6 A 161/2012 - 30

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Karly Cháberové a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Dany Černé v právní věci žalobce: L.T.B. C., spol. s.r.o., se sídlem Limuzská 2110/8, Praha 10, IČ: 26766337 proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Praha 4, Budějovická 7, o žalobě proti rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 9. 8. 2012, č.j.: 12543-2/2012-170100-21, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemáprávo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a bylo potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu Praha 2 ze dne 27. 6. 2012, č.j. 4997-6/2012-176400-010, jako správního orgánu I. stupně. Žalobce v žalobě namítl, že rozhodnutí v obou stupních byla vydána v přímém rozporu s čl. 2 odst. 2, resp. 4 a čl. 17 odst. 1, 4 a 5 Listiny základních práv a svobod a v přímém rozporu s § 2 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Podmínky pro odmítnutí žádosti o informace ze dne 3. 4. 2012 stanovené hypotézou § 2 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“) nebyly vzhledem k charakteru požadovaných informací a vzhledem k působnosti Celního úřadu Praha 2 jakožto povinného subjektu ve smyslu tohoto zákona naplněny. Dle žalobce je pro posouzení věci rozhodný výklad termínu „ vytváření nových informací“. Žalobce uvedl, že požadoval po povinném subjektu poskytnutí informací o činnosti povinného subjektu, konkrétně pak o důsledcích jeho protiprávní činnosti, s jasně a srozumitelně definovanými kriterii pro termín „nezákonné správní rozhodnutí“. Požadované informace jsou v působnosti povinného subjektu, vypovídají o jeho činnosti a v žádosti jsou definovány měřitelným způsobem. Žalobce vyslovil nesouhlas s odmítnutím žádosti o poskytnutí informací s odkazem na § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. Povinnost poskytovat informace podle § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím se sice netýká vytváření nových informací, nicméně dle přesvědčení žalobce není akceptovatelné z hlediska čl. 17 odst. 1, 4 a 5 Listiny základních práv a svobod, aby správní orgány obou stupňů odmítaly poskytnout požadované informace s argumentací, že takové informace by musely být nově vytvořeny a že ve formě žalobcem požadované tyto informace neexistují. Žalobce se domnívá, že v dané věci je namístě uplatnění výkladu § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, jako to učinil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 1 As 141/2011 – 67. Žalobce s odkazem na zákon č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Celní správě České republiky“), a to konkrétně na § 4 odst. 4 písm. a) a f) a na § 5 odst. 4 písm. h) jmenovaného zákona, a § 45 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů“), dovodil, že celní orgány jsou povinny vést a spravovat (a tedy v režimu informačního zákona i poskytovat) údaje o své činnosti ve struktuře požadované žalobcem v žádosti ze dne 3. 4. 2012. Pokud celní orgány nedisponují požadovanými informacemi, pak by je byly povinny vzhledem k charakteru předmětných informací a vzhledem ke svým povinnostem stanoveným citovanými zákony jako nové vytvořit. Pokud by tedy mělo být pravdivé tvrzení správních orgánů o tom, že požadované informace ve struktuře specifikované žalobcem v žádosti ze dne 3. 4. 2012 nejsou celními orgány vedeny, znamenalo by to v kontextu výše zmíněných právních norem obsažených v zákoně o Celní správě České republiky a v zákoně o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, že dotčené celní orgány (včetně povinného subjektu), v rozporu s právními povinnostmi, které jim jsou obecně závaznými právními předpisy stanoveny, nekonají tam, kde jsou k tomu zákonem vázány. Taková situace by pak implikovala, že celní orgány svoji činnost (dlouhodobě) realizují v přímém rozporu se zákonem, a to závažným a demokratické společnosti nebezpečným způsobem, který brání občanské veřejnosti v legitimní kontrole veřejné moci. Žalobce vyslovil přesvědčení, že napadené rozhodnutí žalovaného je obtížně přezkoumatelné, neboť z jeho odůvodnění není patrné, jak se žalovaný v postavení odvolacího správního orgánu vypořádal s odvolacími námitkami žalobce, z jakých důvodů považuje argumentaci žalobce uplatněnou v odvolání za nepřípadnou, resp. není patrné, jakým způsobem byly odvolací námitky žalobce žalovaným právně zhodnoceny. Žalobce navrhl, aby soud pro nezákonnost zrušil napadené rozhodnutí a rozhodnutí Celního úřadu Praha 2, č.j. 4997-6/2012-176400-010, ze dne 27. 6. 2012 a dále, aby v souladu s § 16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím nařídil Celními úřadu Praha 2 poskytnout žalobci informace, které požadoval v písemném podání ze dne 3. 4. 2012. Celní ředitelství Praha ve svém vyjádření k žalobě ze dne 10. 12. 2012 odkázalo na obsah odůvodnění rozhodnutí Celního úřadu Praha 2 ze dne 27. 6. 2012, č.j. 4997-6/2012- 176400-010 a napadeného rozhodnutí, který považuje z hlediska vyjádření žalovaného za dostačující s tím, že s argumentací žalobce rozvedenou v rámci žalobních bodů se neztotožňuje a považuje jí za lichou. Celní ředitelství navrhlo, aby soud žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů. Soud se nejprve zabýval otázkou pasivní legitimace žalovaného s ohledem na znění zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky. Žaloba byla podána dne 11. 10. 2012 proti Celnímu ředitelství Praha, tedy proti správnímu orgánu, do jehož kompetence spadalo do dne 31. 12. 2012 rozhodování v této věci. Tato pravomoc však přešla s účinností zákona č. 17/2012 Sb. na Generální ředitelství cel (ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 17/2012 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2013). Podle ustanovení § 69 s.ř.s. je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla. Protože v průběhu řízení přešla kompetence na Generální ředitelství cel, považoval soud za žalovaného právě tento správní orgán. Ve správním spise, který byl soudu předložen, se nachází žádost žalobce ze dne 3. 4. 2012, ve které žalobce požadoval po Celním úřadu Praha 2 informace specifikované v bodech A až D. Pod bodem D žádosti je uvedeno: „Sdělte nám, prosím, částky pokut uložených protiprávně písemnými správními rozhodnutími Celního úřadu Praha 2 v období od 1. 1. 2003 do 31. 12. 2011 a částky cla, daně z přidané hodnoty a spotřební daně, protiprávně stanovené správními rozhodnutími Celního úřadu Praha 2 v období od 1. 1. 2003 do 31. 12. 2011. Kritériem pro určení protiprávnosti správního rozhodnutí coby zdroje požadovaných informací je zrušení dotčeného správního rozhodnutí v řízení o řádných, resp. mimořádných opravných prostředcích, resp. (dosud pravomocné) zrušení dotčeného správního rozhodnutí příslušným správním soudem, resp. Ústavním soudem ČR. Informace požadujeme v členění: rok vydání dotčeného protiprávního správního rozhodnutí, částka protiprávně uložené pokuty, resp. protiprávně stanovené daně z přidané hodnoty, spotřební daně nebo cla s přiřazením příslušné částky (označené z hlediska jejího charakteru) ke jménu, příjmení a funkci, resp. služební hodnosti konkrétního celníka odpovědného za vydání dotčeného protiprávního rozhodnutí.“ Celní úřad Praha 2 vydal dne 19. 4. 2012 rozhodnutí, č.j. 4997/2012-176400-010, kterým rozhodl ohledně bodu D žádosti tak, že žádost se odmítá V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že pro poskytnutí žalobcem uvedených informací, navíc v jím požadované struktuře, by bylo nutné vytvoření nových evidencí a informací, k čemuž povinné subjekty dle § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím nejsou povinny a navíc si celní úřad nevede žádné účelově vytvořené evidence, např. seznam rozhodnutí zrušených pro nezákonnost, neboť se nejedná o údaj potřebný k plnění úkolů celní správy. Na základě žalobcem podaného odvolání Celní ředitelství Praha dne 12. 6. 2012, pod č.j. 8740/2012-170100-21, rozhodlo, že rozhodnutí Celního úřadu Praha 2 ze dne 19. 4. 2012, č.j. 4997/2012-176400-010 se ruší a věc se vrací Celnímu úřadu Praha 2 k novému jednání, a to z důvodu nepřezkoumatelnosti. Dne 27. 6. 2012 vydal Celní úřad Prahy 2 rozhodnutí, č.j. 4997-6/2012-176400-010, v němž opětovně odmítl žádost o poskytnutí informací uvedených v bodě D žádosti. V odůvodnění rozhodnutí ze dne 27. 6. 2012 Celní úřad Prahy 2 uvedl, že kontrolní a evidenční činnosti ve smyslu zákona o Celní správě České republiky jsou směřovány k externím subjektům a zohledňují úlohu celní správy vyplývající z členství v EU, nikoliv k obecné problematice řízení podřízených útvarů, což se týká i evidencí a statistik vedených podle § 5 odst. 4 písm. h) zákona o Celní správě České republiky, kdy „celní správa vede evidence a statistiky související například v oblasti se statistikou obchodu intrakomunitárního mezi zeměmi EU (evidence Intrastat), tak i mimo EU, kde kontroluje oblast celního nebo daňového řízení (evidence a statistika o počtu celních prohlášení, výši dovozního nebo vývozního cla všech druhů, výše daní všech druhů hrazených při dovozu, údaje o vratkách cel a daní, evidence a statistika celních režimů, údaje o dovozcích nebo vývozcích dle EORI, údaje o celní hodnotě, o celní nomenklatuře, v oblasti spotřebních daních počty podání přiznání ke spotřební dani), v oblasti kontroly trestání počty případů, druhy a výši uložených sankcí atd. Uvedená data v jednotlivých evidencích a statistikách má celní správa k dispozici a může je v rámci informací dle zákona o svobodném přístupu k informacím poskytnout.“ O žalobcem požadovaných informacích Celní úřad Prahy 2 v citovaném rozhodnutí uvedl, že se jedná o informace, resp. seznamy, které nejsou potřebné pro výkon činnosti celní správy jako celku. Celní úřad Prahy 2 ve výše citovaném rozhodnutí dále uvedl: „Celní úřad vydá ročně řádově tisíce rozhodnutí v různých typech řízení. Pokud jsou rozhodnutí rušena, stává se tak ve většině případů na základě nových informací poskytnutých účastníkem řízení (např. v celním řízení nové údaje o hodnotě, o zboží apod.), kdy se vyhoví účastníkovi v plném rozsahu… …Požadované informace by bylo možno vyhledat jen tak, že by celní úřad v archívech vyhledal fyzicky rozhodnutí (platí pro období před elektronickým způsobem vedení spisového protokolu) nebo v elektronickém archívu a informace by čerpal z obsahu písemností, kdy u každého rozhodnutí by musel provést právní analýzu, zda se jedná nebo nejedná o protiprávní rozhodnutí. Vyhledání a analýza takového množství spisů by představovalo nepřiměřené úsilí překračující rámec jednoduché operace.“ Celní úřad dále argumentoval, že nemá zákonnou povinnost žadatelem požadované informace vytvářet, neboť nemají zásadní vliv na rozhodovací či řídící činnost celního úřadu. Celní úřad Prahy 2 uzavřel odůvodnění výše citovaného rozhodnutí s tím, že plnění kontrolních povinností vedoucími funkcionáři není navázáno na žádné vytváření evidencí a statistických údajů požadovaných žalobcem, nýbrž vychází z jednotlivých případů a potřeb celního úřadu. Proti rozhodnutí Celního úřad Prahy 2 dne 27. 6. 2012, č.j. 4997-6/2012-176400-010, podal žalobce dne 12. 7. 2012 odvolání, které bylo Celním ředitelstvím Praha zamítnuto dne 9. 8. 2012 rozhodnutím, č.j.: 12543-2/2012-170100-21. V odůvodnění rozhodnutí odvolací orgán zrekapituloval dosavadní průběh řízení včetně odvolacích námitek a uvedl, že napadené rozhodnutí Celního úřadu Prahy 2 přezkoumal podle § 16 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím a neshledal žádné vady v postupu Celního úřadu Praha 2. Odvolací orgán ve vztahu k odvolacím námitkám dospěl k závěru, že důvody rozhodnutí Celního úřadu Prahy 2 jsou dostatečné, protože z nich jednoznačně vyplývá, které skutečnosti vedly Celní úřad Praha 2 k částečnému odmítnutí žádosti o informace. Důvod pro zrušení prvostupňového rozhodnutí neshledal. Městský soud v Praze na základě žaloby v rozsahu žalobních bodů, kterým je vázán (§ 75 odst. 2 s.ř.s.), přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Při přezkoumání rozhodnutí soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). V daném případě soud rozhodl o věci bez jednání, neboť účastníci řízení s takovým postupem nevyjádřili ve stanovené lhůtě svůj nesouhlas (§ 51 odst. 1 s.ř.s.). Zásadní otázkou v projednávaném případě je, zda byl povinný subjekt (Celní úřad Praha 2) oprávněn odmítnout poskytnout informace specifikované žalobcem v bodě D jeho žádosti o poskytnutí informací ze dne 3. 4. 2012 s odkazem na § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím a zda stanovisko povinného subjektu (Celní úřad Praha 2) obsažené v odůvodnění jeho rozhodnutí ze dne 27. 6. 2012, č.j. 4997-6/2012-176400-010, jež bylo následně aprobováno nadřízeným správním orgánem v napadeném rozhodnutí, nemá za následek porušení práva žalobce na poskytnutí požadovaných informací, které vyplývá ze zákona o svobodném přístupu k informacím a z čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Podle článku 17 odst. 5 Listiny státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon. Podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce. Podle § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím povinnost poskytovat informace se netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací. Podle § 1 odst. 7 věta prvá zákona o Celní správě České republiky Generální ředitelství cel, celní ředitelství a celní úřady tvoří Celní správu České republiky (dále jen "celní správa") jako soustavu celních orgánů. Podle § 4 odst. 4 písm. a) zákona o Celní správě České republiky celní ředitelství řídí celní úřady ve svém územním obvodu, s výjimkou případů, kdy je řídí Generální ředitelství cel. Podle § 4 odst. 4 písm. f) zákona o Celní správě České republiky celní ředitelství vede evidence a statistiky a spravuje další informační systémy nezbytné pro plnění svých úkolů. Podle § 5 odst. 4 písm. h) zákona o Celní správě České republiky celní úřad vede evidenci o kontrolovaném zboží a vede další evidence a statistiky a spravuje informační systémy nezbytné pro plnění svých úkolů. Podle § 45 odst. 2 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů vedoucí příslušník je též povinen a) hodnotit výkon služby podřízených příslušníků, b) zabezpečovat, aby příslušníci byli pro výkon služby náležitě vyškoleni a vycvičeni, c) oceňovat příkladné plnění služebních povinností, d) vyvozovat důsledky z porušení služebních povinností a e) přijímat podněty k odstranění závad a nedostatků, které ohrožují nebo ztěžují výkon služby. Zákonodárce při přijímání informačního zákona vyšel z principu otevřenosti veřejné správy (v protikladu k principu důvěrnosti) a jak okruh povinných subjektů, tak rozsah informací, které mají příslušné subjekty povinnost poskytovat, koncipoval velmi široce (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2016, č.j. 3 As 81/2014 – 103, všechna uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 9. 2. 2012, č.j. 1 As 141/2011 – 67, na něž se žalobce odvolává, konstatoval, že právo na informace ve smyslu čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod není „bezbřehé“, zákonodárce je oprávněn jejich poskytování omezit, pokud přitom dostojí testu ústavnosti, tj. kritériím účelnosti, potřebnosti a přiměřenosti. Zákonodárce při přijímání zákona č. 61/2006 Sb., kterým bylo do zákona č. 106/1999 Sb., přidáno ustanovení § 2 odst. 4, těmto kritériím dostál. Sledoval z ústavního hlediska legitimní cíl, a to vyvážit právo jednotlivců na poskytování informací veřejným zájmem na ochraně povinných subjektů před nepřiměřenou zátěží, kterou by pro ně znamenalo vytváření zcela nových informací, k jejichž tvorbě či evidenci nejsou jinak povinny. Pojem „vytváření nových informací“ je však natolik neurčitý, že je třeba při jeho aplikaci ze strany povinných subjektů pečlivě dbát o to, aby byl vykládán ústavně konformním způsobem, tedy způsobem, který nebude nepřiměřeně zužovat rozsah ústavně zaručeného práva na informace. Ustanovení § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím je třeba vykládat dle jeho účelu, jímž je bránit povinné subjekty před tím, aby se na ně žadatelé v režimu uvedeného zákona obraceli s žádostmi o zaujetí stanoviska v blíže specifikované věci, provedení právního výkladu, vytvoření či obstarání nové informace, jíž povinný subjekt nedisponuje a není povinen jí disponovat apod. (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2010, č.j. 1 As 28/2010 – 86, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2011, č.j. 1 As 107/2011 – 70). Prvotním předpokladem pro posouzení dané věci je, zda celní orgány informacemi požadovanými žalobcem v jeho žádosti o poskytnutí informací ze dne 3. 4. 2012 disponovaly a zda v případě, že jimi nedisponovaly, měly povinnost jimi disponovat, resp. zda povinnost disponovat těmito informacemi by byla podstatná pro hodnocení kvality výkonu služby konkrétních příslušníků celní správy ve smyslu § 45 odst. 2 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Na tomto místě je nutno zdůraznit charakter informací, jejichž poskytnutí se žalobce svou žádostí domáhal. Jedná se o částky pokut, částky cla, částky daně z přidané hodnoty a spotřební daně, které byly protiprávně stanoveny správními rozhodnutími Celního úřadu Praha 2 v období od 1. 1. 2003 do 31. 12. 2011. Na tomto základním požadavku o informaci, to je výše částek, nic nemění ani žalobcem požadované členění podle roků, druhů plateb a osob odpovědných za vydání rozhodnutí. Soud ve shodě s celními orgány dospěl k závěru, že evidence, která by obsahovala tyto údaje, není pro řádné plnění úkolů celní správy potřebná, neboť celním orgánům nemůže poskytovat žádnou zpětnou vazbu, a stejně tak není využitelná ani pro plnění řídících a kontrolních povinností vedoucích pracovníků celních orgánů. Nutno připomenout, že právě možnost reflexe kvality výkonu služby konkrétních příslušníků celní správy označil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 2. 2012, č.j. 1 As 141/2011- 67 za klíčový aspekt stěžovatelovy žádosti o informace, a totéž platí i pro žalobce, který se opakovaně zaštiťuje právem občanské veřejnosti na kontrolu činnosti celních orgánů. Samotná informace o částce protiprávně uložené pokuty či protiprávně stanoveného cla či daně však má, a to i ve spojení s dalšími žalobcem požadovanými údaji, nulovou vypovídací schopnost, pokud jde o kvalitu výkonu služby konkrétních příslušníků celní správy, protože na jejím základě nelze vůbec usuzovat na důvody protiprávnosti vydaného rozhodnutí, které vedly k jeho zrušení. O tyto důvody, jež jsou především podstatné pro hodnocení kvality výkonu služby příslušníků celní správy, se však žalobce evidentně nezajímá. Soud dále považuje za podstatné, že výše cla, daně z přidané hodnoty a spotřební daně, kterou celní orgán rozhodnutím stanoví, nezáleží na úvaze pracovníka celní správy, jenž je za rozhodnutí odpovědný, ale je stanovena zákonem. Pouze na základě výše protiprávně stanovené částky cla, daně z přidané hodnoty či spotřební daně tedy není možné usuzovat na charakter a závažnost porušení právních předpisů ze strany konkrétního pracovníka celní správy, jehož rozhodnutí bylo následně jako nezákonné zrušeno. Lze shrnout, že žalobcem požadované informace o výši částek protiprávně uložených pokut a protiprávně stanovených částek cla, daně z přidané hodnoty a spotřební daně ve shora uvedené struktuře nejsou nezbytné k řádnému plnění úkolů celních orgánů a že celní orgány tedy nejsou povinny vést evidenci obsahující tyto informace. Žalobcova námitka, že celní orgány jsou povinny vést a spravovat, a tedy v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím i poskytovat informace požadované pod bodem D v jeho žádosti ze dne 3. 4. 2012, tedy není opodstatněná. Aby mohly být tyto informace žalobci poskytnuty, musel by je Celní úřad Praha 2 jako nové nejprve vytvořit. Jelikož však povinností celních úřadů není vést evidenci údajů zahrnující výši částek pokut, cel, daně z přidané hodnoty a spotřební daně, které byly protiprávně stanoveny ve správním řízení, brání žalobci poskytnutí těchto informací zákonná výluka zakotvená v § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, která, jak již bylo konstatováno, není v rozporu s ústavně garantovaným právem na informace. Co se týče žalobcem tvrzené obtížné přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, k tomu soud považuje za potřebné uvést následující. Je pravdou, že odvolací orgán se nezabýval konkrétně jednotlivými odvolacími námitkami, tyto pouze v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyjmenoval. Na obsah těchto námitek však v plném rozsahu dopadá odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, ve kterém celní úřad označil jednoznačně důvody, které jej vedly k závěru, že informaci požadovanou pod bodem D žádosti žalobce ze dne 3. 4. 2012 je třeba považovat za informaci novu, kterou celní orgány nemají a ani nemusí mít k dispozici. Dle názoru soudu v tomto případě odkaz na závěry obsažené v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí s tím, že se s nimi odvolací orgán ztotožnil, představuje dostatečné odůvodnění rozhodnutí o odvolání, nejedná se o rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. . V souvislosti s touto žalobní námitkou považuje soud za potřebné poukázat i na to, že obdobnou informaci vztahující se pouze k jiným celním úřadům (Generální ředitelství cel, Celní ředitelství Praha, Celní ředitelství Hradec Králové) žalobce požadoval i na Ministerstvu financí, které žádost vyhodnotilo stejně jako Celní ředitelství Praha a také ji odmítlo. Žaloba žalobce proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 7. 8. 2012, č.j.: MF-80000/2012/10/904, byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č.j. 9A 194/2012-42. V tomto rozsudku Městský soud v Praze rovněž vyslovil právní názor, že poskytnutí informace bylo možné odmítnout, neboť žalobce požadoval poskytnutí nové informace nové, kterou nebylo možné získat z vedených evidencí bez dalšího zpracování údajů z jednotlivých případů. Stejná problematika byla řešena i Krajským soudem v Hradci Králové ve věci vedené pod sp.zn. 30Af 35/2010, ve které krajský soud rovněž dospěl k závěru, že informace o výši částek pokut, cla, daně z přidané hodnoty a spotřební daně v rozhodnutích, které byly následně zrušeny pro nezákonnost, je informací novou, kterou celní orgán nemá k dispozici a kterou nemusí v průběhu své činnosti vytvářet. Nejvyšší správní soud toto právní hodnocení v rozsudku ze dne 27. 8. 2013 č.j. 1As 59/2013-56 neoznačil jako nesprávné. Za této situace se soudu jeví odůvodnění napadeného rozhodnutí jako dostatečné, byť si samozřejmě lze představit odůvodnění rozsáhlejší, reagující na každou jednotlivou odvolací námitku. Jestliže však lze z odůvodnění dovodit, k jakému závěru odvolací orgán dospěl, potom nelze odkaz na důvody obsažené v prvostupňovém rozhodnutí považovat za takovou vadu, která by musela mít za následek zrušení napadeného rozhodnutí. Ostatně i ze samotné žaloby vyplývá, že žalobce si je vědom toho, jakým způsobem byla věc odvolacím orgánem zhodnocena. Protože soud v projednávané věci neshledal, že by žalovaný při vydání napadeného rozhodnutí porušil v žalobě označená ustanovení právních předpisů, žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení