59 CO 252/2022 - 108

Rubrum

Krajský soud v Brně, pobočka ve [obec], rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Dalibora Bruka a soudkyň JUDr. Ivony Ryšánkové a Mgr. Jany Smýkalové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] žaloba na určení, že nemovité věci jsou v podílovém spoluvlastnictví o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 11. 10. 2022 č. j. 7 C 120/2022-83 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 6.776 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Soud I. stupně v záhlaví označeným rozsudkem určil, že nemovitá věc - pozemek [parcelní číslo], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa] rodinný dům v [obec], stojící na pozemku [parcelní číslo] v k. ú. a obci [obec], zapsaný na listu vlastnictví [číslo] u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Holešov, je v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného v rozsahu id. 1/2 žalobkyně a v rozsahu id. 1/2 žalovaného (výrok I); žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 22.180,80 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce žalobkyně (výrok II) a dále mu uložil povinnost zaplatit ČR - Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu ve výši 5.000 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok III).

2. V odůvodnění svého rozhodnutí soud I. stupně v podstatném uvedl, že žalobkyně a žalovaný jsou v katastru nemovitostí vedeni jako spoluvlastníci předmětné nemovité věci ve společném jmění manželů. Soud I. stupně dovodil existenci naléhavého právního zájmu na určovací žalobě podle § 80 o. s. ř., neboť žalobkyně tvrdí rozpor mezi zápisem v katastru nemovitých věcí a faktickým stavem, neboť tvrdí, že nemovitá věc je v podílovém spoluvlastnictví účastníků. Po skutkové stránce soud I. stupně považoval za zjištěné, že účastníci jsou zapsáni jako spoluvlastníci nemovité věci v režimu společného jmění manželů na základě kupní smlouvy ze dne [datum] s právními účinky vkladu práva ke dni [datum]. Žalobkyně a žalovaný byli kupujícími dle kupní smlouvy, v níž je v článku 1.2. uvedeno, že kupují předmětné nemovité věci do SJM. Žalobkyně a žalovaný se stali spoluvlastníky nemovité věci. Uzavřeli také smlouvu o hypotečním úvěru a k předmětné nemovité věci bylo zřízeno zástavní právo smluvní. Manželství účastníků bylo uzavřené dne [datum], žalobkyně podala dne [datum] návrh na rozvod, manželství dosud nebylo pravomocně rozvedeno. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 14. 1. 2022, č. j. [číslo jednací], bylo společné jmění manželů žalobkyně a žalované zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti; rozsudek nabyl právní moci dne [datum].

3. Po právní stránce soud I. stupně dovodil, že kupní smlouva ze dne [datum] byla účastníky uzavřena v době, kdy byli manželé, avšak jejich společné jmění manželů bylo podle § 148 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník platný do [datum], zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. Obnova zúženého společného jmění manželů, a tedy navrácení do původního režimu by musela být provedena opět soudním rozhodnutím, případně formou notářského zápisu, k čemuž však nedošlo. Protože v době uzavření kupní smlouvy společné jmění manželů účastníků až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti, k nimž nemovité věci nepatří, neexistovalo, nemohli nemovitou věc nabýt do společného jmění manželů. Jejich vůle na to nemá žádný vliv. Zápis o společném jmění manželů v kupní smlouvě byl mylným zápisem, chybou v psaní, případně nepravdivým, úmyslným jednáním jednoho z účastníků či nepochopením a neznalostí právní úpravy. Námitku promlčení vznesenou žalovaným nepovažoval soud I. stupně za důvodnou. Uvedl, že námitku promlčení nelze řešit jako dílčí otázku, když vlastnické právo se nepromlčuje a nelogickým by bylo, aby režim vlastnictví (klasický spoluvlastnický režim, režim SJM) sdílel jiný režim v případě posouzení promlčení. Takový přístup považuje soud I. stupně za nelogický, neboť stále se jedná o vlastnické právo a je nerozhodné, zda v režimu spoluvlastnictví nebo v režimu společného jmění manželů. O náhradě nákladů řízení mezi účastníků rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovanému uložil podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, povinnost zaplatit soudní poplatek, neboť žalobkyně byla v řízení od soudních poplatků osvobozena.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, jímž napadl všechny jeho výroky. Soudu I. stupně žalovaný vytýkal, že se řádně nevypořádal s námitkou promlčení. Žalobkyně od okamžiku vkladu vlastnického práva k nemovitým věcem ve formě společného jmění manželů o této skutečnosti věděla a mohla své právo u soudu teoreticky prvního dne po zápisu vkladu uplatnit. Nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. upravil nově zásadu materiální publicity a zápisů do veřejného seznamu, které jsou považovány za platné a pravdivé bez ohledu na to, jaký je skutečný právní stav věci. Rok 2014 byl přechodným rokem k tomu, aby právní subjekty uvedly do souladu právní stav se stavem zapisovaným do veřejného seznamu. Platí, že subjekt, který je ve veřejném seznamu zapsán jako vlastník nemovité věci, je právoplatným vlastníkem a je oprávněn nakládat s předmětnou nemovitou věcí bez ohledu na to, jaký je skutečný právní stav věci. Nesoulad skutečného stavu se stavem právním může být odstraněn souhlasným prohlášením a nedojde-li k tomu, je třeba podat žalobu na určení vlastnického práva. K těmto krokům měla žalobkyně přistoupit nejpozději v roce 2014, ale činí tak až v roce 2022. Na základě zásady materiální publicity jsou vlastníci zapsaní ve veřejném seznamu nuceni kontrolovat zapsaný stav, aby řádně chránili svá práva, minimálně jednou za 3 roky, tj. v obecné promlčecí lhůtě, neboť v opačném případě by došlo k promlčení ochrany jejich vlastnického práva. V tomto případě se nejedná o promlčení vlastnického práva jako takového, ale o promlčení možnosti ochrany domáhat se určení nesouladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a stavem tvrzeným. Právo žalobkyně na vyslovení ochrany a určení, že nemovitá věc nespadá do společného jmění manželů tak, jak je zapsáno ve veřejném seznamu, ale do podílového spoluvlastnictví účastníků, se dle žalovaného promlčelo. Žalovaný vytýká dále soudu I. stupně, že neprovedl relevantní dokazování k existenci naléhavého právního zájmu a neztotožnil se s jeho závěrem, že naléhavý právní zájem na určení je dán. Namítal, že naléhavý právní zájem nelze formálně bez dalšího dovozovat z toho, že se jedná o vlastnictví k nemovité věci a je tvrzen rozpor mezi stavem právním a faktickým. V tomto případě se nejedná o klasický nesoulad zápisu. Žalobkyně je spoluvlastnicí nemovitých věcí, na svých právech není ohrožena a nehrozí jí vznik újmy. O jakou konkrétní formu spoluvlastnictví se jedná, nezakládá dle žalovaného naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Žalobkyně se dle žalovaného snaží pouze obejít vypořádání společného jmění manželů a ulehčit si procesní pozici. Žalovaný setrval na svém stanovisku, že předmětné nemovité věci jsou součástí společného jmění manželů, při uzavření kupní smlouvy se nejednalo o opomenutí či nedorozumění, ale šlo o vůli obou účastníků, čemuž koresponduje i obsah kupní smlouvy v odstavci 1.2, návrh na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva a žádost o poskytnutí hypotečního úvěru. Žalobkyně měla zájem, aby nemovité věci byly nabyty do společného jmění manželů, nikoliv do podílového spoluvlastnictví. Zúžení společného jmění manželů navrhla žalobkyně, žalovaný s ním vyslovil souhlas, jeho důvodem bylo získání živnostenského oprávnění žalovaného. Účelem zúžení byla ochrana žalobkyně před případnými riziky v podobě dluhů žalovaného, případně obava, že by žalovaný mohl bez vědomí žalobkyně nakládat s majetkem větší hodnoty, čemuž by musela odporovat. [obec] nemovité věci pod žádnou z těchto situací nespadá, ale majetkové postavení žalobkyně naopak zlepšuje. Proto se žalobkyně vědomě rozhodla nevyužít ochrany zúžení společného jmění a nemovitost do společného jmění manželů s žalovaným zakoupit, a tato vůle účastníků má přednost před formálním pojetím. Závěry soudu I. stupně nemají proto dle žalovaného oporu v provedeném dokazování. Žalovaný navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo změněno tak, že se žaloba zamítá, eventuálně aby rozsudek soudu I. stupně byl zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.

5. Žalobkyně v písemném vyjádření k odvolání uvedla, že soud I. stupně provedl všechny důkazy potřebné k rozhodnutí, zjistil skutkový stav, který právně posoudil a vypořádal se i s námitkami žalovaného, které opakovaně uvádí v odvolání. Stran naléhavého právního zájmu bylo provedeno dostatečné dokazování, žalovaný v odvolání opakuje názor k zásadě materiální publicity a poukazuje na přechodné období roku 2014. Názor žalovaného má žalobkyně za nesprávný s tím, že ustanovení § 984 o. z. zavádí ochranu třetí osoby, že zapsaný stav, byť v rozporu se skutečným právním stavem, nemůže být v její neprospěch, pokud nabývá věc v dobré víře ve veřejný seznam a za úplatu. Princip materiální publicity tak chrání třetí osoby. Může být však kdykoli prolomen ochranou oprávněné osoby, která se domáhá odstranění rozporů mezi zapsaným a skutečným právním stavem ve smyslu ustanovení § 985 o. z. Vlastnické právo se nepromlčuje a je proto nerozhodné, kdy k ochraně vlastnického práva oprávněná osoba přistoupí, nese ale důsledky předvídané v § 984 o. z. Přechodné ustanovení § 3034 o. z. (správně se jedná o § 3064 o. z.) odsouvá princip materiální publicity veřejného seznamu o 1 rok od účinnosti občanského zákoníku až k [datum]. V mezidobí měli vlastníci možnost sladit skutečný a právní stav v katastru nemovitostí, aby se vyhnuli případným důsledkům plynoucím z § 980 o. z., který zavádí princip materiální publicity veřejného seznamu. Toto ustanovení nemá vliv na možnost domáhat se odstranění nesprávně zapsaného právního stavu v době následují, neboť vlastnictví se nepromlčuje, může se pouze snižovat jeho ochrana (§ 984, § 986 o. z.). Pokud by soud žalobu zamítl, vystavil by účastníky patové situaci. Pokud účastníci uzavřeli kupní smlouvu v době, kdy jejich společné jmění neexistovalo, nemohli do něj ničeho nabývat. Rozsudek o zúžení společného jmění působí erga omnes, má konstitutivní účinky a byl by jím zavázán i soud rozhodující o vypořádání společného jmění. Společná věc účastníků by nemohla být vypořádána ani v režimu podílového spoluvlastnictví, ani v režimu společného jmění, což by zakládalo denegatio iustitiae. Žalobkyně navrhla rozsudek soudu I. stupně jako správný potvrdit.

6. Odvolací soud konstatuje, že žalovaný podal odvolání včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), je osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), odvolání směřuje proti rozhodnutí, které lze odvoláním napadnout (§ 201, § 202 a contrario, o. s. ř.) a uvádí v něm způsobilé odvolací důvody, podřaditelné pod ust. § 205 odst. 2 písm. c), g) o. s. ř.

7. Po přezkoumání rozhodnutí soudu I. stupně včetně řízení jemu předcházejícího (§ 212a odst. 1, 5 o. s. ř.) dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Ke skutkové stránce lze uvést, že soud I. stupně rozhodl na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, pro účely rozhodnutí opatřil potřebná skutková zjištění, která vyplynula z dokazování provedeného v souladu s procesními předpisy a v provedených důkazech mají podklad. Ze strany odvolatele ani žalobkyně nebylo vůči skutkovým zjištěním soudu I. stupně v odvolacím řízení ničeho namítáno a odvolací soud na správné skutkové závěry soudu I. stupně může odkázat.

9. Žalovaný v odvolání předně nesouhlasí s posouzením námitky promlčení soudem I. stupně, odkazujíce na nový občanský zákoník a v něm zakotvenou zásadu materiální publicity zápisů do veřejného seznamu, podle které jsou zápisy v katastru nemovitostí považovány za platné a pravdivé bez ohledu na skutečný stav. V přechodném roce 2014 měly subjekty uvést právní stav do souladu se stavem zapsaným ve veřejném seznamu, žalobkyně však k těmto krokům přistoupila až v roce 2022, tj. po uplynutí obecné promlčecí doby, a proto dle žalovaného došlo k promlčení nikoli jejího vlastnického práva, ale práva domáhat se ochrany spočívající v určení souladu skutečného a zapsaného stavu ve veřejném seznamu.

10. Podle § 609 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Podle § 611 o. z. se promlčují všechna majetková práva s výjimkou případů stanovených zákonem. Jiná práva se promlčují, pokud to zákon stanoví. Podle § 614 o. z. nepromlčuje se vlastnické právo ani právo domáhat se rozdělení společné věci, právo na zřízení nezbytné cesty a právo na vykoupení reálného břemene.

11. Majetkové právo je možné definovat jako právo disponovat s určitým jměním, tj. hodnotou ocenitelnou penězi. Majetkovým právem, které se promlčuje, je především majetková hodnota jako taková, například právo na vrácení zápůjčky. Ustanovení § 611 o. z. nerozlišuje mezi majetkovými právy absolutními a závazkovými. Promlčují se tudíž například právo zástavní, práva z věcného břemene jako práva absolutní nebo právo na náhradu škody, právo na vydání bezdůvodného obohacení jako relativní majetková práva.

12. Majetkovým právem, které se nepromlčuje, je vlastnické právo (§ 614 o. z.). Nepromlčitelnost vlastnického práva byla zakotvena i v ustanovení § 100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též„ obč. zák.“).

13. K otázce promlčení se z odborné literatury podává, že nároky plynoucí z existence vlastnického práva, které nevznikly erga omnes, se promlčují. Právem vyvěrajícím z vlastnického práva, které se nepromlčuje proto, že působí vůči všem osobám v určitém právním postavení (tedy i vůči nástupcům původně povinné osoby), jsou např. právo na zrušení podílového spoluvlastnictví, právo stavby (to se ostatně pokládá za nemovitou věc, viz § [číslo]), právo na zřízení nezbytné cesty, právo na vykoupení reálného břemene (viz § 614, dalo by se dovodit i bez výslovného sdělení v zákoně) nebo právo na určení hranice mezi pozemky (§ [číslo]) či na vypořádání neoprávněné stavby (§ [číslo]). Ze své přirozené podstaty je nepromlčitelným i právo manželů na zúžení společného jmění, protože jde o právo téhož charakteru jako oprávnění ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (viz komentář Wolters Kluwer, § 611 a násl. o. z., dostupný v právním systému ASPI).

14. Ani všechna majetková práva se však nepromlčují. K nepromlčitelným právům patří například právo spoluvlastníka žádat o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, právo domáhat se absolutní neplatnosti právního jednání nebo právo podat žalobu (resp. žaloby), jakožto objektivním právem zajištěná možnost obrátit se na příslušný soud s uplatněním svého skutečného či domnělého práva.

15. K posledně zmíněným patří i právo žalobkyně domáhat se určení, že nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného.

16. Právo podat žalobu na určení spoluvlastnického práva, byť možnost domáhat se ochrany práva v daném případě vyvěrá i z hmotněprávní úpravy (odstranění nesouladu zápisu ve veřejném seznamu se skutečným stavem), je právem, které promlčení nepodléhá. S právem domáhat se určení spoluvlastnického práva není spojen vznik, změna ani zánik majetkového práva, výsledkem tohoto řízení v případě vyhovění žaloby může být pouze deklarování konkrétního, již existujícího práva. Nadto deklarování práva vlastnického, které promlčení podle § 614 o. z. nepodléhá a nepodléhalo ani v režimu předchozího občanského zákoníku.

17. Argumentace žalovaného ve prospěch promlčení práva žalobkyně domáhat se určení spoluvlastnictví není případná. [obec] materiální publicity, upravená v § ustanovení 984 o. z. znamená, že údaje zapsané ve veřejném seznamu jsou právně účinné navenek (vůči třetím osobám) i v případě, že neodpovídají skutečnému stavu, jsou-li splněny podmínky uplatnění principu materiální publicity. Materiální publicita se tedy chápe jako ochrana důvěry třetích osob ve správnost údajů zapsaných ve veřejném seznamu a možnost odvozovat z ní určité právní následky.

18. V rozhodnutí ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 2130/17 Ústavní soud uvedl, že na věc nelze pohlížet tak, že zápis do katastru nemovitostí stanoví„ skutečné“ vlastnické právo, které nelze před soudy v případě sporu určit. Z principu materiální publicity plyne právo jednat s důvěrou v zápis, nikoli absence práva skutečný stav práv soudně přezkoumávat (čemuž odpovídá i vyvratitelná domněnka souladu zápisu se skutečným stavem podle § 980 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

19. V situaci, kdy existuje nesoulad mezi zapsaným a skutečným právním stavem, odkazuje Ústavní soud na ustanovení § 985 a § 986 o. z. jako na prostředky k nápravě (rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. ÚS Pl. ÚS 10/16). Podle § 985 o. z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, může se osoba, jejíž věcné právo je dotčeno, domáhat odstranění nesouladu; prokáže-li, že své právo uplatnila, zapíše se to na její žádost do veřejného seznamu. Rozhodnutí vydané o jejím věcném právu působí vůči každému, jehož právo bylo zapsáno do veřejného seznamu poté, co dotčená osoba o zápis požádala. Uplatněním práva ve smyslu ustanovení § 985 o. z. je žaloba na jeho určení (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018 sp. zn. 22 Cdo 3234/2018).

20. Podle § 3064 o. z. ohledně práv zapsaných do katastru nemovitostí přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a ohledně práv zapsaných do katastru nemovitostí v době jednoho roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nastanou účinky podle § 980 až § 986 uplynutím jednoho roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona Lhůty stanovené v § 983 a § 986 počnou běžet po uplynutí jednoho roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

21. Ani přechodné ustanovení § 3064 o. z. nemůže založit nedotknutelný stav práv zapsaných v katastru nemovitostí ke dni [datum], jestliže se neshoduje se stavem právním. Předmětné ustanovení nelze vyložit ve smyslu nemožnosti domáhat se nápravy nesouladu zapsaného stavu se stavem skutečným po uplynutí roční lhůty od nabytí účinnosti o. z., jak prosazuje žalovaný cestou námitky promlčení možnosti domáhat se takové ochrany.

22. Odvolací soud tudíž uzavírá, že právo domáhat se určení spoluvlastnického práva jako prostředek nápravy k odstranění nesouladu mezi stavem zápisu práva v katastru nemovitostí a skutečným stavem promlčení nepodléhá.

23. Žalovaný v odvolání nesouhlasil ani s posouzením naléhavého právního zájmu na požadovaném určení soudem I. stupně.

24. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Předpokladem úspěšnosti určovací žaloby po procesní stránce je, že účastníci mají věcnou legitimaci a na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě věcnou legitimaci. Předpoklad naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je naplněn, jestliže (objektivně) by případně úspěšná určovací žaloba mohla založit pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu; přitom není důležité, zda v řízení bude prokázáno žalobcovo tvrzení o skutečnostech odůvodňujících žalobu na určení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009). Žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení tehdy, bylo-li by bez tohoto určení ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo stalo-li by se jeho postavení bez tohoto určení nejistým (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 819/2005).

25. O naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což - řečeno jinými slovy - znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 17/95).

26. Naléhavý právní zájem musí žalobce tvrdit a prokázat.

27. Odvolací soud nemůže přisvědčit žalovanému v tom, že žalobkyně k otázce naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ničeho netvrdila a že soud I. stupně k jeho prokázání neprováděl žádné relevantní dokazování.

28. Žalobkyně se k existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve své žalobě vyjadřovala (bod V. žaloby), v níž tvrdila, že účastníci neuzavřeli souhlasné prohlášení pro účely opravy zápisu v katastru nemovitostí a jiným způsobem nemůže opravy dosáhnout (slovy žalobkyně nezbývá jí, než nesprávný údaj řešit prostřednictvím žaloby na určení), neboť nemovitosti jsou zapsány v režimu společného jmění manželů.

29. Soud I. stupně při posouzení předmětné otázky vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaný jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako spoluvlastníci nemovité věci, a to ve společném jmění manželů. Dále skutkově zjistil, že titulem pro nabytí nemovité věci je zapsána kupní smlouva ze dne [datum], rovněž učinil zjištění, kdy bylo uzavřeno manželství účastníků a že za trvání jejich manželství bylo soudním rozhodnutím zúženo jejich společné jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. Provedené dokazování bylo dostatečné k posouzení existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a není proto důvodná námitka, že soud I. stupně neprováděl žádné relevantní dokazování.

30. Namítané vady řízení odvolací soud tudíž neshledal.

31. Soud I. stupně naléhavý právní zájem na požadovaném určení považoval za naplněný, neboť žalobkyně tvrdila rozpor mezi zápisem v katastru nemovitostí a faktickým stavem.

32. Byť se odvolací soud neztotožňuje se soudem I. stupně, že na určovací žalobu v přezkoumávané věci nedopadá režim ustanovení § 985 o. z. (viz výše zmíněná judikatura Ústavního soudu ohledně prostředků nápravy nesouladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a stavem skutečným), závěr soudu I. stupně, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán, je správný.

33. Ustálená judikatura i odborná literatura uvádějí, že navrhuje-li žalobce určení svého vlastnického práva k nemovitosti nebo jiného práva, které se zapisuje do Katastru nemovitostí České republiky (mutatis mutandis totéž platí i pro právo spoluvlastnické), je na požadovaném určení vždy naléhavý právní zájem, má-li být soudní rozhodnutí určující právo zaznamenáno do katastru nemovitostí (k tomu srovnej § 7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem) a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v Katastru nemovitostí České republiky (k tomu srovnej např. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne [datum], sp. zn. 7 Co 2075, [číslo], uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 1995, [číslo] str. 25 nebo [příjmení], L., [příjmení], J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 528).

34. Na určení vlastníka věci evidované ve veřejném seznamu je tak dán naléhavý právní zájem tehdy, má-li být soudním rozhodnutím na základě žaloby o určení práva odstraněn nesoulad mezi stavem ve veřejném seznamu zapsaným a skutečným právním stavem (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2020 sp. zn. 23 Cdo 1125/2020).

35. V rozhodnutí ze dne 18. 9. 2018 sp. zn. 22 Cdo 3234/2018 se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce naléhavého právního zájmu na určení, že věc je součástí společného jmění manželů. Poukázal na dříve přijaté závěry dle rozhodnutí ze dne 20. 9. 2017 sp. zn. 22 Cdo 3245/2017, dle kterých jestliže je v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti evidován jen jeden z bývalých manželů a druhý tvrdí, že věc je předmětem zaniklého, avšak dosud nevypořádaného společného jmění manželů, má naléhavý právní zájem na určení, že nemovitost je v zaniklém a doposud nevypořádaném společném jmění manželů. Nejvyšší soud ve své judikatuře zdůrazňuje princip materiální publicity zápisů do veřejných seznamů a související právní úpravu a dospívá k závěru, že uplatněním práva ve smyslu § 985 o. z. je žaloba na jeho určení; určovací žaloba je podkladem pro vyznačení poznámky spornosti a zamezení účinků zápisu výlučného práva jednoho z účastníků na třetí osoby a že určovací žalobu nemůže nahradit žaloba na plnění, opírající nárok na plnění o právo, jehož existence má být posouzena jako předběžná otázka.

36. Odvolací soud má za to, že výše zmíněné judikatorní závěry opírající se především o princip materiální publicity a právo domáhat se odstranění nesouladu mezi zapsaným stavem ve veřejném seznamu a jeho skutečným stavem, lze vztáhnout i na situaci, kdy věc je zapsána v katastru nemovitostí ve společném jmění manželů a jeden z manželů tvrdí, že věc se nachází v jejich podílovém spoluvlastnictví. Určovací žaloba odstraní nejistotu v právních poměrech mezi účastníky, neboť žalovaný existenci podílového spoluvlastnictví k nemovité věci popírá, a vytvoří pevný právní základ i pro právní vztahy erga omnes.

37. Pokud nemovitá věc je v podílovém spoluvlastnictví účastníků, pak v případě zániku společného jmění manželů nemůže být vypořádána v režimu vypořádání společného jmění manželů podle ust. § 736 a násl. o. z. Žalobkyni nelze současně nutit, aby na uvedení souladu skutečného stavu se stavem zapsaným v katastru nemovitostí vyčkávala až na naplnění fikce dle § 741 o. z. za předpokladu, že nedojde k vypořádání rozhodnutím soudu (k němuž ostatně by nemohlo dle předchozí věty ani dojít) či dohodou. V té souvislosti odvolací soud poznamenává, že žalobkyně v řízení před soudem I. stupně vysvětlila důvody, pro které podala určovací žalobu až v roce 2022 (č. l. 69 spisu). Nadto v případě důvodnosti žaloby nemovitá věc byla nabyta do podílového spoluvlastnictví účastníků již v roce 2008 a režim podílového spoluvlastnictví by mohl být založen až uplynutím tří let od zániku společného jmění manželů.

38. Ve vztahu k naléhavému právnímu zájmu na určení, že nemovitá věc je v podílovém spoluvlastnictví, lze přisvědčit žalobkyni i v tom, že mezi režimy společného jmění manželů a podílového spoluvlastnictví je rozdíl a žalobkyně není ve stejném právním postavení, jsou-li nemovitosti ve společném jmění účastníků či v jejich podílovém spoluvlastnictví.

39. Výkon vlastnických práv a povinností je zákonem upraven odchylně pro podílové spoluvlastníky a pro vlastníky věci ve společném jmění manželů. Věci nacházející se ve společném jmění manželů v zákonném režimu užívají, berou z nich plody a užitky, udržují, nakládají s nimi a hospodaří s nimi a spravují oba manželé nebo podle dohody jeden z nich. Práva a povinnosti k nim náležejí oběma manželům společně a nerozdílně, z právních jednání týkajících se společného jmění jsou oba manželé společně a nerozdílně také zavázáni a oprávněni (§ 713 o. z.). V nikoli běžných záležitostech týkajících se společného jmění jednají právně manželé společně nebo jeden z nich se souhlasem druhého (§ 714 o. z.). V případě podílového spoluvlastnictví věci je každý ze spoluvlastníků úplným vlastníkem svého podílu, který určuje míru jejich účasti na vytváření společné vůle, právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci. Spoluvlastník může se svým podílem nakládat podle své vůle, může ho převádět bez souhlasu ostatních spoluvlastníků (s omezením jen předkupním právem ostatních spoluvlastníků za stanovených podmínek), správu společné věci vykonávají spoluvlastníci podle velikosti svých podílů s tím, že o běžné správě společné věci rozhodují většinou hlasů a o významné záležitosti týkající se společné věci alespoň dvoutřetinovou většinou hlasů (§ 1121 a násl. o. z.). Jiný je zákonem stanoven režim také pro zánik společného jmění manželů a podílového spoluvlastnictví a pro vypořádání majetkových vztahů s tím souvisejících (§ 724, § 764 a násl., § 736 a násl. o. z., 1140 a násl. o. z.). Odlišná hmotněprávní úprava výkonu vlastnického práva u podílového spoluvlastnictví věci a u manželského majetkového práva, jakož i jiná zákonná pravidla pro jejich zánik a způsob vypořádání, rovněž svědčí naléhavému právnímu zájmu na požadovaném určení.

40. Odvolací soud na základě shora uvedených skutečností shodně se soudem I. stupně uzavřel, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem (§ 80 o. s. ř.).

41. Námitka žalovaného, že výkon práva žalobkyně nemůže požívat právní ochrany, neboť se snaží obejít vypořádání společného jmění manželů, není důvodná. Jestliže nemovitá věc podle skutečného stavu součástí společného jmění manželů není, pak na žalobkyni nelze po právu žádat, aby podstupovala její vypořádání v rámci vypořádání společného jmění, jehož dopad na majetková práva žalobkyně může být zcela jiný od případného zániku podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání. K vypořádání věci, která se fakticky ve společném jmění manželů nenachází, by soud ani nemohl přistoupit. Námitka žalovaného není dle odvolacího soudu způsobilá k tomu, aby žaloba byla s odkazem na ust. § 8 o. z. zamítnuta pro zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochranu.

42. Podmínky pro aplikaci shora uvedeného ustanovení odvolací soud neshledává ani v souvislosti s tím, že dle sdělení žalovaného nemovitost žalobkyně již neužívá, v domě žije jen žalovaný se společnými dětmi účastníků, manželství účastníků je již rozvedeno, žalobkyně ke svým poměrům v minulosti tvrdila, že je ve finanční nouzi a je zde hrozba, že žalobkyně může nemovitost, resp. svůj podíl na ní prodat. Žalobkyni nelze upírat, aby se domáhala určení, že nemovitá věc se nachází v podílovém spoluvlastnictví, když v důsledku odepření možnosti ochrany určovací žalobou by jí byla upírána možnost výkonu spoluvlastnického práva, pokud se daná věc v jejím podílovém spoluvlastnictví skutečně nachází, a tím bylo nepřípustně zasaženo do jejího vlastnického práva, které požívá ústavní ochrany.

43. Soud I. stupně správně posoudil i námitku žalovaného, že nemovitá věc se nachází ve společném jmění manželů na základě vůle účastníků projevené v kupní smlouvě ze dne [datum].

44. V době uzavření kupní smlouvy bylo manželské majetkové právo upraveno zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

45. S ohledem na znění ustanovení § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák., podle kterého společné jmění manželů tvoří mimo jiné majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, mohli účastníci nemovitou věc nabýt do společného jmění manželů, když způsob jejího nabytí nepředstavuje výjimku pro společný majetkový režim, uvedenou v tomto ustanovení.

46. V daném případě je však nutno ještě zohlednit, že před uzavřením kupní smlouvy byl rozsah společného jmění účastníků na základě soudního rozhodnutí, které nabylo právní moci dne [datum], modifikován tak, že společné jmění bylo zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti (§ 148 odst. 1 obč. zák.).

47. Podle § 148 odst. 4 obč. zák., jestliže o společném jmění manželů bylo rozhodnuto podle odstavce 1 nebo 2, může být rozšířeno do předchozího rozsahu jen rozhodnutím soudu vydaným na návrh jednoho z manželů.

48. K rozšíření společného jmění manželů nad rámec dříve provedené modifikace formou jeho zúžení soudním rozhodnutím mohlo opětovně dojít pouze soudním rozhodnutím (viz shora text ustanovení § 148 odst. 4 obč. zák.). K takovému rozšíření společného jmění účastníků však dle zjištění soudu I. stupně nedošlo. Žalovaný jako účastník řízení v řízení před soudem I. stupně vypověděl, že mu není známo, že by po zúžení společného jmění manželů byla činěna nějaká právní jednání k obnově soudem zúženého rozsahu společného jmění.

49. Jestliže soud I. stupně v napadeném rozhodnutí zmiňoval, že by bylo možné uvažovat i o možnosti rozšíření společného jmění manželů formou notářského zápisu, pak v posuzované věci tomu tak s ohledem na ust. § 148 odst. 4 obč. zák. není. Přesto, i pokud by uvedená varianta přicházela v přezkoumávané věci v úvahu, je třeba uvést, že právní úprava vyžadovala, aby smlouva o modifikaci společného jmění manželů byla uzavřena kvalifikovaným způsobem, a to formou notářského zápisu (§ 143a obč. zák.). Kupní smlouvu ze dne [datum] však účastníci formou notářského zápisu neuzavřeli.

50. Kupní smlouva ze dne [datum] s ohledem na projevenou vůli účastníků nabýt nemovitosti do společného jmění manželů by mohla představovat dohodu manželů o nabytí věci do jejich společného jmění, tzn. po předchozím zúžení provedeném formou soudního rozhodnutí dohodu manželů o rozšíření společného jmění manželů, avšak s takto projevenou vůlí nelze spojovat zamýšlené účinky nabytí nemovitosti do společného jmění, neboť projev vůle nabýt nemovitosti do společného jmění manželů odporoval ustanovení § 148 odst. 4 obč. zák.

51. V postavení kupujících oba účastníci v kupní smlouvě vyjádřili vůli nemovitosti nabýt do svého vlastnictví, kupní smlouvou vznikl mezi kupujícími a prodávající obligační vztah a zápisem vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí podle této kupní smlouvy nastaly i věcněprávní účinky kupní smlouvy spočívající v převodu vlastnického práva na účastníky. Žalobkyně a žalovaný se stali vlastníky nemovitostí. Na základě shora uvedeného lze však shrnout, že nemovitosti nemohli nabýt do společného jmění manželů, neboť jejich společné jmění bylo již dříve soudním rozhodnutím zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti a nabývané nemovité věci povahu obvyklého vybavení domácnosti neměly. Svým projevem vůle v kupní smlouvě účastníci nemohli rozsah společného jmění manželů platně rozšířit, neboť takový právní následek vylučovalo ustanovení § 148 odst. 4 obč. zák., jak shora odvolací soud již uvedl. I v případě, že by rozšíření společného jmění manželů bylo v posuzované věci přípustné cestou dohody manželů, nebyla dodržena zákonem požadovaná kvalifikovaná forma dohody notářským zápisem a eventuální dohoda manželů o rozšíření společného jmění manželů vtělená do kupní smlouvy by byla absolutně neplatná (§ 40 odst. 1 obč. zák.). [příjmení] nemovitosti se proto bez ohledu na znění kupní smlouvy (projev vůle účastníků o nabytí nemovitostí do společného jmění manželů) staly předmětem rovnodílného podílového spoluvlastnictví účastníků, což je důsledek nabytí vlastnictví více osobami bez určení jejich podílu, vyplývající přímo ze zákona (§ 136 odst. 1, § 137 odst. 2 obč. zák.). Nemovitosti se staly předmětem podílového spoluvlastnictví účastníků, když tento důsledek nevyplýval z jejich smluvních projevů, ale přímo ze zákona.

52. Veden výše uvedenými důvody, odvolací soud napadené rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku I i v souvisejících výrocích II, III, opírajících se o procesní úspěšnost žalobkyně, jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

53. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaného zavázal zaplatit plně procesně úspěšné žalobkyni částku 6.776 Kč, představující odměnu advokáta za dva úkony právní služby po 2.500 Kč podle § 7, § 9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“), a to vyjádření k odvolání a účast u jednání (§ 11 odst. 1 písm. g/, k/ advokátního tarifu), náhradu hotových výdajů ke dvěma úkonům právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a náhradu 21 % DPH ve výši 1.176 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. K zaplacení byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. lhůta do tří dnů od právní moci rozhodnutí; platebním místem byl podle § 149 odst. 1 o. s. ř. určen advokát žalobkyně.

Poučení