5To 7/2015

Rubrum

I. Místo výslechu svědka určuje orgán, jenž jej provádí. Obhájce není oprávněn si místo výslechu svědka vybírat a požadovat, aby svědek byl vyslechnut v místě pro obhájce příhodnějším, např. z hlediska vzdálenosti či atraktivity apod. To platí tím spíše, pokud je výslech prováděn na základě dožádání orgány cizího státu. Samotná skutečnost, že výslech svědka byl proveden v zahraničí (navíc v zemi dle tvrzení obhájce neatraktivní), nemůže odůvodnit námitku obhajoby o neprocesnosti takového úkonu. II. Svědecká výpověď učiněná v jiné trestní věci cizího státu je v trestním řízení, vedeném českými orgány trestního řízení, neprocesním důkazem a jako taková je absolutně neúčinná a není možné ji v žádné formě použít pro ustálení skutkových zjištění. III. Postup podle § 211 odst. 2 písm. a) tr.ř. je vyloučen v případě, kdy svědek je sice cizím státním příslušníkem, trvale žijícím v cizině, avšak soud má hodnověrnou informaci o tom, že svědek je ochoten dostavit se k hlavnímu líčení a osobně vypovídat.

Výrok

Vrchní soud v Olomouci projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. června 2015 odvolání obžalovaných

V. M. P., F. Š., O. P. a J. M. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22.8.2014, č.j. 40 T 5/2013-2979, a rozhodl t a k t o :

Odůvodnění

Podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr.ř. se z podnětu všech podaných odvolání napadený rozsudek z r u š u j e v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 1 tr.ř. se věc v r a c í soudu prvního stupně.

Poučení

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22.8.2014, č.j. 40 T 5/2013-2979, byli obžalovaní F. Š., V. M. P., O. P. a J. M. uznáni vinnými trestným činem obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr.zákoníku ve znění zákona č. 141/2014 Sb. ve formě spolupachatelství podle § 23 tr.zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění soudu prvního stupně měli dopustit tím, že obžalovaný V. M. P. v blíže nezjištěné době nejméně od října 2003 do poloviny roku 2005 na různých místech Ukrajiny, zejména v Ivano-Frankovské oblasti, postupně buď sám, nebo společně s obžalovaným F. Š., který za tímto účelem vycestoval na Ukrajinu, nebo prostřednictvím obžalované O. P., postupně zlákali, obvykle pod příslibem zajištění práce barmanky, číšnice, zaměstnání v konzervárně, kavárně, prádelně či jinde v České republice zpravidla nezaměstnané ukrajinské státní příslušnice, které najali k práci v České republice, přičemž některým ženám za tímto účelem obvykle především obžalovaný V. M. P. vyřídil potřebná povolení a víza k vycestování do České republiky a takto jednali ačkoliv všichni věděli, že tyto ženy budou za úplatu poskytovat sexuální služby v klubu S. P. ve V. (dříve okres Z.) v České republice, jehož provoz fakticky řídil především obžalovaný F. Š. se svojí družkou obžalovanou J. M., následně některým ženám zařídili i dopravu z Ukrajiny autobusem do České republiky, kde je na autobusovém nádraží v B. čekal obžalovaný F. Š. nebo obžalovaná J. M., případně obžalovaný V. M. P., kteří je osobním vozidlem převezli do nočního klubu S. P. v obci V., kde některým ženám dočasně odebrali cestovní pasy, čímž jim znemožnili uvedené místo opustit a případně i vycestovat z České republiky zpět na Ukrajinu, vyčíslili jim údajný dluh zpravidla ve výši 500,- až 1.300,- Eur, vzniklý dopravou do České republiky a obstaráním dokladů potřebných pro cestu do České republiky a následně nutili tyto ženy dluh buď přímo uhradit nebo odpracovat poskytováním sexuálních služeb za úplatu právě v klubu S. P., V., s tím, že na Ukrajinu se mohou vrátit až po splacení dluhu, a když některé ženy odmítaly poskytovat sexuální služby za úplatu, využili zpravidla jejich neznalosti českého jazyka, nedostatku finančních prostředků, neznalosti místních poměrů i jejich strachu z poměrů v místě jejich původního bydliště, jakož i informací šířených v nočním klubu S. P. o tom, že v případě útěku na Ukrajinu, se s nimi obžalovaný V. M. P. krutě vypořádá, přičemž v uvedeném období zde byly zejména - L. S. L. v období měsíce října 2003 a dále v období od srpna do října 2004, - U. V. Z. v období měsíce října 2003 a dále v měsíci únoru 2004, - M. V. B. v období od listopadu do prosince 2003, - L. V. Š. v období od listopadu 2003 do března 2004, - O. P. H. v období od konce ledna do března 2004, - S. I. T. nejméně v období od konce ledna do března 2004, - H. M. R. v období od ledna 2004 nejméně do poloviny roku 2005, - A. A. O. v období od poloviny března do poloviny června 2004, - O. O. M. v blíže nezjištěné době v létě 2004, - O. P. P. v období od října 2004 do ledna 2005 a dále v období dubna až května 2005, - I. B. dva měsíce v blíže nezjištěné době v roce 2004 a dvakrát v blíže nezjištěné době v první polovině roku 2005, - O. A. P. v období od února do května 2005, - S. V. B. v období od února do března 2005, - I. I. M. v přesně nezjištěné době v roce 2004 až první polovině 2005, přinuceny za finanční hotovost ve výši 70,- až 100,- EUR za hodinu poskytovat sexuální služby, které organizovali přímo v klubu zejména obžalovaná J. M., případně i obžalovaná O. P., společně se službu konajícími barmany, přičemž za poskytnuté sexuální služby tyto ženy odevzdávaly minimálně polovinu z finančních příjmů, získaných od klientů, obsluze podniku, která takto získané finanční prostředky dále odevzdávala obžalovaným F. Š. a J. M., kteří z nich hradili zejména obžalovanému V. M. P. za obstarání každé z žen finanční částku v rozmezí zpravidla 300 - 1500 EUR a zbytek si ponechávali pro vlastní potřebu. Obžalovaný V. M. P. byl odsouzen za tento trestný čin obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr.zákoníku ve znění zákona č. 141/2014 Sb. ve formě spolupachatelství podle § 23 tr.zákoníku a sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr.zákoníku, z jehož spáchání byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 6.2.2013, č.j. 3 T 19/2013-26, který mu byl doručen 21.2.2013 a nabyl právní moci dne 2.3.2013, a to podle § 168 odst. 3 tr.zákoníku ve znění zákona č. 141/2014 Sb. a § 43 odst. 2 tr.zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr.zákoníku a § 43 odst. 2 tr.zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu v trvání 2 let. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr.zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle § 43 odst. 2 tr.zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Znojmě ze dne 6.2.2013, č.j. 3 T 19/2013-26, který mu byl doručen 21.2.2013 a nabyl právní moci dne 2.3.2013, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obžalovaný F. Š. byl odsouzen podle § 168 odst. 3 tr.zákoníku ve znění zákona č. 141/2014 Sb. k trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odstavec 2 písm. c) tr.zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obžalovaná O. P. byla podle § 168 odst. 3 tr.zákoníku ve znění zákona č. 141/2014 Sb. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr.zákoníku jí byl dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Obžalovaná J. M. byla podle § 168 odst. 3 tr.zákoníku ve znění zákona č. 141/2014 Sb. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Proti uvedenému rozsudku podali odvolání obžalovaný V. M. P., F. Š., O. P. a J. M. Obžalovaný F. Š. v odůvodněnísvého odvolání písemně zpracovaném obhájcem JUDr. Martinem Klimo uvedl, že toto směřuje do výroku o vině i výroku o trestu napadeného rozsudku. V tomto odvolání namítl, že výpovědi svědkyň vyslechnutých ukrajinskými policejními úřady nejsou autentické, neboť se v nich opakují stejné pojmy a výrazy, mají stejnou strukturu a jsou ovlivněny činností ukrajinské policie, jakož i tím, že v předmětné době roku 2010 byla na Ukrajině prostituce tvrdě potírána vězením a v této souvislosti poukázal i na návštěvu ukrajinských policistů u obžalovaného za účelem jeho vydírání. Rozsudku pak odvolatel rovněž vytkl, že opomenul či bagatelizoval výpovědi svědků, které potvrdily obhajobu obžalovaného stran skutečné situace v podniku S. P. V této souvislosti pak přiložil prohlášení svědkyň Y. H., L. Š., M. B., H. R. L. L. a I. P., jež učinily před ukrajinským advokátem, z nichž vyplývají okolnosti tzv. výslechů v rámci právní pomoci, jakož i to, že tyto svědkyně si byly plně vědomi, za jakým účelem a za jakých podmínek cestovaly do České republiky. Ve vztahu k svědkyni P. pak konstatoval, že jde o bývalou prostitutku z Polska, která ve stejné činnosti pokračovala nejen na území České republiky, ale i nyní v SRN, přičemž je zřejmé, že svědkyně u hlavního líčení v rozporu se zákonem odmítla odpovídat na otázky, když pravdivé odpovědi by vyloučily průběh děje tak, jak jej popsala ve své původní výpovědi, o kterou je opřena obžaloba, a nelze přehlédnout, že se tak stalo v situaci, kdy její současný manžel byl přítomen v jednací síni. Soud prvního stupně proto neměl tuto svévoli svědkyně u hlavního líčení akceptovat. Soudu prvního stupně odvolatel dále vytkl, že se dostatečně nezabýval návrhem na doplnění dokazování, a to výslechem policisty či policistů, kteří se podíleli na kontrolách ubytovaných hostů a jejich dokladů v podniku S. P. v inkriminované době, přičemž totožnost těchto policistů je dle odvolatele dohledatelná z výsledků kontrol a jejich záznamů a svědectví těchto policistů je zásadní z hlediska posouzení některých pojmových znaků žalované trestné činnosti stran tvrzeného zadržování či násilí u některých poškozených. Odvolatel uzavřel, že má za to, že v naznačeném směru by mělo být doplněno dokazování, což by mohlo být podkladem i pro jinou přiléhavější právní kvalifikaci žalovaného skutku, popř. i podkladem pro rozhodnutí o zproštění obžaloby podle § 226 písm. a) tr.ř. Navrhl proto, aby napadený rozsudek byl odvolacím soudem podle § 258 odst. 1 písm. c) tr.ř. zrušen a věc aby byla podle § 259 odst. 1 tr.ř. vrácena soudu prvního stupně. Přílohou tohoto písemného odůvodněníodvolání pak byl text vlastního odvolání obžalovaného F. Š., v němž tento setrval na svém stanovisku, že se trestné činnosti nedopustil a předmětný penzion byl veden jako každý druhý hotel nebo penzion v republice, kde se platí za pronájem pokoje. Poukázal na to, že domovní prohlídka v tomto penzionu byla provedena až dlouho poté, co provozování penzionu on sám ukončil. Celé trestní řízení vůči němu bylo započato ukrajinskou policií, která donutila poškozené k zmanipulované výpovědi se záměrem zlikvidovat jej a potrestat za nezaplacení výpalného. Obhájce obžalovaného F. Š. pak podané odvolání doplnil podáním datovaným 16.3.2015, v rámci kterého přiložil sdělení advokáta M. M. stran použití nezákonných metod pracovníky ukrajinské milice vůči svědkům, jež v této věci vyslýchali, a později ještě podáním datovaným 27.5.2015, jehož přílohou bylo prohlášení S. J. I. Obžalovaný V. M. P. ve svém odvolání písemně zpracovaném jeho obhájkyní Mgr. Lucií Stejskalovou, v substituci JUDr. Jiřího Baudyse (datovaným 7.11.2014), uvedl, že toto odvolání směřuje proti výroku o vině i výroku o trestu napadeného rozsudku. Poukázal na to, že prostituce je na Ukrajině trestná a výpovědi svědkyň učiněné na Ukrajině je třeba ve světle této skutečnosti posuzovat. Poukázal rovněž na okolnosti vydírání Ing. Š. příslušníky ukrajinské policie v roce 2003, což vedlo v konečném důsledku k tomu, že příslušníci ukrajinské policie vyhledali při jejich pobytu doma na Ukrajině ženy, které dobrovolně pracovaly pro Ing. Š., a pod hrozbou trestního stíhání či veřejné dehonestace je přinutili podepsat výpovědi. Poukázal rovněž na materiály, které dle jeho názoru svědčí o tom, že ukrajinská policie obecně se vymkla kontrole. V závěru konstatoval, že dle názoru obhajoby jsou zde dvě možné a zcela rovnocenné verze skutkového děje (aniž by ovšem tyto verze konkrétně nastínil), a pokud není možno jednu z nich spolehlivě vyloučit, měl ho soud prvního stupně v souladu s ustálenou judikaturou a zásadou in dubio pro reo obžaloby zprostit. Soudu prvního stupně rovněž vytkl, že se nevypořádal s argumenty obhájce obsaženými v závěrečné řeči, neprovedl další navrhované důkazy a toleroval svědkyni P., její odmítnutí odpovědi na dotazy obhajoby. V závěru navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit k došetření v přípravném řízení, příp. soudu prvního stupně se závaznými pokyny stran doplnění dokazování. Své odvolání posléze doplnil podáním datovaným 7.12.2014, zpracovaným týmž obhájcem, kde soudu prvního stupně vytkl, že odmítl provést výslech svědkyně L. dne 26.6.2014, ačkoliv tato byla osobně k dispozici, dále že výslech svědkyně B. nebyl proveden procesně řádně a navíc nepravdivost její výpovědi vyplývá jak z úředního záznamu o jejím předchozím výslechu, tak by mohla být potvrzena výslechem svědka F., což ovšem soud prvního stupně neakceptoval. Opětovně namítl, že nelze akceptovat odmítnutí důkazů stran zjištění situace na Ukrajině obecně a v ukrajinské policii zvláště a poukázal na odlišný přístup soudu prvního stupně při hodnocení motivu pro případnou nepravdivou výpověď u českých svědků a u svědkyň vyslýchaných na Ukrajině. Přílohou tohoto podání pak učinil výslechy svědkyň Š., P., B., L. a G. (shodné s těmi, které byly předloženy již předchozím odvolatelem F. Š.) a odvolatel v této souvislosti zdůraznil, že se nelze tvářit, že výslechy na Ukrajině byly v pořádku a je třeba je vykonat znovu a v tuzemsku. Obžalovaný V. M. P. pak své odvolání zdůvodnil rovněž sám podáním datovaným 7.12.2014, v němž spáchání trestné činnosti popřel s tím, že obvinění jeho osoby bylo vykonstruováno ukrajinskou policií, která rovněž přinutila svědkyně podepsat nepravdivé výpovědi a vyhrožovala ukrajinským občankám rovněž v penzionu ve V. V rámci dalších podání datovaných 26.1.2015 a 19.3.2015 pak obhájce obžalovaného V. M. P. předložil usnesení Nejvyššího soudu 5 Tdo 171/2014 a články prezentované na internetu s tím, že dokládají zapojování nejvyšších státních struktur na Ukrajině do organizovaného zločinu. Obžalovaná O. P. ve svém odvolání písemně zpracovaném obhájcem JUDr. Josefem Suchým nejprve uvedla, že její odvolání směřuje do výroku o vině i trestu napadeného rozsudku, poté zrekapitulovala zásadní obsah odůvodněnínapadeného rozsudku a teprve v části VI. tohoto odvolání pak rozvedla své odvolací námitky. Zejména uvedla, že tvrzení soudu prvního stupně v tom směru, že poškozené byly přesvědčeny, že v ČR budou mít legální příjem a že se zde dají snadno vydělat peníze, je tvrzení zcela účelové, neboť je obecně známo, že v ČR pracují tisíce Ukrajinců i s vysokoškolským vzděláním, kteří zde dělají i pomocné manuální práce a jejich výdělky jsou podstatně nižší, než výdělky českých občanů a že ukrajinské ženy pracují jako prostitutky jak na územní ČR, tak v pohraničí s Německem, Rakouskem atd. Odvolatelka má za zcela nesporné, že ženy, které jely do penzionu ve V., věděly, jakou práci tam budou dělat, a nesouhlasí rovněž s tvrzením, že by obžalovaná využila tísně těchto žen. Obžalovaná poukázala na dobu, po kterou se objektivně nacházela na území České republiky, jakož i na to, že posouvání její role na území Ukrajiny je zavádějící, neboť tam neměla žádné kontakty, aby mohla zařídit vízum, a pokud v některých případech byla na autobusovém nádraží a poškozeným sdělila, kdo je bude čekat v B., tak takové jednání nelze posoudit jako spolupachatelství trestného činu obchodování s lidmi. Odvolatelka rovněž namítla, že se soud prvního stupně nevypořádal se závěrečným návrhem obhajoby a je pro ni rovněž překvapující, že trestní stíhání nebylo zahájeno vůči osobám, které v objektu S. P. dlouhodobě pracovaly a které evidentně vybíraly finanční prostředky od prostitutek. V závěru pak odvolatelka namítla, že skutková zjištění prezentovaná v napadeném rozsudku soud převzal toliko v neprospěch obžalovaných a navrhla, aby napadený rozsudek byl odvolacím soudem zrušen a poté aby soud rozhodl tak, že ji obžaloby podle § 226 písm. a) tr.ř. zprostí. Toto své odvolání pak obžalovaná O. P. doplnila dalším podáním, zpracovaným týmž obhájcem, datovaným 2.12.2014, prostřednictvím kterého předložila prohlášení svědkyň I. J. P., L. S. L., L. V. Š., I. O. H., M. V. B. a H. M. R. (jde o kopie prohlášení, jež byly v originální podobě předloženy obhájcem obžalovaného Š. JUDr. Martinem Klimem) a poukázala na to, že z výpovědí těchto svědkyň vyplývá, že většina z nich ji neznala a rovněž i to, že sexuální služby v nočním klubu S. P. poskytovaly zcela dobrovolně, přičemž některé z nich tak činily v dřívějších dobách i v jiných zemích EU. Obžalovaná O. P. pak ve svém vlastním podání datovaném 17.12.2014 uvedla, že nikdy nikomu nevyřizovala víza a pasy, nikoho nelákala, ani mu neslibovala práci v ČR a nikoho nenutila dělat cokoliv proti jeho vůli, ani mu nevyhrožovala a neuvedla v omyl a v celém rozsahu obžaloby se tedy cítí naprosto nevinná. Obžalovaná J. M. ve svém odvolání zpracovaném obhájcem Mgr. Jiřím Táborským, i.s. Mgr. Ladislavem Veselým, uvedla, že toto směřuje do výroku o vině i výroku o trestu a následně pak v doplnění tohoto odvolání datovaném dnem 18.1.2015 obžalovaná namítla, že popis skutku ve výrokové části rozsudku je nedostatečný, skutek není dostatečně individualizován a skutková zjištění soudu jsou nesprávná, když navíc soud odmítl provést důkazní návrhy, které obhajoba vznesla. Vyslovila rovněž nesouhlas se způsobem vyhodnocení její vlastní výpovědi z 19.2.2010, když dle jejího názoru soud pominul to, že obžalovaná tuto výpověď učinila poté, co byla zadržena, a proto jde o výpověď účelovou, ovlivněnou hrozbou vazby, jakož i to, že později v rámci trestního řízení tuto původní výpověď odvolala a ve věci se vyjadřovala odlišně. Posléze odvolatelka v další rozsáhlé části svého odvolání konstatovala obsah výpovědi slyšených svědků, přičemž namítla, že výslech svědkyně B. byl učiněn v rozporu s trestním řádem, neboť obhájci o tomto výslechu byli vyrozuměni s nedostatečným časovým předstihem. Poukázala na to, že soud rozporně přistoupil k hodnocení pravdivosti výpovědí svědkyň slyšených na území ČR a na území Ukrajiny, když dle názoru odvolatelky připustil u prvně jmenovaných svědkyň, že mohly mít obavy z vlastního stíhání, neboť na Ukrajině je prostituce trestná, ale naopak u svědkyň vyslechnutých na Ukrajině námitku v tomto směru zhodnotil jako zcela lichou. Poukázala rovněž na zvláštnosti protokolů o výsleších realizovaných na Ukrajině, obsahující stejné obraty a formulace a namítla, že obhajoba neměla možnost se těchto úkonů zúčastnit z časových důvodů a navíc by nepochybně nikdo z obhájců z takové destinace nadšený nebyl vzhledem k politické a celkové situaci na Ukrajině. Ve vztahu k domovní prohlídce pak obžalovaná namítla, že byla provedena až po uplynutí pěti roků od doby skutku, stejně jako další listinné důkazy, které měly charakterizovat dění v předmětném objektu. Namítla, že spis vyšetřovacího úřadu Ukrajiny nelze v dané věci jako důkaz použít, neboť výpovědi svědků v této věci nebyly pořízeny v souladu s naším trestním řádem a navíc je třeba je poměřovat co do věrohodnosti a důkazní hodnoty či použitelnosti měřítkem dodržování lidských práv na Ukrajině. Dle přesvědčení odvolatelky by výslechy učiněné prostřednictvím mezinárodní právní pomoci na Ukrajině mohly být akceptovány pouze tehdy, pokud by byly učiněny v souladu s českým trestním řádem, a pokud by stát, ze kterého takové výslechy pocházejí, musel ctít nepochybně stejné demokratické hodnoty jako ČR a být právním státem (což v daném případě však splněno nebylo). Poukázal na to, že prostitutce je na Ukrajině trestná, což zásadně ovlivňuje věrohodnost svědkyň, které v této věci byly slyšeny, a zdůraznila rovněž, že tyto svědkyně uváděly, že se do klubu S. P. opakovaně vracely, což svědčí o tom, že jim práce vyhovovala. Ve vztahu k užité právní kvalifikaci pak obžalovaná namítla, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi, opětovně zdůraznila v této souvislosti, že ženy, které poskytovaly sexuální služby, tak činily zcela dobrovolně, byly zcela svobodné, měly ve své dispozici osobní doklady. V závěru svého odvolání proto obžalovaná navrhla doplnit dokazování výslechem svědka O. F., J. Š., O. L. a minimálně jednoho policisty z cizinecké policie a čtením článků ze zpravodajských serverů, jež navrhl spoluobžalovaný V. P. a čtením záznamu o výpovědi S. B. Závěrem pak navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a sám obžalovanou zprostil obžaloby podle § 226 písm. a) tr.ř., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je stíhána, popř. aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Podáním datovaným dnem 22.5.2015 pak obžalovaná J. M. doplnila své návrhy na doplnění dokazování, když předložila prohlášení J. U., L. P., O. H. a I. Š. a navrhla, aby osoby, jež tyto prohlášení učinily, byly ve věci vyslechnuti jako svědci. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací především konstatuje, že opravné prostředky byly podány osobami oprávněnými (§ 246 odst. 1 písm. b/ tr.ř.), a to ve lhůtě naznačené v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. Z těchto opravných prostředků je pak zřejmé, jaké vady obžalovaní napadenému rozsudku a řízení, které mu přecházelo, vytýkají, v kterých výrocích rozsudek napadají a čeho se odvolatelé domáhají. Za této situace je nutno uzavřít, že všechna zmíněná odvolání splňují náležitosti požadované v ustanovení § 249 odst. 1 tr.ř. Z podnětu podaných odvolání proto odvolací soud přezkoumal podle hledisek vyjádřených v ustanovení § 254 odst. 1, odst. 3 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, a to z hlediska vytýkaných vad, přičemž k vadám, které nebyly odvoláními vytýkány, přihlížel toliko, pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž byla odvolání podána. S ohledem na to, že všechna odvolání obžalovaných směřovala proti výroku o vině napadeného rozsudku (když formálně uváděla, že směřují rovněž proti výroku o trestu tohoto rozsudku, nicméně žádný z obžalovaných ve svém odvolání konkrétní vady, jež by tomuto výroku vytýkal, nespecifikoval) nebyla přezkumná činnost odvolacího soudu ve smyslu § 254 odst. 3 tr.ř. fakticky nijak omezena. Po přezkoumání věci ve shora naznačeném rozsahu pak odvolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek nemůže obstát a musí být zrušen pro podstatné vady řízení, které rozsudku předcházelo, zejména proto, že v tomto řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci a právo obhajoby, které mohly mít vliv na správnost a zákonnost rozsudku, dále pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění, a proto, že se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, přičemž rovněž vznikly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, k objasnění věci bude třeba některé důkazy opakovat a provádět i důkazy další, přičemž jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně. Napadený rozsudek musel být proto odvolacím soudem podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr.ř. z podnětu všech podaných odvolání v celém rozsahu zrušen. Protože po zrušení rozsudku nebylo možno jeho vady odstranit ve veřejném zasedání, byla věc za splnění podmínek § 259 odst. 1 tr.ř. následně vrácena soudu prvního stupně. I přes shora uvedenou nutnost zrušení napadeného rozsudku však považuje odvolací soud za potřebné již v úvodu zmínit, že značnou a velmi podstatnou část skutkových závěrů, jež v napadeném rozsudku učinil soud prvního stupně, považuje za správnou a velké části námitek, jež byly odvolateli vzneseny, nelze přisvědčit. Především odvolací soud nepřisvědčil námitce obžalovaných spočívající v tom, že za celým případem stojí ukrajinská policie, jejíž příslušníci se pokusili některé z obžalovaných vydírat, a to i v souvislosti s návštěvou České republiky, v rámci které měli kontaktovat i ženy, které v penzionu ve V. bydlely či pracovaly. V tomto směru odvolací soud poukazuje na listiny založené na č.l. 1077 - 1090, z nichž vyplývá, že činnost ukrajinských policistů na území České republiky byla výsledkem předem dohodnuté spolupráce s Policií ČR, proběhla koordinovaně a po předchozí vzájemné dohodě a netýkala se výlučně klubu S. P. ve V., ale i celé řady dalších objektů, v nichž měly provozovat prostituci ukrajinské ženy. Měla za cíl především prověřit informace, které měla k dispozici ukrajinská policie, ohledně víc než deseti podniků či objektů, v nichž měly provozovat prostituci ukrajinské státní občanky, a netýkala se tedy výlučně klubu S. P. ve V. Za této situace nemá odvolací soud žádný důvod zmíněné námitce přisvědčit, zvláště pak, když je vznášena obžalovanými F. Š. a V. M. P., jejichž specifická věrohodnost je hodnocena jako velmi nízká s ohledem na to, že zcela evidentně ve věci nevypovídají pravdivě, neboť jejich tvrzení o charakteru zmíněného podniku a způsobu jeho provozu jsou v příkrém protikladu s provedenými důkazy. Odvolací soud nepřisvědčil ani tvrzení obžalovaných o nezákonnosti výslechu svědkyně S. B., provedeného dne 16.10.2013 v Praze, které bylo opíráno zejména o časovou nemožnost obhajoby se tohoto výslechu zúčastnit. Ze spisového materiálu ovšem vyplývá, že o místě a čase provedení zmíněného úkonu byla obhajoba obžalovaných řádně vyrozuměna a že se tak stalo rovněž v dostatečném časovém předstihu, byť s ohledem na okolnosti šlo o časový předstih v řádu pouhých hodin a nikoliv dnů. Nelze však přehlédnout, že zmíněná svědkyně byla vyslechnuta za situace, kdy byla kontaktována orgány Cizinecké policie ČR při svém průjezdu přes Českou republiku, kdy nebyl žádný důvod ji na území ČR zadržovat. Pokud přesto obhajoba měla faktickou možnost se tohoto výslechu zúčastnit a měla možnost se na uvedený výslech rovněž připravit, byť v řádu pouhých několika hodin, pak s ohledem na vzdálenost místa výslechu od sídla obhájců obžalovaných, nebyla vyloučena osobní účast obhájců obžalovaných a samozřejmě tím spíše pak ani v rámci případné substituce případná účast jiných obhájců (majících sídlo přímo v místě výslechu svědkyně), kterou nepochybně bylo možno zajistit. Nelze přehlédnout, že zmíněná svědkyně byla vyslechnuta téměř půl roku poté, co ve věci byla podána obžaloba, takže obžalovaní spolu se svými obhájci v té době již měli nepochybně přehled o výsledcích přípravného řízení, o skutku, pro který jsou žalováni, jakož i o okolnostech, ke kterým by právě jmenovaná svědkyně mohla být vyslýchána. Obdobně odvolací soud odmítl jako nedůvodné námitky stran neprocesnosti výpovědí svědkyň, získaných v přípravném řízení na základě dožádání orgánů činných v trestním řízení policejními orgány Ukrajiny. V této souvislosti je nutno přisvědčit názoru soudu prvního stupně prezentovanému v napadeném rozsudku (zvláště na str. 19 - 20 jeho písemného vyhotovení), dle kterého byly uvedené úkony provedeny v souladu se zákonnou úpravou, zejména s ustanovením § 428 tr.ř. Argumentace obhajoby, že tyto úkony nesplňují požadavky kladené trestním řádem České republiky, je nedůvodná, neboť podle § 428 tr.ř. důkazy provedené na žádost orgánů České republiky orgánem cizího státu jsou účinné, pokud byly provedeny v souladu s právním řádem dožádaného státu, nebo pokud byly provedeny v souladu s právním řádem České republiky. Odvolací soud je přesvědčen, že dožadující stát, v daném případě ČR, musí akceptovat takový úkon jako platný, i pokud není vykonán v souladu s trestním řádem ČR, avšak nejsou pochybnosti o tom, že byl vykonán v souladu s právním řádem dožádaného státu. V této souvislosti je možno odkázat na celou řadu judikatorních rozhodnutí, zejména Nejvyššího soudu ČR (z nichž je možno citovat např. rozhodnutí sp.zn. 3 Tdo 1093/2013, 11 Tdo 824/2013 či 7 Tdo 120/98), ze kterých vyplývá, že žádost o právní pomoc vykonává dožádaný cizozemský stát podle svého vnitrostátního práva podle principu forum regit actum, což je výrazem suverenity státu a důsledkem toho pak je, že dožadující orgán musí takto provedený úkon akceptovat, i když jeho použití k důkazu v rámci trestního řízení, pro které byl dožádán, bude posouzeno podle vnitrostátního práva dožadujícího státu. Důkaz, který orgán v trestním řízení opatřil v souladu s mezinárodním právem v rámci mezinárodní právní pomoci, nelze použít pouze tehdy, pokud by bylo zjištěno, že ho získal orgán cizího státu v rozporu se základními právy a svobodami jednotlivce. Samotná existence skutečnosti, že předmětný důkaz byl získán od státu s nedemokratickým režimem, však nezakládá jeho procesní nepoužitelnost. Pominout nelze ani rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 59/04, z něhož vyplývá, že pokud cizozemské dožádané orgány věrohodně prohlásí, že požadované úkony provedly v souladu se svými procesními předpisy, mohou české orgány činné v trestním řízení oprávněně presumovat, že byly splněny podmínky ustanovení čl. 3 odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních („dožádaná strana provede způsobem upraveným v jejím právním řádu každé dožádání týkající se trestní věci, které jí zaslaly justiční orgány dožadující strany za účelem provedení důkazu nebo předání věcí, které mají být použity jako důkazy, spisů nebo listin“). Závěr, že by tuzemské orgány činné v trestním řízení měly interpretací cizozemské procesní normy zjišťovat, zda dožádaný stát provedl úkon v souladu se svým právním řádem, je nesprávný, neboť je prakticky nerealizovatelný a zpochybňuje apriorně důvěryhodnost postupu orgánů dožádané strany. Rovněž z usnesení Ústavního soudu II. ÚS 76/10 vyplývá, že ani případné neumožnění přítomnosti obhájce u výslechu před dožádaným orgánem učiněném v souladu s procesními předpisy dožádaného státu není vadou, která by bránila užití takového důkazu v trestním řízení a takový postup jsou tuzemské soudy povinny respektovat v souladu s již citovaným ustanovením § 428 tr.ř. Obdobně pak uvedenou problematiku shrnuje i usnesení Ústavního soudu III. ÚS 24/4/14. Na základě výše zmíněného považuje odvolací soud za potřebné zdůraznit, že v daném případě nemá žádných pochybností o tom, že v rozsudku soudu prvního stupně zmíněné svědkyně (viz str. 24 - 35 jeho písemného vyhotovení) byly vyslechnuty ukrajinskými orgány v souladu s ukrajinským právním řádem, přičemž obhájcům obžalovaných byla dokonce dána možnost se těchto výslechů zúčastnit. V daném případě měla obhajoba dostatečný prostor na uvedené výslechy reagovat ať již zasláním otázek, které mají být svědkyním položeny, či dokonce osobní přítomností obhájců obžalovaných u těchto výslechů, příp. zajištěním substituce některým z advokátů oprávněným vykonávat obhajobu na území Ukrajiny, a nevyužití těchto možností nemůže být zohledněno při posouzení použitelnosti uvedených výslechů. Argumentace obhájce obžalované J. M. v tom směru, že nepochybně by nikdo z českých obhájců z destinace, kde byly tyto výslechy svědkyň prováděny, „nebyl nadšený“, je zcela mimo rámec relevantních námitek vůči takovému úkonu a je s podivem, že taková námitka v rámci opravného prostředku vůbec zazněla. Obhájce není oprávněn vybírat si místo, kde bude obhajobu svého klienta provádět, a již vůbec není oprávněn požadovat výslech svědků v místě či destinaci pro něj příhodnější. Navíc v trestní věci, jejíž podstatou je obchodování s ukrajinskými státními příslušnicemi (čehož si obhájce nepochybně musel být vědom již v době převzetí obhajoby), bylo možno očekávat provádění úkonů právě dožádanými orgány na území Ukrajiny, takže obhajoba mohla být na tuto alternativu dopředu zcela jistě připravena, zejména po organizační stránce. V této souvislosti pak odvolací soud nepovažuje za důvodnou ani námitku o nestandardním průběhu zmíněných výslechů uvedených svědkyň na Ukrajině, neboť má za to, že délka těchto výslechů není nijak nepřiměřená rozsahu svědeckých výpovědí a rovněž způsob formulace výpovědí těchto svědkyň není výsledkem nezákonného postupu ukrajinských orgánů, které výslechy prováděly, nýbrž je důsledkem toliko toho, že všechny tyto výslechy byly vedeny důsledně podle obsahu dožádání, jež těmto orgánům bylo českými orgány trestního řízení doručeno. Proto není nijak neobvyklé, že všechny svědkyně se vyjadřovaly ve stejném pořadí k obdobným skutečnostem, když takový postup odpovídá otázkám, které v dožádání byly formulovány a rovněž formulace odpovědí vyslýchaných svědkyň koresponduje s formulací a textem otázek, které tyto měly zodpovědět či ke kterým se měly vyjádřit. Nakonec odvolací soud nemohl přehlédnout, že prohlášení svědkyň, které byly v průběhu odvolacího řízení odvolacímu soudu předloženy obhajobou obžalovaných, vykazují naprosto stejné znaky, kdy tyto svědkyně používají stejná či obdobná vyjádření, ve stejném pořadí apod., aniž by to však vedlo k podezřením, že snad byla tato prohlášení získána nezákonnou cestou. Dle odvolacího soudu je i tato skutečnost prostým dopadem toho, že svědkyně svá prohlášení činily na základě jednotné žádosti obhajoby. Zcela jednoznačně pak musel odvolací soud odmítnout argumentaci obhajoby v tom směru, že svědkyně vyslýchané na Ukrajině byly donuceny k nepravdivým výpovědím ukrajinskými orgány a navíc vypovídaly účelově rovněž proto, že prostituce je na Ukrajině trestná. Taková argumentace je poměrně rozporná a nelogická, neboť v takovém případě by nepochybně neměly vyslýchané svědkyně žádný důvod o svém zapojení do prostituce (byť na území jiného státu) vypovídat (naopak tyto svědkyně v rámci svých výpovědí před ukrajinskými orgány potvrzovaly poskytování sexuálních služeb v klubu S. P. ve V., z čehož je zřejmé, že samy sebe z prostituce usvědčovaly) a zejména pak by zcela jistě jejich výpovědi nebyly v podstatných částech shodné s výpověďmi svědkyň vyslýchaných českými orgány na území České republiky. Naopak z toho, že základní skutečnosti uváděné těmito svědkyněmi na Ukrajině korespondují s údaji, jež uvádějí ve svých výpovědích ukrajinské státní příslušnice vyslechnuté na území České republiky, je zřejmé, že tyto výpovědi nebyly pořízeny v jakési nezákonné režii ukrajinských policejních orgánů. Nelze totiž pominout, že z obou těchto skupin výpovědí je naprosto shodné, že v předmětném klubu byla ženami z Ukrajiny provozována prostituce, zcela shodné jsou pak popisy prostor, kde se tak dělo, zcela shodné jsou pak údaje stran výše inkasované odměny, zcela shodné jsou pak i údaje o způsobu organizace této činnosti apod. Z uvedeného je nepochybné, že obsah těchto důkazů koresponduje s obsahem důkazů provedených českými orgány trestního řízení a tvrzení obhajoby o nezákonném donucení některých těchto svědkyň vyslechnutých na Ukrajině k nepravdivé výpovědi bylo po celou dobu řízení toliko spekulativní a ničím nepodložené. Pokud až v průběhu odvolacího řízení byla předložena prohlášení některých z těchto svědkyň o údajném nezákonném přinucení k výpovědím, pak dle názoru odvolacího soudu jsou tato prohlášení účelová, když byla učiněna až mnoho let po vlastních výpovědích, a to v návaznosti na odsuzující rozsudek soudu prvního stupně. Značně nevěrohodný je i důvod, pro který se měly uvedené svědkyně nyní vyjádřit odlišně k okolnostem svých výslechů, přičemž nelze v této souvislosti přehlédnout ani to, že uvedené svědkyně vesměs měly možnost v případě, že by chtěly objasnit okolnosti svých výslechů na Ukrajině a zejména, že by chtěly objasnit okolnosti své činnosti, kterou provozovaly ve výše označeném penzionu v České republice, kontaktovat přímo nalézací soud, který se o osobní výslech všech svědkyň v nalézacím řízení pokusil, nicméně takto neučinily, sankcím pro případnou nepravdivou výpověď před tímto soudem se vyhnuly podepsáním prohlášení, jež nahradit svědeckou výpověď nepochybně nemůže, což nakonec muselo být známo i obhajobě, z jejíž iniciativy byla tato prohlášení pořízena. Pominout nelze ani to, že žádná z osob, jež ve svých prohlášeních předložených odvolacímu soudu hovoří o nezákonnostech provázejících výslechy na Ukrajině, neučinila po dobu několika roků jakékoliv kroky, jež by umožnily bližší přezkoumání těchto nezákonností. Přehlédnout nelze ani to, že předložená prohlášení nevysvětlují, proč původní výpovědi (k nimž měly být svědkyně údajně donuceny) korespondují s výpověďmi učiněnými jinými svědkyněmi před českými orgány trestního řízení. Odvolací soud tedy tuto část uzavírá tak, že ve věci nebyly objektivně doloženy žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že by orgány Ukrajiny při výsleších provedených na podkladě dožádání české strany zneužily svých pravomocí a stejně tak není žádný důvod pochybovat o skutečnostech, které svědkyně před těmito orgány dle protokolů, jež byly o výsleších pořízeny, uvedly. Obhajoba měla možnost těchto výslechů se zúčastnit a mimo jiné se mohla sama přesvědčit o konkrétním způsobu provádění těchto výslechů, tuto možnost však nevyužila. Za těchto okolností považuje rovněž odvolací soud výpovědi svědkyň citovaných v části od str. 24 do str. 35 písemného vyhotovení napadeného rozsudku, jež byly provedeny po 19.2.2010 ukrajinskými státními orgány na základě dožádání českých orgánů trestního řízení za procesně použitelné a nalézacímu soudu proto nic nebránilo tyto důkazy za splnění příslušných zákonných podmínek v hlavním líčení provést a z obsahu těchto výpovědí vyjít při ustálení skutkového děje. Pro úplnost je třeba dodat, že k znevěrohodnění postupu ukrajinských orgánů nemůže dojít ani v důsledku obecných tvrzení obhájce obžalovaného P. stran zapojení ústředních orgánů Ukrajiny do organizovaného zločinu v minulosti, když taková argumentace je jednak naprosto bez souvislosti s projednávanou věcí a jednak z ní ani nevyplývá, jakým konkrétním způsobem se tak v projednávaném případě mělo stát. Za nelogickou pak považuje odvolací soud rovněž obhajobu obžalovaného P. v tom směru, že celá věc byla vyprovokována vůči němu právě ukrajinskými státními orgány, které vedly jeho pronásledování z důvodu zapojení do politické činnosti, neboť provedenými důkazy bylo prokázáno, že obžalovaný V. P. se v předmětné době opakovaně a bez skrývání vracel na území Ukrajiny, pobýval tam a přicházel do kontaktu s celou řadou osob. Z uvedeného je zřejmé, že až do okamžiku, kdy vůči němu ukrajinské státní orgány začaly vést řízení pro v podstatě stejný skutek, pro jaký je v současné době stíhán v této trestní věci, obžalovaný ve svém chování nevykazoval žádné známky toho, že by byl pronásledován z politických důvodů. Zmíněné úkony ukrajinských státních orgánů tak, jak vyplývá z listin, jež jsou obsahem spisového materiálu (viz svazek 9 trestního spisu), pak svědčí o naprosto obvyklém postupu orgánů činných v trestním řízení a rovněž z nich nelze dovodit žádné konkrétní známky toho, že by trestní řízení vedené vůči obžalovanému P. Ukrajinskými státními orgány bylo motivováno jiným důvodem, než snahou objasnit a postihnout kriminální trestnou činnost. Pokud jde o námitku obžalované J. M. stran nesouhlasu se způsobem vyhodnocení její vlastní výpovědi ze dne 19.2.2010 nalézacím soudem, pak má odvolací soud za to, že tato námitka je účelová. Především je třeba říci, že zmíněnou výpověď učinila J. M. po řádném poučení o svých právech (včetně práva ve věci vůbec nevypovídat). Před započetím výslechu jí byla umožněna porada s obhájcem, a pokud se poté rozhodla ve věci vypovídat (přičemž celé její výpovědi byl přítomen nejen její obhájce, ale i obhájce dalšího z obviněných a značné části byla přítomna rovněž dozorující státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně), pak nemůže být řeči o tom, že by učinila tuto výpověď v důsledku nátlaku na svou osobu poté, co byla zadržena. Pokud se obžalovaná (v té době obviněná) rozhodla ve věci vypovídat a popsat podstatné okolnosti skutku, pro který jí bylo sděleno obvinění, protože pociťovala obavu (jak sama tvrdí) z ohrožení případnou vazbou, je to jen a pouze její hodnocení situace, které nepochybně mohlo ovlivnit její rozhodnutí ve věci vypovídat či nikoliv, ovšem nestalo se tak rozhodně v důsledku nějakého nátlaku ze strany orgánů činných v přípravném řízení. O tom, že by předmětná výpověď byla účelová a nepravdivá, nakonec nesvědčí ani to, že všechny podstatné části této výpovědi byly do značné míry později potvrzeny dalšími důkazy, jež ve věci byly provedeny, zejména výpověďmi svědkyň, které ve shora citovaném klubu poskytovaly sexuální služby v rozhodném období. Odvolací soud tedy uzavírá, že zmíněná výpověď obžalované M. je výpovědí procesně použitelnou a navíc i věrohodnou, neboť koresponduje s později provedenými důkazy dalšími a ve věci nezůstala osamocena. V této souvislosti je opět třeba zmínit, že z pohledu odvolacího soudu jsou výpovědi obžalovaných (zejména F. Š.) naprosto nevěrohodné, pokud předestírají, že předmětný objekt fungoval jako běžný penzion, v rámci kterého se rozhodně neprovozovaly sexuální služby. Toto tvrzení je zcela jednoznačně vyvráceno jak výpovědí obžalované J. M. z 19.2.2010, tak výpovědí v podstatě všech svědkyň - ukrajinských státních příslušnic, které ve věci byly vyslechnuty, tak i nakonec výpověďmi svědků M. K., Z. D., E. H., V. J., J. M., R. P. a D. Š. Všichni tito svědci, tedy včetně českých státních občanů zcela jednoznačně potvrdili, že v předmětném klubu se provozoval sex za peníze organizovaným způsobem. Za této situace je opakované setrvávání obžalovaného Š. na tvrzení, že šlo o běžně provozovaný penzion či hotel zcela absurdní a nakonec v rozporu i s jeho vlastním postupem, kdy prostřednictvím svého obhájce předložil odvolacímu soudu prohlášení ukrajinských občanek o tom, že sice v předmětném klubu provozovaly prostituci, ovšem nikoliv v tísni či pod nátlakem, ale pouze dobrovolně. Věrohodnost obžalovaných za uvedené situace je proto, jak již bylo zmíněno výše, naprosto minimální a totéž platí rovněž o svědcích O. S. či M. V., kteří pracovali v předmětném klubu jako barmani a zcela nepochybně se na zmíněném provozování prostituce v tomto zařízení svým způsobem také podíleli. Odvolací soud pak nepřisvědčil obhajobě obžalovaných ani v tom směru, že by soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy účelově, v rozporu s jejich vlastním obsahem, či že by nevěnoval dostatečnou pozornost vlastní obhajobě jednotlivých obžalovaných tak, jak ji uplatnili v průběhu trestního řízení. Odvolací soud však v rámci své přezkumné činnosti nezjistil, že by nalézací soud provedené důkazy nehodnotil objektivně či že by je účelově selektoval podle toho, zda svědčí ve prospěch či neprospěch obžalovaných. Odvolací soud má naopak za to, že soud prvního stupně v jednotlivých pasážích napadeného rozsudku velmi pečlivě vyhodnotil jednotlivé důkazy, které v hlavním líčení provedl, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné návaznosti, zabýval se věrohodností výpovědí jak obžalovaných, tak i jednotlivých svědků a jeho úvahy v tomto směru považuje odvolací soud za správné. Soud prvního stupně vyhodnotil nejen věrohodnost jednotlivých poškozených, ale i dalších slyšených svědků, zejména zaměstnanců klubu S. P. ve V., vzal přitom v úvahu možné motivy pro nepravdivé výpovědi všech těchto osob a v napadeném rozsudku odůvodnil, z jakých důvodů, které výpovědi považuje za věrohodné, příp. z jakých důvodů nelze některým výpovědím či jejich částem uvěřit. Za této situace odvolací soud ani neměl s ohledem na ustanovení § 263 odst. 7 tr.ř. možnost provedené důkazy hodnotit odlišně oproti hodnocení provedenému soudem prvního stupně, když sám tyto důkazy neprováděl a nakonec ani odvolatelé opakování stěžejních důkazů za účelem nového a odlišného jejich hodnocení v tomto směru nenavrhovali. Soud prvního stupně rovněž jasně vysvětlil, z jakých důvodů nevyhověl návrhům obžalovaných na doplnění dokazování (viz str. 46, 51 - 52 napadeného rozsudku), a proto nelze uzavřít, že by důkazní návrhy obžalovaných opomenul. V těchto pasážích nalézací soud zdůvodnil, proč předmětné návrhy na doplnění dokazování považuje za nadbytečné a odvolací soud s ohledem na to, že se s jeho názorem v podstatě v celém rozsahu ztotožnil (s výjimkami uvedenými dále), na tyto pasáže odkazuje. Za shora popsané situace považuje odvolací soud za potřebné uvést, že považuje za naprosto správný závěr nalézacího soudu v tom směru, že z provedených důkazů zcela jednoznačně vyplynulo, že v předmětném klubu S. P. ve V. byla provozována prostituce organizovaným způsobem, přičemž sexuální služby zde vykonávaly zejména ukrajinské státní příslušnice. Je nutné zdůraznit, že v daném případě ze strany obžalovaného Š. nešlo toliko o běžné pronajímání pokojů, v němž by tyto ženy samy z vlastní aktivity a bez přispění dalších osob poskytovaly sexuální služby zákazníkům, nýbrž zmíněný klub byl zařízením systémově zřízeným a provozovaným právě za účelem kořistění z prostituce, neboť ženy poskytující tyto služby byly obžalovaným předem přinejmenším zjednány či najaty k tomuto účelu (v některých případech při nejmenším i při zneužití jejich omylu), ubytovány v jiné části objektu, než byly vlastní pokoje zřízené účelově pro poskytnutí sexuální služby zákazníkům, a byla jim sdělena a určena pravidla, za kterých v tomto objektu budou prostituci provozovat. Současně tomu byla přizpůsobena také organizace provozu tohoto zařízení, když zejména bylo určeno, že zákazníci či prostitutky musí odevzdat peníze předem barmanům, kteří vedli jejich evidenci, a teprve následně byla zákazníkům poskytnuta dohodnutá sexuální služba a v návaznosti na to pak teprve vyplacen podíl jednotlivým ženám za současného odečtení uměle určených „nákladů“ (v praxi spíše zisku pro majitele objektu). Barmani rovněž sledovali čas, který zákazníci s prostitutkami trávili na pokojích, a disponovali zařízením (zvonkem), kterým upozorňovali na překročení tohoto času apod. Je tedy zcela nepochybné, že ženy neposkytovaly sex podle vlastního uvážení či rozhodnutí, ale musely se přitom podrobovat pravidlům, jež byla stanovena právě provozovatelem klubu, tedy obžalovaným F. Š. (a případně i dalšími participujícími osobami). Rovněž bylo nepochybně prokázáno, že ukrajinské státní občanky byly pro tuto činnost zjednány či najaty za podstatné součinnosti jednotlivých obžalovaných, příp. jim byla poskytnuta pomoc rovněž při vyřízení dokladů a dopravě na místo určení. Pochybnosti tedy nejsou ani o podílu jednotlivých obžalovaných na sjednání žen z Ukrajiny a na organizaci a provozu zmíněného zařízení. V tomto směru tedy jsou závěry nalézacího soudu naprosto nepochybné. Pokud i přes tyto nepochybně prokázané skutečnosti musel odvolací soud napadený rozsudek zrušit, stalo se tak z několika důvodů. Především je třeba odmítnout jako vadný postup nalézacího soudu, pokud skutková zjištění vybudoval rovněž na základě důkazů, které nebyly v trestním řízení řádně zajištěny a provedeny, v daném případě na základě výpovědí svědkyň A. A. O. a U. V. Z. Nelze se ztotožnit s názorem nalézacího soudu odkazujícím na ustanovení § 89 odst. 2 tr.ř., spočívajícího v tom, že za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, tedy i výpovědi svědků provedené v jiném řízení, navíc v řízení vedeném v jiném státě tamními vyšetřujícími orgány. Takový postup by nepochybně znamenal obcházení zákona, který pro nejčastěji používané důkazy citované v ustanovení § 89 odst. 2 tr.ř. (mimo jiné i výpovědi svědků), v dalších zákonných ustanoveních upravuje podrobnosti pro způsob jejich provedení a použití jako důkazu (ve vztahu k výpovědím svědků, zejména ustanovení § 97 - § 104, § 158 odst. 8, § 158a, § 164 odst. 1, § 165, § 183a, § 209, § 211 odst. 1 - 4, odst. 6, § 215 odst. 2, odst. 3 tr.ř.). Pokud na určitý druh důkazu trestní řád stanoví konkrétní požadavky, jakým způsobem či v jaké fázi řízení mohou být provedeny, pak tyto důkazy mohou být v trestním řízení použity jen tehdy, pokud požadované podmínky splňují. Jako důkazy mohou být v trestním řízení tedy použity jen poznatky získané řádným procesním dokazováním, pokud při jejich vyhledávání, opatřování nebo provádění nedošlo k porušení právního předpisu, které mělo povahu podstatné vady řízení. V neposlední řadě pak je třeba zohledňovat rovněž práva obžalovaného, příp. jeho obhájce, klást vyslýchaným osobám otázky, přičemž dodržení zásady kontradiktornosti procesu je jednou ze základních podmínek pro použití tohoto důkazu v trestním řízení, neboť jen tak lze zajistit dodržení základních práv, zejména práva na spravedlivý proces. V daném případě však šlo o výpovědi svědkyň, které byly vyslechnuty mimo trestní řízení vedené vůči obžalovaným na území České republiky, v době, kdy nejen obžalovaný V. P. (v té době stíhaný na Ukrajině právě v řízení, kde byly tyto důkazy prováděny), ale ani žádný z dalších obžalovaných, neměli možnost využít svých obhajovacích práv. Takový důkaz je dle názoru odvolacího soudu absolutně neúčinný a nelze na základě něho budovat skutková zjištění. V důsledku uvedeného pochybení, tedy ve vztahu k oběma jmenovaným poškozeným, nutno považovat skutková zjištění nalézacího soudu za kusá a nepodložená, neboť chybí základní důkaz, který by objasňoval okolnosti, za kterých jmenované svědkyně měly provozovat sexuální služby za úplatu v rámci žalovaného skutku. Přestože nalézací soud v době provádění dokazování v hlavním líčení měl splněny podmínky pro čtení výpovědí některých ukrajinských státních příslušnic ve smyslu § 211 odst. 2 písm. a) tr.ř., neboť jak bylo rozvedeno výše, bylo zřejmé, že tyto svědkyně byly v předchozích fázích řízení řádně vyslechnuty (obhajoba měla dokonce možnost těchto výslechů se zúčastnit) a způsobu provedení těchto výslechů nelze vytknout, že by nebyly provedeny zákonným způsobem a že šlo o osoby, které jsou cizími státními příslušnicemi, jež jsou pro dlouhodobý pobyt v cizině pro nalézací soud nedosažitelné, v průběhu odvolacího řízení se ve vztahu k některým z těchto svědkyň uvedená situace významně změnila, když obhajoba předložila prohlášení několika z nich, z nichž mimo jiné vyplývá, že tyto svědkyně jsou kontaktní a jsou ochotny v řízení před nalézacím soudem vypovídat. V této souvislosti odkazuje odvolací soud zejména na prohlášení svědkyně J. U. na č.l. 3405 - 3407, která výslovně vyjádřila ochotu ve věci před nalézacím soudem vypovídat, nicméně i z prohlášení dalších svědkyň citovaných zejména v doplnění odvolání obžalované O. P. na č.l. 3179 a násl. je zřejmé, že tyto svědkyně jsou kontaktní (přinejmenším pro obhajobu obžalovaných) a že byly ochotny ve věci vypovídat, byť do značné míry odlišně oproti svým předchozím výpovědím před ukrajinskými státními orgány (o věrohodnosti a jisté účelovosti těchto prohlášení sice odvolací soud výše vznesl určité pochybnosti, nicméně to není důvodem pro který by tato prohlášení měla být pominuta zcela). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že ve smyslu § 211 odst. 2 písm. a) tr.ř. lze přečíst výpověď svědka pouze tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona a taková osoba se mimo jiné stala nezvěstnou či pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou. Z uvedeného zákonného ustanovení je zřejmé, že překážky bránící osobnímu výslechu svědka musí trvale nebo pro dohlednou dobu znemožňovat jeho výslech a samotná skutečnost, že svědek je cizím státním občanem a má trvalý pobyt v cizině, neodůvodňuje závěr, že nemůže být vyslechnut osobně před českým soudem pro nedosažitelnost (srov. R 47/1987-II). Pokud vyhlášená mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána, umožňuje předvolat takového svědka, je zákonná podmínka nedosažitelnosti splněna, až když je zřejmé, že se svědek na předvolání k výslechu dobrovolně nedostavil (viz R 13/1995). V této souvislosti je třeba podotknout, že nalézací soud se v napadeném rozsudku blíže nezabývá okolnostmi, z nichž dovodil, že všechny svědkyně, jež se k hlavnímu líčení nedostavily, jsou nedosažitelné ve smyslu citovaného zákonného ustanovení, takže není zcela zřejmé, z jakých okolností či zjištění nemožnost jejich osobního výslechu dovodil. Lze nicméně uzavřít, že v případě těchto svědkyň, které zůstaly nekontaktní či nereagovaly na předvolání (a to nejen bezprostředně při přípravě hlavního líčení, ale rovněž i v průběhu dalších fází řízení včetně řízení odvolacího), je nepochybné, že jejich nedosažitelnost jako podmínka pro postup dle ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr.ř. je splněna. Takový závěr však bez dalšího ještě nelze učinit ve vztahu k některým svědkyním, o nichž je hovořeno výše a které byly kontaktovány obhajobou obžalovaných, či které dokonce výslovně projevily ochotu před nalézacím soudem vypovídat. Za podstatný nedostatek v postupu nalézacího soudu pak odvolací soud považuje to, že nalézací soud v napadeném rozsudku nerozlišil zcela jasně a zřetelně, které z poškozených jmenovaných v rámci skutkových zjištění na str. 3 písemného vyhotovení rozsudku byly k poskytování sexuálních služeb zlákány pod nepravdivým příslibem zajištění práce, ve vztahu ke kterým z nich bylo využito obžalovanými jejich tísně či závislosti, příp. vůči kterým z nich bylo užito výhrůžek či odebrání cestovních pasů apod. V tomto směru se nalézací soud spokojil se souhrnnými zjištěními, ač z výpovědí jednotlivých poškozených je zřejmé, že vůči každé jednotlivé z nich bylo postupováno výrazně odlišným způsobem, což nakonec nalézací soud podchytil i při konstatování obsahu jejich výpovědi. Je tak zřejmé, že přinejmenším část poškozených měla být dopředu informována o tom, že bude v klubu S. P. poskytovat sexuální služby za úplatu (viz např. výpověď svědkyně P., R., B., O., U., S., G., B., M., B.), s čímž také souhlasily. Druhá část poškozených však byla v podstatě vylákána na území České republiky příslibem řádného normálního zaměstnání, např. barmanky či práce v konzervárně apod. (poškozené P., Š., H., T., L., M.). Rovněž o odebrání pasů nehovoří všechny poškozené, takže nelze vyloučit, že tento postup byl použit pouze vůči některým z nich, stejně jako případné výhrůžky spočívající v rozšíření informací o tom, jakou činnost v předmětném klubu provozovaly apod. Tato individualizace postupu obžalovaných vůči konkrétním poškozeným je velmi důležitá pro posouzení právní kvalifikace žalovaného skutku. Je totiž třeba mít na paměti, že rozdíl mezi trestným činem obchodování s lidmi (ať již podle § 246 tr.zákona účinného před 22.10.2004 či podle § 232a tr.zákona účinného před 1.1.2010, tak dle § 168 tr.zákoníku účinného v době vyhlášení napadeného rozsudku) a trestným činem kuplířství (opět ať již dle ustanovení § 204 tr.zákona účinného v době spáchání předmětného skutku či dle § 189 tr.zákoníku účinného v době rozhodnutí nalézacího soudu), je v zásadě v tom, že trestného činu obchodování s lidmi se na rozdíl od trestného činu kuplířství dopustí pachatel za použití násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy, příp. za použití lsti nebo zneužívaje omylu tísně nebo závislosti oběti. V daném případě nalézací soud souhrnně uzavřel, že obžalovaní měli zneužít omylu poškozených (což s ohledem na výše uvedené ovšem neplatí pro všechny poškozené) a případně také zneužili ve většině případů (aniž by je blíže upřesnil) tísně poškozených (za takovou tíseň považoval tíživou ekonomickou situaci poškozených v místě bydliště na Ukrajině). Rovněž pak u poškozených dovodil i závislost na obžalovaných s ohledem na jejich minimální jazykové vybavení. Tyto závěry ovšem odvolací soud nepovažuje za správné, neboť především je znovu třeba upozornit, že vůči velké části poškozených nebylo žádného omylu zneužito, neboť jim bylo dopředu známo, že do České republiky pojedou poskytovat sexuální služby za úplatu. Stejně tak nelze u většiny z nich dovodit závislost na obžalovaných, když za takovou nelze považovat prostý fakt, že poškozené měly minimální jazykové vybavení. Závislost je totiž stav, v němž se osoba nemůže svobodně rozhodovat a vzhledem k tomu je v určitém směru odkázána na pachatele. V daném případě je nepochybné, že poškozené byly dospělé ženy, jejichž vyjadřovací schopnosti nebyly nijak omezeny, opakovaně přicházely do styku v průběhu svého pobytu na území České republiky s jinými osobami dokonce včetně policistů cizinecké policie, takže je zřejmé, že musely být schopny základního porozumění při kontaktu a nebyly odkázány na osoby obžalovaných při tlumočení apod. Stejně tak ekonomickou situaci, v níž se ženy na Ukrajině nacházely, nelze dle názoru odvolacího soudu obecně považovat za tíseň ve smyslu citovaných zákonných ustanovení, neboť takovou tísní může být pouze stav (byť přechodný) vyvolaný nepříznivými okolnostmi, které vedou k omezení volnosti rozhodování. V projednávaném případě sice bylo motivací pro poškozené snaha vydělat více peněz v České republice (ať již přímo prostitucí či v rámci slíbeného řádného zaměstnání), na což nepochybně měla vliv i obecně výrazně horší ekonomická situace na Ukrajině, nicméně nešlo o takový stav, který by omezoval volnost v rozhodování poškozených (zjednodušeně je možno uvést, že při akceptaci názoru nalézacího soudu by zaměstnání kterékoliv osoby z ekonomicky slabé země muselo být posuzováno jako zneužití tísně této osoby, což však reálně nepřichází v úvahu). Z výše rozvedených skutečností tedy odvolací soud uzavírá, že ve vztahu k podstatné části poškozených je pochybné, zda jednání obžalovaných vůči nim je možno posoudit jako trestný čin obchodování s lidmi (ať již podle právní úpravy platné a účinné v době spáchání činu či v době rozhodování nalézacího soudu), a to právě pro absenci jednoho ze znaků objektivní stránky zmíněného trestného činu, který uvedený trestný čin odlišuje od trestného činu kuplířství. Současně je přitom zřejmé, že ve vztahu k těmto poškozeným by přicházelo v úvahu posoudit jednání obžalovaných přinejmenším jako uvedený trestný čin kuplířství. Rozlišení, zda obžalovaní spáchali ten či onen trestný čin, je však nutno učinit na základě zjištění konkrétního jednání individualizovaného vůči jednotlivým poškozeným, a protože takové skutkové závěry nalézací soud v napadeném rozsudku neučinil, nebylo ani v možnostech odvolacího soudu toto pochybení napravit. Za těchto okolností proto odvolacímu soudu nezbylo, než napadený rozsudek v celém rozsahu ve vztahu ke všem obžalovaným podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr.ř. zrušit a poté věc vrátit soudu prvního stupně. V dalším řízení se tedy nalézací soud nejprve opětovně pokusí zajistit důkazy výpověďmi svědkyň A. A. O. a U. V. Z. (ať již jejich výslechem u hlavního líčení či formou dožádání ukrajinským justičním orgánům) a v případě neúspěchu posoudí, zda dosud provedené důkazy jsou dostatečné k učinění skutkových závěrů i ve vztahu k těmto osobám. Dále pak se pokusí opětovně předvolat k hlavnímu líčení svědkyně, jejichž prohlášení předložila obhajoba v průběhu odvolacího řízení a v případě, že se mu podaří je u hlavního líčení vyslechnout, pak za situace, pokud budou vypovídat rozporně ve vztahu k svým předchozím výpovědím, jim tyto předloží ve smyslu § 211 odst. 3 tr.ř. Zváží rovněž další doplňující návrhy na doplnění dokazování, které byly obhajobou jednotlivých obžalovaných v průběhu odvolacího řízení vzneseny, nicméně v tomto směru výslovný pokyn k provedení těchto důkazů odvolací soud neukládá, neboť má za to, že pokud tyto důkazy mají směřovat k objasnění otázky, zda v předmětném klubu byla či nebyla provozována prostituce, jde o důkazy nadbytečné, neboť tato otázka byla v současném stadiu řízení již bez pochybností prokázána dosud provedenými důkazy. Jedině v případě, že by navržené důkazy či některé z nich mohly přispět k objasnění otázky, zda ke sjednání poškozených k prostituci bylo použito násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy, příp. lsti, nebo bylo použito omylu, tísně či závislosti poškozených, by přicházelo v úvahu takové důkazy provést, neboť by mohly přinést poznatky k potřebné individualizaci jednání obžalovaných v tomto směru vůči jednotlivým poškozeným. Po takto doplněném dokazování, příp. po provedení důkazů dalších, vyvstane-li jich v dalším řízení potřeba, nalézací soud opětovně všechny dosud shromážděné a provedené důkazy vyhodnotí jak jednotlivě, tak i jejich vzájemné návaznosti, a zaměří se přitom na to, aby jeho skutková zjištění byla jasná a konkrétní ve vztahu k jednání obžalovaných vůči jednotlivým poškozeným, neboť pouze taková individualizace může být základem pro navazující úvahy stran právního posouzení jednání obžalovaných. V rámci nového rozhodnutí o vině pak nalézací soud především ustálí, zda je možno pod skutkovou podstatu trestného činu obchodování s lidmi podřadit veškeré žalované jednání obžalovaných vůči všem poškozeným či zda část tohoto jednání ve vztahu k některým z nich vykazuje toliko znaky trestného činu kuplířství. V rámci těchto úvah pak zohlední rovněž to, zda jednotlivé poškozené měly případnou motivaci k zdůraznění toho, že byly obžalovanými k provozování prostituce získány nedobrovolně či lstí apod., když je pochopitelné, že takové vykreslení pozice (oproti přiznání svého dobrovolného zapojení do takové činnosti) by pro poškozené bylo příznivější z hlediska jejich společenského postavení, zachování si pověsti apod. Současně s tím pak nalézací soud vezme v úvahu, že některé poškozené se do předmětného klubu za účelem provozování prostituce opakovaně vracely, což spíše svědčí o jejich dobrovolném výkonu této činnosti. Ve vztahu ke svědkyni P. pak v rámci hodnocení její věrohodnosti zváží i námitky odvolatelů stran její obdobné činnosti na území Polska a okolností, jež mohly ovlivnit pravdivost její výpovědi u hlavního líčení. Pokud pak po novém vyhodnocení všech těchto aspektů v duchu výše rozvedených úvah nalézací soud dospěje k závěru, že jednání obžalovaných je třeba posoudit jako dva či více skutků, s ohledem na to, že toto jednání nenaplňuje skutkovou podstatu téhož trestného činu, pak bude třeba, aby nalézací soud vzal rovněž v úvahu časové souvislosti takového rozpadu skutku, neboť pokračování v trestném činu vyžaduje mimo jiné i blízkou časovou souvislost. Znovu bude muset v takovém případě posoudit i podíl jednotlivých obžalovaných na případném spáchání té které části jednání vůči konkrétním poškozeným. Poté, co ustálí svá skutková zjištění, se pak nalézací soud bude muset znovu zabývat otázkou časové působnosti zákona s ohledem na v úvahu přicházející právní kvalifikaci případných samostatných skutků a v takovém případě bude muset rovněž věnovat velkou pozornost dodržení ustanovení § 264 odst. 2 tr.ř., neboť napadený rozsudek byl zrušen výlučně v důsledku odvolání podaných ve prospěch obžalovaných a v novém řízení tedy nemůže dojít k jeho změně v jejich neprospěch. V této souvislosti ovšem odvolací soud konstatuje, že nepovažuje za porušení zásady zákazu reformace in peius stanovené v citovaném ustanovení situaci, kdy by se pokračující trestný čin obchodování s lidmi tak, jak byl ustálen ve výroku o vině napadeného rozsudku, nově rozpadl na dva samostatné trestné činy, kdy jeden by byl právně kvalifikován stejně jako ve výroku o vině napadeného rozsudku, avšak druhý skutek výraznějšího rozsahu by byl posouzen podstatně mírněji, tedy např. jako trestný čin kuplířství podle § 189 odst. 1, příp. odst. 2 tr.zákoníku, neboť přestože by tímto způsobem došlo nově k odsouzení obžalovaných pro dva trestné činy (oproti jednomu, pro nějž byli odsouzeni napadeným rozsudkem), celkový rozsah trestné činnosti, pro niž by byli uznáni vinnými, by se nezměnil a nerozšířil a naopak podstatná část jejich jednání původně zahrnutá do jediného pokračujícího trestného činu a nově kvalifikovaná jako samostatný trestný čin by byla výrazně mírněji trestná. V dalším řízení pak nalézací soud případně znovu rozhodne rovněž o trestech ve vztahu k jednotlivým obžalovaným a v tomto směru jen pro úplnost odvolací soud opětovně konstatuje, že žádné konkrétní výtky výrokům o trestech obsažených v napadeném rozsudku vzneseny nebyly a odvolací soud ani žádné zásadní vady v těchto výrocích neshledal. V návaznosti na výše uvedené závěry však v budoucím řízení bude muset nalézací soud v případě, že část jednání obžalovaných posoudí mírněji, opětovně zvážit i případné výměry trestů uložené jednotlivým obžalovaným, tak, aby tyto odpovídaly rovněž případnému nově formulovanému výroku o vině. Nové rozhodnutí pak nalézací soud řádně odůvodní způsobem požadovaným v ustanovení § 125 tr.ř. Ze všech výše rozvedených důvodů proto odvolací soud rozhodl tak, že napadený rozsudek z podnětu všech podaných odvolání podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. ohledně všech obžalovaných v celém rozsahu zrušil, a protože sám následně nemohl ve věci rozhodnout, neboť pro takový postup nebyly splněny podmínky ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř., nezbylo, než věc vrátit podle § 259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl.

Rubrum