59 Co 343/2024 - 116

Rubrum

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Dalibora Bruka a soudkyň JUDr. Ivony Ryšánkové a Mgr. Jany Smýkalové v exekuční věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] o určení vlastnického práva o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 30. 10.2024, č. j. 18 C 212/2023-79 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 724 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Kroměříži (dále jen „soud I. stupně“) shora citovaným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem pozemku [parc. č.] v k. ú. [adresa], obec [adresa] (výrok I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice náklady řízení v částce 12 342 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Podle podstatné části odůvodnění se žalobkyně původně se svým manželem [jméno FO] domáhali určení svého vlastnického práva k pozemku v k. ú. [adresa], obec [adresa] (dále jen „Nemovitost“), a to na základě mimořádného vydržení. Žalobci tvrdili, že na základě kupní smlouvy ze dne [datum] nabyli vlastnické právo k pozemku [parc. č.] s domem [č. p.] a současně se chopili i držby sousedního pozemku [parc. č.] neboť oba pozemky spolu sousedí a nedělí je od sebe žádné oplocení ani přírodní hranice. Dne [datum] žalobce [jméno FO] zemřel a na jeho místě bylo v řízení nadále pokračováno s žalobkyni jako jeho dědičkou. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Určovací žaloba má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji, než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srovnej 3 Cdon 1338/96 - vizte rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2005 sp. zn. 26 Cdo 1391/2004). Spor o tom, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitá věc, se v občanském soudním řízení typově řeší žalobou na určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. 30 Cdo 2769/2005). V rozsudku ze dne 8. 4. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1977/2001 Nejvyšší soud uvedl, že podle konstantní judikatury se dědic může domáhat určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem věci (odkázal například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000 sp. zn. 20 Cdo 1897/98 publikovaný v Soudních rozhledech č. 6/2001). Toto určení se vztahuje ke dni smrti zůstavitele. Po smrti zůstavitele totiž mohlo dojít k právní skutečnosti, která měla za následek vznik vlastnického práva jiné osoby (např. v důsledku vydržení). Pro určení, zda zůstavitel byl ke dni smrti vlastníkem věci, jsou tyto později nastalé skutečnosti bezvýznamné. Stručně řečeno: Pokud je veden spor o tom, zda do dědictví po zůstaviteli náleží určitá věc (ať již je požadováno určení, že ji vlastnil zůstavitel sám či např. v SJM), je třeba žalobu formulovat tak, že zůstavitel byl jejím vlastníkem (měl ji v SJM) ke dni jeho úmrtí. Jen taková žaloba by v případě, že by byly splněny další podmínky určovací žaloby – tedy žalobce by měl na určení naléhavý právní zájem – by v případě prokázání mohla mít naději na úspěch, a jen v případě takto formulované žaloby by žalobce mohl mít na určení eventuálně naléhavý právní zájem. Žalobkyně a [jméno FO] žalobu na určení, že jsou vlastníky pozemku [parc. č.] dne [datum]. V průběhu řízení žalobce [jméno FO] zemřel. Na úmrtí [jméno FO] žalobkyně adekvátním procesním způsobem nereagovala, svou žalobu změnila pouze tak, že nadále požaduje, aby bylo rozhodnuto, že pozemek [parc. č.] je v jejím vlastnictví. Soud při jednání seznámil účastníky se svým záměrem zabývat se naléhavým právním zájmem žalobkyně na požadovaném určení a vyzval žalobkyni, nechť sdělí, v čem spatřuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Žalobkyně uvedla, že naléhavý právní zájem je spatřován v tom, že žalobkyně chce disponovat s pozemkem [parc. č.], že jejím záměrem je scelit dotčené pozemky do pozemku jednoho a následně jako jeden pozemek (celek) prodat, což ovšem nemůže učinit, pokud není zapsána coby vlastník pozemku [parc. č.] katastru nemovitostí. V době podání žaloby měla rovněž zájem na tom, aby pozemek [parc. č.] nepřešel na stát. Soud následně sdělil účastníkům svůj předběžný právní názor, že ve věci neshledává naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem pozemku [parc. č.] je žalobkyně; účastníkům byla následně dána možnost vyjádřit se ke sdělenému jinému právnímu posouzení. Soud neměl možnost poučit žalobkyni v tom smyslu, že s ohledem na úmrtí [jméno FO], k němuž došlo v průběhu tohoto řízení, je nutno přeformulovat žalobní petit tak, aby plně reflektoval na dané nové skutečnosti, tedy tak, aby bylo určeno, že pozemek [parc. č.] byl součástí společného jmění manželů [jméno FO] a [Jméno žalobkyně] ke dni úmrtí [jméno FO] (tj. ke dni [datum]), neboť takové poučení by bylo (v rozporu s principem zakotveným v ustanovení § 5 o. s. ř.) poučením o hmotném právu (tj. o tom, jakého konkrétního práva se může žalobou domáhat) – srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3820/2009. V záměru žalobkyně zabránit přechodu vlastnického práva k pozemku [parc. č.] na stát naléhavý právní zájem spatřovat nelze, neboť s ohledem na skutečnost, že k přechodu vlastnického práva na stát v průběhu tohoto řízení již došlo, je záměr žalobkyně třeba vnímat jako irelevantní. Dále svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení shledávala žalobkyně v tom, že zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí ji neumožňuje volně disponovat s pozemkem [parc. č.] Ani v takto tvrzené skutečnosti nelze naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení shledávat, jelikož bylo třeba žalovat, že pozemek [parc. č.] byl ve společném jmění manželů [jméno FO] a [Jméno žalobkyně] ke dni úmrtí [jméno FO]. Až v případě (na podkladě) takového určení by se totiž žalobkyně mohla domáhat dodatečného projednání dědictví (pozemku [parc. č.]) po [jméno FO]. V nyní vedeném sporu soud nemůže dědické rozhodnutí předjímat. Soud I. stupně proto uzavřel, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určovací žalobě, neboť jí tvrzené okolnosti její naléhavý právní zájem na požadovaném určení neodůvodňují a soud sám jiné okolnosti, které by její naléhavý právní zájem na požadovaném určení odůvodňovaly, neshledal.

2. Proti rozsudku podala odvolání žalobkyně, a to z důvodu vymezeném v § 205 odst. 1 písm. c) o. s. ř, neboť řízení bylo postiženo jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v nesprávném a nedostatečném poučení žalobkyně ohledně úpravy žalobního petitu po úmrtí prvního z žalobců [jméno FO], resp. v absenci poučení ohledně které skutečnosti má žalobkyně naléhavý právní zájem prokazovat. V důsledku toho se soud věcí jako takovou vůbec nezabýval. V konečném důsledku tak došlo ze strany soudu k zásahu do práva na spravedlivý proces žalobkyně dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Žalobci, a po smrti [jméno FO] již jen žalobkyně, byli v řízení zastoupeni obecným zmocněncem na základě § 27 odst. 1 o. s. ř., a to svým vnukem. Žalobci zastoupení obecným zmocněncem původně žalovali správně tak, že se určuje, že předmětný pozemek je ve vlastnictví žalobců. Následně však žalobce zemřel a navzdory vložení poznámky rozepře do katastru nemovitostí, přešel pozemek v katastru nemovitostí po [datum] na stát. Obecný zmocněnec reagoval správně změnou žalobců i žalované. K úspěchu v žalobě nebylo ale dostatečné znění žalobního petitu, který zněl „určuje se, že vlastníkem pozemku [parc. č.] je žalobkyně“. Takto formulovaný petit dle soudu nereagoval správně na úmrtí [jméno FO], a byl pak důvodem neprokázání naléhavého právního zájmu žalobkyně na určovací žalobě, tedy důvodem pro zamítnutí žaloby. Teprve z odůvodnění zamítavého rozsudku pochopila žalobkyně a její obecný zmocněnec, že mělo být žalováno tak, že „určuje se, že pozemek [parc. č.] byl součástí společného jmění manželů [jméno FO] a [Jméno žalobkyně] ke dni úmrtí [jméno FO]“. Soud I. stupně shledává žalobkyně přehnaně formalistickým. Žalobkyně má za to, že soud hledal argumenty výlučně pro to, aby se z procesních důvodů nemusel žalobou vůbec zabývat a nemusel posuzovat, zda nastaly hmotněprávní podmínky pro mimořádné vydržení dle § 1095 občanského zákoníku. Ve vztahu k účastníku zastoupenému obecným zmocněncem – vnukem bez ukončeného právnického vzdělání – by měla být míra poučovací povinnosti soudu vyšší než v případě účastníka zastoupeného advokátem, jelikož obecný zmocněnec není profesionál, který by se živil zastupováním osob u soudu. Vyplývá to například z § 118a odst. 4. o s. ř., dle kterého je při jednání soud povinen poučit účastníky nezastoupené advokátem též o jiných jejich procesních právech a povinnostech, či z judikatury Ústavního soudu (viz nález I. ÚS 119/96 ze dne 31. 10. 1996 ohledně nutnosti přihlížet k tomu, jestli byli stěžovatelé zastoupeni advokátem). Žalobkyně má za to, že poučení soudu o tom, že naléhavý právní zájem v daném případě není dán pouze z důvodu chybné formulace žalobního petitu, přesahuje záležitosti hmotného práva, o kterých soud na základě § 5 občanského soudního řádu, účastníky, s výjimkou § 118 odst. 1-3 občanského soudního řádu, nepoučuje. Naopak v souladu s právem na spravedlivý proces žalobkyně měl soud obecného zmocněnce žalobkyně alespoň v obecné rovině poučit, že naléhavý právní zájem není v dané situace dán formulací žalobního návrhu, a nikoliv tvrzenými skutečnostmi. Žalobkyně zdůrazňuje, že takovým poučením nemá na mysli radu, jak konkrétně by měl žalobní petit znít, ale pouze tvrzení skutečnosti, že je třeba jej změnit, protože nereaguje adekvátně na změny, ke kterým v řízení došlo. To vše s přihlédnutím k tomu, že obecným zmocněncem žalobkyně nebyl advokát a že žalobní petit byl, před úmrtím [jméno FO] a před přechodem předmětného pozemku na stát, formulován správně. Jak je uvedeno v komentáři Občanský soudní řád, 3. vydání od Svobody, Smolíka, Levého Doležílka a kol., povinnost k procesnímu poučení ve smyslu § 5 má soud i tehdy, když účastník procesně jedná ve zjevné a reálně odstranitelné mýlce. Například uplatní-li žalobce svůj požadavek vůči subjektu, který nemá způsobilost být účastníkem řízení, a zároveň je zjevné, že k tomuto omylu na straně žalobce došlo pro nedostatek jeho právního povědomí. Žalobkyně má za to, že uvedené je možno aplikovat i na její případ, kdy a soud mohl žalobkyni pro nedostatek právního povědomí poučit, že aby mohla být žaloba projednána po věcné stránce, je třeba změnit vymezení žalobců a dobu, ke které se žaluje, aby mohl být případný rozsudek podkladem pro dědické řízení, a napravit tak zjevnou a reálně odstranitelnou mýlku žalobkyně. Dále žalobkyně poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2008, č. j. 55 Co 254/2008, z něhož vyvozuje, že soud I. stupně pochybil, pokud žalobkyni nepoučil alespoň tak, aby naléhavý právní zájmem prokázala s ohledem na skutečnost, že druhý žalobce zemřel a o pozemku [parc. č.] neproběhlo pozůstalostní řízení. Na základě alespoň takového poučení mohla žalobkyně žalobní petit upravit. Dle odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu navíc „..odvolací soud při posuzování, zda má žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení, přehlédl, že z pohledu tohoto požadavku (naléhavého právního zájmu) není důležité, zda v řízení bude prokázáno žalobcovo tvrzení o skutečnostech odůvodňujících žalobu na určení; rozhodující je, zda vůbec (objektivně) by případně úspěšná určovací žaloba mohla naplnit požadavky vyplývající z ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. Veden tímto nesprávným názorem odvolací soud dovodil, že na žalobě na určení, že pracovní poměr u žalovaného nadále trvá, nemá žalobkyně naléhavý právní zájem, ačkoliv je nepochybné, že v případě úspěchu žaloby na takové určení by se vytvořil pevný právní základ pro její právní postavení“. To stejné je dle žalobkyně aplikovatelné na její případ. Objektivně by se totiž v případu úspěšné určovací žaloby, že pozemek [parc. č.] vydržela, vytvořil pevný právní základ pro její právní postavení ohledně pozemku, na kterém přes 40 let hospodařila a považovala jej za vlastní, ale který, navzdory její snaze o změnu zapsaného vlastníka tohoto pozemku pomocí určovací žaloby a vložení poznámky rozepře do katastru nemovitostí, přešel v průběhu řízení na stát. Kvůli úplné absenci poučení žalobkyně zastoupené obecným zmocněncem alespoň o skutečnosti, ohledně které je třeba prokázat naléhavý právní zájem a následnému zamítnutí žaloby, tak došlo k postižení řízení jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci dle § 205 odst. 1. písm. c) o. s. ř. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně vyjádřila tak, že je nepovažuje za důvodné. Soud I. stupně již v úvodu jednání seznámil účastníky řízení se záměrem zabývat se otázkou naléhavého právního zájmu, když nedostatek naléhavého právního zájmu je samostatným a prvořadým důvodem, pro který určovací žaloba nemůže obstát a který vede bez dalšího k zamítnutí žaloby. Jak správně uvedl soud I. stupně, soud neměl možnost poučit žalobkyni tak, aby bylo určeno, že předmětný pozemek byl součástí společného jmění manželů [jméno FO] ke dni úmrtí [jméno FO], neboť by se jednalo o poučení o hmotném právu, což by bylo v rozporu s ust. § 5 o. s. ř. Z ustanovení § 5 o. s. ř. vyplývá, že soudy nejsou povinny ani oprávněny poskytovat účastníkům poučení o jiných než procesních právech a povinnostech Pokud by soud poučil účastníka o hmotném právu, tedy jakého konkrétního práva se může žalobou domáhat, bylo by takové poučení v rozporu s principem zakotveným výše uvedeným ustanovením. Obstát nemůže ani námitka žalobkyně, že míra poučovací povinnosti soudu v daném případě, kdy je účastník zastoupen obecným zmocněncem bez právnického vzdělání, by měla být vyšší než v případě účastníka zastoupeného advokátem, když obecný zmocněnec není profesionál. Bylo svobodnou volbou žalobkyně, jaké zastoupení v daném sporu zvolí. S ohledem na výše uvedené žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně.

4. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem – účastníkem řízení (§ 201 o. s. ř.), kdy jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), a odvolání obsahuje způsobilý odvolací důvod, přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně, jakož i řízení jeho vydání předcházející (§ 212a odst. 1, 5 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně se nejprve společně s manželem [tituly před jménem] [jméno FO] domáhali určení, že jsou vlastníky pozemku [parc. č.] v katastrálním území [adresa], obec [adresa] (dále jen „Nemovitost“), neboť pozemek vydrželi. V průběhu řízení žalobce zemřel. Z usnesení Městského soudu v Brně ze dne [datum], [č. j.], které nabylo právní moci dne [datum], se podává, že soud schválil dohodu o vypořádání společného jmění zůstavitele [jméno FO] a pozůstalé manželky tak, že pozůstalé manželce připadá (mimo jiné) pozemek [parc. č.] v k. ú. [adresa], obec [adresa], jehož součástí je rodinný dům [č. p.], a dále soud schválil dohodu o rozdělení pozůstalosti, na základě které pozůstalá manželka [Jméno žalobkyně] nabyla z pozůstalosti pohledávku za sebou z titulu vyrovnání podílu zůstavitele na majetku patřícím do společného jmění manželů ve výši [částka] a pozůstalé dcery [právnická osoba], [jméno FO] a [jméno FO] z pozůstalosti nenabyly ničeho. Předmětná Nemovitost nebyla předmětem dědického řízení. Na základě shora citovaného usnesení pak soud I. stupně rozhodl tak, že v řízení bude pokračováno na straně žalobce [jméno FO] s [Jméno žalobkyně]. Před zahájením prvního jednání dne [datum] poučil soud I. stupně žalobkyni, že žaloba je neurčitá, neboť z ní není patrné, v jakém vlastnickém režimu má soud rozhodnout o vlastnictví Nemovitosti, tj. zda má určit, že Nemovitost je v SJM žalobkyně a [jméno FO] či zda je ve spoluvlastnictví žalobkyně a [jméno FO], přičemž v tomto případě není zřejmé, v jakém spoluvlastnickém poměru. Na to zmocněnec žalobkyně reagoval tak, že původně bylo zamýšleno určení, že Nemovitost je ve spoluvlastnictví žalobkyně a jejího manžela s výší spoluvlastnických podílů pro každého, avšak s ohledem na úmrtí [jméno FO] se nyní žalobkyně domáhá určení, že sama je vlastníkem předmětného pozemku. Následně soud I. stupně změnu žaloby připustil a vyzval žalobkyni ke sdělení, v čem spatřuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Žalobkyně uvedla, že naléhavý právní zájem spatřuje v tom, že chce s Nemovitostí disponovat a dále v tom, že chce zcelit pozemky [parc. č.] a [parc. č.], což však nemůže učinit, není-li zapsána coby vlastník Nemovitosti. Soud I. stupně poté sdělil účastníkům, že ani po doplnění tvrzení žalobkyní není dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení, že je vlastníkem Nemovitosti, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1977/2001, případně na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2769/2005. Současně v reakci na dotaz zmocněnce žalobců, jak je možné, že není spatřován naléhavý právní zájem na požadovaném určení a co je třeba udělat, aby naléhavý právní zájem spatřován byl, soud I. stupně uvedl, že není oprávněn poskytovat poučení o hmotném právu. Po provedení dokazování a závěrečných návrzích účastníků soud I stupně žalobu zamítl.

6. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že společně s manželem nabyli vlastnické právo k Nemovitosti na základě vydržení. V průběhu řízení však manžel žalobkyně zemřel a Nemovitost nebyla předmětem dědického řízení po manželovi žalobkyně (ani předmětem vypořádání zaniklého společného jmění žalobkyně a jejího manžela). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na niž poukázal již soud I. stupně, se ani jediný dědic nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle § 80 o. s. ř. určení, že je vlastníkem (spoluvlastníkem) věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně ní mu nebylo potvrzeno nabytí dědictví. Nelze obcházet zákonný postup při projednání dědictví a určovacím výrokem vyhovět žalobě podle § 80 o. s. ř. uplatňující, že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví a v řízení o dědictví dosud neprojednané, neboť touto deklarací soudu by se legalizovalo nabytí dědictví bez projednání a rozhodnutí příslušného soudu v řízení o dědictví, což je nepřípustné (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, usnesení téhož soudu ze dne 10. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 335/2010, rozsudek téhož soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, popř. rozsudek téhož soudu ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. 24 Cdo 1891/2024). To platí tím spíše, pokud žalobkyně nebyla jedinou dědičkou po svém manželovi (dědicové byli celkem čtyři).

7. Nestala-li se tedy sporná Nemovitost dosud předmětem řízení o dědictví, přichází podle ustálené soudní praxe pro žalobkyni v úvahu prakticky jen žaloba na určení, že ona a její manžel byli ke dni smrti manžela vlastníky (v režimu společného jmění manželů) Nemovitosti. Uvedené závěry ostatně žalobkyně ani v odvolání nijak nezpochybňuje.

8. V rozsudku ze dne 17. 5. 211, sp. zn. 22 Cdo 31/2009 dále Nejvyšší soud konstatoval, že drží-li jeden z manželů v dobré víře určitou věc, která by podle způsobu jejího nabytí měla patřit do společného jmění manželů (aniž by takové držbě předcházelo zúžení společného jmění do budoucna), přichází v úvahu vydržení věci jen do společného jmění manželů. Citované rozhodnutí je použitelné i za stávající právní úpravy a pro danou věc z něj plyne, že žalobkyně se nemohla stát na základě vydržení výlučným vlastníkem Nemovitosti, ale mohla nabýt Nemovitost pouze do společného jmění manželů. Jen pro úplnost považuje odvolací soud za potřebné doplnit, že vzhledem k tomu, že od zániku společného jmění žalobkyně a jejího manžela neuplynuly tři roky, nenastala ani domněnka vypořádání společného jmění manželů ve smyslu § 741 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a žalobkyně tak nemůže být se svou žalobou úspěšná ani ohledně ideálního spoluvlastnického podílu na předmětné nemovitosti.

9. Žalobkyně ve svém odvolání brojí proti postupu soudu I. stupně, který dle jejího přesvědčení neposkytl žalobkyni správné a dostatečné poučení ohledně úpravy žalobního petitu po úmrtí prvního z žalobců, resp. nepoučil žalobkyni ohledně toho, kterými skutečnosti má žalobkyně naléhavý právní zájem prokazovat. V tom spatřuje žalobkyně vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.

10. Odvolací soud nepovažuje tuto odvolací námitku za důvodnou. Žalobkyně přehlíží, že soud I. stupně nezamítl žalobu pro nedostatek tvrzení naléhavého právního zájmu (ani pro neprokázání naléhavého právního zájmu), ale proto, že žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem nemá. Poučení soudem podle § 118a o. s ř. totiž není třeba, jestliže bylo možno žalobu bez dalšího zamítnout již na základě skutkového vylíčení případu žalobkyní a žalobního návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 31/2009). Poučení o tom, jak je třeba formulovat petit žaloby, aby byl dán naléhavý právní zájem, přesahuje meze poučovací povinnosti stanovené v § 5 o. s. ř. (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ČR ze dne 25. 6. 1997, sp. zn. I. ÚS 63/96, publikovaný pod č. 82/svazek 8 Sbírky nálezů a usnesení a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 30 Cdo 143/2002). Pokud soud dospěje k závěru, že ve věci není dán naléhavý právní zájem, není jeho povinností poučovat žalobce o tom, jak je třeba nárok uplatnit, aby naléhavý právní zájem dán byl. Nejde o vadu podání, kterou by bylo možno odstranit postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř., popřípadě podle § 5 o. s. ř. Nelze tedy dovodit, že by neposkytnutí poučení o nutnosti upravit petit tak, aby namísto určení, že žalobkyně je vlastníkem Nemovitosti, bylo žádáno určení, že žalobkyně a její manžel byli ke dni jeho smrti vlastníky Nemovitosti v režimu společného jmění manželů, bylo vadou řízení (srov usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2786/2019, ze dne 27. 11. 2019, popř. usnesení téhož soudu sp. zn. 22 Cdo 1035/2021, ze dne 28. 7. 2021). Naopak, pokud by soud poučoval účastníky o tom, jakým způsobem mají formulovat žalobní petit tak, aby byli s žalobou úspěšní, porušoval by tím zásadu rovnosti účastníků. Na tom nic nemění ani ta skutečnost, že žalobkyně byla v řízení zastoupena obecným zmocněncem, nikoliv advokátem. O hmotném právu, ani o tom, jak a co správně žalovat, nelze poučovat žádného účastníka řízení, ať už zastoupeného či nezastoupeného.

11. Přesto soud I. stupně nad rámec své poučovací povinnosti v rámci předvídatelnosti svého rozhodnutí avizoval žalobkyni u jednání, že na požadovaném určení není dán naléhavý právní zájem, a dokonce odkázal na dvě konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soud (konkrétně sp. zn. 22 Cdo 1977/2001, popř. 30 Cdo 2769/2005), ze kterých vyplývá, že dědic může žalovat pouze na určení, že jeho právní předchůdce byl ke dni své smrti vlastníkem sporné věci. Žalobkyně byla informována soudem I. stupně o tom, že jí formulovaný žalobní petit neobstojí, a měla tedy reálnou možnost žalobní petit upravit, což však neučinila. Nemohlo se tak ani jednat o rozhodnutí pro žalobkyni překvapivé.

12. Pokud se žalobkyně dovolává usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, č.j. 55 Co 254/2008-60, pak předmětné rozhodnutí řeší zcela odlišnou skutkovou věc a pro posouzení tohoto sporu není použitelné.

13. Odvolací soud proto shrnuje, že řízení není zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a odvolání žalobkyně tak není důvodné. Soud I. stupně rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky dle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že procesně úspěšné straně žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení (přičemž za fázi řízení, kdy byli původní žalovaní zastoupeni opatrovníkem, uložil povinnost zaplatit náklady řízení žalovaných k rukám státu dle § 149 odst. 2 o. s. ř.). Proti výrokům o nákladech řízení nevznesli účastníci žádných námitek a ani odvolací soud neshledal, že by soud I. stupně při určení výše nákladů řízení pochybil. Odvolací soud proto zcela odkazuje na odůvodnění soudu I. stupně v bodech 20 a 21 rozsudku.

14. Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu I. stupně je ve všech výrocích věcně správný, odvolací soud jej dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

15. O nákladech řízení odvolacího bylo rozhodnuto dle §142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že úspěšné žalované bylo přiznáno právo na náhradu vyúčtovaných nákladů v celkové výši 724 Kč, které sestávají z hotových výdajů nezastoupeného účastník za účast u jednání ve výši 300 Kč dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. a v cestovném ve výši 424 Kč z Kroměříže do Zlína a zpět osobním automobilem Hyundai i 30, reg. zn. [SPZ], při celkové vzdálenosti 75 km, průměrné spotřebě 4,9 l na 100 km, vyhláškové ceně benzinu 35,80 Kč za litr a paušální sazbě 5,80 Kč za kilometr.

16. Lhůta k plnění je dána ustanovením § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř.

Poučení