6 A 15/2025– 51

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobkyně: X. X., narozená X. bytem X. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobkyně o poskytnutí dočasné ochrany jako nepřijatelné takto:

Výrok

I. Zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti žalobkyně o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 16. 12. 2024 jako nepřijatelné byl nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 16. 12. 2024 jako nepřijatelné.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobkyně se domáhá ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřuje ve vrácení její žádosti o poskytnutí dočasné ochrany dne 16. 12. 2024 č.j. OAM–0420371/DO–2024 jako nepřijatelné z důvodu, že žalobkyně požádala o dočasnou ochranu v jiném členském státě Evropské unie.

II. Žaloba

2. Žalobkyně se domáhá vyslovení nezákonnosti zásahu spočívajícího ve vrácení žádosti o poskytnutí dočasné ochrany jako nepřijatelné, a dále aby soud zakázal žalovanému dále porušovat práva žalobkyně a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti jako nepřijatelné. Žalobkyně uprchla z Ukrajiny z důvodu válečného konfliktu v roce 2022 se známými do Německa ještě jako nezletilá a požádala tam o dočasnou ochranu. Žila tam i její matka, která poté zemřela a žalobkyně se vrátila na Ukrajinu, než ji obavy o vlastní život donutily opět vycestovat. Žalobkynin přítel jí zajistil bydlení v České republice. Žalobkyni však bylo udělení dočasné ochrany odmítnuto, přestože nemá pobyt v jiné zemi EU a nemůže se na Ukrajinu vrátit.

3. Žalobkyně považuje žalobu za přípustnou, protože ust. § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále „lex Ukrajina“) není možno aplikovat z důvodu rozporu s právem Evropské unie, a žalobkyni zaručuje opravný prostředek, což odpovídá i aktuální judikatuře soudů.

4. Nezákonnost zásahu žalobkyně spatřuje ve skutečnosti, že správní orgán ji v rozporu s právem Evropské unie vyloučil z mezinárodní ochrany a § 5 lex Ukrajina se na ni ani nevztahuje.

5. Žalobkyně má za to, že podmínky pro udělení dočasné ochrany splňuje, a členské státy nemohou stanovit vysídleným osobám méně příznivé podmínky, než evropské právo, důvody nepřijatelnosti proto nelze rozšířit nad rámec Směrnice Rady 2001/55/ES z 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále také jen „směrnice“).

6. Žalobkyně odkázuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2024 č.j. 10 Azs 151/2024–28, dle kterého v případě, kdy dočasná ochrana již v době podání žádosti v České republice jinde netrvá, ustanovení lex Ukrajina se na případ vůbec nevztahují, jelikož zajisté nebylo cílem zákonodárce vyloučit osoby bez ochrany z dočasné ochrany, ale pouze omezit okruh těchto osob na přípustné minimum. Je třeba přiklonit se k výkladu, kdy § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina se nevztahují na osoby, které žádnou jinou dočasnou ochranu k dispozici nemají.

III. Vyjádření žalovaného

7. Žalovaný navrhuje žalobu zamítnout.

8. Žalovaný shrnuje případ žalobkyně a uvádí, že žalobkyně skutečně již není držitelkou dočasné ochrany v Německu, nicméně důvod nepřijatelnosti její žádosti je přesto dán. To, zda žadateli dočasná ochrana v jiném členském státě nadále svědčí není rozhodné, podstatné je, že žádost byla vůbec podána, což vyplývá z jazykového výkladu lex Ukrajina. Výklad dle smyslu zákona je obtížný z důvodu stručnosti důvodové zprávy, nicméně institut dočasné ochrany zavedlo unijní právo, a proto je na místě eurokonformní výklad. Směrnice však zavádí pouze minimální normy, a vzniklé mezery upravuje právo vnitrostátní.

9. Žalovaný zdůrazňuje teleologický výklad směrnice, dle něhož je jejím cílem minimální harmonizace a zabránění druhotnému pohybu osob. Naopak cílem směrnice není, aby žadatelé požívali nebo žádali o dočasnou ochranu ve více členských státech a tím zbytečně vyčerpávali kapacity a zdroje. Žalobkyně již svého práva na dočasnou ochranu využila v Německu.

10. Výklad Nejvyššího správního soudu provedený v rozsudku ze dne 31. 10. 2024 č.j. 10 Azs 151/2024–28 je nesprávný. Jedná se o výklad teleologický, který však nelze z důvodové zprávy k lex Ukrajina odvodit. Návrh zákona byl zpracovaný žalovaným, který proto ví, že jazykový výklad ustanovení odpovídá úmyslu zákonodárce a smyslu a účelu směrnice.

11. Směrnice nepředpokládá, že by osoba, které byl přiznán status osoby požívající dočasnou ochranu, mohla požívat tento status i v jiném členském státě, a naopak žalovaný dovozuje, že kromě důvodů uvedených ve směrnici nemá žadatel právo na dočasnou ochranu v dalším členském státě také v případě, kdy ji jinde již získal nebo požíval.

IV. Další podání účastníků

12. Ve svém podání ze dne 26. 3. 2025 žalovaný v reakci na rozhodnutí SDEU o předběžné otázce (C–753/23, Krasiliva) uvádí, že toto rozhodnutí se dle jeho názoru na případ žalobkyně nevztahuje z důvodu skutkových odlišností. Dále z něj dovozuje, že pokud již jiný členský stát vydal žadateli povolení k pobytu, není následující žádost o dočasnou ochranu důvodná. Ukrajinci mají jakožto cestující bez vízové povinnosti právo se pohybovat v rámci EU po dobu 90 dnů volně, a během této doby si mají vybrat členský stát, v němž chtějí požívat dočasné ochrany. Právo změny státu už poté nemají. Pokud jiné státy žadatelům v obdobné situaci dočasnou ochranu udělují, je to jejich rozhodnutí, které Českou republiku nezavazuje. Směrnice připouští pouze opakované poskytnutí dočasné ochrany v tomtéž konkrétním členském státě.

13. Žalobkyně ve svém podání ze dne 15. 4. 2025 uvádí, že dle jejího názoru je její případ obdobný případu řešenému Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 3. 4. 2025 č.j. 1 Azs 336/2024–49 a požaduje proto, aby z něj soud vycházel.

14. Žalovaný v podání ze dne 17. 4. 2025 naopak argumentuje, že žalobkyní posledně odkazované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu trpí určitými deficity a proto požaduje předložení další předběžné otázky SDEU. Dle mínění žalovaného právo primární volby členského státu vysídlenými osobami ze směrnice vyplývá, nesouhlasí však s tím, že by vysídleným osobám svědčilo i právo přemístit se do jiného státu dle vlastní volby. Nelze připustit, aby osoby s dočasnou ochranou měly oproti jiným cizincům privilegované postavení, které by jim umožnilo naprosto volné přemisťování mezi členskými státy.

V. Posouzení věci Městským soudem v Praze

15. Městský soud posoudil, zda je zásah žalovaného nezákonný, a vycházel přitom ze skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 s. ř. s.). Soud rozhodoval v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání, neboť ani jeden z účastníků s tímto postupem po poučení soudem nevyslovil nesouhlas. V řízení nebylo nutné provádět dokazování nad rámec předloženého správního spisu, z něhož soud vychází, aniž by jej prováděl jako důkaz.

16. Před samotným posouzením žaloby soud krátce shrnuje, že nejprve zvažoval, zda žalobkyně k ochraně svých veřejných subjektivních práv zvolila správní žalobní typ. V tomto ohledu lze odkázat na judikaturu správních soudů (včetně rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2022, č.j. 11 A 80/2022–79, a na něj navazujících rozhodnutí), dle níž se vrácení žádosti o poskytnutí dočasné ochrany pro nepřijatelnost postupem dle § 5 odst. 2 lex Ukrajina posuzuje jako nezákonný zásah (a nikoli jako správní rozhodnutí), jež je založena na východisku, že vrácení žádosti pro nepřijatelnost nepředchází žádné správní řízení, a to ani v širším slova smyslu, a že úkon vrácení žádosti není nijak formalizovaný, tedy že se jedná o faktický úkon spočívající ve vrácení formuláře žádosti žadateli s formálně vyznačeným důvodem nepřijatelnosti. Jinými slovy správní orgán žádné správní řízení, v němž by žádost meritorně přezkoumal, nevede a přijetí žádosti odmítne tzv. „od stolu“ zaškrtnutím příslušného políčka ve formuláři. Jako důvod nepřijatelnosti je zpravidla v takových případech uváděn § 5 odst. 1 písm. c), popř. písm. d) lex Ukrajina. To se typicky projeví tak, že ve formuláři žádosti je zaškrtnuto políčko „žadatel požádal o udělení dočasné nebo mezinárodní ochrany v jiném ČS EU“ a/nebo políčko „žadatel získal dočasnou nebo mezinárodní ochranu v jiném ČS EU“. Žalobkyně proto postupovala správně, pokud svou žalobu koncipovala jako zásahovou.

17. Následně soud přistoupil k posouzení žaloby se závěrem, že je důvodná.

18. Jak vyplývá ze žaloby, žalobkyně spatřovala nezákonný zásah v tom, že jí byla žádost o dočasnou ochranu vrácena jako nepřijatelná. Ustanovení § 5 odst. 2 lex Ukrajina výslovně vylučuje soudní přezkum, soud se proto nejprve zabýval touto otázkou. Protože dospěl k závěru, že výluku z přezkumu nelze aplikovat, následně soud vyloží svůj závěr o důvodnosti žaloby.

19. Soud předesílá, že si je vědom přechozí rozhodovací činnosti krajských soudů v obdobných věcech přidržel se především nejnovějšího judikatorního vývoje představovaného rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025 č.j. 1 Azs 174/2024–42 a č.j. 1 Azs 336/2024–42, které navazují na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o předběžných otázkách položených Nejvyšším správním soudem (C–753/23, Krasiliva).

20. Dle § 5 odst. 1 lex Ukrajina žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže (...), c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie, d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie (...).

21. Dle § 5 odst. 2 lex Ukrajina ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky nepřijatelnou žádost cizinci vrátí a sdělí mu důvod nepřijatelnosti; soudní přezkum je vyloučen.

22. Shora citovaný § 5 odst. 2 lex Ukrajina zavádí výluku ze soudního přezkumu, které je obecně třeba vykládat restriktivně, protože vždy určitým způsobem omezují právo na soudní ochranu (srov. rozsudek NSS z 21. 5. 2008, čj. 4 Ans 9/2007–197, č. 1717/2008 Sb. NSS). Existenci výluky ze soudního přezkumu lze připustit za předpokladu, že se netýká základních práv a svobod plynoucích z LZPS, nejsou v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy a sledují legitimní veřejný zájem (nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 39/17).

23. Ohledně odůvodnění týkajícího se přípustnosti soudního přezkumu lze odkázat na dřívější rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 4. 2023 č.j. 11 A 80/2022–79, od něhož se v této části nehodlá soud odchýlit. Zaujímá proto názor, že posuzovaná soudní výluka není v rozporu s čl. 36 odst. 2 LZPS, neboť se netýká žádného základního práva žalobkyně plynoucího z LZPS, ani žádné jejich svobody. Nicméně, soud se musí při aplikaci soudní výluky zabývat nejen jejím souladem s ústavním pořádkem, ale i souladem s evropským právem. Je–li s ním výluka v rozporu, nelze ji aplikovat (srov. rozsudek NSS z 29. 11. 2017, čj. 6 Azs 320/2017–20, č. 3683/2018 Sb. NSS, body 71 a 72). Dle názoru soudu je v případě nyní posuzovaných důvodů nepřijatelnosti výluka v rozporu s evropským právem. Opět soud odkazuje na shora uvedený rozsudek jedenáctého senátu zdejšího soudu, jakož i další rozhodnutí na něj názorově navazující.

24. Ve zkratce proto soud s odkazem na uvedený rozsudek jedenáctého senátu pouze shrnuje, že každý, jehož práva a svobody zaručené právem Unie byly porušeny, má za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinné prostředky nápravy před soudem. Tomuto základnímu právu odpovídá povinnost členských států stanovit prostředky nezbytné k zajištění účinné právní ochrany v oblastech pokrytých evropským právem (čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec Smlouvy o Evropské unii; srov. též rozsudek Soudního dvora z 16. 5. 2017, C–682/15, Berlioz Investment Fund, bod 44). Základní právo je přitom uplatnitelné jako takové i bez toho, aby ho dále upřesňovalo ustanovení unijního či vnitrostátního práva (srov. rozsudek Soudního dvora z 19. 11. 2019, spojené věci C–585/18, C–624/18 a C–625/18, A. K. a další, bod 162 a judikatura tam citovaná). Základní práva zaručená LZPEU se uplatní ve všech situacích, jež se řídí evropským právem (čl. 51 odst. 1 LZPEU; srov. též např. rozsudek Soudního dvora z 26. 2. 2013, C–617/10, Akerberg Fransson, bod 19 a judikatura tam citovaná).

25. Posuzovaná věc se přitom bez jakýchkoliv pochybností evropským právem řídí, neboť lex Ukrajina navazuje na prováděcí rozhodnutí a provádí směrnici o dočasné ochraně (§ 1 odst. 1 uvedeného zákona). Čl. 47 LZPEU proto dopadá na věc žalobkyně. Žalobkyni svědčí právo na opravný prostředek dle čl. 29 směrnice o dočasné ochraně, protože jde o samostatnou, obecnou záruku vztahující se na všechny případy osob vyloučených členských státem z poskytnutí dočasné ochrany. Článek 28 směrnice dává členským státům možnost vyloučit osobu z poskytnutí dočasné ochrany ve vyjmenovaných případech a nepředvídá, že by členské státy mohly důvody pro vyloučení osob z dočasné ochrany rozšiřovat. Česká republika promítla čl. 28 směrnice o dočasné ochraně do § 9 zákona o dočasné ochraně. V zákoně č. 65/2022 Sb. však navíc zavedla nový institut nepřijatelnosti žádosti, kterou nepřepokládá ani uvedená směrnice, ani zákon o dočasné ochraně. Žalovaný tím, že konstatoval nepřijatelnost žádosti žalobkyně, a řízení o její žádosti nebylo ani zahájeno, fakticky vyloučil žalobkyni nejenom z dočasné ochrany, ale i z pouhého řízení o jejím udělení. Česká republika žalobkyni z poskytnutí dočasné ochrany fakticky vyloučila, proto žalobkyni svědčí právo na podání opravného prostředku dle čl. 29 směrnice o dočasné ochraně. Toto její právo bylo soudní výlukou dle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. porušeno, proto se žalobkyně může v souladu s čl. 47 LZPEU domáhat nápravy před soudem, neboť jí žalovaný svým postupem upřel právo podání žádosti o dočasnou ochranu a její případné získání mající původ ve směrnici o dočasné ochraně. Soud proto uzavírá, že výluka ze soudního přezkumu je v žalobkynině případě v rozporu s právem EU. Soud ji proto neaplikoval. Tento názor byl aprobován nejnověji v rozsudcích Nevyššího správního soudu, na které již soud shora odkazoval ( 1 Azs 174/2024–42, 1 Azs 336/2024–42).

26. Dále soud posoudil důvodnost žaloby.

27. Podle § 82 s. ř. s. se může „každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl přímo zaměřen proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, žalobou domáhat u soudu ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný“. Ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou–li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není–li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (k tomu více viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2008, čj. 2 Aps 1/2005 – 65, publ. pod č. 603/2005 Sb. NSS).

28. Správní soudy v minulosti opakovaně judikovaly, že přesná definice „zásahu“ není možná, protože pod tento pojem spadá velké množství často jen faktických (ústně či jinak vyjádřených) a neformálních činností správních orgánů, ke kterým jsou různými zákony oprávněny. Vždy jde o úkony, které nejsou činěny formou rozhodnutí, ale přesto jsou závazné pro osoby, vůči nimž směřují. Bez ohledu na to, zda mají tyto úkony formální povahu či nikoliv, je jejich pojmovým znakem fakt, že jsou způsobilé narušit právní sféru fyzické či právnické osoby tím, že je povinna na základě takového úkonu něco konat, nějaké činnosti se zdržet nebo nějaké jednání strpět.

29. První otázkou, kterou si musí soud v případě zásahové žaloby položit, tedy je, zda jednání žalovaného vůbec může z povahy věci představovat nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. Soud připomíná, že podle § 85 s. ř. s. je žaloba „nepřípustná, lze–li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky; to neplatí v případě, domáhá–li se žalobce pouze určení, že zásah byl nezákonný“. V tomto případě je odpověď kladná. Judikatura již dospěla k tomu, že bránění v podání žádosti či její nepřijetí mohou představovat nezákonný zásah (srov. rozsudek NSS z 30. 5. 2017, čj. 10 Azs 153/2016–52, č. 3601/2017 Sb. NSS, a rozsudek čj. 7 Azs 227/2016–36, bod 38). Čtvrtá podmínka výše uvedeného testu je tedy splněna.

30. Žaloba je též přípustná a včasná. Žalobkyně nemá k dispozici žádný jiný právní prostředek ochrany (§ 85 s. ř. s.) a žalobu podala v subjektivní dvouměsíční lhůtě od dne, kdy jí byla sdělena nepřijatelnost žádosti (§ 84 odst. 1 s. ř. s.).

31. Splněny jsou též první, druhá a pátá podmínka výše uvedeného testu. Nepřijetí žádosti směřuje přímo proti žalobkyni, které nebyla udělena dočasná ochrana a ani se o ní nevedlo řízení. Pro spor je stěžejní, zda byla splněna podmínka třetí – zda šlo o zásah zákonný či ne. Žalovaný shledal žalobkyninu žádost nepřijatelnou, protože žalobkyně požádala o dočasnou ochranu v jiném členském státu.

32. O skutkových otázkách vlastně není mezi účastníky sporu – žalobkyni byla udělena dočasná ochrana na území Německa 7. 3. 2022. V České republice znovu požádala o dočasnou ochranu po pobytu na Ukrajině, přičemž v době podání žádosti v České republice již dočasné ochrany v Německu nepožívala, neboť tam od 30. 6. 2022 není evidována.

33. V době podání žádosti tak žalobkyni dočasná ochrana v žádném z členských států nesvědčila. Při posouzení této situace je dle názoru soudu třeba vycházet ze shora odkazovaných nedávných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Jeho závěry lze shrnout tak, že tehdy, když žadatel o dočasnou ochranu již v minulosti obdržel pobytové oprávnění v jiném členském státě, ale k okamžiku podání žádosti jím již prokazatelně nedisponuje, nelze na takový případ uplatnit institut nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina z důvodu jeho neslučitelnosti s právem EU. Proto je třeba takovou žádost věcně projednat a v případě splnění podmínek pobytové oprávnění vydat. Argumentace Nejvyššího správního soudu uvedená v odkazovaných rozsudcích je zcela přenositelná na projednávanou věc, a proto soud shrnuje nejdůležitější důvody, z nichž při posouzení věci vychází, a v podrobnostech na citovaná rozhodnutí odkazuje.

34. Žalobkyně je cizinka, na kterou ve smyslu § 3 odst. 1 lex Ukrajina dopadá prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana. Není–li dán žádný z důvodů, pro který by byla z poskytnutí dočasné ochrany vyloučena podle čl. 28 směrnice, má právo na poskytnutí dočasné ochrany, resp. na zajištění povolení k pobytu a dalších práv spojených s dočasnou ochranou, v některém členském státě.

35. Nejvyšší správní soud připomněl, že institut nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 lex Ukrajina se nevztahuje k udělení dočasné ochrany jako takové, nýbrž pouze k poskytnutí oprávnění k pobytu z dočasné ochrany plynoucí. Udělení „dočasné ochrany“ ve smyslu zákona č. 65/2022 Sb. tak ve skutečnosti znamená poskytnutí dílčích práv osobám požívajícím dočasné ochrany podle rozhodnutí Rady č. 2022/382, nikoli udělení, resp. přiznání dočasné ochrany jako takové. Členské státy mají pouze omezenou možnost odepřít práva plynoucí z dočasné ochrany osobám, které ji v Unii požívají na základě rozhodnutí Rady č. 2022/382. Podle článku 8 směrnice jsou totiž povinny přijmout opatření nezbytná k zajištění pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, a to na celé obdobní trvání ochrany. Za tím účelem jim musí vydat potřebné dokumenty nebo jiné rovnocenné doklady. Jakékoli případné omezení v poskytnutí těchto práv tudíž musí být v souladu se směrnicí o dočasné ochraně a prováděcím rozhodnutím, a to pochopitelně i v případech unijním právem výslovně neupravených. Dočasná ochrana pro osoby vymezené Rozhodnutím Rady č. 2022/382 je udělována přímo aktem unijního práva, nikoliv rozhodnutím členského státu.

36. Rovněž Nejvyšší správní soud zdůraznil, že čerpání práv plynoucích z dočasné ochrany je možné pouze v jednom členském státě. Směrnice o dočasné ochraně ani Rozhodnutí Rady č. 2022/382 přitom neobsahuje výslovnou úpravu pro situaci, kdy si osoba již požívající práv plynoucích z dočasné ochrany v jednom členském státě požádá o přemístění svého pobytu (a tudíž i další čerpání dílčích práv) do jiného členského státu. Řešení nenabídl ani SDEU v rámci rozhodnutí o předběžné otázce. Nejvyšší správní soud dále vyložil, že obecný režim směrnice o dočasné ochraně nepočítá s právem držitelů dočasné ochrany zvolit si členský stát pobytu. Neumožňuje jim proto ani domoci se vydání sekundárního oprávnění k pobytu v jiném než hostitelském členském státě.

37. Nicméně, ve vztahu k dočasné ochraně udělené státním příslušníkům Ukrajiny unijní orgány zvolily režim odlišný. Rozhodnutí Rady č. 2022/382, doplněné o dohodu členských států o vyloučení článku 11 směrnice o dočasné ochraně, celý obecný režim vlastně obrací. Držitelům dočasné ochrany přiznává právo primární volby členského státu, v němž jim má být poskytnut komplex práv s touto ochranou spojených a z toho NSS dovozuje i právo sekundární volby členského státu. Zdůraznil, že ve vztahu ke státním příslušníkům Ukrajiny členské státy nepostupovaly v souladu s článkem 25 směrnice o dočasné ochraně, naopak prováděcí rozhodnutí je naopak založeno na východisku, že státní příslušníci Ukrajiny mají právo pohybovat se v rámci 90 denního bezvízového pohybu volně po Unii a v tomto časovém rámci si mohou svobodně vybrat členský stát, v němž chtějí požívat práv spojených s dočasnou ochranou (bod 16 odůvodnění Rozhodnutí Rady č. 2022/382). Právní úprava dočasné ochrany určené pro státní příslušníky Ukrajiny je tedy specifická právem těchto osob vybrat si členský stát, v němž požádají o (prvotní) pobytové oprávnění, čímž došlo k odchýlení se od obecného režimu směrnice vycházejícího z kapacitních možností jednotlivých členských států, k jejichž zachování slouží právě mechanismy přerozdělování podle článku 15 odst. 5 a článku 26 směrnice o dočasné ochraně. Členské státy také výslovně prohlásily, že ve vztahu ke státním příslušníkům Ukrajiny nebudou uplatňovat článek 11 směrnice o dočasné ochraně (srov. bod 15 odůvodnění Rozhodnutí Rady č. 2022/382). To znamená, že ve vztahu ke státním příslušníkům Ukrajiny se neuplatní režim nuceného navrácení neoprávněně pobývajících držitelů ochrany do hostitelského členského státu. Důsledkem je tak faktická možnost těchto osob pobývat nejen v hostitelském členském státě (tj. státě, který jim formálně vydal pobytové oprávnění), ale na území celé Unie. K potvrzení režimu založeného prováděcím Rozhodnutím Rady č. 2022/382 došlo také prováděcím rozhodnutím Rady č. 2024/1836 (Úř. věst. ze dne 3. 7. 2024, L 2024/1836). Ze skutečnosti, že státní příslušníci Ukrajiny (kteří jsou držiteli dočasné ochrany podle Rozhodnutí Rady č. 2022/382) mají právo zvolit si hostitelský členský stát a současně se vůči nim neuplatní článek 11 směrnice o dočasné ochraně NSS dovodil právo v průběhu trvání dočasné ochrany přemístit svůj pobyt do jiné, jimi zvolené členské země. Za tím účelem jim musí být vydáno pobytové oprávnění. Nejvyšší správní soud podpůrně argumentuje i výkladem rozhodnutí SDEU o předběžné otázce a právně nezávaznými („soft–law“) dokumenty Komise. Z unijního práva tedy plyne právo státních příslušníků Ukrajiny, kteří jsou držiteli dočasné ochrany na základě Rozhodnutí Rady č. 2022/382, na přemístění se do jiného členského státu a právní úprava nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. c) a písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. tudíž tomuto právu odporuje, a proto ji nelze aplikovat.

38. Soud k tomu doplňuje, že ačkoliv se ve shora popsaném případě Nejvyšší správní soud soustředil spíše na § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina, na přiléhavosti argumentace na případ žalobkyně to nic nemění, přestože v jejím případě žalovaný formálně použil jako důvod nepřijatelnosti žádosti písm. c) tohoto ustanovení. Argumentace NSS pokrývá i případ žalobkyně jakožto osoby, která práva plynoucí z dočasné ochrany již jinde požívala, nikoliv o ni pouze požádala. Pro případ žalobkyně totiž platí oba důvody nepřijatelnosti žádosti, a pokud s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu lze uzavřít, že samotná skutečnost, že žalobkyně již dočasnou ochranu v Německu požívala, nemůže být důvodem pro odmítnutí její žádosti jako nepřijatelné, tím spíš za takový důvod nelze považovat ani to, že tam žádost o dočasnou ochranu podala, protože taková situace je již v konstatování, že žalobkyni byla dočasná ochrana udělena, implicitně obsažena.

39. Žalovaný proto tím, že žalobkyni vrátil její žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, zasáhl do práv žalobkyně nezákonným způsobem. Žalobní argumentace je proto důvodná.

40. Pro úplnost soud doplňuje, že s ohledem na to, že SDEU již byla předběžná otázka týkající se nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu předkládána, a na vyčerpávající argumentaci Nejvyššího správního soudu, která výslovně pojednává o různých okolnostech, které mohou v souvislosti s posuzování žádostí o dočasnou ochranu nastat, není opětovné překládání této problematiky SDEU na místě.

VI. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

41. Soud z důvodů shora uvedených výrokem I. deklaroval postupem dle § 87 odst. 2 s. ř. s., že zásah žalovaného byl nezákonný. V souladu se stejným ustanovením soud výrokem II. zakázal žalovanému pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikázal mu obnovit stav před zásahem, neboť důsledky zásahu nadále trvají. Žalovaný neposoudí žádost žalobkyně jako nepřijatelnou dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb., a bude postupovat dále dle zákona č. 65/2022 Sb.

42. O nákladech řízení rozhodl soud výrokem III. podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně byla s žalobou v celém rozsahu úspěšná, proto má právo na náhradu nákladů řízení. Protože žalobkyni žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

I. Předmět řízení II. Žaloba III. Vyjádření žalovaného IV. Další podání účastníků V. Posouzení věci Městským soudem v Praze VI. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení