6 A 112/2015 - 31

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Hany Kadaňové a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobce: , státní příslušnost Indická republika bytem zastoupen , advokátem, sídlem proti žalovanému: Ministerstvo vnitra – Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2015, č.j. MV-170547-3/SO-2014, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2015, č.j. MV-170547-3/SO-2014 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 23. 9. 2014, č.j. OAM-19632-28/DP-2013 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla podle ustanovení § 46 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost žalobce o vydání povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání – OSVČ, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.

2. Žalobce v podané žalobě namítal, že nesouhlasí s důvody, pro které byla jeho žádost zamítnuta, tj. že byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu účastníka na území ve smyslu ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Žalobce odkázal na podané odvolání s tím, že má za to, že se odvolací orgán nijak nevypořádal s odvolacími námitkami. Dále označil správní rozhodnutí za vydané v rozporu se zjištěným skutečným stavem věci, za nepřezkoumatelná, procesně vadná, jakož i věcně nesprávná.

3. Namítal, že správní orgány nedisponují řádně provedenými důkazy, aby mohlo být bez pochyb konstatováno naplnění ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Navíc v mezidobí bylo žalovaným zrušeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 20. 5. 2015, č.j. OAM-26340-19/DP-2012, ve věci žádosti žalobce o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ostatní. Momentálně je tak dle žalobce stav věci takový, že neplatí naplnění žádné ze skutkových podstat dle ustanovení § 56 odst. 1 písm. a), tj. tím méně je možné tvrdit, že byl naplněn důvod dle ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců.

4. Dále namítal, že spisový materiál neobsahuje nic z toho, co správní orgán vyčítal žalobci, tj. že neplní účel pobytu, nestuduje určitou dobu apod. Namítal, že sice správní orgán uvádí, že byl žalobce seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí, ale žalobce neměl k dispozici nic, z čeho by vyvodil základní argumentaci, kterou proti němu správní orgán v napadeném rozhodnutí vede. Žalobce se tak nemohl vyjadřovat ke svému předchozímu pobytu a nemohl předpokládat, že správní orgán zcela mechanicky, bez zjišťování skutečného stavu věci přebere části zcela odlišného spisu a tyto následně použije v zásadě jako důkaz o neplnění účelu předchozího pobytu žalobce. Namítal, že písemnosti z paralelně vedeného řízení nebyly ke spisu řádně připojeny, důkazy tak nebyly řádně pořízeny a řádně provedeny. Tento postup označil žalobce za účelový, když správní orgán přejímá předčasně závěry o neplnění předchozího pobytu žalobce, neboť věc je stále v řízení u správního orgánu I. stupně.

5. Žalobce dále v podané žalobě namítal, že logickým výkladem dikce „zjištěna jiná závažná překážka“ lze dovodit jediný závěr, a to že taková překážka musí existovat a navíc se musí jednat o existující překážku závažnou, a hlavně řádně důkazy a spisovým materiálem prokázanou. V této souvislosti žalobce uvedl, že spisový materiál zřejmě obsahuje i další důkazy, konkrétně veškeré listiny, na základě kterých je žalobci argumentováno neplněním účelu pobytu, se kterými správní orgán žalobce reálně neseznámil. Seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí tak dle žalobce nebylo v souladu se smyslem a účelem ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), ani v souladu se zásadou legitimního očekávání.

6. Žalobce dále namítal, že považuje za naprosto nedostatečné odůvodnění správního orgánu v souvislosti s přiměřeností rozhodnutí o zamítnutí žádosti. Namítal, že má za to, že tvrzení žalovaného, že správní úřady nemají povinnost posuzovat přiměřenost rozhodnutí, se nezakládají na pravdě. Žalobce tak shrnul, že bylo třeba postupovat dle ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců, avšak správní orgány se všemi rozhodnými skutečnostmi nezabývaly.

7. Závěrem pak žalobce uvedl, že žalovaný pochybil, pokud s žalobcem nesepsal za účelem zjištění skutečného stavu věci protokol o výslechu (což je běžnou praxí), přesto, že mu v takovém postupu nic nebránilo. Žalovaný místo toho rozhodl na základě neprokázaných neaktuálních informací z jiného spisu, a vydal proto nezákonné, nepřezkoumatelné a nepřiměřené rozhodnutí.

8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhoval její zamítnutí. Uvedl, že se se všemi odvolacími námitkami řádně vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 4 až 7. Dále uvedl, že zrušení rozhodnutí č.j. OAM-26340-19/DP-2012 ze dne 20. 5. 2013 ve věci žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem jiné/ostatní nebylo způsobilé jakkoli ovlivnit správní řízení o žádosti žalobce ve věci vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – OSVČ, neboť se jedná o dvě samostatné žádosti podané za odlišným účelem a skutkově spolu nesouvisející. Uvedl, že si správní orgán I. stupně v rámci správního řízení pouze opatřil podklady pro vydání rozhodnutí ze spisového materiálu vedeného pod sp.zn. OAM-26340/DP-2012, avšak v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí na zrušené rozhodnutí již neodkazoval.

9. Dále žalovaný k námitce nedostatečného posouzení přiměřenosti napadeného rozhodnutí uvedl, že ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců je ustanovením výkladovým, které pouze demonstrativně stanovuje, co všechno by měl správní orgán zohlednit v případech, kdy mu zákon ukládá povinnost zkoumat přiměřenost svého rozhodnutí. Uvedl, že jen těžko může být správní orgán I. stupně povinen aplikovat toto ustanovení, pokud podle jiného ustanovení téhož zákona v daném případě přiměřenost dopadů rozhodnutí brát v potaz vůbec nemusí, jak tomu bylo v posuzovaném případě.

10. Při ústním jednání konaném před soudem dne 17.7.2019 účastníci řízení setrvali na svých stanoviscích, která shrnuli.

11. Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti.

12. Žalobce měl na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt za účelem jiné/ostatní s platností od 1. 6. 2011 do 31. 5. 2012. Dne 16. 4. 2013 podal žalobce žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání – OSVČ.

13. Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 23. 9. 2014, č.j. OAM-19632-28/DP-2013 byla podle ustanovení § 46 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců žádost žalobce zamítnuta.

14. V odůvodnění tohoto rozhodnutí správní orgán uvedl, že zjistil, že dne 14. 5. 2012 podal žalobce žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem jiné/ostatní. K této žádosti předložil mimo jiné potvrzení o studiu na Europort Business School Prague EPBS s.r.o. (dále jen „EPBS“) v oboru Business Administration s platností od 1. 6. 2011 do 31. 5. 2012, resp. od 1. 6. 2012 do 31. 5. 2013. V rámci řízení o této žádosti dne 12. 12. 2012 vyhotovil správní orgán žádost o provedení pobytové kontroly na adrese sídla EPBS , a na adrese , kde se měly nacházet její prostory pro výuku. Dne 4. 1. 2013 pak správní orgán obdržel úřední záznam o provedené pobytové kontrole, ze kterého vyplynulo, že se na adrese svého sídla EPBS již více než 6 měsíců nenachází a že na adrese již více než jeden rok neprobíhá výuka. Dále bylo ze spisového materiálu vedeného ke druhé žádosti zjištěno, že minimálně od poloviny roku 2012 do 16. 4. 2013 (viz odvolání žalobce ze dne 3. 6. 2014 proti rozhodnutí, jímž byla zamítnuta jeho žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem jiné/ostatní) fakticky ve výše uvedeném denním studiu školy EPBS nestudoval, ačkoli byl touto školou formálně veden ve stavu studentů.

15. Správní orgán I. stupně tak v odůvodnění konstatoval, že minimálně od poloviny roku 2012 do 16. 4. 2013 žalobce neplnil účel pobytu, pro který mu byl předešlý dlouhodobý pobyt povolen, přičemž tato skutečnost vyplynula zejména z podkladů pro rozhodnutí k žádosti žalobce ve věci prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem jiné/ostatní (vedené pod č.j. OAM-26340/DP-2012) podané dne 14. 5. 2012. Tato skutečnost byla správním orgánem I. stupně shledána jako jiná závažná překážka pobytu cizince na území dle ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, která brání vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za jiným účelem, zde konkrétně za účelem podnikání – OSVČ.

16. Dále se správní orgán zabýval otázkou, zda důsledky tohoto rozhodnutí budou přiměřené ve smyslu ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců důvodu pro zamítnutí žádosti. Správní orgán uvedl, že zjistil, že žalobce za dobu dosavadního pobytu nemá na území vybudované rodinné vazby, na území ČR nemá povolen pobyt žádný rodinný příslušník žalobce. Dále uvedl, že žalobce na území ČR pobývá od roku 2010, vzhledem k jeho věku a k poměru let, které strávil ve své domovské zemi v kontrastu k relativně krátké době na území ČR, si nemohl vytvořit takové společensko-kulturní návyky, které by mu bránily v opětovném zařazení do společnosti své domovské země. Dále konstatoval, že cizinec je povinen se po celou dobu svého pobytu chovat v souladu s českým právním řádem, který však zásadním způsobem porušil, jelikož neplnil účel svého předchozího pobytu. Správní orgán I. stupně tak neshledal důsledky svého rozhodnutí nepřiměřenými.

17. Dne 10. 10. 2014 podal žalobce proti tomuto rozhodnutí blanketní odvolání, které dne 2. 12. 2014 doplnil. V odvolání žalobce uváděl obdobné námitky a argumenty jako v podané žalobě.

18. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 7. 5. 2015, č.j. MV-170547-3/SO-2014, bylo odvolání žalobce zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno.

19. V odůvodnění tohoto rozhodnutí k námitce žalobce, že spisový materiál sp.zn. OAM-19632/DP -2013 neobsahuje nic z toho, co správní orgán I. stupně žalobci vyčítá, když zároveň neměl žalobce k dispozici nic, z čeho by vyvodil základní argumentaci, kterou proti němu správní orgán v prvostupňovém rozhodnutí vede, a proto se nemohl vyjadřovat ke svému předchozímu pobytu, uvedl, že podklady pro vydání rozhodnutí, které jsou od 18. 8. 2014 založeny ve spisovém materiálu pod č.j. OAM-19632-23/DP/2013 obsahují všechny důležité listiny (potvrzení o studiu, úřední záznam o provedené pobytové kontrole, rozhodnutí č.j. OAM-26340-19/DP-2012, odvolání žalobce ze dne 3. 6. 2013), o něž se správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí opírá. Dále uvedl, že žalobce svého procesního práva dle ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu využil dne 28. 8. 2014, a tudíž měl veškeré podklady pro rozhodnutí k dispozici, a mohl se s nimi seznámit.

20. K námitce, že správní orgán I. stupně zcela nezákonně přejímá nepravomocně vyřčené závěry správního orgánu v jiném řízení, přičemž sám skutečný stav věci nezjišťuje a neprovádí v tomto smyslu žádné dokazování, žalovaný uvedl, že k mechanickému převzetí závěrů nemohlo dojít, neboť předchozí žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem jiné/ostatní správní orgán I. stupně zamítl nikoli z důvodu neplnění účelu pobytu ve smyslu ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, ale dle ustanovení § 56 odst. 1 písm. a) téhož zákona. K provedenému dokazování žalovaný uvedl, že sám žalobce ve svém odvolání ze dne 3. 6. 2013 proti rozhodnutí č.j. OAM-26340-19/DP-2012 potvrdil, že na EPBS fakticky od roku 2012 nestudoval z důvodu přerušení výuky, správní orgán I. stupně tedy nepovažoval za nutné předvolávat jej k výslechu ve smyslu ustanovení § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců za účelem zjištění skutečného stavu věci.

21. K další námitce, že správní orgán I. stupně celou věc nesprávně posoudil, procesně postupoval vadně a dopustil se znevýhodňujícího výkladu právní normy k tíži žalobce, žalovaný uvedl, že se neztotožňuje s tvrzením, že neplnění účelu předchozího pobytu není existující a závažnou překážkou pobytu cizince na území. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2013, č.j. 9A 66/2010-50. Dle tohoto rozsudku lze neplnění účelu předchozího pobytu podřadit pod jinou závažnou překážku pobytu cizince na území.

22. K námitce, že postup správního orgánu I. stupně je svévolný, řádně neodůvodněný a nepřezkoumatelný, žalovaný poukázal, že výkladem pojmu „jiná závažná překážka pobytu cizince na území“ ve smyslu ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců se zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 19. 1. 2012, č.j. 9 As 80/2011-69. Z judikatury Nejvyššího správního soudu dle žalovaného vyplývá povinnost správního orgánu I. stupně učinit si vlastní úvahu, které jednání či skutečnosti představují tzv. jinou závažnou překážku pobytu cizince na území. Žalovaný shledal, že správní orgán I. stupně dostatečným způsobem zhodnotil rozsah předmětného pojmu a dospěl k závěru, že skutečnosti konkrétního případu lze do právního rámce tohoto pojmu podřadit.

23. K námitce, že bylo porušeno ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, žalovaný opětovně uvedl, že veškeré podklady pro rozhodnutí, z nichž správní orgán vycházel, byly před seznámením žalobce se spisovým materiálem (dne 28. 8. 2014) součástí spisového materiálu, což bylo opakovaně ověřováno. Dále uvedl, že mu nejsou známy žádné listiny, které by sloužily správnímu orgánu I. stupně jako podklad pro rozhodnutí a které by nebyly součástí spisového materiálu.

24. K námitce, že žalobce nejen že neměl možnost vyjádřit se k tomu, jakým způsobem a zda vůbec byl tento důkaz proveden ve smyslu ustanovení § 53 odst. 6 správního řádu, ale legitimně očekával, že se správní orgán I. stupně k tomuto podkladu procesním způsobem postaví tak, aby na tento jeho postup mohl žalobce adekvátně reagovat, žalovaný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2007, č.j. 62 Ca 1/2007-153.

25. K námitce nedostatečného zhodnocení přiměřenosti rozhodnutí žalovaný uvedl, že správní orgán I. stupně nemá povinnost v případech, kdy zamítá žádost účastníka řízení podle ustanovení § 46 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců posuzovat dopady rozhodnutí do soukromého a rodinného života účastníka řízení. Pokud tak správní orgán I. stupně postupoval, tak konal nad rámec svých zákonných povinností.

26. K námitce, že správní orgán I. stupně mohl se žalobcem sepsat protokol o výslechu, ale namísto toho vycházel z neprokázaných neaktuálních informací z jiného spisu, žalovaný uvedl, že neprovedením výslechu žalobce nedošlo k pochybení, neboť veškeré relevantní informace získal správní orgán z podkladů pro rozhodnutí, které byly součástí spisového materiálu vedeného pod sp.zn. OAM-26340/DP-2012 a které v souladu se správním řádem zahrnul do spisového materiálu vedeného v nyní projednávané věci. Dále uvedl, že správní orgán I. stupně vycházel pouze z potvrzení o studiu ze dne 10. 3. 2011, ze dne 26. 4. 2012 a ze dne 5. 12. 2012, které sám žalobce předložil správnímu orgánu v průběhu předešlého správního řízení, dále z úředního záznamu o provedené pobytové kontrole ze dne 4. 1. 2013 a z odvolání žalobce proti rozhodnutí č.j. OAM-26340-19/DP-2012.

27. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí dále zopakoval zjištěný skutkový stav a odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 12. 2011, č.j. 7 As 82/2011-81, který se sice zabýval žádostí cizince o povolení k pobytu za účelem podnikání, ale žalovaný dospěl k závěru, že jej lze aplikovat i na žádost o pobytové oprávnění za účelem jiné/ostatní. Konstatoval tak, že byl naplněn důvod pro zamítnutí žádosti žalobce ve smyslu ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, neboť v rámci správního řízení byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území ČR spočívající v neplnění účelu předchozího povoleného pobytu na území, tj. účelu jiné/ostatní.

28. Městský soud v Praze na základě žaloby, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s.ř.s.“), přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumání rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně.

29. Podle ustanovení § 46 odst. 1 věty prvé zákona o pobytu cizinců, v rozhodném znění: „Pro povolení k dlouhodobému pobytu platí obdobně § 31 odst. 1, § 33, 34, 37, 38, § 55 odst. 1, § 56, § 58 odst. 3 a § 62 odst. 1 vztahující se na dlouhodobé vízum.“

30. Podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) téhož zákona: „Dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území.“

31. Městský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, protože tato vada by vylučovala věcný přezkum. Nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí spočívá dle ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, přičemž nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost předchází případné nepřezkoumatelnosti pro nedostatek jeho důvodů; důvody rozhodnutí lze zkoumat toliko u rozhodnutí srozumitelných (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2006, č.j. 31Ca 39/2005-70, č. 1282/2007 Sb. NSS; všechna rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz).

32. Za nesrozumitelnost rozhodnutí soudy považují například případy, kdy odůvodnění nedává smysl, který by svědčil o skutkových a právních důvodech, které vedly správní orgán k vydání rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2003, č.j. 7 A 547/2002-24); pro rozpor výroku s odůvodněním (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2003, č.j. 2 Ads 33/2003-78, č. 523/2005 Sb. NSS) či pro výrok, který nemá oporu v zákoně (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2003, č.j. 7 A 181/2000-29, č. 11/2003 Sb. NSS), nebo není-li rozhodnutí rozčleněno na výrok a odůvodnění, pročež není zřejmé, zda správní orgán rozhodl o všech návrzích účastníka řízení (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 1994, č.j. 6 A 63/93-22).

33. Rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů je potom takové, z jehož odůvodnění není seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti tvrzené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Rozhodnutí, jehož odůvodnění obsahuje toliko obecný odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými, je nepřezkoumatelné, neboť důvody, o něž se výrok opírá, zcela chybějí (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, č.j. 6A 48/92-23, publ. pod č. 27/1994 v SpP).

34. Žalobce spatřuje nepřezkoumatelnost v tom, že se žalovaný nevypořádal s odvolacími námitkami žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí. Soud považuje nejprve za vhodné konstatovat, že odlišný pohled žalobce na vypořádání odvolací námitky či jiného návrhu ještě a priori neznamená, že se takovou námitkou správní orgán dostatečně nezabýval a nevypořádal argumenty žalobce. V daném případě soud po prostudování žalobou napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že žalovaný reagoval dostatečně a obsáhle na námitky a argumenty žalobce uvedené v jeho odvolání, přičemž skutečnost, že se žalovaný ztotožnil s názorem prvostupňového orgánu a vycházel z jeho zjištění nelze označit za porušení povinností odvolacího orgánu, jak namítal žalobce. Soud tak neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo zatíženo vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti či nesrozumitelnosti. Proto se soud mohl žalobou zabývat věcně.

35. Výkladem pojmu „závažná překážka pobytu cizince na území“ se opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud. V rozsudku ze dne 19. 1. 2012, č.j. 9 As 80/2011-69, přisvědčil jmenovaný soud závěru, že nenaplnění účelu předchozího pobytu spočívající v nevykonávání podnikatelské činnosti, lze považovat za závažnou překážku pro prodloužení pobytu cizince na území ČR ve smyslu ustanovení § 56 odst. 1 písm. k) zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud výslovně konstatoval, že „plnění účelu, pro který byl cizinci pobyt povolen, musí být fakticky naplněno. Jinými slovy, aby mohlo být konstatováno plnění účelu, pro který byl stěžovateli pobyt povolen, tj. podnikatelská činnost, musela být v předmětném období alespoň převážně vykonávána, což není naplněno pouhým případným úsilím o její provozování.“ V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud odkázal též na své předchozí rozhodnutí ze dne 27. 12. 2011, č.j. 7 As 82/2011-81, v němž dovodil, že účelem pobytu zákonodárce zcela jistě nemínil pouze formální zapsání se do příslušných rejstříků, „aniž by podnikatelská činnost byla fakticky na území České republiky vykonávána, neboť by tak došlo k obcházení smyslu a pravidel zákona. Zákon o pobytu cizinců stojí na principu, že pobyt cizince na území České republiky musí být odůvodněn, např. dlouhodobým zaměstnáním, podnikáním, studiem, a tyto činnosti musí být skutečně na území České republiky vykonávány.“

36. I Městský soud v Praze následně ve svém rozsudku ze dne 26. 6. 2013, č.j. 9 A 66/2010-50, dospěl k závěru, že „neplnění účelu předchozího pobytu (faktické nevykonávání podnikatelské činnosti) po převážnou část doby, na kterou bylo cizinci uděleno vízum k pobytu za účelem podnikání, je závažnou překážkou pobytu cizince na území, která je podle § 56 odst. 1 písm. k) zákona č. 326/1999 Sb., zákona o pobytu cizinců na území České republiky, (pozn. soudu: dle znění zákona o pobytu cizinců účinného do 31. 12. 2010) ve spojení s § 46 odst. 1 téhož zákona důvodem pro nevydání povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky.“

37. Ve všech citovaných rozsudcích byla předmětem řízení žádost cizince o povolení k pobytu za účelem podnikání, avšak v obecnosti lze uvedené závěry vztáhnout i na nyní projednávanou věc, tj. neplnění účelu jiné/ostatní, neboť lze konstatovat, že faktické neplnění předchozího pobytu lze považovat závažnou překážku pobytu cizince na území, neboť tento je povinen účel pobytu, pro který mu bylo pobytové povolení uděleno, dodržovat.

38. Soud dále v návaznosti na jednotlivé žalobní body konstatuje, že v odůvodnění obou správních orgánů je vyložena přezkoumatelným způsobem návaznost zákonných ustanovení § 46 odst. 1 a ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, o která opírají svá rozhodnutí, i skutková zjištění, na jejichž základě byla citovaná zákonná ustanovení aplikována na případ žalobce.

39. Na základě skutečností obsažených ve správním spisu dospěl soud k závěru, že pokud žalobce sice předložil do řízení o žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem jiné/ostatní potvrzení o studiu na škole EPBS, avšak zároveň bylo pobytovou kontrolou zjištěno, že předmětná škola již delší dobu na výše uvedených adresách svou činnost nevykonává a zároveň žalobce ve svém odvolání ze dne 3. 6. 2013 uvedl, že v roce 2012 škola přerušila svou činnost, vyplývá z toho, že přestal splňovat účel předchozího povoleného pobytu. Městský soud tak přisvědčil závěrům správních orgánů, že žalobce neplnil předchozí účel pobytu a byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území.

40. Městský soud s ohledem na výše uvedenou judikaturu Nejvyššího správního soudu z obsahu obou správních rozhodnutí ověřil, že se správní orgány zcela dostatečným a přezkoumatelným způsobem zabývaly ve vztahu ke skutkovým okolnostem projednávané věci naplněním pojmu závažná překážka pobytu žalobce na území České republiky. Ve svých rozhodnutích správní orgány aplikaci tohoto pojmu odůvodnily a specifikovaly, že závažnou překážku spatřují v neplnění účelu pobytu, přičemž jednání žalobce podřadily pod tuto skutkovou podstatu na základě zjištění získaných ze spisového materiálu vedeného správním orgánem I. stupně pod sp.zn. OAM-26340/DP-2012.

41. Skutková zjištění v případě žalobce vedla ve smyslu ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců správní orgán k závěru o naplnění skutkové podstaty závažné překážky neplnění předchozího účelu pobytu cizince na území, která je v jeho případě vedla k zamítnutí žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za jiným účelem (podnikání – OSVČ).

42. Postup správních orgánů dle názoru soudu odpovídal požadavku zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v nezbytném rozsahu, který vyplývá z ustanovení § 3 správního řádu. Pokud bylo žalobci uděleno povolení k dlouhodobému pobytu za účelem jiné/ostatní, byl žalobce povinen dodržovat veškeré právní předpisy, resp. byl povinen tento účel pobytu po celou dobu naplňovat.

43. Městský soud zvažoval, zda žalovaný nepochybil, pokud nezohlednil skutečnost, že žalobce svoji skutkovou situaci nezavinil, neboť k přerušení plnění účelu povolení k pobytu (k přerušení činnosti školy) zjevně došlo nezávisle na jeho vůli. Městský soud vycházel zejména z judikatury Nejvyššího správního soudu (srovnej: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4.7.2018, č.j. 10 Azs 383/2017-34), kde Nejvyšší správní soud konstatoval, že na plnění účelu pobytu je nezbytné nahlížet jako na kategorii objektivní, nezávislou na vůli cizince, připustil však, že nelze vyloučit, že by mohly nastat okolnosti ospravedlňující dočasné přerušení plnění účelu. Podle názoru městského soudu však v posuzovaném případě žádné takové okolnosti nenastaly. Žalobce neplnil účel povolení k pobytu vědomě a dlouhodobě, žalovanému ani soudu nepředestřel žádné skutečnosti, které by prokazovaly opak, svědčily o snaze k nápravě neplnění účelu pobytu nebo ospravedlnily žalobcovu nečinnost. V mezidobí do podání žádosti o povolení k pobytu za účelem podnikání – OSVČ byl žalobce sice subjektivně připraven pokračovat ve studiu, pokud by škola činnost obnovila, avšak objektivně nestudoval a ani o studium neusiloval. Z obsahu správního spisu nevyplývá žádná okolnost, dle níž by žalobci svědčilo legitimní očekávání, že škola v dohledné době znovu činnost obnoví a žalobce bude opět naplňovat účel povolení k pobytu. Nešlo tedy v jeho případě o krátkodobé přerušení plnění účelu, ani nešlo o situaci, kdy by se žalobce snažil nemožnost plnění účelu povolení k pobytu sám aktivně řešit. V dané věci tedy podle názoru městského soudu nenastaly okolnosti, které by odůvodnily žalobcovu situaci vyhodnotit jinak než jako „závažnou překážku pobytu cizince na území“ spočívající v neplnění účelu povolení k pobytu.

44. Žalovaný postupoval dle názoru soudu v souladu se zákonem o pobytu cizinců, nebyla rovněž porušena zásada zneužití správního uvážení, když obě rozhodnutí byla řádně a srozumitelně odůvodněna. Žalovaný správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl důvody výroku, označil podrobně podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se řídil a řádně vyložil právní předpisy, podle nichž postupoval.

45. Žalobce byl vyzván k seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí dne 19. 8. 2014. Dne 28. 8. 2014 se s podklady pro vydání rozhodnutí seznámil s tím, že do protokolu uvedl, že se k nim vyjádří písemně do 30 dnů. Žalobce se k podkladům pro vydání rozhodnutí vyjádřil dne 8. 9. 2014, když uvedl, že je přesvědčen, že všechny zákonné podmínky pro vydání tohoto povolení splňuje a není důvod pro zamítnutí žádosti.

46. K námitkám týkajícím se podkladů rozhodnutí soud dále odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2007, č.j. 62 Ca 1/2007-153, dle kterého „součástí „podkladů rozhodnutí“, k nimž musí být účastníku správního řízení podle § 36 odst. 3 správního řádu z roku 2004 dána možnost vyjádřit se, není koncept správního rozhodnutí, jež má být správním orgánem teprve vydáváno; správní orgán nemá povinnost seznamovat účastníka správního řízení se závěry, k nimž na základě hodnocení podkladů, s nimiž účastníka řízení seznamuje, ve svém rozhodnutí teprve dospěje.“ Správní orgán tak nepochybil, pokud spis neobsahoval základní argumentaci, kterou proti žalobci správní orgán povede.

47. Rovněž pak soudu není zřejmé, které listiny měl správní orgán I. stupně provést nad rámec dokazování v neprospěch žalobce, neboť ve spise jsou založeny všechny podklady, ze kterých správní orgán I. stupně při svém rozhodnutí vycházel, a se kterými pak byl žalobce dne 28. 8. 2014 seznámen a ke kterým mu tedy byla dána možnost se ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu vyjádřit.

48. Skutečnost, že správní orgán I. stupně vycházel z paralelně vedeného řízení ve věci žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR za účelem jiné/ostatní, vedené pod sp.zn. OAM-26340/DP-2012, soud s ohledem na totožnost účastníka řízení a zásadu vzájemného souladného postupu vyjádřenou v ustanovení § 8 správního řádu, neshledal jako vadu řízení. Nadto správní orgán I. stupně všechny listiny z paralelně vedeného správního řízení založil do spisu a vyzval žalobce, aby se s obsahem spisu (doplněného o předmětné listiny) seznámil, čehož žalobce využil, a proto nemohla být dle názoru soudu v řízení zkrácena žalobcova procesní práva.

49. V této souvislosti pak lze dále konstatovat, že ani neprovedením výslechu žalobce za účelem zjištění skutkového stavu správní orgán I. stupně dle názoru nepochybil, neboť správní spis obsahoval dostatečné podklady pro učinění předmětných skutkových zjištění, když některé podklady zároveň pocházely přímo od žalobce (např. jeho odvolání ze dne 3. 6. 2013, ve kterém sám uváděl, že uvedená škola od roku 2012 přerušila činnost). Dle soudu tak byla naplněna dikce ustanovení § 169 odst. 2 věty prvé zákona o pobytu cizinců, v rozhodném znění, dle kterého „správní orgán je oprávněn vyslechnout účastníka řízení, je-li to nezbytné pro zjištění skutečného stavu věci, zejména pro posouzení, zda se nejedná o obcházení tohoto zákona cizincem s cílem získat oprávnění k pobytu na území, zejména zda účelově neuzavřel manželství nebo zda jeho účelově prohlášeným souhlasem nebylo určeno otcovství.“ V daném případě za dané skutkové situace nebylo dle názoru soudu ze strany správního orgánu I. stupně nutné realizovat toto zákonné oprávnění a provádět výslech žalobce.

50. Stejně tak ke skutečnosti, že paralelně vedené správní řízení nebylo v době rozhodování správních orgánů ještě pravomocně ukončeno, soud uvádí, že se jednalo o dvě různá řízení s různým předmětem (žádosti za jiným účelem), když navíc ve druhém případě byla správním orgánem I. stupně rozhodnutím ze dne 20. 5. 2013, č.j. OAM-26340-19/DP-2012 (pozn. soudu: které bylo později zrušeno), žádost žalobce za účelem jiné/ostatní zamítnuta dle ustanovení § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, tj. z důvodu, že žalobce ve stanovené lhůtě nepředložil doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti, jinými slovy, že žalobce nedoložil takové doklady (v daném případě nový doklad o studiu), na základě kterých by bylo možné ověřit údaje uvedené v žádosti o prodloužení doby platnosti povolené k dlouhodobému pobytu za účelem jiné/ostatní. Správní orgán I. stupně tak ve druhém správním řízení nepostupoval dle ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, tedy nespatřoval v žalobcovu jednání závažnou překážku pobytu na území. K tomuto závěru dospěl až správní orgán I. stupně v nyní projednávané věci týkající se žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – OSVČ.

51. K námitce žalobce, že správní orgán I. stupně nedostatečně ve smyslu ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců zhodnotil přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, městský soud uvádí, že ani tato námitka není důvodná, neboť v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je této otázce věnován dostatečný prostor. Dle názoru soudu se správní orgán I. stupně posouzení přiměřenosti svého rozhodnutí zabýval dostatečně, když jednak prověřil délku žalobcova pobytu na území České republiky a jednak shledal, že na území ČR nemá žádný rodinný příslušník žalobce povolen pobyt. Vzhledem k relativně krátké délce pobytu na území (od roku 2010) pak konstatoval, a soud se s tímto závěrem ztotožnil, že žalobce si nemohl na území vytvořit takové vazby a návyky, které by mu bránily v opětovném začlenění do své domovské země. Zároveň správní orgán I. stupně tyto okolnosti žalobcova rodinného a soukromého života poměřoval s důvodem pro zamítnutí jeho žádosti, tj. že na území České republice neplnil účel povoleného pobytu.

52. Ze všech výše uvedených důvodů soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

53. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly.

Poučení