6 A 40/2022 – 117

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudců JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobců: a) Společenství vlastníků jednotek v budově čp. X – X, X, se sídlem X, IČ: X, b) Ing. M. E., bytem X, oba zastoupeni JUDr. Michalem Bernardem, Ph.D., advokátem, se sídlem Klokotská 103, Tábor, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: YIT Stavo s.r.o., se sídlem Generála Píky 430/26, Praha 6, IČ: 264 20 562, zastoupené Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem, se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 2. 2022, č.j. MHMP 257873/2022, sp.zn. S–MHMP 224429/2021/STR, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobci se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhali přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 2. 2022, č.j. MHMP 257873/2022, sp.zn. S–MHMP 224429/2021/STR (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobců proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 11, odboru výstavby ze dne 26. 10. 2020, č.j. MCP11/20/005789/OV/Bal, sp.zn. OV/14/028773/Bal (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím bylo k žádosti osoby zúčastněné na řízení (dále také „stavebníka“) ve výroku I. povoleno podle ustanovení § 128 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 18o odst. 2 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 503/2006 Sb.“), odstranění stavby nazvané „Odstranění stavby bývalé kotelny“, na hranici ulic M., B., na pozemku parc.č. XA, v k.ú. X; ve výroku II. bylo vydáno podle ustanovení § 115 stavebního zákona a ustanovení § 18c vyhlášky č. 503/2006 Sb. stavební povolení pro stavbu nazvanou „Bytový dům X“, na pozemcích parc.č. XA a XB, v k.ú. X; a ve výroku III. bylo vydáno podle stejných ustanovení stavební povolení na stavbu nazvanou „Bytový dům X – komunikace“ na pozemcích parc.č. XA, XB a XC, v k.ú. X.

2. Žalobce v podané žalobě uplatnil celkem 21 žalobních bodů. V žalobním bodu č. 1) označeném jako „k narušení stavby, odstup od stavby bytového domu“ žalobci namítali, že v rámci správního řízení se bránili tím, že realizací stavby, zejména zahloubením a výstavbou dvou podzemních podlaží, dojde ke změně hydrogeologických poměrů podloží a k narušení statiky domu č.p. YA, YB, YC, YD a YE, stojící na pozemcích parc.č. XD, XE, XF, XG a XH, k.ú. X. Dále namítali, že stavba má být od uvedeného domu vzdálena pouhých 1,85m, přičemž při zakládání stavby domu se nepočítalo s možnou následnou výstavbou tak objemné stavby v těsné blízkosti. Proto žalobci požadovali, aby stavba byla umístěna min. 2 metry od jejich sousední stavby, přičemž takové umístění je možné, neboť dle rozhodnutí o umístění stavby má být vzdálenost mezi oběma stavbami „nejméně 1,85 m“ (viz podmínka č. 5 rozhodnutí ze dne 30. 4. 2012). Dle žalobců tak tato námitka nebyla řešena v územním rozhodnutí, a proto je relevantní v řízení stavebním. Totéž pak platí pro námitku č. 10 z podání ze dne 21. 8. 2017, týkající se zastínění.

3. V žalobním bodu č. 2) označeném „zmatečnost, nejasnost výroku, rozpor mezi výrokem a odůvodněním“ žalobci namítali, že stavební úřad nenapravil pochybení, které mu vytkl odvolací orgán v předchozím rozhodnutí. Ke zmatečnosti výroku stavebního povolení uvedl, že dle výroku č. II je stavba bytového domu, včetně staveniště, povolována na pozemcích parc.č. XA a XB, avšak v odůvodnění je uvedeno, že zařízení staveniště jako součást stavby pod výrokem II. je povoleno na pozemku parc.č. XC. Žalobci nesouhlasili se závěrem žalovaného, že se jedná o zřejmou nesprávnost, neboť dle jejich názoru se jedná o zásadní skutečnost, která způsobuje nejasnost stavebního povolení. Žalobci dále nesouhlasili s posouzením odvolací námitky, že výrok stavebního povolení ani žádná z podmínek výrokové části neobsahuje požadovaný počet parkovacích stání a jejich umístění. Stavební povolení pak dle žalobců rovněž nesplňuje podmínku č. 9 rozhodnutí o umístění stavby. V rámci tohoto žalobního bodu pak žalobci dále namítali, že není možné spojit do jednoho rozhodnutí povolení obecného stavebního úřadu (výroky I. a II.) a povolení speciálního stavebního úřadu (výrok III.). Výrok III. měl být dle žalobců řešen v samostatném řízení, přičemž rozhodnutí může být vydáno až po vyjádření (souhlasu) obecného stavebního úřadu. Dle žalobců nelze předmětné kompetence „smíchat“ v jednom rozhodnutí. Dále žalobci namítali, že na str. 5 prvostupňového rozhodnutí jsou uvedeny podmínky pro provedení stavby uvedené ve výroku II. a III., aniž by bylo zřejmé, k jakému výroku se váží a co je míněno pojmem „stavba“. Toto nerozdělení pak dle žalobců činí stavební povolení nejasným a zmatečným.

4. V žalobním bodu č. 3) označeném „nezákonně stanovený okruh účastníků řízení“ žalobci označili za nezákonný argument stavebního úřadu, že kritériem pro stanovení okruhu účastníků řízení bylo pro stavební úřad to, zda někdo „si požádal“ či nikoliv. Stavební úřad tak dle žalobců stanovil okruh účastníků zjevně nezákonně a věcně nesprávně. Zdůraznil, že vyjádření stavebního úřadu ohledně účastenství manželů K. není pouhým „nešťastným vyjádřením“, jak uváděl žalovaný v napadeném rozhodnutí, ale nezákonným postupem. Namítali, že stavební úřad přiznal účastnická práva i osobám, které v žádném případě nemohou být na svých vlastnických právech k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich povolením přímo dotčeni. Vyjádřili domněnku, že stavební úřad tak učinil záměrně, aby mohl doručovat prostřednictvím úřední desky.

5. V žalobním bodu č. 4) označeném „absence doručení rozhodnutí“ žalobci namítali, že nebylo v souladu se zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, doručováno vlastníkům inženýrských sítí v pozemcích, na nichž má být stavba realizována, zejména parc.č. XC a XB, kteří jsou dle zápisu v katastru nemovitostí oprávněni z věcných břemen, tj. společnosti PRE distribuce a.s. a Pražská teplárenská a.s. Dle žalobce měli být tyto společnosti účastníky řízení, a proto jim mělo být doručováno stejně jako ostatním účastníkům řízení. Bez souhlasu dotčených společností měla být dle žalobců žádost stavebníka zamítnuta.

6. V žalobním bodu č. 5) označeném „rozpor s § 3 ve spojení s § 50 odst. 3 správního řádu“ žalobci namítali, že stavební úřad se před vydáním stavebního povolení nezabýval dostatečně všemi okolnostmi důležitými pro ochranu veřejného zájmu. Dle žalobců např. vůbec nepopsal, zda územní rozhodnutí z roku 2012 je stále v platnosti, což je dle žalobců jedna z klíčových okolností.

7. V žalobním bodu č. 6) označeném „nezákonné použití vyhlášky č. 26/1999 OTPP“ žalobci uvedli, že projektová dokumentace byla zpracována v září 2014, přičemž v únoru 2020 došlo k jejímu zásadnímu přepracování. Dle žalobců by tak stavební úřad měl požadovat soulad stavby s Pražskými stavebními předpisy (nařízení č. 10/2016 Sb. hl. m. Prahy), nikoliv s vyhláškou hl. m. Prahy č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška OTPP“).

8. V žalobním bodu č. 7) označeném „nesouhlas vlastníků pozemků s realizací stavby“ žalobci namítali, že v daném případě měl být vydán výslovný souhlas se samotnou realizací stavby ze strany vlastníka předmětných pozemků, jímž je Hlavní město Praha (správu pozemků vykonává Městská část Praha 11). V daném případě byly uzavřeny toliko Smlouvy o zřízení služebnosti cesty, stezky a inženýrské sítě, včetně práva úpravy inženýrské sítě, což nelze dle žalobců považovat za doložení souhlasu vlastníka pozemku. Žalobci dále argumentovali nepochopením těchto smluv ze strany stavebního úřadu, neboť z toho, že účastník řízení souhlasí s věcným břemenem stezky, cesty a inženýrské sítě, nelze vyvozovat, že tento automaticky souhlasí s předmětnou stavbou.

9. V žalobním bodu č. 8) označeném „nezákonné spojení řízení“ žalobci namítali, že nebyly splněny podmínky pro spojení řízení o odstranění stavby kotelny spolu s řízením o žádosti o vydání stavebního povolení na stavbu bytového domu X. Dle žalobců mělo být podle zásady procesní ekonomie nejprve vedeno a pravomocně skončeno řízení o odstranění stavby kotelny. Do té doby je dle žalobců v rozporu s uvedenou zásadou vést řízení o vydání stavebního povolení na výstavbu bytového domu na místě této staré kotelny. Dle žalobců pak není v těchto řízeních ani totožný okruh účastníků, neboť v řízení o žádosti o povolení stavby bytového domu je tento logicky širší. Nadto ve vydaném stavebním povolení jako stavba přibyla třetí stavba s názvem „Bytový dům X – komunikace“, přičemž ani toto řízení nemohlo být spojeno, neboť se jednalo o rozhodnutí speciálního stavebního úřadu. Tato stavba pak nadto nebyla ani součástí územního řízení.

10. V žalobním bodu č. 9) označeném „změny proti územnímu rozhodnutí“ žalobci namítali, že žádost o vydání stavebního povolení obsahovalo změny oproti vydanému územnímu rozhodnutí, které vyžadují změnu rozhodnutí o umístění stavby (mimo jiné se jednalo o významné změny ve vztahu k napojení technické infrastruktury). Dle žalobců obsahuje územní rozhodnutí řadu „závazných ukazatelů“ stavby, které nebyly dodrženy a které jsou stavebním povolením řešeny odchylně (např. rozměry stavby, počet parkovacích stání apod.). Dle žalobců pak napojení na technickou infrastrukturu je součástí stavby, a proto mělo být stavebním povolením řešeno.

11. V žalobním bodu č. 10) označeném „hluk“ žalobci namítali, že není možné, aby akustickou studii prováděla osoba, která k této činnosti nemá autorizaci. Uvedli, že na tuto námitku nereagoval ani stavební úřad ani žalovaný. K závaznému stanovisku Hygienické stanice hl. m. Prahy žalobci namítali, že je neaktuální a že bylo vydáno k jiné faktické i právní situaci, kdy ještě neplatilo novelizované ustanovení § 77 zákona č. 258/2000 Sb. (platnost a účinnost od 1. 12. 2015). Dále namítali, že s ohledem na uplynutí doby a rozhodování na sklonku roku 2020 nemá více než 3 roky staré měření hluku, na které odkazoval stavební úřad (protokol z měření č. 336–171102–2, zpracovaný ve dnech 2. – 3. 11. 2017), vypovídací hodnotu. Dle žalobců bylo povinností stavebního úřadu a orgánu ochrany veřejného zdraví vyžádat nové, aktuální měření hluku. Nadto měření by bez započtení korekcí pro nejistoty bylo nadlimitní; hygienická stanice proto měla posoudit oprávněnost použití těchto korekcí, stejně jako skutečnost, zda se ne/uplatní korekce + 5 dB pro tónovou složku. Žalobci uvedli, že žalovaný pouze odkázal na vyjádření Ministerstva zdravotnictví, aniž by předmětnou záležitost podrobně vypořádal. Napadené rozhodnutí je proto dle žalobců nepřezkoumatelné.

12. V žalobním bodu č. 11) označeném „překračování imisních limitů, stanovisko orgánu ochrany ovzduší“ žalobci namítali, že v řízení, kam má být stavba umístěna, jsou překračovány imisní limity stanovené zákonem o ochraně ovzduší pro benzo(a)pyren. Stanovisko dotčeného orgánu ochrany ovzduší je pak dle žalobců nedostatečné, neboť nejsou navržena žádná opatření ve vztahu k této znečišťující látce. K tvrzení stavebního úřadu, že průměrné roční koncentrace této látky jsou v úrovni 0,94 ng/m3, tj. že k překročení limitů v území nedochází, žalobci namítali, že toto není podloženo jakýmkoliv důkazem. K tvrzení žalovaného, že uvedená imisní koncentrace se váže na pětileté průměry za roky 2012 – 2016, žalobci namítali, že není možné současné imisní zatížení posuzovat na základě 6 let starých průměrů, které neodpovídají skutečnosti. Žalobci tak označili stanoviska dotčených orgánů na úseků ochrany ovzduší ze dne 8. 1. 2015, ze dne 29. 1. 2015 a ze dne 21. 10. 2019 jako nezákonná a věcně nesprávná.

13. V žalobním bodu č. 12) označeném „podlimitní záměr, absence odůvodnění“ žalobci namítali, že záměr nebyl předmětem posouzení podlimitního záměru podle ustanovení § 6 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o EIA“), neboť se jednalo o podlimitní záměr dle bodu 10.6, kategorie II, přílohy č. 1 k tomuto zákonu. Namítali, že orgán posuzování vlivů na životní prostředí v daném případě nijak neodůvodnil své rozhodnutí ze dne 29. 1. 2015, že podlimitní záměr zjišťovací řízení nevyžaduje.

14. V žalobním bodu č. 13) označeném „parkovací stání pro nebytový prostor, garáže“ žalobci namítali, že v rozporu s vyhláškou OTPP je na komerční prostor počítáno pouze se 2 parkovacími stáními, ačkoliv podle vydaného rozhodnutí o umístění stavby má komerční prostor rozlohu 109 m2, což vyžaduje 3, nikoliv 2 parkovací stání. Žalobci namítali, že i ve stavebním řízení je stavební úřad povinen vypořádat námitky týkající se OTPP a dopravy v klidu; navíc podle územního rozhodnutí až ve stavebním řízení mělo být specifikováno využití nebytových prostor.

15. V žalobním bodu č. 14) označeném „rozpor s § 7 odst. 1 a § 8 zákona o ochraně přírody a krajiny“ žalobci namítali, že vlastník pozemku v rámci svého souhlasu s kácením keřových porostů ze dne 12. 6. 2017 jasně uvedl, že souvislý keřový prostor na pozemku parc.č. XI, k.ú. X, označený jako K6 a K7 vyžaduje povolení ke kácení. Žalobci označili toto stanovisko jako podmínku souhlasu vlastníka. V dané věci tak stále absentuje povolení ke kácení dřevin rostoucích mimo les, a proto nemělo být napadené rozhodnutí před vydáním tohoto podkladového povolení vůbec vydáno. Dále namítali, že stavební úřad nepřevzal do podmínek stavebního povolení požadavky orgánu ochrany přírody a krajiny (zabezpečení následné péče o přesazené dřeviny, příp. výsadba nových obdobných jehličnanů v případě neujmutí přesazených dřevin). Nadto uvedli, že jedna z borovic černých byla během stavby vyvrácena a již se na místě nenachází, přičemž v rámci probíhající demolice není žádným způsobem dodržována ochrana vzrostlých dřevin.

16. V žalobním bodu č. 15 označeném „absence ověřené projektové dokumentace“ žalobci namítali, že stavební povolení neobsahuje odkaz na jednoznačně identifikovatelnou ověřenou projektovou dokumentaci stavby, ani tato není přílohou stavebního povolení [ustanovení § 115 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 152 odst. 3 písm. c) stavebního zákona]. Projektová dokumentace je označena pouze „09/2014“ a jménem zpracovatele. S ohledem na to, že byla často v průběhu řízení aktualizována, tak dle žalobců nemají účastníci řízení jistotu, že po nabytí právní moci stavebního povolení nedojde k ověření jiné projektové dokumentace.

17. V žalobním bodu č. 16 označeném „nepoužitelnost závazného stanoviska SEI“ žalobci namítali, že Státní energetická inspekce předložila v řízení závazné stanovisko v roce 2015 a následně v roce 2017 jen tzv. vyjádření podle části čtvrté správního řádu. Právní předpisy platné v době vedení řízení však dle žalobců vyžadují vydání závazného stanoviska podle ustanovení § 149 správního řádu. Žalobci dále namítali, že stavba např. nesplňuje požadavky vyhlášky č. 78/2013 Sb., o energetické náročnosti budov, ve znění pozdějších předpisů, a zároveň že tento nedostatek stavebního povolení nebyl žalovaným vůbec řešen.

18. V žalobním bodu č. 17 označeném „ke stanovisku HZS“ žalobci namítali, že závazné stanovisko Hasičského záchranného sboru je zcela nedostatečné, neboť postrádá jakékoliv věcné odůvodnění, a je tak nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Dle žalobců není možné v odůvodnění závazného stanoviska pouze odkázat na hodnocené podklady a stanovit, že tyto podklady splňují podmínky pro vydání souhlasného závazného stanoviska. Dále namítali, že požárně bezpečnostní řešení stavby je v rozporu s vyhláškou č. 23/2008 Sb., o technických podmínkách požární ochrany staveb, ve znění pozdějších předpisů. Namítali, že požárně nebezpečný prostor zasahuje na pozemky, které nejsou ve vlastnictví stavebníka, přičemž tento nemá souhlas vlastníka s takovým zásadním zásahem do jeho pozemku. V tomto směru žalobci odkázali na technickou normu ČSN 73 0802.

19. V žalobním bodu č. 18 označeném „závazné stanovisko orgánu ochrany ovzduší“ žalobci namítali, že toto považují za nezákonné, věcně nesprávné a zmatečné. Uvedli, že toto stanovisko napadá projektovou dokumentaci jako nedostatečnou a neúplnou z pohledu řešených zájmů, ale závěr je přitom souhlasný. Rovněž obsahuje podmínky, na které je souhlas navázán. Dle žalobců je pak toto stanovisko zmatečné i z toho důvodu, že není zřejmé, co je jeho předmětem, když dle textu je předmětem pouze „odstranění bývalé kotelny“, a to jen z pohledu prašnosti. Závazné stanovisko proto žalobci označili za neúplné, neboť jeho předmětem není samotná výstavba bytového domu, ačkoliv i ta je nevyjmenovaným stacionárním zdrojem znečišťování ovzduší ve smyslu zákona č. 201/2012 Sb. Dále pak závaznému stanovisku vytkli, že není členěno na výrokovou část a odůvodnění, a proto není zjevné, do jaké části patří podmínky (požadavky), uvedené v odrážkách.

20. V žalobním bodu č. 19 označeném „k oplocení“ žalobci namítali, že v podmínce č. 18 územního rozhodnutí je uvedeno, že další stupeň projektové dokumentace bude obsahovat návrh zajištění prostoru mezi novostavbou a stávajícím bytovým domem na pozemku parc.č. YA před nežádoucím vstupem a řešení údržby tohoto prostranství. Uvedli, že v aktualizované projektové dokumentaci je nově řešeno oplocení zelené plochy živým plotem, přičemž tento návrh zcela pomíjí prostupnost živého plotu, v důsledku čehož nelze zajistit náležité splnění citované podmínky územního rozhodnutí. Nadto žalobci vyslovili zákaz vysazení tohoto živého plotu ve smyslu ustanovení § 1017 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Dle žalobců by tak měl být realizován klasický plot, který by byl neprostupný.

21. V žalobním bodu č. 20 označeném „k vyjádření silničního správního úřadu“ žalobci namítali, že správní akt silničního správního úřadu nemá předepsanou právní formu, ani neobsahuje výrokovou část a odůvodnění. Zdůraznili, že podmínky z pouhého vyjádření nemají požadovanou závažnost, kterou mají při formě závazného stanoviska. Žalobci proto nesouhlasili se závěrem žalovaného, že závazné stanovisko k projektové dokumentaci vydává silniční správní úřad pouze pro účely územního řízení, nikoliv ve stavebním řízení.

22. V žalobním bodu č. 21 označeném „rozpor s § 68 odst. 3 správního řádu“ žalobci namítali, že stavební povolení je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Uvedli, že je zbytečné, aby znovu opakovali jednotlivé námitky, čímž by své odvolání ještě více prodloužili.

23. Žalovaný v písemném vyjádření k podané žalobě navrhoval její zamítnutí. Ad 1) uvedl, že stavební úřad rozhoduje o návrhu tak, jak byl podán. Pokud územní rozhodnutí stanoví minimální vzdálenost povolované stavby od bytového domu žalobců na 1,85m a žádost o stavební povolení ji respektuje, tak nemá stavební úřad žádnou zákonnou možnost požadovat, aby vzdálenost byla větší. Dále zdůraznil, že stavební úřad rozhodoval na základě odborně zpracované projektové dokumentace, zatímco žalobní námitka je v rovině spekulací. Atributy polohy stavby, jako její odstup od sousedních staveb a vliv stavby na okolí, byly vyřešeny v územním rozhodnutí, a otázka statiky byla řádně posouzena ve stavebním řízení.

24. Ad žalobní bod 2) žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ad 3) uvedl, že stavební úřad stanovil okruh účastníků řízení řádně, jenom přímo sousedící pozemek parc.č. XA, k.ú. X, má více než 100 spoluvlastníků, přičemž žalobkyně je jedním z nich. Doručování účastníkům řízení podle ustanovení § 27 odst. 2 správního řádu tak bylo dle žalovaného provedeno správně v souladu s ustanovením § 144 odst. 6 správního řádu. Uvedení manželů K. nemá vliv na uplatnění práv žalobců a vzhledem k počtu účastníků řízení ani na způsob doručování.

25. Ad žalobní bod 4) žalovaný odkázal na ustanovení § 112 stavebního zákona, ve znění ke dni podání žádosti o stavební povolení. Žalovaný uvedl, že má za to, že se v případě uvedených společností, jedná o účastníky řízení podle ustanovení § 27 odst. 2 správního řádu, neboť sice mají věcné právo k pozemkům, ale jejich práva nemohou být prováděním stavby dotčena, jelikož již byla vyřešena. Rovněž uvedl, že ani případné pochybení v této věci by nemělo žádný vliv na zákonem chráněné zájmy a práva žalobců. Zdůraznil také, že uvedené společnosti nejsou vlastníky pozemků parc.č. XC a XB. Odstranění stavby kotelny pak bylo projednáno v řízení zejména proto, že jím byla dotčena práva vlastníků pozemku parc.č. XH.

26. Ad žalobní bod 5) uvedl, že platnost územního rozhodnutí je v daném případě 2 roky. Dále odkázal na ustanovení § 93 stavebního zákona s tím, že stavební úřad uvedl ve svém rozhodnutí jediná 2 rozhodná data pro posouzení platnosti územního rozhodnutí – den nabytí právní moci územního rozhodnutí a den podání žádosti o stavební povolení. Žalovaný uvedl, že pokud mezi těmito dvěma daty neuplynula doba delší než 2 roky, pak je posouzení platnosti územního rozhodnutí ukončeno, resp. je jednoznačně prokázáno, že doba platnosti územního rozhodnutí je zachována.

27. Ad žalobní body 6) a 7) žalovaný odkázal na odůvodnění napadené rozhodnutí. Ad 8) uvedl, že se v daném případě nejedná o územní rozhodnutí. Stavba byla na místě bývalé kotelny umístěna pravomocným rozhodnutím. Tuto skutečnost je dle žalovaného nutné respektovat proto, že nynější praxe předpokládá, že před vydáním územního rozhodnutí má být rozhodnuto o odstranění původní stavby na místě umisťované stavby. K umístění stavby však došlo. Dále uvedl, že provádění stavby na místě stavby odstraňované souběžně s jejím odstraněním je běžným postupem, jehož důvody jsou zejména ekonomického a technologického rázu. Ani z právního hlediska dle žalovaného nic nebránilo spojení řízení, neboť jeho předměty spolu nepochybně věcně souvisí. Dále uvedl, že rozhodnutí vydal Úřad městské části Praha 11, který je obecným i speciálním stavebním úřadem; byl tedy k vydání rozhodnutí místně i věcně příslušný. Uvedl také, že ve stavebním řízení žádná třetí stavba „nepřibyla“, pouze byl výrok rozdělen dle věcné příslušnosti. Rovněž z územního rozhodnutí je zcela zřejmé, že byla umístěna stavba bytového domu včetně všech souvisejících komunikací.

28. Ad žalobní bod 9) žalovaný uvedl, že žalobci ani v odvolání ani v žalobě nebyli schopni popsat, v čem povolená stavba nesplňuje podmínky územního rozhodnutí. Konstatoval, že stavební úřad se souladem s územním rozhodnutím zabýval dostatečně. Námitky týkající se počtu parkovacích stání i tvaru stavby pak byly vypořádány jako nedůvodné.

29. Ad žalobní bod 10) žalovaný nad rámec odůvodnění napadeného rozhodnutí doplnil odkaz na obsah závazného stanoviska v odborných otázkách. Uvedl, že všechny odvolací námitky vypořádal citací závazného stanoviska Ministerstva zdravotnictví. K ostatním žalobním bodům žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

30. Osoba zúčastněná na řízení (stavebník) ve svém vyjádření k podané žalobě navrhovala její zamítnutí. Osoba zúčastněná na řízení rozdělila žalobní námitky do 4 kategorií: a) námitky, které fakticky směřují proti územnímu rozhodnutí ze dne 30. 4. 2012, č.j. MCP11/12/02496/OV/Hr, a nikoliv proti napadenému rozhodnutí; b) námitky, které směřují proti údajnému zásahu do práv třetích osob odlišných od žalobců; c) čistě procesní námitky, které zjevně nemohou mít dopad na veřejná subjektivní práva žalobců; d) námitky, které se alespoň částečně týkají posouzení hlavní stavby a směřují proti napadenému rozhodnutí.

31. Ad kategorie námitek a) osoba zúčastněná na řízení uvedla, že tyto námitky [žalobní body č. 12) a 13)] směřují proti územnímu rozhodnutí a jako takové jsou proto nepřípustné – srov. koncentrační zásadu vymezenou v ustanovení § 114 odst. 2 stavebního zákona. Ad kategorie námitek b) uvedla, že žalobci nejsou k takovým námitkám [žalobní body č. 3), 4) a 7)] oprávněni, neboť nejsou ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 s.ř.s. nadáni potřebnou aktivní žalobní legitimací. Ostatně sami žalobci uznávají, že nedošlo k porušení či zásahu do jejich práv, ale k údajnému zásahu do práv třetích osob. Ad kategorie námitek c) osoba zúčastněná na řízení uvedla, že se jedná o procesní námitky [žalobní body č. 2), 5), 6), 8), 15), 16), 17), 18), 20) a 21)], resp. námitky proti některým závazným stanoviskům. Uvedla, že všechny tyto námitky byly posouzeny a pečlivě zhodnoceny v obou správních rozhodnutích. V případě námitek týkajících se závazných stanovisek pak byly tyto námitky posouzeny a vypořádány příslušnými nadřízenými dotčenými orgány. Ke kategorii námitek d) pak uvedla, že tyto v zásadě směřují proti hmotněprávnímu posouzení napadeného rozhodnutí (popř. stavebního povolení) – žalobní body č. 1), 9), 10), 11), 14) a 19). Nicméně tyto námitky mají dle osoby zúčastněné na řízení velmi obecnou povahu a nejsou doloženy důkazy. Všechny tyto námitky byly nadto vypořádány v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

32. Ad žalobní bod 1) osoba zúčastněná na řízení uvedla, že součástí přípravy stavby bylo provedení příslušných hydrogeologických průzkumů (srov. „Posouzení vlivu stavby na hydrogeologické poměry“ ze dne 22. 9. 2017). Dále konstatovala, že projektová dokumentace byla zpracována autorizovanými osobami, přičemž byla přezkoumána správními orgány. Dále uvedla, že požádal zpracovatele projektové dokumentace založení stavební jámy a hlubinného založení, aby se k tomu žalobnímu vyjádřil. Ing. Pavel Spisar, ev.č. ČKAIT 0201375, výslovně odpověděl, že nedojde ke změně hydrogeologických poměrů, ani k narušení statiky sousedního domu. Osoba zúčastněná na řízení dále uvedla, že dané území je geologicky stabilizované; nejedná se o žádnou lokalitu se zvýšeným rizikem (poddolované území, záplavová oblast apod.) pro výstavbu.

33. Ad 2) a ad 21) osoba zúčastněná na řízení uvedla, že se jedná o ryze formalistické a obstrukční námitky, neboť ze žaloby je patrné, že text napadeného rozhodnutí i stavebního povolení žalobci pochopili, a proto tato rozhodnutí nemohou být nepřezkoumatelná, či jejich výrok zmatečný, příp. nejasný. K námitce nepřezkoumatelnosti uvedla, že žalobci neuvedli, jaké námitky a skutečnosti žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečně neodůvodnil. Námitku, že stavební úřad nebyl oprávněn povolit hlavní stavby a stavbu komunikace v jednom rozhodnutí, osoba zúčastněná na řízení rovněž označila za nedůvodnou. Odkázala na ustanovení § 140 odst. 1 s tím, že hlavní stavba a stavba komunikace jsou spolu propojené, resp. spolu věcně souvisejí. Konstatovala, že ke spojení je třeba, aby k řízení byl správní orgán věcně příslušný, což stavební úřad byl; v tomto směru tak nehraje roli, zda se jedná o obecný či specializovaný stavební úřad. Dále uvedla, že není jasné, jak by vedení dvou řízení vyznělo ve prospěch veřejných subjektivních práv žalobců, neboť ve spojeném řízení mohou žalobci uvádět všechny námitky „na jednom místě“, tj. pro jejich právní pozici je taková situace jednodušší.

34. Ad 3) uvedla, že okruh účastníků stavebního řízení byl stanoven v souladu se zákonem (ustanovení § 109 stavebního zákona) a že stavební úřad stanovení okruhu účastníků ve stavebním povolení řádně odůvodnil. Dále zdůraznila, že stanovením okruhu účastníků žalobci nemohli být nijak přímo zkráceni na svých veřejně subjektivních právech.

35. Ad 4) uvedla, že tato námitka je opět nepřípustná, nadto není ani důvodná. Uvedla, že přesun technologií společnosti Pražská teplárenská a.s. byl vyřešen samostatně souhlasem s ohlášením ze dne 28. 6. 2017, č.j. MCP11/17/039003/OV/Bal, a byl dokonce již realizován (viz č.j. MCP11/18/012892/OV/Bal ze dne 28. 2. 2018). Věcné právo této společnosti tak nemůže být realizací záměru dotčeno, a proto ji stavební úřad nezařadil mezi účastníky řízením. Dále uvedla, že společnost PRE distribuce a.s. nemá věcná práva k žádným pozemkům, které by byly dotčeny realizací záměru a ani její práva nemohou být tímto dotčena.

36. Ad 5) osoba zúčastněná na řízení uvedla, že tato žalobní námitka je obecná. Otázku posouzení platnosti územního rozhodnutí žalovaný vypořádal v napadeném rozhodnutí s tím, že potvrdil, že ze stavebního povolní jednoznačně vyplývá, že územní rozhodnutí je platné. Odkázala na ustanovení § 93 odst. 1 stavebního zákona a zdůraznila, že žádost o vydání stavebního povolení byla podána dne 6. 5. 2014, tedy v době platnosti územního rozhodnutí (to nabylo právní moci dne 5. 6. 2012).

37. Ad 6) odkázala na ustanovení § 85 odst. 1 Pražských stavebních předpisů, které upravuje přechodné ustanovení ve vztahu k projektovým dokumentacím zpracovanými podle dřívější vyhlášky OTPP. Uvedla, že předmětná projektová dokumentace byla zpracována v září 2014 (přechodné ustanovení hovoří o zpracování do 30. 9. 2014 a předložení stavebnímu úřadu do 30. 9. 2016), a proto se na ni uplatní právě toto přechodné ustanovení Pražských stavebních předpisů. Stavební úřad tak správně postupoval podle vyhlášky OTPP.

38. Ad 7) uvedla, že žalobci nejsou vlastníky pozemků parc.č. XC a XB, k.ú. X, není tak zřejmé, jak by mohla být touto námitkou přímo dotčena jejich veřejná subjektivní práva. Dále uvedla, že na těchto pozemcích mají být realizovány pouze inženýrské sítě a chodník, přičemž k žádosti byly předloženy smlouvy o zřízení služebnosti č. SM160001219 a č. SM1700000458, ze kterých vyplývá oprávnění inženýrské sítě a chodník na pozemcích hl. m. Prahy realizovat. Městská část Praha 11 a Hl. m. Praha byly účastníky územního řízení, ve kterém proti umístění stavby nebrojily.

39. Ad 8) osoba zúčastněná na řízení dále uvedla, že podmínkou pro spojení řízení není stejný okruh účastníků řízení, ale to, že spolu řízení věcně souvisí. Uvedla, že v případě, že se nová stavba má budovat na místě odstraňované, tak je efektivnější, aby účastníci mohli uplatnit své námitky souhrnně, nikoliv na etapy. Již v prvním rozhodnutí o odvolání pak žalovaný vyslovil, že se účastníci nemusí obávat nesplnění případného závazku odstranění kotelny před samotnou stavbou, neboť toto odstranění samotnou stavbu bytového domu ve své podstatě podmiňuje z logiky věci.

40. Ad 9) uvedla, že žalobci dostatečně nespecifikují změny oproti územnímu rozhodnutí, které mají na mysli. V žalobě uvedený stručný výčet označila osoba zúčastněná na řízení za nepravdivý, neboť k žádným takovým změnám, které by vyžadovaly změnu územního rozhodnutí, nedošlo. Uvedla, že změna výšky jednotlivých místností, realizace osobního výtahu, změna dispozic oken a balkónů, změna některých místností či změna napojení infrastruktury jsou drobnými změnami, které nepředstavují změnu, která by vyžadovala změnu územního rozhodnutí.

41. Ad 10) uvedla, že dle ustanovení § 32a zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů, je autorizace třeba pouze pro činnosti v rámci měření hluku, nikoliv pro zpracovatele akustické studie. Zdůraznila, že v dané věci bylo vydáno přezkumné závazné stanovisko Ministerstva zdravotnictví ze dne 27. 8. 2021, č.j. MZDR 28764/2021–4/OVZ, které potvrdilo správnost postupu posouzením hlukových limitů. Co do otázky hluku z výstavby dle osoby zúčastněné na řízení platí, že předmětná stavba je běžnou stavbou, jako každý jiný bytový dům, bez žádných specifických dopadů na hluk.

42. Ad 11) uvedla, že námitka je natolik obecná, že by ji bylo možné použít na jakoukoliv stavbu. Závazná stanoviska byla přezkoumána nadřízenými dotčenými orgány, a proto k jejich opakovanému přezkumu nemůže dojít. Uvedla, že jak žalovaný, tak dotčené orgány potvrdily, že k překračování limitů nedochází, přičemž žalobci neuvádí žádný důvod či důkaz, proč by k tomu mělo docházet. Dále odkázala na odborný dokument „AKTUALIZACE EMISNÍ A IMISNÍ ANALÝZY A SKLENÍKOVÝCH PLYNŮ NA ÚZEMÍ HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY“ ze září 2021, z něhož jednoznačně vyplývá, že koncentrace benzo(a)pyrenu mají od roku 2011 klesající trend. Od roku 2015 dokonce nebyly ani na jedné ze sledovacích stanic v aglomeraci Praha naměřeny hodnoty nad hranici imisního limitu pro roční průměrnou koncentraci benzo(a)pyrenu. Dále odkázala na údaje Českého hydrometeorologického ústavu, kdy podle klouzavých průměrů za roky 2016–2020 je situace také podlimitní.

43. Ad 12) uvedla, že tato námitka je nepřípustná, neboť mohla být uplatněna v územním řízení, což však žalobci neučinili. Uvedla, že k žádosti bylo předloženo vyjádření Magistrátu hl. m. Prahy sp.zn. S–MHMP 1798412/2014/1/OZP/VIV, ve kterém bylo potvrzeno, že záměr nevyžaduje posouzení dle zákona o EIA. Záměr totiž není ani podlimitním záměrem, jak bylo potvrzeno tímto vyjádřením. Podle dřívější úpravy by musel příslušný úřad výslovně stanovit, že požaduje provedení zjišťovacího řízení, což však neučinil; naopak potvrdil soulad se zákonem o EIA. Z žaloby však dle osoby zúčastněné na řízení není patrné, proč by se mělo jednat o podlimitní záměr, neboť stavba nespadá pod přílohu č. 1 k předmětnému zákonu, na kterou odkazovali žalobci, jelikož nepředstavuje ani záměr rozvoje měst nad 5 ha, ani průmyslovou oblast, skladový komplex nebo obchodní komplex, ani parkoviště, ale představuje obytný dům.

44. Ad 13) osoba zúčastněná na řízení uvedla, že tato námitka měla a mohla být vyřešena v územním řízení. Uvedla, že žalovaný potvrdil, že stavební úřad postupoval správně, když dopravu v klidu řešil ve stavebním řízení jen co do rozsahu souladu projektové dokumentace pro vydání stavebního povolení s územním rozhodnutím. Stavební úřad před tím konstatoval soulad s podmínkou č. 13 územního rozhodnutí. Dále uvedla, že v rámci záměru budou realizována dokonce 4 parkovací místa navíc oproti počtu vyžadovanému vyhláškou OTPP.

45. Ad 14) uvedla, že je na posouzení orgánu ochrany přírody a krajiny, zda dřevina vyžaduje povolení ke kácení či nikoliv, není to na vlastníkovi pozemku. Orgán ochrany přírody toto povolení nevyžadoval. Podmínil–li vlastník pozemku svůj souhlas tím, že má být vydáno povolení ke kácení, vztahovala se tato podmínka výlučně ke dřevinám, které takové povolení podle zákona vyžadují. Jinak by taková podmínka byla bezpředmětná; příslušný dotčený orgán by nemohl vydat povolení ke kácení dřevin, pokud by mu to zákon neukládal, a to i kdyby to bylo na výslovnou žádost žadatele. Záměr tak dle osoby zúčastněné na řízení není v rozporu se zákonem č. 114/1992 Sb.

46. Ad 15) odkázala na ustanovení § 115 odst. 3 stavebního zákona, ze kterého vyplývá, že stavební úřad ověří projektovou dokumentaci až po nabytí právní moci stavebního povolení. Vzhledem k tomu, že proti stavebnímu povolení podali žalobci odvolání, nabylo stavební povolení právní moci až poté, co nabylo právní moci napadené rozhodnutí. Dříve tedy nemohla být projektová dokumentace ověřena. Nadto projektová dokumentace byla součástí spisu, do kterého měli žalobci přístup.

47. Ad 16) uvedla, že závazné stanovisko Státní energetické inspekce nemá omezenou dobu platnosti, a je proto stále platné, což potvrdila i Státní energetická inspekce ve svém sdělení ze dne 23. 10. 2017, č.j. SEI–6529/2017/10.101–2, které je součástí spisu.

48. Ad 17) osoba zúčastněná na řízení uvedla, že žalobci v žalobě neuvedli, které závazné stanovisko Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy napadají. Uvedla, že všechna stanoviska předložená ve stavebním řízení byla v řízení o odvolání přezkoumána v souladu s ustanovením § 149 odst. 7 správního řádu. Ministerstvo vnitra – Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky vydalo dne 28. 7. 2021, pod č.j. MV–91926–10/PO–PRE–2021, potvrdilo stanoviska ze dne 17. 12. 2019, č.j. HSAA–14040–5/2019 (stavební řízení – bytový dům) a ze dne 25. 3. 2020, č.j. HSAA–4473–3/2020 (změna v místnosti kočárkárny). Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru se ve svém koordinovaném stanovisku vyjádřilo rovněž k jednotlivým odvolacím námitkám.

49. Ad 18) uvedla, že žalobci neidentifikovali ani závazné stanovisko orgánu ochrany přírody, které rozporují. S ohledem na kontext a průběh řízení bylo přezkoumáno závazné stanovisko Úřadu městské části Praha 11, odboru životního prostředí ze dne 21. 10. 2019, č.j. MCP11/19/052953/OŽP/Hako, které Magistrát hl. m. Prahy, odbor ochrany prostředí, rozhodnutím ze dne 10. 8. 2021, č.j. MHMP 1201363/2021 v bodě 2. zrušil, a to z důvodu jeho nadbytečnosti.

50. Ad 19) osoba zúčastněná na řízení uvedla, že žalobci nenamítají, jak by realizace plotu, resp. existence živého plotu mohla alespoň potenciálně zasáhnout do jejich veřejných subjektivních práv. Pouze vyslovili své přání, aby stavebník realizoval plot „klasický“. Uvedla, že je pouze na stavebníkovi, které jako jediný může disponovat a vykonávat své vlastnické právo, a to včetně rozhodnutí, jaký plot na své nemovitosti realizuje. To samozřejmě v souladu se zákonem a rozhodnutími stavebního úřadu, což živý plot dle osoby zúčastněné na řízení splňuje.

51. Ad 20) uvedla, že žalovaný v napadeném rozhodnutí uzavřel a detailně odůvodnil, proč pro účely vydání stavebního povolení nebylo potřeba předložení závazného stanoviska silničně správního úřadu a postačilo vyjádření – srov. ustanovení § 40 odst. 4 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 13/1997 Sb.“).

52. Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti:

53. Stavba s názvem „Bytový dům X“, včetně souvisejících staveb, na místě stávající kotelny byla umístěna rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 30. 4. 2012, č.j. MCP11/12/024967/OV/Hr. Toto územní rozhodnutí nabylo právní moci dne 5. 6. 2012.

54. Dne 6. 5. 2014 podal stavebník (osoba zúčastněná na řízení), resp. jeho právní předchůdce, žádost o povolení staveb s názvem „Bytový dům X – komunikace“ a „Bytový dům X na pozemcích parc.č. XA a XB v k.ú. X“. Dne 7. 6. 2017 pak podal žádost o odstranění stavby s názvem „Odstranění stavby bývalé kotelny“.

55. Úřad městské části Praha 11, odbor výstavby, vydal dne 16. 4. 2018, pod č.j. MCP11/18/008472/OV/Bal, stavební povolení, které bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 31. 7. 2019, č.j. MHMP 1455925/2019 (dále též „první rozhodnutí o odvolání“), zrušeno a věc byla vrácena stavebnímu úřadu k novému projednání z důvodu dílčích pochybení na straně správních orgánů. V tomto rozhodnutí se žalovaný zabýval i některými odvolacími námitkami, které žalobci opakovaně uplatnili v odvolání proti novému stavebnímu povolení.

56. Rozhodnutím ze dne 26. 10. 2020, č.j. MCP11/20/005789/OV/Bal, rozhodl stavební úřad ve výroku I. o povolení odstranění stavby kotelny, ve výroku II. o povolení hlavní stavby bytového domu a ve výroku III. o povolení stavby komunikace.

57. Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci dne 7. 12. 2020 odvolání, které žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 14. 2. 2022, č.j. MHMP 257873/2022, zamítl a stavební povolení potvrdil.

58. S ohledem na to, že žalobní námitky v podstatné míře polemizují s vypořádáním odvolacích námitek žalobců ze strany žalovaného či ze strany stavebního úřadu, jakož že směřují i proti obsahu podkladů (závazných stanovisek dotčených orgánů) pro vydání stavebního povolení, tak soud z důvodu procesní ekonomie uvede obsah stavebního povolení, napadeného rozhodnutí i zpochybněných závazných stanovisek až při vypořádání konkrétní žalobní námitky.

59. Podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. může soud rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří–li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.

60. Účastníci řízení se ve stanovené lhůtě nevyjádřili. Soud tedy postupoval podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. a rozhodl o věci samé bez jednání.

61. Soud žalobu dále projednal v přednostním pořadí ve smyslu ustanovení § 56 odst. 1 s.ř.s., a to s ohledem na skutečnost, že v ní jde o otázku zákonnosti povolení stavby, jejíž výstavba již probíhá.

62. Městský soud v Praze na základě žaloby, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), přezkoumal napadená rozhodnutí, včetně řízení, která jejich vydání předcházela. Při přezkoumání rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně.

63. Žalobci v podané žalobě uplatnili několik žalobních bodů. Soud se jimi z důvodu přehlednosti zabýval postupně tak, jak byly uvedeny v žalobě a jak na ně reagovali žalovaný a osoba zúčastněná na řízení. Žalobní bod č. 1 – „k narušení stavby, odstup od stavby bytového domu“

64. Žalovaný v napadeném rozhodnutí na str. 24 a 25 k těmto námitkám uvedl, že navrhovaná stavba bude založená na pilotách, stejně jako sousední objekt. Pažení stavební jámy je pak navrženo tak, aby nebyly dotčeny pozemky, které nejsou ve vlastnictví stavebníka. Žalovaný dále odkázal na Posouzení vlivu stavby na hydrogeologické poměry ze dne 22. 9. 2017, zpracované za 4G consite s.r.o. Mgr. Zdeňkem Brunátem. Žalovaný v napadeném rozhodnutí rovněž odkázal na podmínku č. 5 vydaného územního rozhodnutí, ve které bylo stanoveno, že „západní fasáda nadzemní stavby bude umístěna ve vzdálenosti nejméně 1,85 m od východní fasády bytového domu č.p. YA“, s tím, že takto je bytový dům i navržen v předložené projektové dokumentaci. Dále uvedl, že stavba je již umístěna, a proto s ní nelze „hýbat“, aby nedošlo ke změně odstupových vzdáleností vůči jiným objektům (např. ochranného pásma inženýrských sítí, požárně bezpečnostní řešení stavby, zastínění sousedních objektů atd.).

65. Soud k této námitce uvádí, že na rozdíl od stavebního úřadu, resp. stavebníka, setrvali žalobci v této otázce (narušení stavby bytového domu č.p. YA) jen na námitce v obecné rovině. Ve správním spise se totiž nalézá Posouzení vlivu stavby na hydrogeologické poměry ze dne 22. 9. 2017, ze kterého mimo jiné vyplývá, že „[v]rtným průzkumem provedeným ve dnech 18.7.2017 – 20.7.2017 byla ověřena naražená hladina podzemní vody v úrovních 9,0 a 7,3 m pod terénem. Nový dům má projektovaná dvě podzemní podlaží s předpokládanou hloubkou založení 6 m pod terénem. Je tedy zřejmé, že hladina podzemní vody se nachází pod úrovní plánové základové spáry podzemních podlaží domu. Pro prvky hlubinného založení – piloty platí, že se jedná o nesouvislou základovou konstrukci, která nebude tvořit plnou překážku v proudění podzemní vody, a tedy nebude ovlivňovat hydrogeologické poměry na lokalitě. Plánovaná výstavba domu v X ulici na pozemku parc.č. XA v katastrálním území X (pozn.soudu: zde se jedná o zřejmou nesprávnost, neboť správně mělo být uvedeno k.ú. Chodov) neovlivní hydrogeologické poměry na lokalitě a rozhodně neovlivní hydrogeologické poměry ve vztahu ke statice sousedního bytového domu.“

66. Z tohoto podkladu, který žalobci nedokázali věrohodně zpochybnit ve správním ani v soudním řízení, tak dle soudu jednoznačně vyplývá, že novostavba bytového domu nebude mít vliv hydrogeologické poměry v lokalitě, a to ani ve vztahu ke statice sousedního bytového domu č.p. YA. Tvrzení žalobců, nepodložené jakýmkoliv důkazem, že dům žalobce 1) není založen takovým způsobem, aby v jeho bezprostřední blízkosti mohla být realizována stavební jáma pro dvě podlaží, tak dle soudu nemůže zvrátit závěr, že stavba bytového domu nebude mít negativní dopad na statiku vedlejší budovy.

67. K námitce, že stavební úřad měl stanovit odstupovou vzdálenost stavby bytového domu od domu žalobců na 2 metry, neboť územní rozhodnutí hovoří o vzdálenosti minimálně 1,85 m, soud považuje za nutné odkázat na podmínku č. 5 územního rozhodnutí (srov. výše). Je–li v této podmínce stanoveno, že vzdálenost obou staveb má být nejméně 1,85 m, a stavebníkem předložená dokumentace, resp. žádost o vydání stavebního povolení, je s touto podmínkou v souladu, tak dle soudu nemá stavební úřad žádnou zákonnou možnost požadovat, aby vzdálenost mezi stavbami byla větší. Požadavek žalobců na odstupovou vzdálenost minimálně 2 m od jejich stavby je tak dle názoru soudu jednak v rozporu s vydaným územním rozhodnutím, jednak soudu není z žalobní námitky jasné, jaký vliv by mělo ono 15 cm navíc oproti vzdálenosti uvedené ve stavebním povolení (a územním rozhodnutí).

68. K námitce, že nebyly dodrženy odstupové vzdálenosti dle příslušných právních předpisů, resp. k námitce ohledně zastínění, které byly vzneseny opět jen v obecné rovině, soud považuje za nutné odkázat na ustanovení § 114 odst. 2 stavebního zákona, dle kterého „k námitkám účastníků řízení, které byly nebo mohly být uplatněny při územním řízení, při pořizování územně plánovací dokumentace nebo při vydání územního opatření o stavební uzávěře anebo územního opatření o asanaci území, se nepřihlíží.“ Toto ustanovení je projevem tzv. koncentrace řízení. V daném případě se tak jedná o námitky, které žalobci mohli uplatnit již v územním řízení.

69. Z uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že žalobní námitky uvedené v žalobním bodu č. 1 nejsou důvodné. Žalobní bod č. 2 – „zmatečnost, nejasnost výroku, rozpor mezi výrokem a odůvodněním“

70. Žalovaný se s těmito námitkami zabýval na str. 5 až 7 napadeného rozhodnutí. Uvedl, že podle výroku II. stavebního povolení se má zařízení staveniště nacházet na pozemcích parc.č. XA a parc.č. XB, zatímco podle odůvodnění na pozemcích parc.č. XC a východní části pozemku parc.č. XB. Označení tohoto pozemku ve výroku žalovaný označil za správné, neboť odpovídá DUR – „část E.9 – Zásady organizace výstavby – revize 01 – 30.10.2017“ (situační výkresy č. 003 a č. 004). Označení v odůvodnění pak žalovaný označil za chybné, ale označil jej zjevnou nesprávnost – chybu v psaní. K počtu parkovacích stání a jejich umístění uvedl, že navrhovaný počet venkovních parkovacích stání a jejich umístění je uveden ve výroku III. stavebního povolení v odstavci „Stavba obsahuje“ ve čtvrté odrážce. Požadovaný počet stání se ve výroku neuvádí, měl by však být uveden v posouzení dopravy v klidu s požadavky čl. 10 vyhlášky OTPP, což však není. Žalovaný tuto skutečnost neoznačil jako nezákonnost, neboť kontrolou požadavku vyhlášky v předchozím odvolacím řízení bylo zjištěno, že stavba podle vyhlášky OTPP generuje na dopravu v klidu 47 parkovacích stání, avšak navrženo je 51 parkovacích stání. Za nedůvodnou žalovaný rovněž označil námitku ohledně nesplnění podmínky č. 9 územního rozhodnutí. K této podmínce uvedl, že není natolik popisná, aby jí byl stanoven jednoznačně vzhled stavby, přesto jsou hlavní zásady v této podmínce stanovené v návrhu bytového domu splněny. Dále uvedl, že porovnáním výkresů pohledů stavby lze zjistit některé drobné rozdíly v počtech, členění a velikosti navržených oken a s tím související velikosti předsazených balkónů. Tyto rozdíly však dle žalovaného nemají vliv na plnění požadavků stanovených v podmínce č. 9 územního rozhodnutí. K námitce ohledně spojení rozhodnutí povolení obecného stavebního úřadu a speciálního stavebního úřadu, žalovaný odkázal na odůvodnění prvního rozhodnutí o odvolání s tím, že Úřad městské části Praha 11 vydal obě stavební povolení v rámci své věcné i místní příslušnosti. Dále žalovaný odkázal na ustanovení § 15 odst. 2 stavebního zákona, ve znění ke dni podání žádosti, s tím, že součástí spisu je souhlas stavebního úřadu dle tohoto ustanovení ze dne 5. 2. 2018, č.j. MCP11/18/009171/OV/Bal, jímž souhlasí s vydáním stavebního povolení pro stavbu „Bytový dům X“ a kterým ověřuje dodržení podmínek stanovených v územním rozhodnutí. K námitce, že z jednotlivých podmínek výroku II. a III. není zřejmé, k jakému výroku se váží, žalovaný dodal, že z formálního hlediska by sice bylo lepší, aby podmínky pro provedení staveb ve výrocích II. a III. byly stanoveny pro každou stavbu zvlášť, nicméně většina podmínek by se v obou výrocích téměř opakovala, což by výrok rozhodnutí učinilo dlouhým a nepřehledným. Z obsahu textu jednotlivých podmínek je pak možné dle žalovaného dovodit, které podmínky se týkají stavby ve výroku II., stavby ve výroku III., nebo obou. Podstatné pak je, že obě stavby bude realizovat stejný stavebník.

71. V prvním rozhodnutí o odvolání žalovaný k námitce týkající se spojení řízení uvedl, že podle ustanovení § 2 odst. 4 stavebního zákona se pojmem „stavba“ rozumí podle okolností i její část. Součástí tohoto celku je i stavba komunikací, jejíž povolení je v kompetence speciálního stavebního úřadu [ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) stavebního zákona]. Činnost speciálních stavebních úřadů v přenesené působnosti podle ustanovení § 40 odst. 4 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb. ve věcech silnic II. a III. třídy a veřejně přístupných účelových komunikací byla Statutem hl. m. Prahy (vyhláška č. 55/2000 Sb. hl. m. Prahy, příloha č. 4, položka 148) přenesena na městské části. Uvedl, že odbor výstavby Úřadu městské části Praha 11 tak na území Městské části Praha 11 vykonává jak působnost obecného stavebního úřadu, tak i působnost speciálního stavebního úřadu. Část stavby, která se týká úprav komunikací, bylo třeba v rozhodnutí oddělit stavbu povolovanou speciálním stavebním úřadem do samostatné výrokové části rozhodnutí (výrok III.).

72. Žalobci v tomto žalobním bodu uplatnili několik námitek. K námitce, že výrok stavebního povolení je zmatečný, v rozporu s odůvodněním a v rozporu s územním rozhodnutím, z toho důvodu, že pod výrokem č. II je povolována stavba „Bytový dům X“, která je povolována na pozemcích parc.č. XA a XB, avšak v odůvodnění stavebního povolení je uvedeno, že zařízení staveniště jako součást této stavby je povoleno na pozemku parc.č. XC, soud uvádí následující. Ve výroku II. stavebního povolení je skutečně uvedeno, že stavba „Bytového domu X“ je povolena pozemcích parc.č. XA a XB, s tím, že tato obsahuje i zařízení staveniště (srov. třetí odrážku v části uvedené „Stavba obsahuje“). Soud však ve shodě s žalovaným dospěl k závěru, že chybné označení pozemku parc.č. XA v odůvodnění stavebního povolení jako pozemek parc.č. XC, na němž má být zařízení staveniště, lze považovat za zřejmou nesprávnost. Je tomu tak proto, že výrok stavebního povolení odpovídá DUR – „část E.9 – Zásady organizace výstavby – revize 01 – 30.10.2017“, kde je na situačních výkresech č. 003 a č. 004 vyznačena situace staveniště v 1. a 2. fázi výstavby se stavebními buňkami umístěnými v jižní části pozemku parc.č. XA a ve východní části pozemku parc.č. XB. Soud tedy tuto námitku posoudil ve smyslu zásady, že ne každá vada má vliv na zákonnost vydaného správního rozhodnutí, neboť zde je zjevné, že se jedná o zřejmou nesprávnost (chybu v psaní). Tato vada dle názoru soudu tak nezpůsobuje zmatečnost či nejasnost stavebního povolení, jak namítali žalobci.

73. K námitce, že výrok stavebního povolení ani žádná z podmínek ve výrokové části neobsahuje požadovaný počet parkovacích stání a jejich umístění, soud uvádí, že navrhovaný počet venkovních parkovacích stání a jejich umístění je uveden ve výroku III. stavebního povolení ve čtvrté odrážce v odstavci nazvaném „Stavba obsahuje“. Zde je uvedeno, že stavba komunikace bude obsahovat 6 parkovacích míst ze zámkové dlažby, z čehož 5 parkovacích míst bude pro návštěvníky o rozměru 4,75 x 3 m a jedno parkovací místo bude pro osoby se sníženou schopností pohybu o rozměrech 4,75 x 3,5 m, přičemž parkovací místa budou napojena na stávající komunikaci, která sloužila jako vjezd a zásobování odstraňované stavby kotelny a sousední výměníkové stanice. V daném případě soud považuje za rozhodující, ačkoliv požadovaný počet stání není ve výroku uveden, že v řízení (a to již v rámci prvního odvolacího řízení) byly zkontrolovány požadavky vyhlášky OTPP v otázce dopravy v klidu s tím, že stavba generuje požadavek na dopravu v klidu počtem 47 parkovacích míst, avšak skutečný počet parkovacích míst bude 51.

74. Žalobci dále v tomto žalobním bodu namítali, že stavební povolení nesplňuje podmínku č. 9 územního rozhodnutí, v níž je uvedeno, že „Objekt bude dále členěn prolomením fasád hlavní hmoty při jihovýchodním nároží na úrovni 3. a 4.NP, jižního rizalitu na úrovni 6.NP a nárožního rizalitu na úrovni 9.NP, nepravidelně umístěnými balkony apod. Členitost fasád bude zvýrazněna barevným řešením. Povrchy fasád hlavní hmoty budou provedeny v kombinaci světlých tónů šedé a zelené, tj. barev korespondujících s navazující zástavbou, předstupující prvky budou zvýrazněny omítkou v cihlových odstínech. Zastřešení předstupujících částí objektu bude využito částečně jako terasy přilehlých bytů, částečně jako zelené střechy.“

75. Dle názoru soudu tato podmínka především stanoví hlavní zásady pro budoucí vzhled stavby, tj. prolomení hlavní fasády v daných podlažích (3. a 4. NP), barevné řešení (hlavní hmota stavby v tónech šedé a zelené, předstupující prvky v cihlových odstínech), zastřešení předstupujících částí bytového domu (terasy, zelené střechy). Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že provedl porovnání výkresů pohledů stavby předložených k územnímu řízení s výkresů pohledů předložených ke stavebnímu řízení s tím, že zjistil drobné rozdíly v počtech, členění a velikosti navržených oken. Soud dospěl k závěru, že tyto drobné změny stavby oproti územnímu řízení se nijak nedotkly hlavních zásady pro budoucí vzhled stavby, které byly zakotveny v odkazované podmínce č. 9 územního rozhodnutí. Dle názoru soudu však stavební úřad nepochybil, když tuto podmínku nepřevzal do stavebního povolení, neboť v podmínce č. 12 pro provedení stavby uvedené ve výroku II. stanovil, že stavby bude provedena podle projektové dokumentace z 09/2014 (revize 02/2020), kterou zpracovali Ing. Martin Zelenka, autorizovaný inženýr pro pozemní stavby, ČKAIT 0008991 a spol. Tato podmínka dle soudu jednoznačně stanoví, jaká stavba byla povolena, resp. jaká stavba bytového domu bude realizována.

76. K námitce nejasnosti a zmatečnosti z toho důvodu, že z jednotlivých podmínek stavebního povolení není zřejmé, k jakému výroku se váží, soud uvádí, že jakkoli je netypické, že každý výrok nemá stanoveny své vlastní podmínky, ale podmínky stavebního povolení jsou pro stavby uvedené ve výrocích II. a III. spojeny do jednoho odstavce (podmínky č. 12 až 21), tak soud nedospěl k závěru, že by tento postup způsoboval nejasnost či zmatečnost stavebního povolení. Lze souhlasit s názorem žalovaného, že jednotlivé podmínky by se v případě jejich „rozdělení“ pod výroky II. a III. opakovaly, neboť obě stavby (bytový dům a komunikace) spolu velmi úzce souvisí a budou realizovány současně jedním stavebníkem. Nadto ze žaloby i z odvolání žalobců je zřejmé, že tito výrok i odůvodnění stavebního povolení pochopili, a proto nelze hovořit o zmatečnosti tohoto rozhodnutí.

77. Poslední uplatněnou námitkou v tomto žalobním bodu byla námitka ohledně nemožnosti spojit do jednoho rozhodnutí povolení obecného stavebního úřadu (výroky I. a II.) a povolení speciálního stavebního úřadu (výrok III.).

78. Podle ustanovení § 140 odst. 1 správního řádu: „Správní orgán může na požádání účastníka nebo z moci úřední usnesením spojit různá řízení, k nimž je příslušný, pokud se týkají téhož předmětu řízení nebo spolu jinak věcně souvisejí anebo se týkají týchž účastníků, nebrání–li tomu povaha věci, účel řízení anebo ochrana práv nebo oprávněných zájmů účastníků. Spojit řízení lze i v průběhu řízení za předpokladu, že tím nevznikne nebezpečí újmy některému z účastníků.“

79. Podle ustanovení § 13 odst. 1 písm. c) stavebního zákona je obecným stavebním úřadem obecní úřad obce s rozšířenou působností.

80. Podle ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) stavebního zákona: „Působnost stavebního úřadu, s výjimkou pravomoci ve věcech územního rozhodování, vykonávají u staveb dálnic, silnic, místních komunikací a veřejně přístupných účelových komunikací, orgány vykonávající státní správu na uvedených úsecích podle zvláštních právních předpisů.“

81. Podle ustanovení § 40 odst. 4 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb.: „Obecní úřad obce s rozšířenou působností vykonává působnost silničního správního úřadu ve věcech silnic II. a III. třídy a veřejně přístupných účelových komunikací s výjimkou věcí, o kterých rozhoduje Ministerstvo dopravy nebo krajský úřad.“

82. Obecně závazná vyhláška č. 55/2000 Sb. hl. m. Prahy, kterou se vydává Statut hlavního města Prahy, ve znění pozdějších předpisů, v příloze č. 4 specifikuje záležitosti, které jsou svěřeny do přenesené působnosti městských části uvedených v ustanovení § 4 odst. 1 této vyhlášky nad rozsah stanovený zákonem.

83. Z ustanovení § 140 odst. 1 správního řádu vyplývá, že správní orgán může spojit různá řízení, k nimž je příslušný, pokud: a) se týkají téhož předmětu řízení, nebo b) spolu jinak věcně souvisejí, nebo c) se týkají týchž účastníků. Z dále citovaných právních předpisů vyplývá, že Odbor výstavby Úřadu městské části Praha 11 na území Městské části Praha 11 vykonává jak působnost obecné stavebního úřadu, tak působnost speciálního stavebního úřadu; jedná se tedy nepochybně o správní orgán příslušný k vydání jednotlivých povolení specifikovaných ve výrocích I. až III. stavebního povolení. Spojení řízení je pak odůvodněno bodem b) viz výše, neboť spojená řízení spolu věcně souvisí – součástí stavby bytového domu je i úprava komunikací v jeho bezprostředním okolí. Nadto osoba zúčastněná na řízení správně upozornila na to, že ve spojeném řízení mohli žalobci uvádět všechny své námitky „na jednom místě“, bylo tedy vyloučeno užití soudy často kritizované tzv. salámové metody. Pokud pak Odbor výstavby Úřadu městské části Praha 11 rozdělil jednotlivé části stavby do tří samostatných výroků, a to podle své působnosti, pak dle názoru soudu postupoval správně a v souladu se zákonem.

84. Závěrem soud považuje za nutné odkázat na ustanovení § 15 odst. 2 stavebního zákona: „Speciální stavební úřady postupují podle tohoto zákona, pokud zvláštní právní předpisy pro stavby podle odstavce 1 nestanoví jinak. Povolení pro stavby mohou vydat jen se souhlasem obecného stavebního úřadu příslušného k vydání územního rozhodnutí, který ověřuje dodržení jeho podmínek; souhlas není správním rozhodnutím. Jestliže se nevydává územní rozhodnutí ani územní souhlas, postačí vyjádření obecného stavebního úřadu o souladu navrhované stavby se záměry územního plánování.“

85. Ve správním spise se nachází souhlas Odboru výstavby Úřadu městské části Praha 11 podle tohoto ustanovení § 15 odst. 2 stavebního zákona ze dne 5. 2. 2018, č.j. OV/18/009167/Rak, ve kterém byl vysloven souhlas s vydáním stavebního povolení pro stavbu „Bytový dům X“, umístěné na základě územního rozhodnutí ze dne 30. 4. 2012, a kterým bylo ověřeno dodržení podmínek stanovených územním rozhodnutím. Z procesního hlediska tak byl postup Odboru výstavby Úřadu městské části Praha 11 v souladu se stavebním zákonem.

86. Z výše uvedených důvodů soud neshledal námitky uvedené ve druhém žalobním bodu důvodnými. Žalobní bod č. 3 – „nezákonně stanovený okruh účastníků řízení“

87. Žalovaný k této námitce na str. 7 napadeného rozhodnutí uvedl, že stavební úřad odůvodnil okruh účastníků řízení dostatečně, přičemž z nešťastné formulace ohledně účastenství manželů K., u kterých je uvedeno, že bylo o jejich účastenství rozhodnuto kladně, protože „si požádali“, nelze dovodit, že byl okruh účastníků stanoven v rozporu se zákonem. Z postupu stavebního úřadu je zřejmé, že uvedeným způsobem postupoval z opatrnosti. Dále uvedl, že není zřejmé, jakým způsobem se může stanovení okruhu účastníků řízení dotknout práv žalobců, když tito jako účastníci řízení označeni byli.

88. Podle ustanovení § 65 odst. 1 s.ř.s.: „Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví–li soudní řád správní nebo zvláštní zákon jinak.“ (pozn. podtržení doplnil zdejší soud)

89. Výkladem tohoto ustanovení se Nejvyšší správní soud zabýval například ve svém rozsudku ze dne 29. 8. 2008, č.j. 5 As 10/2008–103, č. 2256/2011 Sb. NSS: „Krajský soud přitom svůj závěr o nepřípustnosti zmíněných žalobních námitek opřel o úvahu, podle níž musí být z každé námitky uplatněné v žalobě zřejmé, jakým způsobem byl žalobce ve vztahu k dané námitce žalobou napadeným rozhodnutím nebo řízením, které mu předcházelo, zkrácen na svých právech (§ 65 odst. 1 s. ř. s.). Tomuto právním názoru lze v obecné rovině přisvědčit a potvrzuje ho i dosavadní judikatura správních soudů. Již Vrchní soud v Praze ve vztahu k předchozí právní úpravě správního soudnictví, která byla v tomto ohledu založena na obdobných principech, v rozsudku ze dne 17. 5. 1999, č.j. 6 A 95/94–87, judikoval, že žalobce se může ve správním soudnictví domoci ochrany jen proti porušení těch vlastních práv, na nichž byl vydaným rozhodnutím sám zkrácen, žalobce tedy před správním soudem není oprávněn např. k tomu, aby si žalobou osvojil námitky třetích osob, uplatněné v řízení správním a týkající se porušení práv těchto osob, tím spíše tam, kde taková třetí osoba sama žalobu nepodala. Obdobně Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 25. 10. 2006, č.j. 15 Ca 144/2005–83, uvádí, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vydaného ve sloučeném územním a stavebním řízení může žalobce namítat pouze porušení svých práv, a nikoliv také práv jiného subjektu nebo veřejného zájmu, pokud nejde o subjekt, kterému ve správním řízení zvláštní zákon přiznává oprávnění prosazovat a obhajovat zájmy společnosti. Proto žalobce v řízení o žalobě nemůže namítat ani porušení práv jiných osob zúčastněných na řízení, a to i kdyby měly stejný zájem na vyhovění žalobě. Konečně i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č.j. 7 A 139/2001–67, publikovaném pod č. 379/2004 Sb. NSS, konstatoval, že žalobce může účinně namítat jen tu nezákonnost rozhodnutí, kterou byl zkrácen na svých právech, přičemž zkrácením na právech je pak nutno rozumět nejen zkrácení na právech hmotných, ale i na právech procesních.“ Obdobně např. v rozsudku ze dne 4. 4. 2013, č.j. 1 Afs 12/2013–30, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu a navazující řízení o kasační stížnosti nejsou koncipovány jako actio popularis. Žalobce, resp. stěžovatel je oprávněn se dovolávat pouze nezákonnosti, která nastala v jeho právní sféře. Není oprávněn osobovat si námitky vyplývající z práv třetích osob.“

90. Soud dospěl k závěru, že žalobci se v tomto žalobním bodu nedomáhají ochrany svých (veřejných subjektivních) práv, ale vyslovují se k údajnému zásahu do práv třetích osob. Tato žalobní námitka je tak dle názoru soudu nepřípustná.

91. Nadto tato žalobní námitka je rovněž i nedůvodná, neboť stavební úřad se vymezením okruhu účastníků stavebního řízení zabýval na str. 10 a 11 stavebního povolení, přičemž vycházel z ustanovení § 109 stavebního zákona, podle kterého: „Účastníkem stavebního řízení je pouze a) stavebník, b) vlastník stavby, na níž má být provedena změna, není–li stavebníkem, c) vlastník pozemku, na kterém má být stavba prováděna, není–li stavebníkem, může–li být jeho vlastnické právo k pozemku prováděním stavby přímo dotčeno, d) vlastník stavby na pozemku, na kterém má být stavba prováděna, a ten, kdo má k tomuto pozemku nebo stavbě právo odpovídající věcnému břemenu, mohou–li být jejich práva prováděním stavby přímo dotčena, e) vlastník sousedního pozemku nebo stavby na něm, může–li být jeho vlastnické právo prováděním stavby přímo dotčeno, f) ten, kdo má k sousednímu pozemku právo odpovídající věcnému břemenu, může–li být toto právo prováděním stavby přímo dotčeno, g) osoba, o které tak stanoví zvláštní právní předpis, pokud mohou být stavebním povolením dotčeny veřejné zájmy chráněné podle zvláštních právních předpisů a o těchto věcech nebylo rozhodnuto v územním rozhodnutí.“

92. Stavební úřad v rámci vymezení účastníků stavebního řízení vždy uvedl, o jaké písmeno z odkazovaného ustanovení stavebního zákona se účastenství té které fyzické či právnické osoby opírá. Z formulace ve vztahu k manželům K., kde stavební úřad uvedl, že tito „si požádali“, dle názoru soudu nelze dovodit, že by byl okruh účastníků řízení stanoven v rozporu se zákonem. Z postupu stavebního úřadu ve vztahu k manželům K. vyplývá, že takto postupoval z opatrnosti.

93. Námitka žalobců, že stavební úřad takto postupoval záměrně, aby mohl doručovat prostřednictvím úřední desky, soud uvádí, že jenom přímo sousedící pozemek parc.č. XH, k.ú. X, má dle výpisu z Katastru nemovitostí, více než 100 spoluvlastníků [žalobkyně b) je jedním z nich]. Doručování skrze úřední desku tak dle soudu bylo v souladu s ustanovením § 144 správního řádu, neboť za řízení s velkým počtem účastníků je třeba považovat řízení s více než 30 účastníky, což by bylo v daném případě nepochybně splněno, i kdyby stavební úřad účastenství v řízení nepřiznal manželům K.

94. Nadto žalobci v řízení podávali námitky, proti stavebnímu povolení podali opakovaně i odvolání, a nakonec podali i správní žalobu proti napadenému rozhodnutí. Z toho vyplývá, že doručováním prostřednictvím úřední desky nemohly být a nebyli nijak dotčeni na svých právech účastníků stavebního řízení.

95. Tuto žalobní námitku tak soud rovněž neshledal důvodnou. Žalobní bod č. 4 – „absence doručení rozhodnutí“

96. Žalovaný na str. 4 až 5 napadeného rozhodnutí k této námitce odkázal ohledně účastenství v řízení na ustanovení § 109 stavebního zákona. Dále odkázal na vyjádření stavebního úřadu k odvolání, ve kterém tento uvedl, že společnost Pražská teplárenská, a.s. nebyla účastníkem řízení, neboť nebyla splněna podmínka dle ustanovení § 109 písm. d) stavebního zákona, jelikož právo této společnosti nemohlo být dotčena, protože přesun technologií byl vyřešen samostatně (souhlas s ohlášením ze dne 28. 6. 2017, č.j. MCP11/17/039003/OV/Bal) a již byl uskutečněn (č.j. MCP11/18/012892/OV/Bal, ze dne 28. 2. 2018). Dále odkázal na výpisu z Katastru nemovitostí, ze kterých nebylo zjištěno, že by k pozemkům stavby byly zřízeny služebnosti ve prospěch společnosti PRE distribuce a.s. Rovněž pak nebylo zjištěno, že by práva této společnosti mohla být dotčena odstraněním stavby. Dále zdůraznil, že inženýrské sítě ani přípojky nejsou předmětem napadeného stavebního povolení, neboť tyto části stavby nepodléhají podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) body 4, 5, 6, 7 a 10 stavebního zákona ohlášení stavebnímu úřadu ani stavebnímu povolení.

97. K námitce žalobců, že nebylo v souladu se zákonem doručováno vlastníkům inženýrských sítí v pozemcích, na nichž má být stavba realizována (společnostem PRE distribuce a.s. a Pražská teplárenská, a.s.) soud uvádí, že se opět jedná o námitku, která směřuje proti údajnému zásahu do práv třetích osob odlišných od žalobců, a proto se jedná o námitku nepřípustnou – srov. body [88] až [90] tohoto rozsudku.

98. Tato námitka pak rovněž ani není důvodná, neboť stavební úřad zjistil, že společnost PRE distribuce a.s. nemá věcná práva k žádným pozemkům, které by byly dotčeny realizací záměru a ani její práva nemohou být jinak realizací záměru dotčena. Ve vztahu ke společnosti Pražská teplárenská a.s. lze uvést, že přesun jejích technologií byl řešen samostatně, o čemž svědčí ve správním spisu založený souhlas s provedením ohlášeného stavebního záměru vydaný Odborem výstavby Úřadu městské části Praha 11 dne 28. 6. 2017, pod č.j. OV/17/034969/Bal, a dále kolaudační souhlas vydaný týmž správním orgánem dne 28. 2. 2018, č.j. OV/18/008210/Bal.

99. Důvodem pro samostatné řešení této otázky je skutečnost, že podle stavebního zákona nejsou inženýrské sítě a přípojky předmětem stavebního povolení – srov. ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) stavebního zákona: „Stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu nevyžadují stavby, a to (…) 4. nadzemní a podzemní komunikační vedení sítí elektronických komunikací, jejich antény a stožáry, včetně opěrných bodů nadzemního, nebo vytyčovacích bodů podzemního komunikačního vedení, telefonní budky a přípojná komunikační vedení sítě elektronických komunikací a související komunikační zařízení, včetně jejich elektrických přípojek, s výjimkou budov; 5. podzemní a nadzemní vedení přenosové nebo distribuční soustavy elektřiny včetně podpěrných bodů a systémů měřicí, ochranné, řídící, zabezpečovací, informační a telekomunikační techniky, s výjimkou budov; 6. vedení přepravní nebo distribuční soustavy plynu a související technologické objekty, včetně systémů řídící, zabezpečovací, informační a telekomunikační techniky, s výjimkou budov; 7. rozvody tepelné energie a související technologické objekty, včetně systémů řídící, zabezpečovací, informační a telekomunikační techniky, s výjimkou budov; (…) 10. vodovodní, kanalizační a energetické přípojky a přípojky elektronických komunikací včetně připojení stavby a odběrných zařízení vedených mimo budovu nebo připojení staveb plnících doplňkovou funkci ke stavbě hlavní na rozvodné sítě a kanalizaci stavby hlavní; (…).“

100. Konstrukce žalobců, že nesouhlas vlastníka pozemku nutně vede k zamítnutí žádosti o vydání stavebního povolení a k nemožnosti realizaci stavby, je tak s ohledem na výše uvedenou skutkovou a právní situaci zcela hypotetická.

101. Námitku uvedenou v tomto žalobním bodě tak soud neshledal důvodnou. Žalobní bod č. 5 – „rozpor s § 3 ve spojení s § 50 odst. 3 správního řádu“

102. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 8 k této námitce uvedl, že tato námitka je velmi obecná a nevyplývá z ní, co konkrétně měl stavební úřad v řízení opatřit. Ke zdůvodnění platnosti územního rozhodnutí uvedl, že stavební úřad ve stavebním povolení pouze konstatoval, že projektová dokumentace je zpracována v souladu s územním rozhodnutím ze dne 30. 4. 2012 a posoudil soulad s jednotlivými podmínkami tohoto rozhodnutí; územní rozhodnutí nabyla právní moci dne 5. 6. 2012. Dále žalovaný odkázal na ustanovení § 93 odst. 1 stavebního zákona s tím, že územní rozhodnutí platí 2 roky ode dne nabytí právní moci. Žádost o vydání stavebního povolení pro předmětnou stavbu byla podána dne 6. 5. 2014, tj. ve lhůtě 2 let od právní moci územního rozhodnutí. Dále uvedl, že v textu stavebního povolení je uvedeno jak datum nabytí právní moci územního rozhodnutí, tak datum podání žádosti o stavební povolení.

103. Podle ustanovení § 3 správního řádu: „Nevyplývá–li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.“

104. Podle ustanovení § 50 odst. 3 téhož zákona: „Správní orgán je povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.“

105. Podle ustanovení § 93 odst. 1 stavebního zákona: „Územní rozhodnutí o umístění stavby, změně využití území, změně vlivu užívání stavby na území a o dělení nebo scelování pozemků platí 2 roky ode dne nabytí právní moci, nestanoví–li stavební úřad v odůvodněných případech lhůtu delší, nejdéle však 5 let.“

106. Podle ustanovení § 93 odst. 4 písm. a) téhož zákona: „Územní rozhodnutí nepozbývá platnosti, bylo–li na základě žádosti podané v době jeho platnosti vydáno pravomocné stavební povolení nebo jiné obdobné rozhodnutí podle tohoto zákona nebo zvláštních právních předpisů, nebo nabyl–li v době jeho platnosti právních účinků souhlas s provedením ohlášeného stavebního záměru.“

107. Soud uvádí, že námitka spočívající v porušení ustanovení § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu je velmi obecná. V duchu této obecnosti na ni tedy soud odpovídá tak, že nedospěl k závěru, že by správní orgány postupovaly v rozporu s jednou ze základních zásad činnosti správních orgánů, a to zásadu materiální pravdy (ustanovení § 3 správního řádu), resp. že by v rozporu s ustanovením § 50 odst. 3 správního řádu nezjistily všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu.

108. K námitce, že se stavební úřad nezabýval platností územního rozhodnutí, soud uvádí, že tato námitka je lichá. Územní rozhodnutí má obecně platnost 2 roky ode dne nabytí právní moci, k čemuž v daném případě došlo dne 5. 6. 2014. Soud považuje za nutné aprobovat odkaz žalovaného na ustanovení § 93 odst. 4 písm. a) stavebního zákona, které stanoví, že územní rozhodnutí nepozbývá platnosti, bylo–li na základě žádosti v době jeho platnosti vydáno pravomocné stavební povolení. V daném případě byla žádost, na základě které bylo následně po provedeném řízení, vydáno pravomocné stavební povolení, podána právním předchůdcem nynějšího stavebníka dne 6. 5. 2014. Je tedy nutné dospět k závěru, že žádost byla podána v době platnosti územního rozhodnutí, a proto je třeba na územní rozhodnutí hledět jako na platné. Jakkoli tedy stavební úřad ve stavebním povolení výslovně neuvedl, že územní rozhodnutí je platné, tak z toho, že uvedl datum nabytí právní moci tohoto rozhodnutí a datum podání žádosti o vydání stavebního povolení, lze platnost územního rozhodnutí jednoznačně, bez pochybností a bez většího zkoumání dovodit.

109. Ani tyto žalobní námitky tak soud neshledal důvodnými. Žalobní bod č. 6 – „nezákonné použití vyhlášky č. 26/1999 OTPP“

110. Žalovaný na str. 8 a 9 napadeného rozhodnutí k této námitce uvedl, že ke stavebnímu řízení byla předložena projektová dokumentace zpracovaná v 09/2014; žádost o stavební povolení byla podána dne 6. 5. 2014. Dále odkázal na přechodné ustanovení § 85 odst. 1 nařízení č. 10/2016 Sb. hl. m. Prahy, z něhož je zřejmé, že stavební úřad postupoval správně, když projektovou dokumentaci pro předmětnou stavbu posuzoval podle již neplatné vyhlášky OTPP.

111. Soud k této námitce považuje za nutné odkázat na ustanovení § 85 odst. 1 nařízení č. 10/2016 Sb. hl. m. Prahy, kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hlavním městě Praze (pražské stavební předpisy), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Pražské stavební předpisy“): „Dokumentace a projektová dokumentace, která byla zpracována do 30. září 2014 podle vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (pozn. soudu: vyhláška OTPP) a předložena stavebnímu úřadu ve lhůtě do 30. září 2016, se posuzuje podle vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů.“

112. S ohledem na to, že projektová dokumentace byla zpracována v 09/2014, přičemž žádost o vydání stavebního povolení byla podána dne 6. 5. 2014, tak soud dospěl k závěru, že stavební úřad na danou věc správně aplikoval přechodné ustanovení § 85 odst. 1 Pražských stavebních předpisů, a tedy správně posoudil předloženou projektovou dokumentaci dle dřívější vyhlášky OTPP, a nikoliv dle Pražských stavebních předpisů. Na tomto závěru nemůže dle soudu nic změnit to, že projektová dokumentace stavby byla přepracována v únoru 2020, neboť se nejednalo o zcela novou projektovou dokumentaci, ale pouze o revizi projektové dokumentace z 09/2014.

113. Tuto žalobní námitku tak soud rovněž neshledal důvodnou. Žalobní bod č. 7 – „nesouhlas vlastníků pozemků s realizací stavby“

114. Žalovaný k této námitce na str. 10 napadeného rozhodnutí odkázal na ustanovení § 110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona. Uvedl, že jaká má být forma smlouvy o právu provést stavbu, zákon neuvádí. Dále uvedl, že pokud stavebník v řízení předložil smlouvu s jiným účastníkem řízení, ze které vyplývá, že nějakou stavbu na pozemku tohoto účastníka může zřídit, provozovat a udržovat, lze se dle žalovaného stěží domnívat, že by s provedením stavby (navíc umístěné územním rozhodnutím, v němž byl vlastník dotčeného pozemku rovněž účastníkem řízení ) nesouhlasil. Uzavřel, že souhlas s provedením stavby byl doložen dostatečně.

115. Podle ustanovení § 110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, ve znění ke dni podání žádosti: „K žádosti stavebník připojí doklady prokazující jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavbu nebo opatření anebo právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku nebo stavbě, pokud nelze tato práva ověřit v katastru nemovitostí dálkovým přístupem, a je–li stavebníkem společenství vlastníků jednotek, také smlouvu o výstavbě nebo rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek přijaté podle zvláštního právního předpisu.“

116. Soud v rámci posouzení této námitky nahlédl do Katastru nemovitostí a zjistil, že pozemky parc.č. XC a XB, k.ú. X, jsou ve vlastnictví Hlavního města Prahy s tím, že jsou svěřeny do správy Městské části Praha 11. Ve správním spise se pak nalézají smlouvy o zřízení služebnosti č. SM1600001219 a č. SM1700000458, ze kterých vyplývá oprávnění realizovat na uvedených pozemcích ve vlastnictví Hlavního města Prahy inženýrské sítě a chodník. Z projektové dokumentace založené ve spise pak dále vyplývá, že na těchto dvou uvedených pozemcích budou skutečně realizovány pouze inženýrské sítě a chodník, nikoliv samotná stavba bytového domu (ta bude realizována na pozemku parc.č. XA, k.ú. X, který je ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení). Smlouvy předložené ve stavebním řízení tak dle názoru soudu postačují k doložení souhlasu k dotčeným pozemkům ve smyslu ustanovení § 110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona.

117. Tvrzení žalobců, že zřízení práva služebnosti nelze vydávat za souhlas se stavbou na cizím pozemku (k čemuž slouží institut práva stavby), tak lze sice obecně označit jako správné, nicméně s ohledem na to, že na dotčených pozemcích budou realizovány toliko inženýrské sítě a chodník v souladu se smlouvami o zřízení služebnosti, se toto netýká daného případu. Konstrukci žalobců, že nesouhlas vlastníka pozemku vede k zamítnutí žádosti a nemožnosti realizace stavby, tak soud považuje za hypotetickou, neboť v daném případě taková situace vůbec nenastala.

118. Soud tak tuto námitku shledal nejen nedůvodnou, ale rovněž nepřípustnou, neboť se v ní žalobci domáhali ochrany proti zásahu do práv třetích osob odlišných od žalobců – srov. vypořádání žalobního bodu č. 3 a č.

4. Žalobní bod č. 8 – „nezákonné spojení řízení“

119. Žalovaný k této námitce na str. 10 a 11 napadeného rozhodnutí odkázal na odůvodnění prvního rozhodnutí o odvolání. V něm uvedl (na str. 12), že podle současné praxe správních soudů nelze vydat územní rozhodnutí na pozemku zastavěném stavbou – rozhodnutí o odstranění stavby musí předcházet případnému územnímu rozhodnutí. V daném případě je územní rozhodnutí pravomocné a platné, přičemž z jeho podmínky č. 2 vyplývá, že před zahájením stavebních prací bude demontována technologie stávající trafostanice TS 3047 na pozemku parc.č. XJ; do uvolněného objektu bude přemístěna technologie výměníkové stanice 3VS3 ze stávající kotelny na pozemky stavby a poté bude stavba kotelny odstraněna. Uvedl, že návrh řešení v projektové dokumentaci tuto podmínku plně respektuje. Nadto přemístění technologie výměníkové stanice již bylo provedeno a je zkolaudováno. Stavebník do doby vydání pravomocného stavebního povolení na stavbu bytového domu nemá záruku, že může se stavbou započít; pokud by stavba bytového domu nebyla povolena, pak by pro investora nemělo cenu stávající stavbu kotelny bourat. Obě tato povolení jsou tak na sebe věcně vázána. Dále uvedl, že z žádného právního předpisu nevyplývá zákaz spojení řízení o povolení odstranění jedné stavby se stavebním povolením na stavbu druhou. Navázání odstranění stavby na realizaci stavby další je naopak výhodné nejen pro stavebníka, ale i pro širší okolí, neboť se tímto postupem zátěž ze stavební činnosti na okolí zkrátí. Odstranění stavby kotelny pak samo o sobě podmiňuje stavbu bytového domu. S odkazem na ustanovení § 140 odst. 1 správního řádu uvedl, že podmínkou pro spojení řízení není stejný okruh účastníků, ale týž předmět řízení nebo jiná věcná souvislost nebo tentýž okruh účastníků. Z dikce tohoto ustanovení tedy dle žalovaného nevyplývá, že by musely být splněny alespoň 2 tyto podmínky, aby mohlo být řízení spojeno, naopak správní řád počítá s případem, kdy okruh účastníků je rozdílný.

120. K této námitce považuje soud za nutné odkázat na vypořádání žalobního bodu č. 2, v rámci něhož soud odkázal na ustanovení § 140 odst. 1 správního upravující institut spojení řízení, a kde dospěl k závěru, že příslušný správní orgán (Odbor výstavby Úřadu městské části Praha 11) byl oprávněn spojit řízení ohledně staveb specifikovaných ve výrocích I., II. a III. stavebního povolení.

121. V tomto žalobním bodu žalobci namítali nezákonné spojení řízení o odstranění stavby s řízením o vydání stavebního povolení na stavbu bytového domu. I zde je třeba vyslovit závěr, že předmětná řízení spolu nepochybně velmi úzce souvisí, což je třeba považovat za relevantní a zákonný důvod ke spojení dvou různých řízení. V daném případě se jednalo o spojení řízení o odstranění stavby bývalé kotelny s řízením o vydání stavebního povolení na stavbu bytového domu, který má stát právě na místě této bývalé kotelny. Z logiky věci tak vyplývá, že dříve než bude moci být zahájena stavba předmětného bytového domu, tak musí dojít k odstranění stavby bývalé kotelna – tato stavba (resp. odstranění této stavby) tak podmiňuje stavbu následující. Bylo proto dle soudu i žádoucí, aby řízení o těchto stavbách, kdy jedna podmiňuje realizace druhé, bylo spojeno tak, aby řízení bylo efektivnější a účastníci řízení mohli snadněji bránit svá práva.

122. Dle názoru soudu je v daném případě nerozhodné, že žalovaný poukázal na to, že nynější praxe je taková, že před vydáním územního rozhodnutí má být nejprve rozhodnuto o odstranění původní stavby na místě nově umisťované stavby. V daném případě se však jedná již o stavební povolení pro stavbu, která byla již na místě bývalé kotelny pravomocným územním rozhodnutím umístěna. Ostatně z podmínky č. 2 územního rozhodnutí vyplývá, že „před zahájením stavebních prací bude demontována technologie stávající trafostanice TS 3047 na pozemku parc.č. XJ. Do uvolněného objektu bude přemístěna technologie výměníkové stanice 3VS3 ze stávající kotelny na pozemku stavby a poté bude stavba kotelny odstraněna.“ I vydané územního rozhodnutí tak jednoznačně počítá nejprve s odstraněním stavby kotelny a až následným zahájením stavebních prací na stavbě bytového domu.

123. Soud pak považuje za nutné zdůraznit i okolnost zmiňovanou žalovaným v prvním rozhodnutí o odvolání, kde tento uvedl, že navázání odstranění stavby na realizaci stavby další je výhodné nejen pro stavebníka, ale i pro širší okolí, neboť se tímto postupem zátěž ze stavební činnosti na okolí zkrátí. Trvání na rozdělení jednotlivých řízení by naopak dle soudu vliv stavební činnosti na bezprostřední okolí stavby navýšilo.

124. Skutečnost, že okruh účastníků řízení je v obou řízeních odlišný [srov. ustanovení § 109 (stavební řízení) a § 128 (řízení o odstranění stavby) stavebního zákona], dle soudu nevylučuje spojení řízení, neboť správní řád umožňuje spojení řízení i při splnění pouze jedné podmínky pro spojení řízení dle ustanovení § 140 odst.

1. Tou byla v daném případě jiná věcná souvislost předmětných řízení. Pokud byli účastníkem spojeného řízení všichni účastníci řízení „jednotlivých“ pak dle názoru soudu nic spojení dvou různých řízení, která spolu úzce věcně souvisela, nebránilo.

125. K námitce, že ve stavebním povolení přibyla jako třetí stavba s názvem „Bytový dům X – komunikace“ soud uvádí, že není pravdou, že by tato stavba nebyla součástí územního řízení. Z územního rozhodnutí vyplývá, že tímto byla umístěna stavba bytového domu včetně souvisejících komunikací – srov. podmínky č. 12 až 14 tohoto rozhodnutí. Na toto rozhodnutí pak výslovně odkazuje i stavební povolení ve výroku III. (viz první odrážka v odstavci „Stavba obsahuje“). Ke spojení povolení speciálního stavebního úřadu a povolení obecného stavebního úřadu soud odkazuje na vypořádání žalobního bodu č. 2.

126. Z uvedených důvodů neshledal soud ani tyto žalobní námitky důvodnými. Žalobní bod č. 9 – „změny oproti územnímu rozhodnutí“

127. K této námitce žalovaný v napadeném rozhodnutí na str. 11 rovněž odkázal na odůvodnění prvního rozhodnutí o odvolání. V něm na str. 13 uvedl, že žalobci neuvádějí, o jaké změny se jedná, a proto je tato námitka nepřezkoumatelná. K námitce ohledně napojení na technickou infrastrukturu uvedl, že přípojky, přeložky ani nové rozvody technické infrastruktury nevyžadují podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) body 4, 5, 6, 7 a 10 stavebního zákona stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu. Tyto části stavby tak nejsou ani předmětem vydaného stavebního povolení, a proto k nim ani není možné uplatňovat námitky. Dodal, že umístění napojovacích bodů v bytovém domě na vnější rozvody inženýrských sítí je v souladu s územním rozhodnutím. Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí dále odkázal na str. 13 až 15 stavebního povolení, kde se stavební úřad zabýval souladem návrhu s podmínkami územního rozhodnutí.

128. Soud k této námitce předně uvádí, že žalobci dostatečně nekonkretizovali, v čem spatřují jimi namítané změny oproti územnímu rozhodnutí. V žalobě uvedli pouze stručný výčet některých změn („např. rozměry stavby, počet parkovacích stání atd.“), přičemž k takovým změnám dle názoru soudu jednak nedošlo, jednak takto obecně, nekonkrétně a příkladmo formulovaná žalobní námitka nemůže v soudním přezkumu obstát.

129. K námitce týkající se napojení stavby na technickou infrastrukturu soud považuje, tak jako u žalobního bodu č. 4, za nutné odkázat na ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) stavebního zákona, podle kterého tyto nevyžadují ani stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu, z čehož je zjevné, že námitky ve vztahu k této otázce byly správně žalovaným vyhodnoceny jako nepřípadné.

130. Soud dospěl k závěru, že stavební úřad se ve stavebním povolení zabýval souladem s územním rozhodnutím dostatečně, když na str. 13 a 15 stavebního povolení provedl porovnání s jednotlivými podmínkami č. 1 až 18 územního rozhodnutí.

131. Soud proto neshledal tuto žalobní důvodnou. Žalobní bod č. 10 – „hluk“

132. Žalovaný v napadeném rozhodnutí tyto námitky vypořádal na str. 12 až 14 napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že není možné přezkoumat již jednou přezkoumávané závazné stanovisko. Závazné stanovisko Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 7. 11. 2014, č.j. HSHMP 51660/2014/11659, bylo již přezkoumáno Ministerstvem zdravotnictví v rámci předchozího odvolacího řízení s tím, že toto závazné stanovisko bylo stanoviskem ze dne 9. 1. 2019, č.j. MZDR 38899/2018–5/OV, potvrzeno. Dále uvedl, že podmínky, které vyplývají ze závazného stanoviska, stavební úřad převzal do podmínky č. 19 stavebního povolení. Ke zpochybnění závazného stanoviska Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 7. 11. 2017, č.j. HSHMP 54247/2017–Číž, které se týká řešení nebytového prostoru v 1.NP novostavby bytového domu, žalovaný uvedl, že podmínky z tohoto stanoviska převzal stavební úřad do podmínky č. 21 stavebního povolení a že toto závazné stanovisko bylo potvrzeno stanoviskem Ministerstva zdravotnictví ze dne 27. 8. 2021, č.j. MZDR 28764/2021–4/OVZ, ze kterého žalovaný obsáhle citoval. Dále citoval ze stanoviska Ministerstva zdravotnictví ze dne 9. 1. 2019, a to k námitce týkající se akreditace zpracovatele akustické studie; k námitce neaktuálnosti závaznosti stanoviska Hygienické stanice hl. m. Prahy ve smyslu novely zákona č. 258/2000 Sb.; a k námitce, že hygienická stanice měla vydat aktualizované stanovisko po seznámení se s protokolem z měření č. 336–171102–2. Uzavřel, že všechna citovaná závazná stanoviska jsou platná, a tudíž pro odvolací správní orgán závazná.

133. K námitce žalobců, že není možné, aby akustickou studii prováděla osoba, která k této činnosti nemá autorizaci, soud odkazuje na ustanovení § 32a zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 258/2000 Sb.“), podle kterého „[m]ěření hluku v životním prostředí člověka podle tohoto zákona může provádět pouze držitel osvědčení o akreditaci nebo držitel autorizace podle § 83c.“ Pro „zpracovatele“ akustické studie tak právní předpisy nestanoví požadavek na autorizaci nebo akreditaci; tento požadavek platí pouze pro osobu provádějící měření hluku. Ostatně ve stejném duchu odpovědělo i Ministerstvo zdravotnictví ve svém stanovisku ze dne 9. 1. 2019, č.j. MZDR 38899/2018–5/OV, jímž potvrdilo závazné stanovisko Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 7. 11. 2014, č.j. HMHMP 51660/2014/11659.

134. V tomto stanovisku ze dne 9. 1. 2019 se Ministerstvo zdravotnictví vyjádřilo i k námitce žalobců ohledně neaktuálnosti závazného stanoviska hygienické stanice. Uvedlo, že ustanovení § 77 zákona č. 258/2000 Sb. se týká žádostí o vydání územního rozhodnutí, územního souhlasu nebo společného souhlasu ke stavbě. Přezkoumávané závazné stanovisko hygienické stanice ze dne 7. 11. 2014 však bylo vydáno v rámci řízení o povolení stavby. Ministerstvo zdravotnictví pak ve vztahu k tomuto závaznému stanovisku dodalo, že jsou v něm stanoveny mimo jiné i podmínky měření hluku, které jsou dostatečným mechanismem k zajištění ochrany veřejného zdraví před hlukem; v případě, že bude objektivizací hluku v dané lokalitě (tj. měřením) zjištěno, že nejsou splněny hygienické limity, jež jsou upraveny nařízením vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění pozdějších předpisů, musí být ze strany stavebníka přijata příslušná protihluková – bez těchto opatření nemůže být vydáno orgánem ochrany veřejného zdraví kladné závazné stanovisko v rámci kolaudačního souhlasu. Z toho dle ministerstva vyplynulo, že problematiku uznávání korekcí je nutno řešit v rámci předloženého protokolu měření.

135. Soud proto neshledal důvodnou ani námitku, že závazné stanovisko Hygienické stanice hl. m. Prahy je neaktuální, a proto musí být vydáno znovu, neboť v dokumentaci pro stavební povolení nedošlo oproti původní dokumentaci k žádné změně, tzn. nezměnily se podmínky, za kterých bylo toto závazné stanovisko vydáno. Zdůraznit je pak třeba ještě skutečnost, že stavební úřad převzal podmínky vyplývající z tohoto závazného stanoviska do podmínky č. 19 stavebního povolení, dle které: „a) v průběhu výstavby musí být prováděno měření hluku z výstavby; b) k vydání kolaudačního souhlasu musí být doloženo měření hluku ze všech zdrojů umístěných vně i uvnitř objektu, včetně pojíždění na nájezdové rampě a v garáži, které prokáže dodržení hygienických limitů hluku pro venkovní a vnitřní chráněné prostory staveb; c) k vydání kolaudačního souhlasu musí být doloženo měření hluku z dopravy, které prokáže, že jsou dodrženy hygienické limity hluku pro venkovní a vnitřní chráněné prostory staveb, zároveň musí být prokázáno dodržení hygienických limitů ve vnitřních chráněných prostorách novostavby při zajištění potřebného provětrání a doložena průkazná informovanost budoucích uživatelů bytů; d) k vydání kolaudačního souhlasu musí být doloženo měření výkonů VZT na jednotlivých vyústkách, které doloží dostatečné větrání jednotlivých prostor, vč. dokladu o zaregulování instalovaných VZT zařízení. Všechny bezokenní prostory musí mít zajištěno větrání dle způsobu využití.“

136. K námitce žalobců, že měření hluku staré více než tři roky nemá vypovídací hodnotu, soud uvádí, že ve správním spise je založen protokol z měření č. 336–171102–2 ze dne 6. 11. 2017. Výše citované podmínky závazného stanovisko dle názoru soudu poskytují dostatečnou záruku, že v dané lokalitě nedojde k porušení hygienických limitů hluku, přičemž ještě před vydáním kolaudačního souhlasu musí být provedeno aktuální měření hluku, čímž bude naplněn požadavek žalobců, aby bylo vycházeno ze současné hlukové situace v daném místě. Nadto tvrzení žalobců, že v dynamicky měnícím se prostředí Prahy stále stoupá hluková zátěž, je velmi obecné a nepodložené jakýmkoliv důkazním prostředkem.

137. Závěrem vypořádání tohoto žalobního bodu soud odkazuje na stanovisko Ministerstva zdravotnictví ze den 27. 8. 2021, č.j. MZDR 28764/2021–4/OVZ, jímž bylo potvrzeno Závazné stanovisko Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 7. 11. 2017, č.j. HSHMP 54247/2017–Číž. Stavební úřad pak podmínky vyplývající z tohoto závazného stanoviska promítl do podmínky č. 21 stavebního povolení.

138. S ohledem na to, že odvolací a de facto i žalobní námitky byly vyčerpávajícím způsobem vypořádány gestorem dané problematiky, tedy Ministerstvem zdravotnictví, tak soud může jeho závěry toliko parafrázovat. Proto dospěl k závěru, že příslušné dotčené orgány (Hygienická stanice hl. m. Prahy a Ministerstvo zdravotnictví) se posouzením stavby z hlediska ochrany veřejného zdraví, včetně problematiky dodržení hlukových limitů, a to i ve světle odvolacích (žalobních) námitek, zabývaly řádně a dostatečně.

139. Dle soudu není na žalovaném, aby přezkoumával bez dalšího správnost odborných závěrů Ministerstva zdravotnictví a dalších odborných správních orgánů, pokud v řízení nedošlo k nějakému konkrétnímu relevantnímu zpochybnění odborných závěrů, např. prostřednictvím oponentního znaleckého posudku, odborného vyjádření apod. vztahujícího se k předmětnému záměru. Žalobci však jinou relevantní a aktuální akustickou studii či měření hluku, které by se vztahovaly k posuzovanému bytovému záměru, v řízení nedoložili.

140. Soud tak uzavírá, že ani tyto žalobní námitky neshledal důvodnými. Žalobní bod č. 11 – „překračování imisních limitů, stanovisko orgánu ochrany přírody“

141. Žalovaný tuto námitku obsáhle vypořádal na str. 14 až 20 napadeného rozhodnutí. K vyjádření Odboru ochrany prostředí MHMP ze dne 29. 1. 2015, č.j. S–MHMP–1798412/2014/1/OZP/VI, a k vyjádření Odboru životního prostředí ÚMČ Praha 11 ze dne 8. 1. 2015, č.j. MCP11/14/066205/OŽP/Hako v části týkající se ochrany ovzduší uvedl, že tato vyjádření žalobci napadli již v rámci předchozího odvolacího řízení, a proto odkázal na odůvodnění prvního rozhodnutí o odvolání. V něm žalovaný ve vztahu k vyjádření Odboru ochrany prostředí MHMP odkázal na vyjádření tohoto odboru ze dne 21. 9. 2018, č.j. MHMP 1390887/2018 (srov. str. 17 prvního rozhodnutí o odvolání), a ve vztahu k vyjádření Odboru životního prostředí ÚMČ Praha 11 na vyjádření tohoto odboru ze dne 7. 9. 2019, č.j. MCP11/18/045573/OŽP/Havi (srov. str. 17 až 19 tohoto rozhodnutí). Žalovaný dále v napadeném rozhodnutí uvedl, že stavebník v novém projednání předložil závazné stanovisko Odboru životního prostředí ÚMČ Praha 11 ze dne 21. 10. 2019, č.j. MCP11/19/052953/OŽP/Hako, ve kterém se tento dotčený orgán pod bodem 2 vyjádřil z hlediska ochrany ovzduší k projektové dokumentaci pro odstranění objektu kotelny s tím, že požaduje splnění 3 podmínek. Tyto podmínky pak stavební úřad převzal do podmínky č. 11 pod body a), b) a c) výroku I. stavebního povolení. Žalovaný uvedl, že v rámci odvolacího řízení předložil toto závazné stanovisko Odboru ochrany prostředí MHMP, který rozhodnutím ze dne 10. 8. 2021, č.j. MHMP 1201363/2021 podle ustanovení § 149 odst. 8 správního řádu závazné stanovisko v bodě 2 zrušil s tím, že v daném případě mělo být vydáno prosté sdělení podle ustanovení § 154 správního řádu s doporučením přijetí vhodných opatření k omezení prašnosti. Dále žalovaný v odůvodnění uvedl, že stavební úřad údaj o průměrné roční koncentraci benzo(a)pyrenu v dané lokalitě (0,94 ng/m3) převzal z vyjádření Odboru ochrany prostředí MHMP ze dne 21. 9. 2018. Shrnul, že otázka znečištění ovzduší v důsledku odstranění stavby i realizace stavby nebyla stavebním úřadem opomenuta.

142. Soud ověřil, že ve spisové dokumentace se nacházejí všechna výše odkazovaná stanoviska a vyjádření dotčených orgánů. Žalobci v podané žalobě výslovně napadli stanovisko Odboru ochrany prostředí MHMP ze dne 29. 1. 2015, č.j. S–MHMP–1798412/2014/1/OZP/VI, závazné stanovisko Odboru životního prostředí ÚMČ Praha 11 ze dne 8. 1. 2015, č.j. MCP11/14/066205/OŽP/Hako a rovněž závazné stanovisko téhož dotčeného správního orgánu ze dne 21. 10. 2019, č.j. MCP11/19/052953/OŽP/Hako, pro jejich nezákonnost a věcnou nesprávnost.

143. V duchu obecnosti této námitky soud uvádí, že ve vyjádření ze dne 29. 1. 2015 Odbor ochrany prostředí MHMP popsal předmětnou stavbu s tím, že jím chráněné zájmy nebudou dotčeny. Ve stanovisku ze dne 8. 1. 2015 pod bodem 2. Odbor životního prostředí ÚMČ Praha 11 uvedl, že příslušným orgánem státní správy k vydání závazného stanoviska u stacionárních zdrojů neuvedených v příloze č. 2 zákona č. 201/2012 Sb. je ÚMČ Praha 11. Dále uvedl, že jím chráněné zájmy v oblasti ochrany ovzduší nejsou dotčeny. V závazném stanovisku ze dne 21. 10. 2019 se pak stejný dotčený orgán zabýval stavbou „Odstranění bývalé kotelny“ s tím, že požadoval splnění 3 podmínek, které následně stavební úřad promítl do podmínky č. 11 vydaného stavebního povolení. Je sice pravdou, že rozhodnutím Odboru ochrany prostředí MHMP ze dne 10. 8. 2021, č.j. MHMP 1201363/2021, bylo toto závazné stanovisko právě bodu 2. zrušeno, stalo se tomu však z toho důvodu, že MHMP dospěl k závěru, že toto závazné stanovisko je právně irelevantní (nadbytečné), neboť se v posuzovaném případě v rámci stavebního záměru neumisťuje žádný zdroj znečišťování ovzduší a ani se neprovádí stavba takového zdroje. V tomto rozhodnutí také MHMP mimo jiné uvedl, že nejde–li o stavbu obsahující tzv. nevyjmenovaný stacionární zdroj (bytový dům má být napojena na CZT a neobsahuje žádný stacionární zdroj znečišťování ovzduší), tak dle pokynu Ministerstva životního prostředí nepřísluší ÚMČ vydávat závazné stanovisko z hlediska ochrany ovzduší ani k provedení této stavby bytového domu. Soud pak považuje za nutné zdůraznit, že stavební úřad i po zrušení tohoto závazného stanoviska ponechal ve výroku I. stavebního povolení podmínky v něm stanovené pro omezení prašnosti ze stavební a demoliční činnosti. Soud tak neshledal napadená (závazná) stanoviska nezákonnými, resp. věcně nesprávnými.

144. Skutečnost, že ve stanoviscích dotčených orgánů ochrany ovzduší nejsou navržena žádná opatření ve vztahu k benzo(a)pyrenu, soud uvádí, že jelikož v dané lokalitě nejsou limity této znečišťující látky překračovány, jak bude uvedeno dále, tak soud neshledal tuto „nedostatečnost“ jako relevantní.

145. Podle ustanovení § 11 odst. 6 zákona č. 201/2012 Sb. o ochraně ovzduší, v rozhodném znění (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“): „K posouzení, zda dochází k překročení některého z imisních limitů podle odstavce 5, se použije průměr hodnot koncentrací pro čtverec území o velikosti 1 km2 vždy za předchozích 5 kalendářních let. Tyto hodnoty ministerstvo každoročně zveřejňuje pro všechny zóny a aglomerace způsobem umožňujícím dálkový přístup. Kompenzační opatření musí být prováděna v oblasti podle odstavce 5 přednostně tam, kde budou dosahovány nejvyšší hodnoty úrovně znečištění. Pokud není možné splnit tuto podmínku, lze kompenzační opatření provést i v jiném území, především tam, kde jsou překračovány imisní limity, avšak vždy pouze na území téže zóny nebo aglomerace.“

146. Podle ustanovení § 3 odst. 1 téhož zákona: „Imisní limity a přípustné četnosti jejich překročení jsou uvedeny v příloze č. 1 k tomuto zákonu. Imisní limity jsou závazné pro orgány ochrany ovzduší při výkonu jejich působnosti podle tohoto zákona a pro obce a kraje při výkonu jejich samostatné působnosti s dopadem na ovzduší.“

147. V bodě 3. přílohy č. 1 k tomuto zákonu jsou stanoveny imisní limity pro celkový obsah znečišťující látky v částicích PM10 vyhlášené pro ochranu zdraví lidí. U benzo(a)pyrenu je uveden imisní limit 1 ng/m3 s dobou průměrování 1 kalendářní rok.

148. Dle mapy pětiletých klouzavých průměrů koncentrací hlavních znečišťujících látek se hodnota koncentrace v benzo(a)pyrenu v dané lokalitě pohybuje na úrovni 0,6–0,7 ng/m3, tj. pod hladinou stanoveného imisního limitu. Nadto z těchto dokumentů vyplývá, že imisní zátěž předmětné lokality klesá – srov. průměrnou roční koncentraci benzo(a)pyrenu, která za období 2011 – 2015 dosahovala hodnoty 1,05 ng/m3, za období 2012 – 2016 hodnoty 0,94 ng/m3, za období 2013 – 2017 hodnoty 0,9 ng/m3, za období 2014 – 2018 hodnoty 0,8 ng/m3, za období 2015 – 2019 hodnoty 0,7 ng/m3, za období 2016 – 2020 hodnoty 0,7 ng/m3 a za období 2017 – 2021 hodnoty 0,6 ng/m3 (vše dostupné na webových stránkách Českého hydrometeorologického ústavu: http://portal.chmi.cz/files/portal/docs/uoco/isko/ozko/ozko_CZ.html).

149. Námitka žalobců, že v dotčené lokalitě jsou překročovány limity benzo(a)pyrenu je tak nejen velmi obecná, ale je rovněž nedůvodná, jak vyplývá z výše uvedených dat z Ministerstva životního prostředí a z Českého hydrometeorologického ústavu, která vykazují jednoznačnou klesající tendenci. Z těchto dat také rovněž vyplývá, že koncentrace benzo(a)pyrenu překračovala v dané lokalitě zákonný limit pro tuto znečišťující látku naposledy za období let 2011 – 2015.

150. K námitce, že není zřejmé, z čeho stavební úřad dovodil, že průměrné roční imisní koncentrace benzo(a)pyrenu jsou v úrovni 0,94 ng/m3, soud uvádí, že žalovaný žalobcům v reakci na tuto jejich námitku v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že stavební úřad údaj o průměrné roční koncentraci dané látky v předmětné lokalitě převzal z vyjádření Odboru ochrany prostředí MHMP ze dne 21. 9. 2018, č.j. MHMP 1390887/2018, které je rovněž založeno ve spise. Uvedená hodnota (0,94 ng/m3) pak plně odpovídá hodnotě zjištěné soudem z mapy pětiletých klouzavých průměrů koncentrací hlavních znečišťujících látek pro období 2012 – 2016 v dané lokalitě.

151. Soudu tak k této námitce nezbývá než uzavřít, že správní orgány se otázkou znečištění ovzduší v dané lokalitě v důsledku odstranění stavby kotelny a následné realizace stavby bytového domu řádně a dostatečně zabývaly.

152. Soud proto ani tyto žalobními námitky nevyhodnotil jako důvodné. Žalobní bod č. 12 – „podlimitní záměr, absence odůvodnění“

153. Žalovaný v napadeném rozhodnutí na str. 20 až 21 k této námitce odkázal na vypořádání stejné námitky v prvním rozhodnutí odvolání. Zde na str. 24 uvedl, že žádost o vydání rozhodnutí byla podána v roce 2011 a územní rozhodnutí bylo vydáno v roce 2012. Ustanovení § 4 odst. 1 písm. d) zákona o EIA, ve znění platném ke dni vydání územního rozhodnutí, stanovilo dvě podmínky pro to, aby byl záměr považován za podlimitní: 1) musí být uveden v příloze č. 1 zákona o EIA, a zároveň 2) příslušný úřad musí stanovit, že záměr bude podléhat zjišťovacímu řízení. Dále uvedl, že do stavebního řízení bylo doloženo vyjádření sp.zn. S–MHMP 1798412/2014/1/OZP/VI, ve kterém bylo uvedeno, že záměr nevyžaduje posouzení podle zákona o EIA. Uzavřel, že předmětná námitka mohla být uplatněna v územním řízení.

154. K této námitce soud nejprve považuje za nutné uvést, že se jedná o námitku, která mohla a měla být uplatněna v územním řízení. S ohledem na ustanovení § 114 odst. 2 stavebního zákona se tak jedná o námitku nepřípustnou v nyní projednávané věci týkající se vydaného stavebního povolení.

155. Nadto soud uvádí, že ve správním spise je založeno vyjádření Odboru životního prostředí ze dne 29. 1. 2015, č.j. S–MHMP 1798412/2014/1/OZP/VI, ve kterém je v bodě 7. uvedeno, že předložený záměr bytového domu X nevyžaduje posouzení dle zákona o EIA. Lze se ztotožnit se závěr žalovaného uvedeným v prvním rozhodnutí o odvolání, že podle dřívější právní úpravy by musel příslušný úřad výslovně stanovit, že požaduje provedení zjišťovacího řízení – srov. ustanovení § 4 odst. 1 písm. d) zákona o EIA, v rozhodném znění, dle kterého platilo, že „[p]ředmětem posuzování podle tohoto zákona jsou záměry uvedené v příloze č. 1 k tomuto zákonu, které nedosahují příslušných limitních hodnot, jsou–li uvedeny (dále jen "podlimitní záměr") a příslušný úřad stanoví, že budou podléhat zjišťovacímu řízení; tyto záměry podléhají posuzování, pokud se tak stanoví ve zjišťovacím řízení.“

156. K odkazu žalobcům na bod 10.6 kategorie II v příloze č. 1 k zákonu EIA, ve znění do 30. 6. 2017, soud uvádí, že tento bod dopadá na „Nové průmyslové zóny a záměry rozvoje průmyslových oblastí s rozlohou nad 20 ha. Záměry rozvoje měst s rozlohou nad 5 ha. Výstavba skladových komplexů s celkovou výměrou nad 10.000 m2 zastavěné plochy. Výstavba obchodních komplexů a nákupních středisek s celkovou výměrou nad 6.000 m2 zastavěné plochy. Parkoviště nebo garáže s kapacitou nad 500 parkovacích stání v součtu pro celou stavbu.“ Ke dni vydání územního rozhodnutí bylo v tomto bodu uvedeno: „Skladové nebo obchodní komplexu včetně nákupních středisek o celkové výměře nad 3.000 m2 zastavěné plochy; parkoviště nebo garáže s kapacitou nad 100 parkovacích stání v součtu pro celou stavbu.“ Soudu není zřejmé, jak by mohla stavba bytového domu spadat do některé z výše odkazovaných kategorií staveb dle bodu 10.6.

157. Ani tuto žalobní námitku proto soud neshledal důvodnou. Žalobní bod č. 13 – „parkovací stání pro nebytový prostor, garáže“

158. Žalovaný k této námitce na str. 21 až 23 odkázal na první rozhodnutí o odvolání s tím, že námitka co do počtu stání je nedůvodná, co do velikosti stání bezpředmětná.

159. V prvním rozhodnutí o odvolání žalovaný na str. 10 a 11 uvedl, že v předložené projektové dokumentaci je navržena pouze 1 nebytová jednotka, a to obchodní prostor o podlahové ploše 106 m2 v 1.NP (v podmínce č. 6 územního rozhodnutí i ve výroku II. původního stavebního povolení je uvedena plocha cca 109 m2). Ve výroku II. stavebního povolení pak stavební úřad uvedl, že se bude jednat o sklad vzorků dlažeb se zázemím. Následně žalovaný provedl výpočet počtu parkovacích stání podle vyhlášky OTPP s tím, že požadovaná 2 stání by byla v souladu i tehdy, pokud by uvedená obchodní jednotka měla podlahovou plochu 109 m2. Dále žalovaný odkázal na podmínku č. 13 územního rozhodnutí, se kterou je projektová dokumentace v souladu. Zdůraznil, že pro stavbu bytového domu budou nad rámec parkovací potřeby podle vyhlášky OTPP realizována navíc 4 parkovací stání. K námitce ohledně velikosti parkovacích stání uvedl, že ačkoliv je tato námitka důvodná, tak mělo být uspořádání garážových stání a jejich velikostí jednoznačně vyřešeno v územním řízení.

160. K této námitce soud uvádí, že se stejně jako v případě předchozí námitky ve vztahu k posouzení záměru dle zákona o EIA, jakož i námitky týkající se nedodržení odstupových vzdáleností dle příslušných právních předpisů a námitky ohledně zastínění, jedná o námitku, která s ohledem na ustanovení § 114 odst. 2 stavebního zákona nemůže být předmětem přezkumu týkajícího se stavebního povolení. Tato námitka totiž mohla a měla být uplatněna v územním řízení.

161. Nad rámec soud uvádí, že žalovaný i přesto, že postačovalo tuto námitku odmítnout s poukazem na ustanovení § 114 odst. 2 stavebního zákona, tuto námitku již vypořádal v prvním rozhodnutí o odvolání, ve kterém provedl podrobný výpočet počtu parkovacích stání podle vyhlášky OTPP se závěrem, že požadovaná dvě stání jsou v souladu s vyhláškou OTPP i pro obchodní jednotku o podlahové ploše 109 m2. Závěr žalobců, že pro tuto obchodní jednotku mají být 3 parkovací stání je v porovnání s tímto výpočtem zcela neodůvodněný a nepodložený. Uzavřít pak lze, že v rámci celého záměru budou realizována celkem 4 parkovací stání oproti počtu, který vyžaduje vyhláška OTPP.

162. Z uvedených důvodů soud ani tuto námitku neshledal důvodnou. Žalobní bod č. 14 – „rozpor s § 7 odst. 1 a § 8 zákona o ochraně přírody a krajiny“

163. Žalovaný k této námitce v odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 24 a 25 odkázal na první rozhodnutí o odvolání, kde se touto námitkou již zabýval. Dodal, že ze stanoviska odboru životního prostředí Úřadu městské části Praha 11 ze dne 10. 6. 2015, č.j. MCP11/15003310/OŽP/Vysk, vyplývá, že důvodem přesazení dvou borovic černých je kolize dřevin s inženýrskými sítěmi (rušený teplovod a trasa nového teplovodu), tedy částmi stavby, které vyžadovaly územní rozhodnutí, ale nevyžadují stavební povolení ani ohlášení, a proto nejsou součástí nyní vedeného stavebního řízení. Doplnil ještě, že povolovaná stavba bytového domu bude realizována v rozsahu půdorysu stávající stavby kotelny, a proto není v kolizi s okolní zelení.

164. V prvním rozhodnutí o odvolání žalovaný na str. 20 a 21 odkázal na podmínku č. 18 (11. odrážka) územního rozhodnutí, dle které má další stupeň projektové dokumentace obsahovat rozhodnutí o kácení dřevin. Z části projektové dokumentace – Sadové úpravy pak vyplývá, že realizace navržené stavby je podmíněna kácením stávajících keřových skupin a přesazením dvojice vzrostlých stromů. Dále odkázal na stanovisko OŽP ÚMČ Praha 11 ze dne 10. 6. 2015 s tím, že ke kácení zapojených porostů keřů je též nutné projednání a následné odsouhlasení vlastníkem pozemku, neboť OŽP o kácení těchto dřevin nemůže rozhodovat ve správním řízení, jelikož se podle zákona povolení ke kácení nevyžaduje u zapojených porostů dřevin do celkové plochy 40 m2. Dále uvedl, že stavebník v řízení doplnil souhlasy vlastníků ke kácení podlimitních dřevin (OÚR ÚMČ Praha 11 ze dne 12. 6. 2017, č.j. MCP11/17/035446/OUR/Aul k pozemku parc.č. XB, a EVM MHMP ze dne 16. 8. 2017, č.j. EVM/VP/1237813/17/sva k pozemku parc.č. XI). Dále zdůraznil, že skutečnost, zda likvidace keřových porostů vyžaduje povolení ke kácení či nikoliv, je na posouzení příslušného orgánu ochrany životního prostředí, nikoliv na posouzení vlastníka pozemku – ten musí dát k případnému kácení svůj souhlas. Uzavřel, že porovnáním stavu zeleně v roce 2012 a v roce 2018 na ortofotomapě je zřejmé, že keřové porosty v místě staveniště jsou již odstraněny.

165. Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 114/1992 Sb.“): „Dřeviny jsou chráněny podle tohoto ustanovení před poškozováním a ničením, pokud se na ně nevztahuje ochrana přísnější (§ 46 a 48) nebo ochrana podle zvláštních předpisů.“ Ustanovení § 8 téhož zákona pak upravuje institut povolení ke kácení dřevin.

166. Soud z nahlédnutí do Katastru nemovitostí zjistil, že pozemek parc.č. XB je ve vlastnictví Hlavního města Prahy, přičemž je jeho správa svěřena Městské části Praha 11. Pozemek parc.č. XI, na kterém se nachází žalobci zmiňované keřové porosty K6 a K7, je rovněž ve vlastnictví Hlavního města Prahy, avšak jeho správa není svěřena Městské části Praha 11. Sdělení Odboru územního rozvoje Úřadu městské části Praha 12. 6. 2017, č.j. MCP11/17/035446/OUR/Aul, tak může být relevantní pouze ve vztahu k pozemku parc.č. XB, vůči kterému Městská část Praha 11 vykonává správu, nikoliv ve vztahu k pozemku parc.č. XI. Z předmětného sdělení ze dne 12. 6. 2017 tak ve vztahu k pozemku parc.č. XB, vyplynulo, že čtyři podlimitní keřové porosty na tomto pozemku (o výměře 22 m2, 28 m2, 31 m2 a 25 m2) nevyžadují povolení ke kácení od orgánu ochrany přírody, neboť jejich výměra nepřevyšuje 40 m2 [ustanovení § 3 písm. b) vyhlášky č. 189/2013 Sb.), a proto byl vůči nim vydán souhlas s jejich kácením. Vyjádřil–li se tedy tento správní orgán ke kácení keřového porostu č. K6 a K7, nacházejícímu se na pozemku parc.č. XI, který je ve vlastnictví Hlavního města Prahy, učinil tak nad rámec své působnosti.

167. K námitce, že napadené rozhodnutí nemělo být vydáno před vydáním podkladového povolení orgánu ochrany přírody a krajiny ke kácení dřevin, neboť souhlas vlastníka pozemku byl podmíněn vydáním povolení ke kácení, soud uvádí, že se ztotožnil se závěrem žalovaného, že skutečnost, zda likvidace keřových porostů vyžaduje povolení ke kácení či nikoliv není na posouzení vlastníka pozemku, ale je na posouzení příslušného orgánu ochrany přírody a krajiny. Kdyby tedy vlastník pozemku parc.č. XI podmínil svůj souhlas tím, že má být ve vztahu k souvislému keřovému porostu na tomto pozemku, označenému jako K6 a K7, vydáno povolení ke kácení, tak by podmínil svůj souhlas podmínkou, kterou nelze splnit. Nadto ve správním spise je založen souhlas Odboru evidence MHMP ze dne 16. 8. 2017, č.j. EVM/VP/1237813/17/sva, jako zástupce vlastníka předmětného pozemku, s kácením dřevin.

168. Ve správním spise je nadto založeno sdělení Odboru životního prostředí Úřadu městské části Praha 11 ze dne 10. 6. 2015, č.j. MCP11/15/003310/OŽP/Vysk, ve kterém k problematice kácení zapojených keřových porostů uvedl, že dle doložené projektové dokumentace stavba inženýrských sítí vyžaduje i kácení těchto keřových porostů při obvodu dotčeného pozemku parc.č. XB, a to druhů Spiraea x vanhoutei – tavolník van Houtteův (výměry ploch 22,9 m2, 34,8 m2, 31,8 m2 a 6,2 m2) a Ligustrum vulgare – ptačí zob obecný (jižní parter – o výměře 10,9 m2), k nimž je nutné projednání a následné odsouhlasení vlastníka pozemku, neboť Odbor životního prostředí o kácení těchto dřevin nemůže rozhodovat ve správním řízení, jelikož dle zákona č. 114/1992 Sb. se povolení ke kácení nevyžaduje u zapojených porostů dřevin do celkové plochy 40 m2.

169. K námitce, že stavební úřad nepřevzal do podmínek stavebního povolení požadavky orgánu ochrany přírody a krajiny, soud uvádí, že ve výše uvedeném sdělení ze dne 10. 6. 2015 dotčený správní orgán k přesazení dvou borovic černých (označených č. 8 a 10) uvedl, že tyto jsou navrženy k přesazení k severní skupině borovic z důvodu kolize s inženýrskými sítěmi (rušený teplovod a trasa nového teplovodu). Upozornil stavebníka na to, že přesazení vzrostlých dřevin je z odborného hlediska možné pouze za předpokladu dodržení veškerých zahradnických zásad, odpovídající zahradní techniky a platné normy ČSN 83 9021. Dále uvedl, že přesadbu takto vzrostlých jedinců nemůže doporučit z důvodu nízké ujímavosti a prosperity přesazovaných dřevin na novém stanovišti. V případě odsouhlasení realizace přesadby dřevin ze strany vlastníka předmětného pozemku pak je třeba zabezpečit následnou péči o tyto dřeviny (vydatné hnojení, zálivka atd.). V případě neujmutí dřevin na novém stanovišti, a to v průběhu 3 let od zákroku, pak bude Odbor životního prostředí po stavebníkovi vyžadovat výsadbu nových jehličnanů, a to obdobné velikostní kategorie, s uloženou následnou péčí 5 let ode dne výsadby. Dle názoru soudu stavební úřad nepochybil, když tato doporučení a upozornění orgánu ochrany přírody a krajiny nepřevzal do podmínek vydaného stavebního povolení, jelikož důvodem k přesazení obou borovic černých je kolize s inženýrskými sítěmi, tj. částmi stavby, které sice vyžadovaly územní rozhodnutí, ale již nevyžadují stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu, jak bylo opakovaně uvedeno v tomto rozsudku. Jelikož stavba inženýrských sítí nebyla součástí a předmětem nyní vedeného stavebního řízení, pak stavební úřad ani nemohl ve vztahu k této části stavby stavebníka zavazovat jakýmikoliv podmínkami.

170. V již zmiňovaném sdělení Odboru územního rozvoje Úřadu městské části Praha 11 ze dne 12. 6. 2017, pak byl rovněž vysloven souhlas s přesazením dvou dřevin druhu borovice černá rostoucích mimo les na pozemku parc.č. XB. Přesazení těchto dvou dřevin tak dle soudu nic nebránilo.

171. Nadto Odbor životního prostředí ve svém sdělení ze dne 10. 6. 2015 stavebníka dostatečně poučil, jak má v případě přesadby těchto stromů postupovat, přičemž ho poučil i o následcích, které ho mohou postihnout, pokud se přesadba nezadaří, resp. v závěru svého sdělení poukázal na skutkovou podstatu přestupků dle ustanovení § 87 odst. 2 písm. e), resp. ustanovení § 88 odst. 1 písm. c) zákona č. 114/1992 Sb., tj. poškození, zničení nebo nepovolené pokácení dřeviny rostoucí mimo les. Tento odkaz je zároveň odpovědí na poslední dílčí žalobní námitku uvedenou v tomto žalobním bodu, ve které žalobci uváděli, že v rámci probíhající demolice není žádným způsobem dodržována ochrana vzrostlých dřevin, neboť již došlo k vyvrácení jedné z borovic černých. V takovém případě je příslušný celou situaci posoudit Odbor životního prostředí Úřadu městské části Praha 11.

172. Uvedené žalobní námitky tak soud neshledal důvodnými. Žalobní bod č. 15 – „absence ověřené projektové dokumentace“

173. Žalovaný k této námitce na str. 27 napadeného rozhodnutí uvedl, že projektová dokumentace, podle níž má být stavba provedena, je specifikována v podmínce č. 12 pro provedení stavby uvedené ve výroku II. a III. stavebního povolení. Uvedl, že v rámci stavebního řízení ani v rámci odvolacího řízení nemůže být součástí spisu ověřená projektová dokumentace (srov. ustanovení § 115 odst. 3 stavebního zákona).

174. K této námitce soud považuje nejprve za nutné odkázat na ustanovení § 115 odst. 3 stavebního zákona, podle kterého „[p]o dni nabytí právní moci stavebního povolení stavební úřad zašle stavebníkovi jedno vyhotovení ověřené projektové dokumentace spolu se štítkem obsahujícím identifikační údaje o povolené stavbě. Další vyhotovení ověřené projektové dokumentace zašle vlastníkovi stavby, pokud není stavebníkem.“ Z uvedeného tedy vyplývá, že až po nabytí právní moci bude ze strany stavebního úřadu ověřena projektová dokumentace (a tato zaslána stavebníkovi). Je tak zřejmé, že v rámci neukončeného stavebního řízení nemůže být „ověřená“ projektová dokumentace součástí spisu.

175. V podmínce č. 12 pro výroky II. a III. stavebního povolení je uvedeno, že „Stavba bude provedena podle projektové dokumentace z 09/2014 (revize 02/2020), kterou zpracovali: Ing. Martin Zelenka, autorizovaný inženýr pro pozemní stavby, ČKAIT 0008991 a spol.; stavba komunikace bude provedena podle projektové dokumentace z 09/2014, kterou zpracoval Ing. Josef Stanko, autorizovaný inženýr pro dopravní a pozemní stavby, ČKAIT 0002847, která bude po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí ověřena a předána stavebníkovi.“

176. Soud tak nesdílí obavy žalobců, po nabytí právní moci stavebního povolení došlo k ověření jiné projektové dokumentace, než té, ke které měli žalobci možnost se vyjádřit v průběhu řízení, neboť předmětná projektová dokumentace, podle níž má být stavba provedena, byla jasně specifikována v podmínce č. 12 pro provedení stavby uvedené ve výroku II. a III. stavebního povolení.

177. Tato námitka tak rovněž není důvodná. Žalobní bod č. 16 – „nepoužitelnost závazného stanoviska SEI“

178. Žalovaný k této námitce na str. 27 až 29 napadeného rozhodnutí uvedl, že k řízení bylo předloženo závazné stanovisko SEI ze dne 19. 1. 2015, zn. 699–23.12/14/010.103 s tím, že k projektové dokumentaci pro stavební řízení je přiložen Průkaz energetické náročnosti budovy – protokoly a grafická znázornění v rozsahu požadovaném vyhláškou č. 78/2013 Sb., o energetické náročnosti budov (dále jen „vyhláška č. 78/2013 Sb.“), příloha č. 4, zpracovaný k datu 21. 9. 2014. Dále uvedl, že závazné stanovisko SEI nemá omezenou dobu platnosti, a proto je stále platné, což potvrdila SEI i ve svém sdělení ze dne 23. 10. 2017, zn. SEI–6529/2017/10.101–2. Rovněž uvedl, že stavební v rámci doplnění ze dne 16. 3. 2021 předložil další vyjádření SEI ze dne 12. 3. 2021, zn. SEI–0664/2021, kterým tento dotčený orgán opětovně potvrdil platnost výše uvedeného závazného stanoviska. Následně žalovaný podrobně popsal vývoj právní úpravy týkající se vydávání závazných stanovisek ze strany SEI a týkající se průkazu energetické náročnosti budovy (dále jen „PENB“). K požadavku žalobců na předložení nového PENB žalovaný uvedl, že žádost o stavební povolení byla podána dne 6. 5. 2014, tj. před datem 1. 9. 2020, ke kterému SEI ve svém sdělení ze dne 12. 8. 2020, zn. SEI–9902/2020/90.211, uvedla, že po něm by již neměly být přijímány žádosti o vydání stavebního povolení, společného územního a stavebního povolení nebo ohlášení stavby se vzorem PENB dle vyhlášky č. 78/2013 Sb. Žádost žalobců tak neměla opodstatnění.

179. Soud k této námitce uvádí, že ve správním spise je založeno závazné stanovisko SEI ze dne 19. 1. 2015, zn. 699–23.12/14/010.013, k projektové dokumentace pro stavební povolení na stavbu bytový dům X. SEI vyslovila v tomto závazném stanovisku souhlas s předloženou projektovou dokumentací. Ve správním spise je pak dále založeno sdělení SEI ze dne 23. 10. 2017, zn. SEI–6529/2017/10.101–2, ve kterém SEI uvedla, že byla provedena kontrola evidence závazného stanoviska v archivu SEI s výsledkem, že toto závazné stanovisko bylo vydáno dle platné legislativy a že existuje souhlasné stanovisko ke stavbě bytového domu X. Na základě této skutečnosti potvrdila vydání a platnost závazného stanoviska ze dne 19. 1. 2015. Ve sdělení ze dne 12. 3. 2021, zn. SEI–0664/2021, pak SEI opětovně potvrdila vydání a platnost uvedeného závazného stanoviska s tím, že bylo vydáno dle legislativy platné ke dni podání žádosti o stavební povolení na základě posouzení předložené projektové dokumentace a zpracovaného průkazu PENB k projektové dokumentaci podle vyhlášky č. 78/2013 Sb. a zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření s energií, v platném znění. Konečně pak spis obsahuje PENB v rozsahu stanoveném vyhláškou č. 78/2013 Sb. (průkaz vypracován k datu 21. 9. 2014).

180. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že závazné stanovisko SEI ze dne 19. 1. 2015 bylo ke dni vydání stavebního povolení, resp. žalobou napadeného rozhodnutí stále platné.

181. K námitce, že stavba nesplňuje požadavky vyhlášky č. 78/2013 Sb., přičemž tento nedostatek žalovaným nebyl vůbec řešen, soud uvádí, že žalovaný v napadeném rozhodnutí potvrdil jednak s ohledem na sdělení SEI ze dne 23. 10. 2017 a 16. 3. 2017 platnost jejího závazného stanoviska ze dne 19. 1. 2015 a jednak se velmi podrobně zabýval vývojem právní úpravy ohledně vydávání závazných stanovisek ze strany SEI a ohledně PENB, včetně toho, že vypořádal požadavek žalobců na předložení nového PENB. Žalobou napadené rozhodnutí tak dle názoru soudu nelze v této otázce označit za nepřezkoumatelné.

182. Tyto žalobní námitky tak soud neshledal důvodnými. Žalobní bod č. 17 – „ke stanovisku HZS“

183. K této námitce na str. 30 až 32 napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobci nespecifikovali, které konkrétní závazné stanovisko HZS žádají přezkoumat. Uvedl, že závazné stanovisko HZS s podmínkami ze dne 20. 11. 2014, č.j. HSAA–13156–2/2014, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 11. 2017, č.j. HSAA–13373–5/2017, bylo již v rámci předchozího odvolacího řízení zrušeno rozhodnutím Ministerstva vnitra – Generálního ředitelství HZS ze dne 3. 1. 2019, č.j. MV–98218–5/PO–PRE–2018. Žalovaný dále uvedl, že stavebník zajistil nová závazná stanoviska HZS ze dne 17. 12. 2019, č.j. HSAA–1404–5/2019 (stavební řízení – BD) a ze dne 25. 3. 2020, č.j. HSAA–4473–3/2020 (změna v místnosti kočárkárny), ke kterým Ministerstvo vnitra – Generální ředitelství HZS vydalo dne 28. 7. 2021, pod č.j. MV–91926–10/PO–PRE–2021, souhlasné koordinované závazné stanovisko, v rámci něhož se vyjádřilo také k jednotlivým odvolacím námitkám. Dále uvedl, že závazné stanovisko HZS ze dne 21. 11. 2014, č.j. HSAA–13489–2/2014 (k odstranění stavby kotelny), bylo v rámci přezkumu zrušeno rozhodnutím Ministerstva vnitra – Generálního ředitelství ze dne 9. 7. 2021, č.j. MV–91926–8/PO–PRE–2021, a to z toho důvodu, že toto závazné stanovisko nemělo být vydáno, nikoliv z věcných důvodů.

184. Soud nejprve k tomuto žalobnímu bodu uvádí, že stavebník v průběhu stavebního řízení předložil nová závazná stanoviska HZS, a to ze dne 17. 12. 2019, č.j. HSAA–1404–5/2019 (stavební řízení – bytový dům X), a ze dne 25. 3. 2020, č.j. HSAA–4473–3/2020 (změna v místnosti kočárkárny), která jsou založena ve správním spise. Jelikož žalobci nekonkretizovali, které z těchto závazných stanovisek napadají, tak soud uvádí, že obě tato závazná stanoviska byla potvrzena souhlasným koordinovaným závazným stanoviskem Ministerstva vnitra – Generálního ředitelství HZS ze dne 28. 7. 2021, č.j. MV–91926–10/PO–PRE–2021. V tomto stanovisko se Ministerstvo vnitra navíc vypořádalo se všemi odvolacími (žalobními) námitkami.

185. K námitce ohledně nepřezkoumatelnosti závazného stanoviska soud souhlasí se žalobci, že i závazné stanovisko musí být řádně odůvodněno. Výše uvedená závazná stanoviska HZS však dle soudu touto vadou netrpí. Je tomu tak proto, že obě předmětná závazná stanoviska ze dne 17. 12. 2019 a ze dne 25. 3. 2020 obsahují závaznou část a odůvodnění. V něm je pak obsažena specifikace dokumentací, které byly předmětem výkonu státního požárního dozoru provedeného podle ustanovení § 31 odst. 1 písm. b) zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů; dále pak úvahy, kterými se dotčený správní orgán při vydání závazných stanovisek řídil, jelikož ustanovení § 46 odst. 1 vyhlášky č. 246/2001 Sb., o stanovení podmínek požární bezpečnosti a výkonu státního odborného dozoru (vyhláška o požární prevenci), ve znění pozdějších předpisů, konkrétně vymezuje, co vše je nutné v rámci výkonu státního požárního dozoru posoudit. V odůvodnění těchto závazných stanovisek je dále uvedeno, že požárně bezpečnostní řešení splňuje obsahové náležitosti podle ustanovení § 41 vyhlášky o požární prevenci, a proto se jedná o dostatečný podklad pro posouzení podmínek požární bezpečnosti navrhované stavby. Z odůvodnění pak dle soudu dále vyplývá, jaké důvody vedly HZS k vydání souhlasných závazných stanovisek, neboť splnění podmínek požární bezpečnosti je samo o sobě důvodem k vydání souhlasného závazného stanoviska. Technické podmínky požární ochrany, které má daná stavby splňovat, jsou pak uvedeny ve vyhlášce č. 23/2008 Sb., o technických podmínkách požární ochrany staveb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 23/2008 Sb.“), přičemž hodnocení požadavků právních a technických předpisů je provedeno v požárně bezpečnostním řešení jeho zpracovatelem. Soud tak nedospěl k závěru, že by výše uvedená závazná stanoviska byla neodůvodněná, a tedy nepřezkoumatelná.

186. Žalobci dále namítali, že požárně bezpečnostní řešení stavby je v rozporu s vyhláškou č. 23/2008 Sb., přičemž požárně nebezpečný prostor zasahuje na pozemky, které nejsou ve vlastnictví stavebníka, který k takovému zásahu nemá souhlas vlastníka. Rovněž pak namítali, že dle technické normy ČSN 73 0802 požárně nebezpečný prostor nemá zasahovat přes hranici stavebního pozemku.

187. K těmto námitkám soud uvádí, že požárně nebezpečný prostor je v dokumentaci stanoven vymezením odstupových vzdáleností podle čl. 10.4.9 ČSN 73 0802 s tím, že tento prostor zasahuje na pozemky parc.č. XB a XC, které jsou v Katastru nemovitostí vedeny jako ostatní plocha (komunikace a zeleň). Z ustanovení § 11 odst. 1 vyhlášky č. 23/2008 Sb. pak vyplývá, že „u požárních úseků stavby musí být vymezen požárně nebezpečný prostor a stanovena odstupová vzdálenost podle českých technických norem uvedených v příloze č. 1 části 2.“ Zde je pak uvedena mimo jiné i odkazovaná norma ČSN 73 0802. V té je pak v čl. 10.2.1, na který odkazovali žalobci, uvedeno, že požárně nebezpečný prostor nemá zasahovat přes hranici stavebního pozemku, kromě veřejného prostranství (např. ulice, park). Dle názoru soudu je tak vymezení požárně nebezpečného prostoru předmětné stavby provedeno v souladu s touto technickou normou, jakož i s vyhláškou č. 23/2008 Sb., jelikož daný požárně nebezpečný prostor zasahuje na sousední pozemky stavby, které jsou komunikací a zelení, a proto dle názoru soudu nebyl nutný souhlas vlastníka tohoto pozemku.

188. Soud tak dospěl k závěru, že námitky uvedené v tomto žalobním bodu jsou nedůvodné. Žalobní bod č. 18 – „závazné stanovisko orgánu ochrany ovzduší“

189. Žalovaný se touto námitkou zabýval na str. 32 až 34 napadeného rozhodnutí, kde odkázal na podklady založené ve správním spisu, a to pro odstranění stavby dle výroku I. stavebního povolení [stanovisko OŽP ÚMČ Praha 11 bez podmínek ze dne 8. 1. 2015, č.j. MCP11/14/066205/OŽP/Hako (týká se odstranění kotelny, z hlediska ochrany ovzduší bylo přezkoumáno), a stanovisko téhož úřadu s podmínkami ze dne 21. 10. 2019, č.j. MCP11/19/052953/OŽP/Hako (odstranění kotelny, souhlasné stanovisko k prašnosti)] a pro provedení stavby dle výroku II. a III. stavebního povolení [stanovisko téhož úřad bez podmínek ze dne 10. 6. 2015, č.j. MCP11/15/003310/OŽP/Vysk (týká se dřevin)]. Zdůraznil, že žalobci opět nespecifikovali, které vyjádření žádají přezkoumat. Dále uvedl, že stavební úřad tuto námitku žalobců vztáhl k vyjádření OŽP ÚMČ Praha 11 ze dne 21. 10. 2019, a proto žalovaný nechal přezkoumat toto stanovisko. Odbor ochrany prostředí MHMP rozhodnutím ze dne 10. 8. 2021, č.j. MHMP 1201363/2021 pak toto závazné stanovisko v bodě 2. zrušil, a to z důvodu jeho nadbytečnosti.

190. Soud uvádí, že žalobci pravděpodobně v této žalobní námitce rozporovali závazné stanovisko Odboru životního prostředí Úřadu městské části Praha 11 ze dne 21. 10. 2019, č.j. MCP11/14/066205/OŽP/Hako, dle bodu 2., které bylo vydáno z hlediska ochrany ovzduší podle zákona č. 201/2012 Sb. V daném případě však žalobci zcela pomíjí, že toto závazné stanovisko bylo právě v bodě 2. týkajícím se ochrany ovzduší zrušeno rozhodnutím Odboru ochrany prostředí MHMP ze dne 10. 8. 2021, č.j. MHMP 1201363/2021. V tomto rozhodnutí je uvedeno, že závazné stanovisko dle ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 201/2012 Sb. se vydává k umístění, provedení a užívání stavby stacionárního zdroje neuvedeného v příloze č. 2 k tomuto zákonu podle jiného právního předpisu. Dále je zde uvedeno, že v daném případě se však v rámci stavebního záměru neumisťuje žádný zdroj znečišťování ovzduší a ani se neprovádí stavba takového zdroje; nejsou tak splněny zákonné podmínky pro vydání závazného stanoviska orgánu ochrany ovzduší, a proto je vydané závazné stanovisko právně irelevantní, neboť namístě bylo vydat pouze sdělení podle ustanovení § 154 správního řádu, že součástí záměru není stavba žádného zdroje znečišťování ovzduší s tím, že by v tomto sdělení bylo vhodné doporučit přijetí vhodných opatření k omezení prašnosti společně s informací o tom, že doporučené postupy pro omezování prašnosti ze stavebních činností a ze stavebních zdrojů jsou obsaženy v metodickém pokynu Ministerstva životního prostředí. MHMP pak sám uznal, že závazné stanovisko nesplňuje ani formální požadavky správního řádu, a proto jej vyhodnotil jako nezákonné (a nadbytečné). K celé věci pak doplnil, že až do září 2019 bylo běžnou praxí orgánů ochrany ovzduší posuzovat stavební činnosti jako tzv. nevyjmenovaný zdroj znečišťování ovzduší, a tedy k nim vydávat závazná stanoviska. V září 2019 však vydalo Ministerstvo životního prostředí za účelem sjednocení praxe orgánů ochrany ovzduší v ČR metodický pokyn ke stanovování podmínek k omezení emisí ze stavebních strojů a z dalších stavebních činností, v němž je uveden jasný názor, že závazné stanovisko se vydává jen v případě, že se jedná o stavbu, která bude (ve výsledku) obsahovat stacionární zdroj neuvedený v příloze č. 2 k zákonu č. 201/2012 Sb., nebo se jedná přímo o stavbu nevyjmenovaného stacionárního zdroje.

191. Soud tak ve shodě s tímto rozhodnutím uvádí, že v případě odstranění stavby bývalé kotelny se nejedná o stavbu obsahující tzv. nevyjmenovaný stacionární zdroj, a proto nebyl příslušný dotčený orgán oprávněn vydat závazné stanovisko ve smyslu ustanovení § 149 správního řádu, ale měl vydat toliko sdělení podle ustanovení § 154 správního řádu. Sám nadřízený dotčený orgán na úseku ochranu ovzduší však konstatoval, že není nutné závazné stanovisko nahrazovat s tím, že stavební úřad může ve výroku stavebního povolení ponechat původní podmínky pro omezení podmínky prašnosti, což se také skutečně stalo – srov. podmínku č. 11 stavebního povolení.

192. Ke stavbě bytového domu lze doplnit, že dle rozhodnutí MHMP ze dne 10. 8. 2021 tato stavba neobsahuje žádný stacionární zdroj znečišťování ovzduší, neboť bytový dům má být napojen na CZT (centrální zásobování teplem). Tvrzení žalobců, že i samotná výstavba bytového domu je nevyjmenovaným stacionárním zdrojem znečišťování ovzduší, je tak ve své obecnosti navíc nesprávné a neodpovídající zjištěnému skutkovému stavu.

193. Námitky týkající se předmětného závazného stanoviska tak soud považuje s ohledem na to, že toto závazné stanovisko bylo nadřízeným dotčeným orgánem v rámci přezkumu zrušeno, za bezpředmětné, a tím pádem i nedůvodné. Žalobní bod č. 19 – „k oplocení“

194. Žalovaný v napadeném rozhodnutí na str. 34 uvedl, že živý plot nepodléhá režimu stavebního zákona, a proto plot ani není předmětem stavebního řízení. Nadto žalobci zpochybňovali vzdálenost vysazení živého plotu, nikoliv jeho šíři. Aby živý plot dosáhl hranice pozemků, je vzdálenost jeho vysazení 1,5m od hranice pozemku dle žalovaného optimální. Dále uvedl, že z předložené dokumentace nevyplývá, že by měl být plot vysazen na pozemku ve spoluvlastnictví žalobkyně. Prostupnost plotu pak záleží na výběru dřeviny. K odkazu žalobců na ustanovení § 1017 občanského zákoníku uvedl, že neuvádějí, jaký rozumný důvod pro nesouhlas mají.

195. Podmínka č. 18 (13. odrážka) územního rozhodnutí zní: „Další stupeň PD bude obsahovat návrh zajištění prostoru mezi novostavbou a stávajícím bytovým domem na pozemku parc.č. YA před nežádoucím vstupem a řešení údržby tohoto prostoru.“

196. V daném případě soud z projektové dokumentace zjistil, že předmětným živým plotem má být oplocena zelená plocha, která vznikne mezi stávajícím domem parc.č. YA a stavbou nového bytového domu. Dle názoru soudu prostupnost živého plotu závisí na výběru dřeviny v něm použité, nicméně soud nedospěl k závěru, že by vysazení živého plotu porušovalo podmínku č. 18 (13. odrážka) územního rozhodnutí, neboť i takový plot může nepochybně zamezit nežádoucímu vstupu do předmětného prostoru mezi oba dva bytové domy. Soud se nadto ztotožnil s názorem stavebníka, že je pouze v jeho dispozici, jaký plot (ať už klasický nebo živý) na pozemku ve svém vlastnictví postaví, a to při respektu k dotčeným právním předpisům. Přístup do prostoru mezi novostavbou a stávajícím domem a jeho údržba jsou pak řešeny skrze 1.NP bytového domu.

197. Žalobci v podané žalobě odkázali na ustanovení § 1017 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého „[m]á–li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků, a vysadil–li je nebo nechal–li je vzrůst, aby je odstranil. Nestanoví–li jiný právní předpis nebo neplyne–li z místních zvyklostí něco jiného, platí pro stromy dorůstající obvykle výšky přesahující 3 m jako přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní stromy 1,5 m.“ S odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2016, č.j. 22 Cdo 3564/2015, soud uvádí, že tento nárok lze uplatnit žalobou na zdržení se sázení stromů nebo na jejich odstranění.

198. Ani tuto žalobní námitku tak soud neshledal důvodnou. Žalobní bod č. 20 – „k vyjádření silničního správního úřadu“

199. K této námitce žalovaný na str. 34 a 35 napadeného rozhodnutí uvedl, že ve spise se nachází vyjádření Odboru správy majetku, oddělení dopravy a silniční správní úřad, Úřadu městské části Praha 11, kterým se jako příslušný silniční správní úřad vyjádřil dle ustanovení § 154 správního řádu k projektové dokumentaci ke stavebnímu řízení na předmětnou stavbu bytového domu, a to dne 10. 9. 2020, pod č.j. MCP11/20/040089/OSM/Muz, a to podle ustanovení § 40 odst. 5 písm. b) zákona č. 13/1997 Sb. Žalovaný dále odkázal na ustanovení § 40 odst. 4 písm. c) téhož zákona s tím, že s ohledem na to, že závazné stanovisko k projektové dokumentaci vydává silniční správní úřad pouze pro účely územního řízení, tak bylo v nyní vedeném správním řízení tímto orgánem vydáno vyjádření podle ustanovení § 154 správního řádu, nikoliv závazné stanovisko podle ustanovení § 149 téhož zákona.

200. Ve správním spise je založeno vyjádření Odboru správy majetku, oddělení dopravy a silniční správní úřad, Úřadu městské části Praha 11 ze dne 10. 9. 2020, č.j. MCP11/20/040089/OSM/Muz, vydané podle ustanovení § 154 správního řádu, ve kterém tento uvedl, že nemá námitek ke stavbě „Bytový dům X“, a zároveň stanovil celkem 6 podmínek.

201. Soud považuje za nutné odkázat na ustanovení § 40 odst. 4 písm. d) zákona č. 13/1997 Sb.: „Obecní úřad obce s rozšířenou působností uplatňuje stanovisko k územním plánům a regulačním plánům a závazné stanovisko v územním řízení z hlediska řešení místních a účelových komunikací.“

202. Z tohoto ustanovení dle soudu jednoznačně vyplývá, že příslušný silniční správní úřad vydává závazné stanovisko (ve smyslu ustanovení § 149 správního řádu) k projektové dokumentaci z hlediska řešení místních a účelových komunikací pouze v územním řízení, nikoliv v řízení stavebním. Vyjádření silničního správního úřadu ze dne 10. 9. 2020 tak bylo vydáno ve formě předepsané zákonem, a proto soud ani tuto žalobní námitku neshledal důvodnou.

203. Doplnit pak ještě lze, že žalobci nenamítali, že by stavebník porušil některou z 6 podmínek uvedených ve vyjádření silničního správního úřadu ze dne 10. 9. 2020. Přímo ve stavebním povolení pak byla ve vztahu ke stavbám uvedeným ve výroku II. a III. stavebního povolení stanovena podmínka č. 18 – „Po celou dobu stavby bude zajištěna dopravní obslužnost v území dotčeném stavbou, a to na komunikaci B. a M. Současně bude zachován bezpečný přístup k přilehlým nemovitostem a pozemkům, nebude omezen provoz vozidel integrovaného záchranného systému a vozidel zabezpečujících svoz domovního odpadu. Stavebník je povinen umožnit přístup ke všem armaturám inženýrských sítí v dané lokalitě, aby v případě havárie byl tento stav v co nejkratší době odstraněn.“ Totožná podmínka pak byla stanovena i pro odstranění stavby ve výroku I. stavebního povolení (srov. podmínku č. 5). Žalobní bod č. 21 – „rozpor s § 68 odst. 3 správního řádu“

204. Žalovaný na str. 35 napadeného rozhodnutí k obdobné odvolací námitce uvedl, že tato námitka je nekonkrétní. Uvedl, že pokud žalobci nevědí, které námitky nebyly přesně vypořádány, a napadají obecně celé rozhodnutí, tak dle žalovaného není možné takovou námitku považovat za jinou než obecnou. Dále odkázal na předchozí námitky, ve kterých žalobci např. neuvedli, která závazná stanoviska napadají.

205. Podle ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu: „V odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. V případě, že podkladem rozhodnutí jsou písemnosti a záznamy, které jsou za podmínek v § 17 odst. 3 uchovávány odděleně mimo spis, v odůvodnění rozhodnutí se na tyto podklady odkáže takovým způsobem, aby nebyl zmařen účel jejich utajení; není–li to možné, uvedou se v odůvodnění rozhodnutí pouze v obecné rovině skutečnosti, které z těchto podkladů vyplývají.“

206. Soud k námitce nepřezkoumatelnosti, která se prolínala celou žalobou a byla obsažena v několika žalobních bodech, uvádí, že nepřezkoumatelnost spočívá dle ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, přičemž nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost předchází případné nepřezkoumatelnosti pro nedostatek jeho důvodů; důvody rozhodnutí lze zkoumat toliko u rozhodnutí srozumitelných (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2006, č.j. 31Ca 39/2005–70, č. 1282/2007 Sb. NSS, všechna rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na: www.nssoud.cz).

207. Za nesrozumitelnost rozhodnutí soudy považují například případy, kdy odůvodnění nedává smysl, který by svědčil o skutkových a právních důvodech, které vedly správní orgán k vydání rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2003, č.j. 7 A 547/2002–24); pro rozpor výroku s odůvodněním (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2003, č.j. 2 Ads 33/2003–78, č. 523/2005 Sb. NSS) či pro výrok, který nemá oporu v zákoně (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2003, č.j. 7 A 181/2000–29, č. 11/2003 Sb. NSS), nebo není–li rozhodnutí rozčleněno na výrok a odůvodnění, pročež není zřejmé, zda správní orgán rozhodl o všech návrzích účastníka řízení (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 1994, č.j. 6A 63/93–22).

208. Rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů je potom takové, z jehož odůvodnění není seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti tvrzené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Rozhodnutí, jehož odůvodnění obsahuje toliko obecný odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými, je nepřezkoumatelné, neboť důvody, o něž se výrok opírá, zcela chybějí (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, č.j. 6A 48/92–23, publ. pod č. 27/1994 v SpP).

209. Soud dospěl k závěru, že z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se správní orgán zabýval odpovídajícím způsobem námitkami žalobců, které řádným dostačujícím a přezkoumatelným způsobem vypořádal. Správní uvážení, tj. zhodnocení rozhodných skutečností rozhodujícím správním orgánem nebylo v daném případě soudem shledáno v rozporu s obsahem spisového materiálu a pouze odlišný náhled účastníka řízení na způsobu hodnocení rozhodujících skutečností správním orgánem není sám o sobě důvodem pro zrušení rozhodnutí. V dané věci nebylo zjištěno, že by závěry správního orgánu nebyly dostatečně podloženy skutkovými zjištěními nebo byly s nimi v rozporu. Závěry, k nimž správní orgán dospěl při vyhodnocení rozhodujících skutečností, nejsou v rozporu se zásadami logického myšlení a uvažování. Tím jsou zároveň i vymezeny meze přezkumné činnosti soudu ve správním soudnictví, pokud jde o správní uvážení. Úkolem soudu není nahradit správní orgán v jeho odborné kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav řádným procesním způsobem a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem. Pokud jsou tyto předpoklady splněny, nemůže soud ze zjištěných skutečností vyvozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Lze tedy uzavřít, že závěry žalovaného jsou dostatečně odůvodněny a mají dostatečnou oporu ve spisovém materiálu.

210. Soud tak nedospěl k závěru, že by žalobou napadené rozhodnutí trpělo vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti, neboť v něm žalovaný reagoval dostatečně a obsáhle na námitky a argumenty žalobců uvedené v odvolání. Skutečnost, že se žalovaný v některých bodech ztotožnil s názorem prvostupňového orgánu (a vycházel z jeho zjištění), resp. že odkázal na odůvodnění prvního rozhodnutí o odvolání, ve kterém se již totožnou odvolací námitkou zabýval, resp. že odkázal na stanovisko nadřízeného dotčeného správního orgánu učiněné v rámci přezkumu závazných stanovisek a sdělení v rámci odvolacího řízení, nelze dle soudu označit za porušení povinností odvolacího orgánu.

211. Tuto námitku tak soud rovněž neshledal důvodnou.

212. Ze všech shora uvedených důvodů proto soud neshledal žalobu důvodnou a podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu zamítl.

213. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobci nebyli ve sporu úspěšní a žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly.

214. Výrok o nákladech řízení pod bodem III. rozhodnutí je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 5 s.ř.s., neboť osoba zúčastněná na řízení by měla právo na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti uložené soudem, k tomu ale v dané věci nedošlo.