6 A 209/2015 - 145

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Dany Černé a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobců: a) , bytem b), bytem, c), , d) e), f), všichni zastoupeni JUDr. Danielem Uličným, advokátem se sídlem Malátova 633/12, Praha 5, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Holešovický trojúhelník a.s., se sídlem Perlová 371/5, Praha 1, IČ: 27698327, zastoupena JUDr. Evou Dobrohruškovou, advokátkou se sídlem Perlová 5, Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2015, sp.zn. S-MHMP 690088/2014/SUP/Pv/Hn, č.j. MHMP 1587538/2015, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobci podanou žalobou (po zpětvzetí, které učinili někteří žalobci a kdy soud o tomto zpětvzetí rozhodl samostatným usnesením, které je ke dni rozhodnutí ve věci samé v právní moci, a kdy soud rovněž vůči některým žalobcům zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku z podané žaloby) napadli shora uvedené správní rozhodnutí, kterým bylo změněno rozhodnutí odboru výstavby a územního rozhodování Úřadu městské části Praha 7 (dále také jen „stavební úřad“, pokud se jím z kontextu nemyslí obecně i žalovaný) ze dne 12.2.2014, čj. MČ P7 020733/2013/OVT/Hál Ob.4/Holeš.troj./R (dále také „prvostupňové správní rozhodnutí nebo stavební povolení“), že v jeho výroku byl změněn text podmínky 14, ve zbytku bylo rozhodnutí potvrzeno. Ve správním řízení bylo vydáno pravomocné stavební povolení pro stavbu „Palác Stromovka – 2. etapa“, a to 1. podzemní podlaží až 7. nadzemní podlaží, využití stavby – multifunkční objekt se supermarketem, plochami pro obchod, služby, restaurace a kanceláře (dále také jen „stavba“).

2. Žalobci napadli rozhodnutí v celém rozsahu a domáhali se jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě uplatnili tyto žalobní body, jimiž je soud ve své přezkumné činnosti vázán. V prvém žalobním bodě uvedli, že již v námitkách zpochybňovali řádné zpracování posouzení vlivů záměru na životní prostředí podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 100/2001 Sb.“), když to bylo zpracováno v roce 2005, ačkoliv podle ust. § 1 odst. 3 tohoto zákona je účelem získat objektivní odborný podklad pro vydání rozhodnutí, podle ust. § 5 odst. 1 tohoto zákona posuzování mj. zahrnuje vyhodnocení předpokládaných přímých a nepřímých vlivů provedení i neprovedení záměru na životní prostředí, ust. § 5 odst. 3 tohoto zákona při posuzování záměru se hodnotí vlivy na životní prostředí při jeho přípravě, provádění, provozování i jeho ukončení. V dané věci bylo dne 8.3.2006 vydáno územní rozhodnutí, které bylo následně změněno odvolacím orgánem a dále rozsudkem zdejšího soudu ze dne 31.12.2008, čj. 11 Ca 305/2009-59, následně bylo dne 27.10.2008 vydáno stavební povolení, to bylo posléze dvakrát změněno, nejprve autorizovaným inspektorem Ing. Josefem Fenclem dne 2.7.2012, a poté rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 27.6.2013. V průběhu doby tak uplynulo téměř 10 let od vydání stanoviska k posouzení vlivů na životní prostředí, takže takový dokument nemůže být způsobilý pro vydání stavebního povolení, když se mohly v průběhu doby měnit podmínky v území. Záměr stavebníka v průběhu doby byl několikrát měněn, kdy došlo ke dvěma změnám v územním rozhodnutí a dvěma změnám stavby před jejím dokončením. Uvedli, že žalovaný ani stavební úřad se tímto rozporem nezabývaly, stavební úřad konstatoval, že byla zachována dvouletá platnost stanoviska, změnou projektu se však nezabývaly.

3. V druhém žalobním bodě uvádějí, že projektová dokumentace nepředstavuje dostatečný a způsobilý podklad pro vydání stavebního povolení; ta byla zpracována celkem ve čtyřech etapách, jednotlivé části projektové dokumentace byly zpracovány odděleně, když v některých částech je odkaz na povolenou I. etapu výstavby. Z dokumentace není jednoznačně zřejmé, které konstrukce a úpravy již byly povoleny, či které se již realizují, což způsobuje nepřehlednost dokumentace, její vnitřní rozpornost a zmatenost; není z ní pak patrné, které části stavby a jak budou měněny oproti původnímu řešení. Projekt měl být dokončen v říjnu 2012, aktualizován byl v průběhu prosince 2012, projekt měl být dokončen v roce 2010, aktualizace proběhla v prosinci 2012, kdy měly být zapracovány připomínky dotčených orgánů státní správy, z projektové dokumentace nelze seznat, jak se tak stalo, neboť v upravované části změny nelze identifikovat. Po zahájení realizace I. etapy měl stavebník k dispozici reální zjištění a poznatky týkající se poznatků na staveništi, ta nebyla zapracována do dokumentace (geologické a hydrologické poměry staveniště, které podle názoru žalobců nejsou relevantní). Projektová dokumentace stavby II. etapy byla neustále doplňována a upravována, chybí dokumentace změn již zahájené I. etapy. Není zřejmé, které konstrukce jsou navrhovány a měly být povolovány v rámci II. etapy, které jsou již povolené I. etapou. Žalobci poukázali na ust. § 110 odst. 2 písm. b) a § 111 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), a uvádějí, že podle jejich názoru dokumentace není způsobilým podkladem pro rozhodnutí. Budova, která má být na základě stavebního povolení postavena na pozemku parc. č. 1549/1 v katastrálním území Holešovice, nesplňuje podmínky stanovené územním plánem, neboť přesahuje povolené limity vzdáleností od jednotlivých hranic pozemku, resp. sousedních budov.

4. Ve třetím žalobním bodě žalobci namítají, že v rámci výstavby jsou navrhovány celkem 3 kanalizační přípojky, kdy se má jednat o raženou štolu pod povrchem stávajících vozovek, proto se jedná o podzemní stavbu, která měla být posuzována podle ust. § 37 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 61/1988 Sb.“), neboť délka štol je celkem 71 metrů, tedy více, než 50 metrů. Proto si měl stavební v této věci zajistit závazné stanovisko věcně a místně příslušného báňského úřadu, které však v podkladech není.

5. Ve čtvrtém žalobním bodě žalobci upozorňují, že v rámci řešené stavby nebylo vyžádáno závazné stanovisko příslušného drážního úřadu s ohledem na skutečnost, že v nedaleké blízkosti se nachází železniční koleje trati Nádraží Holešovice – Praha Dejvice, proto měl být záměr projednán se Správou železniční dopravní cesty. Dále namítali, že nebylo posouzeno, zda v dané lokalitě nežijí některá chráněná zvířata a zda nemůže být odňato jejich přirozené hnízdiště nebo životní prostředí.

6. V pátém žalobním bodě žalobci namítli, že stavba charakterem, funkcí ani architektonickým řešením nezapadá do lokální zástavby. V rozporu se správním spisem je závěr, že stavební povolení bylo vydáno v souladu se závaznými stanovisky, které byly přezkoumány ministerstvem kultury, neboť ve věci bylo vydáno stanovisko Národního památkového ústavu ze dne 6.10.2014, které souhlasné nebylo.

7. V šestém žalobním bodu uvedli, že ostatní stanoviska (blíže nespecifikovaná) neřeší jádro problematiky, ale věnují se vnějšku zamýšlené stavby. Žalobci uvádějí, že stavba není v souladu s vyhláškou č. 10/1993 Sb. hl. m. Prahy (dále také jen „vyhláška č. 10/1993 Sb.“), a to konkrétně s článkem 3 a 4, neboť záměr nerespektuje celkovou urbanistickou koncepci dané lokality co do výšky stavby, i její hmoty. Pro celkový charakter horních Holešovic je typičtější a urbanisticky i historicky vhodnější koncept blokové zástavby s pevně stanovenou výškou navazující na okolní stavby a případným vnitřním volným vnitroblokovým prostorem. Posuzovaná lokalita nemá jedinou dominantní budovu, jsou-li zde významnější budovy, zapadají do urbanistického rázu a dominanty jsou pouze v omezeném prostoru. Stavba představuje dominantní budovu, která upozaďuje veškerou zástavbu a je měně urbanistický ráz lokality. Stávající územní plán je tak nedostatečný a rozhodování dotčených orgánů na to musí reagovat. Bylo tak podle názoru žalobců povinností dotčených orgánů státní správy na absenci pravidel vyžadovaných vyhláškou č. 10/1993 Sb. upozornit a vyžadovat včasnou nápravu prostřednictvím plánu památkové zóny podle ust. § 6a zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 20/1987 Sb.“). Daná lokalita je rezidenčně smíšeného charakteru a navrhovaný projekt je v rozporu s jejím stávajícím využitím.

8. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a navrhoval ji zamítnout jako nedůvodnou, když věcné důvody jsou obdobné s odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí.

9. K vyjádření žalovaného podali žalobci repliku, v níž setrvali na své žalobní argumentaci. Nově uvedli, že se pozemek, na němž má být budova postavena, nachází v tzv. ploše SV-G, která je určena pro smíšené využití, s kódem míry využití území „G“, kterému odpovídá koeficient podlažních ploch 1,8 a koeficient zeleně od 0,25 do 0,45 v závislosti na podobě zástavby. Tyto koeficienty se stanovují pro celou konkrétní plochu, nikoliv pouze pro jeden pozemek, pokud by byly užity pro jeden pozemek, nemohly by pak být užity pro jiné případné stavby. Povolením maximálním limitů tak byla porušena práva ostatních vlastníků pozemků a případných stavebníků.

10. Ve věci uplatňuje práva osoba zúčastněná na řízení (stavebník ve správním řízení). Ta s žalobou nesouhlasila a k jednotlivým žalobním bodům uvedla tyto důvody svého nesouhlasu. Námitky týkající se stanoviska EIA nejsou důvodné, neboť ta není podkladem stavebního povolení a má neomezenou platnost, ke změnám záměru ve smyslu zákona č. 100/2001 Sb. nedošlo, naopak se jednalo o zmenšení stavby, z hlediska ochrany zájmů se vyjadřovaly k věci dotčené orgány státní správy (odbor životního prostředí žalovaného vyjádřením ze dne 22.11.2012 a ze dne 24.10.2012), stavební úřad pak každou podmínku jednotlivě posoudil na str. 8 – 12 stavebního povolení. Ohledně nedostatků projektové dokumentace uvedl, že žalobci tento bod neuplatnili jako námitku ve stavebním řízení, proto k ní nelze přihlížet, nadto projektová dokumentace byla podána dne 8.7.2013 spolu s žádostí o stavební povolení a nebyla dále doplňována. Ohledně chybějícího stanoviska báňského úřadu pro kanalizační přípojky uvedl, že jej žalobci neuplatnili jako námitku ve stavebním řízení, ani v odvolání, není tak přípustné, aby ji uplatňovali až v řízení před soudem. Tato námitka nadto není důvodná, neboť kanalizační přípojky již byly povoleny samostatným stavebním povolením ze dne 27.10.2008, přičemž ty nespadají pod režim zákona č. 61/1988 Sb., neboť žádná z nich nedosahuje délky 50 metrů. Kanalizační přípojky pak nelze považovat za podzemní objekty, neboť ty spadají pod režim zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“). K namítanému chybějícímu stanovisku drážního úřadu a posouzení výskytu chráněných zvířat uvedl, že žalobci tento žalobní bod neuplatnili ve stavebním řízení ani v odvolání. Nadto nemůže být důvodný, neboť stavba se nenachází v obvodu dráhy podle ust. § 4 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o drahách“), neboť se nachází více než 100 metrů od osy krajní koleje regionální dráhy. Není důvodná námitka o neposouzení chráněných zvířat, neboť stavební jáma nemůže být z povahy věci přirozeným hnízdištěm pro žádné chráněné živočichy. Poukazuje dále na velkou obecnost této části žalobních bodů. Ohledně žalobního bodu týkajícího e vyjádření Generálního ředitelství Národního památkového ústavu ze dne 6.10.2014 uvádí, že námitky týkající se charakteru, funkce a architektonického řešení stavby jsou vyloučeny ze stavebního řízení podle ust. § 114 odst. 2 stavebního zákona, neboť mohly být uplatněny v územním řízení. K tomuto žalobnímu bodu nicméně ještě uvedl, že stavební úřad i žalovaný vycházely z platných a souhlasných závazných stanovisek dotčených orgánů, žalobci zmíněné stanovisko nebylo podkladem pro rozhodování, bylo pouze jedním z podkladů pro rozhodování ministerstva kultury o přezkumu závazného stanoviska orgánů památkové péče, když tento úřad není dotčeným orgánem státní správy, kterým je příslušný odbor žalovaného, který kladné stanovisko vydal rozhodnutím ze dne 5.8.2013, jež potvrdilo ministerstvo kultury rozhodnutím ze dne 19.11.2014. K doplnění podání žalobců uvedl, že bylo soudu doručeno až po uplynutí zákonné lhůty pro podání žaloby. V tomto podání žalobců je jejich argumentace o nesouladu stavby s územním plánem založená na metodice použití stanoveného kódu využití území, koeficientů podlažních ploch a koeficientu zeleně zcela nová, jedná se tak o nový žalobní bod, nikoliv o jeho rozšíření. Ani tato námitka nebyla uplatněna ve stavebním řízení, ani v odvolání. Dále se jedná o otázky, které již byly vyřešeny v územním řízení a ve stavebním řízení je tak jejich řešení podle ust. § 114 odst. 2 stavebního zákona nepřípustné. Rovněž uvedl, že žalobcům nepřísluší argumentovat právy jiných osob.

11. Z obsahu předloženého správního spisu jsou patrné tyto pro posouzení důvodnosti podané žaloby podstatné skutečnosti.

12. Dne 8.7.2013 podala zúčastněná osoba – stavebník – stavebnímu úřadu žádost o vydání stavebního povolení stavby „Palác Stromovka“ – 2. etapa – 1. podzemní podlaží až 7. nadzemní podlaží v Praze 7 – Holešovicích.

13. Výzvou za usnesením stavebního úřadu ze dne 2.9.2013 byl stavebník vyzván, aby žádost doplnil a řízení bylo přerušeno.

14. Rozhodnutím ze dne 12.2.2014 (prvostupňové správní rozhodnutí) byla tato stavba povolena, a pro její provedení byly stanoveny podmínky pod bodem 1 – 39. V odůvodnění jsou uvedeny podklady, z nichž stavební úřad vycházel, s ohledem na žalobní body je podstatné, že zmínil posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí ze dne 4.8.2005, jehož podmínky pro stavební řízení č. 1 až 24 každou posoudil a některé z nich vtělil do výroku stavebního povolení. Dále posoudil námitky účastníků řízení, a to námitky Městské části Praha 7, Ateliéru pro životní prostředí, o.s. a dalších účastníků, o.s. Holešovice sobě, dalších účastníků řízení – fyzických osob (nejsou mezi nimi žalobci), TJ Sokol Praha VII, a Bytového družstva Veletržní 37.

15. Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání mj. někteří žalobci, přičemž žalovaný napadené správní rozhodnutí stavebního úřadu změnil a ve zbytku potvrdil. V odůvodnění mj. uvedl, že se jedná o 2. etapu stavby, v samostatných řízeních byla vydána povolení vodoprávním úřadem ze dne 7.10.2013, v odvoláních byla mj. napadena závazná stanoviska orgánů státní správy. Odbor památkové péče magistrátu, vydal závazné stanovisko ze dne 22.8.2013, to bylo v rámci odvolacího řízení přezkoumáno ministerstvem kultury, které rozhodnutím ze dne 19.11.2014 toto závazné stanovisko změnilo v podmínce 1, jinak jej potvrdilo, na tuto změnu pak reagoval žalovaný tím, že v tomto smyslu změnil příslušnou podmínku stavebního povolení. Dále je v odůvodnění uvedeno, že byla posouzena k námitkám dalších účastníků řízení, imise z ovzduší i hluku, k čemuž byla vydána příslušná závazná stanoviska, která byla následně postupem v odvolacím řízení postupem podle ust. § 149 správního řádu, neshledal nesoulad s vyhláškou č. 10/1993 Sb., námitky týkající se hmotové skladby, využití plochy a vytvoření nové dominanty posoudil jako nepřípustné, neboť se netýkají stavebního řízení, ale územního, stavba se nachází v území památkové zóny Dejvice, byla na ni zpracována kladná stanoviska orgánů státní správy, všechna tato stanoviska byla zaslána v odvolacím řízení ministerstvu kultury k přezkoumání, stanovisko orgánu památkové péče žalovaného ze dne 19.12.2012 bylo potvrzeno opatřením ministerstva kultury ze dne 19.11.2014, další závazné stanoviska orgánu památkové péče ze dne 5.8.2013 bylo potvrzeno opatřením ministerstva kultury ze dne 19.11.2014, poslední závazné stanovisko orgánu památkové péče magistrátu ze dne 22.8.2013 bylo změněno opatřením ministerstva kultury ze dne 19.11.2014 v části podmínky č. 1 výroku, jinak bylo potvrzeno. Všechna tato stanoviska byla shledána ministerstvem kultury věcně správnými, proto nebyla odvolací argumentace některých účastníků shledána důvodnou.

16. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu (ust. § 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s.ř.s.“), a o důvodnosti podané žaloby uvážil takto.

17. Při posouzení podané žaloby je nutné vycházet z příslušných právních norem, a s tím spojenou právní úpravou tohoto správního řízení a následně vydaného správního aktu.

18. Podle ust. § 114 stavebního zákona: „(1) Účastník řízení může uplatnit námitky proti projektové dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavby nebo požadavkům dotčených orgánů, pokud je jimi přímo dotčeno jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavbu nebo opatření nebo právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku nebo stavbě. Osoba, která je účastníkem řízení podle § 109 písm. g), může ve stavebním řízení uplatňovat námitky pouze v rozsahu, v jakém je projednávaným záměrem dotčen veřejný zájem, jehož ochranou se podle zvláštního právního předpisu zabývá. Účastník řízení ve svých námitkách uvede skutečnosti, které zakládají jeho postavení jako účastníka řízení, a důvody podání námitek; k námitkám, které překračují rozsah uvedený ve větě první a druhé, se nepřihlíží. (2) K námitkám účastníků řízení, které byly nebo mohly být uplatněny při územním řízení, při pořizování regulačního plánu nebo při vydání územního opatření o stavební uzávěře anebo územního opatření o asanaci území, se nepřihlíží. (3) Námitku, o které nedošlo k dohodě mezi účastníky řízení, stavební úřad posoudí na základě obecných požadavků na výstavbu, závazných stanovisek, popřípadě rozhodnutí dotčených orgánů nebo technických norem, pokud taková námitka nepřesahuje rozsah jeho působnosti. Nedošlo-li k dohodě o námitce občanskoprávní povahy, stavební úřad si o ní učiní úsudek a rozhodne ve věci; to neplatí v případě námitek týkajících se existence práva nebo rozsahu vlastnických práv. (4) O podmínkách pro uplatňování námitek podle odstavců 1 a 2 musí být účastníci řízení poučeni v oznámení o zahájení řízení.“.

19. Obecně je nutné uvést, že ve stavebním řízení (tedy v tomto případě v řízení o vydání stavebního povolení), platí pro uplatnění příslušných námitek proti případnému vydanému veřejnoprávnímu povolení pro účastníky řízení zásada, kterou někteří autoři označují jako koncentrační (srov. např. komentář k ust. § 114 stavebního zákona v Potěšil, L.,Roztočil, A., Hrůšová, K., Lachmann, M.: Stavební zákon - online komentář. 3. aktualizace. Praha : C. H. Beck, 3/2014, nebo Martin Kopecký: Uplatňování zásad jednotnosti a koncentrace ve správním řízení, Právní rozhledy 13/2007, s. 461 a násl.). Je tedy nutné vycházet z toho, že účastník řízení, pokud se chce svého tvrzeného práva dovolávat, musí jej příslušným způsobem ve správním řízení včas uplatnit. Pokud tak neučiní, nemůže je následně nově vznášet důvodně až v řízení soudním v tom smyslu, že by napadenému rozhodnutí vytýkal jeho nezákonnost, když správní úřad se těmito námitkami nemohl ze shora uvedeného důvodu zabývat.

20. Shora uvedené omezení soudního přezkumu pak je v obecné rovině nutné uplatnit již v řízení správním, a to v řízení o odvolání, kdy žalovaný jako odvolací správní úřad, rovněž je příslušnými námitkami ve svém přezkumu částečně omezen (srov. ust. § 89 odst. 2 správního řádu), i když i tak musí příslušné napadené správní rozhodnutí přezkoumat z hlediska jeho zákonnosti (resp. jeho soulad s právními předpisy).

21. Nicméně na druhou stranu je nutné uvést, že tato koncepce nejde a nikdy judikatorně nešla tak daleko, aby nebylo v obecné rovině možné přezkoumávat soulad navrhované stavby s obecnými technickými požadavky či obecně s právními normami v tom smyslu, že pokud by stavba byla s těmito normami v rozporu, nebylo by možné příslušné veřejnoprávní povolení zrušit (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.1.2016, čj. 6 As 24/2015-24) – soud korektně uvádí, že tento rozsudek se týkal nikoliv stavebního povolení, ale dodatečného stavebního povolení stavby v řízení o odstranění stavby prováděné v rozporu s právními předpisy, a že se jednalo zjevně o stavbu, která nebyla předmětem předchozího územního řízení, což je od této posuzované věci odlišné. Nicméně obecnější závěr, který je v tomto rozsudku vyjádřený, je podle názoru soudu možné použít při argumentaci i v této věci.

22. Shora uvedené závěry tak mohou budit zdání, že jsou vnitřně rozporná, podle názoru soudu tomu však tak není. Podle názoru soudu z nich plyne to, že otázka souladu správního aktu – zde stavebního povolení – s právními předpisy musí být schopnou přezkumu i v odvolacím správním řízení, a to bez ohledu na to, zda konkrétně takovou skutečnost vznese jako námitku některý z účastníků řízení. Pokud by odvolací orgán sám zjistil, že stavba v tomto souladu s právními předpisy není, nemůže od tohoto zjištění odhlédnout. Podle názoru soudu pak takovou námitku lze v obecné rovině uplatnit i v řízení soudním, ač ji účastník řízení neuplatnil přímo konkrétně jako námitku ve správním řízení, pokud tvrdí, že povolovaná stavba je s právními předpisy v rozporu. Ačkoliv soud ve správním soudnictví zde není a z povahy věci ani nemůže být žádným dalším odvolacím či odborným správním orgánem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002 – 46), na druhou stranu nemůže rezignovat na svou činnost ochránce veřejných subjektivních práv (srov. ust. § 2 s.ř.s.), a vycházet z toho, že pokud některá námitka nebyla účastníkem uplatněna ve správním řízení, nelze bez dalšího k ní přihlížet, byť by důvodně namítala nesoulad pravomocného správního rozhodnutí s právními předpisy. Takový postup i názor podle názoru soudu nelze přijmout, neboť tím by soud na svou úlohu rezignoval. Jinými slovy řečeno – v případě, kdy žalobce v soudním řízení neuplatnil určitou námitku ve stavebním řízení, nemůže takový postup přičíst k tíži správního úřadu, pokud jej nezdůvodnil nebo o ní nerozhodl, na druhou stranu nelze případnou důvodnost takového žalobního bodu odmítnout pouze s tím odkazem, že jej účastník řízení neuplatnil ve správním řízení a vůbec se jí věcně nezabývat – v takovém případě musí mít soud možnost přezkoumat, zda příslušné správní rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy a minimálně v obecné rovině tak tento soulad přezkoumat. Lze tak uzavřít, že žalobce v příslušném soudním řízení nemůže namítat, že se žalovaný nebo stavební úřad nějakou námitkou nezabýval či ji nevysvětlil, pokud ji tento účastník (žalobce) řádně a včas neuplatnil (srov. rozsudek Nejvyššího správního sudu ze dne 18.6.2008, 9 As 80/2007 – 66). Pouze takový žalobní bod jenom z tohoto důvodu by byl nedůvodný. Na druhou stranu však podle názoru soudu žalobce může vznést obecný žalobní bod, že příslušné správní rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy a soud na takový žalobní bod musí obecně reagovat v tom smyslu, že přezkoumá, zda je takový žalobní bod důvodný, tedy zda v obecné rovině správní rozhodnutí v souladu s právními předpisy je. To je totiž rovněž meze příslušného odvolacího přezkumu podle ust. § 89 odst. 2 správního řádu, a pokud by soud takový přezkum obecně předem vyloučil, nenaplnil by tím svou přezkumnou činnost i samotné znění ust. § 89 odst. 2 správního řádu.

23. Ze shora uvedeného odstavce pak musí vyplynout závěr, že v takovém případě nebude nutné, aby reakce na případný žalobní bod byla v odůvodnění napadeného správního rozhodnutí, když nebyla uplatněna ve správním řízení, což nebude vada správního aktu. Pokud však takový žalobní bod bude vznesen, měl by na něj v rozsahu shora uvedeném však reagovat žalovaný (např. ve vyjádření k žalobě), aby tak bylo patrné, zda příslušné správní rozhodnutí v souladu s právními předpisy je, či nikoliv. Podle názoru soudu tento uvedený názor se však týká pouze obecného posouzení vydaného stavebního povolení, tedy těch zákonných náležitostí a podkladů, které jsou obecně k jeho vydání vyžadovány (tedy např. soulad navrhované stavby s technickými požadavky), nikoliv však již případných speciálních postupů či výjimek, které v případě jejich vznesení až v žalobě by musely být velmi pečlivě precizovány tak, aby případný nesoulad rozhodnutí s právními předpisy byl zjevný (zde např. vytýkaná absence vyjádření drážního úřadu, která není běžným podkladem pro rozhodnutí).

24. Soud pak dále uvádí, že ve stavebním řízení lze podle ust. § 114 stavebního zákona uplatňovat pouze ty námitky, které se k tomuto stavebnímu řízení přímo váží. Nelze tak vznášet námitky (a tentokráte i v obecné rovině), které byly předmětem územního řízení, neboť tato dvě správní řízení jsou samostatná a každé z nich upravuje jiný předmět. Pokud tedy žalobce i v obecné rovině vznese námitku, která měla být uplatněna v řízení územním, soud ani žalovaný ji ani v obecné rovině věcně přezkoumat nemůže, neboť to není něco, co by bylo předmětem příslušného správního řízení (zde řízení o vydání stavebního povolení).

25. Ke konkrétně vzneseným žalobním bodům pak soud uvádí následující.

26. Ke změnám stavby a tím žalobci tvrzené nutnosti změny posouzení vlivu na životní prostředí (EIA) je nutné uvést, že argumentaci žalobců ohledně změn projektu od doby pořízení této dokumentace do doby vydání stavebního povolení považuje za nedostatečnou, neboť žalobci neuvedli, v čem by tato změna měla mít vliv na toto posouzení. Jak je patrné z obsahu správního spisu i příslušných správních aktů (rozhodnutí), příslušná stavba byla v územním řízení povolena územním rozhodnutím z roku 2006 (jejímž podkladem mj. EIA je), a dále byla na ní vydána postupně stavební povolení (pro první etapu dne 27.10.2008, pro druhou etapu dne 12.2.2014 – toto prvostupňové rozhodnutí je předmětem tohoto soudního řízení, jímž bylo povoleno 1. podzemní podlaží až 7. nadzemní podlaží, a to v rámci půdorysného obsahu druhého podzemního podlaží, které však již bylo pravomocně povoleno prvním stavebním povolením). Změny stavby, které žalobce zmiňuje, se podle obsahu spisu týkaly pouze 1. etapy, tedy stavebního povolení, které není předmětem tohoto soudního řízení (vymezení této 1. etapy je v těchto změnách výslovně uvedeno – srov. rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 27.6.2013, které se týkalo této 1. etapy). Soud tak uvádí, že tento žalobní bod nemůže být důvodný, neboť namítané změny stavby se netýkaly tohoto správního řízení, tedy stavebního povolení 2. etapy, jak vyplývá ze spisového materiálu. Soud nijak nezpochybňuje, ani pro to není důvod, žalobcem citovaná ustanovení zákona č. 100/2001 Sb. týkající se aktuálnosti příslušného posouzení (EIA), všechny tyto změny však nebyly předmětem tohoto správního řízení (tedy 2. etapa stavebního povolení). Žalobci v žalobě nikde konkrétně neuvádějí, jaké změny a v čem měly vliv na tuto konkrétní část správního řízení, pouze obecně uvádějí, že záměr byl změněn. K takto obecnému žalobnímu bodu se soud dále stěží může konkrétněji vyjádřit, když z obecného hlediska porušení právního předpisu nezjistil (změny stavby se týkaly té části, která nebyla předmětem tohoto správního řízení, tedy stavebního povolení pro 2. etapu).

27. Není tak důvodným žalobní bod, kde žalobci uvádí, že se žalovaný nezabýval tím, že se stavba změnila, neboť žalobci nic takového ve správním řízení ve své námitce netvrdili. Jak bylo uvedeno shora, nelze tak klást k tíži správních úřadů, pokud se k tomuto aspektu nevyjádřily. Dále, jak bylo uvedeno v předchozím odstavci, žalobci nikde netvrdí, které konkrétní změny stavby se týkají tohoto správního řízení, soud tak nemůže konkrétně přezkoumat, v čem konkrétně by stanovisko EIA mělo být v rozporu. S ohledem na skutečnost, že ze správního spisu vyplývá, že příslušné změny se týkaly jiného správního řízení (stavební povolení pro 1. etapu), soud uzavírá, že tento žalobní bod nepovažuje za důvodný.

28. V druhém žalobním bodě žalobci namítali, že projektová dokumentace nepředstavuje dostatečný podklad, když byla zpracována ve čtyřech etapách, a samotný projekt měl být dokončen v říjnu roku 2010 nebo 2012, žalobní argumentace je v tomto směru zmatečná. K této části žaloby soud uvádí, že rovněž tento žalobní bod je mimořádně obecný a konkrétněji na něj nelze téměř reagovat – žalobci neuvádějí, v čem spatřují jimi tvrzenou nedostatečnou srozumitelnost dokumentace, případně s čím konkrétně jsou vymezené části dokumentace v rozporu. Takto obecně vznesený žalobní bod je téměř neprojednatelný, takže soud pouze odkazuje na obsah správního spisu, z něhož je patrné, že příslušnou dokumentaci zpracovala oprávněná osoba, ta byla stavebním úřadem posouzena a je tak součástí příslušného stavebního povolení. Rovněž je nutné uvést, že žalobci ani tuto skutečnost nevznesli jako námitku ve stavebním řízení, ani ji neuplatnili v podaném odvolání, proto je pochopitelné, že se s ní žalovaný (ani však stavební úřad), nemohli vypořádat.

29. Z obsahu správního spisu plyne, že stavebnímu úřadu byla podána žádost o vydání stavebního povolení s příslušnou dokumentací, a jako o takové o ní stavební úřad rozhodoval. Není patrné, že by tato dokumentace byla nějak měněna, tomu nic nenasvědčuje, žalobci v tomto směru nic konkrétního neuvádějí, omezují se pouze na tuto konstataci a citaci zákonných ustanovení, o nichž však podle názoru není v obecné rovině sporu. Skutečnost, že předložená dokumentace řeší tu část stavby, která je příslušným rozhodnutím povolována (tedy 2. etapa, která navazuje na etapu první), je skutečnost, která plyne z povahy věci samé a nic nelogického na ní není – v tomto správním řízení je povolována 2. etapa stavby, proto ta musí navazovat na již (jiným stavebním povolením) realizovanou etapu první. Pokud žalobci uvádějí, že povolovaná stavba nesplňuje podmínky stanovené územním plánem, pak je nutné uvést, že se jedná opět pouze o obecné tvrzení, které není konkrétně nijak rozvedeno, proto k němu nelze zaujmout konkrétnější stanovisko (nehledě na to, že v daném případě se jedná o stavební povolení, nikoliv o rozhodnutí v územním řízení).

30. Ve třetím žalobním bodě žalobci uvádějí, že v rámci výstavby jsou navrhovány 3 kanalizační přípojky, aniž by bylo vyžádáno příslušné povolení ve smyslu ust. § 37 zákona č. 61/1988 Sb. Ani tento důvod žalobci neuplatnili ve správním řízení, proto se k němu ani stavební úřad, ani žalovaný, nemohly vyjádřit. Nicméně soud uvádí, že kanalizační přípojky byly podle obsahu spisu povoleny dřívějším stavebním povolením jako součást stavby 1. etapy, přičemž žalobce nikde neuvádí, proč by takové veřejnoprávní povolení mělo být nedostatečné. Vzhledem k tomu, že žalobci tuto námitku neuplatnili ve stavebním řízení, přičemž se jedná o námitku, která s tímto stavebním řízením (vydáním stavebního povolení) přímo nesouvisí (postup podle zákona č. 61/1988 Sb. není běžnou součástí řízení o vydání stavebního povolení), nejedná se tak o povinné závazné vyjádření dotčených orgánů státní správy a soud se tak k tomuto žalobnímu bodu nebude dále vyjadřovat. Nicméně je nutné aspoň poukázat na skutečnost, že z žaloby zjevně vyplývá, že žalobci délku tří kanalizačních přípojem sečetli, čímž dosáhli potřebné délky, takto však v daném případě postupovat nelze, neboť při posuzování případné aplikace zákona č. 61/1988 Sb. je nutné vycházet z jednotlivých délek důlních staveb (s tím, že podle názoru soudu se však naprosto běžně o podzemní stavbu nejedná).

31. Ve čtvrtém žalobním bodě žalobci uvedli, že nebylo vyžádáno stanovisko drážního úřadu. O tomto žalobním bodě je možné v obecné rovině uvést totéž, co u třetího žalobního bodu, proto se k němu soud rovněž věcně nebude vyjadřovat – pokud by mělo být vyžadováno stanovisko drážního úřadu, jedná se o výjimku z obecných postupů a pokud žalobci uvádějí, že tato výjimka měla být uplatněna, měli se jí domáhat námitkou ve stavebním řízení, nebo ji aspoň konkrétněji vymezit, což v podané žalobě chybí (žalobci pouze uvádějí, že v blízkosti stavby, nijak nespecifikovaném, se nacházejí železniční koleje, neupřesňují, o jakou vzdálenost jde, o jaké koleje a jakou dráhu či povahu železničního svršku se jedná, neuvádějí, proč by se konkrétně k této stavbě měl drážní úřad vyjadřovat). Naprosto totéž lze uvést i o té části tohoto bodu, který se týkal chráněných živočichů, který je nadnesen pouze v rovině názoru, ničím nepodloženého, a rovněž nebyl uplatněn ve stavebním řízení. Jak je z obsahu spisu patrné, pro rozhodnutí byla vyžádána kladná stanoviska příslušných dotčených orgánů státní správy na úseku ochrany životního prostředí, více se obecně k této argumentaci uvést nedá. Soud tak tento žalobní bod nepovažuje rovněž za důvodný.

32. V pátém žalobním bodě žalobci namítají, že stavba je v rozporu se stanoviskem Národního památkového ústavu ze dne 6.10.2014. Soud uvádí, že v daném případě se v případě tohoto přípisu nejedná o závazné stanovisko podle stavebního zákona, neboť Národní památkový ústav není dotčeným orgánem státní správy, tím je odbor památkové péče žalovaného, který vydal kladné stanovisko. Proto je podstatným závěr tohoto dotčeného orgánu státní správy, nikoliv jiného, který tuto definici nesplňuje, a k němuž tak nelze v tomto směru přihlížet. Z obsahu spisu i odůvodnění napadeného rozhodnutí (tuto argumentaci žalobci uplatnili v odvolání) je patrné, že příslušné kladné stanovisko bylo v dané věci vydáno, postupem podle ust. § 149 odst. 4 tato stanoviska byla potvrzena (stanovisko orgánu památkové péče žalovaného ze dne 19.12.2012 bylo potvrzeno opatřením ministerstva kultury ze dne 19.11.2014, další závazné stanoviska orgánu památkové péče ze dne 5.8.2013 bylo potvrzeno opatřením ministerstva kultury ze dne 19.11.2014, poslední závazné stanovisko orgánu památkové péče magistrátu ze dne 22.8.2013 bylo změněno opatřením ministerstva kultury ze dne 19.11.2014 v části podmínky č. 1 výroku, jinak bylo potvrzeno). Pokud tedy žalovaný z těchto stanovisek vycházel, nemohl se namítaného nezákonného postupu dopustit. Jak dále vyplývá z odůvodnění opatření, kterým ministerstvo kultury příslušná závazná stanoviska potvrdilo či nevýznamně změnilo, ministerstvo kultury se tímto vyjádřením Národního památkového ústavu konkrétně zabývalo, uvedlo, proč a z jakých důvodů jeho závěry ve formě doporučení nelze akceptovat – požadavky Národního památkového ústavu směřují do územního, nikoliv stavebního řízení, z tohoto důvodu jde o požadavky neakceptovatelné. Proti tomuto konkrétnímu závěru, který je zřetelně v odůvodnění napadeného rozhodnutí uveden, když žalovaný je převzal za podklad pro své rozhodnutí, žalobci žádné konkrétní námitky v podané žalobě nevznášejí.

33. V šestém žalobním bodě žalobci uvedli, že stavba je v rozporu s vyhláškou č. 10/1993 Sb., když nerespektuje celkovou urbanistickou koncepci, přináší ohrožení životního a kulturního prostředí a snižuje hodnotu památkové zóny, je nutné uvést, že tyto námitky se zjevně týkají územního řízení, nikoliv řízení stavebního, proto již ve stavebním řízení nemohou být s úspěchem uplatněny (ust. § 114 stavebního zákona).

34. Pro úplnost soud uvádí, že nepřihlížel k doplnění žalobní argumentace, kterou provedli žalobci procesním úkonem ze dne 21.3.2016, neboť se tak zjevně stalo až po uplynutí zákonné lhůty pro podání žaloby (ust. § 71 odst. 2 a 72 odst. 2 s.ř.s.), když napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 8.9.2015. Žalobci toto podání sice nazvali jako „dodatečná právní argumentace“, z jeho obsahu je však patrné, že v tomto podání uvádějí konkrétně další žalobní body (umístění stavby do území v ploše SV-G, naplněnost maximálních limitů, nutnost souhlasu vlastníka dalších pozemků), což jsou zjevně skutečnosti, které v podané žalobě nebyly zmíněny. Nejedná se tak o rozšíření právní argumentace, ale o uvedení dalších skutkových bodů, jimiž je žaloba rozšiřována.

35. V dané věci tak soud uzavírá, že podanou žalobu nepovažuje za důvodnou a proto ji zamítl (ust. § 78 odst. 7 s.ř.s.).

36. Ve věci soud rozhodl rozsudkem bez nařízení jednání, neboť účastníci proti takovému postupu neměli ve stanovené lhůtě námitek a jednání k projednání žaloby nebylo nutné, když soud neprováděl další dokazování (ust. § 51 odst. 1 s.ř.s.).

37. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Vzhledem k tomu, že žalovanému státu tyto nevznikly, soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.

38. Výrok o náhradě nákladů řízení zúčastněné osobě je odůvodněn ust. § 60 odst. 3 s.ř.s., když soud této osobě žádnou povinnost neukládal, náklady řízení jí tak nemohly vzniknout.

Poučení