6 A 4/2012 - 111

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Karly Cháberové a soudkyň JUDr. Dany Černé a JUDr. Naděždy Treschlové v právní věci žalobce: Společnost Šáreckého údolí, spolek se sídlem Praha 6, V Šáreckém údolí 98, IČ: 49627945, zastoupen Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem Praha 4, Ve svahu 531/1, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, odbor ochrany prostředí, Praha 1, Mariánské nám. 2, za účasti zúčastněné osoby: Hlavní město Praha, Praha 1, Mariánské nám. 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2011 č. j. MHMP-289757/11/OOP/V-211/R- 55/Tr, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru ochrany prostředí ze dne 19. 12. 2011, č. j. MHMP-289757/11/OOP/V-211/R-55/Tr, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 8 808 Kč ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Pavla Černohouse, advokáta.

Odůvodnění

Žalobce podal u Městského soudu v Praze žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2011 č. j. MHMP-289757/11/OOP/V-211/R-55/Tr, kterým byly potvrzeny výroky I. a II. rozhodnutí odboru dopravy a životního prostředí Úřadu městské části Praha 6 („dále jen správní orgán 1. stupně“ nebo „prvostupňový orgán“) ze dne 4. 2. 2011 č. j.: MCP6 104440/2010,SZMCP6079772/2007 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) o částečném povolení a částečném nepovolení kácení dřevin rostoucích mimo les na pozemku v majetku hl. m. Prahy par. č. 4276 k. ú. Dejvice a kterým byl změněn výrok III. tak, že se termín pro provedení náhradní výsadby (uvedeno do 30. 6. 2011) vypouští a nahrazuje se slovy „ve vhodné agrotechnické lhůtě, nejpozději do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí. Žalobce v podané žalobě namítl, že se žalovaný řádně nevypořádal s námitkou podjatosti všech pracovníků žalovaného, jelikož o této námitce nebylo rozhodnuto a žalovaný tak rozhodoval přes zákonnou překážku (§ 14 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Žalobce konstatoval, že tvrzení žalovaného, že o námitce rozhodnuto bylo, se nezakládá na pravdě, neboť dne 26. 5. 2011 žalobce doplnil tuto námitku podjatosti o další skutečnosti. Při nahlížení do spisu v listopadu 2011 žalobce zjistil, že o námitce nebylo doposud rozhodnuto. Následně žalobce podáním ze dne 16. 11. 2011 žalovaného upozornil na skutečnost, že o této námitce nebylo stále rozhodnuto. Žalovaný přesto vydal rozhodnutí, kdy v rámci odůvodnění sám o sobě rozhoduje, že není podjatým a že tedy může vydat finální rozhodnutí ve věci samé. Dle žalobce je tedy napadené rozhodnutí nezákonné, neboť jej vydaly osoby vyloučené z rozhodování. Dále žalobce namítl nedostatečné zjištění stavu věci a nesprávné vyhodnocení nashromážděných důkazů. Žalobce konstatoval, že orgán ochrany přírody rozhodl bez dostatečného zjištění stavu věci, resp. že rozhodoval pouze na základě jednoho znaleckého posudku, a to znaleckého posudku pana Ing. J. K., Ph.D., č. 89-1 199/10 ze dne 28. 7. 2010. Tento postup žalobce označil za rozporný s pravidly pro hodnocení důkazů a odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2010 č. j. 7 Afs 50/2010-64, v jehož rámci Nejvyšší správní soud konstatoval, že „zjistí-li správní orgán mezi posudky rozpory nebo vzniknou-li mu pochyby (např. jaké použil znalec metody), je na místě, aby tyto rozpory a nesrovnalosti odstranil.“ Žalobce uvedl, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se žalovaný v rozporu se zákonem a judikaturou postavil do role arbitra mezi posudky, že se nepokusil rozpory odstranit, když neprovedl výslech znalců, nevyžádal si doplnění popisu metod zjišťování stavu stromů, ani nenechal vypracovat revizní posudek. Žalobce namítl, že žalovaný neuvedl žádný argument proti jeho námitkám uvedeným v odvolání proti posudku pana Ing. K. a jeho metodě. Žalovaný pouze konstatoval, že se jedná o exaktní metodu. Toto by však dle žalobce mohl být případný závěr, ke kterému by žalovaný mohl dojít po případném logickém vyvrácení argumentů žalobce. Žalovaný však žádnou argumentaci proti výtkám žalobce neuvedl a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Dle žalobce žalovaný dostatečně neprokázal nezbytnost kácení. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, žalovaný vůbec ani neuvažoval o ošetření dřevin jako o způsobu snížení rizika plynoucího z jím tvrzené „provozní“ nebezpečnosti, a neprokázal tak nemožnost ošetření dřevin tak, aby byl odstraněn tvrzený havarijní stav, bez nutnosti je kácet. Dále žalobce konstatoval, že ve svém odvolání namítal mnoho vad v řízení vedeném orgánem ochrany přírody, vady hodnocení posudků apod. Žalovaný se s konkrétními námitkami buď vůbec nevypořádal, anebo jen konstatoval finální závěr bez toho, že by v odůvodnění popsal, na základě jakých skutečností, právních předpisů a úvah k danému závěru došel. Podobně chybí také úvaha o funkčním a estetickém významu dřevin v porovnání s důvody kácení. Žalobce uvedl, že orgán ochrany přírody opakovaně porušoval jeho procesní práva tím, že neplnil povinnost seznamovat účastníky řízení s novými podklady a provádět navrhované důkazy, případně tyto návrhy odůvodněně odmítnout. V odůvodnění rozhodnutí orgánu ochrany přírody zcela chybí vypořádání se s návrhy a námitkami účastníků řízení. Žalovaný toto porušení procesních práv řádně nepřezkoumal. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. K námitce žalobce týkající se podjatosti úředních osob žalovaný konstatoval, že Ministerstvo životního prostředí rozhodlo v přezkumném řízení tak, že neshledalo důvody k postupu dle § 131 odst. 4 správního řádu. Námitku podjatosti vznesenou vůči všem úředním osobám Magistrátu hl. m. Prahy shledalo za obecnou a nebylo prokázáno, že by kterákoli z úředních osob měla s ohledem na svůj poměr k věci vlastní zájem na výsledku řízení. Žalobce poté podal doplnění své námitky podjatosti, kdy ve stejném duchu a s podobnou argumentací vznesl námitku podjatosti vůči řediteli odboru ochrany prostředí Magistrátu hl.m. Prahy a dále pak i vůči řediteli úřadu a vůči primátorovi hl. m. Prahy, tito ovšem v dané věci nebyli oprávněnými úředními osobami. Dle žalovaného se nejednalo o vznesení nové námitky podjatosti, ale pouze o zopakování předchozí, která již byla jednou odmítnuta, a proto se ji žalobce rozhodl pouze určitým způsobem modifikovat ve snaze dosáhnout stejného cíle, tedy zbavit Magistrát hl.m.Prahy příslušnosti k projednání a rozhodnutí věci. Žalovaný uvedl, že argumentace žalobce týkající se podjatosti je zcela obecná a ničím nepodložená. Žalovaný dále konstatoval, že stav věci byl zjištěn dostatečně. Není pravdivé tvrzení, že si žalovaný vybral pouze jeden posudek a vycházel pouze z něho, zatímco ostatní zcela opominul. Za základ byl skutečně vzat znalecký posudek pana Ing. K., nicméně i z ostatních znaleckých posudků vyplývá, že stav dřevin byl špatný a že tyto dřeviny přímo ohrožují životy a zdraví osob v jejich okolí, přičemž nezbytnost kácení byla u předmětných stromů prokázána dostatečně. Dále žalovaný uvedl, že napadené rozhodnutí bylo odůvodněno dostatečně a v souladu se správním řádem. V jeho rámci bylo náležitě zdůvodněno, proč byla metoda Ing. K. vzata za nejvýznamnější důkaz pro zjištění stavu věci. Stejně tak se žalovaný vypořádal se všemi námitkami žalobce, rozhodnutí není nezákonné ani nepřezkoumatelné, žalobce na svých právech nebyl nijak zkrácen. Žalovaný uvedl, že procesní práva žalobce porušena nebyla, neboť mu jakožto účastníku řízení byla po celou dobu dána možnost nahlížet do spisu, podávat vyjádření, navrhovat důkazy apod. Do jaké míry těchto práv využíval, bylo otázkou jeho vlastní úvahy. V souladu s § 52 správního řádu správní orgány v předmětném řízení provedly důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Tvrzení žalobce o porušení ustanovení § 51 odst. 2 a § 68 odst. 3 správního řádu jsou nekonkrétní a neopodstatněná. Podáním ze dne 2. 3. 2012 žalobce doplnil žalobní body. Žalobce se zaměřil především na kritiku znaleckého posudku Ing. K. Tzv. tahová metoda, jež byla základní metodou při vypracování předmětného posudku, dle žalobce nebyla v České republice veřejně oponována a nebyla ani ověřena Agenturou ochrany přírody a krajiny. Konstatoval, že ji používá pouze jediný subjekt a to ke své podnikatelské činnosti. Nebyla dosud ověřována na statisticky významném souboru dřevin, nebylo ověřováno, jak se hypotetické hodnoty zjištěné metodou shodují s realitou. Dále uvedl, že metoda nesplňuje ani základní požadavek kladený na přístrojové metody, tj. požadavek nedestruktivity měření. V posudku se nehovoří ani o typech, výrobních označeních přístrojů, zejména pak není pojednána otázka atestace přístrojů, jejich kalibrace. Ing. K. také nepřihlédl k větrným poměrům konkrétního stanoviště, jelikož vždy použil rychlost větru 32,5 m/s, což představuje sílu orkánu, přičemž výskyt orkánu je v předmětné lokalitě natolik nepravděpodobný, že jde o riziko zanedbatelné. V daném případě se také nejedná o solitérní stromy, ale o dosud kompaktní stromořadí, což opět zvyšuje odolnost proti větru. Žalobce konstatoval, že samotné hodnocení fyzikálních vlastností stromů výše uvedenou metodou je v rozporu s hodnocením celkového stavu dřevin soudními znalci, kteří v rámci několika posledních let stromořadí v Thákurově ulici hodnotili několikrát. Dále žalobce rozporoval závěry Ing. K. o stavu kořenového systému a závěry (doporučení k odstranění stromu) učiněné u jednotlivých stromů, které jsou vždy shodné bez ohledu na naměřené hodnoty. Podle klasických znaleckých metod vyvrácení celých stromů v Thákurově ulici nehrozí. Za celou dobu existence stromořadí nedošlo k vývratu žádného stromu, ani k destrukci korun, přestože v posledních letech nastala opakovaně extrémní meteorologická situace. Žalobce dále popsal konkrétní připomínky k jednotlivým stromům. Za další porušení procesních práv žalobce označil skutečnost, že nebylo provedeno místní šetření (ohledání stromů) a že ani orgán ochrany přírody a ani žalovaný neprovedli důkaz navržený žalobcem (informace ČHMÚ o četnosti a síle větrů v dané lokalitě). Obě výše uvedená procesní porušení měla za následek i vadné zjištění stavu věci. Závěrem žalobce konstatoval, že orgán ochrany přírody, a stejně tak žalovaný, se dopustili excesu, když požadovali více než 100% míru tzv. provozní bezpečnosti. Ze správního spisu, jenž byl soudu předložen žalovaným správním orgánem, vyplynuly následující skutečnosti: Úřad městské části Praha 6, odbor dopravy a životního prostředí vydal dne 4. 2. 2011 rozhodnutí, kterým podle § 8 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 114/1992 Sb.“) povolil pokácet z důvodů zdravotních a bezpečnostních Hl. m. Praze určených 12 ks lip stříbrných na pozemku č. parc. 4276, k. ú. Dejvice při ul. Thákurova, Praha 6. Kácení dřevin mělo být provedeno po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí a zároveň v období do 31. 3. 2011 nebo v dalších obdobích vegetačního klidu, a to vždy od 1. 11. do 31.

3. Výrokem II. tohoto rozhodnutí prvostupňový orgán nepovolil kácet Hl. m. Praze vyjmenovaných 18 ks lip stříbrných na pozemku č. parc. 4276, k. ú. Dejvice při ul. Thákurova, Praha 6. Výrokem III. správní orgán prvního stupně uložil Hl. m. Praze dle § 9 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., ke kompenzaci ekologické újmy vzniklé pokácením vysadit celkem 24 ks lip. Proti shora uvedenému rozhodnutí podal žalobce do výroku I. a III. odvolání, přičemž argumentoval obdobně jako v podané žalobě. V rámci tohoto odvolání uplatnil žalobce námitku podjatosti všech úředních osob Magistrátu hl.m. Prahy v řízení o odvolání, neboť Magistrát hl.m. Prahy je orgánem žadatele o povolení kácení. Pracovníci úřadu jsou kariérně a finančně závislí na žadateli a lze proto u nich oprávněně pochybovat o nepodjatosti. Lze spíše očekávat, že budou hájit jeho zájmy. Podáním ze dne 26. 5. 2011 vznesl žalobce námitku podjatosti podle § 14 odst. 2 správního řádu, konkrétně proti úředním osobám Ing. J. Pavlíkovi, vedoucímu odboru ochrany prostředí Magistrátu hl. m. Prahy, Ing. M. Trnkovi, řediteli Magistrátu hl. m. Prahy, Doc. MUDr. B. Svobodovi, CSc., primátorovi. Námitku podjatosti takto žalobce konkretizoval s poukazem na vyjádření Ministerstva životního prostředí ze dne 16.5.2011 č.j. 1128/500/11 39349/ENV/11, ve kterém ministerstvo vyjádřilo názor, že námitka podjatosti nemůže být uplatněna vůči všem úředním osobám Magistrátu hl.m. Prahy, když vyřízením odvolání může být pověřeno jen několik úředních osob a u těchto osob musí existovat předpoklad, že mají na výsledku řízení vlastní zájem s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení či jejich zástupcům. Námitku podjatosti ohledně Ing. Pavlíka žalobce odůvodnil tím, že je zaměstnancem žadatele o povolení kácení a že je tedy na tomto ekonomicky a funkčně závislý. Námitku směřující proti řediteli Magistrátu hl.m. Prahy a primátorovi žalobce odůvodnil tím, že mají zájem na výsledku řízení, a proto nemohou rozhodovat o podjatosti Ing. Pavlíka (Ing. Trnka) a o podjatosti Ing. Trnky (Doc. MUDr. Bohuslav Svoboda, CSc.). Stejnopis této námitky podjatosti zaslal žalobce i Ministerstvu životního prostředí, které o tom žalovaného informovalo dopisem ze dne 20.6.2011 č.j.: 1209/500/11 42785/ENV/11s tím, že pro posouzení námitek podjatosti ministerstvo žádá o postoupení příslušného spisového materiálu. Napadeným rozhodnutím žalovaný rozhodl o odvolání žalobce tak, že výrokem I. změnil výrok III. tak, že se termín pro provedení náhradní výsadby (uvedeno do 30. 6. 2011) vypouští a nahrazuje se slovy „ve vhodné agrotechnické lhůtě, nejpozději do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí. Výrokem II. odvoláním napadené rozhodnutí ve zbytku potvrdil. K námitce podjatosti úředních osob Magistrátu hl.m. Prahy v odůvodnění rozhodnutí žalovaný odkázal na vyřízení námitky systémové podjatosti Ministerstvem životního prostředí v přípisu ze dne 16.5.2011 a na rozsudky Nejvyššího správního soudu č.j. 2 As 21/2004-67 a 7 As 47/2005-80. Žalovaný uvedl, že námitka systémové (kolektivní) podjatosti nemůže vyvolat samostatný proces posuzování, protože posuzovat by bylo možné pouze platnou zákonnou úpravu s předem daným výsledkem. Ustanovení § 131 odst. 4 u námitky systémové podjatosti aplikovat nelze, protože se zde předpokládá vyloučení všech úředních osob místně příslušného správního orgánu poté, co bude uplatněna a uznána námitka podjatosti s konkrétními skutečnostmi a nikoliv obecná z důvodu pracovněprávního vztahu. Dále žalovaný uvedl, že ředitel Magistrátu hl.m. Prahy není úřední osobou ve smyslu § 14 správního řádu, neboť se nepodílí na výkonu pravomoci správního orgánu a úkony v řízení neprovádí. to platí i o osobě primátora. Námitku systémové podjatosti tedy nezbývá dle žalovaného odmítnout jako námitku nekonkrétní a tedy nedůvodnou. V další části odůvodnění se pak žalovaný zabýval věcnými námitkami odvolatele. Ve spise je založen i zmiňovaný přípis Ministerstva životního prostředí ze dne 16.5.2011, č.j.: 1128/500/11 39349/ENV/11, který je reakcí na podání žalobce ze dne 9.5.2011, které bylo adresováno ministerstvi a ve kterém se ministerstvo vyjadřuje k namítané podjatosti z hlediska možnosti postupu podle § 131 odst. 4 správního řádu a vyslovuje názor, že pro pověření jiného správního orgánu nejsou naplněny zákonem stanovené předpoklady. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (75 odst. 2 věta první s. ř. s.), vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně. Žalobcova první námitka spočívá v tvrzení, že žalovaný řádně nevypořádal námitku podjatosti všech úředních osob žalovaného, ani následnou rozsahem omezenou námitku podjatosti ředitele odboru Ing. J. Pavlíka, ředitele Magistrátu hl. m. Prahy Ing. Trnky a primátora Doc. MUDr. B. Svobody, CSc., jelikož o námitce nebylo rozhodnuto a žalovaný rozhodoval o odvolání bez toho, že by o námitce podjatosti bylo rozhodnuto, nevyčkal tedy vyřešení otázky, zda v daném případě existuje na straně osob, které by se měly bezprostředně podílet na výkonu pravomoci správního orgánu, takový zájem na výsledku řízení, pro který by bylo lze pochybovat o jejich nepodjatosti. Napadené rozhodnutí je podepsáno ředitelem odboru Ing. Pavlíkem, kterého žalobce konkrétně označil v podání ze dne 26. 5. 2011. Ustanovení § 14 odst. 1 správního řádu stanoví, že každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen "úřední osoba"), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit. Ustanovení § 14 odst. 2 správního řádu stanoví, že účastník řízení může namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. O námitce rozhodne bezodkladně usnesením služebně nadřízený úřední osoby nebo ten, kdo má obdobné postavení (dále jen "představený"). V daném případě vznesl žalobce námitku podjatosti vůči všem úředním osobám Magistrátu hl. m. Prahy v řízení o odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, přičemž zároveň s podanou námitkou dal žalobce podnět k postupu podle § 131 odst. 4 správního řádu. Námitku podjatosti vznesl žalobce spolu s podaným odvoláním, tedy na začátku odvolacího řízení a naplnil tak povinnost stanovenou v ust. § 14 odst. 2 správního řádu, tedy že námitka má být podána bezodkladně. Dopis Ministerstva životního prostředí ze dne 16. 5. 2011 je spíše reakcí na požadavek pověřit projednáním odvolání a rozhodnutím věci jiný věcně příslušný správní orgán, byť v něm ministerstvo vyjádřilo i názor na tvrzené podezření o podjatosti všech úředních osob Magistrátu hl.m. Prahy. Pouze v případě, kdy námitka podjatosti nebyla podána bezodkladně, se o takové námitce nerozhoduje usnesením, ale je na místě její neformální vyřízení příslušným správním orgánem (viz rozhodnutí Nejvyššího právního soudu ze dne 30. 1. 2013, č. j. 1 As 89/2010-152), což ovšem není daný případ, neboť námitka byla uplatněna bezodkladně. O to více je pak třeba považovat za porušení ustanovení o řízení, jestliže žalovaný nepředložil k rozhodnutí námitku podjatosti vznesenou žalobcem dne 26.5.2011, kde žalobce uvedl tři konkrétní osoby a důvody, pro které má za to, že nemohou v dané věci činit žádné úkony, případně rozhodovat o podjatosti jiné úřední osoby. V této souvislosti považuje soud za vhodné poukázat na závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22.3.2013, č.j. 5 As 43/2011-181 (všechna rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz), že ze znění § 14 odst. 1 správního řádu ovšem vyplývá, že vyloučeny mohou být i jakékoliv další osoby, které se ve správním řízení bezprostředně podílejí na úkonech, které představují výkon pravomoci správního orgánu. Takovým úkonem je i rozhodování o námitce podjatosti vznesené proti jiné úřední osobě, popř. úředním osobám, neboť i tento úkon představuje výkon pravomoci správního orgánu. Proto i pro osobu podílející se na rozhodování o námitce podjatosti vznesené proti jiné úřední osobě platí, že je vyloučena, pokud jsou u ní dány pochybnosti o nepodjatosti. A platí, že do doby, než je rozhodnuto o jejím vyloučení, nebo o tom, že není vyloučena, může tato osoba provádět pouze takové úkony, které nesnesou odkladu (§ 14 odst. 3 správního řádu). (…) Směřuje-li námitka podjatosti (i) proti úřední osobě, která je v čele správního orgánu, je z podstaty věci vyloučeno, aby o ní rozhodovala služebně nadřízená úřední osoba, neboť takové osoby není. O námitce tak musí rozhodnout odlišný správní orgán v rámci hierarchicky uspořádané soustavy správních orgánů. S ohledem na účel institutu vyloučení úřední osoby je třeba dospět k závěru, že k rozhodnutí o námitce podjatosti je v takovém případě příslušný nejblíže nadřízený správní orgán.“ Rovněž je v souvislosti s řešením námitek podjatosti třeba zmínit usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20.11.2012, č.j. 1 As 89/2010-119, ve kterém je řešen postup při vznesení námitky podjatosti zaměstnanců oránu územního samosprávního celku ve správním řízení ve věci, která se týká zájmu tohoto územního samosprávného celku a ve kterém byl vysloven závěr, že je důvodem pochyb o nepodjatosti úřední osoby její zaměstnanecký poměr k územně samosprávnému celku tehdy, je-li z povahy věci či jiných okolností patrné podezření, že v důsledku tohoto zaměstnaneckého poměru by mohl být její postoj k věci ovlivněn i jinými než zákonnými hledisky. Z citovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyplývá, že námitku podjatosti vznesenou vůči úředním osobám, které jsou v zaměstnaneckém poměru k územně samosprávnému celku, nelze vyřešit pouze poukazem na to, že tato okolnost nemůže znamenat poměr k věci nebo k účastníkům řízení. Proto je nutné, aby o takové námitce, je-li uplatněna, bylo rozhodnuto a aby tak učinil věcně příslušný správní orgán. Soud považuje v této souvislosti za potřebné uvést, že v nazírání na takto uplatňované námitky podjatosti došlo v judikatuře Nejvyššího správního soudu k posunu v tom směru, že takové námitky je třeba hodnotit individuálně. Proto je třeba o nich rozhodovat postupem předpokládaným správním řádem, to je rozhodnutím příslušné orgánu. Vydání rozhodnutí o odvolání, aniž by bylo pravomocně rozhodnuto o vznesených námitkách podjatosti, představuje takové porušení správního řádu, které mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Ostatními uplatněnými žalobními námitkami se již Městský soud v Praze nemohl zabývat. Vzhledem k tomu, že nebylo řádně rozhodnuto o uplatněných námitkách podjatosti, není zřejmé, zda úřední osoby, které se podílely na projednání a rozhodnutí věci ve druhém stupni správního řízení, měly být ve věci vyloučeny či nikoliv. Pokud by za daného stavu Městský soud v Praze rozhodl i o ostatních žalobních námitkách, již by předjímal další možný postup správních orgánů ve věci. Tento postup zvolil Městský soud v Praze v souladu s postupem Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí ze dne 23. 3. 2013 č. j. 5 As 43/2011. Ze shora uvedených důvodů soud napadené rozhodnutí žalovaného pro vady řízení podle § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. I když žalobce požadoval nařízení jednání, soud ve věci rozhodl bez jednání s odkazem na ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s., ve kterém je stanoveno, že soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když žalobce měl ve věci úspěch. Náklady řízení představuje soudní poplatek zaplacený z podané žaloby ve výši 3.000,- Kč. Dále se jedná o odměnu advokáta za 2 úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, sepsání žaloby) po 2.100,- Kč a 2x režijní paušál po 300,- Kč (§ 7, § 9 odst.3 písm. f/, § 11 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhl.č.177/1996 Sb., ve znění platném do 31.12.2012). Náklady řízení tedy celkem činí 8 808 Kč. Zástupce žalobce soudu přes upozornění nedoložil doklad o tom, že je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto soud tuto daň do nákladů řízení nezapočítal. Žalobci rovněž nebyl přiznán nárok na náhradu nákladů řízení v souvislosti s podaným návrhem na přiznání odkladného účinku žalobě, když v této části žalobce nebyl úspěšný a návrh byl soudem zamítnut.