6 A 206/2014 - 56

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Dany Černé a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobce:, , právně zastoupen Mgr. et. Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem se sídlem AK Praha 1, Opletalova 25, proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, náměstí Hrdinů 1634/3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30.9.2014, č.j. MV 66941-3/SO/SEN-2014, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou ke zdejšímu soudu domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne ze dne 30.9.2014, č.j. MV 66941-3/SO/SEN-2014, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 18.4.2014, č.j. OAM-5589-22/PP-2013 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým žalobci byla zamítnuta žádost o povolení k přechodnému pobytu z důvodů nesplnění podmínek uvedených v ust. § 87b v návaznosti na ust. § 15a zákona č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o pobytu cizinců“).

2. V žalobě (téměř shodně jako v odvolání) žalobce uvádí, že žalovaný porušil ust. § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 500/2004 Sb. (dále jen „správní řád“), neboť nalézací správní orgán nepostupoval v souladu s právními předpisy, pročež zjevně vybočil z mantinelů svých kompetencí. Žalobce má totiž v dané věci za to, že chce-li správní orgán zamítnout žádost o povolení k přechodnému pobytu, tak svůj postup musí opřít o jeden (či více) z důvodů pro zamítnutí žádosti, uvedených v § 87e zákona o pobytu cizinců. Pokud správní orgán založí své zamítavé stanovisko na ust. § 87b, resp. § 15a zákona o pobytu cizinců, tak je nutno zdůraznit, že obě uvedená ustanovení zákona jsou ustanoveními výkladovými, tj. nejedná se o důvod pro zamítnutí žádosti. Pokud tedy v dané věci dojde správní orgán k závěru, že nejsou dány podmínky pro kladné vyřízení žádosti, z toho důvodu, že žadatel nedoložil požadovaný doklad o tom, že je příslušníkem občana EU, tak mu nic nebrání v postupu dle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, což by byl z procesního hlediska legitimní postup, na rozdíl od postupu, který zvolil správní orgán, a kterým překročil své kompetence, neboť zamítání žádosti nikoliv na základě důvodu pro zamítnutí žádosti, musí být nezákonným postupem správního orgánu.

3. Dále namítá, že žalovaný porušil ust. § 50 odst. 3 a § 3 správního řádu, které spatřuje v laxním vedení procesu dokazování, a následném vyvozování závěrů ze získaného podkladového materiálu. Z obsahu spisového materiálu podle názoru žalobce plyne, že není pochyb o tom, že žalobce sdílí společnou domácnost se paní xxx jejich společným synem, a synem zmíněné ženy (z předchozího vztahu) xxxxx, který je občanem České republiky, přičemž vztah žalobce a zmíněného xxxxxx odpovídá vztahu nevlastní otec, resp. otčím, který není dle zákona o pobytu cizinců typickým rodinným vztahem, nicméně je podřaditelný pod kategorii uvedenou v § 15a odst. 3 písm. b) zmíněného předpisu, neboť se jedná o vztah obdobný vztahu rodinnému, tj. o vztah obdobný vztahu syn/otec. Žalobce se tedy v rámci předmětné žádosti pokoušel před správním orgánem prokázat, že prezentovaný vztah spadá pod uvedenou kategorii zákona, a to s pomocí důkazů jakými byly fotografie žalobce s nezletilým a čestná prohlášení. Podle jeho názoru se správní orgán s předloženými důkazy relevantně nevypořádal a omezil se pouze na to, že předložené fotografie zpochybnil; k čestným prohlášením zaujal pouze názor, že v předmětném řízení nejsou s odkazem na § 50 odst. 5 správního řádu přípustná. K tomu žalobce uvedl, že správní orgán interpretuje zmíněné ustanovení zákona dosti kuriózním způsobem, neboť mu vzhledem k jeho erudici a znalosti dikce ustanovení musí být známo, že je čestné prohlášení svědka plně přípustné coby doklad prokazující plnění účelu přechodného pobytu. Ostatně doklad prokazující účel pobytu není definován jako listina, pročež je dokladem o plnění účelu pobytu jakýkoliv podklad či důkaz, který prokazuje požadovanou skutečnost. Koneckonců je to právě správní orgán, který i tímto stylem poučuje žadatele v rámci výzvy k odstranění vad žádosti. Nelze tedy než uzavřít, že není-li doklad o plnění účelu pobytu nijak přesně definován, tak jím může být prakticky cokoliv, co zachycuje požadovanou informaci, např. čestné prohlášení. Zhodnocením obsahu spisového materiálu tedy žalobce uvádí, že je toho názoru, že doložené důkazy a podklady jasně prokazují vztah dle § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, přičemž měl-li správní orgán jakékoliv pochybnosti o doložených písemných prohlášeních, či považoval-li doložené dokumenty za nedostatečné, tak mu samozřejmě nebránilo nic v tom, aby postupoval dle § 3 správního řádu, a provedl např. výslech autorů prohlášení, výslech žalobce, výslech nevlastního syna žadatele (za účasti OSPOD), či žalobci adresoval druhou výzvu k odstranění vad žádosti, jak ostatně sám účastník ve svém vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí navrhoval, což ale neučinil.

4. Dále žalobce odkazuje na absenci provedení úvahy dle § 174a zákona o pobytu cizinců, kterou v odůvodnění rozhodnutí nalézacího správního orgánu nenachází. Je pak zřejmé, že co do otázky přiměřenosti nelze vystačit s lakonickým konstatováním toho, že rozhodnutím nebude nepřiměřeně zasaženo do soukromého či rodinného života žadatele, neboť úvaha stran přiměřenosti musí být provedena v rozsahu stanoveném právě § 174a zákona o pobytu cizinců, přičemž je na první pohled evidentní, že rozhodnutí nalézacího správního orgánu neobsahuje úvahu, která by pokrývala požadavky § 174a zákona o pobytu cizinců.

5. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 11. 11. 2014 s podanou žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí, když odkázal na odůvodnění napadeného správního rozhodnutí a uváděl věcně tytéž závěry, jako v tomto rozhodnutí.

6. Z předloženého správního spisu soud následně zjistil tyto podstatné skutečnosti:

7. Dne 9. 5. 2013 podal žalobce žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sdílení domácnosti s občanem EU podle ust. § 87b odst. 1 v návaznosti na ust. § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců.

8. Dne 18. 4. 2014 vydalo Ministerstvo vnitra České republiky, odbor azylové a migrační politiky, pod č.j. OAM-5589-22/PP-2013 rozhodnutí, kterým žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR zamítlo z důvodu nesplnění podmínek uvedených v odst. § 87b odst. 1 v návaznosti na ust. § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, a povolení k přechodnému pobytu nevydalo. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je uvedeno, že žadatel na území České republiky pobývá od 13. 10. 2007, kdy mu bylo uděleno vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání. Poslední povolení k dlouhodobému pobytu bylo platné do 21. 12. 2011 a dne 15. 11. 2011 podal žadatel žádost o prodloužení doby platnosti tohoto povolení. Protože byl žadatel vyzván, aby se dostavil ke správnímu orgánu ke zpracování údajů nezbytných pro vydání průkazu o povolení pobytu, na výzvu však nereagoval, bylo správní řízení zastaveno. Dne 9. 5. 2013 podal žalobce následně žádost o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky za účelem sdílení domácnosti s občanem EU, a to občanem České republiky xxxxxxxx, jehož matkou je paní xxxxxx, manželka žadatele, a otcem podle rodného listu xxxxxx. Správní orgán se pak po prostudování spisového materiálu zabýval zejména skutečnostmi prokazujícími, zda je možno na žadatele pohlížet jako na osobu ve smyslu ust. § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, tedy jako osobu, která má s občanem EU trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému, žije s ním ve společné domácnosti a společně se podílí na nákladech spojených s vedením společné domácnosti. Za účelem skutkového stavu si správní orgán vyžádal u Policie ČR šetření na adrese pobytu žadatele, při kterém byl tento zastižen společně s manželkou a jejich společným dítětem xxxxx s tím, že nezletilý xxxxxxx na místě zastižen nebyl. Proto bylo provedeno šetření na adrese xxxxxxx, kde byl nezletilý dosud hlášen k trvalému pobytu. Na této adrese nebylo zjištěno, že by se zde někdo z účastníků zdržoval, nebyla označena poštovní schránka ani domovní zvonek, i když manželka žadatele na této adrese přebírala poštu zaslanou správním orgánem. K žádosti bylo doloženo pouze prohlášení pana xxxx majitele nemovitosti na adrese xxxxxxx, v němž uvádí, že žadatel se s manželkou, jejich společným synem a xxxxxx zdržují na výše uvedené adrese, společně hradí nájem a služby spojené s užíváním bytu, a dále jeho prohlášení, že se žadatel stará dobře o své děti, doprovází je do školy a nazpět. Správní orgán však vyhodnotil, že k tomuto prohlášení nemůže přihlížet jako k hodnověrnému důkazu, poněvadž prohlášení lze připustit jako důkaz pouze tam, kde to zvláštní zákon výslovně umožňuje, v obecném případě však je prohlášení jako důkaz nepřípustný. Prohlášení xxxxxxx je sepsáno pouze po třech měsících od dokladu o ubytování, což se dle správního orgánu velmi krátká doba na to, aby mohl prohlašovatel zkonstatovat, že vztah žadatele s občanem EU je hluboký a trvalý. Rovněž informace o tom, že manželka žadatele se podílí na hrazení společných nákladů za ubytování nebylo ničím doloženo, např. příjmovými doklady prokazující úhradu nájemného a služeb. Dále je prohlášení neakceptovatelné z důvodů, že prohlášení xxxxxxx je podepsáno paní xxxxx. Pokud se týká prohlášení paní xxxxxxx, která uvádí, že je učitelkou nezletilého xxxxxxx, která uvádí, že žadatel nezletilého doprovází na výuku a zajímá se o jeho výsledky, správní orgán musí zkonstatovat, že prohlášení neobsahuje žádné údaje, z nichž by se něco takového dalo ověřit. Paní xxxxxx totiž neuvádí, zda je odborným pedagogem, a pokud ano, na jaké škole vyučuje, na jakou školu má nezletilý chodit, kdo je jeho třídním učitelem, zda je jím právě paní xxxxxxx. Pokud se pak týká předložených fotografií, na nichž má být zachycen žadatel s nezletilým, k tomu je uvedeno, že na pátém snímku je žadatel se třemi ženami a nezletilým dítětem. Snímky nejsou opatřeny popisem a není z nich patrno, kdo je nezletilé dítě na snímku a kdo jsou další osoby, stejně tak nelze zjistit, kdy byly pořízeny, při jaké příležitosti. Současně by musely být jakýmsi průřezem vztahu žadatele s občanem EU, v případě nezletilého dítěte by na nich měly být viditelné například změny růstu dítěte. S ohledem na výše uvedené správní orgán konstatuje, že žadatel do dnešního dne nedoložil doklady, které by prokazovaly jeho postavení rodinného příslušníka občana EU. Správní orgán se pak zabýval i otázkou přiměřenosti dopadu do soukromého a rodinného života žadatele, a zkonstatoval, že rozhodnutím o zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu žadatele nebude nepřiměřeno zasaženo do jeho soukromého a rodinného života. Na území ČR pobýval od roku 2007 na základě povolení k vízovému a následně dlouhodobému pobytu za účelem podnikání a v rámci tohoto druhu povolení rovněž realizoval svůj rodinný a osobní život. Neudělením povolení k pobytu rodinného příslušníka občana EU nebude žadateli nijak zamezeno požádat o jiný druh povolení k pobytu a na základě takového povolení na území ČR se svou rodinnou pobývat, například prostřednictvím zastupitelského úřadu může požádat o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území dle ust. § 42 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.

9. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včasné odvolání.

10. Dne 1.10.2013 vydala Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále také jen „Komise“) jako orgán odvolací pod č.j. MV-71439-8/SO/sen-2012 rozhodnutí, v němž odvolání žalobce zamítla a rozhodnutí prvostupňového orgánu jako věcně správné potvrdila.V odůvodnění svého rozhodnutí dospěla k závěru, že se za osobu ve smyslu ust. § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců považuje osoba, která má s občanem EU vztah trvalý, tento by musel být podobné povahy jako vztah rodinný a musel by žít s občanem EU ve společné domácnosti, přičemž splnění těchto podmínek je účastník řízení povinen správnímu orgánu doložit, což však účastník řízení neučinil, přestože k tomu byl správním orgánem I. stupně vyzván. Podle ust. § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců má cizinec hodnověrným způsobem doložit a prokázat, že má s občanem EU trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a sdílí s ním společnou domácnost. Zákonodárce zde nepoužil slovo “doklad” či “listina”, neboť neexistuje žádný doklad, který by bez dalšího osvědčoval, že cizinec žije s jinou osobou ve společné domácnosti a rovněž doklad, že mezi manželem matky a dítětem, které má jiného otce, existuje vztah obdobný vztahu otec/dítě, neexistuje. Prokázat trvalé soužití a společné uhrazování potřeb domácnosti je zpravidla možné souborem dokladů (např. doklad o přihlášení se na společné adrese, evidenční list ze Správy nemovitostí o počtu zde žijících osob, stvrzenky k platbám nájemného apod.). Předložení čestného prohlášení dostatečným způsobem neprokazuje, že účastník řízení má trvalý vztah s občanem EU a sdílí s ním společnou domácnost. Komise konstatuje, že uvedená prohlášení o sdílené společné domácnosti a hrazení nájmu bytu, v němž bydlí, nejsou dále nijak podložena tak, aby bylo hodnověrně prokázáno, že účastník řízení s nezletilým xxxxxx bydlí. Nadto účastník řízení nijak v průběhu správního řízení nenabídl správním orgánům žádná relevantní tvrzení podpořená konkrétními důkazy o tom, že by se jakkoli podílel a obstarával běžné záležitosti chodu domácnosti vedené společně s manželkou a jejím nezletilým synem. K námitce účastníka řízení, že ust. § 87e zákona o pobytu cizinců výslovně neuvádí důvod zamítnutí žádosti, že účastník řízení není rodinným příslušníkem občana EU, Komise uvádí, že toto ustanovení vyjmenovává přesně důvody, pro něž lze zamítnout žádost, k nimž patří také to, že cizinec vůbec nesplnil některou z podmínek uvedených v ust. § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Účastník řízení v konkrétním případě nesplnil žádnou z těchto podmínek, a tudíž ho nelze z povahy věci považovat za rodinného příslušníka občana EU. Není tedy možné v jeho případě aplikovat ust. § 87e zákona o pobytu cizinců, který upravuje zamítnutí žádosti toliko u těch cizinců, kteří prokazatelně jsou rodinnými příslušníky občanů EU. Pokud se dále týká námitek účastníka řízení, podle něhož správní orgán neučinil potřebné výslechy autorů prohlášení, tak k tomu by Komise dodala, že podle ust. § 82 odst. 4 s.ř. se k novým skutečnostem a návrhům na provedení důkazů uvedeným v odvolání přihlíží jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti, nebo důkazy, které účastník řízení nemohl uplatnit dříve. Účastníku řízení byla prvostupňovým orgánem dána možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům. Ve vyjádření se však k nim vyjádřil a neuplatnil žádné návrhy na provedení důkazů. Proto Komise k návrhům obsaženým v odvolání nepřihlédla. K námitce v odvolání, kdy účastník řízení namítá totální absenci úvahy podle ust. § 174a zákona o pobytu cizinců, tak Komise uvádí, že zákon o pobytu cizinců ani Směrnice 2004/38/ES v případě nesplnění podmínek pro přiznání postavení rodinného příslušníka občana EU neukládá posuzování dopadu zamítavého rozhodnutí do rodinného a soukromého života účastníka řízení. Prvostupňový orgán se i přesto zabýval dopadem takového rozhodnutí do soukromého a rodinného života účastníka řízení a uvedl, že nepovolením přechodného pobytu na území nebude do této jeho sféry nepřiměřeně zasaženo, nehledě na skutečnost, že v případě zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU není cizinci zakázán vstup a pobyt na území ČR.

11. Ve věci samé nařídil soud jednání na den 25. 10. 2016, přičemž účastníci řízení setrvali na svých stanoviscích. Jednání proběhlo v nepřítomnosti žalovaného, který se z něho včas a řádně omluvil.

12. Napadené rozhodnutí přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.), a podle § 75 odst. 1 s. ř. s. přitom vycházel ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

13. Podle ust. § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců v rozhodném znění: „Rodinným příslušníkem občana Evropské unie1b) se pro účely tohoto zákona rozumí jeho a) manžel, b) rodič, jde-li o občana Evropské unie1b) mladšího 21 let, kterého vyživuje a se kterým žije ve společné domácnosti, c) dítě mladší 21 let nebo takové dítě manžela občana Evropské unie a d) nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné nebo sestupné linii nebo takový příbuzný manžela občana Evropské unie.“.

14. Podle ust. § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců v rozhodném znění: „Ustanovení tohoto zákona, týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie, se obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že je příbuzným občana Evropské unie neuvedeným v odstavci 1, pokudve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen trvalý či dlouhodobý pobyt, žil s občanem Evropské unie ve společné domácnosti, je občanem Evropské unie vyživovaný, nebo se o sebe z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nedokáže sám postarat bez osobní péče občana Evropské unie, anebo má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti.“.

15. Podle ust. § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců v rozhodném znění: „Rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie a hodlá na území pobývat přechodně po dobu delší než 3 měsíce společně s občanem Evropské unie, je povinen požádat ministerstvo o povolení k přechodnému pobytu. Žádost je povinen podat ve lhůtě do 3 měsíců ode dne vstupu na území.“.

16. Podle ust. § 87b odst. 2 zákona o pobytu cizinců v rozhodném znění: „K žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu je rodinný příslušník povinen předložit náležitosti podle § 87a odst. 2, s výjimkou náležitosti podle § 87a odst. 2 písm. b), doklad potvrzující, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, a jde-li o cizince podle § 15a odst. 1 písm. d), také doklad potvrzující, že je nezaopatřenou osobou.“.

17. Podle ust. § 87a odst. 2 zákona o pobytu cizinců v rozhodném znění: „K žádosti o vydání potvrzení o přechodném pobytu na území občan Evropské unie předloží a) cestovní doklad, b) doklad potvrzující účel pobytu, jde-li o zaměstnání, podnikání nebo jinou výdělečnou činnost13a) anebo studium, c) fotografie, d) doklad o zdravotním pojištění; to neplatí, je-li účelem pobytu zaměstnání, podnikání nebo jiná výdělečná činnost, a e) doklad o zajištění ubytování na území.“.

18. Podle ust. § 174a zákona o pobytu cizinců v rozhodném znění: „Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.“.

19. Zásadní námitkou žalobce v podané žalobě bylo, že chce-li správní orgán zamítnout žádost o povolení k přechodnému pobytu, tak svůj postup musí opřít o minimálně jeden z důvodů pro zamítnutí žádosti uvedených v ust. § 87e zákona o pobytu cizinců, nikoliv na odkaz ust. § 87b, resp. § 15a zákona o pobytu cizinců, neboť tato dvě ustanovení jsou ustanoveními výkladovými a nemůže být tudíž na jejich podkladě žádost zamítnuta. Žalobce uvádí, že pokud dospěl správní orgán k tomu, že nebyl předložen některý doklad podle ust. § 15a téhož zákona, řízení mělo být zastaveno dle ust. § 66 správního řádu, nikoliv žádost zamítnuta. V návaznosti na tuto námitku žalobce by zdejší soud rád zdůraznil, že si je vědom skutečnosti, že například Krajský soud v Plzni v odůvodnění svého rozsudku ze dne 22. 6. 2016 pod č. j. 30 A 75/2015- 59 mimo jiné zkonstatoval, že: „Vztah správního řádu a zákona o pobytu cizinců je upraven v § 168 a § 169 tohoto zákona, které obsahují výčet řízení, na která se nevztahují ustanovení části druhé a třetí správního řádu a některé odchylky při použití správního řádu. Na řízení o žádosti o přechodný pobyt rodinného příslušníka EU se tyto výjimky neuplatní a je tedy možné subsidiárně užít správní řád v plné šíři. V případě, že je žadatel poučen o existenci vad žádosti, které brání pokračování v řízení, a v určené lhůtě je neodstraní, je třeba postupovat podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu a řízení zastavit. Též důvodová zpráva k novele (zákon č. 472/2010 Sb.) uvádí: „Postup při nepředložení stanovených dokladů k žádosti vyplývá z ustanovení § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu. V řešeném případě žádosti nebylo vyhověno nikoliv z důvodu, že by žalobkyně nebyla rodinným příslušníkem občana EU, nýbrž proto, že tuto skutečnost neprokázal, resp. nepředložil správnímu orgánu dostatečné důkazy. Za takových okolností není možné žádost zamítnout, v úvahu přichází pouze zastavení řízení“. Zdejší soud k názoru uvedenému v tomto rozsudku uvádí, že žaloba byla shledána důvodnou zejména proto, že při vydávání tohoto rozhodnutí došlo ze strany správního orgánu ke kumulaci více procesních pochybení správního orgánu, v důsledku čehož Krajský soud v Plzni napadené rozhodnutí správního orgánu podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Pro úplnost soud uvádí, že proti tomuto rozsudku krajského soudu byla podána kasační stížnost, která nebyla ke dni rozhodování zdejšího soudu Nejvyšším správním soudem rozhodnuta.

20. V tomto souzeném případě soud vytýkané procesní pochybení nepovažuje za natolik intenzívní, aby mohlo znamenat nezákonnost rozhodnutí jako takového, přičemž vychází z rozhodovací praxe zdejšího soudu. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne 8.6.2016, čj. 3 A 98/2014-58, z něhož v této věci vychází a který shora uvedený právní problém vyřešil tímto způsobem: „..správní orgán prvního stupně ve výrokové části svého rozhodnutí uvedl, že „žádost se zamítá z důvodu nesplnění podmínek uvedených v ustanovení § 87b v návaznosti na § 15a zák. č. 326/1999 Sb.“ Soud se shoduje s žalovaným, který v napadeném rozhodnutí logicky vysvětlil, proč se výrok rozhodnutí prvního stupně opírá o § 87b zákona o pobytu cizinců (str. 6 napadeného rozhodnutí: „Ustanovení § 87b zákona č. 326/1999 Sb. upravuje v odstavci prvém podmínky, za kterých rodinný příslušník žádá o povolení k přechodnému pobytu v odstavci druhém náležitosti k žádosti a v odstavci třetím formu vydaného povolení. Ustanovení § 15a zákona č. 326/1999 Sb. vymezuje okruh osob považovaných za rodinné příslušníky občana Evropské unie. V daném případě nebyla naplněna podmínka, že žadatelka je rodinným příslušníkem občana Evropské unie. Správní orgán I. stupně nemohl aplikovat § 87e zákona č. 326/1999 Sb. obsahující důvody, pro které lze zamítnout žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu podanou rodinným příslušníkem občana Evropské unie. Účastnice řízení v konkrétním správním řízení nenaplnila žádnou z podmínek uvedených v § 15a zákona č. 326/1999 Sb., a tudíž ji nelze považovat za rodinného příslušníka občana Evropské unie, a není tedy možné v jejím případě uplatnit hlavu IVa zákona č. 326/1999 Sb. včetně § 87e zákona č. 326/1999 Sb., který řeší situaci rodinných příslušníků občanů Evropské unie. V případě nesplnění základní podmínky, kterou je postavení rodinného příslušníka Evropské unie, nebyl správní orgán oprávněn posuzovat žádost účastnice řízení podle § 87b zákona č. 326/1999 Sb. Byl tedy dán důvod pro zamítnutí žádosti pro nesplnění podmínky uvedené v § 87b odst. 1 ve spojení s § 15a zákona č. 326/1999 Sb. Výklad, že povolení k přechodnému pobytu lze neudělit pouze v případech uvedených v § 87e zákona č. 326/1999 Sb., by vedl k absurdnímu důsledku, že by bylo nutné udělit toto povolení i osobám které vůbec nejsou rodinnými příslušníky občanů Evropské unie. Takový výklad je třeba odmítnout za využití argumentu reductione ad absurdum.“). Pro úplnost soud k právě uvedenému dodává, že i kdyby žalobkyni přisvědčil v tom, že odkaz ve výrokové části rozhodnutí měl směřovat na jiné zákonné ustanovení, popřípadě mělo být řízení zastaveno (jak tvrdí žalobkyně), nejednalo by se o vadu takové intenzity, že by měla vliv na zákonnost rozhodnutí. Jinými slovy, byť by správní orgán postupoval způsobem, kterého se žalobkyně domáhá, její postavení by tím nijak nebylo změněno k lepšímu.“.

21. I v tomto případě žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil, z jakého důvodu se výrok rozhodnutí prvního stupně opírá o ust. § 87b zákona o pobytu cizinců, a to srovnatelně s řízení, které bylo zmíněno v předchozím odůvodnění rozsudku zdejšího soudu („…Komise uvádí, že ust. § 87b zákona o pobytu cizinců vyjmenovává důvody, pro které lze zamítnout žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinnému příslušníkovi občana EU, tedy cizinci, který vůbec splnil některou z podmínek v ust. § 15a zákona o pobytu cizinců. Účastník řízení v konkrétném správním řízení nesplnil žádnou z těchto podmínek uvedených v ust. § 15a zákona o pobytu cizinců, a tudíž ho nelze z povahy věci považovat za rodinného příslušníka občana Evropské unie. Není tedy možné v jeho případě uplatnit hlavu ust. § 87e téhož zákona, který upravuje zamítnutí žádosti toliko u těch cizinců, kteří prokazatelně jsou rodinnými příslušníky občanů EU. V případě nesplnění základní podmínky uvedené v ust. § 15a zákona o pobytu cizinců, totiž že cizinec vůbec postavení rodinného příslušníka občana EU má, byl dán důvod zamítnutí žádosti pro nesplnění podmínky uvedené v ust. § 87b odst. 1 v návaznosti na ust. § 15a zákona o pobytu cizinců“ (viz str. 5 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Na závěr zdejší soud dodává, že i kdyby žalobci přisvědčil v tom, že odkaz ve výrokové části rozhodnutí měl směřovat na jiné zákonné ustanovení, popřípadě mělo být řízení zastaveno (jak tvrdí žalobce), nejednalo by se o vadu takové intenzity, že by měla vliv na zákonnost rozhodnutí. Jinými slovy, byť by správní orgán postupoval způsobem, kterého se žalobce domáhá, jeho postavení by tím nijak nebylo změněno k lepšímu.

22. Pokud se jedná o námitku žalobce, že správní orgán nedostatečně zjistil skutkový stav věci, laxně provedl dokazování a následně vyvodil naprosto nesprávné závěry ze získaného podkladového materiálu, nic takového soud při přezkumu nezjistil. Podle ust. 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců bylo na žalobci tvrdit a prokázat, že má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému, žije s ním ve společné domácnosti a podílí se na nákladech spojených s vedením této domácnosti. V posuzovaném případě se mělo jednat o vztah žalobce k nezletilému xxxxxxx, jehož matkou je podle RL žalobcova manželka xxxxx, xxxxx a otec xxxxxx. Tuto skutečnost žalobce navrhl prokázat předložením čestných prohlášení tří osob, která však podle názoru soudu tuto skutečnost, tak jak uvedl správní orgán, sama o sobě neprokázala, další důkazní návrhy, které příkladmo uváděl správní orgán ve výzvě k odstranění vad žádosti žalobci ze dne 30. 5 2013 (např. evidenční list ze správy nemovitostí o počtu zde žijících osob), však žalobce nepředložil. Totéž lze uvést k předložení pěti fotografií, které nemají natolik vypovídající hodnotu, aby vztah žalobce k nezletilému prokázaly (jak uvedl správní orgán, není patrné, o jakého nezletilého se jedná, kdo je na fotografiích zachycen, či z jakého jsou období). Pokud se týká žalobcových výhrad k zastávanému názoru správního orgánu, že v předmětném řízení nejsou s odkazem na § 50 odst. 5 správního řádu čestná prohlášení přípustná jako důkaz, k tomu zdejší soud uvádí, že žalovaný neodmítl připustit tato prohlášení jako důkaz pouze s odkazem na toto ustanovení, nýbrž přesně osvětlil, z jakých důvodů považuje každé jednotlivé čestné prohlášení za nedůvěryhodné, na což soud v odkazuje a což bylo výsledkem konkrétního hodnocení důkazní situace. Jak bylo uvedeno v odůvodnění napadeného i prvostupňového správního rozhodnutí, tato prohlášení nemají sama o sobě podstatnou důkazní hodnotu, neboť rozhodné skutečnosti buďto neobsahovaly vůbec, anebo skutečnosti v nich obsažené nelze nijak ověřit. Skutečnosti, jichž se žalobce dovolával, tak měl prokázat i jinými důkazy. V této souvislosti zdejší soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2013 č. j. 6 As 30/2013-42: „…přestože zákon o pobytu cizinců požaduje, aby k žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu byl předložen doklad potvrzující, že žadatel je rodinným příslušníkem občana EU, lze tento požadavek doslovně uplatnit pouze ve vztahu ke skutečnému rodinnému příslušníkovi jako je např. rodič - dítě či manžel - manželka, kdy tímto dokladem je právě rodný či oddací list. Pokud však má být dokládán vztah obdobný vztahu rodinnému, jako v nyní posuzovaném případě, je zjevné, že nelze předestřít důkaz v podobě zmíněných matričních dokumentů, nýbrž je nutno využít jiné důkazní prostředky, ať už listinné důkazy např. v podobě fotografií, dokladů o společně strávené dovolené či jiných podobných listin soukromé povahy. V souladu s § 50 odst. 1 správního řádu mohou být žadatelem např. rovněž učiněny návrhy svědeckých výpovědí z žadatelova bezprostředního okolí hodnověrně prokazující citový a jiný vztah žadatele k občanu EU (a naopak), od něhož žadatel svůj pobyt odvozuje (přátelé, ošetřující lékař, u starších dětí např. učitelé v předškolních a školních zařízeních). Na tomto místě rovněž pro žadatele vyplývá dle § 50 odst. 2 in fine správního řádu při opatřování pokladů pro vydání rozhodnutí povinnost poskytovat správnímu orgánu veškerou potřebnou součinnost“(rozsudek je dostupný na www.nssoud.cz). Podle názoru soudu žalobce žádný takový důkazní prostředek, který by potvrzoval jeho vztah k nezletilému xxxxxx jako trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a že s takovou osobou žije ve společné domácnosti, nepředložil. Po seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí ze dne 9. 12. 2013 ve svém písemném vyjádření ze dne 20. 12. 2013 pak ani nenavrhl výslech někoho ze svého bezprostředního okolí, aby tato podstatná skutečnost mohla být důvěryhodně prokázána a správní orgány tak z ní mohly vycházet. Pokud tak tedy v příslušném správním řízení před vydáním rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žádné takové návrhy žalobce nenavrhl, nemůže tuto skutečnost klást správním orgánům k tíži, neboť ty z těchto návrhů nemohly vycházet a případné důkazy provést.

23. Pokud žalobce v této souvislosti uvádí, že měl-li správní orgán jakékoliv pochybnosti o doložených písemných prohlášeních, měl postupovat v souladu s ust. § 3 správního řádu a provést výslech účastníků, či výslech autorů prohlášení, tak k tomu zdejší soud uvádí, že žalobce podle ust. § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní prokázat skutečnosti rozhodné pro vydání rozhodnutí ve věci. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. listopadu 2013 č. j. 6 As 95/2013 – 41: „řízení dle ust. 87b zákona o pobytu cizince je řízením o žádosti cizince, který orgány České republiky o něco žádá, konkrétně o udělení pobytového statusu, z čehož plyne, že je v jeho vlastním zájmu tvrdit a osvědčit splnění shora rozvedených zákonných podmínek. Je v jeho vlastním zájmu, aby k podání žádosti a k řízení o ní přistupoval se vší vážností a vyvinul procesní aktivitu ve formě předestření hodnověrných tvrzení a hodnověrných důkazů o nich, neboť pouze z jeho tvrzení nebo prostřednictvím jím předložených důkazů a učiněných důkazních návrhů může správní orgán v řízení zjistit a ověřit splnění obou podmínek, jež se týkají soukromého a rodinného života žadatele a dalších osob, s nimiž má tvrzený rodinný vztah a s nimiž sdílí společnou domácnost. Možnosti správního orgánu zjišťovat tyto skutečnosti jsou značně omezené, neboť jde o sféru soukromou, pod ochranou základního práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a - při aplikaci na situaci, na niž dopadá unijní úprava - čl. 7 Listiny základních práv Evropské unie. Správní orgán v tomto řízení o žádosti může vycházet jen z toho, co uvede a osvědčí žadatel, resp. nemůže dál, než kam jej žadatel (a jeho rodinní příslušníci) pustí. Neochota nebo nemožnost tvrdit splnění podmínek a prokázat jejich splnění jde za těchto okolností plně k tíži žadatele a vede (pouze) k tomu, že žadatel se svou žádostí neuspěje“.

24. Rovněž za nepřípadnou považuje soud námitku žalobce, že žalovaný ve svém rozhodnutí absentoval úvahu o dopadu rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života s odkazem na ust. § 174a zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně se tímto dopadem zabýval ve svém rozhodnutí s tím, že zkonstatoval, že do žalobcova soukromého a rodinného života nebude nepřiměřeně zasaženo, neboť žalobce pobývá od roku 2007 na území České republiky na základě povolení k vízovému a následně dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, v rámci čehož až doposud nerušeně realizoval svůj rodinný a osobní život. Žalovaný pak k tomu doplnil, že v případě zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu za účelem sdílení domácnosti s občanem EU není cizinci zakázán vstup a pobyt na území České republiky. To je podle názoru soudu s ohledem na všechny okolnosti případu dostačující odůvodnění, kdy je patrné, že správní orgány se konkrétně dopadem rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce zabývaly.

25. Ze shora uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. ji zamítl.

26. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. a vychází ze skutečnosti, že žalovaná měla na rozdíl od žalobce v řízení úspěch, avšak – jak vyplývá z obsahu spisu – nevynaložila procesní náklady nad míru obvyklou pro výkon státní moci.