6 A 256/2011 - 67

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Dany Černé a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobců: A), bytem v , B) oba zast. Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem v Praze 4 – Podolí, Ve svahu 531/1, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 65, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) 17), o přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy, k žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20.5.2011 č.j. 537/550/11-Mor, 40710/ENV/11, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí ministerstva životního prostředí ze dne 20.5.2011 č.j. 537/550/11-Mor, 40710/ENV/11, a rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 26.5.2010, čj. KrÚ 38696/2010/OŽPZ/PI, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen žalobcům na náhradě nákladů řízení zaplatit částku 10.920,- Kč do jednoho (1) měsíce od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Pavla Černohouse, advokáta.

III. Žádná z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobci podanou žalobou napadli shora uvedené rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto mj. jejich odvolání proti prvostupňovém správnímu rozhodnutí, rovněž uvedenému ve výroku (odvolání zúčastněné osoby Občanského sdružení „Za Dašice zdravější“ bylo zamítnuto tímto rozhodnutím pro opožděnost). Ve správním řízení bylo podle ust. § 17 odst. 1 písm. d) zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“), vydáno povolení k uvedení velkého zdroje znečišťování ovzduší, průmyslová aplikace nátěrových hmot – pod názvem „Kataforesní linka v Dašicích a úpravy technologie spočívající v instalaci zařízení na likvidaci emisních pachů obsažených ve výstupních plynech polymerizační pece“ provozovatele společnosti KATAFORESIS CZ, s.r.o. (tato společnost, ač byla o probíhajícím soudním řízení informována, se nepřipojila jako zúčastněná osoba).

2. Žalobci napadli rozhodnutí v celém rozsahu a domáhali se jeho zrušení, včetně zrušení prvostupňového správního rozhodnutí, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě vymezili tyto žalobní body, jimiž je soud vázán. V prvním žalobním bodě uvedli, že nesouhlasí s tím, že ve věci nebylo vydáno stanovisko EIA. Pro absenci tohoto stanoviska bylo původní správní rozhodnutí rozsudkem správního soudu zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení, v němž však toto stanovisko opětovně nebylo vyžádáno a netvoří podklad pro rozhodnutí. Poukázali na skutečnost, že rozhodnutím bylo povoleno uvedení do trvalého provozu velkého zdroje znečišťování ovzduší – kataforesní lakovací linky o kapacitě větší než 500 tis. m2 upravené plochy ročně, proto příslušné povolení je záměrem podléhajících posouzení vlivů na životní prostředí podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí (dále jen „zákona č. 100/2001 Sb.“), a to podle bodu 4.4 kategorie I přílohy č. 1 tohoto zákona, o čemž svědčí i stanovisko ministerstva životního prostředí ze dne 10.2.2006. Poukázali na ust. § 10 odst. 3 a 4 zákona č. 100/2001 Sb., kdy je toto stanovisko odborným podkladem pro vydání rozhodnutí. Rovněž poukázali na to, že správní soudy přímo v tomto řízení rozhodly přímo tak, že záměr kataforesní linky podléhá posuzování vlivů na životní prostředí. Kataforesní linka jako velký zdroj znečišťování nikdy nebyla posouzena postupem podle zákona č. 100/2001 Sb., tento postup je ignorováním závazného právního názoru soudu v této věci v předchozím zrušujícím rozsudku. Ohledně stanoviska ministerstva životního prostředí ze dne 10.2.2011 uvedli, že žalovaný při posuzování záměru jednotky termické oxidace (prvek čištění odpadních plynů na konci výduchu ze vzduchotechniky) zaměnil za posouzení vlivů celého provozu (kataforesní linky jako celku), což přímo toto stanovisko uvádí v na str. 5 v části G a H. Takto posuzovaný záměr se však týkal pouze čistící jednotky, kterou provozovatel plánuje umístit na konci vzduchotechniky, nikoliv celé linky. Smyslem posouzení EIA je komplexně ověřit vlivy záměru na životní prostředí a stanovit podmínky jeho realizace, příslušné rozhodnutí tak bylo vydáno v rozporu s ust. § 10 odst. 4 zákona č. 100/2001 Sb.

3. V druhém žalobním bodu žalobci napadali závěr, že z textu odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí vyplývá, že významné množství pachových látek uniká do pracovního prostředí, když žalovaný uvedl, že v hale je podtlak a tato okolnost byla známa již při realizaci plánu na snížení emisí v roce 2007, z čehož dovodil závěr, že požadavek na místní ohledání je bezpředmětný. S tímto závěrem žalobci nesouhlasí a tím, že nebylo řádné místní ohledání provedeno, tak nebyl zjištěn dostatečně stav věci, z ničeho pak vůbec neplyne, proč by takové ohledání mělo být bezpředmětné. Neprovedením ohledání pak nemohli žalobci realizovat svá účastenská práva a krajský úřad ani nemohl zjistit, jak vypadá havarijní klapka a jestli je či není obcházena, a jaké jsou možnosti úmyslného větrání okny a vraty.

4. Ve třetím žalobním bodě stejně jako v odvolání napadají skutečnost, že krajský úřad vychází z odborného posudku ze dne 23.5.2007 a odborného vyjádření ze dne 22.6.2007, kdy tento posudek ani odborné vyjádření nemohly posoudit situaci za tři roky, tedy v době vydání prvostupňového správního rozhodnutí v roce 2010. Žalovaný se pak nijak nevypořádal s tím, že tyto podklady nezohledňují okolními obyvateli pociťované soustavné obtěžování zápachem a způsobené zdravotní potíže.

5. Ve čtvrtém žalobním bodě pak dále uvedli, že v odvolání nesouhlasili obtěžování zápachem ve smyslu ust. § 1 odst. 3 vyhlášky č. 362/2006 Sb., nikoliv omezený okruh zdrojů podle ust. § 2 této vyhlášky. Znovu uvedli, že žalovaný nijak nezhodnotil řádně tento odvolací důvod, písemných stížností na zápach je více než 20 a zároveň provozovatel provozoval v době vydání rozhodnutí krajským úřadem svůj zdroj bez povolení trvalého provozu, tedy v rozporu se zákonem.

6. V pátém žalobním bodě žalobci nesouhlasili s vypořádáním své odvolací námitky týkající se vlivu provozu na zdraví účastníků, když se jím věcně nezabýval, aniž by svůj závěr konkrétně odůvodnil.

7. V šestém žalobním bodě žalobci uváděli, že žalovaný se nevypořádal s jejich odvolacím bodem týkajícím se neprůkaznosti protokolů předložených žadatelem s tím, že byly vypracovány na objednávku provozovatele a za jím vytvořených podmínek, neboť podle názoru žalobců provozovatel před započetím měření uzpůsobil provoz, čímž výsledky měření neodpovídají běžnému provozu. Krajský úřad ani žalovaný se nijak nevypořádal se záznamy, které předložil jeden z žalobců.

8. V sedmém žalobním bodě žalobci tvrdí, že s ohledem na předchozí žalobní bod požadovali řádné a odborné prozkoumání příslušné technologie, když žalovaný pouze odkázal na v řízení předložené protokoly, které však byly žalobci zpochybněny. V tomto směru je rozhodnutí nepřezkoumatelné.

9. V osmém žalobním bodě poukazovali na nevypořádané odvolací námitky směřující ke stanovení podle jejich názoru k nedostatečné lhůtě pro podání vyjádření k doplněným podkladům, což žalovaný odbyl tím, že žalobci nepožádali o prodloužení lhůty.

10. V devátém žalobním bodě žalobci napadli závěr žalovaného ohledně umístění měřícího místa, kdy se žalovaný omezil na konstatování, že se jedná o opakovanou námitku a že je již vysvětlena, vysvětlení vhodnosti místa měření však není nikde vysvětleno. Žalobci uvádějí, že zde se vynořuje již namítané neprovedení řádného místního šetření, kde by tyto skutečnosti mohly být na místě samém prověřeny.

11. V desátém žalobním bodě pak uvedli, že kataforesní linka je v provozu několik let bez zákonem vyžadovaných povolení, při tom dochází k častému obtěžování okolních obyvatel pachem a jinak škodlivými emisemi, smyslem příslušného řízení je zjištění přiměřené ochrany ovzduší, což se v tomto případě nestalo.

12. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a navrhoval ji zamítnout jako nedůvodnou. Ve vyjádření uvedl, že se snažil vypořádat s právním závěrem, který byl uveden v rozsudku zdejšího soudu čj. 8 A 165/2010-162, po jehož obdržení dne 22.3.2011 informoval účastníky řízení o pokračování řízení a stanovil lhůtu pro vyjádření. Uvedl, že městský soud se zabýval chybně vymezenými účastníky řízení a rozporem předchozích povolení s ust. § 10 odst. 4 zákona č. 100/2001 Sb. Po obdržení rozsudku žalovaný usoudil, že je možné na základě zjišťovacího řízení podle ust. § 7 zákona č. 100/2001 Sb. vydat rozhodnutí o povolení trvalého provozu, posuzování záměru bylo ukončeno dne 10.2.2011 s tím, že záměr nemá významný vliv na životní prostředí a nebude dále posuzován. Ohledně žalobních bodů uvedl, že jednotka termické oxidace je součástí linky a její existence bez linky postrádá smysl, že situaci na místě několikrát ověřil, podklady, z nichž vycházel z roku 2007, jsou aktuální i pro rozhodnutí v roce 2010, že se provozovatel minimálně od realizace plánu na snížení emisí nedopustil obtěžování zápachem, že nemá zmocnění k hodnocení zdravotního stavu účastníků řízení, protokoly o měření emisí byly vypracovány podle zákona a nebyly pochyby o průkaznosti protokolů, stanovená lhůta k vyjádření byla dostatečně dlouhá, za správné umístění měřícího místa odpovídá provozovatel. Ohledně provozu zařízení uvedl, že z hlediska stavebního zákona byl stav takový, že provozovatel zařízení provozoval na základě souhlasu k zahájení zkušebního provozu bez časového omezení, krajský úřad zasáhl až tehdy, když zjistil, že stavební úřad vydal rozhodnutí bez povolení orgánu ochrany ovzduší, které bylo dne 16.6.2003 vydáno ke zkušebnímu provozu lakovny.

13. O probíhajícím řízení byly vyrozuměny osoby zúčastněné na řízení; ty, jež sdělily, že svá práva budou uplatňovat, jsou uvedeny v záhlaví tohoto rozsudku. K samotné žalobě se tyto osoby nevyjádřily.

14. Z obsahu předloženého správního spisu jsou patrné tyto pro posouzení důvodnosti podané žaloby podstatné skutečnosti.

15. Rozhodnutím Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne ze dne 26.5.2010, čj. KrÚ 38696/2010/OŽPZ/PI, bylo vydáno povolení podle ust. § 17 odst. 1 písm. d) zákona o ochraně ovzduší k uvedení velkého zdroje znečišťování ovzduší, průmyslová aplikace nátěrových hmot – pod názvem „Kataforesní linka v Dašicích a úpravy technologie spočívající v instalaci zařízení na likvidaci emisních pachů obsažených ve výstupních plynech polymerizační pece“ provozovatele společnosti KATAFORESIS CZ, s.r.o. (dále také jen „prvostupňové správní rozhodnutí“ nebo obecně „veřejnoprávní povolení“). Povolení bylo vydáno za dále specifikovaných podmínek uvedených ve výroku. V odůvodnění je mj. uvedeno, že krajský úřad obdržel žádost žadatele dne 12.6.2007 k rekonstrukci lakovny do trvalého provozu. Krajský úřad obdržel dne 9.2.2010 od ministerstva životního prostředí podnět k pokračování řízení, rozsudek Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno mj. i předchozí vydané povolení, byl vydán dne 14.12.2009, čj. 8 Ca 368/2007-62. Dále je uvedeno, že technologická linka na kataforetická nanášení barev je umístěna v hale po bývalých Opravnách zemědělských strojů, jedná se o kontinuální uzavřenou linku od výrobce Tecnofirma – Itálie, která slouží k předpravě a k nanášení nátěrové hmoty na součástky zavěšené na nosných ramenech podle jejich rozměrů a následném vytvrzení – polymeraci; při nanášení barev vznikají emise tuhých, plynných a pachových látek. Instalovaná čistící technologie nebyla dostatečně účinná, proto byla provedena úprava, jsou dále zmíněna příslušná podklady. K názoru správního soudu ohledně námitky, že stavba není zkolaudována a v otázce posouzení předmětného zdroje podle zákona č. 100/2001 Sb. je uvedeno, že Městským úřadem Dašice – stavebním úřadem – bylo vydáno dne 15.10.2007 kolaudační rozhodnutí, kterým je povoleno užívání stavby haly jako kataforesní lakovny. Krajský úřad je v dané věci vázán mj. názorem ministerstva životního prostředí ze dne 20.4.2006, v němž je konstatováno, že stanovisko podle ust. § 10 zákona č. 100/2001 Sb. měl vyžadovat stavební úřad jako podklad pro své rozhodnutí, a dále, že musí být vydáno povolení k uvedení velkého zdroje znečišťování ovzduší do zkušebního a následně do trvalého provozu, a to i přesto, že záměr Kataforesní linka Dašice – Kataforesis CZ, s.r.o., podléhá posuzování podle citovaného zákona, a to z důvodu, že povolení k uvedení velkého zdroje znečišťování ovzduší do zkušebního respektive trvalého provozu není rozhodnutí nebo opatřením nutným k provedení záměru ve smyslu ust. § 10 odst. 4 zákona č. 100/2001 Sb. Dále je v odůvodnění uvedeno, že s ohledem na zásadu legality krajský úřad nemůže podkladovým rozhodnutím napravit pochybení příslušného stavebního úřadu, které nastalo v minulosti. K podnětu ministerstva životního prostředí došlo k přezkoumání kolaudačního rozhodnutí stavebního úřadu, které bylo zrušeno rozhodnutím ze dne 30.5.2008 rozhodnutím Krajského úřadu Pardubického kraje, toto jeho rozhodnutí však bylo zrušeno ministerstvem pro místní rozvoj a řízení bylo zastaveno.

16. Proti tomuto rozhodnutí podali mj. žalobci odvolání, o němž rozhodl žalovaný napadeným správním rozhodnutím. V odůvodnění je mj. uvedeno, že dne 10.2.2011 byl ministerstvem životního prostředí vydán závěr zjišťovacího řízení, kterým byly posouzeny vlivy záměru „Ekologizace provozu kataforetické linky zaměřené na snížení emisí VOC a pachových látek jednotkou termické oxidace s využitím odpadního tepla“ na životní prostředí, tento záměr nemá významný vliv na životní prostředí a nebude posuzován podle zákona č. 100/2001 Sb. s tím, že je bezpředmětné posuzovat provoz jako celek, když je již podle zákona posouzena jeho nejproblematičtější část. Žalovaný se pak v odůvodnění vyjadřuje k jednotlivým námitkám v odvolání tak, že ověřil, že v provozní hale je podtlak, příslušné podklady jsou od června 2007 do června 2010 zcela aktuální, neboť nedošlo v tomto období k podstatné změně technologie, kataforesní linka je provozována v souladu s platným povolením k trvalému provozu, a další námitky vypořádává obdobně, jako uváděl ve vyjádření k podané žalobě.

17. V odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2011, čj. 8 A 165/2010-162, je mj. uvedeno, že „řešení uvedené otázky bylo klíčovým zhodnocení vztahu stanoviska EIA ve smyslu ustanovení § 10 zákona č. 100/2001 Sb. a povolení orgánu ochrany ovzduší vydávaného podle § 17 zákona o ochraně ovzduší. Podle názoru Nejvyššího správního soudu by bylo nelogické, aby informace obsažené ve stanovisku EIA byly k dispozici pouze stavebnímu úřadu před vydáním kolaudačního rozhodnutí (nebo příp. dle skutkové situace stavebního povolení) a nikoli dotčenému orgánu státní správy (zde orgánu ochrany ovzduší), který je z hlediska své působnosti povolán a nadán odbornou kompetencí posuzovat a rozhodovat odborné otázky. V případě, kdy by příslušný dotčený orgán v řízení podle složkového zákona rozhodl bez znalosti závěrů obsažených ve stanovisku EIA, ztratilo by do jisté míry jeho vlastní stanovisko či rozhodnutí, sloužící jako podklad pro rozhodnutí stavebního úřadu, svůj smysl, jelikož by závěry EIA nezohlednil, resp. zohlednit nemohl. Nelze ani vyloučit situaci, kdy závěry stanoviska EIA a rozhodnutí dotčeného orgánu státní správy vyzní rozporně. Dotčený orgán by proto měl mít k dispozici stanovisko EIA i proto, aby své rozhodnutí řádně, dostatečně a přesvědčivě odůvodnil, a to především v situaci, kdy se od závěrů stanoviska EIA odchýlí nebo s nimi bude jeho názor dokonce v přímém rozporu. Zpětně by totiž na závěry stanoviska EIA již nemohl nijak reagovat a stavební úřad by musel řešit situace, kdy by mu byly v podkladových rozhodnutích předloženy rozporné závěry stanoviska EIA a dotčeného orgánu ke stejnému předmětu posuzování. Lze předpokládat, že tyto rozpory by pravděpodobně byly řešeny zasláním stanoviska EIA dotčenému orgánu a výzvou k vyjádření se ke vzniklým rozporům. V projednávané věci k již zmíněným argumentům dále přistupuje skutečnost, že podle § 17 zákona o ochraně ovzduší příslušný orgán rozhoduje nejen o povolení k uvedení dotčeného zdroje do dočasného ale i trvalého provozu (k tomu lze odkázat zejména na související věc projednávanou zdejším soudem pod sp. zn. 9 As 40/2010), vydává tedy rozhodnutí s platností bez časového omezení. Tím spíše je pak třeba trvat na tom, aby orgán ochrany ovzduší před svým rozhodnutím již disponoval stanoviskem EIA a zohlednil jej. Nebylo-li stanoviska EIA do doby rozhodování dotčeného orgánu dosud zpracováno, neměl by bez jeho předložení či obstarání vydávat rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se k obdobné právní otázce vyjádřil také v aktuálním rozsudku ze dne 19. 1. 2010, č. j. 1 As 91/2009 – 83, dostupném na www.nssoud.cz, kde posuzoval, zda stanovisko EIA má být využito a zohledněno pouze pro rozhodování ve stavebním řízení, nebo zda závěry formulované v tomto stanovisku mají být podkladem v každém souvisejícím správním řízení probíhajícím podle zvláštních (tzv. složkových) zákonů. Dospěl mimo jiné k následujícím závěrům: „... Probíhalo-li řízení o vydání souhlasu podle § 1 2 odst. 2 a § 44 odst. 1 zákona č . 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, podle správního řádu z roku 1967, musí být na stanovisko EIA nahlíženo jako na závazný podklad pro rozhodnutí orgánu ochrany přírody, jenž musí být v tomto rozhodnutí zohledněn v rozsahu, v jakém se vztahuje k posuzovanému předmětu řízení, […] obsah stanoviska EIA v části hodnotící dopad zamýšlené stavby do krajinného rázu a v části zabývající se hodnocením vlivů stavby na zvláště chráněné území, měl být zahrnut a zohledněn v napadeném rozhodnutí. […] Ustanovení § 10 zákona č. 100/2001 Sb. rovněž stanoví, že stanovisko EIA je povinným podkladem pro všechna správní řízení a že konkrétní požadavky týkající se ochrany životního prostředí mají být zahrnuty do rozhodnutí správního úřadu. Není určující, je-li takové ustanovení obsaženo v zákoně o posuzování vlivů na životní prostředí; pokud by uvedené procesní ustanovení bylo obsaženo např. ve správním řádu, v zákoně o ochraně přírody a krajiny či jiných složkových zákonech, dosáhl by zákonodárce stejného výsledku.“.

18. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu (ust. § 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s.ř.s.“), a o důvodnosti podané žaloby uvážil takto.

19. Podle ust. § 78 odst. 5 s.ř.s.: „Právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku nebo rozsudku vyslovujícím nicotnost, je v dalším řízení správní orgán vázán.“.

20. Podle ust. § 10 odst. 3, 4 zákona č. 100/2001 Sb., ve znění účinném v době rozhodování správního orgánu: „(3) Stanovisko je odborným podkladem pro vydání rozhodnutí, popřípadě opatření podle zvláštních právních předpisů. Stanovisko předkládá oznamovatel jako jeden z podkladů pro navazující řízení nebo postup podle těchto předpisů. Platnost stanoviska je 5 let ode dne jeho vydání. Platnost může být na žádost oznamovatele prodloužena o 5 let, a to i opakovaně, pokud oznamovatel písemně prokáže, že nedošlo k podstatným změnám realizace záměru, podmínek v dotčeném území, k novým znalostem souvisejícím s věcným obsahem dokumentace a vývoji nových technologií využitelných v záměru. Tato lhůta se přerušuje, pokud bylo zahájeno navazující řízení podle zvláštních právních předpisů. (4) Správní úřad, který vydává rozhodnutí nebo opatření podle zvláštních právních předpisů (dále jen "rozhodnutí"), zveřejní žádost o vydání tohoto rozhodnutí, a to vždy alespoň na internetu. Při svém rozhodování bere vždy v úvahu obsah stanoviska. Bez stanoviska nelze vydat rozhodnutí nebo opatření nutná k provedení záměru v žádném správním ani jiném řízení nebo v jiném postupu podle zvláštních právních předpisů. V těchto řízeních a postupech je příslušný úřad dotčeným správním úřadem. Při svém rozhodování bere správní úřad vždy v úvahu obsah stanoviska. Jsou-li ve stanovisku uvedeny konkrétní požadavky týkající se ochrany životního prostředí, zahrne je do svého rozhodnutí; v opačném případě uvede důvody, pro které tak neučinil nebo učinil jen částečně. Rozhodnutí musí vždy obsahovat odůvodnění.“.

21. Podle ust. § 17 odst. 1 zákona o ochraně ovzduší: „(1) Příslušný orgán ochrany ovzduší vydává stanoviska a povolení k řízením podle zvláštního právního předpisu, která obsahují podmínky ochrany ovzduší. Jsou jimi a) stanoviska k politice územního rozvoje a územně plánovací dokumentaci v průběhu jejího pořizování, b) závazná stanoviska k umisťování staveb zvláště velkých, velkých a středních stacionárních zdrojů, c) povolení staveb zvláště velkých, velkých a středních stacionárních zdrojů a k jejich změnám, d) povolení k uvedení zvláště velkých, velkých a středních stacionárních zdrojů do zkušebního i trvalého provozu.“.

22. V dané věci obecně je nutné uvést, že právní názor soudu v příslušném soudním rozsudku, jímž je správní rozhodnutí rušeno a věc vracena veřejné správě, je pro veřejnou správu závazný, a to bez jakýchkoliv podmínek či následné právní argumentace. Tato vázanost může být prolomena toliko ve zvlášť výjimečných případech, a to pro zjednodušení řečeno pouze tam, kde došlo k významnému skutkovému posunutí příslušné věci či k výrazné změně právní úpravy či judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.9.2004, sp. zn. 5 A 110/2002, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.5.2016, čj. 1 Azs 31/2016- 36 – všechny odkazované rozsudky jsou dostupné na www.nssoud.cz). Pokud byl správnímu orgánu nějaký právní názor soudu uložen rozsudkem městského soudu, aniž by proti němu brojil kasační stížností svým nesouhlasem, je pro něj závazný a musí z něj v dalším řízení vycházet (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.8.2016, čj. 9 As 201/2015-34).

23. Z tohoto pohledu je již první žalobní bod důvodným. V předchozím soudním řízení byla dostatečně vyčerpávajícím způsobem vypořádána problematika příslušného podkladového materiálu, jímž je režim podle zákona č. 100/2001 Sb. s jednoznačným závěrem, že v tomto případě je zapotřebí vydání příslušného stanoviska EIA. Tento právní názor soudu nebyl dodržen a podle něj nebylo postupováno. Bylo by nadbytečné skutečnosti, které již jednou v rozsudku byly uváděny, znovu opakovat, a je tak možné na ně pouze odkázat (soud tyto závěry uvádí v tomto odůvodnění doslovně v textu označeném kurzívou). V tomto případě je zjevné, že právní názor soudu respektován nebyl a již tato skutečnost je důvodem pro zrušení jak napadeného, tak i prvostupňového správního rozhodnutí (které navíc bylo vydáno ještě před vydáním rozsudku a to přímo v rozporu s právním názorem později v rozsudku vyjádřeným).

24. V této souvislosti je pak nutné uvést, že i další část prvého žalobního bodu je plně důvodná, neboť je zcela zjevné, že příslušné prvostupňové správní rozhodnutí bylo vydáno v mnohem širším rozsahu, než jakým bylo až následné posouzení záměru podle zákona č. 100/2001 Sb., a proto posouzení tohoto užšího záměru je tak pro příslušné prvostupňové správní rozhodnutí bezvýznamné, neboť se nekryje s výrokem tohoto rozhodnutí (soud upozorňuje, že vydané povolení se týká provozu „Kataforesní linka v Dašicích a úpravy technologie spočívající v instalaci zařízení na likvidaci emisních pachů obsažených ve výstupních plynech polymerizační pece“, stanovisko k záměru je však zúženo pouze na „Ekologizace provozu kataforetické linky zaměřená na snížení emisí VOC jednotkou termické oxidace s využitím odpadního tepla“, přičemž výslovně v závěru zjišťovacího řízení je uvedeno, že „pro lakování bude i nadále využívána stávající kataforetická linka, její kapacita, řízení provozu i způsob využití zůstane stejný“). Tato skutečnost je naprosto zjevná již z vymezení příslušných správních rozhodnutí či závěru zjišťovacího řízení.

25. Uvedené pochybení pak podle názoru soudu plyne i ze značně svérázného procesního postupu v této věci, kdy krajský úřad vydal své rozhodnutí (a to přímo na podnět žalovaného), aniž by vyčkal pravomocného rozsudku správního soudu, a rozhodl v rozporu s právním názorem v následně vydaném rozsudku vysloveným. Žalovaný pak tento postup krajského úřadu nařídil svým podnětem ze dne 9.2.2010 a následně potvrdil, když podané odvolání zamítl a takto vadné správní rozhodnutí potvrdil. V této souvislosti soud musí připomenout již jednou řečené, a to sice skutečnost, že pro správní orgán je právní názor soudu závazný. V konkrétním správním řízení nemůže správní orgán tento názor nerespektovat. Pokud tak činí, je jeho rozhodnutí již z tohoto důvodu nezákonné, neboť nebylo vydáno mj. v souladu s veřejným zájmem (srov. ust. § 2 odst. 4 správního řádu), pochopitelně je pak takové rozhodnutí v rozporu se zákonem (ust. § 2 odst. 1 správního řádu). V daném případě vydané rozhodnutí tato ustanovení nerespektovalo, postup, který byl zvolen, pak soud považuje za nesprávný. Pokud žalovaný nesouhlasil s právním názorem soudu a podal opravný prostředek proti soudnímu rozhodnutí, které je však pravomocné, měl požádat Nejvyšší správní soud o přiznání odkladného účinku podle ust. § 73 s.ř.s., a to do doby, kdy bude o jeho opravném prostředku rozhodnuto. Pokud tak neučinil a krajský úřad vyzval k tomu, aby ve věci dále pokračoval a o žádosti rozhodl (což obecně možné je), vystavuje se nebezpečí, že právní názor krajského (městského) soudu bude změněn a případné další vydané prvostupňové správní rozhodnutí bude zatíženo vadou. Nicméně v tomto případě soud připomíná, že požadavek na provedení řádného procesu podle zákona č 100/2001 Sb. již byl obsažen v prvém rozsudku zdejšího soudu, proti němuž směřovala kasační stížnost, a který byl následně Nejvyšším správním soudem zrušen.

26. Soud pak dále připomíná, že pokud je určitý právní názor soudu obcházen tím, že v následném řízení je předmět příslušného správního řízení zúžen (jako se tak stalo v tomto případě, kdy až po vydání prvostupňového správního rozhodnutí byl předložen a posuzován záměr zjišťovacího řízení v omezeném rozsahu proti tomu, co bylo předmětem prvostupňového správního rozhodnutí), jedná se o postup dostatečně známý z územního řízení, kdy je účelově určitá stavba rozdělena stavebníkem na několik etap, aby takto rozdělený záměr nepodléhal posouzení EIA (soud odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.1.2012, čj. 1 As 135/2011- 246, případně na svůj rozsudek ze dne 20.4.2016, sp. zn. 6 A 151/2013, oba dostupné na www.nssoud.cz). Takový postup není možný; v případě zákona o ochraně ovzduší musí být příslušný provoz posuzován jak jeden technologický celek, který má vliv na kvalitu ovzduší.

27. Soud tak uzavírá k tomuto žalobnímu bodu, že jej považuje za důvodný a proto zrušil jak napadené, tak i prvostupňové správní rozhodnutí pro nezákonnost (ust. § 78 odst. 1 s.ř.s.), a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (ust. § 78 odst. 4 s.ř.s.). Soud upozorňuje oprávněné úřední osoby, které se budou v tomto dalším řízení na rozhodnutí podílet, že je jejich zákonnou povinností právní názor soudu respektovat (ust. § 78 odst. 5 s.ř.s.), a pokud s ním nesouhlasí, tak se domáhat jeho změny v příslušném právním řízení, jímž je využití opravného prostředku v tomto řízení. Pokud je právní názor vysloven, je pro správní orgán v dané věci závazný a ten jej musí ve všem respektovat.

28. Soud k tomuto žalobnímu bodu ještě dodává, že argumentace žalovaného k podané žalobě je zavádějící a nevychází z obsahu správního spisu a vydaných správních rozhodnutí; je nesmyslné uvádět argument, že „je bezpředmětné požadovat posouzení provozu jako celku“, když právě provoz jako celek byl prvostupňovým správním rozhodnutím povolen; podané vyjádření žalovaného budí dojem, jako by toto prvostupňové rozhodnutí vydáno nebylo, ač právě to měl žalovaný v odvolacím řízení přezkoumat mj. i z důvodu souladu se zákonem. Soud znovu, stejně jako v kasačním rozsudku předchozím, uvádí, že pokud byl příslušným povolením povolen provoz jako celek, musel být příslušný záměr posuzován jako celek, a to postupem podle zákona č. 100/2001 Sb. již při vydání povolení podle zákona o ochraně ovzduší, nikoliv až následně v řízení stavebním. Tento postup tak musí být dodržen předtím, než bude vydáno toto správní rozhodnutí – okolnost, zda a jak je stavba v současné době zkolaudována, je pro tento závěr nepodstatná, postup podle zákona č. 100/2001 Sb. musí být dodržen v tomto správním řízení (v řízení o vydání povolení podle zákona o ochraně ovzduší). To je závazný právní názor v této věci, a to byl závazný právní názor i v předchozím rozsudku zdejšího soudu; tento závazný právní názor nebyl správními orgány jak v napadeném, tak i v prvostupňovém správním rozhodnutí respektován.

29. Další uplatněné žalobní body podle názoru soudu velmi úzce souvisí právě s nerespektováním postupu podle zákona č. 100/2001 Sb., kdy jejich vypořádání závisí právě na příslušném procesu EIA, kde budou hodnoceny (srov. ust. § 2 zákona č. 100/2001 Sb., podle něhož: „Posuzují se vlivy na veřejné zdraví a vlivy na životní prostředí, zahrnující vlivy na živočichy a rostliny, ekosystémy, půdu, horninové prostředí, vodu, ovzduší, klima a krajinu, přírodní zdroje, hmotný majetek a kulturní památky, vymezené zvláštními právními předpisy a na jejich vzájemné působení a souvislosti.“). Proto soud považuje za předčasné, aby se k těmto žalobním bodům vyjadřoval, když v příslušném řízení, které bude muset být mnohem rozsáhlejší, než jak tomu bylo doposud a zahrnovat posouzení celého záměru, na který by mělo být vydáno veřejnoprávní povolení, se všechny tyto otázky budou muset objasnit (únik pachů, budou muset být znovu posouzena odborná vyjádření a posudky, obtěžování zápachem, a procesní postup, který vyústil v napadené rozhodnutí, které však soud zrušil, včetně prvostupňového správního rozhodnutí – příslušného veřejnoprávního povolení). Celé řízení tak podle názoru soudu musí proběhnout znovu, proto je nadbytečné vyjadřovat se k postupu a řízení, jehož pravomocné ukončení po správní linii bylo zrušeno a bude muset proběhnout řízení nové v souladu se zákonem č. 100/2001 Sb. (soud znovu připomíná, že příslušný záměr podle tohoto zákona musí odpovídat případně vydanému veřejnoprávnímu povolení, případně může být širší, nikoliv však užší, jako tomu bylo v tomto případě).

30. Ve věci soud rozhodl rozsudkem bez nařízení jednání, neboť účastníci proti takovému postupu neměli ve stanovené lhůtě námitek a jednání k projednání žaloby nebylo nutné, když soud neprováděl další dokazování (ust. § 51 odst. 1 s.ř.s.).

31. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Vzhledem k tomu, že ve věci byl úspěšný žalovaný, náleží mu tato náhrada, která se sestává ze zaplaceného soudního poplatku z podané žaloby (3.000,- Kč), a z odměny za zastupování advokátem pro dva účastníky řízení – žalobce (snížená o 20% podle ust. § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „advokátní tarif“). Soud přiznal žalobcům celkem 4 úkony po 2.100,- Kč snížené o 20% (ust. § 9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu ve znění účinném do 31.12.2012) a 4 režijní paušály po 300,- Kč (ust. § 13 odst. 3 advokátního tarifu), tedy každému z žalobců za dva úkony a dva režijní paušály (převzetí věci, sepis žaloby). Soud nepřiznal žalobcům soudní poplatek z podaného návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby, neboť tento návrh zamítl, v tom byli žalobci neúspěšní.

32. Výrok o náhradě nákladů řízení zúčastněných osob se opírá o ust. § 60 odst. 3 s.ř.s., kdy soud žádnou povinnost těmto osobám neukládal, proto jim náklady nemohly vzniknout.

Poučení