6 A 221/2014 - 49

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Dany Černé a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobce:, státní příslušnost, právně zastoupen Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 22, proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30.9.2014, č.j. MV 66941-3/SO/SEN-2014, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 24. 10. 2014, č. j. MV 66941-3/SO/SEN-2014, se rušía věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15.342,- Kč a to ve lhůtě do jednoho (1) měsíce od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Tomáše Císaře, advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou ke zdejšímu soudu domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne ze dne 30. 9. 2014, č.j. MV 66941-3/SO/SEN-2014, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 18. 4. 2014, č.j. OAM-5589-22/PP-2013 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým žalobci byla zamítnuta žádost o povolení k přechodnému pobytu z důvodů nesplnění podmínek uvedených v ust. § 87b v návaznosti na ust. § 15a zákona č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o pobytu cizinců“).

2. V žalobě (téměř shodně jako v odvolání) žalobce uvádí, že prvostupňové rozhodnutí, stejně tak rozhodnutí žalovaného je v rozporu se skutečným stavem věci a zároveň nepřezkoumatelné, procesně vadné, jakožto věcně nesprávné. Jak vyplývá z ust. § 3 zákona 500/2004 Sb. (dále jen „správní řád”), je správní orgán povinen zajistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a na základě takto zjištěného stavu věci, jež je výsledkem procesu zákonem stanoveného dokazování, učinit právní závěry, a tyto dostatečně zdůvodnit. Správní orgán v napadeném rozhodnutí opírá svůj závěr o tom, že žalobce je na základě opisu z rejstříku trestů trvalou hrozbou pro stát z hlediska narušení veřejného pořádku ve smyslu ust. § 87d odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Správní orgán tak zcela paušalisticky ohodnotil žalobce jako rizikového s ohledem na jeho podmíněné odsouzení a vůbec nevzal v potaz jeho několik let trvající řádný způsob života tak, jak to například ukládá článek 27 odst. 2 Směrnice Evropského Parlamentu a Rady č. 2004/38 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Podle tohoto článku se podle názoru žalobce pro účely definice pojmu veřejného pořádku musí postupovat ve smyslu zásady přiměřenosti, podle které má být každý případ posuzován jednotlivě na základě osobního chování dotyčné osoby. Článek stanoví, že dokonce i jednání dotyčné osoby kvalifikované jako trestný čin, samo o sobě nelze považovat za porušení veřejného pořádku. Pojem veřejný pořádek, respektive tzv. výhradu veřejného pořádku navíc opakovaně a poměrně přesně vyložil v rámci své kompetence Evropský soudní dvůr (dále jen „ESD“) například ve svém rozsudku ze dne 31. 1. 2006 Komise v. Německo - C - 441/02 a další. V něm je uvedeno, že z existence odsouzení pro trestný čin lze vycházet pouze tehdy, pokud okolnosti, které vedly k takovému odsouzení, ukazují na osobní chování, které představuje trvající ohrožení veřejného pořádku, což není případ žalobce. Jak vyplývá z výše uvedených rozsudků ESD, výhrada veřejného pořádku představuje výjimku, kterou je třeba vykládat restriktivně a jejíž rozsah nemohou členské státy určovat jednostranně. Podle ustálené judikatury předpokládá uplatnění pojmu veřejného pořádku vnitrostátním orgánem v případech existence skutečného a dostatečně závažného ohrožení, kterým je dotčen základní zájem společnosti, což podle žalobce nebylo v posuzovaném případě prokázáno.

3. Dále žalobce namítá, že pojem “veřejného pořádku” je nutno podle ESD vykládat tak, že za závažný způsob narušení veřejného pořádku je třeba považovat takové protiprávní jednání, které zásadním způsobem překračuje intenzitu jednání popsané v některé ze skutkových podstat trestných činů uvedených v trestním zákoně. V rovině vnitrostátního českého práva je pak nutno tento pojem vykládat tak, že pod něj nespadají všechny trestné činy, ale trestné činy mimořádné závažnosti. v této věci lze odkázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2009, č. j. 5 As 51/2009, podle něhož ani opakované porušení zákonů České republiky nutně nemusí být porušením veřejného pořádku a samo o sobě nemusí znamenat trvající ohrožení veřejného pořádku. Předchozí odsouzení za trestný čin může být zohledněno, ale pouze do té míry, do jaké jsou okolnosti, které byly příčinou tohoto odsouzení, důkazem osobního chování představujícího aktuální hrozbu pro požadavky týkající se veřejného pořádku. Povaha a počet předchozích odsouzení musí tvořit podstatný prvek tohoto rozhodování a zvlášť ohled je třeba věnovat závažnosti a frekvenci spáchaných trestných činů. Žalobce má proto za to, že správní orgán neúplně posoudil naplnění předmětných ustanovení, na základě kterých mu byla žádost zamítnuta, a hlavně nesprávně si vyložil pojem veřejného pořádku.

4. Na konec uvedl, že správní orgány mají nepochybně povinnost zkoumat otázku přiměřenosti dopadů rozhodnutí zejména na soukromý a rodinný život cizince, ovšem v daném případě tak neučinily s odůvodněním, že pro tato správní rozhodnutí zákon takové posouzení nezná. Žalobce s takovým postupem nesouhlasil, neboť je v přímém rozporu s ust § 174a zákona o pobytu cizinců.

5. Žalovaný se ve svém vyjádření ze dne 3. 12. 2014 vyjádřil k podané žalobě tak, že s podanou žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí, když odkázal na odůvodnění napadeného správního rozhodnutí a uváděl věcně tytéž závěry, jako v tomto rozhodnutí.

6. Z předloženého správního spisu soud zjistil tyto podstatné skutečnosti nutné pro posouzení důvodnosti podané žaloby.

7. Dne 28. 8. 2012 podal žalobce k Ministerstvu vnitra, odboru azylové a migrační politiky, žádost o povolení k přechodnému pobytu dle ust. § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců.

8. Dne 16. 3. 2013 vydalo Ministerstvo vnitra České republiky, odbor azylové a migrační politiky, pod č. j. OAM-9858-44/PP-2012 rozhodnutí, kterým žádost o povolení k přechodnému pobytu podle ust. § 87e s odkazem na ust. § 87b odst. 1 písm b) zákona o pobytu cizinců zamítlo a dále rozhodlo tak, že povolení k přechodnému pobytu se nevydává. V odůvodnění je mj. uvedeno, že žadatel po celou dobu pobytu na území České republiky používal několik identit (např. xxxxxxx, st. přísl. Jihoafrická republika, dále xxxxxxxx, st. přísl. Zimbabwská republika, dále xxxxxxxxx, st. přísl. Rakouská republika) ve snaze zlegalizovat svůj pobyt na území České republiky. V důsledku toho bylo s žadatelem, který se vždy prokazoval jinou totožností, zahájeno několik (celkem tři) správních řízení o správním vyhoštění dle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 2, písm. c) zákona o pobytu cizinců, kterým mu byl několikrát udělen zákaz vstupu na území České republiky, a to s různou dobou platnosti v rozsahu 4 až 8 let. Svým jednáním proto již od prvního vstupu na území České republiky opakovaně porušoval právní předpisy platné na území České republiky, a to tím, že na území České republiky vstoupil vždy bez platného povolení k pobytu a všechna rozhodnutí, kterými mu byl udělen zákaz pobytu na území České republiky, vědomě porušoval. K tomu všemu byl žalobce v mezidobí na území České republiky dvakrát soudně trestán a odsouzen, a to za držení a distribuci omamných a psychotropních látek a jedů podle ust. § 284 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl v lednu 2012 odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců s tím, že byl trest žadateli odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců (trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 1. 2012, č. j. 1 T 1/2012). Ale i přesto, že byla žadateli dne 1. 1. 2013 udělena amnestie prezidenta republiky, žadatel ve své trestné činnosti pokračoval. V prosinci roku 2012 byl za týž skutek odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců s tím, že mu trest byl odložen na zkušební dobu 36 měsíců (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2012, č. j. 1 T 106/2012, dále rozsudek Městského soudu ze dne 21. 3. 2013, č. j. 5 To 13/2013, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013 č. j. 4 Tdo 1044/2013). Správní orgán je toho názoru, že přečin nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami, za což byl opakovaně odsouzen, k tomu všemu ještě v tak krátkém časovém rozpětí, významným způsobem zvyšuje závažnost narušení veřejného pořádku, a to kvůli významu ohroženého společenského zájmu. Svým jednáním žalobce ohrožoval životy dalších osob, a nadto se dopustil jednání, které může mít velmi negativní vliv na výchovu jeho nezletilé dcery. Není proto pochyb o tom, že z jednání žalobce lze dovodit existenci důvodů nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek ve smyslu ust. § 87e odst. 1 ve spojení s ust. § 87d odst. 1 písm c) zákona o pobytu cizinců, neboť je zřejmé, že opakovaně ignoruje právní předpisy a svým jednáním směřuje k jejich obcházení. K výkladu pojmu “veřejný pořádek” pak správní orgán uvedl, že se jedná o neurčitý právní pojem, který není legálně definován a jehož obsah je naplňován především praxi příslušných orgánů. Obecně lze za pojem veřejný pořádek označit takový stav, kde jsou dodržována pravidla chování výslovně vyjádřena v právních předpisech. Konkrétní obsah pojmů veřejný pořádek při aplikaci zákona o pobytu cizinců vychází z potřeby chránit veřejný zájem na úseku vstupu a pobytu cizinců na území České republiky a vztahuje se tak zejména k překračování státních hranic, dodržování podmínek pro pobyt cizinců na území České republiky, a dále zahrnuje ochranu před obcházením a zneužíváním práv v oblasti pobytu cizinců. V kontextu s výše uvedeným se správní orgán zabýval i otázkou přiměřenosti dopadnu do soukromého a rodinného života žadatele, přičemž přihlížel k článku 28 odst. 1 Směrnice 2004/38/ ES Evropského parlamentu a Rady ze dne 24. 4. 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků volně se pohybovat na území členských států. Správní orgán uvedl, že si je vědom skutečnosti, že v rámci rozhodnutí musí posoudit jeho dopad na rodinný život žadatele, který bude v případě žadatele značný, protože má na území České republiky manželku a nezletilou dceru, správní orgán však posoudil tento dopad tím způsobem, že žalobce se o možnost pobývat na území České republiky se svou rodinou připravil sám svým vědomým jednáním.

9. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včasné odvolání, o němž bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím.

10. Dne 24.10.2014 rozhodl žalovaný jako orgán odvolací pod č.j. MV-56675-8/SO-2014 tak, že odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí prvostupňového orgánu jako věcně správné potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný zkonstatoval, že je nepochybně pravdou, že ESD několikrát ve svých rozsudcích uzavřel, že výhrada veřejného pořádku představuje výjimku ze základní zásady volného pohybu osob, kterou je třeba vykládat restriktivně a jejíž rozsah nemohou členské státy určovat jednostranně. Z existence odsouzení pro trestný čin lze vycházet pouze tehdy, pokud okolnosti, které vedly k takovému odsouzení, ukazují na osobní chování, které představuje trvající ohrožení veřejného pořádku. Na druhou stranu žalovaný v této souvislosti odkázal na rozsudek ESD ze dne 23. 11. 2010 ve věci Land Baden- Württenberg proti Panagiotis Tsakouridis, C-145/09, v němž je mimo jiné uvedeno, že nedovolený organizovaný obchod s omamnými látkami představuje trestnou činnost, která využívá značných hospodářských a operativních prostředků a má velmi často nadnárodní charakter. S ohledem na ničivé důsledky kriminality spojené s tímto nedovoleným obchodem, který ohrožuje zdraví bezpečnost a kvalitu života občanů EU stejně jako legální hospodářskou činnost, stabilitu a bezpečnost členských států, dosahuje tato kriminalita takové intenzity, že může přímo ohrožovat klid a fyzickou bezpečnost obyvatelstva jako celku nebo jeho velké části. Proto ESD rozhodl, že členský stát může za účelem ochrany veřejného pořádku považovat užívání omamných látek za nebezpečí pro společnost, které spadá pod pojem “veřejný pořádek”, jak jej zmiňuje čl. 28 odst. 2 Směrnice 2004/38. Po vypořádání se s námitkami žalobce Komise následně uzavřela, že ani Ústava a ani Listina základních lidských práv a svobod nedeklarují právo pobytu cizince na území České republiky a že ani z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 8) nevyplývá, že nevyplývá nutně právo cizince na vstup a pobyt v zemi, kde pobývá jeho rodinný příslušník (viz. rozsudek NSS č.j. 2As 78/2006). Dále uzavřel, že osobní chování účastníka řízení představuje závažné ohrožení zájmů společnosti, když není v zájmu České republiky, aby byly udělovány pobyty občanům, kteří páchali trestné činy na jeho území.

11. Ve věci samé nařídil soud jednání na den 25. 10. 2016, při němž účastníci řízení setrvali na svých stanoviscích. Soud jednal v nepřítomnosti žalovaného, který se z ústního jednání řádně omluvil.

12. Napadené rozhodnutí přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s.ř.s.“), a podle § 75 odst. 1 s. ř. s. přitom vycházel ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

13. Podle ust. § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců v rozhodném znění: Rodinným příslušníkem občana Evropské unie1b) se pro účely tohoto zákona rozumí jeho a) manžel, b) rodič, jde-li o občana Evropské unie1b) mladšího 21 let, kterého vyživuje a se kterým žije ve společné domácnosti, c) dítě mladší 21 let nebo takové dítě manžela občana Evropské unie a d) nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné nebo sestupné linii nebo takový příbuzný manžela občana Evropské unie.

14. Podle ust. § 87d odst. 1 zákona o pobytu cizinců v rozhodném znění: Ministerstvo žádost o vydání potvrzení o přechodném pobytu na území zamítne, jestliže a) žadatel se stal neodůvodnitelnou zátěží systému dávek pro osoby se zdravotním postižením nebo systému pomoci v hmotné nouzi České republiky (§ 106 odst. 3), s výjimkou osob, na které se vztahuje přímo použitelný právní předpis Evropských společenství 13b), b) je důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek, c) je žadatel evidován v evidenci nežádoucích osob (§ 154) a trvá důvodné nebezpečí, že by mohl při svém pobytu na území ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek.

15. Podle ust. § 87e odst. 1 zákona o pobytu cizinců v rozhodném znění: Na zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu se důvody podle § 87d odst. 1 vztahují obdobně. Ministerstvo žádost dále zamítne, jestliže žadatel a) ohrožuje veřejné zdraví tím, že trpí závažnou nemocí, pokud k takovému onemocnění došlo do 3 měsíců po vstupu na území, b) je zařazen do informačního systému smluvních států a příslušný orgán, který žadatele do tohoto systému zařadil, poskytne dodatečné informace, po jejichž vyhodnocení lze mít za to, že trvá důvodné nebezpečí, že by mohl při svém pobytu na území jiného smluvního státu ohrozit jeho bezpečnost nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek, nebo c) se dopustil obcházení tohoto zákona s cílem získat povolení k přechodnému pobytu na území, zejména pokud účelově uzavřel manželství nebo jeho účelově prohlášeným souhlasem bylo určeno otcovství, d) se bez vážného důvodu nedostaví k výslechu (§ 169 odst. 2), odmítne vypovídat nebo ve výpovědi uvede nepravdivé skutečnosti.

16. Podle ust. § 174a zákona o pobytu cizinců v rozhodném znění: Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.

17. Zásadní žalobní námitkou žalobce bylo, že prvostupňové rozhodnutí, stejně tak rozhodnutí žalovaného, je v rozporu se skutečným stavem věci. S tímto žalobním bodem soud nesouhlasí. Správní úřady dostály své povinnosti vyplývající z ust. § 3 správního řádu, když za účelem zjištění skutkového stavu věci si obstaraly dostatečné množství nejrůznější podkladů pro to, aby si z nich učinily představu o osobních poměrech žalobce a historii jeho pobytu na území České republiky. Těmito podklady jsou zejména dřívější rozhodnutí správních orgánů o správním vyhoštění žalobce, výpisů z evidence rejstříku trestů, provedení pobytových kontrol, prošetření poměrů týkající se výchovy, výživy a péče o žalobcovu nezletilou dceru, výslechů žalobce a jeho manželky, přiložená prohlášení obyvatel domu, vyžádání si trestního příkazu a všech rozsudků související s trestnou činností žalobce. Není proto pravdou, že žalovaný své rozhodnutí opřel pouze o skutečnosti vyplývající z rejstříků trestů, jak obecně namítal žalobce v podané žalobě. Žalobce se v žalobě dovolává nedostatečně zjištěného stavu věci, nicméně podle obsahu konkrétních žalobních bodů (jimiž je soud vázán) má soud za to, že ve skutečnosti mezi žalobcem a žalovaným není spor ohledně skutkových okolností věci; sporné je jejich právní hodnocení. Mezi žalobcem a žalovaným není sporné, že žalobce má na území České republiky rodinné vazby, jejichž existenci tvrdí, tedy manželku a dvě děti české státní příslušnosti, s nimiž sdílí společnou domácnost, ani to, že byl žalobce dvakrát pravomocně odsouzen pro trestné činy spojené s omamnými prostředky, přičemž v době vydání napadeného rozhodnutí byla tato odsouzení již zahlazena. Sporné zůstává posouzení toho, zdali v případě zahlazení jeho odsouzení může správní orgán při rozhodování ve věci k něčemu takovému přihlédnout při posouzení nebezpečí, které by mohl představovat pro veřejný pořádek ve smyslu ust. 87d odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, a zda odsouzení pro tyto trestné činy dosahuje takové intenzity, aby bylo možné hovořit o ohrožení veřejného pořádku České republiky. Soud se v tomto směru ztotožňuje s názorem žalovaného, že žalobce představuje pro společnost významné nebezpečí, když byl opakovaně odsouzen za tyto trestné činy. Kriminalita spojená s nedovoleným užíváním a přechováváním omamných a psychotropních látek a jedů je nebezpečná pro celou řadu chráněných společenských zájmů. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalobcova odsouzení již byla zahlazena, kdy z hlediska jeho trestní bezúhonnosti k nim nemůže být přihlédnuto. Nicméně přes tuto skutečnost se stále jedná o pravomocné odsouzení, kdy při naplnění pojmu ohrožení veřejného pořádku z nich lze vycházet jako z výrazného prvku charakterizující chování žalobce v určité době (ust. § 87d odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců). Tento závěr ostatně plyne i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2013, č. j. 1 As 175/2012-34, bod 20: „Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se žalovaným i městským soudem, že ačkoliv bylo odsouzení pro shora uvedený skutek zahlazeno, nebrání to žalovanému v tom, aby totéž jednání hodnotil pro účely řízení o žádosti o povolení trvalého pobytu jako závažné porušení veřejného pořádku … Zahlazení odsouzení nenastoluje fikci, že se čin, skutek nestal. Pouze se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (§ 70 odst. 1 trestního zákona, shodně § 106 trestního zákoníku).“.

18. K námitce žalobce, podle nějž si správní orgán nemůže vykládat pojem veřejný pořádek jednostranně a podřadit pod něj jakékoliv trestní jednání, soud uvádí, že správní orgány se podle něj dostatečně vypořádaly s argumentací, proč právě v případě žalobce byla zamítnuta jeho žádost z důvodu podle ust. 87d odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, tedy konkrétně hodnotily, že u žalobce existuje důvodné nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek (soustavné porušování vnitrostátních zákonů v souvislosti s prokazováním se falešnou identitou, nezákonnými vstupy na území České republiky, a zvláště pak spáchanou trestnou činností související s drogovou kriminalitou). Odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2009 č. j. 5 As 51/2009-68, soud musí korigovat v tom směru, že některé z těchto závěrů byly překonány sjednotitelem judikatury, jak je uvedeno v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011 č. j. 3 As 4/2010-151: „Největší rozpor třetí senát přitom spatřuje mezi rozsudkem druhého senátu z 16. 5. 2007, č. j. 2 As 78/2006 - 64, a rozsudky na něj navazujícími, a rozsudkem pátého senátu z 9. 10. 2009, č. j. 5 As 51/2009 - 68. Za problematické pak v posledně zmiňovaném rozsudku považuje navázání pojmu „závažné narušení veřejného pořádku“ přímo na rozhodnutí o vině za spáchání zvlášť závažného trestného činu… Ve výsledku se pak třetí senát přiklání k interpretaci druhého senátu, která podle něj ponechává větší prostor pro úvahu aplikujícího orgánu a nabízí kriteria, podle kterých je na místě naplnění pojmu narušení veřejného pořádku vykládat“. Z těchto závěrů vyplývá, že pod pojem veřejný pořádek nemůže správní orgán podřadit téměř jakékoliv protiprávní jednání (jako třeba samotný nelegální vstup, či nelegální pobytu na území České republiky, či uzavření účelového manželství), nýbrž skutečnost, že takové jednání musí dosahovat takové intenzity, že ohrožuje některé ze základních zájmů společnosti. Právní závěr žalovaného, že souhrn všech shora uvedených porušení zákona a povinností žalobce takové intenzity dosahuje, považuje soud za důvodný a rovněž je tak hodnotí.

19. Důvodná je však žalobní námitka, v níž žalobce tvrdí, že měl žalovaný zvážit přiměřenost dopadů svého rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce a jeho rodinných příslušníků. Žalovaný v napadeném rozhodnutí explicitně uvedl, že toto kritérium nevzal v úvahu s ohledem na znění ustanovení § 87e odst. 2 zákona o pobytu cizinců, který stanoví, že se k dopadům do soukromého a rodinného života cizince v případě zamítnutí žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu přihlíží výlučně tehdy, pokud má být žádost zamítnuta z důvodu, že cizinec ohrožuje veřejné zdraví tím, že trpí nakažlivou nemocí. Dle žalovaného a contrario platí, že v případě žalobce, jehož žádost byla zamítnuta z důvodu ohrožení veřejné bezpečnosti, není namístě dopad do jeho soukromého života zkoumat. K tomuto závěru dospěl Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 16. 10. 2013, č. j. 7 A 67/2010-61, na nějž žalovaný odkázal, avšak toto rozhodnutí bylo překonáno pozdější judikaturou Nejvyššího správního soudu. Stěžejní je v tomto ohledu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 96/2015-30, z něhož plyne, že navzdory ust. § 87e odst. 2 zákona o pobytu cizinců je ve všech případech, kdy je zamítnuta žádost o povolení k dlouhodobému pobytu, třeba zkoumat dopady rozhodnutí do osobního života cizince i jeho rodinných příslušníků. To plyne již ze samotného čl. 8 Úmluvy, který definuje právo na ochranu soukromého a rodinného života: „Byť obecně nejsou dopady rozhodnutí, jímž se neuděluje pobytové oprávnění, tak intenzivní, jako v případě správního vyhoštění či zrušení pobytového oprávnění, vždy je třeba přiměřenost těchto méně závažných následků zkoumat s ohledem na konkrétní dopady do sféry cizince a jeho rodiny. Stěžovatel správně poukazuje, že dle judikatury Nejvyššího správního soudu při posuzování rozsahu narušení soukromého a rodinného života, je nutné zkoumat nejen vliv na ekonomický, osobní a rodinný život cizince, ale i na ostatní rodinné příslušníky, kteří by jinak měli právo pobývat ne území ČR na základě samostatného pobytového oprávnění (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012 – 39, či ze dne 27. 2. 2014, č. j. 9 Azs 41/2014 – 34). V daném případě je tedy třeba zkoumat, zda je odepření pobytu stěžovateli přiměřené dopadům do jeho soukromého a rodinného života, zejména pak do života jeho dětí.“ (bod 32 cit. rozsudku)

20. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že závěr žalovaného, že „přiměřenost negativního rozhodnutí z hlediska jeho dopadu do soukromého a rodinného života účastníka řízení není v řízení o žádosti o přechodný pobyt kritériem, k němuž by měl správní orgán při rozhodování ve věci samé vždy přihlížet“, je nezákonný (viz. str. 7 napadeného rozhodnutí). Soud v této souvislosti podotýká, že si je vědom skutečnosti, že správní orgán I. stupně určité dílčí úvahy v tomto směru provedl, avšak spíše ve velmi obecném slova smyslu, když pouze citoval a rozebíral ustanovení Směrnice Evropského Parlamentu a Rady č. 2004/ 38 a Úmluvy o právech dítěte bez nějakého konkrétnějšího závěru. Soud v této souvislosti uvádí, že je možné se ztotožnit pouze s úvahou správního orgánu I. stupně, v tom smyslu, že žádný z článků Úmluvy o právech dítěte nestanovuje, že oba rodiče musí žít spolu se svým dítětem v jednom státě, ale naopak počítá s tím, že k oddělení rodičů od dítěte může dojít. Dále se soud ztotožňuje i s úvahou, že účast na organizovaném obchodu s drogami je velmi vážným ohrožením veřejné bezpečnosti, které může odůvodňovat i poměrně intenzivní zásah do soukromé sféry cizince. V tomto ohledu žalovaný přiléhavě odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 23. 11. 2010 ve věci Panagiotis Tsakouridis (C-145/09). Na druhé straně lze však souhlasit s žalobcem, že použitelnost tohoto judikátu v nyní projednávané věci je omezená. Zatímco žalobce byl za nedovolené nakládání s omamnými a psychotropními látkami za účelem prodeje odsouzen pouze jednou (první odsouzení bylo výhradně pro přechovávání drog bez souvislosti s jejich prodejem), pan Tsakouridis byl ve výše uvedeném případě odsouzen celkem osmkrát za organizovaný obchod s drogami ve větším množství (srov. bod 12 rozsudku). Je tedy zřejmé, že trestná činnost žalobce byla méně závažná, což musí být vzato v úvahu při posouzení přiměřenosti zásahu do jeho života a života jeho rodiny. Bude na žalovaném, aby v dalším řízení posoudil, zda žalobcovy dva trestné činy z roku 2012 odůvodňují jeho odloučení od manželky a dvou nezletilých dětí. Přitom musí vzít v úvahu žalobcovu námitku, že jeho styk s rodinou by byl mimořádně komplikovaný, pokud by žil v xxxxx, a též skutečnost, že obě žalobcova odsouzení byla zahlazena a od roku 2012 již žalobce nebyl pro žádnou trestnou činnost odsouzen.

21. Soud proto v souladu s ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. zrušil podle ust. § 78 odst. 1 s.ř.s. napadené rozhodnutí pro nezákonnost v části, kde žalovaný dospěl k závěru, že není namístě posuzovat dopad napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce a jeho rodinných příslušníků a vrátil věc žalovanému k dalšímu projednání.

23. Výrok o nákladech řízení vychází ze skutečnosti, že žalobce byl v řízení plně úspěšný, a tak mu oproti žalovanému náleží náhrada nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.), jenž sestává ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 3.000 Kč (soudní poplatek z podané žaloby) a z nákladů zastoupení advokátem. Jejich výši soud určil v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném ke dni provedení jednotlivých úkonů, a to tak, že jsou tvořeny podle ust. § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s ust. § 7 odměnou za tři úkony právní služby uvedené v § 11 odst. 1 písm. a), d), g) [převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, účast na jednání před soudem] ve výši 3. 100,- Kč za každý tento úkon a podle § 13 odst. 3 související náhradou hotových výdajů za každý tento úkon ve výši 300 Kč. Náhradu nákladů v celkové výši 15.342,- Kč (odměna za zastupování a paušály celkem bez DPH 10.200,- Kč + 21% DPH ve výši 2.142,- Kč, soudní poplatek není zdanitelným plněním) je žalovaný povinen zaplatit žalobci do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce. Pro úplnost soud uvádí, že žalobci nepřiznal náklady na přiznání odkladného účinku žaloby, který byl usnesením soudu ze dne 4.12.2014, čj. 6 A 221/2014-31, zamítnut, a v této části řízení tak žalobce úspěšný nebyl (soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč a náklady právního zastoupení za tuto část řízení).

Poučení