6 A 194/2013 - 63
Citované zákony (16)
- České národní rady o ochraně přírody a krajiny, 114/1992 Sb. — § 12 odst. 1 § 12 odst. 2
- Vyhláška Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), 177/1996 Sb. — § 11 odst. 1 § 7 § 9 odst. 4 písm. d § 13 odst. 3
- soudní řád správní, 150/2002 Sb. — § 60 odst. 1 § 60 odst. 5 § 65 odst. 2 § 75 odst. 1 § 75 odst. 2 § 76 odst. 1 písm. a § 78 odst. 1 § 78 odst. 4 § 103 odst. 1
- o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), 183/2006 Sb. — § 6 odst. 1 písm. e
Rubrum
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Jiřího Lifky a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobce: J. V., bytem P., zastoupen JUDr. Alenou Bányaiovou, CSc., advokátkou, se sídlem Lazarská 13/8, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, 110 01 Praha 1, za účasti: PREMIUM real, s. r. o., se sídlem Dukelských hrdinů 564/34, 170 00 Praha 7, zastoupen JUDr. Evou Dobrohruškovou, advokátkou, se sídlem Perlová 5, 110 00 Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. S- MHMP 130454/2012/OST/Če, č. j. MHMP 1124063/2013, takto:
Výrok
I. Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. S-MHMP 130454/2012/OST/Če, č. j. MHMP 1124063/2013, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228,- Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Aleny Bányaiové, CSc., advokátky.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
A. Obsah žaloby Žalobce se žalobou domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. S-MHMP 130454/2012/OST/Če, č. j. MHMP 1124063/2013, kterým bylo k odvolání žalobce změněno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5 ze dne 15. 4. 2008, č. j. OUR.Koš.p.1439-1028/07-Za-UR, a to v podmínce č. 1, v níž byla doplněna věta „Bytový dům bude mít 4 podzemní a 3 nadzemní podlaží“, a dále bylo v textu rozhodnutí změněno označení stávajícího 1. PP na 3. PP, stávajícího 2. PP na 4. PP, 1. NP na 2. PP, 2. NP na 1. PP, 3. NP na 1. NP, 4. NP na 2. NP a 5. NP na 3. NP. V ostatním bylo odvolání žalobce zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně bylo rozhodnuto o umístění stavby označené jako „Obytný dům Božínka“ na pozemcích č. parc. 1439, 1440 a 2026/1 v k. ú. Košíře a dále o změně využití části pozemku č. parc. 1440 za účelem provedení terénních a sadových úprav. Žalobce v žalobě vymezil následující žalobní body: Předně žalobce namítl, že umístění stavby v území je v rozporu se stavební uzávěrou vyhlášenou obecně závaznou vyhláškou hlavního města Prahy č. 3/1991 o zřízení oblastí klidu v hlavním městě Praze a vyhlášení stavební uzávěry pro tyto oblasti, která ve svém článku 3 odst. 2 stanoví, že výstavba objektů pro bydlení a objektů potřebné občanské vybavenosti je v oblastech klidu omezena na dostavbu stávajících obcí a realizuje se formou výstavby rodinných domků a nízkopodlažní zástavby odpovídající architektonické kvality. Intenzivní zástavba sídlištního typu je zcela vyloučena. Žalobce poukázal na to, že ve svém původním rozhodnutí o odvolání žalobce ze dne 9. 9. 2008 čj. S-MHMP 405581/2008/OST/Vo/Cř se žalovaný s touto námitkou vypořádal nepřezkoumatelným způsobem. Rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2012, č. j. 5 A 243/2011-142, a to v souladu se závazným právním názorem předchozího rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2011, č. j. 1 As 66/ 2011- 122. Žalovaný ve svém druhém rozhodnutí o odvolání, tedy v rozhodnutí napadeném touto správní žalobou, došel k závěru, že předmětný záměr neodporuje podmínkám výše uvedené stavební uzávěry. Nejdříve přistoupil k vymezení významu neurčitého právního pojmu „nízkopodlažní zástavby” tak, že za nízkopodlažní zástavbu lze považovat takovou zástavbu, kde výškové pásmo zpravidla nepřevyšuje hodnotu 4 nadzemních podlaží s možností umístění ojediněle vyšších objektů tam, kde je to kompozičně zdůvodněno. Žalovaný přitom dle odůvodnění napadeného rozhodnutí vycházel z terminologie územního plánu hl. m. Prahy, schváleného usnesením vlády ČSR č. 23 ze dne 21. 1. 1986, jenž definoval výšková pásma obytné zástavby jako výškové budovy (nad 8 nadzemních podlaží), středně vysoké budovy (5 až 8 nadzemních podlaží), nízké budovy (do 4 nadzemních podlaží) a rodinné domky. Dle výškového regulativu tohoto územního plánu však bylo možné ojediněle umisťovat i vyšší či nižší budovy, než odpovídalo vymezeným pásmům. Podle žalobce je tedy zřejmé, že žalovaný zakomponoval pravidlo o přípustnosti výjimky z výškového regulativu přímo do definice pojmu „nízkopodlažní zástavba“. Jeho definice tak připouští, aby kupříkladu stavba o osmi nadzemních podlažích mohla teoreticky být považována za nízkopodlažní, ačkoliv ve smyslu územního plánu, z něhož žalovaný při tvorbě definice vycházel, by se jednalo o výškovou budovu. Podle názoru žalobce je tento výklad zcela neurčitý, připouštějící klasifikaci takřka jakkoliv vysokých budov jako nízkopodlažní zástavby. To však podle žalobce neodpovídá obecně chápanému významu tohoto slovního spojení. V dalším kroku pak žalovaný přehodnotil charakteristiku předmětné stavby tak, že se místo stavby o dvou podzemních a pěti nadzemních podlažích jedná bez změny projektové dokumentace o stavbu se čtyřmi podzemními a třemi nadzemními podlažími. V tomto smyslu žalovaný rovněž změnil podmínku č. 1 územního rozhodnutí. Žalobce poukázal na výkresovou dokumentaci stavby představující čelní pohled s tím, že jde s ohledem na výklad pojmu „nízkopodlažní zástavba“ o krok absurdní. Předmětná stavba bude návštěvníky i místními obyvateli vnímána z pohledu z ulice Jinonická, nikoliv zezadu, tedy ze strmého zalesněného svahu, do něhož je stavba zasazena. Žádný z návštěvníků této lokality by přitom zajisté neuhodl, že okna bytů ve druhém patře jsou vlastně okny do druhého podzemního podlaží. Pokud žalovaný uvádí, že při tomto svém výkladu pojmu „nízkopodlažní zástavba” vycházel z vyhlášky o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze, žalobce namítl, že definice podzemního podlaží uváděná ve vyhlášce č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy je zavedena pouze pro potřeby tohoto technického předpisu, jenž uvedený pojem využívá zejména v souvislosti s vymezením požadavků na zajištění únikových cest, evakuačních výtahů, sklonů schodiště a nouzového osvětlení. Navíc tato vyhláška byla vydána až několik let po vyhlášení stavební uzávěry, a neměla by tedy ovlivňovat její výklad. Kromě toho ve smyslu definice podzemního podlaží podle vyhlášky č. 26/1999 by i jakkoliv vysoký mrakodrap mohl sestávat převážně z podzemních podlaží, pokud by jeho zadní část byla zasazena do prudkého svahu. Podle žalobce však částečné zasazení stavby do svahu však nemění její celkovou výšku, jíž se stavba prezentuje z pohledu z ulice, nemůže tedy ovlivnit její posouzení jako nízkopodlažní či vysokopodlažní zástavby. Dále žalobce namítl, že žalovaný k posouzení předmětné stavby jako stavby sestávající ze tří nadzemních a čtyř podzemních podlaží přistoupil zjevně účelově, a to až poté, kdy byl donucen zabývat se výkladem pojmu „nízkopodlažní zástavba“. V předchozím rozhodnutí o odvolání žalovaný naopak potvrdil, že se jedná o stavbu s pěti nadzemními a dvěma podzemními podlažími, a argumentoval, že stavba má sice pět nadzemních podlaží, z toho páté ustupující, ale zvolené řešení odpovídá místu, na kterém je umístěna. Konečně žalobce namítl, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2011, č. j. 1 As 66/2011-122, ke kompletnímu posouzení přípustnosti stavby z hlediska stavební uzávěry je třeba vypořádat se rovněž s otázkou, zda záměr lze kvalifikovat jako dostavbu stávajících obcí. V napadeném rozhodnutí se však žalovaný vůbec touto otázkou nezabývá, napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Jako další žalobní bod žalobce namítl, že umístění stavby je v rozporu s regulativy funkčního a prostorového uspořádání územního plánu hlavního města Prahy. Pozemky, na nichž je předmětná stavba umisťována, je třeba ve smyslu regulativů považovat za stabilizované území. Dle oddílu 6 regulativů funkčního a prostorového uspořádání hlavního města Prahy ve znění dle opatření obecné povahy č. 6/2009 je území hlavního města Prahy územním plánem děleno na zastavitelná a nezastavitelná území. Zastavitelná území jsou zde rozčleněna na území rozvojová, stabilizovaná, transformační a nerozvojová. Ve smyslu oddílu 8 článku (3) regulativů je ve stabilizovaném území z hlediska limitů rozvoje možné pouze zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé stavební činnosti. Stavební úřad však v územním rozhodnutí došel k závěru, že se o stabilizované území nejedná. Žalobce v odvolání proti územnímu rozhodnutí proto namítal, že stavební úřad tímto nepřímo došel k závěru, že se jedná o území transformační, protože jiná možnost zde logicky nepřichází v úvahu. Žalovaný tento odvolací důvod vypořádal tak, že záměr výstavby bytového domu je situován v území zastavitelném, v ploše s funkčním využitím OB - čistě obytné, bez stanoveného kódu míry využiti území, je proto v souladu s územním plánem. Názor žalobce, že stavební úřad nepřímo dovodil, že se jedná o transformační území, je podle žalovaného ryze spekulativního charakteru. Žalobce namítá, že závěr žalovaného o souladu záměru s územně plánovací dokumentací je sice zřejmý, žalovaný však neuvádí pro tento závěr žádné důvody. Předně není jasné, do jakého z výše uvedených typů území dle výkladu žalovaného spadají předmětné pozemky. Žalovaný zjevně nepovažuje dotčené pozemky za transformační území, neuvádí ani, že by se mělo jednat o území rozvojové. Takový výklad by koneckonců s ohledem na definici území dle oddílu 16 článek (32) regulativů ani nebyl možný. Žalovaný rovněž nekorigoval názor stavebního úřadu, který dotčené pozemky nepovažoval za stabilizované území. I v případě, že by žalovaný přijal výklad, že se jedná o stabilizované území, musel by následně zdůvodnit, zda záměr splňuje podmínky pro umístění stavby ve stabilizovaném území, tedy zda je její umístění slučitelné se zachováním, dotvořením a rehabilitací stávající urbanistické struktury a zda se nejedná o rozsáhlou stavební činnost, která je ve stabilizovaném území vyloučena. Odkaz žalovaného na vyjádření pořizovatele územního plánu o údajném souladu předmětného záměru s územním plánem, je podle žalobce zcela bezpředmětný. Pořizovateli územního plánu nepřísluší územní plán závazným způsobem vykládat při jeho aplikaci v konkrétním územním či stavebním řízení. Žalovaný se nevypořádal tedy s otázkou přípustnosti záměru z hlediska regulativů funkčního a prostorového uspořádání a v důsledku toho je jeho rozhodnutí v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Konečně pak žalobce v žalobě uvedl, že postupem žalovaného došlo k zásahu do jeho vlastnických práv. Žalobce je vlastníkem rodinného domu a pozemku bezprostředně sousedícího s předmětnou stavbou. Realizací předmětné stavby by došlo k výraznému zhoršení pohody bydlení v nemovitosti žalobce v důsledků změny charakteru dotčeného území směrem k intenzivní sídlištní zástavbě, dále v důsledku výrazného zastínění nemovitosti žalobce, ztráty soukromí otevřením zahrady žalobce výhledům z předmětné stavby, v důsledku zvýšení automobilového provozu a s ním spojené hlučnosti a znečištění ovzduší. Negativní dopady realizace předmětné stavby by s sebou nesly rovněž snížení tržní ceny nemovitosti žalobce, protože obytné nemovitosti nacházející se ve vilových čtvrtích a v blízkosti parků jsou obecně dražší, než obdobné nemovitosti na frekventovanějších a intenzivněji využívaných lokalitách. B. Obsah vyjádření žalovaného Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že výklad o tom, co lze považovat za nízkopodlažní zástavbu, opřel o územní plán z roku 1986, resp. o směrnici pro uspořádání území, kde bylo uvedeno, že výškové pásmo pro budovy nízké je stanoveno do 4 nadzemních podlaží. Současně zde bylo uvedeno, že za nízkopodlažní lze považovat zástavbu, kde výškové pásmo zpravidla nepřevyšuje hodnotu 4 nadzemních podlaží, avšak s výjimkou, že lze v takto hodnoceném území ojediněle umístit i objekty vyšší tam, kde je to kompozičně zdůvodněno. Neznamená to tedy (v urbanizované krajině je tento jev naopak pravidlem), že v zástavbě určité výškové hladiny nelze situovat žádný vyšší objekt. Existence takového objektu může naopak dotvořit určitý krajinný prvek. Umístěná stavba je stavbou terasovou, kopírující terén, a navíc tvořící náhradu dříve zde stávajícího objektu. I když je pojmově zařazena mezi objekty do 4 nadzemních podlaží, působí s ohledem na terén, do něhož je situována, jako objekt vyšší, avšak nepředstavující v území dominantu. Lokalitu netvoří klasické rodinné domy, jedná se o velké vily v zahradách, v dohledné vzdálenosti jsou rovněž bytové objekty terasovitého tvaru. Objekt žalobce je spolu s navrženým objektem v lokalitě jedinou zástavbou na stejné straně ulice Jinonické, přičemž oba objekty jsou z hledisek pohody bydlení situovány v poloze vzájemně se neovlivňující. Námitku, že výklad žalovaného, který se opírá o osvědčený územně plánovací dokument, připouští klasifikaci takřka jakkoliv vysokých budov jako „nízkopodlažní zástavby“, je podle žalovaného zcela nesmyslný. Jak bylo uvedeno výše a stejně tak v žalovaném rozhodnutí, může být v nízkopodlažní zástavbě ojediněle umístěn i objekt vyšší, pokud to kompozičně v území vyhovuje. Z uvedeného plyne, že umístění stavby odpovídá i vyhláška č. 3/1991 Sb. hl. m. Prahy, neboť stavba je určena pro bydlení, představuje dostavbu, v daném případě náhradu za původní, odstraněný objekt, a realizuje se formou nízkopodlažní zástavby. Námitka žalobce, že vyhláška č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hl. m. Praze (dále jen OTPP) je předpisem, který pojem „podzemní podlaží“ užívá jen ve vazbě na požadavky na únikové cesty, evakuační výtahy, sklon schodiště a nouzové osvětlení, je vyvratitelná již s ohledem na čl. 2, který se týká rozsahu její platnosti. Zde se uvádí, že podle vyhlášky se postupuje mimo jiné i při zpracování a pořizování územně plánovací dokumentace, při navrhování, umísťování a povolování staveb. Technické parametry, které sloužily pro posouzení, co lze považovat za nadzemní a podzemní podlaží tedy prokázaly, že se jedná o objekt se 4 podzemními podlažími a třemi nadzemními podlažími, tedy objekt vyhovující nízkopodlažní zástavbě. Ovšem i v případě, že by objekt převyšoval potřebný počet nadzemních podlaží, tak, jak bylo nedopatřením v prvním potvrzení věci konstatováno, bylo by možné umístění takového objektu pro jeho kompoziční řešení ve svažitém terénu podle vyhlášky o oblasti klidu akceptovat. Hledisko počtu nadzemních podlaží tedy není pro umístění stavby v předmětném území v tomto případě rozhodující. Pokud žalobce namítá, že žalovaný dostatečně nezdůvodnil soulad záměru s územím plánem, žalovaný uvádí, že podle přílohy č. 1 oddílu 6 vyhlášky č. 32/1999 Sb. hl. m. Prahy, o závazné části územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy, platného v době vydání napadeného rozhodnutí, se území Prahy dělí na zastavitelné a nezastavitelné území, přičemž zastavitelné území může být zastavěno trvalými stavbami všeho druhu, odpovídajícími funkčnímu využití, stanovenému územním plánem. V rámci zastavitelného území se dále podle oddílu 8 rozlišuje rozvojové území, kde se předpokládá nový rozvoj a pro které je směrnou částí územního plánu stanovena míra využití území, transformační území, představované nevyužívanými či nevhodně využívanými plochami, v němž se předpokládá nový rozvoj s novým funkčním využitím a strukturou a kde je zpravidla stanovena míra využití území, a dále stabilizované území, které je tvořeno stávající souvislou zástavbou a stabilizovanou hmotovou strukturou, v němž se nepředpokládá významný rozvoj, a proto zde není stanovena míra využití území a z hlediska limitů rozvoje je možné pouze zachování stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé stavební činnosti. Mimo tato tři území, kde lze provádět stavební činnost, definuje oddíl 8 ještě nerozvojové území jako území, ve kterém je v důsledku limitů rozvoje možné pouze zachování stávajících staveb bez možnosti další stavební činnosti, přičemž toto území jako jediné z předchozích uvedených (rozvojové, transformační a stabilizované) je vymezeno překryvným značením ve výkresu č. 4 územního plánu. V daném případě se jedná o solitérní plochu rozměru 1523 m v zastavitelném území se dvěma objekty, kde s ohledem na výše uvedené nejde o území rozvojové, transformační ani území nerozvojové. Nejde však ani o území stabilizované, neboť nejde o stávající souvislou zástavbu. S odůvodněním stavebního úřadu, že se nejedná o stabilizované území tedy lze souhlasit. Hranice zastavitelného a nezastavitelného území a tedy i hranice rozvojového, transformačního, stabilizovaného a nerozvojového území nejsou ve vyhlášce zmíněny ani jako část směrná, jedná se tedy pouze o pojmy informativní. Z hlediska současného územního plánu se podle oddílu 8 a 16 vyhlášky č. 32/1999 Sb. v zastavitelném území rozlišují území rozvojové, v němž se přepokládá významnější rozvoj a kde je zpravidla stanovena míra využití území, dále stabilizované území, tvořené stávající souvislou zástavbou a stabilizovanou hmotovou strukturou, v němž se nepředpokládá významný rozvoj a kde není stanovena míra využití území; z hlediska limitů rozvoje je možné pouze zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé stavební činnosti. Dále se rozlišuje transformační území s nevyužívanými nebo nevhodně využívanými plochami, v němž se předpokládá nový rozvoj s novým funkčním využitím a strukturou, kde je zpravidla stanovena míra využití území, a nerozvojové území, ve kterém v důsledku jejich využití, např. záplavového území, ochranných pásem apod. je možné pouze zachování stávajících staveb bez možnosti další stavební činnosti. Ve funkční ploše OB, kde se stavba umísťuje, není územním plánem stanovena míra využití území. Podle opatření obecné povahy č. 6/2009, kterým byla vydána změna územního plánu č. Z 1000/00, je závaznou částí územního plánu celá příloha č. 1 a 2. Lze tedy shrnout, že podle územního plánu platného v době vydání napadeného rozhodnutí byl záměr v souladu s územním plánem, neboť se nacházel v ploše označené jako zastavitelné území, aniž by bylo možné ho podřadit pod některý z „informativních“ pojmů jako zastavitelné území rozvojové, transformační, stabilizované či nerozvojové. Pokud jde o současný územní plán, i s ním je záměr v souladu, neboť jeho realizací se nepředpokládá rozsáhlá stavební činnost a nejedná se o souvislou zástavbu. Jedná se o území s dosavadním charakterem, daným stávajícími funkčními vazbami, které se nebudou zásadně měnit, v němž existuje vyjasněná představa dlouhodobého využití. K názoru žalobce na bezpředmětnost vyjádření pořizovatele územního plánu o souladu s územním plánem žalovaný uvedl, že je v kompetenci stavebního úřadu ověřit, zda záměr vyhovuje územně plánovací dokumentaci. Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. e) zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále „stavební zákon“), je pořizovatel dotčeným orgánem státní správy v územním řízení z hlediska uplatňování záměrů územního plánování, pokud nevydává územní rozhodnutí. Ve smyslu tohoto ustanovení měl stavební úřad stanovisko pořizovatele k dispozici. C. Obsah vyjádření osoby zúčastněné na řízení Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že žalovaný pojem „nízkopodlažní zástavba“ zcela srozumitelně a logicky objasnil a vyložil. Při svých úvahách vyšel z územního plánu hl. m. Prahy, který obsahoval rozlišení budov na výškové, středně vysoké a nízké. Platný územní plán sídelního útvaru hl. m. Prahy takové rozlišení již neobsahuje. Žalovaný tedy vyšel při svém výkladu ze zcela konkrétního dokumentu, který lze považovat sice za právně nezávazný, leč jistě za právně významný. Jeho aplikace při výkladu pojmu „nízkopodlažní“ stavby je právně možná, z hlediska skutkových okolností vhodná, a vzhledem k právní síle, kterou požíval, důvěryhodná. Ostatně tato kritéria byla přijata do územního plánu na základě široce přijatého konsensu odborné veřejnosti, zejména ze strany architektů, který zůstává nadále platný a existující, bez ohledu na to, že územní plán v této podobě byl zrušen. Dle názoru osoby zúčastněné na řízení již jen při použití tohoto pravidla lze nutně dospět k závěru, že umisťovaná stavba předpoklady „nízkopodlažnosti“ splňuje, a to s ohledem na to, že je výrazně zasazena do svahu a 5. nadzemní podlaží je ustupující. Tyto skutečnosti představují podstatné kompoziční znaky, které jednoznačně umožňují umístění vyšší budovy než stavby o čtyřech nadzemních podlažích. Podle osoby zúčastněné na řízení z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá zcela jednoznačná argumentace žalovaného, konkrétní úvahy, na základě kterých k závěru dospěl, vylučující jakýkoli postup nebo způsob hodnocení nízkopodlažnosti budov, který by připouštěl klasifikaci „jakkoli vysokých budov“ jako nízkopodlažní zástavby. Závěr žalovaného je navíc potvrzen a podpořen zněním čl. 3 odst. 1 písm. j) vyhlášky OTPP, který právě na takové okolnosti, jako je zasazení do svahu, myslí, a za tím účelem stanovuje způsob určení podzemního a nadzemního podlaží s ohledem na úroveň podlahy pod terénem. Podle osoby zúčastněné na řízení rovněž není důvodné tvrzení, že žalovaný se nezabýval otázkou „dostavby stávající obce“. Žalovaný se řídil závazným pokynem Městského soudu v Praze. Otázkou dostavby stávající obce se žalovaný zabýval v předcházejícím řízení, i v napadeném rozhodnutí. Žalovaný se zabýval stavbou i z hlediska, zda vyhovuje území, do kterého se začleňuje, přezkoumal rozhodnutí stavebního úřadu a dospěl k závěru, že stavební úřad se podrobně zabýval otázkou umístění stavby, a jejím architektonickým a urbanistickým řešením ve vztahu k okolí, tedy i ve vztahu k okolním stavbám, a území, do kterého se stavba umisťuje. Je rovněž nesporným faktem, a z napadeného rozhodnutí to rovněž vyplývá, že stavba se umisťuje na stavebním pozemku, na kterém byla v minulosti již stavba umístěna a postavena, a to na místo bývalé vily „Božínka“ cestovatele A. V. Friče. Z hlediska splnění předpokladu „dostavby stávající obce“ je tedy zcela zřejmé, že v případě, kdy se umisťuje jedna stavba namísto odstraněné předchozí stavby, jedná se v podstatě o stavbu v místě stávající obce, nikoli o dostavbu stávající obce, která z logiky svého pojmu předpokládá rozšiřování zastavitelného území a výstavbu staveb na pozemcích, které dosud zastavěny nebyly. K otázce souladu stavby s územním plánem osoba zúčastněná na řízení uvádí, že otázkou souladu záměru s územně plánovací dokumentací se již na základě shodných námitek žalobců zabýval Městský soud v rozsudku č. j. 5 Ca 372/2008-84 ze dne 10. 3. 2011, v tomto bodě správní žalobě nevyhověl a dospěl k závěru, že tvrzení žalobců, že „rozhodnutí stavebního úřadu a žalovaného jsou nepřezkoumatelná, neboť se nevyjadřují ke zvýšení míry využití území a není zřejmé, jakými úvahami se stavební úřad a žalovaný řídili a z jakých důvodů bylo navýšení míry využití území shledáno v souladu s architektonickými a urbanistickými hodnotami“, jsou nedůvodná. Proti tomuto rozsudku podal žalobce kasační stížnost, avšak nikoli do rozhodnutí soudu o tomto žalobním bodě, nýbrž pouze z důvodu tvrzené nedostatečnosti odůvodnění souladu stavby se stavební uzávěrou. Žalovaný se nadto v napadeném rozhodnutí opětovně zabýval souladem záměru s územním plánem, vyžádal aktualizované stanovisko pořizovatele územně plánovací dokumentace a odůvodnil soulad záměru z hlediska urbanistického a architektonického. D. Obsah správního spisu a průběh předcházejících řízení Městský soud v Praze při posouzení věci vycházel z obsahu správního spisu a z obsahu svých předchozích rozhodnutí v této věci. Zejména je třeba poukázat na následující rozhodné skutečnosti: Žádost o umístění předmětné stavby byla podána dne 27. 7. 2007 společností PREMIUM real. s.r.o. Výzvou ze dne 2. 8. 2007 byl žadatel vyzván k doplnění návrhu o vyjádření Státní energetické inspekce a o stanovisko k navýšení kódu míry využití území. Vyjádření Útvaru rozvoje hl. m. Prahy č. j. URM 11076/07 ze dne 21. 12. 2007 je založeno do dokumentace správního spisu. Uvádí se v něm, že podle platného územního plánu se předmětné pozemky nalézají ve funkční ploše OB - čistě obytné území, LR – lesní porosty. Pro funkční plochu OB není určen kód míry využití území, jedná se o stabilizované území, pro které podle Oddílu 8 – Míra využití území a prostorové uspořádání vyhlášky č. 32/1999 platí: (4) Stabilizované území je zastavitelné území, které je tvořeno stávající souvislou výstavbou a stabilizovanou hmotovou strukturou, v němž územní plán nepředpokládá významný rozvoj, proto zde není stanovena místa využití území a z hlediska limitů rozvoje je možné pouze zachování stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé stavební činnosti. (5) Při umisťování staveb v území bez stanoveného kódu míry využití území bude v rámci územního řízení vyčíslen navrhovaný kód míry využití území pro předmětný pozemek nebo pro záměrem vymezené území. Při posuzování souladu záměru s územním plánem bude prioritou soulad se stávající mírou využití území převažující v okolí posuzované stavby, charakterem zástavby, hmotovým členěním a výškovou hladinou okolní zástavby. Navýšení stávající míry využití území ve stabilizovaných územích je podmíněno rozhodnutím o úpravě územního plánu. Vyjádření dále poukazuje na kontrolní výpočet míry využití území, provedený URM (KPP=3,0, což odpovídá kódu K). Konstatuje, že v dokumentaci se jako referenční území uvádějí vybrané pozemky v okolí západně od ulice Jinonické, u kterých KPP dosahuje hodnoty 1,7, avšak podél východního kraje ulice Jinonická směrem na sever jsou realizovány pouze ojedinělé solitérní objekty a souvislé plochy zeleně, které jsou součástí celoměstského systému zeleně, nedovolují vytvoření souvislé zástavby. Proto je navržený objekt možno považovat za solitér, který nezakládá možnost vytvoření nové souvislé zástavby s obdobně vysokou mírou využití území. Uzavírá, že předložený návrh řešení obytného domu Božínka z hlediska funkčního využití je v souladu s územním plánem a s přihlédnutím k solitérní poloze objektu je možné souhlasit s navrženou mírou využití území. Rozhodnutím ze dne 15. 4. 2008, čj. OUR.Koš. p. 1439-1028/07-Za-UR stavební úřad rozhodl o umístění předmětné stavby a dále o změně využití území. Ve výroku rozhodnutí popsal umisťovanou stavbu a změnu využití území a rozhodl o námitkách účastníků řízení. K posouzení souladu záměru s veřejným zájmem stavební úřad uvedl, že navrhované umístění je v souladu s územním plánem sídelního útvaru hl. m. Prahy, ve znění změn, jedná se o stavbu bytového domu, která je navrhována v ploše s funkčním využitím OB - čistě obytné území - bez podrobnější regulace. K posouzení záměru z hlediska jeho souladu s Regulativy funkčního využití a prostorového uspořádání území hl. m. Prahy, Oddíl 8 čl. (4) a čl. (5) konstatoval, že předmětná dokumentace byla zpracována a posuzována i s ohledem na čl. (5), který však byl ke dni 15. 1. 2008 bez náhrady vypuštěn úpravou č. U 0615/2008. Stavební úřad posoudil dokumentaci s ohledem na uvedená ustanovení a konstatoval, že návrh bytového domu svým hmotovým řešením reaguje na konfiguraci terénu tak, že jednotlivá podlaží terasovitě stoupají od ulice Jinonická směrem k lesnímu pozemku. Stavební úřad neposoudil území, v němž se stavba umisťuje, jako území, které je tvořeno stávající souvislou zástavbou a stabilizovanou hmotovou strukturou dle Odd. 8 čl. (4), neboť při východní straně ulice Jinonická se jedná o umístění solitérního objektu, jehož poloha je dána v územním plánu solitérním umístěním funkce OB v rozsáhlých plochách LR. Z hlediska architektonického a urbanistického se jedná o kvalitní architektonické řešení stavby vč. jejího vhodného začlenění do terénu. Navrhovaný dům se umisťuje na vlastních pozemcích žadatele - parc. č. 1439 a 1440 o celkové výměře 7 451 m2, zastavitelná plocha OB činí cca 1507 m2 (z této plochy bude zastaveno cca 875 m2) a 5 944 m2 je v ploše LR. V dokumentaci bylo provedeno porovnání koeficientů podlažních ploch (KPP) pro pozemky par. č. 1053, 1090 a 1091, 1082 a 1083 se stávající zástavbou a KPP navrhovaného domu. Z porovnání vyplývá, že hodnota KPP stávajících staveb se pohybuje na úrovni 1,7, což odpovídá kódu míry využití „G“. Navrhovaná stavba dosahuje koeficientu KPP 2,28, který odpovídá kódu míry využití „H“. Hodnota KPP pro navrhovanou stavbu tedy převyšuje hodnoty KPP vypočítané pro některé vybrané stavby okolní stávající zástavby. Přesto, s ohledem na výše uvedené posouzení, stavební úřad považuje navrhovanou stavbu v tomto konkrétním místě za akceptovatelnou. Stavební úřad dále posoudil soulad stavby s obecnými technickými požadavky na výstavbu stanovenými vyhl. č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy a dospěl k závěru, že stavba je v souladu zejména s čl. 4 odst. 1, 2, 10 a 11. Nejbližší okolí navrhované stavby tvoří zástavba při západním chodníku ulice Jinonická (přes ulici). Jedná se o souvislou zástavbu tvořenou především solitérními, původně zejména secesními stavbami na samostatných parcelách. Navrhovaná novostavba se umisťuje jako samostatný objekt při východním chodníku Jinonické ulice, kde je s ohledem na terénní podmínky (stráň zvedající se od ulice) stávající zástavba sporadická a bez zjevné architektonické návaznosti na stávající zástavbu při západní straně komunikace. Stavební úřad neshledal souvislost s existujícími stavbami v architektonickém řešení návrhu a stavbu posoudil jako samostatný objekt na pozemcích bývalé usedlosti Božínka. Navrhované řešení představuje architektonicky kvalitní moderní bytový dům, který je v terasovitě členěných hmotách vhodně zasazen do terénu pozemků stavby. Architektonické řešení stavby a její začlenění do území stavební úřad posoudil jako akceptovatelné. Navrhovaná stavba respektuje omezení vyplývající z právních předpisů chránících veřejné zájmy. Dotčené orgány se k umístění stavby vyjádřily kladně, podmínky, na které svůj souhlas případně vázaly, jsou zahrnuty do podmínek tohoto rozhodnutí. Umístění stavby odpovídá požadavkům na zachování zdravého životního prostředí a pohody bydlení; pojem „pohoda bydlení“ je třeba vnímat jako souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, pohoda bydlení je dána kvalitou jednotlivých složek životního prostředí; stavební úřad zkoumal, zda nebyly překročeny limitní hodnoty negativních účinků, tj. zejména hluku, množství škodlivin v ovzduší, intenzita oslunění a osvětlení a zde odkázal na dokladovou část předloženou žadatelem. V původním rozhodnutí o odvolání žalobce žalovaný k obdobným odvolacím námitkám jako v nyní uplatněné žalobě uvedl následující: K aplikaci vyhlášky č. 3/1999 Sb. hl. m. Prahy, uvedl, že podle čl. 3 uvedené vyhlášky lze stavební činnost v oblasti klidu provádět mj. pouze na místech k tomu určených územně plánovací dokumentací. Výstavba objektů pro bydlení a objektů potřebné občanské vybavenosti je v oblastech klidu omezena na dostavbu stávajících obcí a realizuje se formou výstavby rodinných domků a nízkopodlažní zástavby odpovídající architektonické kvality. Termín nízkopodlažní zástavba, uvedený ve vyhl. č. 3/1991 Sb. hl. m. Prahy není v pojmech stavebního zákona, vyhl. o TPP ani v citované vyhlášce specifikován. V odůvodnění rozhodnutí se stavební úřad podrobně zabýval otázkou umístění stavby a jejím architektonickým a urbanistickým řešením ve vztahu k okolí. Stavba má sice 5 nadzemních podlaží, z toho páté ustupující, ale zvolené řešení odpovídá místu, na kterém je umístěna. Navrhovaný objekt je zaříznutý do svahu, pro celý objekt je charakteristické terasovité formování hmot, které vychází ze stávajícího členění stráně. Ve spise je doloženo rozhodnutí odboru ochrany prostředí MHMP čj. S-MHNP-255390/05/OOP-V-1434/R-359/Pra ze dne 9. 2. 2006, kterým se uděluje souhlas k umístění a povolení stavby a jímž je záměr jako celek ohodnocen jako zásah, který negativním způsobem nesnižuje přírodní, kulturní i historickou charakteristiku místa a přírodní hodnotu, ale mění jeho estetickou hodnotu způsobem, který lze akceptovat. Dotčený orgán se zabýval i žádostí o vydání rozhodnutí k zásahu do významného krajinného prvku les a k tomu uvedl, že vzhledem k tomu, že navrhovatel upustil od výstavby teras a posunul stavbu západním směrem, nedochází k dotčení významného krajinného prvku les a vydání rozhodnutí je bezpředmětné. K otázce souladu stavby s územním plánem uvedl, že dokumentace byla zpracována s ohledem na platnou územně plánovací dokumentaci včetně úpravy U 0615/2008, která platí od 15. 1. 2008. Stavební úřad správně posoudil, že navrhované umístění stavby je s územním plánem v souladu. Ve funkční ploše OB, kde se stavba umisťuje, není stávající souvislá zástavba. Jedná se o solitérní funkční plochu rozměru 1523 m2 v zastavitelném území, sousedící ze tří stran s nezastavitelným územím určeným územním plánem pro zeleň – lesní porosty (LR), která je součástí celoměstského systému zeleně, a ze čtvrté strany s komunikací Jinonická. Regulativy funkčního a prostorového uspořádání území hl. m. Prahy ve znění změny v napadeném rozhodnutí stavební úřad použil jako vhodné interpretační vodítko pro posuzování cílů územního plánování. OST MHMP souhlasí s názorem stavebního úřadu, že nejde o stabilizované území. Ust. Odd. 8 čl. (5) regulativů, týkající se vyčíslení kódu míry využití území, nemusel stavební úřad, vzhledem k situaci v území (absence stávající zástavby ve funkční ploše) vůbec použít. Žalobce napadl toto rozhodnutí žalobou, v níž uplatnil obdobné námitky jako v nyní projednávané žalobě, o níž rozhodl Městský soud v Praze původně rozsudkem ze dne 10. 3. 2011, č. j. 5 Ca 372/2008-84 (žalobu zamítl). Pokud jde o aplikaci vyhlášky č. 3/1991 Sb. hl. m. Prahy o zřízení oblastí klidu v hlavním městě Praze a vyhlášení stavební uzávěry pro tyto oblasti, Městský soud v Praze připustil, že stavební úřad ve svém rozhodnutí neřešil soulad navrženého záměru s čl. 3 odst. 2 písm. b) vyhl. č. 3/1991 Sb. hl. m. Prahy, avšak s podrobným odůvodněním uvedl, že navrhovaná stavba respektuje omezení vyplývající z právních předpisů chránících veřejné zájmy a podrobně popsal i začlenění stavby do terénu. Pojem „nízkopodlažní zástavba“ uvedený v čl. 3 odst. 2 písm. b) vyhl. č. 3/1991 Sb. hl. m. Prahy není touto vyhláškou, stavebním zákonem, ani vyhl. o OTPP podrobněji specifikován. Žádným předpisem tedy není stanoven konkrétní počet podlaží či jiné parametry stavby podřaditelné pod pojem „nízkopodlažní zástavba“. Uvedený pojem je proto zapotřebí aplikovat ve vztahu ke konkrétní umisťované stavbě, k charakteru místa, na kterém má být umístěna a ve vztahu k účelu vyhlášky č. 3/1991 Sb., v níž je tento pojem obsažen. To žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí podle mínění soudu postačujícím způsobem učinil, když uvedl, že stavba má sice pět nadzemních podlaží, ale zvolené řešení odpovídá místu, na kterém je umístěna. Navrhovaný objekt je zaříznutý do svahu, pro objekt je charakteristické terasovité formování hmot, které vychází ze stávajícího členění stráně. Pro výklad pojmu „nízkopodlažní zástavba“ nelze určit počet podlaží bez ohledu na charakter daného terénu, ale je zapotřebí, aby výkladem tohoto pojmu a jeho aplikací na danou umisťovanou stavbu bylo respektováno poslání oblastí klidu dle čl. 2 vyhl. č. 3/1991 Sb., podle kterého posláním oblastí klidu je zachovat a trvale chránit vymezené části území pro jejich přírodovědné, krajinné a estetické hodnoty, umožnit jejich využití k rekreaci i poučení občanů a celkově přispět ke zlepšení prostředí města. Žalovaný při řešení uvedené odvolací námitky poukázal na rozhodnutí odboru ochrany prostředí Magistrátu hl. m. Prahy, jímž byl udělen souhlas k umístění a povolení stavby v přírodním parku Košíře Motol podle § 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. v návaznosti na vyhlášku č. 3/1991 Sb. MHP. Byť se toto rozhodnutí nezabývalo omezením stanoveným stavební uzávěrou vyhlášenou vyhl. č. 3/1991 Sb. hl. m. Prahy, vycházelo mimo jiné i z čl. 2 a z čl. 3 odst. 1 vyhlášky č. 3/1991 Sb. hl. m. Prahy. Rozhodnutím byl hodnocen vliv stavby na krajinný ráz z hlediska estetických a přírodních hodnot (§ 12 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb.) se závěrem, jde o zásah, který negativním způsobem nesnižuje přírodní, kulturní i historickou charakteristiku místa a přírodní hodnotu, ale mění jeho estetickou hodnotu způsobem, který lze akceptovat. Pokud jde o soulad s územním plánem, Městský soud v Praze konstatoval, že požadavkem ochrany urbanistických a architektonických hodnot se v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí stavební úřad podrobně zabýval. Zdůvodnil, proč území, v němž se stavba umisťuje, neposoudil jako území, které je tvořeno stávající souvislou zástavbou a stabilizovanou hmotovou strukturou dle Odd. 8 čl. (4) Regulativů funkčního a prostorového uspořádání území hl. m. Prahy, uvedl, že navrhovaná novostavba se umisťuje jako solitérní objekt při východní straně ulice Jinonická se sporadickou stávající zástavbou bez zjevné architektonické návaznosti na zástavbu při západní straně této ulice, konstatoval kvalitní architektonické řešení stavby včetně vhodného začlení do terénu v terasovitě členěných hmotách. Žalobce v podané žalobě (oproti dřívějšímu odvolání) proti konkrétním závěrům stavebního úřadu žádné konkrétní žalobní námitky nevznesl. Narušení architektonických a urbanistických hodnot shledává žaloba ve zvýšení míry využití území. Pokud jde o míru využití dotčeného území při realizaci předmětného záměru a její srovnání s okolní zástavbou, stavební úřad v prvostupňovém rozhodnutí uvedl, že hodnota KPP pro navrhovanou stavbu přesahuje hodnoty KPP vypočítané pro vybrané stavby okolní zástavby, přesto však považuje navrhovanou stavbu v daném místě za akceptovatelnou. Výslovně pak konstatoval, že je tomu tak s ohledem na shora uvedené (v odůvodnění rozhodnutí podrobně popsané) posouzení. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že ve funkční ploše OB, kde se stavba umisťuje, není stávající souvislá zástavba, jedná se o solitérní funkční plochu v zastavitelném území, sousedící ze tří stran s nezastavitelným územím určeným územním plánem pro zeleň – lesní porosty (LR), která je součástí celoměstského systému zeleně a ze čtvrté strany s komunikací Jinonická. Souhlasil se závěrem stavebního úřadu, že stavba není umisťována ve stabilizovaném území a konstatoval, že vzhledem na situaci v území (absenci stávající zástavby ve funkční ploše) nemusel stavební úřad ustanovení Odd. 8 čl. (5) regulativů, týkající se vyčíslení kódu míry využití území, vůbec použít. Pokud tedy žalobce namítl, že vydaná rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, neboť se nevyjadřují ke zvýšení míry využití území a pokud dále namítl, že není zřejmé, jakými úvahami se stavební úřad a žalovaný řídili a z jakých důvodů bylo navýšení míry využití území shledáno v souladu s architektonickými a urbanistickými hodnotami, pak tato žalobní námitka nemůže být důvodná. Žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze podal kasační stížnost, v níž vymezil stížní bod toliko do závěrů Městského soudu v Praze ohledně aplikace vyhlášky č. 3/1991 Sb. hl. m. Prahy. Nejvyšší správní soud na základě této kasační stížnosti rozsudek Městského soudu v Praze rozsudkem ze dne 22. 6. 2011, č. j. 1 As 66/2011-122, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud konstatoval, že článek 2 předmětné vyhlášky stanoví, že „posláním oblastí klidu je zachovat a trvale chránit vymezené části území pro jejich přírodovědné, krajinné a estetické hodnoty, umožnit jejich využití k rekreaci i poučení občanů a celkově přispět ke zlepšení prostředí města. Oblasti klidu tak představují specifickou velkoplošnou ochranu zachovalé přírodní krajiny ve městě“. Podle jejího čl. 1 se zřizují tři oblasti klidu, mezi nimi i oblast „Košíře-Motol“. Z vymezení oblastí klidu obsaženého v Příl. 1 předmětné vyhlášky, vyplývá, že součástí oblasti klidu „Košíře-Motol“ jsou i tři pozemky v k. ú. Košíře (č. 1439, 1440 a 2026/1), na nichž má být zbudován „Obytný dům Božínka“. I na tyto pozemky se tedy vztahují omezení daná vyhláškou o zřízení oblastí klidu. Ta v čl. 3 odst. 2 písm. b) dále stanoví, že „výstavby objektů pro bydlení a objektů potřebné občanské vybavenosti je v oblastech klidu omezena na dostavbu stávajících obcí a realizuje se formou výstavby rodinných domků a nízkopodlažní zástavby odpovídající architektonické kvality. Intenzivní zástavba sídlištního typu je zcela vyloučena“. Umisťování staveb v daném území je tedy obecně povoleno pouze při naplnění dvou přesně daných kumulativních podmínek (tj. jedná se o dostavbu stávající obce, která je realizována formou výstavby rodinných domků či nízkopodlažní zástavby odpovídající architektonické kvality). Umisťovaná stavba je bez pochyb objektem pro bydlení. V daném případě bylo tedy povinností stavebního úřadu ex officio posoudit, zda „Obytný dům Božínka“ splňuje současně obě podmínky pro výstavbu v oblasti stavební uzávěry, tedy zda se jedná o dostavbu stávající obce, a to formou rodinného domu či nízkopodlažní zástavby. Územní rozhodnutí vydané stavebním úřadem vyhlášku o zřízení oblastí klidu vůbec nezmiňuje a neobsahuje tedy ani úvahy o naplnění shora uvedených podmínek. V návaznosti na tento nedostatek uplatnili žalobci v odvolání proti územnímu rozhodnutí mimo jiné i námitku nesouladu umisťované stavby se stavební uzávěrou. Žalovaný v rozhodnutí o odvolání k námitce nevypořádání se s podmínkami stavební uzávěry sice uvedl, že se na dané území vztahuje stavební uzávěra; konstatoval, že musí být naplněny podmínky ve smyslu čl. 3 odst. 2 písm. b) vyhlášky o zřízení oblastí klidu a že pojem „nízkopodlažní zástavba“ není ve stavebním zákoně, ve vyhlášce o obecných technických požadavcích na výstavbu v hl. m. Praze, ani ve vyhlášce o zřízení oblastí klidu definován. Uvedl, že stavební úřad se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval otázkou umístění stavby a jejím architektonickým a urbanistickým řešením. Žalovaný k tomu doplnil, že „stavba má sice pět nadzemních podlaží, z toho páté ustupující, ale zvolené řešení odpovídá místu, na kterém je umístěna. Navržený objekt je zaříznutý do svahu, pro celý objekt je charakteristické terasovité formování hmot, které vychází ze stávajícího členění stráně.“ Následně žalovaný odkazuje na rozhodnutí odboru ochrany prostředí Magistrátu hl. m. Prahy, kterým uděluje souhlas s umístěním a povolením stavby v přírodním parku Košíře. Toto rozhodnutí však bylo vydáno podle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, v návaznosti na vyhlášku o zřízení oblastí klidu. Rozhodnutí se tedy vypořádávalo s otázkou snížení či změny krajinného rázu v přírodním parku Košíře – Motol umístěním stavby „Obytný dům Božínka“. Ačkoli uvedené rozhodnutí odboru ochrany prostředí odkazuje na vyhlášku o zřízení oblastí klidu, nepojednává v žádném ohledu o naplnění podmínek pro umisťování staveb v oblasti stavební uzávěry ve smyslu čl. 3 odst. 2 písm. b) předmětné vyhlášky (ostatně takové posuzování ani nespadá do působnosti odboru ochrany prostředí). Dle názoru Nejvyššího správního soudu se žalovaný s námitkou ohledně rozporu umisťované stavby se stavební uzávěrou nevypořádal přesvědčivým způsobem. Pojem „nízkopodlažní zástavba“ obsažený v čl. 3 odst. 2 písm. b) vyhlášky o zřízení oblastí klidu spadá do kategorie tzv. neurčitých právních pojmů; jejich definování obecně v právních předpisech pro jejich povahu samu není vhodné, dokonce ani možné. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy, nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit. Bylo tedy na stavebním úřadu (resp. na žalovaném), aby alespoň rámcově objasnil obsah pojmu „nízkopodlažní zástavba“ a z hlediska tohoto vymezení následně posoudil, zda umisťovanou stavbu lze do vyloženého rámce zařadit. Takové úvahy však postrádá jak rozhodnutí stavebního úřadu, tak žalovaného. Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 6. 2. 2012, č. j. 5A 243/2011-142, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu uvedeným ve zrušovacím rozsudku, v dalším řízení opětovně přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného a posoudil je jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť žalovaný se nedostatečně vypořádal s námitkou uplatněnou v odvolání ohledně rozporu umisťované stavby se stavební uzávěrou. Žalovanému uložil, aby v dalším řízení ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu rámcově objasnil obsah pojmu „nízkopodlažní zástavba“ a z hlediska tohoto vymezení následně posoudil, zda umisťovanou stavbu lze do vyloženého rámce zařadit, a své závěry rozvedl ve vydaném rozhodnutí. Žalovaný v nyní napadeném rozhodnutí k námitkám žalobce uvedl následující: V otázce aplikace čl. 3 odst. 2 písm. b) vyhlášky o zřízení oblastí klidu žalovaný konstatoval, že uvedený předpis neobsahuje definici nízkopodlažní zástavby. Vzhledem k tomu, že tento pojem není definován ani v žádném dalším právním předpise, bylo třeba na podporu názoru, že navrženou stavbu lze v území umístil, použít jakýkoliv podklad, který by použitý pojem ozřejmil. Žalovaný na základě zkušeností s obsahem územně plánovací dokumentace v hl. m. Praze použil terminologii užitou v územním plánu hl. m. Prahy, schváleném vládou ČSR usnesením č. 23 ze dne 21. 1. 1986. Přestože se jedná o dokumentaci dnes již neplatnou, lze při výkladu, co lze chápat pod pojmem nízkopodlažní zástavba, vycházet z tohoto materiálu. Uvedený územní plán ve směrnici pro uspořádání území hl. m. Prahy v části bydlení uvádí, že v obytných územích je třeba respektovat určení výškových pásem pro budovy výškové (nad 8 nadzemních podlaží), středně vysoké (5 až 8 nadzemních podlaží), nízké (do 4 nadzemních podlaží) a rodinné domky, ovšem s tím, že lze ojediněle v těchto pásmech umístit i objekty vyšší či nižší. Za nízkopodlažní obytnou zástavbu lze tedy považovat takovou zástavbu, kde výškové pásmo zpravidla nepřevyšuje hodnotu 4 nadzemních podlaží s možností umístění ojediněle vyšších objektů tam, kde je to kompozičně zdůvodněno. Z dokumentace záměru vyplývá, že stavební úřad posuzoval a umístil stavbu bytového domu na svažitém terénu při severovýchodní hraně komunikace Jinonická. Objekt má půdorysný tvar obdélníka o max. rozměrech 48,60 x 18,80 m, s podélnou osou rovnoběžnou s komunikací. Hmota objektu je navržena tak, že sleduje terénní sklon, tedy postupně stoupá v terasách od ulice Jinonické severovýchodním směrem. Bytový dům je propojen ve třech spodních podlažích, ve vyšších podlažích se rozděluje do dvou totožných terasových hmot. Po přezkoumání výkresové dokumentace dospěl odvolací orgán k závěru, že vzhledem k umístění objektu do svažitého terénu není předmětem umístění stavba se dvěma podzemními a 5 nadzemními podlažími, jak stanovuje podmínka č. 3 odvoláním napadeného rozhodnutí, ale stavba se 4 podzemními a 3 nadzemními podlažími. K tomuto závěru dospěl odvolací orgán na základě definice obsažené v ustanovení čl. 3 odst. 1 písm. j) vyhl. o OTPP, podle kterého je podzemním podlažím takové podlaží, které má úroveň podlahy nebo její větší části níže než 0,80 m pod nejvyšším bodem přilehlého terénu v pásu širokém 3 m po obvodu stavby. Podlaží s vyšší úrovní podlahy, včetně podlaží ustupujícího, je podlažím nadzemním. Stavba bytového domu je navržena ve svažitém terénu a jeho severovýchodní stěna bude až do výškové úrovně 245,85 m n. m. (Bpv) pod terénem. Podlaha v dokumentaci označovaného 2. podzemního podlaží bude na kótě 234,00 m n. m. pouze o 60 cm níže než niveleta vozovky komunikace Jinonické. Podlaha v uváděném 2. nadzemním podlaží bude na kótě 243,00 m n. m. a 3. nadzemní podlaží na kótě 246,00 m n. m. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že tzv. 2. nadzemní podlaží a podlaží nižší budou ve smyslu ustanovení vyhl. o OTPP podlažími podzemními, neboť podlaha tohoto podlaží je 2,85 m pod úrovní terénu bezprostředně navazujícího na stavbu ze severovýchodní strany a z větší části níže než 0,80 m pod nejvyšším bodem přilehlého terénu. Vzhledem k okolní zástavbě, kde se vyskytují stavby nedosahující ani 4 nadzemních podlaží, ale i stavby tuto hodnotu převyšující, lze především s ohledem na svažitost terénu a tomu odpovídajícímu návrh architektonického ztvárnění zamýšlené stavby považoval tuto stavbu za odpovídající jak „nízkopodlažní“ zástavbě, tak stavbě vyhovující území, do kterého se začleňuje. Dále žalovaný konstatoval, že v dalším lze odkázat na odůvodnění předchozího rozhodnutí odvolacího orgánu, kde posoudil, zda napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení, odpovídá zákonným ustanovením stavebního zákona a správního řádu a vypořádal se s uplatněnými odvolacími důvody. K námitce rozporu záměru s územně plánovací dokumentací žalovaný nad rámec tohoto konstatování uvedl, že záměr výstavby bytového domu je situován v území zastavitelném v ploše s funkčním využitím OB - čistě obytné, bez stanoveného kódu míry využití území. Záměr je v souladu s územním plánem jak v době vydání napadeného rozhodnutí, tak v současné době. Z hlediska urbanistického a architektonického lze záměr hodnotit rovněž jako vyhovující danému prostoru, neboť reaguje na konfiguraci terénu a přes svůj zcela moderní charakter vhodně doplňuje stávající starší zástavbu. Názor obsažený v odvolání o tom, že stavební úřad nepřímo dovodil, že se jedná o transformační území, kde se předpokládá nový rozvoj s novým funkčním využitím, je spekulativního charakteru za účelem zpochybnit soulad záměru s územním plánem. Taková skutečnost však z posouzení stavebního úřadu, jak je obsaženo v napadeném rozhodnutí, neplyne. E. Posouzení věci Městský soud v Praze napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí, jež mu předcházelo, přezkoumal v mezích žalobcích bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že žaloba je v části žalobních námitek, konkrétně v námitce týkající se posouzení souladu záměru s vyhláškou č. 31/1991Sb. hl. m. Prahy, důvodná. Jak již bylo zmíněno, podle čl. 2 vyhlášky č. 3/1991 Sb. hl. m. Prahy je posláním oblastí klidu zachovat a trvale chránit vymezené části území pro jejich přírodovědné, krajinné a estetické hodnoty, umožnit jejich využití k rekreaci i poučení občanů a celkově přispět ke zlepšení prostředí města. Oblasti klidu tak představují specifickou velkoplošnou ochranu zachovalé přírodní krajiny ve městě. Podle čl. 3 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 3/1991 Sb. hl. m. Prahy je výstavba objektů pro bydlení a objektů potřebné občanské vybavenosti v oblastech klidu omezena na dostavbu stávajících obcí a realizuje se formou výstavby rodinných domků a nízkopodlažní zástavby odpovídající architektonické kvality. Intenzivní zástavba sídlištního typu je zcela vyloučena. Jak vyplývá z právního názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřeného v rozsudku ve věci sp. zn. 1 As 66/2011-122, ustanovení čl. 3 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 3/1991 Sb. hl. m. Prahy obsahuje pro přípustnou výstavbu v oblastech klidu dvě, a to kumulativní podmínky – první podmínkou je dostavba stávajících obcí, druhou pak charakter výstavby, definovaný jako „výstavba rodinných domků“ nebo „výstavba nízkopodlažní zástavby“ odpovídající architektonické kvality. Jde-li o podmínky kumulativní, vyplývá z tohoto konstatování logický závěr, že se správní orgán musí vypořádat ve svém rozhodnutí s existencí obou těchto podmínek. Žalovaný, v reakci na zrušující rozsudek Městského soudu v Praze, se zabýval obšírně existencí druhé zmiňované podmínky, tedy charakteru navrhované stavby. Úvahu týkající se podmínky první a základní, tedy zda jde či nejde o „dostavbu stávající obce“, však odůvodnění rozhodnutí žalovaného, jak bylo v úplnosti rekapitulováno výše, postrádá. Takovou úvahu postrádá konec konců i původní rozhodnutí žalovaného. Žalovaný jistou argumentaci, již by bylo lze vztáhnout k této podmínce, přináší teprve ve vyjádření k žalobě, pokud uvádí, že navrhovaná stavba „představuje dostavbu, v daném případě náhradu za původní, odstraněný objekt“. K argumentaci uplatněné teprve ve vyjádření k žalobě však soud nemohl přihlédnout. Nadto je třeba poukázat na to, že i pojem „dostavba stávající obce“ užitý v ustanovení čl. 3 odst. 2 písm. b) citované vyhlášky není pojmem jednoznačným, resp. pojmem s jasným jazykovým významem. I v případě tohoto pojmu jde o právní pojem relativně neurčitý, v rámci jehož interpretace je na správním orgánu, aby vymezil jeho rámcový obsah (tedy co lze typově považovat za dostavbu nějakého území) a posléze takto interpretovaný obsah aplikoval na konkrétní skutkový stav zjištěný v konkrétním řízení. Taková úvaha není zřejmá ani ve velmi stručné zmínce žalovaného ve vyjádření k žalobě. V tomto ohledu je tedy třeba přisvědčit námitce žalobce, že rozhodnutí žalovaného je co do posouzení naplnění této podmínky vyplývající z čl. 3 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 3/1991 Sb. hl. m. Prahy nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Částečně důvodnou shledal soud žalobu ovšem i v té části, v níž se žalobce vymezoval vůči posouzení druhé podmínky vyplývající z čl. 3 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 3/1991 Sb. hl. m. Prahy, tedy posouzení, zda navrhovaná stavba představuje „nízkopodlažní zástavbu“. Námitka žalobce se vztahuje v zásadě ke dvěma aspektům – jednak k samotnému vymezení rámcového obsahu neurčitého právního pojmu „nízkopodlažní zástavba“, jednak k jeho následné aplikaci na konkrétní předmět řízení. Pokud jde o samotné vymezení rámcového obsahu zmíněného neurčitého právního pojmu, žalovaný použil terminologii užitou naposledy v územním plánu hl. m. Prahy, schváleném vládou ČSR usnesením č. 23 ze dne 21. 1. 1986, konkrétně poukázal na to, že tento územní plán stanovil pravidlo, že v obytných územích je třeba respektovat určení výškových pásem pro budovy výškové (nad 8 nadzemních podlaží), středně vysoké (5 až 8 nadzemních podlaží), nízké (do 4 nadzemních podlaží) a rodinné domky, s tím, že lze ojediněle v těchto pásmech umístit i objekty vyšší či nižší. Z tohoto vymezení pak učinil závěr, že za nízkopodlažní obytnou zástavbu lze považovat takovou zástavbu, kde výškové pásmo zpravidla nepřevyšuje hodnotu 4 nadzemních podlaží, s možností umístění ojediněle vyšších objektů tam, kde je to kompozičně zdůvodněno. Žalobci lze do jisté míry přisvědčit v tom, že takové vymezení neurčitého právního pojmu je problematické v tom, že referenční rámec (4 podlaží) je vzápětí již v samotné definici obsahu neurčitého právního pojmu relativizován opět neurčitým dovětkem „ojediněle“ přípustných vyšších objektů tam, kde je to „kompozičně zdůvodněno“. Nelze souhlasit se žalobcem, že by takové vymezení obsahu neurčitého právního pojmu „nízkopodlažní zástavba“ bylo samo o sobě nepřípustné. To jistě ne. Z takového vymezení vyplývá, že základním referenčním rámcem nízkopodlažnosti jsou čtyři podlaží, nicméně lze podle názoru správního orgánu o nízkopodlažní zástavbě uvažovat s ohledem na kompozici objektu v prostorových souvislostech i v případě budov vyšších. Nejde tedy o výjimku, jež by nutně popírala základní referenční rámec. Na druhou stranu však takto koncipovaný výklad neurčitého právního pojmu klade velmi vysoké nároky na odůvodnění v případě, že navrhovaná stavba základní referenční rámec čtyř nadzemních podlaží bude překračovat. V takovém případě bude na správním orgánu, aby precizně v konkrétním případě odůvodnil splnění kritéria ojedinělosti a kompoziční přiměřenosti. Co do vymezení obsahu samotného pojmu „nízkopodlažní zástavba“ tedy nelze mít vůči odůvodnění napadeného rozhodnutí námitek. V čem však již lze dát žalobci za pravdu, je aplikace takto interpretovaného pojmu „nízkopodlažní zástavba“ na konkrétní stavbu, jež byla předmětem řízení o umístění stavby, z něhož napadené rozhodnutí žalovaného vzešlo. Žalovaný podstatnou část svého odůvodnění, jež se týká splnění podmínek vyplývajících z čl. 3 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 3/1991 Sb. hl. m. Prahy, věnuje „redefinici“ stavby, která byla v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně původně charakterizována jako stavba o 2 podzemních podlažích a 5 nadzemních podlažích, na stavbu sestávajících ze 4 podzemních a 3 nadzemních podlaží. V kontextu výše předestřeného průběhu řízení a v kontextu právě popsaného přístupu žalovaného k výkladu pojmu „nízkopodlažní zástavba“ se vskutku nelze ubránit dojmu účelovosti tohoto postupu. Žalovaný pro tuto „redefinici“ počtu podlaží užil pravidlo obsažené v ustanovení čl. 3 odst. 1 písm. j) vyhlášky OTPP, podle něhož se pro účely této vyhlášky se rozumí podzemním podlažím podlaží, které má úroveň podlahy nebo její větší části níže než 0,80 m pod nejvyšším bodem přilehlého terénu v pásmu širokém 3,0 m po obvodu stavby; podlaží s vyšší úrovní podlahy, včetně podlaží ustupujícího, je podlažím nadzemním. Městský soud v Praze však musí přisvědčit žalobci v tom, že toto pravidlo pro aplikaci podmínek vyhlášky č. 3/1991 Sb. hl. m. Prahy způsobem a s odůvodněním, jakým tak učinil žalovaný, nelze. Nelze totiž přehlédnout, že vymezení pojmů nadzemní a podzemní podlaží v ustanovení čl. 3 odst. 1 písm. j) vyhlášky OTPP je vyhrazeno „pro účely této vyhlášky“. Podle svého čl. 1 (Předmět úpravy) vyhláška OTPP stanoví základní požadavky na územně technické řešení staveb a zařízení a na účelové a stavebně technické řešení staveb a zařízení na území hlavního města Prahy, které náleží do působnosti Magistrátu hlavního města Prahy a úřadů městských částí, a dalších stavebních úřadů podle § 117, 118, 119, 120, 123 a 124 stavebního zákona. Pojmy vymezené v ustanovení čl. 3 se tedy nutně užijí pouze a jenom při aplikaci jednotlivých ustanovení vyhlášky OTPP, jež upravují blíže její předmět úpravy, nikoliv však již při aplikaci jiných předpisů s jiným předmětem úpravy. Na tom nic nemění ani žalovaným odkazovaný čl. 2 odst. 1 vyhlášky OTPP, který stanoví, že „podle této vyhlášky se postupuje při zpracování a pořizování územně plánovací dokumentace a územně plánovacích podkladů, při navrhování, umísťování, povolování nebo ohlašování, provádění, kolaudaci, užívání a odstraňování staveb a zařízení a při výkonu státního stavebního dohledu, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak“. Jde totiž o ustanovení týkající se aplikačního dosahu této vyhlášky v rámci předmětu její úpravy, nikoliv mimo něj. Toto ustanovení nevyjadřuje nic jiného než pravidlo subsidiarity, tj. že obsah vyhlášky vztahující se k jejímu předmětu úpravy se užije ve všech vymezených řízeních, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. V případě aplikace vyhlášky č. 3/1991 Sb. hl. m. Prahy tedy vyhláška OTPP není s ohledem na svůj předmět úpravy nijak přímo použitelné. Pokud tedy žalovaný pro účely výkladu pojmu „nízkopodlažní zástavba“, konkrétně k určení počtu podlaží pro účely tohoto pojmu, hodlal užít vymezení pojmu nadzemního a podzemního podlaží podle vyhlášky OTPP, bylo tak možné pouze podpůrně, při respektování účelu a předmětu úpravy vyhlášky č. 3/1991 Sb. hl. m. Prahy. Jak již bylo předznamenáno, účel vyhlášky č. 3/1991 Sb. hl. m. Prahy je vymezen v čl. 2, podle něhož je posláním oblastí klidu zachovat a trvale chránit vymezené části území pro jejich přírodovědné, krajinné a estetické hodnoty, umožnit jejich využití k rekreaci i poučení občanů a celkově přispět ke zlepšení prostředí města. Je-li speciálním účelem oblasti klidu mj. zachovat krajinnou a estetickou hodnotu místa, nelze vykládat pojem „nízkopodlažní zástavby“ užitý v čl. 3 této vyhlášky odtrženě od jeho teleologického zaměření. Pak je ovšem zřejmé, že rigidní užití jinak pouze podpůrně aplikovatelného ustanovení čl. 3 odst. 1 písm. j) vyhlášky OTPP může mít za následek popření účelu ustanovení čl. 2 a čl. 3 vyhlášky č. 3/1991 Sb., neboť vymezení pojmu „podzemní podlaží“ ve vyhlášce OTPP má s ohledem na její předmět úpravy technickou povahu respektující stavebně technický ráz jednotlivých požadavků na výstavbu. Toto vymezení není primárně vztaženo k estetickým hodnotám stavby. Užití definice dle vyhlášky OTPP ve svých důsledcích, stručně řečeno, může v tom kterém případě umožnit zcela odhlédnout od toho, jak se stavba v jednotlivých exponovaných pohledech skutečně z hlediska estetického jeví. Žalovaný si je ostatně této skutečnosti zjevně vědom, neboť svou argumentaci neomezil na konstatování, že jde v posuzovaném případě o objekt o méně než čtyřech nadzemních podlažích, ale (byť velmi stručně) naznačil i úvahu hodnotící „nízkopodlažnost“ s ohledem na její hmotové řešení a začlenění do okolí (jde o následující větu odůvodnění napadeného rozhodnutí: „Vzhledem k okolní zástavbě, kde se vyskytují stavby nedosahující ani 4 nadzemních podlaží, ale i stavby tuto hodnotu převyšující, lze především s ohledem na svažitost terénu a tomu odpovídající návrh architektonického ztvárnění zamýšlené stavby považoval tuto stavbu za odpovídající jak „nízkopodlažní“ zástavbě, tak stavbě vyhovující území, do kterého se začleňuje.“). Shrnutě řečeno, závěr o nízkopodlažnosti dané stavby nebylo v nyní posuzovaném případě možno učinit pouze na základě přiměřené aplikace čl. 3 odst. 1 písm. j) vyhlášky OTPP. Povinností žalovaného bylo, aby posoudil, s ohledem na cíl vyhlášky č. 3/1991 Sb. hl. m. Prahy vyjádřený v jejím čl. 2, předně to, jak se (z hlediska počtu nadzemních podlaží), z hlediska běžného estetického vnímání navrhovaná stavba skutečně jeví. Z obsahu projektové dokumentace je přitom prima facie zjevné, že při pohledu na exponovanou uliční frontu navrhované stavby převládající dojem spíše neodpovídá závěru o stavbě o třech nadzemních podlažích (žalovaný ostatně tuto skutečnost ve vyjádření k žalobě mimochodem připouští). Bylo všem na žalovaném, aby řádně reálný estetický účin navrhované stavby vyhodnotil. Pokud by po takto pojatém posouzení žalovaný dospěl k závěru, že navrhovaná stavba se s ohledem na její skutečné vnější vnímání jeví jako více než čtyřpodlažní, měl přistoupit k řádnému vypořádání případných předpokladů pro naplnění jím samotným definované výjimky z referenčního rámce „čtyřpodlažnosti“, tedy ojedinělosti stavby a její vhodné kompozice do území. Jak již bylo předznamenáno, náznak argumentace v tomto směru je sice v napadeném rozhodnutí v podobě jedné věty obsažen, nicméně jde o argumentaci zjevně nedostatečnou. I co do těchto kritérií obsahuje poněkud obšírnější a v obecné rovině akceptovatelnou argumentaci teprve vyjádření k žalobě (existence vyššího objektu může dotvořit určitý krajinný prvek; umístěná stavba je stavbou terasovou, kopírující terén; i když je pojmově zařazena mezi objekty do 4 nadzemních podlaží, působí s ohledem na terén, do něhož je situována, jako objekt vyšší, avšak nepředstavující v území dominantu; lokalitu netvoří klasické rodinné domy, jedná se o velké vily v zahradách, v dohledné vzdálenosti jsou rovněž bytové objekty terasovitého tvaru; objekt žalobce je spolu s navrženým objektem v lokalitě jedinou zástavbou na stejné straně ulice Jinonické, přičemž oba objekty jsou z hledisek pohody bydlení situovány v poloze vzájemně se neovlivňující). Jak již však bylo uvedeno, vymezení bližších důvodu rozhodnutí ve vyjádření k žalobě ovšem nemůže zhojit absenci těchto důvodů v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Městský soud v Praze proto uzavřel, že žalovaný sice přípustným a logickým způsobem vymezil v souladu se závazným právním názorem zrušujícího rozsudku obsah pojmu „nízkopodlažní zástavba“ užitého v ustanovení čl. 3 vyhlášky č. 3/1991 Sb. hl. m. Prahy, nicméně pokud jde o jeho následné úvahy týkající se toho, zda konkrétní navrhovaná stavba tento pojem naplňuje, trpí odůvodnění napadeného rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a pro tuto vadu je nutno napadené rozhodnutí žalovaného zrušit. Pokud jde o námitky žalobce směřující k otázce rozporu záměru s územním plánem, Městský soud v Praze konstatuje, že obdobné námitky žalobce uplatnil již v předchozím řízení před soudem, přičemž je soud shledal nedůvodnými (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2011, č. j. 5 Ca 372/2008-84). V nyní podané žalobě žalobce nepřináší nic nad rámec těchto již v minulosti vypořádaných námitek, a proto soud nemá důvodu odchylovat se od svého názoru vysloveného již v rozsudku ze dne 10. 3. 2011, na jehož odůvodnění odkazuje. Konečně pak, pokud jde o námitky žalobce týkající se tvrzeného porušení jeho vlastnických práv, je třeba zdůraznit, že žalobce z povahy věci nemohl být ve svých vlastnických právech napadeným rozhodnutím nijak dotčen. Rozhodnutím žalovaného ve spojení s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně nebyla žalobci zakládána, měněna, rušena či závazně určována jakákoliv hmotná práva, natož práva, jež by měla vliv na obsah jeho práva vlastnického. Žalobci svědčila žalobní legitimace podle § 65 odst. 2 s. ř. s., podle něhož žalobu proti rozhodnutí správního orgánu může podat i účastník řízení před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle odstavce 1, tvrdí-li, že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. F. Závěr Městský soud v Praze tedy shledal žalobu důvodnou pouze co do námitek týkajících se aplikace vyhlášky č. 3/1991 Sb. hl. m. Prahy, a pro výše uvedené vady napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. – žalobce byl ve věci úspěšný, a má proto proti žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady žalobce jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ze žaloby ve výši 3000,- Kč a náklady právního zastoupení. Náklady právního zastoupení sestávají z odměny zástupce žalobce za dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby) po 3100,- Kč (§ 7 a § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu ve znění ve znění pozdějších předpisů) a náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Celkem tak soud přiznal žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228- Kč. O nákladech řízení osoby zúčastněné na řízení soud rozhodl podle ust. § 60 odst. 5 s.ř.s., neboť jí žádné náklady v souvislosti s plněním povinností, kterou by jí byl soud uložil, nevznikly.