59 Co 246/2021-246

Rubrum

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Dalibora Bruka a soudců JUDr. Ladislava Pavlíčka a JUDr. Bronislavy Tinklové, LL.M., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1. [územní celek], [IČO] sídlem [adresa] 2. [anonymizována dvě slova] [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných: [pojišťovna], [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení 599.726,75 Kč o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve [obec] ze dne 17. 9. 2021, č. j. 38 C 284/2020-206 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1. na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní, žalovanou 2. a vedlejším účastníkem žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaných společně a nerozdílně zaplacení částky 599.726,75 Kč (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a žalobkyně je povinna nahradit České republice – Okresnímu soudu ve [obec] náklady řízení ve výši 2.025 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. V podstatných částech odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že se žalobkyně dne [datum] procházela po chodníku nacházejícím se na pozemku žalovaného 1. na parcele [číslo] v k. ú. [obec], který je ve správě žalované 2. Do chodníku je vsazena kašna v podobě železničních závor, z níž tryská voda do jejího okolí, přičemž kašna je prakticky součástí uvedeného chodníku. Dne [datum] žalobkyně vstoupila do prostoru blíže kašny vydlážděného dlažebními kostkami, který byl od okolního chodníku vydlážděného zámkovou dlažbou stěží rozeznatelný. Při došlapu na krajní dlažební kostky žalobkyně podklouzla a upadla. Při pádu utrpěla komplikovanou zlomeninu lokte, jejíž léčba byla zdlouhavá a vyžádala si dvě operace. S odkazem na předložený posudek uplatnila žalobkyně nárok na náhradu za ztížené společenské uplatnění ve výši 407.841 Kč a za bolest částku 191.885,75 Kč. Odpovědnost žalovaných spatřovala žalobkyně v závadě ve schůdnosti a také v porušení obecné prevenční povinnosti dané vsazením takové fontány do chodníku. Po ohledání fontány soudem žalobkyně začala tvrdit, že příčinou jejího podklouznutí byla rostlinná řasa, kterou byly dlažební kostky v prostoru fontány pokryty. Žalovaní se bránili tím, že žalobkyně si byla vědoma toho, že vstupuje do prostoru fontány, který je mokrý a kluzký, a nic jí nebránilo se tomuto prostoru vyhnout. Zpochybňovali, že příčinou pádu byla řasa a připomněli, že činí vše, co na nich lze spravedlivě požadovat, aby k výskytu závad ve schůdnosti nedocházelo. Nadto prostor kašny nelze dle žalovaných kvalifikovat ani jako místní komunikaci a tudíž nelze hovořit o odpovědnosti podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Skutkově soud prvního stupně uzavřel, že na pozemku žalovaného 1. parcele [číslo] ostatní ploše, v k. ú. [obec] před vlakovým nádražím se nachází vodní prvek (fontána) stylizovaný do dvou železničních závor, z jejichž ramen vytéká voda, dopadající na žulové dlažební kostky, jimiž je okolí fontány vydlážděno. [obec] dlažba bez výraznějších rozdílů přechází do zámkovou dlažbou vydlážděného povrhu předmětného pozemku. Soud prvního stupně uzavřel, že předmětný pozemek parcela [číslo] je na místě kvalifikovat jako místní komunikaci dle § 6 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve spojení s § 3 odst. 4 vyhlášky č. 104/1997 Sb., neboť je samostatným veřejně přístupným chodníkem, jak potvrdil žalovaný 1. v podání ze dne [datum]. Fontána je součástí chodníku, je do něj vsazena, vydlážděna žulovými kostkami, které volně přechází v zámkovou dlažbu, kterou je vydlážděna ostatní plocha chodníku; rozdíl v druhu dlažby dle soudu prvního stupně běžné pozornosti chodce uniká, a to zejména za deštivého počasí, které na místě ohledání dne [datum] panovalo a mělo panovat i v den pádu žalobkyně dne [datum] dle Českého hydrometeorologického ústavu, pročež v tomto kontextu s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2315/15, kdy tedy dle soudu prvního stupně žalobkyně logicky nevnímala, že vstupuje do„ prostou fontány“ na žulovou dlažbu, nelze žalobkyni vyčítat, že z více nabízených cest nezvolila tu nejvíce bezpečnou. Při ohledání na místě samém dne [datum] soud prvního stupně zjistil, že žulová dlažba, kterou je prostor v bezprostředním okolí fontány vydlážděný, není kluzká ani za mokra; kluzký byl povrch pouze tam, kde byl porost řas a ten se dne [datum] nacházel blíže centrální části fontány, v místech více zalitých vodou, vytékající z ramen fontány. Při ohledání na místě samém žalobkyně uvedla, že v době úrazu byla obuta do pevné kožené kotníčkové obuvi. Upadla ve chvíli, kdy vstoupila do místa nacházejícího v severozápadním rohu čtverce tvořeného žulovou dlažbou, v jehož středu se předmětná fontána nachází (do místa vymezeného cca osmi dlažebními kostkami ze severní strany a osmi dlažebními kostkami ze západní strany). Žalobkyně vypověděla, že dne [datum] měla s přítelem a synem cestovat vlakem, šla napřed koupit lístky s tím, že se potká se synem a přítelem na nástupišti. V místě jejího pádu byly žulové kostky natolik kluzké, že se jí nedařilo z kašny dostat, proto vylezla po čtyřech. Přítel žalobkyně Ing. [jméno] [příjmení] potvrdil, že žalobkyně šla s předstihem zakoupit lístky na vlak, setkat se měli na nástupišti. Žalobkyně dlouhou dobu nepřicházela, volal jí a žalobkyně říkala, že má zlomenou ruku. Svědek [příjmení] [jméno] [příjmení] uvedl, že tašky žalobkyně byly rozházené v prostoru fontány, on tyto bez problémů posbíral. Pokud tento svědek zmínil, že to bylo kluzké, myslel tím celý přednádražní prostor – cestu z„ kočičích hlav“, větší dlaždice, prostor kašny i cyklostezku. Soud prvního stupně uzavřel, že výskyt řasy na dlažbě, která je součástí místní komunikace – chodníku, představuje dle § 26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v tehdy účinném znění, závadu ve schůdnosti, neboť jde o takovou změnu ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemůže chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. Soud prvního stupně dovodil, že rozdíl v druhu použité dlažby v daném místě pozornosti běžného chodce uniká, a to zejména za deštivého počasí, a že v daném místě lze stěží očekávat výskyt závady ve schůdnosti nadto způsobené výskytem řasy. Existenci výskytu kluzkého porostu řas v den pádu žalobkyně zpochybnily slova přítele žalobkyně, který nevnímal, že by to v daném místě klouzalo, ale musel by to při sbírání tašek zaznamenat. Z odborného vyjádření RNDr. [jméno] [příjmení], CSc. vyplynulo jen, že se v daném místě porost řas a sinic vyskytovat může, neboť zde pro život mají vše, co potřebují. Zda se tam ovšem porost řas vyskytoval v době pádu žalobkyně a zda byl příčinou jejího pádu, z takového dokazování dovodit nelze. Ani vypracování znaleckého posudku na toto téma by nemohlo vést k jiným závěrům a neobjasnilo by, zda se v daném místě dne [datum] porost řas či sinic vykytoval, a proto soud prvního stupně od takového dokazování pro nadbytečnost upustil. Soud prvního stupně také uvedl, že je nepravděpodobným, že si žalobkyně výskytu uvedené řasy nevšimla hned a o něm od počátku jako o příčině svého pádu nemluvila. Soud prvního stupně vyzval při prvním jednání soudu dne [datum] žalobkyni dle § 118a odst. 3 o. s. ř. k doplnění důkazů k prokázání tvrzené příčiny pádu. Následně uzavřel, že žalobkyně existenci naříkané závady ve schůdnosti coby příčiny pádu dne [datum] neprokázala. Jako příčina pádu žalobkyně nebyla zjištěna ani nevhodně zvolená dlažba, když tato není kluzká ani za mokra, jak vyplynulo z ohledání soudem na místě samém. Pročež žalovaní nemohou nést za pád žalobkyně odpovědnost dle § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích ani pro porušení prevenční povinnosti dle § 2900 a násl. občanského zákoníku. Pro zamítnutí žaloby z uvedených důvodů se soud prvního stupně již nezabýval vyhodnocením důkazů ve vztahu k rozsahu újmy žalobkyně na zdraví a k rozsahu a možnostem péče žalovaných o prostor fontány. Ke svědkyni [jméno] [příjmení], navržené žalobkyní, která měla rovněž v místě fontány upadnout, soud prvního stupně uvedl, že tuto nemohl vyslechnout, neboť žalobkyně ji blíže ani přes výzvu soudu neidentifikovala. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalobkyně by byla povinna úspěšným žalovaným a vedlejší účastníci zaplatit náhradu nákladů řízení, tito se však práva na jejich náhradu výslovně vzdali. Dle § 148 o. s. ř. je žalobkyně podle výsledku řízení povinna nahradit státu náklady spočívající v zaplaceném znalečném 2.025 Kč, a to v souvislosti s výslechem znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] dne [datum] O přenosu poplatkové povinnosti z žalobkyně, která je ze zákona osvobozena od soudního poplatku ve věci na žalované, soud prvního stupně nerozhodoval, neboť žalobkyně byla ve věci neúspěšná.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala do všech jeho výroků odvolání žalobkyně. Namítala, že rozhodnutí soudu prvního stupně je pro žalobkyni překvapivé, když soud prvního stupně náhle změnil své stanovisko, byť emailovou zprávou ze dne [datum] informoval účastníky o tom, že nadále se bude zabývat jen výší uplatněného nároku, pročež také žalobkyně netrvala na provedení dokazování výslechem svědkyně [příjmení]. Následně však soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně důvodnosti svého nároku a žalobu zamítl. Soud prvního stupně neposkytl také žalobkyni prostor k doplnění a označení dalších důkazních prostředků dle § 118a odst. 3 o. s. ř. a omezil tak žalobkyni na jejich právech. Žalobkyně dále namítala, že po celou dobu uvádí, že důvodem jejího pádu byl povrch fontány z dlažebních kostek trvale smáčených vodou, v důsledku čehož se na kostkách vytvořil povlak vodních řas. Existenci povlaku na dlažebních kostkách prokázalo odborné vyjádření RNDr. [jméno] [příjmení] i odborná literatura. Žalobkyně prokázala fotografiemi, svou výpovědí a výpovědí svědka, že v době jejího pádu byl rozstřik vody v okolí fontány větší a zasahoval na místo jejího podklouznutí. Žalovaný 2. rovněž ve svém podání ze dne [datum] uvedl, že povrch kolem fontány je trvale kluzký. Rovněž z vyjádření vedlejšího účastníka ze dne [datum] se podává, že povrch v okolí fontány je trvale vlhký i kluzký v důsledku rozstřiku vody z fontány a jedná se o setrvalý stav daný konstrukčním řešením fontány. Prostor fontány se dle žalobkyně od ostatních ploch lehce odlišuje na první pohled pouze barvou, která je při smáčení vodou málo rozeznatelná. Prostor fontány a chodníku nebyl a není nijak označen. Povrch před fontánou je zhotoven z tzv. zámkové dlažby, povrch v okolí skulptury závor je zhotoven z dlažebních kostek s hladkým povrchem. V místě, kde se oba tyto povrhy stýkají, je povrch jen lehce zvýšený, pro chodce přehlédnutelný. Nebezpečnost fontány musí být zřejmá subjektu, který ji důkladně ohledá, resp. tomu, kdo kašnu a chodník kolem ní zřídil či je udržuje (žalovaným), přičemž je porušením povinnosti prevence a povinnosti zakročení před vznikem újmy, pakliže jsou žalovaní srozuměni s nevyhovujícím stavem. Žalobkyně dále uvedla, že pokud je fontána zhotovena uprostřed chodníku, je jeho součástí, prostor kolem ní musí mít srovnatelné pochozí vlastnosti jako chodník, příp. mají být přijata taková opatření, aby chodci do prostoru fontány s odlišnými pochozími vlastnostmi nemohli vůbec vstoupit. Dle žalobkyně nebylo možno rozeznat zásadní změnu pochozích vlastností, kdy na takto zásadní rozdíl je třeba chodce upozornit (dát mu možnost se připravit, tj. předvídat). Dále namítala, že soud prvního stupně zcela jednostranně vyložil a hodnotil výpověď svědka [příjmení] [jméno] [příjmení], kdy tento svědek při vstupu do prostoru trvale smáčeného vodou z kašny již věděl, že vstupuje na kluzký povrch, a zcela přirozeně tomuto přizpůsobil své počínání (rychlost chůze, stabilitu těla, snížení těžiště těla). Navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení a novému rozhodnutí ve věci.

4. Žalovaný 1. v písemném vyjádření k odvolání navrhl, aby odvolací soud odvolání žalobkyně zamítl. Dodal, že odmítá tvrzení žalobkyně, že by byl„ srozuměn s nevyhovujícím stavem, který může mít fatální následky“. [obec] kostky se běžně používají na místních komunikacích, pěších zónách, a to, že prostor má srovnatelné pochozí vlastnosti, vyplývá z výpovědi slyšeného svědka.

5. Žalovaný 2. se ztotožnil s podáním žalovaného 1. a navrhl taktéž odvolání žalobkyně zamítnout. 6. [ulice] účastník na straně žalovaných se v odvolacím řízení nevyjádřil. Z jednání odvolacího soudu se omluvil a odkázal na svá dřívější podání ve věci.

7. Pokud vedlejší účastník žádal o odročení jednání odvolacího soudu z důvodu nemoci pověřené osoby vedlejšího účastníka, této žádosti odvolací soud nevyhověl, nemaje vzhledem k existenci právního oddělení vedlejšího účastníka (pojišťovny) a tedy možnosti zastoupení jiným zaměstnancem, žádost za důvodnou v souladu s ustanovením § 119 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“).

8. Krajský soud v [obec], pobočka ve [obec], jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.), po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal rozsudek v napadené části a řízení jemu předcházející v intencích institutu neúplné apelace z uplatněných důvodů dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. b, c), e), f), g) o. s. ř., přičemž je neshledal důvodným z níže uvedených důvodů.

9. V projednávaném případě žalobkyně utrpěla zranění lokte a namítá, že za újmu s tím spojenou jí nebyla soudem prvního stupně přiznána žádná náhrada, přestože dle jejího názoru odpovídá za její újmu [územní celek] nebo případně [anonymizována dvě slova] [územní celek].

10. Žalobkyně výše uvedené zranění utrpěla dne [datum] upadnutím v prostoru fontány (v severozápadním rohu čtverce tvořeného žulovou dlažbou) v přednádražním prostoru města Otrokovice, jak se podává z nezpochybněných skutkových závěrů soudu prvního stupně, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje.

11. Došlo tedy k zásahu do zdraví žalobkyně jako součásti její tělesné a duševní integrity (srov. čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Dojde-li k takovému zásahu, obvykle není možné zajistit nápravu uvedením do původního stavu, ochrana je pak v takových případech poskytována případným přiznáním nároku na náhradu újmy proti jejímu původci.

12. Náhradu tvrzené újmy za toto zranění je třeba posuzovat podle předpisů účinných k tomuto dni.

13. Speciální právní úpravu (srov. § 9 odst. 2 větu první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen„ občanský zákoník“) obsahuje zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen„ zákon o pozemních komunikacích“).

14. Dle § 1 zákona o pozemních komunikacích tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie a upravuje a) kategorizaci pozemních komunikací, jejich stavbu, podmínky užívání a jejich ochranu, b) práva a povinnosti vlastníků pozemních komunikací a jejich uživatelů a c) výkon státní správy ve věcech pozemních komunikací příslušnými silničními správními úřady.

15. Dle § 2 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích pozemní komunikace se dělí na tyto kategorie: a) dálnice, b) silnice, c) místní komunikace, d) účelová komunikace.

16. Dle § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích vlastníkem dálnic a silnic I. třídy je stát. [příjmení] silnic II. a III. třídy je kraj, na jehož území se silnice nacházejí, a vlastníkem místních komunikací je obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí. [příjmení] účelových komunikací je právnická nebo fyzická osoba. Stavba dálnice, silnice a místní komunikace není součástí pozemku.

17. Dle § 12 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích pokud nejsou samostatnými místními komunikacemi, jsou součástmi místních komunikací též přilehlé chodníky, chodníky pod podloubími, veřejná parkoviště a obratiště, podchody a zařízení pro zajištění a zabezpečení přechodů pro chodce.

18. Dle § 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích v mezích zvláštních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených tímto zákonem smí každý užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny (dále jen "obecné užívání"), pokud pro zvláštní případy nestanoví tento zákon nebo zvláštní předpis jinak. Uživatel se musí přizpůsobit stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu dotčené pozemní komunikace.

19. Dle § 26 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích v zastavěném území obce jsou místní komunikace a průjezdní úsek silnice schůdné, jestliže umožňují bezpečný pohyb chodců, kterým je pohyb přizpůsobený stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům.

20. Dle § 26 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích stavebním stavem dálnice, silnice nebo místní komunikace se rozumí jejich kvalita, stupeň opotřebení povrchu, podélné nebo příčné vlny, výtluky, které nelze odstranit běžnou údržbou, únosnost vozovky, krajnic, mostů a mostních objektů a vybavení pozemní komunikace součástmi a příslušenstvím.

21. Dle § 26 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích dopravně technickým stavem dálnice, silnice nebo místní komunikace se rozumí jejich technické znaky (příčné uspořádání, příčný a podélný sklon, šířka a druh vozovky, směrové a výškové oblouky) a začlenění pozemní komunikace do terénu (rozhled, nadmořská výška).

22. Dle § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích závadou ve schůdnosti pro účely tohoto zákona se rozumí taková změna ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemůže chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům.

23. Dle § 27 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích uživatelé dálnice, silnice, místní komunikace nebo chodníku nemají nárok na náhradu škody, která jim vznikla ze stavebního stavu nebo dopravně technického stavu těchto pozemních komunikací.

24. Dle § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích vlastník místní komunikace nebo chodníku je povinen nahradit škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti chodníku, místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit.

25. Obecnou úpravu obsahuje občanský zákoník.

26. Dle § 2900 občanského zákoníku vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.

27. Obecnými předpoklady vzniku povinnosti nahradit újmu jsou protiprávní jednání (může spočívat v porušení dobrých mravů, smluvní povinnosti či zákona), vznik újmy, příčinná souvislost a zavinění ve formě úmyslné či nedbalostní, jde-li o subjektivní odpovědnost za újmu.

28. Právní úprava v zákoně o pozemních komunikacích sleduje veřejný zájem na existenci a fungování sítě pozemních komunikacích. [příjmení] tento veřejný zájmem byl zajištěn, je vlastnictví místních komunikací, silnic a dálnic zákonem vyhrazeno obcím a krajům jako veřejnoprávním korporacím a státu (§ 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích).

29. Z dokazování soudem prvního stupně se podává a soud na tyto skutkové závěry soudu prvního stupně zcela odkazuje jako na správné, že předmětný pozemek parcela [číslo] ostatní plocha, v k. ú. [obec] je ve vlastnictví žalovaného 1. a na tomto pozemku se nachází vodní prvek v podobě fontány stylizované do dvou železničních závor, z jejichž ramen vytéká voda, která dopadá na žulové dlažební kostky, jimiž je prostor fontány vydlážděn. Samotná žulová dlažba pak přechází do zámkovou dlažbou vydlážděného povrchu zbývající části předmětného pozemku, který v přednádražním prostoru otrokovického vlakového nádraží slouží zejména k pohybu chodců.

30. Je možno též jako na zcela správné odkázat na právní závěry soudu prvního stupně, konkrétně na závěr, že předmětný pozemek je na místě kvalifikovat jako místní komunikaci dle § 2 odst. 2 písm. c) a § 6 zákona o pozemních komunikacích ve spojení s § 3 odst. 4 vyhlášky č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Proti těmto závěrům také žádný z účastníků nebrojil.

31. Dle ustanovení § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

32. V ustanovení § 132 o. s. ř. je promítnuta zásada volného hodnocení důkazů, která se uplatňuje v nynějším občanském soudním řízení. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí (k tomu srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2011 sp. zn. 21 Cdo 2992/2009, uveřejněného pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2012, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3341/2006). Soud je přitom povinen hodnotit všechny důkazy, které provedl; nemůže si libovolně vybrat, které důkazy bude hodnotit, a ke kterým se nevyjádří.

33. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem prvního stupně může být považováno, pokud soud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně.

34. Z videozáznamu z ohledání na místě samém ze dne [datum] (pozn. samotný videozáznam je uvozen datem [datum]), se podává, že prostor fontány je od ostatního prostoru předmětné místní komunikace odlišen, a to jednak barevně (šedé dlažební kostky a oranžová zámková dlažba), jednak typem a velikostí dláždění (menší šedé dlažební kostky a větší oranžová zámková dlažba) a výškově (postupným navýšením tří kachlí zámkové dlažby v blízkosti prostoru fontány).

35. Odvolací soud pouze dodává, že, jelikož videozáznam se opětovným přehráním při odvolacím jednání nemění, mohl odvolací soud za situace, kdy soud prvního stupně tento náležitě provedl – všem účastníkům jej u jednání dne [datum] přehrál, přičemž žádný z nich proti jeho obsahu nebrojil, z tohoto důkazu vycházet, aniž uvedený důkaz znovu při odvolacím jednání opakoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 1020/2002 per analogiam).

36. Z hlediska zásady hmotněprávní relevance procesních vad, tj. zásady zohlednění toliko vad zakládajících zmatečnost, jakož i jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), nelze dospět ani k závěru vzhledem k následnému postupu soudu prvního stupně (ohledání na místě samém včetně provedení dokazování jeho videozáznamu - viz bod 35. tohoto rozsudku), že, pokud soud prvního stupně opomněl vyhodnotit ve svém rozhodnutí důkaz provedený fotografií fontány (č. l. 5), příp. další fotografie fontány k důkazu již neprovedl a uvedené v rozhodnutí nezdůvodnil, že by takové pochybení mělo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 151/06).

37. Odlišení prostoru fontány od jejího okolí výše uvedenými prvky je mezi účastníky konečně nesporným (viz vyjádření žalované 2. na č. l. 25 spisu, žalované 1. na č. l. 43 verte spisu), když sama žalobkyně v odvolání zmiňuje odlišení prostoru fontány od ostatního okolí barvou (bod 17 odvolání), dlážděním i jeho výškou (bod 15 odvolání).

38. Obecně známou skutečností (notorietou) pak je, jelikož je střídání dlažebních kostek a zámkové dlažby v pozemních komunikacích běžné, že rozdíl mezi těmito povrchy i bez dalšího rozlišení (např. výškovým rozdílem) je zjevné, a to když panuje deštivé počasí, a při běžné pozornosti chodci ani řidiči vozidla toto neuniká.

39. Z plánku (listiny na č. l. 96 spisu) odvolací soud doplňuje, že fontána je v přednádražním prostoru oddělena od ostatní plochy předmětné místní komunikace určené pro pohyb chodců zelenými plochami a také obklopena lavičkami.

40. V souvislosti s tím je třeba též zdůraznit, že žalobkyně před soudem prvního stupně uvedla (č. l. 23 spisu), že v dané lokalitě bydlí od narození, věděla, že zde fontána je (chodila okolo). Rovněž žalobkyně uvedla, že bydlí u otrokovického nádraží ve vzdálenosti cca 300 m (č. l. 117).

41. Zákon o pozemních komunikacích umožňuje každému tzv. obecné užívání pozemních komunikací, tedy jejich užívání obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny (§ 19 odst. 1 věta první o pozemních komunikacích).

42. Chodcům zákon ukládá povinnost přizpůsobit se stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu chodníku (§ 19 odst. 1 věta druhá zákona o pozemních komunikacích).

43. Chodci dále mají povinnost obecně usilovat o to, aby jim újma nevznikla. Chodci musí, pokud existuje více cest na totéž místo, volit ošetřenou cestu nebo tu, která se jeví jako méně nebezpečná, resp. nejbezpečnější. Soudy mohou zkoumat všechny okolnosti případu, aby zjistili, nakolik chodec dostál své povinnosti předejít vzniku újmy (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2315/15, bod 96).

44. Je tedy třeba posoudit, nakolik ke vzniku újmy přispěl sám chodec tím, že nedostál své povinnosti přizpůsobit se okolnostem a předejít vzniku újmy, a nakolik vlastník komunikace porušil svou povinnost umožnit chodcům bezpečný pohyb na chodnících.

45. Pokud chodec či obec svou povinnost poruší, jejich zavinění se předpokládá (§ 2911 občanského zákoníku).

46. Na základě výše uvedeného zjištěného skutkového stavu, bylo pak třeba se zabývat nejprve otázkou, nakolik žalobkyně dodržela povinnost předejít vzniku újmy a zvolila-li z možných cest pro ni tu nejbezpečnější.

47. Prostor vodního prvku (fontány), vymezený jednoznačně a i jen při běžné pozornosti viditelně v prostoru prvky jednak vizuálními a jednak prostorovými, není určen primárně k chůzi (průchodu přes něj), ale je v daném případě zkrášlujícím a klidovým prvkem v přednádražním prostoru, určeným k relaxaci či krácení si času cestujícími před odjezdem vlaků. Pokud žalobkyně užila prostor fontány k průchodu, jinými slovy zkrátila si v deštivém počasí cestu k budově nádraží přímo přes fontánu (jejím vymezeným prostorem) v rozporu s ustanovením § 19 odst. 1 věty první zákona o pozemních komunikacích, nese (musí nést) odpovědnost za toto své jednání a důsledky s tímto jejím jednáním spojené, neboť neužila prostor fontány k účelu, ke kterému je určen. Ve svém důsledku své jednání (pohyb) také žalobkyně nepřizpůsobila stavebnímu stavu místní komunikace dle § 19 odst. 1 věty první a § 26 odst. 2, 3 zákona o pozemních komunikacích. V obecné rovině uvedeným jednáním porušila žalobkyně svou prevenční povinnost (§ 2900 občanského zákoníku) O to více, znala-li žalobkyně přednádražní prostor, jak se podává ze skutkových zjištění soudem prvního stupně.

48. Je možno dodat (ve formě obiter dicta), že vodní prvek (fontánu) s prostorem jí vymezeným v tomto směru lze přirovnat např. k ostrůvku ve vozovce, který je sice také součástí pozemní komunikace, primárně však k průjezdu vozidly neslouží a zkrátí-li si cestu řidič přes tento v prostoru vymezený ostrůvek, musí nést důsledky, resp. újmu mu s tím v souvislosti na vozidle či zdraví případně vzniklé.

49. V souzené věci tak lze uzavřít, že není naplněna již z první z podmínek obecných předpokladů vzniku povinnosti žalovaných nahradit žalobkyni vzniklou újmu, a to jejich protiprávní jednání, neboť škoda na zdraví vznikla z důvodu jednání samotné žalobkyně.

50. Je třeba apelovat rovněž na to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat (§ 4 odst. 1 občanského zákoníku).

51. Od průměrného (běžného) člověka se pak dá očekávat, že do prostoru, na který z hlediska funkčnosti stéká trvale voda (jak bylo žalobkyni známo), při chůzi nebude vstupovat a tomuto stavebně vymezenému prostoru se primárně vyhne a zvolí pro sebe nejbezpečnější cestu, zvláště pokud v posuzovaném případě tomu ničeho nebránilo a kolem fontány je široká místní komunikace (chodník) dlážděná zámkovou dlažbou.

52. K odvolací námitce žalobkyně ve vztahu k předvídatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně je pak možno uvést, že vzhledem k závěrům odvolacího soudu shora, byť soud prvního stupně ve věci následně nepoučil žalobkyni dle § 118a odst. 3 o. s. ř., dospěl-li posléze po doplnění dokazování k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně jí namítané závady ve schůdnosti spočívající v kluzkém povrchu kašny před nádražní budovou v [obec] (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 29 Cdo 1020/2007), se jeví odvolací námitka žalobkyně irelevantní, neboť dokazování ve vztahu k této skutečnosti se stalo vzhledem k závěrům uvedeným odvolacím soudem výše nadbytečným (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 287/21, zejména bod 79 a následující per analogiam).

53. Odvolací soud pro úplnost dodává, že také další argumentace obsažená v odvolání žalobkyně vztahující se k závadě ve schůdnosti prostoru fontány spočívající v jejím konstrukčním řešení či ve výskytu řasy a s touto otázkou související úvahy žalobkyně o právním posouzení věci, vzhledem k závěrům odvolacího soudu shora vedoucích k zamítnutí žaloby, byla odvolacím soudem shledána již bezpředmětná a nadbytečná. Z uvedeného důvodu se proto odvolací soud při respektování zásady hospodárnosti řízení touto argumentací již nezabýval.

54. Pouze k nepředvídatelnosti rozhodnutí tohoto rozhodnutí je možno slovy Ústavního soudu dodat, že žádná obecná poučovací povinnost soudu o„ možnosti neúspěchu“ neexistuje. Poučení dle § 118a odst. 1 o. s. ř. (potažmo § 118a odst. 3 o. s. ř.) je namístě tam, kde skutková tvrzení chybějí nebo jsou neúplná, a kdy není zřejmé, jaká právní norma by měla být aplikována, anebo tuto pro daný nedostatek aplikovat (zatím) dost dobře nelze, přičemž lze důvodně přepokládat, že jsou zde ještě další právně relevantní skutečnosti. V posuzované věci ovšem nastala situace, kdy nebylo možné na základě předestřeného skutkového stavu vyhovět vznesenému nároku, a to z důvodu, že nebyl po právu (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 287/21, zejména bod 85, příp. také bod 76).

55. Ze všech výše uvedených důvodů pak byl rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu potvrzen včetně výroků o nákladech řízení dle § 219 o. s. ř., když žalovaní a vedlejší účastník na straně žalovaných, kteří byli v řízení před soudem prvního stupně zcela úspěšní, mají dle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo vůči žalobkyni na náhradu nákladů řízení v plné výši, tito se však práva na náhradu nákladů řízení vzdali a státu (České republice – Okresnímu soudu ve [obec]) vzniklo vůči neúspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení ve výši 2.025 Kč (č. l. 182 a č. l. 194) v souladu s ustanovením § 148 o. s. ř.

56. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud ve vztahu mezi žalobkyní, žalovanou 2. a vedlejším účastníkem na straně žalovaných dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu těchto nákladů. Byť vzhledem k plnému úspěchu, jímž se řídí náhrada nákladů civilního sporného řízení, kdy procesně neúspěšný účastník řízení nahrazuje náklady řízení procesně úspěšné straně, by žalované 2. a vedlejšímu účastníku na straně žalovaných v odvolacím řízení vůči žalobkyni přináleželo právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, ze spisového materiálu se podává, že žalovaná 2. se v odvolacím řízení práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdala a vedlejšímu účastníku na straně žalovaných v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly. O náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1. rozhodl odvolací soud rovněž dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. a přiznal zcela úspěšnému žalovanému 1. vůči žalobkyni za vyjádření k odvolání ze dne [datum] dle § 1 odst. 1, 2, 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. paušální náhradu ve výši 300 Kč Lhůta splatnosti pak byla stanovena obecná pariční v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., když v řízení nevyšly najevo žádné důvody pro stanovení lhůty delší (§ 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.).

Poučení