6 A 152/2014 - 87

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Dany Černé v právní věci žalobce: EURO TAXI Praha, s.r.o., v likvidaci, se sídlem Praha 3, Winstona Churchilla 1800/2, IČ: 27206009, proti žalovanému: Česká obchodní inspekce, se sídlem Praha 2, Štěpánská 15, o žalobě proti rozhodnutí ústřední ředitelky České obchodní inspekce ze dne 20. 3. 2009, č. j. ČOI 1985/2009/0120/1000/2009/Kr/Št, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání rozhodnutí ústřední ředitelky České obchodní inspekce ze dne 20. 3. 2009, č. j. ČOI 1985/2009/0120/1000/2009/Kr/Št, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí ředitele inspektorátu České obchodní inspekce Středočeského a hl. města Prahy (dále jen „ředitel inspektorátu“) ze dne 15. 12. 2008, č. j. 3689-10-08, kterým mu byla za porušení ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele), uložena pokuta v celkové výši 150.000,- Kč. Žalobce v žalobě namítl, že se jedná o rozhodnutí neodůvodněné, učiněné v rozporu se zákonem a nepřiměřeně přísné. V úvodu žaloby zrekapituloval průběh správního řízení a namítl, že kontroly, na základě kterých bylo vedeno správní řízení, jehož výsledkem je napadené rozhodnutí, byly provedeny v rozporu se zákonem, neboť při nich byla porušena základní práva žalobce, jako kontrolovaného subjektu. Podle ustanovení § 12 odst. 2 písm. a) zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní kontrole“) jsou kontrolní pracovníci povinni oznámit kontrolované osobě zahájení kontroly a předložit pověření k provedení kontroly. Kontrolní pracovníci v tomto případě tyto své povinnosti nesplnili a žalobce se jako kontrolovaná osoba o kontrole dozvěděl až 17. 6. 2008, kdy mu byl doručen protokol z této kontroly, ač byla kontrola prováděná již 28. 5. 2008. Stejným způsobem se dozvěděl i o kontrole ze dne 28. 8. 2008. Žalobce tak byl o kontrole informován až po jejím ukončení, což je v přímém rozporu s uvedeným zákonným ustanovením. Byl tak postupem správního kontrolního orgánu zkrácen na svých právech, neboť mu bylo znemožněno vykonávat jakákoli práva, která mu zákon v průběhu kontroly přiznává. Kontroly sice probíhaly za účasti řidičů, ale ti nejsou oprávněni za společnost EURO TAXI Praha, s.r.o. v těchto věcech jednat, na což bylo žalobcem v řízení opakovaně upozorňováno. Kontroly byly provedeny postupem, který neodpovídá právním předpisům, s žalobcem nebyl sepsán žádný protokol o kontrole, čímž mu bylo znemožněno uplatnit práva v řízení. Protože mu nebylo doručeno oznámení o zahájení kontroly spolu s pověřením kontrolujících osob a nebyl s ním sepsán protokol o kontrole, nebyla a nemohla s ním být ani kontrola zahájena a nemohlo být zahájeno ani správní řízení. Žalobce dále namítal, že součinnost při výkonu kontrolní činnosti může zajišťovat pouze kontrolovaná osoba, tedy v tomto případě EURO TAXI Praha, s.r.o. Kontrola má zajišťovat, aby kontrolovaná osoba mohla od počátku provádění kontroly řádně a v potřebném rozsahu uplatňovat svá procesní práva a poskytovat potřebnou součinnost správnímu orgánu. Povinnost kontrolních pracovníků oznámit kontrolované osobě zahájení kontroly směřuje zejména k možnosti kontrolované osoby bránit svá práva v průběhu kontroly, a to je možné jen v případě, že je kontrole tato osoba přítomna. Žalobou napadené rozhodnutí je založeno na skutkových zjištěních získaných z protokolů z uvedených kontrol. Podle názoru žalobce se přitom jedná o protokoly stižené závažnými procesními vadami, které je činí nepoužitelnými jako podklad pro rozhodování. Uvedené protokoly také nemají zákonem stanovené náležitosti. Jedná se o protokoly vyhotovené v rozporu se zákonem a vzhledem k vadám protokolu bylo zahájení správního řízení neopodstatněné a bezdůvodné. Správní řízení, pokud bylo zahájeno na základě těchto kontrol, vůbec být zahájeno nemělo, a pokud bylo zahájeno, mělo být zastaveno. Dále žalobce uvedl, že v rozporu s ustanovením § 15 odst. 1 zákona o státní kontrole protokoly neobsahují označení ustanovení právních předpisů, která měla být porušena. V obou protokolech je dokonce věta „zjištění lze kvalifikovat jako porušení § 12 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v platném znění,“ přeškrtnutá, z čehož lze dovodit, že kontrolní závěr nelze kvalifikovat jako porušení výše uvedeného ustanovení. Navíc slovní spojení „zjištění lze kvalifikovat“ není prokázané porušení zákona. Pokud bylo ustanovení, pro které byl žalobce sankcionován, přeškrtnuto, pak již samostatný nedostatek označení právních norem, které měly být porušeny, je vážnou vadou kontrolních protokolů. Podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona o státní kontrole musí kontrolní protokoly obsahovat popis zjištěných skutečností s uvedením nedostatků. Zjištěné skutečnosti jsou popsané v sekci nadepsané Kontrolní jízda, nicméně v protokole z kontroly ze dne 28. 5. 2008 není uvedeno, kdy ke kontrolní jízdě došlo. V řádku datum je uveden pouze rok 2008 a není jasné, na základě které jízdy byla kontrola provedena. Z protokolu z kontroly ze dne 28. 5. 2008 není zřejmý ani předmět kontroly, neboť v sekci nadepsané jako Zaměření kontroly, ve které má patrně být předmět kontroly vymezen, není uvedeno ani jméno řidiče, který měl být kontrole přítomen. V kontrolních protokolech je nedostatečným způsobem identifikována samotná kontrolovaná osoba, neboť je její totožnost určena pouze názvem firmy, nikoli dalšími údaji, jako je sídlo nebo identifikační číslo. Tyto závažné nedostatky žalobce namítal z důvodu nepoužitelnosti protokolu ve správním řízení. Napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí, kterým byla žalobci uložena pokuta za to, že při kontrolách údajně neinformoval spotřebitele v souladu s cenovými předpisy o ceně poskytované služby. Žalobce má za to, že správní orgán skutkový stav nesprávně posoudil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že žalobce podle názoru žalovaného neoznačil zboží, tedy službu taxi, cenou platnou v okamžiku nabídky a neoznačil zboží tak, aby měl kupující možnost seznámit se s cenou před jednáním o koupi zboží. Žalobce s tímto názorem žalovaného nesouhlasil. Podle názoru žalobce byla služba taxi označena cenou platnou v okamžiku nabídky, cena byla uvedena v ceníku, cena za nástup 90,- Kč, cena za 1 km 90,- Kč a cena za čekání 1 minutu 10,- Kč. Žalobce s touto cenou spotřebitele řádně seznámil a za tuto cenu také poskytnutou službu účtoval. Tvrzení žalovaného, že cena samotná byla v rozporu s jiným cenovým předpisem, a to s nařízením Rady hlavního města Prahy č. 20/2006 Sb. a nemohla být platná v okamžiku nabídky, je neodůvodněné. I kdyby byla cena v rozporu s uvedeným nařízením, s čímž žalobce nesouhlasil, neplyne z toho, že byla neplatná. Cena uvedená žalobcem byla platná, neboť za tuto cenu byla služba poskytnuta. Dále žalobce nesouhlasil s tím, že sleva za provoz vozidla, které mohou řidiči EURO TAXI Praha, s.r.o. poskytnout až do výše 70 %, měla být podle výroku rozhodnutí uvedena v ceníku. Toto tvrzení nemá oporu v podkladech pro rozhodnutí, neboť v protokole z kontroly ze dne 28. 5. 2008 není zmíněno, že by tato věta měla být v ceníku uvedena. I v případě, že by nebyla uvedená věta v ceníku obsažena, neodporuje to cenovým předpisům, neboť výše slev byla přesně popsána v připojené tabulce. Spotřebitel měl možnost se s cenou služby seznámit ještě před jednáním o poskytnutí služby s tím, že podrobnější informace o poskytnutých slevách a způsobu jejich užití jsou k dispozici u řidiče vozidla, což je plně v souladu s cenovými předpisy. Žalobce má za to, že předmětná pokuta mu nebyla uložena po právu, neboť se namítaného porušení příslušných ustanovení zákona nedopustil. Žalobce nesouhlasil ani s výší uložené pokuty. Napadené rozhodnutí ohledně odůvodnění výše uložené pokuty odkázalo na odůvodnění rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu. S odůvodněním tam uvedeným žalobce rovněž nesouhlasil, poněvadž jak z protokolů o kontrolách, tak z celého správního spisu je patrné, že každý spotřebitel měl možnost se s cenou předem seznámit, protože platná cena byla uvedena v ceníku. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se výše pokuty jeví žalobci jako nepřiměřeně vysoká i s ohledem na praxi správních orgánů v oboru taxislužby v jiných krajích. Žalobce navrhl moderaci uložené sankce. Závěrem žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozhodnutí České obchodní inspekce zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. K žalobě se vyjádřil žalovaný a uvedl, že se žalobními námitkami zabýval již v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 4, 5. Oprávnění správního orgánu ke kontrole je dané zákonem č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, v platném znění (dále jen „zákon o ČOI“). Zákonem o státní kontrole, resp. kontrolním řádem se řídí jen v případech, kdy zvláštní zákon nestanoví jiný postup. Proto bylo postupováno dle zákona o ČOI. K procesním námitkám žalovaný uvedl, že přeškrtnutý text se týká pouze předtištěné části protokolu. Dne 29. 8. 2008 byl sepsán správním orgánem prvního stupně dodatek k protokolu ze dne 28. 8. 2008, ve kterém je shrnutí zjištěných závad s uvedením právní kvalifikace. Tento dodatek je zároveň i oznámením o provedené kontrole, který byl zaslán žalobci. Datum kontroly je uvedeno na listě č. 1 kontrolního protokolu ze dne 28. 5. 2008, a to jak v záhlaví kontrolního protokolu, tak v identifikačním kódu kontroly a následně je datum uvedeno i na dalších stránkách. Předmět kontroly je uveden na str. 2 kontrolního protokolu, a to pod názvem „kontrolní jízda“, dále je přílohou doklad o zaplacení, seznámení s cenou, označení vozidla a různé. Kontrolovaná osoba je dostatečně identifikována na str. 1 kontrolního protokolu, a to jak obchodním jménem, tak i živnostenským oprávněním a IČ společnosti. Uvedené žalobní námitky považuje žalovaný za účelové. K dalším žalobním námitkám žalovaný uvedl, že součástí kontrolního protokolu jsou i přílohy, které tvoří fotodokumentaci a účtenku. Ceník za provoz vozidla, kde jsou uvedeny slevy za provoz vozidla, které mohou řidiči EURO TAXI Praha, s.r.o. poskytnout až do výše 70 %, byl fotograficky zdokumentován a tvoří přílohu kontrolního protokolu. K námitce žalobce, že nesouhlasí s výší pokuty, neboť se žádného pochybení nedopustil, žalovaný uvedl, že spotřebitel nebyl informován o ceně, která by byla v souladu s cenovými předpisy, a proto byla žalobci pokuta uložena. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl a rozhodnutí správního orgánu potvrdil. Ve správním spise je založen kontrolní protokol ze dne 28. 5. 2008, ze kterého vyplývá, že byla uskutečněna kontrolní jízda ze stanoviště nádraží Holešovice, Praha 7, do cílové stanice hotel Olympik, Sokolovská 138, Praha 8, ve vozidle taxislužby tovární značky Volkswagen Passat, registrační značky X, řízené řidičem V. H. Z protokolu vyplývá, že spotřebitel nebyl informován v souladu s cenovými předpisy o ceně poskytované taxislužby, kdy spotřebitel byl na palubní desce seznámen s cenou taxislužby formou ceníku, ceník za provoz vozidla na území České republiky – price list s uvedením ceny za nástup 90,- Kč, ceny za 1 km 90,- Kč a ceny za čekání 1 minutu 10,- Kč. Tyto informace nebyly v souladu s cenovými předpisy, a to s právním předpisem hlavního města Prahy č. 20/2006 Sb., který stanoví výši maximální ceny osobní taxislužby, a to jednorázové sazby 40,- Kč/jízda a čekání 6,- Kč/min. a jízdy na území hlavního města Prahy 28,- Kč/km , cena tak nemohla být platná v okamžiku nabídky. Dále žalobce neinformoval spotřebitele v souladu s cenovými předpisy o ceně poskytnuté služby, když v ceníku za provoz vozidla na území České republiky – price list byly uvedeny slevy za provoz vozidla, které mohou řidiči EURO TAXI Praha, s.r.o. poskytnout až do výše 70 %, s připojením tabulky. V tabulce byla uvedena nástupní sazba 60,- Kč, jízdné za 1 km 60,- Kč, čekání za 1 minutu 10,- Kč, přičemž nebylo zřejmé, zda v tabulce je již sleva v ceně zahrnuta či ne, a pokud ano, za jakých podmínek je sleva poskytnuta. Při kontrole provedené dne 28. 8. 2008 byla uskutečněna kontrolní jízda ze stanoviště Staroměstské náměstí, Praha 1, do cílové stanice Žluté lázně, Praha 4, ve vozidle taxislužby tovární značky Škoda Superb, registrační značky X. Jak vyplývá z kontrolního protokolu, vozidlo bylo řízené řidičem I. B. Žalobce opět neinformoval spotřebitele v souladu s cenovými předpisy o ceně poskytované služby, kdy spotřebitel byl na palubní desce seznámen s cenou taxislužby formou ceníku, ceník za provoz vozidla na území České republiky – price list s uvedením ceny za nástup 90,- Kč, ceny za 1 km 90,- Kč a ceny za čekání 1 minuta 10,- Kč. Tyto informace o ceně nebyly v souladu s cenovými předpisy, a to s právním předpisem hlavního města Prahy č. 20/2006 Sb., který stanoví maximální ceny osobní taxislužby, a to jednorázové sazby 40,- Kč/jízda, čekání 6,- Kč/min. a jízdy na území hlavního města Prahy 28,- Kč/km a cena tak nemohla být platná v okamžiku nabídky. Dále neinformoval žalobce spotřebitele v souladu s cenovými předpisy o ceně poskytované služby taxislužby, kdy v ceníku za provoz vozidla na území České republiky – price list byly uvedeny slevy za provoz vozidla, kterou mohou řidiči EURO TAXI Praha, s.r.o. poskytnout až do výše 70 % K ceníku byla připojena tabulka s nástupní sazbou 60,- Kč, jízdné za 1 km 60,- Kč, čekání za 1 minutu 10,- Kč, přičemž nebylo zřejmé, zda-li v tabulce je již sleva v ceně zahrnuta či ne, a pokud ano, za jakých podmínek je sleva poskytnuta. Ve spise je rovněž založen Dodatek ke kontrolnímu protokolu, který obsahuje upřesnění kontrolního protokolu ze dne 28. 8. 2008. Jak vyplývá ze správního spisu, správní řízení na základě výsledů z kontroly provedené 28. 5. 2008 i ze dne 28. 8. 2008 byla zahájena oznámením o zahájení správního řízení. Tato dvě zahájená správní řízení byla usnesením ze dne 4. 12. 2008 spojena a zaslána žalobci. K zahájení správního řízení podal žalobce vyjádření, ve kterém uvedl, že nesouhlasí se závěrem o porušení ustanovení § 12 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele a s naplněním skutkové podstaty § 24 odst. 7 písm. h) téhož zákona. Uvedl námitky v podstatě shodné se žalobními. Prvostupňový správní orgán vydal dne 16. 9. 2008 rozhodnutí, kterým námitky žalobce proti zahájení řízení zamítl. Na základě provedených kontrolních zjištění vydal ředitel inspektorátu dne 15. 12. 2008 pod č. j.: 3689-10-08 rozhodnutí, kterým uložil žalobci na základě ustanovení § 23 odst. 1 a podle ustanovení § 24 odst. 7 písm. h), odst. 9 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele pokutu ve výši 150.000,- Kč, pro porušení ustanovení § 12 odst. 1 a naplnění skutkové podstaty ustanovení § 24 odst. 7 písm. h) zákona o ochraně spotřebitele. Porušení výše uvedených ustanovení se společnost EURO TAXI Praha, s.r.o. v postavení prodávajícího dopustila tím, že při kontrole provedené dne 28. 5. 2008, kdy byla uskutečněna kontrolní jízda ze stanoviště nádraží Holešovice, Praha 7, do cílové stanice hotel Olympik, Sokolovská 138, Praha 8, ve vozidle taxislužby tovární značky VW Passat, reg. značky X, řízeném panem V. H., neinformovala spotřebitele v souladu s cenovými předpisy o ceně poskytované služby – taxislužby, kdy spotřebitel byl na palubní desce seznámen s cenou taxislužby formou ceníku Ceník za provoz vozidla na území České republiky – Price list s uvedením ceny za nástup 90,- Kč, ceny za 1 km 90,- Kč a ceny za čekání za 1 minutu 10,- Kč. Tyto informace o ceně nebyly v souladu s cenovými předpisy – s právním předpisem hl. m. Prahy č. 20/2006, který stanoví výši maximálních cen osobní taxislužby, a to jednorázové sazby 40,- Kč/jízda, čekání 6,- Kč/min a jízdy na území hlavního města Prahy 28,- Kč/km, a cena tak ani nemohla být platná v okamžiku nabídky. Dále neinformovala spotřebitele v souladu s cenovými předpisy o ceně poskytované služby – taxislužby, kdy v ceníku Ceník za provoz vozidla na území ČR – Price list bylo uvedeno: “ Slevy za provoz vozidla, které mohou řidiči EURO TAXI Praha s.r.o. poskytnout až do výše 70 % „ s připojením tabulky (např. nástupní sazba 60,- Kč, jízdné za 1 km 60,- Kč, čekání za 1 minutu 10,- Kč), přičemž nebylo zřejmé, zda-li v tabulce je již sleva v ceně zahrnuta či ne a pokud ano, za jakých podmínek je sleva poskytnuta a dále tím, že při kontrole provedené dne 28. 8. 2008, kdy byla uskutečněna kontrolní jízda ze stanoviště Staroměstské náměstí, Praha 1, do cílové stanice Žluté lázně, Praha 4, ve vozidle taxislužby tovární značky Škoda Superb značky X řízeném panem I. B., neinformovala spotřebitele v souladu s cenovými předpisy o ceně poskytované služby – taxislužby, kdy spotřebitel byl na palubní desce seznámen s cenou taxislužby formou ceníku Ceník za provoz vozidla na území České republiky – Price list s uvedením ceny za nástup 90,- Kč, ceny za 1 km 90,- Kč a ceny za čekání za 1 minutu 10,- Kč. Tyto informace o ceně nebyly v souladu s cenovými předpisy – s právním předpisem hl. m. Prahy č. 20/2006, který stanoví výši maximálních cen osobní taxislužby, a to jednorázové sazby 40,- Kč/jízda, čekání 6,- Kč/min a jízdy na území hlavního města Prahy 28,- Kč/km, a cena tak ani nemohla být platná v okamžiku nabídky. Dále neinformovala spotřebitele v souladu s cenovými předpisy o ceně poskytované služby – taxislužby, kdy v ceníku Ceník za provoz vozidla na území České republiky – Price list bylo uvedeno: „Slevy za provoz vozidla, které mohou řidiči EURO TAXI Praha s.r.o. poskytnout až do výše 70 %“ slevy s připojením tabulky (např. nástupní sazba 60,- Kč, jízdné za 1 km 60,- Kč, čekání za 1 minutu 10,- Kč), přičemž nebylo zřejmé, zdali v tabulce je již sleva v ceně zahrnuta či ne a pokud ano, za jakých podmínek je sleva poskytnuta. V odůvodnění tohoto rozhodnutí prvostupňový správní orgán odkázal na obsah kontrolních protokolů ze dne 25. 8. 2008 a 28. 8. 2008 včetně jeho dodatku a uvedl, že výše popsaným jednáním naplnila společnost skutkovou podstatu správního deliktu uvedenou v ustanovení § 24 odst. 7 písm. h) zákona o ochraně spotřebitele, podle kterého se prodávající dopustí správního deliktu tím, že informaci o ceně poskytuje v rozporu s § 12. Dle ustanovení § 12 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele je prodávající povinen informovat v souladu s cenovými předpisy spotřebitele o ceně prodávaných výrobků nebo poskytovaných služeb zřetelným označením výrobku cenou nebo informaci o ceně výrobků či služeb jinak vhodně zpřístupnit. Cenovými předpisy jsou zejména zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, v platném znění (dále jen „zákon o cenách“), a vyhláška č. 580/1990 Sb., kterou se provádí zákon o cenách. Podle § 13 odst. 2 zákona o cenách je prodávající při prodeji spotřebního zboží konečnému spotřebiteli povinen je označit cenou platnou v okamžiku nabídky a vztaženou k prodávanému množství zboží a určeným podmínkám, nebo je povinen zpřístupnit na viditelném místě informaci o této ceně formou ceníků, vývěsky nebo jiným přiměřeným způsobem. Podle § 5 odst. 3 vyhlášky č. 580/1990 Sb., kterou se provádí zákon o cenách, se rozumí označením spotřebního zboží cenou při prodeji konečnému spotřebiteli, vybavení zboží údajem o ceně připevněným viditelně na zboží nebo umístěným způsobem vylučujícím záměnu na regále, ve vitríně, na vývěsce nebo veřejně přístupném ceníku tak, aby měl kupující možnost seznámit se s cenou před jednáním o koupi zboží. Za informaci o ceně vhodně zpřístupněnou dle § 12 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele je třeba považovat informaci o ceně poskytnutou způsobem viditelným, nezprostředkovaným. Výše uvedené lze stejně aplikovat také na poskytování služeb. Tento požadavek odpovídá smyslu zákona o ochraně spotřebitele, jehož cílem je stanovit takové podmínky podnikání, které jsou významné pro ochranu spotřebitele. K námitkám žalobce proti kontrolním protokolům správní orgán uvedl, že jestliže účastník řízení poté, co dne 17. 6. 2008 prokazatelně převzal písemnost správního orgánu (oznámení o provedené kontrole ze dne 10. 6. 2008 včetně kontrolního protokolu ze dne 28. 5. 2008), zašle tuto písemnost obratem zpět, je z logiky věci pochopitelné, že tuto písemnost nemá k dispozici. Správní orgán má za to, že v tomto případě nebyl účastník zkrácen na svých procesních právech, jelikož povinností kontrolních pracovníků je seznámit kontrolované osoby s obsahem protokolu a předat jim stejnopis protokolu, což se stalo dne 17. 6. 2008, tedy dnem předání a převzetí výše uvedené písemnosti. Není tak třeba zasílat tento kontrolní protokol znovu. Tvrzení správního orgánu, že byl účastník řádně seznámen s kontrolním protokolem, je navíc podepřeno samotným vyjádřením účastníka řízení k oznámení o provedené kontrole ze dne 20. 6. 2008, kterým se vyjadřuje k provedené kontrole a k jejímu závěru a lze považovat tento projev vůle účastníka řízení jako písemné a zdůvodněné námitky ke kontrolnímu protokolu ze dne 28. 5. 2008. K námitce žalobce, že v tomto protokolu je místo podpisu firmy podpis kontrolovaného řidiče pana H., který nemá zákonné právo za společnost cokoli podepisovat, správní orgán uvedl, že k podepisování kontrolního protokolu řidičem se již vyjadřoval v rozhodnutí o námitkách ze dne 16. 7. 2008, kde uvedl, že kontrolní protokol slouží jako podklad pro správní řízení a podpis zaměstnance kontrolované osoby má v tomto případě důkazní hodnotu, tedy prokazuje, že proběhla kontrola za přítomnosti zaměstnance – řidiče a že kontrola byla zaměřena na danou kontrolovanou osobu. Správní orgán dále uvedl, že ani v případě absence jakéhokoli podpisu ze strany kontrolované společnosti v kontrolním protokole by tato skutečnost neměla vliv na skutková zjištění, která byla během kontroly prokázána. Stěžejním je následné oznámení o provedené kontrole, kdy má správní orgán za to, že doručením tohoto oznámení spolu s kontrolním protokolem byla kontrolovaná osoba řádně seznámena se zahájením kontroly. K námitce žalobce, který odkázal na ustanovení § 3 zákona o státní kontrole správní orgán opakovaně uvedl, že zákon, kterým se Česká obchodní inspekce řídí při výkonu své činnosti, je primárně zákon o ČOI, kdy v ustanovení § 2 je vymezen její okruh působnosti, a to tak, že ČOI kontroluje právnické a fyzické osoby prodávající nebo dodávající výrobky a zboží na vnitřní trh, poskytující služby nebo vyvíjející jinou podobnou činnost na vnitřním trhu, poskytující spotřebitelský úvěr nebo provozující tržiště (tržnice) (dále jen „kontrolované osoby“), pokud podle zvláštních právních předpisů nevykonává dozor jiný správní úřad, pokud tento zákon nestanoví jinak. Zákon o ČOI je tedy ve vztahu k zákonu o státní kontrole zákonem speciálním a použití jeho úpravy má vždy přednost. Pokud zákon o ČOI určitou oblast neupravuje (jako např. kontrolní protokol), tak teprve poté se použijí související ustanovení zákona o státní kontrole. Žalobce namítl, že nedošlo k porušení právních předpisů, tj. ustanovení § 12 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, poněvadž toto ustanovení neukládá informovat o „správné“ ceně, ale o ceně jako takové. Protože bylo vozidlo vybaveno cenovou informací, tak výše uvedené ustanovení právních předpisů porušeno nebylo. K tomu správní orgán uvedl, že dle ustanovení § 12 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele je prodávající povinen informovat v souladu s cenovými předpisy spotřebitele o ceně prodávaných výrobků nebo poskytovaných služeb zřetelným označením výrobku cenou nebo informaci o ceně výrobků či služeb jinak vhodně zpřístupnit. V případě žalobce bylo z této povinnosti splněno pouze to, že poskytovaná služba byla cenou zřetelně označena, což je sice v souladu se zákonem o cenách, ale cena samotná nebyla v souladu s jiným cenovým předpisem, a to s nařízením Rady hlavního města Prahy č. 20/2006, o maximálních cenách osobní taxislužby, které bylo vydáno dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, v platném znění. Žalobcem deklarovaná cena tak nemohla být platná v okamžiku nabídky, když cena nebyla v souladu s tímto nařízením, a proto nemohla být ani informace o této ceně poskytnutá v souladu se zákonem. Zákon o ochraně spotřebitele mezi cenové předpisy zahrnuje zákon o cenách a vyhlášku č. 580/1990 Sb., kterou se provádí zákon o cenách, ale rozšířeným výkladem lze dospět k závěru, že i výše uvedené nařízení lze považovat za cenový předpis. Informaci o ceně poskytované služby, tak jak byla deklarována žalobcem, proto nelze považovat za informaci poskytnutou v souladu s cenovými předpisy, protože spotřebitel má právo na to, aby byl seznámen s cenou platnou v okamžiku nabídky, za kterou je v tomto případě považována cena stanovená nařízením hlavního města Prahy. Co se týká slev uvedených v tabulce, žalobce namítal, že o tom, kdy a za jakých podmínek je sleva poskytnutá, je ve vozidlech uveden nápis „Informace o poskytovaných slevách a způsobu jejich užití k doptání u řidiče vozidla“, který byl uveden vedle cenové informace a nedošlo tak k porušení právních předpisů. Správní orgán odkázal na obsah kontrolních protokolů a uvedl, že skutkový stav během kontroly byl spolehlivě zjištěn a jako takový je popsán v kontrolním protokolu. Z kontrolního protokolu nevyplývá, že by výše zmiňovaná informace o cenách (k doptání u řidiče) byla ve vozidle během kontroly umístěna. Správní orgán zároveň uvedl, že i kdyby připustil variantu, že by výše uvedená informace byla ve vozidle umístěna, není toto tvrzení podstatné pro zjištěné pochybení ze strany žalobce, protože za informaci o ceně, která je poskytnutá dle ustanovení § 12 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, se nepovažuje informace poskytnutá nebo sdělená ústně, protože ke zjištění ceny platné v okamžiku nabídky musel spotřebitel činit další kroky, tedy dotázat se řidiče vozidla. Za informaci o ceně vhodně zpřístupněnou dle § 12 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele je třeba považovat informaci o ceně poskytnutou způsobem viditelným, nezprostředkovaným. K námitce žalobce, že cena uvedená na vozidle a případně účtovaná v rozporu s právním předpisem hlavního města Prahy je od maximální ceny stanovené tímto předpisem navýšena o ekonomicky oprávněné náklady, odpovídající odlišným určeným podmínkám dle ustanovení § 2 vyhlášky č. 580/1990 Sb. tak, aby odpovídala současné situaci na trhu, správní orgán uvedl, že vyhláška o maximálních cenách osobní taxislužby se vztahuje na výkon taxislužby na území hlavního města Prahy uskutečněné veškerými vozidly taxislužby, bez ohledu na obsah válců a počet přepravovaných osob. Co se týká námitky žalobce, že samotná vyhláška je protizákonná a protiústavní, správní orgán uvedl, že protizákonnost a protiústavnost je oprávněn posuzovat v ČR pouze a jenom Ústavní soud a žalobce se může domáhat zrušení právního předpisu jen za podmínek stanovených v zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Žalobce dále namítl, že jelikož má vozidla označená cenou aktuální, splňuje tak cena i podmínky zákona o cenách a jeho prováděcí vyhlášky. K výše uvedenému správní orgán uvedl, že žalobce má sice vozidla označená cenou dle něj aktuální, ovšem v rozporu s cenovým předpisem (nařízení č. 20/2006 Sb., o maximálních cenách osobní taxislužby) a také v rozporu se zákonem o cenách a jeho prováděcí vyhláškou, kdy informace o slevách byly poskytovány způsobem, že nebylo zřejmé, za jakých podmínek lze těchto slev dosáhnout a spotřebitel musel činit další kroky ke zjištění ceny aktuální v případě slev, tedy informace o ceně mu byla podaná zprostředkovaně, ne viditelným způsobem. Správní orgán dospěl po vyhodnocení kontrolního protokolu ze dne 28. 5. 2008 a ze dne 28. 8. 2008 a dodatků ke kontrolním protokolům ze dne 10. 6. 2008 a ze dne 29. 8. 2008, se kterými byla kontrolovaná osoba seznámena prokazatelně dne 17. 6. 2008 a dne 4. 9. 2008, k závěru, že jmenovaná společnost v postavení prodávajícího – poskytovatele služeb neinformovala v souladu s cenovými předpisy spotřebitele o ceně poskytované služby. Správní orgán má za to, že skutkový stav věci byl spolehlivě zjištěn a odpovědnost žalobce plně prokázána. Při určení výměry pokuty přihlédl správní orgán dle ustanovení § 24b odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Výše uvedené protiprávní jednání shledal správní orgán jako závažné vzhledem ke způsobu spáchání správního deliktu, který spočíval v konání, kdy jmenovaná společnost vědomě neposkytla informace o ceně poskytované služby v souladu s cenovým předpisem, konkrétně samotná výše ceny několikrát převyšovala výši ceny stanovenou nařízením o maximálních cenách osobní taxislužby a dále informace o poskytovaných slevách na taxislužbu byly uvedeny nejednoznačným způsobem. Následky předmětného protiprávního jednání se týkají spotřebitele, který je fakticky slabším subjektem v právním vztahu a je třeba jej chránit. Spotřebitel byl zkrácen na svém právu mít možnost seznámit se s cenou platnou v okamžiku nabídky před jednáním o zakoupení služby, která je pevně stanovená, a to ať již s cenou plnou nebo zlevněnou, kdy informace o ceně je důležitým faktorem pro rozhodování spotřebitele, zda si zakoupí poskytovanou službu či nikoliv. Průměrný spotřebitel, vědom si toho, že taxislužba je na území hlavního města Prahy provozovaná za maximální ceny, tak mohl být informací o ceně poskytované služby ze strany žalobce značně zmaten. Zahraniční návštěvníci hlavního města Prahy, kteří o stanovené maximální ceně nevědí, tak mohou za poskytovanou službu zaplatit mnohem více než by měli. Ve chvíli, kdy i zahraniční návštěvník je seznámen s pevně stanovenou cenou za taxislužbu, může informace o ceně uvedená na vozidlech žalobce vyvolat v návštěvníkovi dojem, že by mohl být okraden, což může mít negativní dopad na pověst hlavního města Prahy v zahraničí. Co se týká poskytovaných slev, spotřebitel by tak musel činit další kroky ke zjištění informace o zlevněné ceně, jelikož z uvedené tabulky nebylo jasné, kdy a za jakých dalších podmínek lze této slevy dosáhnout. Spotřebitel se tak musel např. dotázat řidiče, čímž byl značně zkrácen na svém právu na nezprostředkovanou informaci o ceně poskytované služby. Spotřebitel musí být v každém případě seznámen s cenou platnou v okamžiku nabídky. Po zvážení všech zjištěných skutečností přistoupil správní orgán k uložení pokuty při samé spodní hranici zákonného rozpětí ve výši, která odpovídá povaze a rozsahu možných následků zjištěného protiprávního jednání a je dle názoru správního orgánu v souladu se zásadou přiměřenosti uplatňovanou ve správním řízení. Výši pokuty považuje správní orgán za dostatečnou z hlediska represe i prevence. Vzhledem k výše uvedenému správní orgán rozhodl tak, jak je ve výroku rozhodnutí uvedeno. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, ve kterém uvedl téměř shodné námitky jako v žalobě, jež jsou uvedeny shora. O odvolání žalobce rozhodla ústřední ředitelka České obchodní inspekce dne 20. 3. 2009 rozhodnutím č. j.: ČOI 1985/2009/0120/1000/2009/Kr/Št tak, že se odvolání zamítá a napadené rozhodnutí potvrzuje. V odůvodnění tohoto rozhodnutí ústřední ředitelka ČOI uvedla, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně spolu s podklady a podaným odvoláním bylo odvolacím orgánem přezkoumáno v plném rozsahu a nebyly shledány důvody pro jeho zrušení či změnu. K tvrzení žalobce, že kontrola nebyla vůbec zahájena, neboť dle zákona o státní kontrole je vyloučeno, aby kontrola byla provedena bez kontrolované osoby, odvolací orgán uvedl, že dle ustanovení zákona o státní kontrole vykonávají státní kontrolu ostatní orgány státní správy, do jejichž působnosti náleží specializovaná kontrola, odborný dozor nebo inspekce podle zvláštních předpisů. Podle § 3 téhož zákona se státní kontrolou rozumí nejen činnost orgánů zaměřená na hospodaření s finančními prostředky ČR, ale i plnění povinností vyplývajících z obecně závazných právních předpisů nebo uložených na základě těchto předpisů. Dodržování povinností vyplývajících z obecně závazných právních předpisů podléhá kontrole vždy v tom rozsahu, který odpovídá vymezení působnosti kontrolního orgánu. Podle kontrolního řádu, kterým se řídí postup při výkonu kontroly (§ 8 zákona), postupují kontrolní orgány uvedené v § 2 zákona jen v těch případech, kdy zvláštní zákon nestanoví jiný postup. ČOI má oprávnění ke kontrolní činnosti dáno kompetenčním zákonem, kterým je primárně zákon o ČOI, kdy v ustanovení § 2 je vymezen její okruh působnosti, a to tak, že ČOI kontroluje právnické a fyzické osoby prodávající nebo dodávající výrobky a zboží na vnitřní trh, poskytující služby nebo vyvíjející jinou podobnou činnost na vnitřním trhu, poskytující spotřebitelský úvěr nebo provozující tržiště, pokud podle zvláštních právních předpisů nevykonává dozor jiný správní úřad, pokud tento zákon nestanoví jinak. Zákon o ČOI je tedy ve vztahu k zákonu o státní kontrole zákonem speciálním a použití jeho úpravy má vždy přednost. Pokud zákon o ČOI určitou oblast neupravuje, tak teprve poté se použijí související ustanovení zákona o státní kontrole. Vzhledem k výše uvedenému odvolací orgán námitku ohledně použití zákona o státní kontrole, zhodnotil jako účelovou, která nemá vliv na zjištěný a prokázaný stav věci. Odvolací orgán neakceptoval ani tvrzení žalobce, že zákon vylučuje, aby kontrola byla provedena bez přítomnosti kontrolované osoby. Zákon pouze stanoví povinnost seznámit kontrolované osoby s obsahem kontrolního protokolu a předat jim stejnopis tohoto protokolu. K námitce nesrozumitelnosti, když v oznámení o provedené kontrole je uveden řidič a v rozhodnutí je viněn žalobce, odvolací orgán uvedl, že v oznámení o provedené kontrole je zcela správně uvedeno, že „Váš řidič neinformoval spotřebitele v souladu s cenovými předpisy“. Porušení právních povinností není vytýkáno přímo řidiči, protože vytýkané porušení ustanovení § 12 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele je založeno na objektivní odpovědnosti, tedy za porušení ustanovení odpovídá prodávající, kterým je dle § 2 písm. b) podnikatel, který spotřebiteli prodává výrobky nebo poskytuje služby. Z uvedeného vyplývá, že povinnosti stanovené v zákoně o ochraně spotřebitele s následným uložením sankce, nejsou dány zaměstnancům. Odvolací orgán dále uvedl, že nesouhlasí s tvrzením, že žalobce neporušil právní předpis, neboť vozidlo bylo vybaveno cenovou informací a navýšení ceny o ekonomické náklady bylo oprávněné, neboť ustanovení § 12 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele stanoví prodávajícímu povinnost informovat v souladu s cenovými předpisy spotřebitele o ceně prodávaných výrobků nebo poskytovaných služeb zřetelným označením výrobku cenou nebo informaci o ceně výrobků či služeb jinak vhodně zpřístupnit. V daném případě bylo z této povinnost žalobcem plněno pouze to, že poskytovaná služba byla cenou zřetelně označena, ale cena nebyla v souladu s cenovým předpisem, a to s nařízením Rady hl. m. Prahy č. 20/2006 Sb., o maximálních cenách osobní taxislužby, které bylo vydáno dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, v platném znění, a tato cena tak ani nemohla být platná v okamžiku nabídky. Nebyla-li tedy samotná cena v souladu s tímto nařízením, nemohla být ani informace o této ceně poskytnuta v souladu se zákonem. V ustanovení § 5 zákona č. 265/1991 Sb., v platném znění, je stanoveno, čím příjmem je pokuta uložena za porušení cenových předpisů. Tento zákon používá pojem cenový předpis a logicky lze tedy dovodit, že nařízení hl. m. Prahy, které je vydáno právě na základě tohoto zákona, lze považovat za cenový předpis. Tudíž informace o ceně poskytované služby, tak jak byla uvedena jmenovanou společností, je nutno považovat za informaci neposkytnutou v souladu s cenovými předpisy. K dalším tvrzením žalobce ohledně slevy, kdy uvádí, že jestliže je v tabulce cena nižší, je logické, že se jedná o cenu, kde je sleva zahrnuta, odvolací orgán uvedl, že nelze s tímto názorem souhlasit, protože zákazník byl seznámen se zněním slevy za provoz vozidla, které mohou řidiči EURO TAXI Praha, s.r.o. poskytnout až do výše 70 % s připojením tabulky, z čehož není zřejmé, jaká výše slevy byla poskytnuta, za jakých podmínek je sleva poskytnuta apod. Za informaci o ceně, která je poskytnutá dle ustanovení § 12 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, se nepovažuje informace poskytnutá nebo sdělená ústně, protože ke zjištění ceny platné v okamžiku nabídky by musel spotřebitel činit další kroky, tedy dotázat se řidiče vozidla. Za informaci o ceně vhodně zpřístupněnou dle § 12 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele je třeba považovat informaci o ceně poskytnutou způsobem viditelným, tedy nezprostředkovaným. Výkon kontrolní činnosti ČOI je dán zákonem o ČOI a dle ustanovení § 4 odst. 2 tohoto zákona se při plnění úkolů podle tohoto zákona kontroloři prokazují průkazy ČOI. To znamená, že do doby prokázání se průkazem vystupují inspektoři jako spotřebitelé, kterými mohou být samozřejmě i cizinci, tak aby objektivně zjistili a vyhodnotili zjištěný stav. Od momentu úředního jednání, tj. prokázání se služebním průkazem, je vždy hovořeno pouze v jazyce českém, což platí i pro sepisování kontrolního protokolu. Odvolací orgán námitky žalobce zhodnotil jako účelové, které nemají vliv na zjištěný a prokázaný stav věci, že žalobce porušil ustanovení § 12 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele a svým jednáním naplnil skutkovou podstatu stanovenou § 24 odst. 7 písm. h) tohoto zákona. Vzhledem k výše uvedenému odvolací orgán uvedl, že se plně ztotožňuje jak s právní kvalifikací jednání, tak i s výší uložené pokuty orgánem prvního stupně. Sankce ve výši 150.000,- Kč je uložena v rámci sazby s horní hranicí 5,000.000,- Kč a dle názoru odvolacího orgánu se neodchyluje v neprospěch žalobce od pokut ukládaných dozorovým orgánem v obdobných případech, jak stanoví ustanovení § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Žalovaný se ztotožnil i s hodnocením závažnosti deliktu tak, jak je uvedeno v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí a shodně s orgánem prvního stupně spatřuje jeho následky ve snížení informovanosti spotřebitele o ceně služby. Co do způsobu spáchání deliktu, k tíži žalobce žalovaný přihlédl ke skutečnosti, že uvedené ceny služby byly až o 100 % vyšší než ceny maximálně povolené a i informace o možné slevě nebyla uvedena jednoznačným způsobem, čímž její případné využití bylo omezeno, neboť nabízená tabulka jednotlivých cen údajně po slevě nedosahovala možných a nabízených 70 %. Pokutu v uložené výši 150.000,- Kč proto odvolací orgán považuje za dostatečně splňující represivní a preventivní účinky, a tudíž za přiměřenou. Z výše uvedených důvodů rozhodl odvolací orgán tak, jak je shora uvedeno. O žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 6 Ca 118/2009-50 ze dne 10. 12. 2013 tak, že rozhodnutí ústřední ředitelky České obchodní inspekce ze dne 20. 3. 2009, č. j. ČOI 1985/2009/0120/1000/2009/KR/Št zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Na základě kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 6 As 65/2014-24 ze dne 17. 7. 2014 výše uvedený rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Podle ustanovení § 110 odst. 4 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Městský soud v Praze v souladu s názorem Nejvyššího správního soudu uvedeným ve zrušujícím rozsudku posoudil námitku žalobce, že předmětné kontroly nebyly vůbec zahájeny a byly provedeny v rozporu se zákonem, neboť při nich nebyla respektována práva žalobce, když byl o kontrole v rozporu s ust. § 12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole informován až po jejím skončení, takto: Ustanovení § 2 písm. d) zákona o státní kontrole stanoví, že státní kontrolu ve smyslu tohoto zákona vykonávají ostatní orgány státní správy, do jejichž působnosti náleží specializovaná kontrola, odborný dozor nebo inspekce podle zvláštních předpisů (dále jen „kontrolní orgány“). Ustanovení § 8 odst. 2 zákona o státní kontrole stanoví, že podle tohoto kontrolního řádu postupují orgány uvedené v odst. 2 tohoto zákona jen v těch případech, kdy zvláštní zákon nestanoví jiný postup. Ustanovení § 12 zákona o státní kontrole stanoví práva a povinnosti kontrolních pracovníků a kontrolovaných osob. Podle ustanovení § 12 odst. 1 zákona o státní kontrole je povinností kontrolních pracovníků zjistit při kontrole skutečný stav věci. Kontrolní zjištění jsou kontrolní pracovníci povinni prokázat doklady. Podle ustanovení § 12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole kontrolní pracovníci jsou dále povinni: a) oznámit kontrolované osobě zahájení kontroly a předložit pověření k provedení kontroly, (…). V ustanovení § 2 zákona o ČOI je vymezen okruh působnosti České obchodní inspekce. Soud se nejprve zabýval otázkou vztahu mezi zákonem o státní kontrole a zákonem o ČOI a dospěl k závěru, že zákon o ČOI je ve vztahu k zákonu o státní kontrole zákonem speciálním a jeho použití má přednost před zákonem o státní kontrole. To vyplývá z výše uvedených právních předpisů. Pokud však zákon o ČOI nějakou oblast neupravuje, použijí se ustanovení zákona o státní kontrole jako obecného právního předpisu. Soud proto dále posuzoval, zda je na daný případ možné aplikovat ustanovení § 12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole, který upravuje povinnosti kontrolních pracovníků při zahájení kontroly. Zákon o ČOI totiž neobsahuje zvláštní úpravu postupu při zahájení kontroly. Z tohoto důvodu je proto nutné postupovat podle zákona o státní kontrole. Nejvyšší správní soud judikoval ve svém rozsudku ze dne 26. 1. 2006, č. j. 8 As 12/2005-51, že „povinnost kontrolních pracovníků oznámit kontrolované osobě zahájení kontroly směřuje k možnosti kontrolované osoby bránit svá práva v průběhu kontroly a je-li to možné, být přítomna jejímu průběhu. Z žádného ustanovení zákona o státní kontrole nevyplývá požadavek, aby kontrolovaná osoba byla vždy fyzicky přítomna provádění kontroly.“ Nelze tedy dle názoru soudu přisvědčit v daném případě závěru správního orgánu, že je obecně povinností kontrolního orgánu pouze seznámit kontrolovanou osobu s obsahem kontrolního protokolu a předat jí jeho stejnopis. Ustanovení § 12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole chrání totiž nejen kontrolovanou osobu, ale také důvěryhodnost kontrolních zjištění. V protikladu k těmto zájmům ovšem v daném případě stojí zájem na objektivním a pravdivém zjištění skutkového stavu, jehož ochraně může v některých případech přítomnost kontrolované osoby při provádění kontroly bránit. K tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2015, č. j. 2 As 43/2004-51, kde Nejvyšší správní soud judikoval, že „skutečná kontrola má význam a smysl pouze tehdy, pokud se minimalizuje riziko manipulace s objektem kontroly. Trvání na osobní účasti kontrolované osoby ve všech případech by proto mohlo vést k tomu, že by prováděná kontrola nesplnila svoji zamýšlenou funkci.“ V některých případech tedy podle názoru soudu lze provádět kontrolu, aniž by byla o jejím zahájení předem informována kontrolovaná osoba a aniž by byla zajištěna její přítomnost při provádění kontroly. Nejvyšší správní soud se v rozsudku ze dne 31. 3. 2009, č. j. 7 As 11/2009-66, v němž byl posuzován případ, kdy byla provedena kontrola poskytování taxislužeb Českou obchodní inspekcí rovněž v nepřítomnosti kontrolované osoby, vyslovil takto: „(…) kontrolní orgán mohl vyřešit střet zájmů na řádném a pravdivém provedení kontroly a zájmu na hodnověrnosti prováděné kontroly tím, že mohl začít provádět kontrolu bez přítomnosti kontrolované osoby a v jejím průběhu, avšak až v okamžiku, kdy již nebylo možné účel kontroly zmařit, mohl o probíhající kontrole vyrozumět kontrolovanou osobu, případně jejího odpovědného zaměstnance či zástupce. V rámci takto prováděné kontroly pak mohl předložit statutárnímu zástupci nebo odpovědnému zástupci kontrolované osoby služební průkaz nebo pověření, oznámit mu, že probíhá kontrola a seznámit ho se způsobem, jakým je kontrola prováděna. Posléze mohl kontrolní pracovník pokračovat v kontrole za přítomnosti kontrolované osoby, případně jejího zástupce.“ V nyní posuzovaném případě je tedy podle názoru soudu zásadní určení momentu, kdy již nebylo možné zmařit účel předmětných kontrol. Jejich předmětem bylo zjištění, zda je taxislužba provozována v souladu s předpisy na ochranu spotřebitele. Kontroly v daném případě probíhaly formou jízdy, po jejíž dobu kontrolní pracovníci vystupovali jako spotřebitelé, a nebylo tedy z povahy věci možné oznámit zahájení kontrol řidičům, natož kontrolované osobě, dříve než po skončení jízdy. Kontrolovaná osoba tak mohla být o provedených kontrolách informována až v momentu, kdy již byl zjištěn skutkový stav věci, tedy před sepsáním protokolů, což se také v daných případech stalo. Řidič taxislužby, jakožto zaměstnanec kontrolované osoby, byl vždy kontrole přítomen a podepsal kontrolní protokol. Z žádných skutečností nevyplývá, že by kontrolní pracovníci řidiči jakkoli bránili o provedené kontrole bezodkladně informovat nadřízeného či jinou odpovědnou fyzickou osobu v rámci kontrolované osoby. Po skončení kontrol byl žalobce neprodleně písemně informován o provedené kontrole zasláním stejnopisu kontrolního protokolu a dalších listin (fotografií kontrolovaného vozidla a v něm vystavených ceníků). Žalobci tak nic nebránilo se k provedené kontrole vyjádřit a uplatnit námitky, čehož také využil. Na základě výše uvedeného dospěl soud v souladu s názorem Nejvyššího správního soudu uvedeném ve zrušujícím rozsudku, že v daném případě nebylo možné postupovat striktně podle § 12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole a kontrolní orgán postupoval správně, když přihlédnul ke specifikům dané kontroly a předmětné ustanovení vyložil tak, aby nedošlo ke zmaření účelu kontroly, neboť v tomto případě převážil zájem na objektivním zjištění skutkového stavu věci nad právem kontrolované osoby být o jejím zahájení v průběhu kontroly informována a být jí přítomna. Soud proto neshledal tuto žalobní námitku žalobce důvodnou. Soud se dále zabýval námitkou žalobce, že kontroly probíhaly pouze za přítomnosti řidičů a nikoliv žalobce, což je podle názoru žalobce v rozporu se zákonem. Podle názoru soudu byl vztah mezi řidiči přítomnými provádění kontroly a žalobcem v průběhu správního řízení náležitě objasněn. Žalobce byl žalovaným označen jako prodávající podle zákona o ochraně spotřebitele, řidiči pak byli v postavení osob přítomných kontrole. Tomuto vymezení odpovídalo i procesní postavení těchto osob. V daném případě nebyli řidiči v rámci provádění kontroly považování za kontrolovanou osobu, jejich podpis na protokolu o provedení kontroly měl pouze důkazní hodnotu. O tom svědčí i ta skutečnost, že podpis protokolů řidiči nebyl považován za seznámení se kontrolované osoby s protokolem. Seznámení totiž nastalo až doručením kopie kontrolního protokolu společně s oznámením o provedené kontrole na adresu sídla žalobce. Tímto momentem také začala běžet lhůta pro podání námitek. Podle názoru soudu k tomu, aby řidiči mohli podepsat protokol, nebylo třeba zvláštního povolení. K podpisu protokolu byli oprávněni z toho důvodu, že byli v pracovněprávním vztahu s provozovatelem taxislužby a byli přítomni při provádění kontroly. Žalobní námitka by byla relevantní pouze v případě, že by byly v průběhu řízení vysloveny pochybnosti o vztahu řidičů k žalobci v tom smyslu, že řidiči vůbec nejsou v pracovněprávním vztahu s žalobcem. Tato námitka však uplatněna nebyla. Vztah mezi řidiči přítomným provádění kontroly a žalobcem byl žalovaným náležitě objasněn. Z toho důvodu neshledal tuto žalobní námitku žalobce důvodnou. K obecným námitkám žalobce, že protokoly jsou stiženy závažnými procesními vadami a nemají zákonem předepsané náležitosti, soud uvádí, že tuto námitku neshledal důvodnou. Podle názoru soudu oba kontrolní protokoly, včetně jejich dodatků, obsahují veškeré náležitosti tak, jak jsou uvedeny v § 15 odst. 1 a 2 zákona o státní kontrole. Soud se dále zabýval žalobní námitkou žalobce, podle které správní orgán skutkový stav nesprávně posoudil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobce podle názoru žalovaného neoznačil zboží, tedy službu taxi, cenou platnou v okamžiku nabídky a neoznačil zboží tak, aby měl kupující možnost seznámit se s cenou před jednáním o koupi zboží. Žalobce s tímto názorem žalovaného nesouhlasil. Podle názoru žalobce byla služba taxi označena cenou platnou v okamžiku nabídky, která byla uvedena v ceníku, tedy cena za nástup 90,- Kč, cena za 1 km 90,- Kč a cena za čekání 1 minutu 10,- Kč. Žalobce s touto cenou spotřebitele řádně seznámil a za tuto cenu také poskytnutou službu účtoval. S tvrzením žalovaného, že cena samotná byla v rozporu s jiným cenovým předpisem, a to s nařízením Rady hlavního města Prahy č. 20/2006 Sb. a nemohla tak být platná v okamžiku nabídky, žalobce nesouhlasil. Cena uvedená žalobcem byla platná, neboť za tuto cenu byla služba poskytnuta. Dále žalobce nesouhlasil s tím, že sleva za provoz vozidla, kterou mohou řidiči EURO TAXI Praha, s.r.o. poskytnout až do výše 70 %, měla být podle výroku rozhodnutí uvedena v ceníku. I v případě, že nebyla uvedená věta v ceníku obsažena, neodporuje to cenovým předpisům, neboť výše slev byla přesně popsána v připojené tabulce. Spotřebitel měl možnost se s cenou služby seznámit ještě před jednáním o poskytnutí služby s tím, že podrobnější informace o poskytnutých slevách a způsobu jejich užití jsou k dispozici u řidiče vozidla, což je plně v souladu s cenovými předpisy. Žalobce má za to, že předmětná pokuta mu nebyla uložena po právu, neboť se namítaného porušení příslušných ustanovení zákona nedopustil. Ustanovení § 12 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele ukládá prodávajícímu povinnost informovat v souladu s cenovými předpisy spotřebitele o ceně prodávaných výrobků nebo poskytovaných služeb zřetelným označením výrobku cenou nebo informací o ceně výrobku či služeb jinak vhodně zpřístupnit. Soud má stejně jako žalovaný za to, že při kontrolních jízdách žalobce neinformoval spotřebitele v souladu s cenovými předpisy o ceně poskytované služby (taxislužby), když spotřebitel byl na palubní desce vozidla seznámen s cenou taxislužby formou ceníku, která však nebyla v souladu s cenovými předpisy, konkrétně s nařízením Rady hlavního města Prahy č. 20/2006 Sb. Žalobce sice měl vozidla označena cenou pro něj aktuální, která je však v rozporu s tímto cenovým předpisem. Žalobce není oprávněn sám navýšit úředně stanovenou maximální cenu taxislužby na území města Prahy a postupoval protiprávně, pokud nabízel taxislužby na území města Prahy za vyšší než úředně stanovenou maximální cenu. Dále žalobce porušil výše uvedené ustanovení také tím, že v ceníku bylo uvedeno, že slevy za provoz vozidla na území České republiky mohou řidiči žalobce poskytnout až do výše 70 % s připojením tabulky, přičemž nebylo zřejmé, zdali v tabulce je již sleva zahrnuta či ne a pokud ano, za jakých podmínek je sleva poskytnuta. Spotřebitel tak neměl dostupné potřebné informace o ceně poskytované služby a neměl možnost se seznámit s konečnou cenou před jednáním o poskytnutí služby. Za informaci o ceně vhodně zpřístupněné soud považuje informaci o ceně služby, která je poskytnuta viditelným způsobem, je jasná, přehledná a nezaměnitelná. Z uvedených důvodů neshledal soud tuto žalobní námitku důvodnou. Žalobce rovněž nesouhlasil s výší uložené pokuty, neboť trval na tom, že se žádného protiprávního jednání nedopustil. Podle názoru soudu byla žalobci uložena pokuta v souladu se zákonem. Žalobce porušil ustanovení § 12 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele a svým jednáním naplnil skutkovou podstatu § 24 odst. 7 písm. h) zákona o ochraně spotřebitele, podle kterého se prodávající dopustí správního deliktu tím, že informaci o ceně poskytuje v rozporu s § 12 tohoto zákona. Soud se ztotožnil s žalovaným, jak s právní kvalifikací jednání žalobce, tak i s výší uložené pokuty. Sankce byla uložena ve výši 150.000,- Kč v rámci sazby s horní hranicí 5.000.000,- Kč a neodchyluje se od pokut ukládaných správním orgánem v obdobných věcech v neprospěch žalobce. Žalobce v žalobě také navrhl, aby soud uloženou pokutu za správní delikt snížil nebo od ní vůbec upustil. Podle § 78 odst. 2 s.ř.s rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě. Vzhledem k tomu, že trest byl uložen ve výši 150.000,- Kč v rámci sazby s horní hranicí 5.000.000,- Kč a správní orgán prvního stupně dostatečně v provostupňovém rozhodnutí uvedl, jaké důvody ho vedly k uložení sankce v této výši, přičemž se tato výše neodchyluje od pokut ukládaných správním orgánem v obdobných případech, tak soud ke snížení uloženého trestu nebo od upuštění od něj nepřistoupil. Ze všech uvedených důvodů soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly.

Poučení