5To 109/2015
Právní věta
Jednočinný souběh trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr. zákoníku a trestného činu dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku je možný v těch případech, kdy podvodným jednáním pachatele jsou dotčeny současně jak finanční prostředky z rozpočtů Evropských společenství, tak i majetek soustředěný ve veřejných zdrojích České republiky.
Citované zákony (25)
Rubrum
Jednočinný souběh trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr. zákoníku a trestného činu dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku je možný v těch případech, kdy podvodným jednáním pachatele jsou dotčeny současně jak finanční prostředky z rozpočtů Evropských společenství, tak i majetek soustředěný ve veřejných zdrojích České republiky.
Výrok
Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 2. prosince 2015 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ivo Lajdy a soudců JUDr. Václava Čapky a Mgr. Petra Andrese odvolání státního zástupce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 5.10.2015, č.j. 68 T 10/2015-204, a rozhodl t a k t o :
Odůvodnění
Podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr.ř. se napadený rozsudek č á s t e č n ě z r u š u j e, a to ve výroku o vině pod bodem 2) a ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr.ř. se nově rozhoduje t a k t o : obžalovaný M. P. řidič u společnosti Z. s. r. o., trvale pobytem H., okr. U. H., ul. U R., j e v i n e n , ž e dne 10.10.2013 v Uherském Hradišti, na ul. Na Morávce č. 1215, na kontaktním pracovišti Úřadu práce České republiky, ke své žádosti o uhrazení ceny zvoleného rekvalifikačního kurzu Řidičský průkaz skupiny D, podané v rámci projektu Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost „Vzdělávání a dovednosti pro trh práce“, financovaného z Evropského sociálního fondu (85 %) a ze státního rozpočtu České republiky (15 %), v řízení vedeném pod sp.zn. ZUH-RZN-35/2013, osobně předložil psychologický posudek označený jako „Dopravně psychologické vyšetření akreditované Ministerstvem dopravy ČR“, s datem vystavení dne 7.10.2013 a s razítkem a podpisem PhDr. Alexandry Švecové, jehož kladný výsledek byl nezbytnou podmínkou pro schválení jeho žádosti, ačkoliv se u jmenované dopravní psycholožky žádnému takovému vyšetření nikdy nepodrobil, a tudíž věděl, že předkládaný posudek je padělkem a pro účely čerpání finančních prostředků na rekvalifikační kurz nepravdivým dokladem, přičemž k nesprávnému použití finančních prostředků ze státního rozpočtu České republiky a rozpočtu spravovaného Evropskou unií v celkové výši 18.000 Kč nedošlo jen proto, že v důsledku pochybností pracovnice úřadu práce byl tento padělaný psychologický posudek odhalen, čímž také poškodil profesní pověst a důvěryhodnost PhDr. Alexandry Švecové, jejíž jméno bylo v úředním jednání zneužito k falešnému prokázání psychické způsobilosti obžalovaného jako profesionálního řidiče osobní hromadné dopravy a která až do svého výslechu dne 19.3.2015 musela svoje postupy objasňovat různým policejním orgánům a správním úřadům, t e d y jednak užil v řízení před jiným orgánem veřejné moci padělaného lékařského posudku jako pravého, jednak jinému způsobil vážnou újmu na právech tím, že uvedl někoho v omyl, jednak předložil nepravdivý doklad vztahující se k výdajům rozpočtu spravovaného Evropskou unií, a tím umožnil nesprávné použití finančních prostředků z takového rozpočtu, jednak v žádosti o poskytnutí příspěvku uvedl nepravdivé údaje t í m s p á c h a l jednak přečin padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 1 alinea druhá tr.zákoníku, jednak přečin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku, jednak přečin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr.zákoníku jednak přečin dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr.zákoníku a o d s u z u j e s e za shora uvedené přečiny a dále za přečin padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 1 věta druhá tr.zákoníku a přečin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 1) nezměněn podle § 260 odst. 1 tr.zákoníku a § 43 odst. 1 tr.zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.zákoníku se výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odkládá na zkušební dobu 4 (čtyř) roků.
Poučení
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 5.10.2015, č.j. 68 T 10/2015-204, byl obžalovaný M. P. uznán vinným v bodě 1) přečinem padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 1 věty druhé trestního zákoníku a přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, v bodě 2) přečinem padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 1 alinei druhé trestního zákoníku, přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a přečinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měli dle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustit tím, že 1) ještě jako příslušník Policie České republiky, služebně zařazený u Dopravního inspektorátu U. H., v době od 11. 6. 2013 do 13. 6. 2013 na Krajském úřadu Zlínského kraje, Odboru dopravy a silničního hospodářství, se sídlem ve Zlíně, na tř. Tomáše Bati č. 21, ke své žádosti o udělení profesního osvědčení pro výuku a výcvik podle zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, v řízení vedeném pod sp. zn. KUSP 37245/2013 DOP, jinou osobu nechal za sebe předložit psychologický posudek označený jako „Dopravně psychologické vyšetření akreditované Ministerstvem dopravy ČR“, s datem vystavení dne 24. 5. 2013 a s razítkem a podpisem PhDr. Alexandry Švecové, jehož kladný výsledek byl nezbytnou podmínkou k udělení žádaného profesního osvědčení, ačkoliv se u jmenované dopravní psycholožky žádnému takovému vyšetření nikdy nepodrobil a tudíž věděl, že předkládaný posudek je padělkem, čímž také poškodil profesní pověst a důvěryhodnost PhDr. Alexandry Švecové, jejíž jméno bylo v úředním jednání zneužito k falešnému prokázání psychické způsobilosti obžalovaného jako instruktora autoškoly a která až do svého výslechu dne 19. 3. 2015 musela svoje postupy objasňovat různým policejním orgánům a správním úřadům, 2) dne 10. 10. 2013 v Uherském Hradišti, na ul. Na Morávce č. 1215, na kontaktním pracovišti Úřadu práce České republiky, ke své žádosti o uhrazení ceny zvoleného rekvalifikačního kurzu Řidičský průkaz skupiny D, podané v rámci projektu Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost „Vzdělávání a dovednosti pro trh práce“, financovaného z Evropského sociálního fondu (85 %) a ze státního rozpočtu České republiky (15 %), v řízení vedeném pod sp. zn. ZUH-RZN-35/2013, osobně předložil psychologický posudek označený jako „Dopravně psychologické vyšetření akreditované Ministerstvem dopravy ČR“, s datem vystavení dne 7.10.2013 a s razítkem a podpisem PhDr. Alexandry Švecové, jehož kladný výsledek byl nezbytnou podmínkou pro schválení jeho žádosti, ačkoliv se u jmenované dopravní psycholožky žádnému takovému vyšetření nikdy nepodrobil a tudíž věděl, že předkládaný posudek je padělkem a pro účely čerpání finančních prostředků na rekvalifikační kurz nepravdivým dokladem, přičemž k nesprávnému použití finančních prostředků ze státního rozpočtu České republiky a rozpočtu spravovaného Evropskou unií v celkové výši 18.000 Kč nedošlo jen proto, že v důsledku pochybností pracovnice úřadu práce byl tento padělaný psychologický posudek odhalen, čímž také poškodil profesní pověst a důvěryhodnost PhDr. Alexandry Švecové, jejíž jméno bylo v úředním jednání zneužito k falešnému prokázání psychické způsobilosti obžalovaného jako profesionálního řidiče osobní hromadné dopravy a která až do svého výslechu dne 19. 3. 2015 musela svoje postupy objasňovat různým policejním orgánům a správním úřadům. Obžalovaný M. P. byl odsouzen za dva přečiny padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 1 tr.zákoníku, dva přečiny poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 tr.zákoníku, přečin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr.zákoníku a sbíhající se přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku, podle § 260 odst. 1 tr.zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr.zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 81 odst. 1 tr.zákoníku a § 82 odst. 1 tr.zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 43 odst. 2 tr.zákoníku byl zrušen výrok o trestu ohledně obžalovaného M. P. z rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 28. ledna 2013, čj. 13 T 173/2011-467, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Proti tomuto rozsudku podal odvolání státní zástupce, přičemž toto směřovalo výlučně proti výroku o vině pod bodem 2) rozsudku a dále proti výroku o uložení souhrnného trestu. Státní zástupce rovněž specifikoval, že odvolání je podáváno v neprospěch obžalovaného. Pokud jde o zmíněný výrok o vině pod bodem 2) napadeného rozsudku, k tomuto státní zástupce uvedl, že soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav, nicméně tento nepodřadil rovněž pod skutkovou podstatu přečinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr.zákoníku. V daném případě tak nebylo zohledněno, že podvodným jednáním obžalovaného mohl být dotčen jak majetek Evropské unie, tak majetek soustředěný ve veřejných zdrojích ČR, tzn. že byly zasaženy různé individuální objekty ochrany a tím způsobeny různé právně významné následky. Má za to, že v případě projektů finančně podporovaných jak z veřejných zdrojů ČR, tak zároveň z rozpočtů Evropských společenství (tedy u tzv. spolufinancovaných projektů) lze připustit jednočinný souběh trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr.zákoníku s trestným činem dotačního podvodu podle § 212 tr.zákoníku. Předpokladem ovšem je, že podvodným jednáním pachatele je dotčen jak majetek Evropských společenství, tak majetek soustředěný ve veřejných zdrojích ČR. Právě o takový případ v projednávané věci jde. V této souvislosti odvolatel odkázal na výkladové stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 8.3.2011 vydané pod poř. č. 3/2011 s tím, že judikát Nejvyššího soudu, který by se touto problematikou zabýval, nalezen nebyl. Dále státní zástupce v odvolání napadl výrok o trestu, když namítl, že pro uložení souhrnného trestu v této věci nebyly splněny zákonné podmínky. V daném případě byl první skutek spáchán v době od 11. do 13.6.2013, druhý pak dne 10.10.2013 a přitom k vyhlášení odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti došlo již dne 28.1.2013 (nabytí právní moci tohoto rozsudku dne 13.8.2013 v této otázce nehraje žádnou roli). Za této situace měl dle názoru odvolatele nalézací soud obžalovanému trest ukládat jako trest úhrnný a k předchozímu odsouzení měl přihlížet jako k okolnosti přitěžující. V závěru písemného odůvodněníodvolání státní zástupce navrhl, aby odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o vině a trestu a podle § 259 odst. 3 tr.ř. sám uznal obžalovaného vinným ze spáchání obou žalovaných skutků s právní kvalifikací dle podané obžaloby a uložil obžalovanému trest obecně prospěšných prací ve výměře kolem 250 hodin. V průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem státní zástupce na písemně zpracované odvolání odkázal pouze s tou změnou, že navrhl, aby nově byl obžalovanému uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře dva a půl roku, jehož výkon by byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků. Obžalovaný M. P. se k odvolání státního zástupce, jež mu bylo v písemné podobě doručeno, nijak nevyjádřil a teprve v průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem k němu uvedl, že svého jednání lituje, nicméně má za to, že přečin dotačního podvodu nespáchal. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací především konstatuje, že odvolání státního zástupce bylo podáno osobou oprávněnou (§ 246 odst. 1 písm. a/ tr.ř.) a ve lhůtě naznačené v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. Po přezkoumání obsahu opravného prostředku lze konstatovat, že tento splnil náležitosti obsahu odvolání ve smyslu § 249 odst. 1, odst. 2 tr.ř. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že odvolání státního zástupce směřuje výlučně proti výroku o vině pod bodem 2) napadeného rozsudku a do navazujícího výroku o trestu, přičemž z obsahu tohoto odvolání nelze dovodit, že by státní zástupce jakoukoliv vadu vytýkal výroku o vině pod bodem 1) napadeného rozsudku. Tento výrok proto byl mimo přezkumnou povinnost odvolacího soudu, neboť podle § 254 odst. 1 tr.ř. odvolací soud přezkoumává zákonnost a odůvodněnost pouze těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to výlučně z hlediska vytýkaných vad, přičemž k vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Protože výrok o vině pod bodem 1) napadeného rozsudku je třeba považovat za samostatný výrok, který netvoří se skutkem pod bodem 2) jediný pokračující trestný čin (v tomto směru je třeba zmínit, že tento skutek byl spáchán s odstupem doby přesahující čtvrt roku a za jiných okolností, když jednání obžalovaného směřovalo vůči jinému subjektu a zejména sledovalo jiný cíl), je nutno uzavřít, že tento výrok (popsaný pod bodem 1/ rozsudku) byl mimo rozsah přezkumné povinnosti odvolacího soudu. Z uvedených důvodů proto Vrchní soud v Olomouci přezkoumal podle hledisek vyjádřených v ustanovení § 254 tr.ř., z podnětu podaného odvolání, zákonnost a odůvodněnost pouze výroku o vině pod bodem 2) napadeného rozsudku, a v návaznosti na to pak výrok o trestu. Po přezkoumání napadeného rozsudku, jakož i řízení, které jeho vynesení předcházelo, ve shora naznačeném rozsahu, odvolací soud konstatuje, že v řízení předcházejícím napadenému rozsudku nebyla porušena žádná zákonná ustanovení, která by mohla mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávaných částí napadeného rozsudku ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. V tomto řízení byla dodržena všechna stěžejní ustanovení trestního řádu, zejména ta, která mají zabezpečit právo obžalovaného na obhajobu, jakož i ta, která mají zajistit řádné objasnění věci. Obžaloba byla podána pro skutky, které jsou předmětem sděleného obvinění a tyto jsou totožné se skutky popsanými ve výrokové části napadeného rozsudku. Totožnost zmíněných skutků byla tedy v průběhu trestního řízení zachována. Důkazy, které byly v tomto řízení orgány činnými v přípravném řízení a následně soudem prvního stupně provedeny, byly realizovány zákonným způsobem a jednalo se tak o důkazy procesně relevantní. V dané věci nevznikly důvody pro nutnou obhajobu ve smyslu ustanovení § 36 tr.ř. a obžalovaný si ani v žádné fázi trestního řízení obhájce nezvolil na základě plné moci, nicméně jeho obhajovací práva byla plně zachována, když mu obvinění bylo řádně sděleno, takže byl seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu, následně měl možnost k těmto skutkům se podrobně vyjádřit a na závěr přípravného řízení mu bylo umožněno seznámit se s jeho výsledky a učinit návrhy na doplnění dokazování. Stejně tak v průběhu hlavního líčení před nalézacím soudem poté, co byla obžaloba obžalovanému řádně doručena a byla mu poskytnuta lhůta k přípravě k hlavnímu líčení, měl obžalovaný možnost sdělit soudu své stanovisko k žalovaným skutkům a měl možnost být přítomen hlavnímu líčení, v rámci kterého bylo prováděno dokazování jednotlivými důkazy a bylo mu umožněno také k obsahu těchto důkazů se vyjádřit. Nelze přehlédnout, že obžalovaný měl možnost rovněž pronést závěrečnou řeč předtím, než nalézací soud ve věci rozhodl, zachováno bylo rovněž jeho právo posledního slova a napadený rozsudek mu byl řádně v písemné podobě také doručen. Odvolací soud pak vzal v úvahu rovněž to, že ani odvolatel v podaném odvolání žádné výhrady k řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, nevznesl a žádnou vadu v tomto směru neoznačil. Pokud jde o vlastní napadený rozsudek tak, jak byl písemně vyhotoven a doručen procesním stranám, tento splňuje kritéria obsažená v ustanovení § 120 tr.ř. z hlediska struktury rozsudku a ustanovení § 125 tr.ř. stran jeho odůvodnění. Je z něj zřejmé, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Z obsahu rozsudku je rovněž patrné, jak se vypořádal s konkrétní obhajobou obžalovaného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Dále je třeba uvést, že soud prvního stupně v odůvodněnínapadeného rozhodnutí sice stručně, ale podrobně a přiléhavě, vysvětlil, jaká zjištění učinil na základě konkrétních provedených důkazů, jak tyto důkazy hodnotil, a to nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemné návaznosti. Závěry soudu prvního stupně, které ve směru skutkových zjištění z těchto důkazů učinil, považuje odvolací soud za zcela logické a odpovídající obsahu provedených důkazů, a proto pro stručnost odkazuje na obsah odůvodněnínapadeného rozsudku. Vrchní soud v Olomouci rovněž dospěl k závěru, že rozsah dokazování, jež ve věci bylo soudem prvního stupně provedeno, je třeba považovat v zásadě za dostačující pro objasnění věci v rozsahu nezbytném z hlediska ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř. (zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí). Soudu prvního stupně nelze vytknout, že by neprovedl některý z podstatných důkazů, které by mohly přispět k bližšímu objasnění věci, či že by některé z provedených důkazů nehodnotil řádně a důsledně, způsobem požadovaným v § 2 odst. 6 tr.ř. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že povinnost orgánů činných v trestním řízení při hodnocení provedených důkazů, založená na zásadě volného hodnocení důkazů tak, jak je zahrnuta v citovaném ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., spočívá v hodnocení důkazů bez vázanosti zákonnými rigidními způsoby a vychází z volného, tedy zákonem nevymezeného, uvážení. Tato zásada nutí soud přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, k jeho zvláštnostem, charakteristickým rysům a brání obecně mechanickému postupu při hodnocení důkazů. Zákon nestanoví a nepřikládá a priori žádnému z důkazů zvláštní význam. Soud při hodnocení provedených důkazů musí postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž tyto důkazy hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Hodnocení musí činit z hlediska závažnosti důkazů (tedy vyloučí důkazy nepodstatné, takové, z nichž nelze učinit poznatky o předmětu dokazování) a důkazy posuzuje i z hlediska zákonnosti (tedy zda nebyly provedeny v rozporu s příslušnými procesními předpisy a zda nelze v důkazním řízení shledat taková pochybení, která by měla povahu podstatných vad řízení). Důkazy je třeba podrobit hodnocení z hlediska věrohodnosti a pravdivosti, na základě analýzy jednotlivých poznatků pocházejících ze samotného konkrétního důkazu, při jeho vyhodnocení ve vztahu k dalším provedeným důkazním prostředkům. Tato zásada je vybudována na vnitřním přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, jež ale není projevem libovůle nebo svobody takového orgánu, nýbrž je vytvářena na přísně logickém základě, opírajícím se o právní vědomí, všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů v jejich vzájemných souvislostech, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Takové hodnocení pak musí být obsaženo v odůvodněnípříslušného rozhodnutí. Dle názoru Vrchního soudu v Olomouci obsah odůvodněnípřezkoumávaného napadeného rozsudku, jakož i samotné rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo, ve své podstatě tato kritéria zcela splňuje. Dále je třeba uvést, že ve stávající trestněprávní teorii i praxi platí nepřekročitelná zásada, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., tedy že provedené důkazy hodnotil dle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a vzájemných návaznostech, a pokud učinil logicky odůvodněná skutková zjištění, nemůže odvolací soud napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy odlišně, tedy s jiným, v úvahu připadajícím výsledkem. Hodnocení důkazů je výsostným právem soudu prvního stupně, který také vlastní důkazy provádí. Navíc je třeba zdůraznit, že zákonodárce novelou zákona o trestním řízení soudním (trestní řád) zákonem č. 265/2001 Sb. poměrně výrazným způsobem omezil možnost odvolacího soudu zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvního stupně, když v ustanovení § 263 odst. 7 tr.ř. deklaroval, že odvolací soud je vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně, s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Koneckonců i aktuální judikatura Ústavního soudu stojí na stanovisku, že zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvního stupně lze pouze tehdy, pokud je takové hodnocení v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. V projednávaném případě však o takovou situaci evidentně nejde. Odvolací soud má v tomto konkrétním případě za to, že nalézací soud jednotlivé výpovědi svědků i listinné důkazy, o něž bylo rozhodnutí o vině v napadeném výroku opřeno, ve svém rozhodnutí řádně vyhodnotil a podrobně se vypořádal se všemi skutečnostmi vyplývajícími z obsahu těchto důkazů a postupoval v dokazování v souladu s výše zmíněným ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr.ř. Z hlediska ustálení skutkového stavu je zřejmé, že soud prvního stupně provedl všechny jemu dostupné důkazy a nelze mu rovněž vytknout, že by neprovedl některý z podstatných důkazů, které byly shromážděny v přípravném řízení nebo byly opatřeny v průběhu řízení před soudem. Odvolací soud má rovněž za to, že nalézací soud hodnotil důkazy nejen jednotlivě, ale rovněž v jejich vzájemné návaznosti, přičemž závěry, které z těchto důkazů učinil, odpovídají jejich obsahu. Pro úplnost je třeba rovněž na tomto místě znovu uvést, že odvolací soud se rovněž zabýval otázkou, zda v tomto řízení nenastala situace tzv. opomenutých důkazů, v níž by mohlo být spatřováno porušení základního práva na spravedlivý proces a konstatuje, že v posuzované věci dle jeho názoru k takovému pochybení nedošlo. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02, I. ÚS 733/01 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodněnísoudních rozhodnutí. Konstatoval přitom, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle něhož důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření či vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno. V projednávané věci lze uzavřít, že žádné důkazy opomenuty nebyly a skutková zjištění jsou naprosto jednoznačná a úplná. V této souvislosti je třeba uvést, že odvolatel ani ve svém opravném prostředku nenamítal neúplnost provedeného dokazování a naopak výslovně označil skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně v napadeném výroku o vině pod bodem 2) rozsudku za úplná a správná. K námitce státního zástupce stran právního posouzení skutku popsaného pod výrokem pod bodem 2) napadeného rozsudku je třeba uvést následující. Je skutečností, že v soudní praxi je celá řada rozhodnutí vycházejících z názoru, že jednočinný souběh trestného činu poškození finančních zájmů Evropských společenství podle § 260 tr.zákoníku a trestného činu dotačního podvodu podle § 212 tr.zákoníku či trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr.zákoníku je možný, neboť pouze paralelní aplikací obou právních kvalifikací na tomtéž skutku je možno vyjádřit ochranu fiskálním zájmům jak Evropským společenstvím, tak i ČR. Z uvedené teze vychází nejen odvolatelem zmíněné výkladové stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 8.3.2011 vydané pod pořadovým č. 3/2011, ale i některá rozhodnutí soudní. Zatímco v případě jednočinného souběhu trestného činu poškození finančních zájmů Evropských společenství podle § 260 tr.zákoníku a trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr.zákoníku byl uvedený názor soudní praxí překonán, když zejména na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2012, sp.zn. 5 Tdo 666/2012, byl ustálen závěr, že takový jednočinný souběh je vyloučen, neboť skutková podstata trestného činu poškození finančních zájmů Evropských společenství podle § 260 tr.zákoníku je subsidiární ke skutkové podstatě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr.zákoníku, a proto se použije jen, nemá-li čin pachatele znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr.zákoníku. Ke zkrácení zdrojů Evropských společenství totiž v tomto případě dochází prostřednictvím zkrácení daně, poplatku či jiné povinné platby, jejichž příslušná část by jinak byla následně po vybrání příslušnými orgány České republiky odvedena do zdrojů Evropského společenství. Z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu (časově pozdějšího ve vztahu k zmíněnému výkladovému stanovisku Nejvyššího státního zastupitelství) pak vycházely při posouzení této problematiky i soudy nižších stupňů. Pokud však jde o posouzení jednočinného souběhu trestného činu dotačního podvodu podle § 212 tr.zákoníku a trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr.zákoníku, je soudní praxe jiná, když soudy opakovaně rozhodují v tom smyslu, že takový jednočinný souběh je možný, neboť v daném případě jsou nejen zasaženy různé individuální objekty ochrany a tím způsobeny různé právně významné následky, ale zejména dochází ke způsobení škody zcela jiným subjektům, když jsou neoprávněně odčerpány těmito trestnými činy nezávisle na sobě jednak finanční prostředky soustředěné ve veřejných zdrojích České republiky a jednak i finanční prostředky soustředěné v rozpočtech Evropských společenství. Takový výklad nakonec akceptoval rovněž Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 20.11.2013, sp.zn. 5 Tdo 1053/2013 (v tomto případě jde dokonce o rozhodnutí stejného senátu Nejvyššího soudu, který učinil rovněž výše zmíněné rozhodnutí 5 Tdo 666/2012, v němž v případě trestného činu podle § 240 tr.zákoníku dospěl k závěru o vyloučení jednočinného souběhu, jak je zmíněno výše). V této souvislosti lze odkázat i na obdobná rozhodnutí i Vrchního soudu v Olomouci, např. ve věcech vedených pod sp.zn. 6 To 62/2014 či 3 To 12/2015. Na základě výše uvedeného proto odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání státního zástupce v označeném směru je důvodné, když jednání popsané pod bodem 2) výroku o vině napadeného rozsudku, mělo být kromě přečinu padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 1 alinea druhá tr.zákoníku, přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku a přečinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr.zákoníku, po právní stránce posouzeno rovněž jako přečin dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr.zákoníku, neboť zmíněným jednáním byly dotčeny jak finanční prostředky z Evropského sociálního fondu (ve výši 85 % z částky 18.000,- Kč), tak i finanční prostředky soustředěné ve státním rozpočtu ČR (ve výši zbývajících 15 % z částky 18.000,- Kč). Z uvedeného důvodu proto odvolací soud musel v této části, tedy ve výroku o vině pod bodem 2) napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř. zrušit, přičemž následně obžalovaného uznal vinným předmětným skutkem tak, jak byl tento v napadeném rozsudku popsán (když skutková zjištění byla shledána naprosto správnými) s tím, že doplnil právní kvalifikaci uvedeného jednání o předmětný přečin dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr.zákoníku. V této souvislosti je třeba doplnit, že právní posouzení užité na tento skutek nalézacím soudem považuje odvolací soud jinak za správné, když má za to, že předmětné jednání naplňuje skutkové znaky jak přečinu padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 1 alinea druhá tr.zákoníku, tak i přečin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku a přečin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr.zákoníku, přičemž v bližším je možno odkázat na odůvodněnínapadeného rozsudku. Nakonec užití této právní kvalifikace ani odvolatelem vytčena jako vadná nebyla. V souvislosti s právním posouzením jednání obžalovaného považuje odvolací soud za potřebné zmínit, že na rozdíl od nalézacího soudu má za to, že obžalovaný se předmětného jednání dopustil v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku, neboť s ohledem na charakter jeho jednání, kdy vědomě a cíleně užil padělané doklady, je nutno dojít k závěru, že chtěl porušit a ohrozit zájem chráněný zákonem, nikoliv toliko že pouze věděl o možném takovém porušení či ohrožení a pro případ, že by je způsobil, s tím byl srozuměn. Nalézacímu soudu je v této souvislosti nutno vytknout, že ani v popisu skutkového děje v rámci výroku o vině nepřímý úmysl obžalovaného blíže nevyjádřil a samotný popis skutkového děje naopak zahrnuje vyjádření spíše úmyslu přímého. Odvolateli pak musel odvolací soud přisvědčit rovněž v té části, pokud namítal porušení zákona ve výroku, kterým byl obžalovanému uložen souhrnný trest odnětí svobody. Nejprve je třeba výroku o uložení souhrnného trestu vytknout formální nesprávnost, pokud v souvislosti se sbíhajícím se přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku, za nějž byl rovněž souhrnný trest ukládán, nebyla výslovně citována rozhodnutí, kterými byl obžalovaný pro tento přečin odsouzen a odsuzující rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 28.1.2013, č.j. 13 T 173/2011, byl citován až následně v souvislosti se zrušením výroku o trestu z tohoto odsuzujícího rozsudku (přičemž nalézací soud ani neuvedl na něj navazující rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 13.8.2013, sp.zn. 6 To 219/2013, kterým bylo rozhodnuto o odvolání obžalovaného v této věci). K zásadní vadě zmíněného výroku o uložení souhrnného trestu je však třeba uvést následující. Podle § 43 odst. 2 tr.zákoníku soud uloží souhrnný trest tehdy, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný trestný čin. V projednávaném případě podmínky tohoto ustanovení splněny nebyly, neboť nyní projednávanou trestnou činnost obžalovaný M. P. spáchal v červnu a říjnu 2013, přičemž však ve věci Okresního soudu v Uherském Hradišti sp.zn. 13 T 173/2011 bylo poprvé rozhodnuto již 25.6.2012, jak vyplývá z č.l. 394 připojeného spisu (byť jde o rozhodnutí zprošťující), následně pak po zrušení tohoto prvního rozsudku byl vydán rozsudek v pořadí druhý, nyní již odsuzující, a to dne 28.1.2013 (viz č.l. 467 připojeného spisu) a odvolání obžalovaného pak bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13.8.2013, sp.zn. 6 To 219/2013, podle § 256 tr.ř. zamítnuto (viz č.l. 532 připojeného spisu). Ač nalézací soud dokazování připojeným spisem Okresního soudu v Uherském Hradišti, sp.zn. 13 T 173/2011, řádně provedl (viz protokol o hlavním líčení ze dne 5.10.2015 na č.l. 197 p.v.) a uvedená zjištění měl k dispozici (nakonec v odůvodněnínapadeného rozsudku tato konstatuje), tak následně dospívá naprosto k nesprávnému závěru, že nyní projednávané trestné činnosti se obžalovaný dopustil před vyhlášením prvního odsuzujícího rozsudku ve zmíněné věci Okresního soudu v Uherském Hradišti, ač je tomu naopak, neboť v této věci první odsuzující rozsudek byl vydán, jak je již zmíněno výše, 28.1.2013 a obžalovaný se nyní projednávané trestné činnosti dopustil až poté (byť skutku pod bodem 1/ výroku o vině napadeného rozsudku ještě před nabytím právní moci odsuzujícího rozsudku ve věci Okresního soudu v Uherském Hradišti). Z uvedených údajů je tedy zcela zřejmé, že spáchání skutku pod bodem 1) napadeného rozsudku je třeba posoudit jako nepravou recidivu a spáchání skutku pod bodem 2) pak jako recidivu k trestné činnosti, pro níž byl obžalovaný M. P. odsouzen ve věci Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp.zn. 13 T 173/2011, což jednak vylučuje možnost ukládat souhrnný trest ve smyslu § 43 odst. 2 tr.zákoníku a jednak je nutno posoudit také jako závažnou přitěžující okolnost ve smyslu § 42 písm. t) tr.zákoníku. Zmíněné pochybení při ukládání souhrnného trestu pak opět odvolací soud podřadil pod zrušující důvod obsažený v ustanovení § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř. Navíc souhrnný trest odnětí svobody uložený obžalovanému nejen za trestnou činnost, pro níž byl uznán vinným v této věci, ale i za trestnou činnost, pro kterou byl odsouzen ve věci Okresního soudu v Uherském Hradišti, sp.zn. 13 T 173/2011, byl nepřiměřeně mírný zejména s ohledem na množství trestných činů, za který byl ukládán, míru jejich škodlivosti a převažující přitěžující okolnosti. Z uvedeného důvodu proto při zrušení předmětné části napadeného rozsudku použil odvolací soud rovněž zákonné ustanovení § 258 odst. 1 písm. e) tr.ř. Ve svém novém rozhodnutí tedy odvolací soud musel obžalovanému opětovně uložit trest nejen za trestný čin pod bodem 2) výroku o vině napadeného rozsudku, kterým sám obžalovaného nově uznal vinným se shora zmíněnou změnou právní kvalifikace, ale rovněž i za přečin padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 1 věta druhá tr.zákoníku a přečin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 1) nezměněn. V daném případě byly splněny podmínky pro ukládání úhrnného trestu ve smyslu § 43 odst. 1 tr.zákoníku, přičemž tento trest byl obžalovanému ukládán podle ustanovení § 260 odst. 1 tr.zákoníku, které se vztahuje na nejpřísněji trestný trestný čin z těch, jimiž byl obžalovaný v této věci uznán vinným a které umožňuje uložit obžalovanému trest odnětí svobody až na tři léta, příp. trest zákazu činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Odvolací soud přisvědčil názoru nalézacího soudu v tom smyslu, že není důvodné a účelné obžalovanému ukládat trest obecně prospěšných prací (v jakékoliv výměře), neboť obžalovaný je samoživitelem, pečuje o nezl. syna a nemocnou matku, živí se jako řidič, přičemž uložení trestu obecně prospěšných prací by omezilo jeho pracovní možnosti a negativně by ovlivnilo jak péči o nezl. syna, tak rozsah pomoci poskytované nemocné matce a mohlo by narušit i zaměstnání obžalovaného, které je jediným zdrojem jeho obživy. V tomto směru nakonec odvolatel modifikoval své původní písemně zpracované odvolání, když v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem již netrval na uložení obžalovanému trestu obecně prospěšných prací, ale navrhl uložit mu trest odnětí svobody, jehož výkon by byl podmíněně odložený. Za této situace proto odvolací soud obžalovanému ukládal trest odnětí svobody, přičemž při jeho výměře nemohl přehlédnout, že obžalovanému polehčovalo v podstatě toliko jeho doznání k vlastnímu jednání, jež je mu kladeno za vinu (byť před odvolacím soudem vyjádřil přesvědčení, že toto jednání není rovněž dotačním podvodem ve smyslu § 212 odst. 1 tr.zákoníku), avšak na druhou stranu mu výrazně přitěžovalo, že spáchal více trestných činů (úhrnný trest mu byl ukládán celkem za 6 úmyslných trestných činů), trestné činnosti se dopustil poté, co byl již pro trestný čin odsouzen, nepochybně spáchal trestnou činnost s rozmyslem a po předchozím uvážení (když použil při jeho páchání padělaných dokladů). Za této situace proto odvolací soud uložil obžalovanému úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, tedy trest ve dvou třetinách příslušné trestní sazby, nicméně výkon tohoto trestu ještě podmíněně odložil na delší zkušební dobu v trvání čtyř roků, neboť má za to, že s ohledem na současný způsob života obžalovaného a okolnosti případu, jež byly spojeny s tím, že obžalovaný se snažil trestnou činností zvýšit svou kvalifikaci k zajištění obživy své a osob na něm závisejících, není třeba přímého výkonu uloženého trestu. Ze všech výše rozvedených důvodů proto bylo z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obžalovaného rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.