6 A 88/2016– 160

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D. ve věci žalobce: proti žalovanému: Jan Kocourek bytem Jaroslava Foglara 1335/12, Praha 5 zastoupen Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem sídlem Hvězdova 1716/2B, Praha 4 Policejní prezidium sídlem Strojnická 27, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícího v sejmutí daktyloskopických otisků, provedení bukálního stěru dne 13. 1. 2016 a uchovávání takto získaných údajů v databázích, takto:

Výrok

I. Určuje se, že zásah žalovaného, spočívající v sejmutí daktyloskopických otisků, provedení bukálního stěru, pořízení fotografií a pořízení popisu žalobce dne 13. 1. 2016 za účelem zařazení a uchovávání osobních údajů v policejních databázích, byl nezákonný.

II. Určuje se, že zásah žalovaného, spočívající v uchovávání daktyloskopických otisků, fotografií a popisu žalobce v databázích Policie České republiky, je nezákonný.

III. Určuje se, že zásah žalovaného, spočívající v uchovávání bukálního stěru žalobce v databázi Policie České republiky, byl nezákonný.

IV. Žalovanému se přikazuje ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku smazat z databází Policie České republiky osobní údaje specifikované ve výroku č. II tohoto rozsudku.

V. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 14.342 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta Mgr. Lukáše Trojana.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a skutkové okolnosti 1 Žalobce se podanou žalobou domáhá určení nezákonnosti zásahu, při kterém mu Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality skupiny kriminální policie a vyšetřování (dále jen „žalovaný“) v Expozituře Plzeň přes žalobcem vyslovený nesouhlas sejmula daktyloskopické otisky, provedla bukální stěr, z kterého vytvořila profil DNA, pořídila fotografie a popis žalobce a uchovává takto získané osobní údaje (dále také společně jako „osobní údaje“). 2 Žalovaný zahájil usnesením ze dne 11. 12. 2015 trestní stíhání žalobce za přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle ust. § 220 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, kterého se měl žalobce dopustit ve formě spolupachatelství podle ust. § 23 trestního zákoníku. 3 Dne 13. 1. 2016 žalovaný žalobce v rámci trestního řízení vyslechl a nařídil provedení identifikačních úkonů. Přesto, že žalobce prohlásil, že se provedení identifikačních úkonů dobrovolně nezúčastní, sejmul mu žalovaný otisky prstů, provedl bukální stěr, pořídil jeho fotografie a popis. Z bukálního stěru byl následně vytvořen profil DNA žalobce. Tento byl společně s daktyloskopickými otisky, fotografiemi a popisem žalobce zařazen do policejních databází. Konkrétně byly jeho fotografie a popis zařazeny do informačního systému, jehož účelem je zaznamenání průběhu identifikačního úkonu. Profil DNA byl zařazen do systémů databáze DNA a daktyloskopické otisky prstů byly zařazeny do ústřední a krajské daktyloskopické sbírky a dále do elektronické databáze otisků prstů. 4 Sdělením ze dne 2. 3. 2016 policejní prezident k žádosti žalobce o sdělení a vysvětlení zpracování osobních údajů především obhajoval vytčený postup žalovaného, argumentoval ust. § 65 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Policii“) a nezbytností zpracovávat osobní údaje v souvislosti s plněním úkolů policie daných zákonem, kdy u úmyslných trestných činů získané osobní údaje slouží k umožnění identifikace osoby v budoucnu. Bližší kategorizace úmyslných trestných činů pak ustupuje zájmu zajištění bezpečnosti majoritní části společnosti. Ohledně přesných kritérií a postupů při zpracování osobních údajů, včetně jejich likvidace, odkazoval na ust. § 20 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“). Uvedl, že forma odběru vzorku DNA je bezbolestná, neinvazivní, neohrožující zdraví ani důstojnost, a ač představuje zásah do práva osoby na soukromý život, je obecně ospravedlněna jako nezbytná pro předcházení zločinnosti. Žalobcovu argumentaci judikaturou Evropského soudu pro lidská práva označil za nepřípadnou, neboť ve věci zmíněné žalobcem se jednalo o uchovávání osobních údajů u osob podezřelých, avšak neodsouzených pro spáchání trestné činnosti. Právě okolnost, jakou je zproštění obvinění, přitom u žalovaného zpravidla vede k likvidaci osobních údajů. 5 Žalovaný na dotaz soudu podáním ze dne 13. 6. 2022 sdělil, že v současné době jsou k žalobci uchovávány výše uvedené osobní údaje vyjma biologického materiálu (bukálního stěru). Biologický materiál žalobce, včetně obalu standardní odběrové soupravy byl zlikvidován k 31. 3. 2022. Správcem, resp. spravujícím orgánem příslušných databází, kde jsou uvedené osobní údaje uchovávány, je Policie České republiky. 6 Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2017 sp.zn. 44 To 55/2017 byl žalobce pravomocně shledán vinným jednak z přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) trestního zákoníku podle § 23 trestního zákoníku, a jednak ze zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), písm. f) trestního zákoníku. Uvedené žalobce spáchal jako náměstek ministra školství, mládeže a tělovýchovy tím, že při vědomí o nesplněných podmínkách ze strany občanského sdružení EMA využil svůj zásadní vliv na rozhodnutí o schválení požadované dotace, který vyplýval z jeho pracovního zařazení a vedoucí funkce, a cíleně prosadil schválení žádosti o neinvestiční dotaci a její vyplacení žadateli a přitom věděl, že při dodržení řádného postupu a přezkoumání žádosti o neinvestiční dotaci by dotace nebyla schválena a vyplacena a tedy věděl, že vyplacením dotace získá občanské sdružení neoprávněný prospěch ve výši vyplacené dotace, a tímto jednáním způsobil škodu České republice zastoupené Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy v celkové výši 4.500.000 Kč. Žalobce byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody ve výši tří let, trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu vedoucích funkcí ve veřejné správě, s nimiž je spojena správa nemovitého i movitého majetku na dobu čtyř let, a byla mu uložena povinnost podle svých sil nahradit způsobenou škodu. 7 Podrobná úprava provádění identifikačních úkonů, včetně odebírání (shromažďování) biologických vzorků za účelem budoucí identifikace osoby, jejímž základem je ust. § 65 zákona o Policii, byla v rozhodné době obsažena v pokynu policejního prezidenta (viz pokyn policejního prezidenta č. 250/2013). V pokynu policejního prezidenta č. 250/2013 jsou podrobně upraveny podmínky, za nichž je možné vyžadovat provedení identifikačních úkonů, postup při odběru biologického materiálu, podmínky zpracování osobních údajů získaných v souvislosti s identifikačními úkony, pravidla při vkládání osobních údajů do různých systémů či databází DNA, jakož i jejich vedení, doby uchovávání odebraného biologického materiálu a konečně i prověřování potřebnosti dalšího zpracovávání a likvidace osobních údajů. II. Argumentace účastníků 8 Žalobce v žalobě namítal, že provedení identifikačních úkonů, uchovávání vzorků a informací při nich získaných a následné vložení záznamu o provedení těchto úkonů do informačního systému žalovaného představuje nezákonný zásah. Uvedl, že účelem shromažďování daktyloskopických otisků či odebírání biologických vzorků od obviněných dle ust. § 65 zákona o Policii je případná budoucí identifikace při recidivě pachatele takových trestných činů, u nichž lze identifikaci dle biologických vzorků či otisků prstů předpokládat a skutečně využít. To se přitom týká zejména pachatelů závažné násilné trestné činnosti, v žádném případě však naplnění tohoto účelu nelze očekávat u žalobce, a to vzhledem k charakteru a relativně nízké závažnosti údajné trestné činnosti, která je v usnesení o zahájení trestního stíhání popsána a u níž pachatele fakticky nelze usvědčovat otisky prstů či vzorky DNA odebranými na místě činu apod. Tedy z tohoto pohledu provedení identifikačních úkonů na žalobci zjevně není úkonem nezbytným k dosažení účelu, který je předmětným úkonem sledován, tedy jde o úkon nepřiměřený, v rozporu s ust. § 11 písm. c) zákona o Policii. Namítal také rozpor s čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, zejména s případem S. a Marper v. Spojené Království. 9 Podle žalobce je oprávnění žalovaného dle ust. § 65 zákona o Policii zcela nepřiměřeně široké a ustanovení jako takové je rovněž v rozporu s čl. 8 Úmluvy, potažmo v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Odkazované ustanovení nelze vykládat izolovaně tak, že je použitelné neomezeně bez zkoumání účelu úkonů realizovaných na jeho základě. Naopak je třeba důsledně hodnotit nezbytnost provedení tohoto úkonu a jeho účelnost, zejména při zohlednění charakteru a závažnosti trestného činu, který je dotčené osobě kladen za vinu, a přistoupit k němu pouze v případech, kdy lze očekávat skutečnou využitelnost odebraných vzorků v praxi (typicky tedy v případech závažných násilných trestných činů). K tomu ovšem v případě žalobce nedošlo. Žalovaný důvody pro aplikaci ust. § 65 zákona o Policii zjevně ve skutečnosti vůbec neposuzoval a na místo toho úkony bez dalšího provedl, aniž by svou správní úvahu žalobci, který nezákonnost postupu výslovně namítal, jakkoliv odůvodnil. V této souvislosti žalobce nad rámec žalobní argumentace poukázal na nepřípustnost postupu podle pokynu policejního prezidenta č. 250/2013, neboť se jedná o podzákonný předpis, nadto s neveřejnou povahou. 10 Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Uvedl zejména, že zpracovává osobní údaje zásadně v souvislosti s plněním úkolů daných zákonem a pečlivě posuzuje nezbytnost jejich zpracování. Rozhodujícím kritériem pro posouzení oprávněnosti zpracovávání osobních údajů pro účely budoucí identifikace je nezbytnost pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti nebo stíhání trestných činů nebo zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti. S ohledem na postavení osoby obviněné a plnění zákonných úkolů žalovaného je dán důležitý zájem na budoucí identifikaci, jde tedy o preventivní opatření z důvodů kriminalistických, tedy nejen z důvodu konkrétního trestního řízení. Podobně jako ve sdělení ze dne 2. 3. 2016 žalovaný upozornil, že odběr vzorku DNA je prováděn neinvazivní, neintimní, bezbolestnou formou, která nezasahuje do tělesné integrity osob a neohrožuje jejich zdraví ani důstojnost. K žalobním námitkám žalovaný uvedl, že za stěžejní považuje subjektivní stránku trestného činu, kdy provádět identifikační úkony u všech úmyslných trestných činů a na základě výsledku trestního řízení rozhodovat o jejich likvidaci je tím nejlepším řešením. Zdůraznil, že dle kriminalistických analýz a statistik je značný počet trestných činů spácháno recidivisty, přičemž velmi často se jedná o recidivu nestejnorodou, majetková trestná činnost se nezřídka v budoucnu eskaluje do násilné, z těchto okolností vyplývá faktická využitelnost uchovávání profilů DNA. Žalobcovu trestnou činnost není namístě bagatelizovat, jde o obvinění z úmyslné činnosti porušující zájem na dodržování pravidel při poskytování státních dotací, se škodou ve výši 4.500.000 Kč. Zajištění bezpečnosti společnosti zde má přednost před právem na ochranu osobních údajů a na soukromí. Žalovaný zachoval princip přiměřenosti dle ust. § 11 zákona o Policii. K námitce absence právní úpravy uchovávání odebraných vzorků žalovaný uvedl, že zákonné záruky zneužití osobních údajů dává zákon o ochraně osobních údajů, ust. § 13, jakož i zejm. ust. § 60, 79, 85 zákona o Policii. Identifikační úkony byly se žalobcem provedeny podle ust. § 65 odst. 1 písm. a) zákona o Policii, nikoliv na základě pokynu policejního prezidenta. K judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) žalovaný uvedl, že šlo o jiný případ, kdy osoby nebyly odsouzeny a bylo zřejmé, že odsouzeny nebudou. V případě žalobce je potřeba zpracovávat získané údaje zcela evidentní, neboť ještě nebylo meritorně rozhodnuto. Dále žalovaný odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, mimo jiné na rozsudek ze dne 30. 4. 2013 č.j. 4 As 168/2013–40. 11 V doplňujícím vyjádření došlém soudu dne 19. 6. 2022 žalovaný uvedl, že žalobce se v přímém úmyslu dopustil trestného činu majetkového, poškozujícího cizí majetek, výše způsobené škody se blížila hranici škody velkého rozsahu. Odmítl, že by páchání trestných činů v oblasti majetkové (hospodářské) trestné činnosti bylo bagatelním proviněním a faktická využitelnost předmětných údajů by byla nulová. Byla potvrzena vysoká pravděpodobnost recidivy, často nestejnorodé, u pachatelů úmyslných trestných činů, byly identifikovány desítky případů, kdy odebrání identifikačních údajů u pachatelů byť i bagatelní majetkové trestné činnosti vedlo k objasnění trestných činů v mnohem závažnější formě. Poukázal na nález Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 7/18, který neshledal ust. § 65 zákona o Policii protiústavním, akcentoval, že žalobce byl za předmětnou trestnou činnost pravomocně odsouzen. Pro posouzení nezbytnosti dalšího zpracování osobních údajů žalobce měl za důležité, že policie k žalobci eviduje přestupková jednání z let 2009, 2014, 2019 v oblasti dopravních přestupků, zdůraznil, že žalobci byl v letech 2010 až 2021 čtyřikrát vysloven zákaz řízení motorových vozidel. Žalobce tedy opakovaně nerespektuje právní normy České republiky. Žalovaný tak má za to, že posoudila nezbytnost dalšího zpracování osobních údajů nejen ve vztahu k trestným činům, ale také ve vztahu k žalobci jako osoby, která se dopouští i dalších opakovaných protiprávních jednání. U žalobce tak lze predikovat možné další protiprávní jednání, při kterém budou uchovávané údaje nezbytné k objasnění a stíhání trestných činů. III. Jednání 12 Dne 23. 6. 2022 se ve věci konalo jednání před soudem, při kterém žalobce i žalovaný setrvali na své argumentaci z písemných podání. IV. Posouzení žaloby soudem 13 Podle ust. § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) se může každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásahem“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, domáhat u soudu žalobou ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný. 14 Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2017, č.j. 1 Afs 217/2017–34, a tam citovanou judikaturu) je namístě ochranu v procesním režimu podle ust. § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout tehdy, pokud jsou kumulativně splněny všechny podmínky stanovené v tomto ustanovení. Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, který není rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). 15 V nyní projednávaném případě je spornou otázkou mezi účastníky splnění 3. podmínky, tedy zda postup policie byl nezákonný. Podle soudu je zřejmé, že ostatní podmínky splněny jsou. Zásahy policie jsou přímo adresované žalobci a nejedná se o rozhodnutí. Došlo ke zkrácení žalobce na právu na ochranu soukromého života podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“ a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Soud se tedy omezí pouze na bližší zkoumání, zda tento zásah policie vůči žalobci byl zákonný, či nikoliv. 16 Podle ust. § 65 zákona o Policii: (1) Policie může při plnění svých úkolů pro účely budoucí identifikace u a) osoby obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu nebo osoby, které bylo sděleno podezření 18) pro spáchání takového trestného činu, b) osoby ve výkonu trestu odnětí svobody za spáchání úmyslného trestného činu, c) osoby, jíž bylo uloženo ochranné léčení nebo zabezpečovací detence, nebo d) osoby nalezené, po níž bylo vyhlášeno pátrání a jejíž svéprávnost je omezena, snímat daktyloskopické otisky, zjišťovat tělesné znaky, provádět měření těla, pořizovat obrazové, zvukové a obdobné záznamy a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení. … (5) Policie osobní údaje získané podle odstavce 1 zlikviduje, jakmile jejich zpracovávání není nezbytné pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti anebo stíhání trestných činů nebo zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti. 17 Žalobce namítá, že zásah spočívající v odebrání vzorků DNA, daktyloskopických otisků, fotografií a popisu žalobce a uchovávání osobních údajů takto získaných porušuje jeho právo na ochranu soukromí. 18 Pokud jde o způsobilost namítaného postupu porušit právo na ochranu soukromí, městský soud nemá pochyb, že pořízení vzorků DNA, daktyloskopických otisků, fotografií a popisu žalobce a uchovávání osobních údajů takto získaných je způsobilé zasáhnout nepřiměřeně do práva na ochranu soukromí, neboť se střetává s čl. 8 Úmluvy, dle nějž každý má právo na respektování svého soukromého života, jakož i s čl. 10 odst. 3 Listiny, dle nějž každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. 19 Tato ustanovení zakotvují tzv. právo na informační sebeurčení. Právo na informační sebeurčení chrání jak před 1. shromažďováním, včetně přímo pořizování informací o jednotlivcích, tak před jejich 2. uchováváním a 3. zveřejňováním, či jako zbytková kategorie 4. jiným zneužíváním údajů. Každé toto jednání je samostatným zásahem do práva na informační sebeurčení. Tedy i shromažďování a uchovávání osobních údajů bez jakéhokoliv zveřejňování, tedy například i ve veřejnosti nepřípustných databázích, je zásahem do práva na informační sebeurčení (srovnej: nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2017 sp.zn. Pl. ÚS 26/16, bod 83). 20 Městský soud považuje za potřebné poznamenat, že právo na informační sebeurčení nabývá zvláštního významu v případě odběru genetického materiálu. Odebrání a uchovávání vzorků genetického materiálu může představovat závažný zásah do soukromí dotčených jednotlivců, a to závažnější než shromažďování jiných osobních údajů podle ust. § 65 odst. 1 zákona o Policii. Z uchovávaného profilu DNA lze získávat velmi širokou škálu informací o jeho původci, případně jeho příbuzenských vazbách. U vzorků DNA hrozí největší nebezpečí z důvodu jejich zneužití při jejich ztrátě nebo odcizení. Již z těchto důvodů je tedy třeba odebírání a uchovávání profilů DNA státními orgány podrobit zvýšené kontrole a zakotvit dostatečné mechanismy právní obrany dotčených osob. Pokud jde o otisky prstů, městský soud má za to, že jde jistě také o osobní údaj, který spadá pod ochranu práva na informační sebeurčení. Nicméně otisky prstů neobsahují tolik informací jako profily DNA. Z otisků prstů není možné identifikovat vztahy mezi jednotlivci. Také fotografie a popis osoby jsou osobními údaji, které požívají ochrany práva na informační sebeurčení. Odběr a uchovávání otisků prstů a pořízení a uchovávání fotografií a popisu osoby jsou zásahem do práva na informační sebeurčení, avšak menší intenzity než u odběru vzorků DNA (obdobně viz judikatura Evropského soudu pro lidská práva – např. rozsudek ze dne 13. 2. 2020, č. 45245/15, Gaughran proti Spojenému království, § 80). 21 K ústavnosti odběru biologického materiálu za účelem vytvoření profilu DNA podle ust. § 65 zákona o Policii se nedávno vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 7/18. Ústavní soud v zmiňovaném nálezu shledal Ústavní soud úpravu obsaženou v ust. § 65 odst. 1 písm. a) zákona o Policii ústavně konformní. Konstatoval zde mimo jiné, že tato právní úprava vyhovuje minimálním požadavkům na zákonný podklad pro zásah do práva na ochranu soukromého života. Obiter dictum však připustil, že zmiňovaná právní úprava je příliš obecná (zejména co se týče široké personální působnosti), a proto může být policií nadužívána; obecnost právní úpravy však dle Ústavního soudu nezpůsobuje její protiústavnost. 22 Nejvyšší správní soud již ve dvou případech vyslovil, že ust. § 65 zákona o Policii za protiústavní nepovažuje. V rozsudku ze dne 30. 4. 2014, č.j. 4 As 168/2013–40, kterým argumentuje žalovaný, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že právní úprava zákona o Policii o odebírání a uchovávání biologických vzorků splňuje minimální lidsko–právní standardy. Uvedl, že konkrétní kritéria postupu policie je třeba dovodit z obecného požadavku přiměřenosti podle ust. § 11 zákona o Policii. S těmito závěry se Nejvyšší správní soud ztotožnil též v rozsudku ze dne 24. 10. 2017, č.j. 8 As 134/2016–38. Je však třeba upozornit, že v uvedených řízeních se nejednalo o žaloby jednotlivců dotčených shromažďováním osobních údajů, nýbrž o spory mezi Úřadem pro ochranu osobních údajů a Ministerstvem vnitra, které bylo pokutováno za pochybení při aplikaci ust. § 65 zákona o Policii. V prvním uvedeném rozsudku nicméně Nejvyšší správní soud výslovně uvedl, že svým rozsudkem „nepředjímá výsledek testu proporcionality a dostatečnosti zákonného podkladu v jiných věcech lišících se od nyní posuzovaného v podstatných ohledech“. 23 Po těchto rozsudcích Nejvyššího správního soudu ve věci rozhodoval též Evropský soud pro lidská práva, který zpřesnil a rozvedl svou dosavadní judikaturu v této oblasti, kdy z dosavadní judikatury lze zmínit zejména rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 4. 12. 2008, č. 30562/04 a 30566/04, S. a Marper proti Spojenému království, kde Evropský soud pro lidská práva shledal zásah do práv žalobců nepřiměřeným, neboť právní úprava Spojeného království umožňovala uchovávání vzorků DNA obviněných bez ohledu na závažnost a typ trestné činnosti, které se měli dopustit, sílu podezření vůči nim a bez jakéhokoliv časového omezení skladování odebraných vzorků (§ 119 rozsudku). Právní úprava též umožňovala uchovávání údajů osob, které nakonec nebyly odsouzeny (§ 122 rozsudku). Z uvedené, jakož i z pozdější judikatury Evropského soudu pro Lidská práva (viz rozsudek P. N. proti Německu ze dne 11. 6. 2020, č. 74440/17, § 62 s příslušnými odkazy) lze dovodit, že požadavky soudu na zákon umožňující odebírat a uchovávat osobní údaje spočívá v zajištění minimálních záruk, které jsou dostatečnou ochranou proti libovůli a zneužití. Odebírání a uchovávání osobních údajů je možné pouze u osob odsouzených za trestné činy určité závažnosti. Zákon musí upravit dobu a způsob uchovávání osobních údajů, podmínky jejich použití a přístup třetích stran, musí obsahovat postupy pro zachování důvěrnosti osobních údajů a jejich zničení. Tyto požadavky se týkají jak uchování profilů DNA, tak daktyloskopických otisků. V případech, kdy Evropský soud pro lidská práva považoval právní úpravu za souladnou s čl. 8 Úmluvy, se odběry týkaly jen pachatelů závažnější trestné činnosti, nikoliv jakékoliv úmyslné trestné činnosti, a bylo jednoznačně a s ohledem na závažnost jednotlivých případů stanoveno, po jakou dobu mohou být osobní údaje uchovávány (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 4. 6. 2003, č. 7841/08 a 57900/12, Peruzzo a Martens proti Německu, a ze dne 20. 1. 2009, č. 20689/08, W. proti Nizozemsku). 24 Jak již bylo řečeno výše, proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření z přečinu – porušení povinnosti při správě cizího majetku. Uvedený přečin je z hlediska subjektivní stránky úmyslným trestným činem, a tudíž se jedná o trestný čin, s nímž se pojí možnost provedení identifikační úkonů policejními orgány dle ust. § 65 odst. 1 písm. a) zákona o Policii. Již z gramatického výkladu tohoto ustanovení (viz odstavec 16 shora) je však zřejmé, že se jedná o oprávnění (nikoli povinnost) policejních orgánů k provedení identifikačních úkonů v případě naplnění subjektivní stránky trestného činu spáchaného podezřelým, resp. obviněným. 25 Ačkoliv byla v daném případě naplněna zmíněná zákonná podmínka (subjektivní stránka trestného činu) ve smyslu ust. § 65 odst. 1 písm. a) zákona o Policii, bylo povinností žalovaného rovněž zvážit proporcionalitu potenciálního zásahu do práva na informační sebeurčení žalobce, a to s ohledem na specifické okolnosti daného případu (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 1 As 13/2017–93). 26 Naplnění subjektivní stránky totiž nepředstavuje jediný předpoklad zákonnosti zásahu. Nelze proto přisvědčit argumentaci žalovaného, že pokud zákonodárce ve zmiňovaném ustanovení zákona o Policii stanovil kritérium v podobě subjektivní stránky trestného činu, s ohledem na zájem společnosti na ochranu před pachateli trestné činnosti považoval z hlediska zásady proporcionality každý takový zásah do ústavně zaručených práv osob, u nichž jsou identifikační úkony provedeny, za ospravedlnitelný (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 9 As 124/2018–46, bod 24). 27 Vzhledem k tomu, že ust. § 65 zákona o Policii tedy nedává dostatečná vodítka pro rozlišení přiměřenosti zásahu do integrity a soukromí osoby při odebrání a uchovávání identifikačních údajů, bylo na žalovaném, aby sám posoudil zásah z hlediska legality, legitimity a proporcionality, a aby hodnotil, zda je v konkrétním žalobcově případě riziko, že žalobce bude v budoucnu páchat trestnou činnost, u které budou moct být využity uchovávané údaje. 28 Žalovaný svůj postup při odebrání a uchovávání identifikačních údajů odůvodnil sice podrobně, ale poměrně obecně. Za stěžejní a v zásadě jediné kritérium měl v souladu s ust. § 65 zákona o Policii právě subjektivní stránku trestného činu. Uvedl mimo jiné, že dospěl k závěru, že provádět identifikační úkony u všech úmyslných trestných činů a na základě výsledku trestního řízení rozhodovat o jejich likvidaci je tím nejlepším řešením. Ani v doplňujícím vyjádření ze dne 19. 6. 2022 žalovaný přesvědčivě nevysvětlil, že by odebrání a uchovávání identifikačních údajů v případě žalobce sloužilo k usnadnění identifikace pachatelů trestných činů, které mohou být v budoucnu spáchány. Lze shrnout, že žalovaný zásah z hlediska jeho proporcionality do práv žalobce nehodnotil. 29 Městský soud tedy posoudí legitimitu a proporcionalitu zásahu do práv žalobce v tomto konkrétním případě sám. Městský soud přezkoumá, zda odběr a uchovávání osobních údajů je přiměřeným zásahem do práv žalobce s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu, č.j. 4 As 168/2013, bod 32, kde Nejvyšší správní soud „nepředjímá … výsledek testu proporcionality … v jiných případech“; rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2015, č.j. 48 A 57/2015–63; či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2022, č.j. 9 As 124/2018–46). 30 Ze spisového materiálu předloženého žalovaným je zřejmé, že proti žalobci bylo dne 11. 12. 2015 zahájeno trestní stíhání z přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku, po zahájení trestního stíhání se žalobce dne 13. 1. 2016 dostavil k Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality skupiny kriminální policie a vyšetřování, kde byl po výslechu vyzván k provedení identifikačních úkonů. Žalobce s tím nesouhlasil, prostřednictvím právního zástupce podal námitku, v níž výzvu označil za šikanózní, vzhledem k nerozhodnutí o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání za předčasnou, dále za rozpornou s čl. 8 Úmluvy. Žalovaný námitku zaprotokoloval, nevyhověl jí, žalobce upozornil na možnost překonání odporu (viz Žádost o provedení identifikačních úkonů ze dne 13. 1. 2016) a přes vyslovený nesouhlas sejmul daktyloskopické otisky, vyfotografoval žalobce, provedl jeho popis a provedl bukální stěr, z kterého vytvořil profil DNA. Žalovaný na místě žalobci nesdělil důvody pro provedení identifikačních úkonů. Důvody objasnil písemně sdělením ze dne 2. 3. 2016, kde argumentoval ust. § 65 zákona o Policii a za jedinou konkrétní relevantní okolnost považoval subjektivní stránku trestné činnosti, z níž byl žalobce obviněn. Ze správního spisu nevyplynulo, že by byla krom naplnění subjektivní stránky učiněna jakákoli kvalifikovaná úvaha žalovaného o tom, proč je právě ve věci žalobce nutné přikročit k identifikačním úkonům, zejména k odběru biologického materiálu za účelem získání profilu DNA, když žalovaný nebyl povinen volit takový postup. Také ve vyjádření k žalobě se žalovaný omezil toliko na naplnění subjektivní stránky a v doplňujícím vyjádření argumentoval pouze závažností žalobcovy trestné činnosti a přestupkového jednání žalobce. Ze správního spisu dále plyne, že žalobce byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2017 odsouzen za přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku a za zločin výkonu pravomoci úřední osoby k podmíněnému trestu odnětí svobody. Biologický materiál (bukální stěr) byl žalovaným zlikvidován ke dni 31. 3. 2022. 31 Městský soud v Praze konstatuje, že trestná činnost, z níž byl žalobce obviněn, je úmyslná. Úmysl žalobce byl jednoznačně shledán trestním soudem. Soud je nicméně přesvědčen, že paušálně zohledněné kritérium úmyslnosti trestné činnosti bez další individualizace ve vztahu ke konkrétnímu případu k odůvodnění postupu žalovaného nestačí, už jen proto, že v kritériu úmyslnosti trestného činu není zohledněna skutečnost, že u pachatelů některých typů trestných činů není recidiva obvyklá, respektive není pravděpodobné, že by se v budoucnu dopouštěli trestné činnosti, kterou lze odhalit za pomoci identifikace osoby prostřednictvím vzorku DNA. 32 Městský soud dále uznává, že trestná činnost, z níž byl žalobce shledán vinným, není bagatelní, neboť vedle přečinu byl žalobce shledán vinným též za spáchání zločinu. V posuzované věci je však třeba přihlédnout jednak k tomu, že policie žalobce obvinila nikoli ze zločinu, ale z přečinu, tedy z trestného činu typově méně závažného, přičemž k odběru identifikačních údajů došlo právě ve fázi podezření ze přečinu, a dále k tomu, že také trestní soud shledal žalobcovu trestnou činnost méně závažnou, neboť výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil. Jak vyplývá z rozsudků ve věci Aycauger proti Francii či Gaughran proti Spojenému království, u pachatelů málo závažných trestných činů nelze odůvodnit stejně silný zásah do soukromí jako u pachatelů trestných činů závažnějších. 33 Soud se ovšem neztotožňuje s předpokladem žalobce, že účelem identifikačních úkonů je případná budoucí identifikace při recidivě pachatele takových trestných činů, u nichž lze identifikaci dle biologických vzorků či dalších osobních údajů předpokládat a skutečně využít, což se týká především pachatelů násilné trestné činnosti. Jak uvedl Krajský soud v Praze (rozhodnutí ze dne 5. 11. 2015, čj. 48A 57/2015–63), takový „závěr se zakládá na předpokladu, že existuje pouze speciální nebo druhová recidiva (tj. předpokládá, že potenciální pachatel se dopouští opakovaně jen shodného trestného činu nebo trestných činů proti témuž druhovému objektu). Tak tomu však není, právní teorie i praxe znají také recidivu nestejnorodou. Kromě toho otisky prstů či stopy DNA jsou využitelné nejen v případě násilné trestné činnosti, mají svůj význam i pro trestnou činnost tzv. bílých límečků (hospodářská trestná činnost, korupční činy apod.), neboť umožňuje např. ztotožnění osob, které manipulovaly s doličnými předměty v podobě různých listin, obálek, peněžních prostředků, trezorů apod. Identifikační úkony tedy mají za účel umožnit identifikaci osob, které se vyskytovaly u skutkových dějů spjatých se spáchanou trestnou činností, a to především v budoucnu (popř. v minulosti v případě činů dosud neobjasněných), nicméně nejsou omezeny jen na trestnou činnost násilnou a navíc nelze bez dalšího tvrdit, že by se osoby podezřelé ze spáchání hospodářské trestné činnosti nemohly zúčastnit i jiné trestné činnosti, např. právě násilné“. 34 K provedení identifikačního úkonu může být přistoupeno jen tehdy, pokud jím lze dosáhnout jeho účelu. V daném případě však vůbec není jasné, jaký účel měl být provedením a uchováváním identifikačních úkonů v případě žalobce dosažen, ani jeho nezbytnost, zvláště pak pokud se jedná o odběr biologického materiálu. Tento účel nelze dovodit ze spisového materiálu poskytnutého žalovaným ani z jeho vyjádření žalobě. Soud sám není schopen takový účel dovodit. Žalovaný pak argumenty svědčící o přiměřenosti jeho zásahu do práv žalobce nepředložil. Svůj postup odůvodňoval pouze poukazem na subjektivní stránku daného trestného činu a na obecné úkoly policie při předcházení, odhalování, vyšetřování trestných činů a stíhání pachatelů; nezabýval se však specifiky nynějšího případu. Doplňující argumentace žalovaného přestupkovým jednáním žalobce neobstojí, neboť ani v tomto aspektu není soudu zřejmé, jak by mohly osobní údaje žalobce napomoci budoucí identifikaci za účelem předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti. Městský soud z obsahu spisového materiálu neshledal, že by v případě žalobce existovalo riziko, že žalobce bude v budoucnu páchat trestnou činnost, u které budou moci být využity uchovávané osobní údaje. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce nebyl v minulosti trestně stíhán, byl obviněn z méně závažné trestné činnosti, současně z obsahu správního spisu není zřejmé, zda trestné činy žalobce patří mezi trestné činy, u kterých pachatelé následně páchají takovou trestnou činnost, k jejímuž odhalení mohou napomoci v databázi uchovávané osobní údaje. 35 Městský soud v Praze obecně souhlasí s žalovaným, že postup podle ust. § 65 zákona o Policii slouží k legitimnímu cíli (tj. k předcházení, odhalování, vyšetřování trestných činů a stíhání pachatelů) a není a priori vyloučen ani u všech trestných činů hospodářských (srovnej již zmiňovaný rozsudek č.j. 4 As 168/2013–40). Na druhé straně je však přesvědčen, že žalovaný měl nejpozději v řízení před soudem vysvětlit ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu, proč se domnívá, že v tomto konkrétním případě postupoval přiměřeně, a proto se nedopustil vůči žalobci nezákonného zásahu. Městský soud pak žádné takové okolnosti, které zde byly při provádění identifikačních úkonů, případně které nastaly po jejich provedení a podpořily by odůvodněnost postupu žalovaného, neshledal. 36 Městský soud v Praze se dále zabýval zákonností uchovávání osobních údajů žalobce, a v této souvislosti musí konstatovat, že pokud jde o stanovení doby uchovávání osobních údajů, zákonná úprava je zcela nedostatečná. Ust. § 65 odst. 5 zákona o Policii zjednodušeně řečeno říká, že se osobní údaje zlikvidují, jakmile jich není potřeba k dalšímu plnění úkolů policie. Takové kritérium je však natolik obecné, že zcela přenáší posouzení přiměřenosti na vnitřní předpisy policie či aplikační praxi. Takový stav otevírá velmi široký prostor pro uvážení policie a pro případné nadužívání možnosti skladovat odebrané osobní údaje a libovůli policie. Lze totiž předpokládat, že v drtivé většině případů bude možné dovodit, že další uchovávání osobních údajů by mohlo policii v budoucnu pomoci při plnění jejích úkolů. Zákonná úprava také nereguluje, kdo má přístup k osobním údajům a za jakých okolností a pro jaké účely mohou být použity. Byť nejde o případ žalobce, tak z hlediska dostatečných záruk zákona proti svévoli nelze též pominout, že zákon žádným způsobem neupravuje situaci, kdy je biologický vzorek odebrán obviněnému, který následně není odsouzen. Jak bylo uvedeno výše, v rozsudku ve věci S. a Marper proti Spojenému království Evropský soud pro lidská práva jednoznačně konstatoval, že takový stav je v rozporu s principem presumpce neviny. V této souvislosti soud považuje za zarážející vyjádření žalovaného ze dne 2. 3. 2016, že zproštění obvinění zpravidla vede k rozhodnutí o likvidaci osobních údajů. 37 Kromě výše uvedeného soud není přesvědčen ani o účinnosti procesních prostředků pro osoby, jejichž osobní údaje jsou uchovávány. Podle ust. § 29 zákona o zpracování osobních údajů může sice dotčená osoba žádat o opravu, omezení zpracování nebo výmaz osobních údajů. V souladu s odstavcem 2 spravující orgán na žádost subjektu údajů provede výmaz osobních údajů vztahujících se k jeho osobě, pokud spravující orgán porušil zásady zpracování osobních údajů podle ust. § 25 nebo jiného právního předpisu nebo omezení zpracování některých kategorií osobních údajů, nebo pokud má spravující orgán povinnost tyto údaje vymazat. Účinnost této procesní možnosti je však velmi relativizována velmi vágní hmotněprávní zákonnou úpravou a neexistencí dostatečně konkrétních kritérií, na základě kterých by policie mohla o vymazání rozhodnout, a o které by se žádost žalobce mohla opřít. Pokud hmotněprávní pravidla neposkytují dostatečnou záruku proti svévoli, tak existující procesní ochrana nemůže zajistit dostatečně efektivní možnost jednotlivců účelně se shromažďování svých biologických vzorků bránit. Policie je totiž prakticky vždy schopna pokračující uchovávání údajů odůvodnit v mezích zákonné úpravy. 38 Městský soud tedy shrnuje, že existující zákonná úprava odebírání a uchovávání vzorků DNA, daktyloskopických otisků, a pořizování a uchovávání fotografií a popisu obviněných z trestných činů nepředstavuje dostatečné záruky proti libovůli, jak požaduje Úmluva a Listina. Výše uvedené nedostatky zákonné úpravy nemohou zhojit ani vnitřní předpisy policie, které podrobněji upravují, ve kterých případech mají být profily DNA a další osobní údaje obviněných pořizovány a jak dlouho mohou být osobní údaje skladovány. To již primárně z toho důvodu, že vnitřní předpis policie není veřejnosti dostupným právním předpisem. 39 Podle čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod totiž meze základních práv mohou být upraveny pouze zákonem. Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 6. 2013, sp.zn. Pl. ÚS 36/11, uvedl, že podzákonná úprava zásahů do ústavně chráněných práv nesmí sama vymezovat definiční znaky takových zásahů, které ze zákona nevyplývají. Vztahuje–li se toto omezení na sekundární normotvorbu orgánů moci výkonné, tím spíše se vztahuje na vnitřní právní předpisy policie. Pakliže tedy zákon nestanoví konkrétní kritéria odběru a skladování osobních údajů, nelze stanovení těchto kritérií, jakým je například typ trestné činnosti, jíž se měla dotčená osoba dopustit, svěřit předpisům nižší právní síly. Nelze se tedy spokojit s takovým stavem, kdy zákon pouze v nejobecnější možné míře hovoří o přiměřenosti postupu Policie, a konkrétní promítnutí tohoto principu do podmínek, za nichž lze zasahovat do základních práv jednotlivců, upravuje pouze vnitřní předpis policie. Obdobnou situaci shledal ESLP nepřípustnou ve věci Shimovolos proti Rusku, rozsudek ze dne 28. 11. 2011, č. 30194/09, § 69. 40 Shromažďování a uchovávání osobních údajů osob, u nichž se lze důvodně domnívat, že by mohly v budoucnu páchat trestnou činnost, je přiměřené pouze za dostatečně určitě stanovených podmínek, přičemž tyto podmínky musí zaručovat odběr vzorků pouze u takových trestných činů, u nichž je použití údajů relevantní, současně se musí jednat o trestné činy závažné, nakládání s osobními údaji musí být upraveno tak, aby bylo vyloučeno jejich zneužití a podrobně stanovena doba a podmínky likvidace údajů, aby byla vyloučena libovůle. 41 Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že žalovaný uchovává osobní údaje žalobce, tedy daktyloskopické otisky, fotografie a popis, na základě právní úpravy, která je z hlediska Úmluvy nedostatečná a neposkytuje žalobci dostatečnou ochranu. Totéž lze uvést o uchovávání profilu DNA žalobce, byť již byly vzorky zlikvidovány. Zákon ponechává přílišnou diskreci policii, která může údaje uchovávat tak dlouho, jak je to „nezbytné“ pro velmi široce definované účely (§ 65 odst. 5 zákona o Policii). Tím není spravedlivě nastavena rovnováha mezi právem žalobce na informační sebeurčení a obecným zájmem společnosti na předcházení, odhalování a vyšetřování trestné činnosti. Zásah do práva na informační sebeurčení tak byl v případě žalobce nepřiměřený. Došlo tak k porušení práva žalobce chráněného čl. 8 Úmluvy a čl. 12 odst. 3 Listiny. 42 Městský soud doplňuje, že nepřiměřenosti zásahu do práv žalobce dalším uchováváním osobních údajů svědčí také délka uchovávání. Žalobcův biologický materiál získaný bukálním stěrem byl v příslušné databázi uchováván dále než šest let, žalobcovy daktyloskopické otisky, fotografie a popis jsou uchovávány v příslušných databázích již cca šest a půl roku. To již soud považuje za dlouhou dobu, která není ve vztahu přiměřenosti k povaze výše popsané trestné činnosti, kterou žalobce v minulosti spáchal. 43 K argumentu žalovaného, že neumožněním žalobcem napadeného postupu by bylo bráněno policii v plnění úkolů daných zákonem, spočívajícím především v předcházení a odhalování trestné činnosti, lze uvést následující. Tak jako právo na informační sebeurčení není absolutním právem, nelze za absolutní považovat ani požadavek na plnění úkolů policie. Odhalování trestné činnosti není cíl, který světí veškeré prostředky. Ani při plnění tohoto jistě důležitého úkolu nemůže policie nadměrně zasahovat do práv osob. Městský soud nezpochybňuje, že v databázích uchovávané osobní údaje mohou v některých případech přispět k odhalení pachatele trestného činu. To však za cenu, že policie uchovává osobní údaje tisíců jiných osob, které k naplnění svých cílů nepotřebuje. U těchto tisíců osob přitom dochází k závažnému zásahu do jejich soukromí, pokud jsou po blíže neohraničenou dobu v policejních databázích uchovávány jejich citlivé údaje, respektive zvláštní kategorie osobních údajů v terminologii GDPR (čl. 9 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů)). Úkolem soudu, potažmo i samotné policie, je najít spravedlivou rovnováhu mezi těmito soupeřícími zájmy, aniž by bylo absolutizováno základní právo, či naopak veřejný zájem. V. Závěr 44 Z výše uvedených důvodů tedy městský soud žalobě vyhověl, neboť shledal, že pořízení a uchovávání osobních údajů žalobce – daktyloskopických otisků, fotografií, popisu a profilu DNA v databázích policie bez řádného odůvodnění je v rozporu s právem žalobce na informační sebeurčení a tedy nezákonné. Výrokem č. I soud určil, že samotné odebrání těchto údajů bylo nezákonné. Výrokem č. II a III soud deklaroval nezákonnost uchovávání osobních údajů žalobce. Uchování osobních údajů je trvajícím zásahem, proto soud podle § 87 odst. 2 s. ř. s. žalovanému přikázal dosud uchovávané osobní údaje žalobce zlikvidovat. K tomu žalovanému poskytl lhůtu třiceti dnů od právní moci rozsudku, která je dle soudu dostatečná pro provedení nezbytných administrativních úkonů (výrok č. IV). 45 O nákladech řízení soud rozhodl výrokem č. V dle ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V řízení měl plný úspěch žalobce, a proto soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 14.342 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Výše nákladů řízení o žalobě sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000 Kč a z nákladů na zastoupení advokátem, které představují tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, účast na ústním jednání před soudem) po 3.100 Kč za úkon dle ust. 11 odst. 1 písm. a), d) a g) na základě ust. § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s ust. § 7 bod 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů. Dále k nákladům za zastoupení patří i tři režijní paušály po 300 Kč (ust. § 13 odst. 3 advokátního tarifu). Jelikož zástupce žalobce doložil, že je plátcem DPH, zvyšují se náklady řízení za zastoupení ve smyslu ust. § 57 odst. 2 s.ř.s. o 21 %, tj. o 2.142 Kč.