou víru dalšího držitele - např. nebyl-li, resp. nemohl-li být zůstavitel v dobré víře, nevylučuje to dobrou víru dědice (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000).

27. Ustálené judikatorní závěry pak vycházejí z teze, že v případě, že účastník řízení sám podmínky vydržení nesplní, je namístě zabývat se tím, zda i držba jeho předchůdců byla kvalifikovaná, případně zda již tito předchůdci věc nevydrželi (§ 134 odst. 3 občanského zákoníku). Pokud však účastník, který vydržení uplatňuje, sám jeho podmínky splnil, je nadbytečné zabývat se i oprávněností držby, případě vydržením jeho předchůdců (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000).

28. Proto s ohledem na výše uvedené závěry bylo namístě, aby se soud prvního stupně nejprve zabýval tím, zda žalobce sám splnil podmínky vydržení. V případě kladného závěru, bylo nadbytečným zabývat se i oprávněností držby jeho právních předchůdců (rodičů).

29. Podle § 460 občanského zákoníku se dědictví nabývá smrtí zůstavitele.

30. Zákon v uvedeném ustanovení výslovně stanoví, že dědické právo vzniká smrtí zůstavitele, je však třeba podotknout, že dědictví po zůstaviteli nabývá jen ten dědic, jemuž je usnesením státního notářství (nyní soudu) nabytí dědictví pravomocně potvrzeno (zásada úřední ingerence).

31. Odvolací soud také připomíná, že v intencích předvídatelnosti svého rozhodnutí u jednání odvolacího soudu dne [datum] seznámil účastníky s tím, že odvolací soud může odvíjet posouzení vydržení předmětných nemovitostí žalobcem od jiného titulu – rozhodnutí o vypořádání dědictví po jeho právních předchůdcích (rodičích), přičemž současně dal při jednání procesním stranám prostor skutkově i právně k této otázce argumentovat.

32. V posuzované věci se žalobce chopil držby, mimo jiné, id. sporných pozemků na základě rozhodnutí o vypořádání dědictví po jeho otci, zemřelém dne [datum] (rozhodnutí Státního notářství v [obec] ze dne 5. 8. 1986, sp. zn. D 2215/1985, které nabylo právní moci [datum]) a počal je užívat (fakticky ovládat jako vlastní) ode dne úmrtí otce (§ 460 občanského zákoníku) tak, jako je dříve užíval i jeho otec. Ze způsobu užívání lze přitom dovodit, že se jednalo skutečně o držbu. Nepřetržitá držba těchto pozemků žalobcem přesáhla datum [datum] a trvala po zákonem stanovenou dobu (10 let) pro vydržení vlastnického práva k nemovité věci (§ 134 odst. 1 občanského zákoníku) i nadále.

33. Dále se žalobce chopil držby druhé id. sporných pozemků na základě rozhodnutí o vypořádání dědictví po jeho matce, zemřelé dne [datum] (usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 25. 7. 1996, č. j. D 1439/95-41, které nabylo právní moci dne [datum]) a počal je užívat (fakticky ovládat jako vlastní) ode dne úmrtí matky (§ 460 občanského zákoníku) tak, jako je dříve užívala i jeho matka. Ze způsobu užívání lze přitom dovodit, že se jednalo skutečně o držbu. Nepřetržitá držba těchto pozemků žalobcem trvala po zákonem stanovenou dobu (10 let) pro vydržení vlastnického práva k nemovité věci (§ 134 odst. 1 občanského zákoníku) i nadále.

34. Z ustálených judikatorních závěrů se podává, že pokud se nabyvatel nemovitých věcí na základě právní skutečnosti způsobilé k nabytí vlastnického práva chopí držby pozemku (nebo i jen jeho části), na který se tato právní skutečnost nevztahuje, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku. Rozhodným pro posouzení objektivní dobré víry držitele jsou v tomto případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku, v tom ohledu, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. [příjmení] při posouzení dobré víry bude hrát především otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016), otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, [číslo] str. 101), existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr výměry skutečně nabytého pozemku k části pozemku drženého (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015), jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě části jeho pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009). Naopak v tomto případě je nerozhodné, že držitel neplatil daň z části jím drženého soudního pozemku, pokud současně platil daň alespoň z jím skutečně nabytého pozemku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1734/2015).

35. Pro posouzení, jaký poměr ploch nabytého a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen nabytý pozemek, nelze stanovit jednoznačné hledisko, a proto je třeba každý případ posoudit individuálně. Omluvitelný omyl, a tedy i oprávněnou držbu, nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku skutečně nabytého, výjimečně i více, jsou-li dány zvláštní okolnosti případu. Těmito okolnostmi může být například, půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru a jeho umístění v terénu, nepřehlednost terénu, uvedení do omylu znalcem (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1384/2010 nebo rozsudek ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 954/2005). Výměra by však v zásadě neměla přesáhnout 100 %, ledaže jsou dány zcela výjimečné okolnosti případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015).

36. Odvolací soud nemá důvod odklonit se od citovaných judikatorních závěrů, avšak s ohledem na individuálnost každého případu je nelze absolutizovat. Ostatně i sám Nejvyšší soud České republiky zdůrazňuje potřebu přihlédnout ke všem relevantním okolnostem případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004).

37. V dané věci je třeba předně uvést, jak správně zdůraznil již soud prvního stupně, že sporné pozemky byly od 70. let minulého století užívány právními předchůdci žalobce jako součásti jejich pozemku a nejpozději od 80. let minulého století byly právními předchůdci žalobce zastavěny hospodářskými budovami (konkrétně pozemek p. č. st. [číslo]) a tzv. připloceny: s ostatními pozemky právních předchůdců žalobce tvořili přitom jeden funkční celek.

38. Žalobce, který sporné pozemky dříve užíval se svými právními předchůdci, nenabýval pozemky, které by neznal, ale nabýval pozemky (jako jeden funkční celek) po zemřelých osobách jemu blízkých (§ 116 občanského zákoníku), pročež žalobce neměl zvláštního důvodu se zajímat o parametry tohoto celku. Z hlediska běžné opatrnosti je třeba jistě zdůraznit rozdíl v přístupu nabyvatele v případě, kdy je mu věc prodávána za úplatu třetím subjektem, a v případě, kdy ji nabývá v dědickém řízení (po úmrtí nejbližších osob) z jejich déletrvající nerušené držby. Konečně výměra žalobcem nabývaných pozemků v posuzovaném případě není v rozhodnutí o vypořádání dědictví po rodičích žalobce ani uvedena (č. l. 7 a č. l. 9 spisu).

39. Poukázat lze v dané věci i na legitimní očekávání žalobce, resp. jeho právních předchůdců spočívající v důvěryhodnosti aktů státu, kdy podstatou uplatňování veřejné moci ve státu je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že stavební úpravy - přestavby a přístavby zčásti na pozemku [parcelní číslo] (později [parcelní číslo]) v k. ú. [obec] u [obec] byly právním předchůdcům žalobce, event. žalobci povoleny a byl vydán souhlas s trvalým užíváním těchto objektů (č. l. 24, č. l. 78 spisu).

40. Výše uvedené okolnosti jsou pak způsobilé vyvolat u žalobce omluvitelný omyl ohledně i výměry držených pozemků (ve vztahu k poměru ploch na základě rozhodnutí o vypořádání dědictví žalobcem nabytých pozemků), a to zejména za situace kdy výměra předmětných pozemků činila do roku 2013 (srov. bod 35 in fine napadeného rozsudku) 42,14 % z výměry pozemků žalobcem nabytých (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015).

41. Nelze dále než rovněž nezdůraznit skutečnost dlouhodobě nerušené držby sporných pozemků právními předchůdci žalobce a následně i žalobcem samým přesahující v souhrnu 40 let.

42. S ohledem na vše výše uvedené odvolací soud připomíná právní domněnku vyjádřenou v § 130 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku, podle níž se v pochybnostech má za to, že držba je oprávněná.

43. Jak odvolací soud již uvedl výše, dobrá víra musí být dána po celou vydržecí dobu. Zaniká ve chvíli, kdy se držitel (případně jeho zástupce) od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003 a ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006).

44. Skutečnost, která nepochybně byla schopná v žalobci (a žalobkyni) vyvolat důvodné pochybnosti o tom, že jsou vlastníky sporných pozemků, nastala nejpozději již v souvislosti se směnnou části pozemků žalobce s obcí [obec] v roce 2013, nikoliv jak soud prvního stupně nesprávně uvedl v roce 2014 (viz vyjádření žalobce k odvolání); tato skutečnost nicméně nemá na odvolací řízení žádný význam, neboť žalobce nabyl oba spoluvlastnické podíly ke sporným pozemkům vydržením před tímto datem, konkrétně spoluvlastnický podíl v rozsahu id. , který předtím držel jeho otec, nabyl dne [datum], a spoluvlastnický podíl v rozsahu id. , který předtím držela jeho matka, nabyl dne [datum].

45. Co se týče kupní smlouvy ze dne [datum], s právními účinky vkladu dne [datum], kterou se žalobce zavázal převést žalobkyni b) [jméno] [příjmení], dříve [příjmení], vlastnické právo k id. nemovitých věcí – pozemkům p. [číslo] p. [číslo] p. č. st. [anonymizováno], PK [parcelní číslo] a domu [adresa] na pozemku p. č. st. 515 v k. ú. [obec] u [obec] – za cenu 420.000 Kč, na základě níž se [jméno] [příjmení], dříve [příjmení], chopila držby i předmětných pozemků tak, jako je dosud užíval žalobce, neměla tato skutečnost pro posouzení věci význam. Žalobce sice na základě uvedené kupní smlouvy přestal vykonávat držbu spoluvlastnického podílu v rozsahu id. sporných pozemků, avšak již s ohledem na skutečnost, že žalobkyně b) [jméno] [příjmení] svou držbu nevykonávala v dobré víře po zákonem stanovenou dobu 10 let, neboť nejpozději v roce 2013 byla na dobré víře zpochybněna, k vydržení žalobkyní b) dojít nemohlo; nadto podle § 114 občanského zákoníku ve spojení s § 134 odst. 4 občanského zákoníku vydržecí doba mezi manželi nepočíná běžet ani neběží, a i kdyby vydržecí doba přeci jen běžet mohla, nemohla by si žalobkyně b) [jméno] [příjmení] započíst dobu oprávněné držby žalobce, neboť tento již sám vlastnické právo vydržením nabyl, takže by mohla vydržet toliko na jeho úkor (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2002/2006 nebo ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1577/2018).

46. Rovněž je třeba podotknout, že otázka, zda se žalobkyně b) stala vlastníkem id. sporných pozemků, byla v řízení před soudem prvního stupně pravomocně vyřešena (výrok II. napadeného rozsudku).

47. Jelikož žalobce nabyl vlastnické právo ke sporným pozemkům již za účinnosti občanského zákoníku, nebylo třeba se blíže zabývat otázkou mimořádného vydržení vlastnického práva. Přesto lze upozornit na skutečnost, že podle přechodného ustanovení § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, vydržecí doba u nemovitých věcí neskončí dříve než uplynutím pěti let od nabytí účinnosti posledně citovaného zákona, což znamená, že vlastnické právo bylo možné mimořádně vydržet (tzv. poctivou držbou, tj. s přesvědčením držitele, že je vlastníkem předmětné věci; § 992 posledně citovaného zákona) nejdříve ke dni [datum].

48. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalované, že by skutečnost, že žalobce poté, co byl proveden zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí pro žalovanou (tj. po [datum]), plnil žalované z titulu bezdůvodného obohacení za užívání sporných pozemků či měl zájem o zakoupení sporných pozemků poté, co vyšlo najevo, že není jejich vlastníkem, měla dopad na (předchozí) dobrou víru žalobce. Odvolací soud tyto skutečnosti zvážil s dalšími okolnostmi případu, přičemž neshledal, že by tyto svědčily o tom, že žalobce nemohl být v době chopení se držby v dobré víře, případně že by o svou dobrou víru v průběhu vydržecí doby přišel. Tyto skutečnosti naopak spíše nasvědčují tomu, že se žalobce snažil prvně vyřešit věc smírně a teprve následně přistoupil k podání žaloby, čemuž nelze ale ničeho vytknout.

49. Ze všech výše uvedených důvodů po připuštění rozšíření žaloby odvolacím soudem odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně musel změnit v intencích § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobě žalobce na určení vlastnického práva ke sporným pozemkům jako celku vyhověl.

50. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud podle § 211 a § 224 odst. 1, 2 ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobci odvolací soud dle zásady odpovědnosti za výsledek řízení vyjádřené v § 142 odst. 3 o. s. ř. přiznal vůči žalované, která nebyla ve věci převážně úspěšná, když žalobce byl neúspěšný ve věci pouze v nepatrné části (výrok III napadeného rozsudku), právo na plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, vycházeje z tarifní hodnoty sporu představované částkou 50.000 Kč v souladu s § 6 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“). Tyto účelně vynaložené náklady žalobce sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5.000 Kč a nákladů za zastoupení žalobce advokátem, kterému náleží dle § 7 bodu 5., § 11 odst. 1 písm. a), d), g), § 12 odst. 4 advokátního tarifu odměna advokáta po 4.960 Kč za 6 úkonů právní služby – převzetí a přípravu zastoupení, žalobu, vyjádření ve věci samé ze dne [datum], účast u jednání soudu dne [datum] a dne [datum] (dva úkony právní služby) a dále odměna advokáta po 2.480 Kč za 2 úkony právní služby dle § 7 bodu 5., § 11 odst. 2 písm. f), § 12 odst. 4 advokátního tarifu - za účast u jednání soudu dne [datum] a dne [datum], při kterých došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí, dále rovněž náhrada hotových výdajů advokáta za tyto úkony právní služby v souhrnné výši 2.400 Kč (8 x 300 Kč) dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a náhrada za ztrátu času v rozsahu 6 x 30 min. v souhrnné výši 600 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu, z čehož na žalobce v řízení před soudem prvního stupně připadá z těchto společných nákladů.

51. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud ve vztahu mezi účastníky řízení podle § 211 a § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci odvolací soud dle zásady odpovědnosti za výsledek řízení vyjádřené v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal vůči žalované, která vedla odvolací řízení nedůvodně, právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, vycházeje z tarifní hodnoty sporu představované částkou 50.000 Kč dle § 6 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu Tyto účelně vynaložené náklady žalobce sestávají z nákladů za zastoupení žalobce advokátem, kterému náleží dle § 7 bodu 5., § 11 odst. 1 písm. g), k) advokátního tarifu odměna advokáta za tyto úkony právní služby po 3.100 Kč – vyjádření k odvolání ze dne [datum] a účast u jednání odvolacího soudu dne [datum] a také náhrada hotových výdajů za tyto úkony právní služby v souhrnné výši 600 Kč (2 x 300 Kč) dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu.

52. Celkem je proto žalovaná povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů před soudy obou stupňů částku 28.160 Kč (21.360 Kč + 6.800 Kč).

53. Lhůta splatnosti pak byla stanovena obecná pariční v souladu s § 160 odst. 1 větou před středníkem o. s. ř. a § 211 o. s. ř., neboť v řízení nevyšly najevo žádné důvody pro stanovení lhůty delší (§ 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.). Dle § 149 odst. 1 o. s. ř. a § 211, § 224 odst. 1 o. s. ř. je uložená povinnost náhrady nákladů řízení splatná k rukám advokáta.