6 A 9/2021– 58

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: X, nar. X, státní příslušnost X, bytem X, zastoupen Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra – Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2021, č.j. MV–175300–3/SO–2020, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra – Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 6. 1. 2021, č.j. MV–175300–3/SO–2020, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11.228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoro rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Marka Sedláka, advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2021, č.j. MV–175300–3/SO–2020 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 1. 10. 2020, č.j. OAM–39885–43/ZM–2019 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla podle ustanovení § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s ustanovením § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost žalobce o vydání zaměstnanecké karty, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.

2. Žalobce v podané žalobě předně namítal, že mu bylo znemožněno využít své právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“), neboť mu nebyly poskytnuty ani ty nejzákladnější údaje k tomu potřebné. Podle žalobce nebyla zajištěna rovnováha mezi zájmem na zajištění spravedlivého procesu a zájmem na utajení informací potřebných k ochraně veřejného zájmu. Žalobce také namítal, že mu nebyla sdělena existence nově opatřeného podkladu v odvolacím řízení, k němuž neměl ani možnost se vyjádřit či navrhovat další důkazy. Žalobce vznesl pochybnosti nad věrohodností a zákonností způsobu pořízení utajovaných informací Národní centrálou proti organizovanému zločinu (dále jen „NCOZ“), neboť ve správním spise žalovaného není žádná zmínka o nově pořízené utajované informaci ani o tom, jak byla pořízena. Rovněž není zřejmé, jakou podobu má podklad s utajovanými informacemi mít, či jak správní orgány tyto podklady s utajovanými informacemi pořídily. S ohledem na nesdělení potřebných okolností pořízení těchto podkladů žalobce pochyboval o zákonnosti postupu správních orgánů a použitelnosti podkladů pro vydání rozhodnutí. Žalobce podotkl, že v rozporu s ustanovením § 15 a § 17 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) nebyl ve správním spise zachycen postup při zajišťování podkladů obsahujících údajně utajované informace.

3. Žalobce dále namítal, že není rozhodováno ve stejných či podobných případech shodně či tak, aby nevznikaly nedůvodné rozdíly, což je dovozováno ze zkušeností zástupce žalobce či znalosti činnosti jiných advokátů. Žalobce uvedl, že předmětné utajované informace nebrání ve vyhovění žádostem občanů X o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty, avšak dle správního orgánu brání v samotném vydání zaměstnanecké karty, což označil žalobce za nelogické.

4. Žalobce rovněž namítal, že napadené i prvostupňové rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nebylo zřejmé, jak by bližší specifikace správními orgány tvrzeného spojení žalobce s organizovaným zločinem mohla ohrozit utajované informace. Dále žalobce zmínil, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by pobyt žalobce byl neslučitelný se zájmy ČR, čili nebyl splněn požadavek dovozený judikaturou. Žalobce spatřoval nepřezkoumatelnost také v tom, že součástí správního spisu je část výroční zprávy BIS za rok 2018 a dva články V. B., což dle žalobce nijak nesouvisí s jeho žádostí o zaměstnaneckou kartu. Žalobce dále postrádal v prvostupňovém i napadeném rozhodnutí úvahy, jimiž se správní orgány při hodnocení zmiňovaných podkladů řídily, a jaký konkrétní význam tyto podklady měly pro závěr, že pobyt žalobce na území ČR není v jejím zájmu.

5. Žalobce dále zpochybnil odkazy správních orgánů v předmětných rozhodnutích, s tím, že podkladem pro rozhodnutí ve věci žalobce bylo také usnesení vlády č. 474 ze dne 18. 7. 2018 (dále též „usnesení č. 474“), které dle žalobce nemá žádnou kompetenci zasahovat do individuálního správního řízení. Žalobce upozorňoval také na skutečnost, že usnesení č. 474 v bodě II. akceptovalo návrh opatření vycházející z materiálu č.j. V202/2018, kterým však vláda překročila své pravomoci, přesto však došlo k zakomponování do usnesení č.

474. Podle žalobce nemá vláda kompetence vyjadřovat zájem na regulaci určitého typu oprávnění k pobytu a následně jej zapracovávat do dokumentů, které pak správní orgány přijímají jako závazné pro rozhodování. Žalobce rovněž zmínil, že žalovaný retroaktivně aplikoval na žádost žalobce o zaměstnaneckou kartu nařízení vlády č. 220/2019 Sb., o maximálním počtu žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat na zastupitelském úřadu (dále jen „nařízení vlády č. 220/2019 Sb.“), což shledal nezákonným.

6. Žalobce dále označil za nepřezkoumatelné také materiální důvody utajování obsahu podkladů pro rozhodnutí ve věci. Žalobce nesouhlasil s tím, že mu nebyl sdělen materiální důvod utajení, a uvedl, že za takové situace mohou správní orgány bez zákonných důvodů označovat podklady pro rozhodnutí za utajované. Žalobce namítal, že v odůvodnění prvostupňového i napadeného rozhodnutí postrádá úvahy o tom, zda informace formálně označené jako utajované skutečně splňují definici utajované informace ve smyslu ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnosti způsobilosti (dále jen „zákon o ochraně utajovaných informací“), a tudíž zda nedochází k bezdůvodnému postupu podle ustanovení § 169m zákona o pobytu cizinců. Dále namítal, že mu není známo, zda předmětné utajované informace jsou zaznamenány v seznamu utajovaných informací.

7. Žalobce uvedl, že v důsledku rozhodování na základě utajovaných informací, k nimž mu byl odepřen přístup, došlo sice k zákonnému omezení práva na spravedlivý proces, avšak takové omezení musí být učiněno v co nejmenší míře, přičemž splnění těchto požadavků musí být v rozhodnutí přezkoumatelně popsáno a odůvodněno. K podpoře své argumentace stran porušení práva na spravedlivý proces žalobce poukázal na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 10. 2020, X a X proti Rumunsku, stížnost č. 80982/12, a na dále rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 4. 6. 2013, ZZ, ve věci C–300/11.

8. Žalovaný v písemném vyjádření k podané žalobě navrhoval její zamítnutí. Uvedl, že odepření přístupu žalobci k utajovaným informacím není v rozporu s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, neboť garantem ochrany práv účastníka řízení je v takovém případě nezávislý soud, který zajistí nezneužití utajovaných informací správními orgány. Uvedl, že utajovaná informace V80/2020–SO byla žalovaným vedena mimo spis, nestala se tedy jeho součástí. K charakteru a povaze nově doplněné informace, a v té souvislosti k její přezkoumatelnosti, žalovaný konstatoval, že podle ustanovení § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců má být v odůvodnění rozhodnutí, jehož podkladem jsou utajované informace, pouze identifikována utajovaná informace a stupeň jejího utajení. Žalovaný uvedl, že správní orgány nemají povinnost popsat, jakým způsobem byla utajovaná informace získána či jakou má povahu nebo zakládat do správního spisu listiny, z nichž by bylo zřejmé, jakým způsobem byly předmětné utajované informace získány. Žalovaný rovněž setrvale zastává názor, že žalobci nebylo možné umožnit v rámci odvolacího řízení řádné uplatnění práva na vyjádření se k podkladům rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, když byla opatřeným novým podkladem pro vydání rozhodnutí utajovaná informace.

9. K námitce porušení zásady legitimního očekávání žalovaný uvedl, že žalobce nekonkretizoval případy, v nichž dle žalobce mělo být na základě shodných skutkových okolností rozhodnuto odlišně. Žalovaný dále podotkl, že nelze srovnávat postavení účastníků řízení, kteří jsou prvožadateli, s postavením žadatelů, kteří se na území České republiky již nacházejí a žádají o prodloužení platnosti stávajícího pobytového oprávnění. Žalovaný zdůraznil, že v těchto dvou odlišných případech nemůže být již z povahy věci rozhodováno na základě shodných skutkových a zejména právních skutečností.

10. Žalovaný dále uvedl, že v rámci odvolacího ani prvostupňového řízení nemohly být uváděny žádné doprovodné informace k utajovaným informacím, neboť by tím mohl být ohrožen účel jejich utajení. K námitce nepřezkoumatelnosti žalovaný uvedl, že je napadené rozhodnutí plně přezkoumatelné, dostatečně věrohodné a individualizované, nicméně s ohledem na podklady spočívající v utajovaných informacích, byly možnosti konkretizace těchto podkladů značně omezené. Také k podkladům spočívajícím ve výňatku z výroční zprávy BIS či zpráv z tisku žalovaný konstatoval, že se k nim nemůže blíže vyjádřit, neboť by ohrozil účel jejich utajení. K námitce týkající se usnesení vlády č. 474 uvedl, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by se správní orgán I. stupně považoval být tímto usnesením vázán. Dále uvedl, že toto usnesení vyjadřuje zájem České republiky na zavedení určitého typu regulace ve vztahu k vydávání určitého typu oprávnění k pobytu, a tedy i omezení přístupu cizinců k těmto oprávněním , s ohledem na skutečnosti uvedené v utajované informaci zpracované správním orgánem I. stupně pod č.j. V211–36/2017–OAM. Uvedený zájem byl s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu s účinností od 31. 7. 2019 vtělen do ustanovení § 181b zákona o pobytu cizinců ve formě zmocňovacího ustanovení k vydání nařízení vlády, v němž je stanoven maximální počet žádostí, které lze podat v rámci období 1 roku rozvrženého rovnoměrně na jednotlivé kalendářní měsíce na příslušném zastupitelském úřadu pro určitá pobytová oprávnění. V nastavení těchto kvót jsou zohledněna bezpečnostní rizika spojená s imigrací z daného regionu, vztahující se zejména k přílivu nekvalifikovaných pracovníků na území České republiky. Dále zdůraznil, že žádost žalobce byla zamítnuta na základě negativních poznatků z utajovaných informací, které jsou vedeny mimo spis, nikoliv z důvodu (údajné) retroaktivní aplikace nařízení vlády č. 220/2019 Sb.

11. Žalovaný dále reagoval na výhrady k vyznačení stupně utajení, přičemž uvedl, že správní orgány nijak neodpovídají za určení stupně utajení u utajovaných informací. Správní orgán I. stupně nebyl oprávněn se zabývat tím, zda byly předmětné utajované informace utajeny v souladu se zákonem o utajovaných informacích. K námitkám žalobce spočívajícím v porušení práva na spravedlivý proces s odkazem na analogii mezi čl. 1 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Protokol“) a čl. 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU ze dne 13. 12. 2011, o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a o společném souboru práv pracovníků ze třetích zemí oprávněně pobývajících v některém členském státě (dále jen „směrnice 2011/98/EU“) žalovaný uvedl, že vzájemný vztah mezi těmito dvěma články nelze dovodit. Žalovaný závěrem konstatoval, že právní řád České republiky nezakotvuje právo cizince na pobyt na území České republiky.

12. Žalobce podal k vyjádření žalovaného repliku, ve které nejprve navrhl provedení všech písemností obsahujících utajované informace jako důkazů za účelem ověření, zda tyto podklady splňují materiální podmínky utajení, jsou utajovány v souladu se zákonem, dále zda byly opatřeny v souladu se zákonem, zda je jejich obsah relevantní pro rozhodnutí o žádosti o zaměstnaneckou kartu a k hodnocení z dalších hledisek. Žalobce požadoval, aby bylo umožněno jeho zástupci nahlédnout do písemností obsahujících utajované informace.

13. Žalobce dále v replice uvedl, že se soud nemůže stát garantem ochrany jeho práv, pokud v maximální možné míře nebude zástupci žalobce umožněno seznámit se s utajovanými informacemi a zaujmout k nim písemné stanovisko. Dle žalobce má soud v zájmu zachování ústavních práv žalobce v pochybnosti o zpřístupnění vždy rozhodnout ve prospěch zpřístupnění. Žalobce rozporoval také skutečnost, že žalovaný se musel domáhat utajované informace písemně, přesto však není tato písemná komunikace s NCOZ písemně zachycena a založena do správního spisu, což je v rozporu se zákonem.

14. K argumentaci žalovaného ve vyjádření, že žalobce nespecifikoval žádné konkrétní případy, v nichž bylo rozhodnuto opačně oproti nyní projednávané věci, žalobce sdělil, že konkrétní případy musí být žalovanému známy z jeho úřední činnosti. Žalobce dále podotkl, že žalovaný nijak nereagoval na poznámky, že zjevně neexistují žádné poznatky o tom, že by pobyt žalobce byl neslučitelný se zájmy ČR. Dle žalobce byly správními orgány nedostatečně hodnoceny podklady, které neobsahovaly utajované informace, a nebyly uvedeny úvahy, jimiž se při hodnocení těchto podkladů správní orgány řídily. Žalobce dále polemizoval s usnesením vlády č.

474. Nakonec žalobce nesouhlasil se závěry žalovaného ve vyjádření, který odmítl přiléhavost některé judikatury, na kterou odkazoval žalobce v žalobě, neboť je přesvědčen o její aplikovatelnosti.

15. Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti:

16. Žalobce podal dne 25. 6. 2019 prostřednictvím Velvyslanectví České republiky v Hanoji žádost o vydání zaměstnanecké karty podle ustanovení § 42g odst. 2 zákona o pobytu cizinců.

17. Správní orgán I. stupně v rámci své činnosti zpracoval materiál nazvaný „Imigrace do České republiky z X – shrnutí situace a bezpečnostních rizik“ č.j. V211–36/2017–OAM, které je veden v režimu stupně utajení „VYHRAZENÉ“. Zdrojem pro zpracování tohoto materiálu se stala informace poskytnutá NCOZ, která je vedena pod č.j. V211–21/2017–OAM. Uvedený materiál se pak stal rovněž podkladem pro usnesení vlády č.

474. Následně byly ze strany NCOZ správnímu orgánu I. stupně postoupeny další dvě utajované informace, které jsou vedeny v režimu stupně utajení „DŮVĚRNĚ“, a to pod č.j. D153/2019–OAM a č.j. D154/2019–OAM.

18. Rozhodnutím ze dne 2. 9. 2019, č.j. OAM–39885–9/ZM–2019, byla žádost žalobce o vydání zaměstnanecké karty zamítnuta podle ustanovení § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s ustanovením § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. K odvolání žalobce bylo toto rozhodnutí zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 12. 2019, č.j. MV–148780–4/SO–2019, a věc byla vrácena správnímu orgánu I. stupně k novému projednání s tím, že má být rozhodnuto na základě aktuálního skutkového stavu, má být zjištěn stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a zároveň zajištěna procesní práva žalobce.

19. V rámci nového projednání věci správní orgán I. stupně obdržel další utajovanou informaci zpracovanou NCOZ, která je vedena v režimu utajení „DŮVĚRNÉ“, pod č.j. D181/2019–OAM.

20. Rozhodnutím ze dne 19. 5. 2020, č.j. OAM–39885–30/ZM–2019, správní orgán I. stupně žádost žalobce opětovně ze stejných důvodů zamítl. K odvolání žalobce bylo i toto rozhodnutí zrušeno, a to rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 8. 2020, č.j. MV–105939–3/SO–2020, a to z obdobných důvodů jako rozhodnutí předchozí.

21. Správní orgán I. stupně následně zpracoval v režimu stupně utajení „VYHRAZENÉ“ informaci pod č.j. V89/2020–OAM, v níž konkretizoval zjištěné skutečnosti uvedené v utajovaných informací, které byly podkladem pro předchozí rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Současně doplnil spisový materiál o výňatek z výroční zprávy BIS za rok 2018 týkající se terorismu a organizovaného zločinu a články stažené z internetu týkající se registrace v systému Visapoint a prostřednictvím telefonické liny k podání žádosti o pobytové oprávnění na Velvyslanectví ČR v Hanoji a trestního řízení, které je v souvislosti s těmito registracemi vedeno.

22. Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 1. 10. 2020, č.j. OAM–39885–43/ZM–2019, byla žádost žalobce o vydání zaměstnanecké karty zamítnuta podle ustanovení § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s ustanovením § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců.

23. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, ve kterém uváděl obdobné námitky a argumenty jako v podané žalobě.

24. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 6. 1. 2021, č.j. MV–175300–3/SO–2020, bylo odvolání žalobce zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno.

25. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný k přezkoumatelnosti utajovaných informací odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011, č.j. 7 As 31/2011 a ze dne 30. 1. 2014, č.j. 4 As 108/2013–69. Uvedl, že v rámci odvolacího řízení nahlédl do všech písemností obsahujících utajované informace, přičemž po jejich posouzení dospěl k závěru, že s ohledem na požadavek judikatury k otázce zhodnocení věrohodnosti a přesvědčivosti utajovaných informací a jejich relevanci k vedenému řízení, je žádoucí jejich doplnění ze strany NCOZ. Na základě tohoto požadavku pak obdržel utajovanou informaci, která je vedena pod sp.zn. V80/2020–SO; tato je zpřesněním a doplněním všech vyhotovených utajovaných informací pořízených v průběhu správního řízení. Dále uvedl, že Vláda ČR přijetím usnesení č. 474 vyjádřila zájem ČR na zavedení určitého typu regulace ve vztahu k vydávání určitého typu oprávnění k pobytu, a tedy i omezení přístupu cizinců ke správnímu orgánu právě s ohledem na skutečnosti uvedené v utajované informaci vedené pod č. j. V211–36/2017–OAM. Uvedený zájem byl s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu s účinností od 31. 7. 2019 vtělen do ustanovení § 181b zákona o pobytu cizinců ve formě zmocňovacího ustanovení k vydání nařízení vlády, v němž je stanoven maximální počet žádostí, které lze podat v rámci období 1 roku rozvrženého rovnoměrně na jednotlivé kalendářní měsíce na příslušném zastupitelském úřadu pro určitá pobytová oprávnění (nařízení vlády č. 220/2019 Sb.). Právě v nastavení kvót jsou zohledněna bezpečnostní rizika spojená s imigrací z daného regionu vztahující se zejména k přílivu nekvalifikovaných pracovníků na území České republiky. Žádost žalobce byla podána před zavedením systému kvót, ale vůle vlády omezit počet určitých pobytových oprávnění vyjádřená jejich prostřednictvím je i pro jeho případ relevantní.

26. Dále žalovaný uvedl, že s ohledem na hrozbu spočívající v bezpečnostních rizicích, jež jsou důsledkem organizovaného zločinu, nebyl shledán pobyt žalobce v zájmu ČR. Bezpečnostní rizika jsou ve vztahu k žalobci vymezena v utajovaných informacích, a to zejména v utajované informaci vedené pod č.j. V89/2020–OAM a utajované informaci vedené pod č.j. V80/2020–OAM, které blíže konkretizují předchozí utajované informace ve vztahu k jednotlivým konkrétním případům, obsahují údaje o způsobu činnosti organizované zločinecké skupiny, která je v rozporu se zájmy České republiky, a vztah žalobce k ní, opírají se o konkrétní zdroje a v souhrnu a vzájemné souvislosti s ostatními utajovanými informacemi tak naplňují požadavky kladené na jejich obsah zákonem, judikaturou a rovněž povahou věci.

27. Dále žalovaný uvedl, že převažující veřejný zájem na omezení organizovaného zločinu, včetně jeho následků dopadajících nejen do sféry jednotlivce, ale i celé společnosti, představuje v souladu s čl. 8 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod výjimku ze zásahu do soukromého a rodinného života žalobce na území ČR. S odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2004, sp.zn. III.ÚS 260/04 uvedl, že právní řád ČR nezakotvuje právo cizince na pobyt na území ČR.

28. Žalovaný v odůvodnění dále uvedl, že z povahy věci vyplývá, že není možné, aby se žalobce seznámil s utajovanými informacemi; byl mu v podobě záznamu ve spisu alespoň v obecné rovině sdělen obsah utajovaných informací, resp. to, co z něj vyplývá. Rovněž uvedl, že možnosti konkretizace těchto podkladů jsou omezené. Konstatoval také, že správní orgán nemá povinnost popsat, jakým způsobem byla informace získána, ani jakou má povahu; ze zákona pak rovněž nevyplývá, že by bylo povinností správního orgánu učinit součástí spisu listiny, z nichž by bylo zřejmé, jakým způsobem předmětné informace získal. Dále se zabýval usnesení vlády č. 474 a zákonem o ochraně utajovaných informací.

29. Podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. může soud rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří–li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.

30. Účastníci řízení s projednáním věci bez jednání souhlasili. Soud tedy postupoval podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. a rozhodl o věci samé bez jednání.

31. Městský soud v Praze na základě žaloby, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), přezkoumal napadená rozhodnutí, včetně řízení, která jejich vydání předcházela. Při přezkoumání rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně.

32. Podle ustanovení § 46 odst. 6 písm. a) zákona o pobytu cizinců: „Pro zaměstnaneckou kartu platí obdobně odstavec 1 věta druhá a § 55 odst. 1, § 58 odst. 3 a § 62 odst. 1 vztahující se na dlouhodobé vízum. Ministerstvo zaměstnaneckou kartu nevydá z důvodů uvedených v § 56, s výjimkou důvodu uvedeného v § 56 odst. 1 písm. f).“

33. Podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) téhož zákona: „Dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území.“

34. Soud úvodem považuje za nutné uvést, že při posouzení věci vycházel zejména z recentní judikatury Nejvyššího správního soudu, to rozsudků ze dne 7. 2. 2022, č.j. 10 Azs 438/2021–47, a ze dne 27. 4. 2022, č.j. 7 Azs 209/2021–33, které se rovněž zabývaly otázkou, jak mají správní orgány zacházet s utajovanými informacemi, které jsou podkladem pro jejich rozhodování v cizineckých věcech, zde stejně jako v nyní projednávané věci v řízení o žádosti o vydání zaměstnanecké karty podle ustanovení § 42g zákona o pobytu cizinců. V tehdejších věcech žalobci, vietnamští státní příslušníci, kteří byli zastoupeni stejným právním zástupcem jako žalobce ve věci nyní projednávané, uplatnili prakticky totožné žalobní námitky jako nynější žalobce.

35. Jádrem sporu je především výklad ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, tj. právo účastníka řízení na přístup k utajované informaci a na sdělení, jaké skutečnosti z utajovaných podkladů vyplývají, povinnost utajované informace individualizovat ve vztahu k účastníkovi a podoba odůvodnění takového rozhodnutí, včetně otázky ústavnosti ustanovení § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud v odkazovaných rozsudcích dospěl za prakticky totožné skutkové situace k závěru, že: i) správní orgány porušily procesní práva žalobce dle ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu; ii) skutková podstata věci, z níž správní orgány vycházely, nemá dostatečnou oporu ve spisech a iii) ani obsah odůvodnění obou správních rozhodnutí nepromítá v minimální míře důvody, pro které byla žádost zamítnuta. V nyní projednávané věci soud dospěl k závěru, že i zde jsou dány některé z těchto důvodů pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí.

36. Podle ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu: „Nestanoví–li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal. V případě, že podkladem rozhodnutí jsou písemnosti a záznamy, které jsou za podmínek v § 17 odst. 3 uchovávány odděleně mimo spis, může se účastník, o jehož právním nároku se v řízení rozhoduje, s těmito podklady seznámit pouze v podobě, která nezmaří účel jejich utajení; není–li to možné, sdělí se takovému účastníkovi alespoň v obecné rovině, jaké skutečnosti z těchto podkladů vyplývají. Správní orgán si předtím, než účastníkovi umožní seznámit se s podklady podle předchozí věty, vyžádá vyjádření orgánu, který tyto podklady poskytl. Nerozhoduje–li se v řízení o právním nároku účastníka, není takový účastník oprávněn seznámit se s podklady rozhodnutí, které jsou za podmínek v § 17 odst. 3 uchovávány odděleně mimo spis.“

37. Podle ustanovení § 17 odst. 3 téhož zákona: „Z důvodu ochrany utajovaných informací a z důvodu ochrany jiných informací, na něž se vztahuje zákonem uložená nebo uznaná povinnost mlčenlivosti, se v případech stanovených zákonem část písemností nebo záznamů uchovává odděleně mimo spis. Odděleně mimo spis se uchovávají písemnosti nebo záznamy obsahující utajované informace, které byly správnímu orgánu poskytnuty Policií České republiky nebo zpravodajskými službami. Na písemnosti nebo záznamy uchovávané odděleně mimo spis se ustanovení tohoto nebo jiného zákona o nahlížení do spisu nepoužijí.“

38. Dále analyzované ustanovení § 169m zákona o pobytu cizinců sice představuje dílčí zvláštní úpravu oproti obecné úpravě správního řádu (mimo jiné specifika odůvodňování rozhodnutí, založeného na utajovaných informacích v cizineckých věcech), nevylučuje však použitelnost ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu. Právě tohoto ustanovení se žalobce dovolával a tvrdil, že měl být alespoň v minimální podobě seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí – utajovanými informacemi. Žalobce rovněž vyslovil kritiku toho, že mu správní orgány nesdělily vůbec nic, resp. že se omezily v podstatě jen na parafrázi zákonného textu. V této souvislosti pak dále namítal, že mu nebyla známa ani existence nového podkladu opatřeného v odvolacím řízení.

39. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku č.j. 10 Azs 438/2021–47, ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu rozlišuje mezi těmi účastníky, o jejichž právním nároku se v řízení rozhoduje, a účastníky jinými (tedy takovými, o jejichž právním nároku se v řízení nerozhoduje). Prvně uvedení účastníci s „právním nárokem“ mají procesní právo seznámit se s utajovanými podklady, je–li to možné, pouze v podobě, která nezmaří účel jejich utajení. Naproti tomu účastníci jiní, „bez právního nároku“ na výsledek řízení, procesní právo seznámit se s utajovanými podklady rozhodnutí nemají. Správní řád přitom v ustanovení § 36 ani jinde neříká, co se vlastně rozumí rozhodováním o „právním nároku“. K tomu je třeba předně uvést, že zákony spíše jen výjimečně prohlásí, že na určité rozhodnutí má účastník řízení – za splnění zákonných podmínek – právní nárok, anebo naopak že právní nárok nemá [např. nárok je na udělení řidičského oprávnění nebo na jeho rozšíření dle ustanovení § 92 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákona o silničním provozu), naopak není nárok na udělení státního občanství – ustanovení § 12 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů]. Pokud tedy zvláštní zákon výslovně neřekne, zda na určité rozhodnutí je, či není právní nárok, je třeba zvážit povahu sporného subjektivního práva. Rozhodováním o právním nároku je nutno rozumět takovou úpravu, kdy správní orgán musí vydat pozitivní rozhodnutí za podmínky, že žadatel splní všechny zákonem stanovené podmínky. Naproti tomu rozhodováním o „právním nároku“ typicky není, je–li vydání kýženého rozhodnutí v řízení o žádosti podmíněno správním uvážením správního orgánu nebo je „nárokovost“ výsledku řízení právním řádem jinak relativizována (pro podobný závěr viz rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2021, č.j. 108A 3/2021–59; srov. k tomu v literatuře VEDRAL, Josef. K posledním novelám správního řádu. Správní právo, č. 5/2019, sv. 52, s. 261–293, text na s. 269–270).

40. Podle závěru obsaženého v bodě 17 rozsudku č.j. 10 Azs 438/2021–47, v případě řízení o žádosti o vydání zaměstnanecké karty podle ustanovení § 42g zákona o pobytu cizinců, nejde o rozhodování o „právním nároku“ cizince. Zaměstnanecká karta je zvláštním typem pobytového oprávnění relativně komplexně upraveným v ustanovení § 42g zákona o pobytu cizinců. Systematika zákona naznačuje, že jde o zvláštní typ pobytu na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu. Nenárokovost výsledku tohoto řízení (tj. ne/vydání zaměstnanecké karty) plyne ze systematiky zákona o pobytu cizinců a především z ústavního principu svrchovanosti státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Projevem tohoto principu je i možnost regulovat migraci a rozhodování státu o tom, kteří cizinci mohou vstupovat na jeho území. Lze totiž připomenout, že žádostí o vydání zaměstnanecké karty usiluje cizinec v zahraničí o vydání pobytového titulu (srov. podobně např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019, č.j. 1 Azs 2/2019–54, nebo ze dne 16. 5. 2019, č.j. 9 Azs 74/2019–31). To je v plném souladu s judikaturou, dle níž sice cizinec nemá právní nárok na vstup do České republiky, ovšem má právo na spravedlivý proces při vyřizování žádosti o takový vstup (rozsudek ve věci sp. zn. 1 Azs 2/2019)). Rozhodování o takovýchto žádostech musí být prosto svévole, systém projednávání žádostí má být založen na předchozím stanovení férových a rozumně splnitelných pravidel podávání žádostí a průběžném prověřování, že tato pravidla jsou v praxi také dodržována (rozsudek rozšířeného senátu ze dne 30. 5. 2017, č.j. 10 Azs 153/2016–52). Na uvedeném nic nemění ani směrnice 2011/98/EU, která stanoví pravidla jednotného postupu pro vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí. Cílem směrnice 2011/98/EU je totiž stanovit procesní pravidla pro postup posuzování žádostí o jednotné povolení, vytvořit mechanismus sice transparentní a spravedlivý, aby dotyčným osobám nabízel odpovídající právní jistotu, současně se však směrnice nijak nedotýká pravomoci členských států regulovat přijímání státních příslušníků třetích zemí, včetně objemu vstupů státních příslušníků třetích zemí přicházejících za účelem výkonu zaměstnání (body 5 a 6 preambule směrnice). Srov. k tomu též čl. 8 odst. 3 směrnice, který připouští nepřípustnost žádosti z důvodu stanovení objemu vstupů přijímaných státních příslušníků třetích zemí přicházejících za účelem výkonu zaměstnání, proto žádost nemusí být z tohoto důvodu zpracována. Procesní záruky v čl. 8 směrnice pak vytvářejí toliko rámec pro ochranu spravedlivého procesu, ochranu proti možné svévoli správních orgánů.

41. Jelikož tedy žalobce neměl nárok na pozitivní rozhodnutí, tj. na vydání zaměstnanecké karty, tak neměl dle soudu procesní právo seznámit se s utajovanými informacemi (poklady), a to ani v té (omezené) podobě, které nezmaří účel jejich utajení. V tomto ohledu dává soud ve shodě s Nejvyšším správním soudem za pravdu žalovanému.

42. Jak však uvedl Nejvyšší správní soud dále v odkazovaných rozsudcích, tak z tohoto závěru nicméně neplyne, že cizinec nemá alespoň v obecné rovině právo na sdělení, jaké skutečnosti z utajovaných podkladů vyplývají. Poslední věta ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu totiž jen říká, že nerozhoduje–li se v řízení o právním nároku účastníka, není takový účastník oprávněn seznámit se s podklady rozhodnutí. Poslední věta se však nijak nedotýká práva účastníka na to, aby mu správní orgán sdělil alespoň v obecné rovině, jaké skutečnosti z těchto podkladů vyplývají (shodně viz shora označenou odbornou literaturu od Josefa Vedrala, s. 269 a násl.). Nejvyšší správní soud zdůraznil, že povinnost správního orgánu dle ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu míří na sdělení nějakých „skutečností“, byť v obecné rovině, nikoli jen na sdělení předběžného právního hodnocení. Povinnost správního orgánu sdělit alespoň v obecné rovině, jaké skutečnosti (tj. skutkové okolnosti na rozdíl od hodnocení právních otázek) z utajovaných podkladů vyplývají, má svůj základ též v požadavcích práva EU. Článek 47 první pododstavec Listiny základních práv EU stanoví, že každý, jehož práva a svobody zaručené právem Unie byly porušeny, má za podmínek stanovených uvedeným článkem právo na účinné prostředky nápravy před soudem. Právě k zaručení dodržování tohoto základního práva v rámci Unie ukládá čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec Smlouvy EU členským státům povinnost stanovit prostředky nezbytné k zajištění účinné právní ochrany v oblastech pokrytých právem Unie. Právo EU konkrétně vyžaduje, aby cizinec byl seznámen alespoň s podstatou důvodů (angl. „the essence of the grounds“, franc. „la substance des motifs“), na jejichž základě stát vůči cizinci provedl nějaké opatření, jako je např. ukončení pobytového titulu nebo odepření vstupu (rozsudek velkého senátu SDEU ze dne 4. 6. 2013, C–300/11, ZZ, EU:C:2013:363). Soudní dvůr zdůraznil právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu článku 47 Listiny základních práv EU, a to včetně zásady kontradiktornosti. Soudní dvůr uznává, že v určitých případech může poskytnutí utajených důkazů „přímo a konkrétně ohrozit bezpečnost státu, jelikož může mj. ohrozit život, zdraví či svobodu osob či odhalit metody vyšetřování vnitrostátních bezpečnostních orgánů, a vážně tak narušit plnění budoucích úkolů těchto orgánů, resp. jim v tom zabránit“ (ZZ, C–300/11, bod 66). Vnitrostátní soud pak musí zvážit, zda a v jakém rozsahu může omezení práva cizince na obhajobu plynoucí zejména z toho, že nebyl přesně a úplně informován o důkazech a důvodech, z nichž vychází sporné rozhodnutí, ovlivnit důkazní hodnotu důvěrných důkazů (tamtéž, bod 67). Vnitrostátní soud však musí v každém případě zajistit, aby dotčená osoba byla informována o „podstatě důvodů“, které jsou základem pro sporné rozhodnutí, „způsobem, který náležitě zohlední nutnost zachování důvěrnosti důkazů“ (tamtéž, bod 68).

43. Optikou uvedeného nahlížel Nejvyšší správní soudu v rozsudku č.j. 10 Azs 438/2021–47 na konkrétní situaci tehdejšího stěžovatele v jím posuzované věci (pozn. soudu: která je naprosto totožná se situací nynějšího žalobce v nyní posuzované věci), ve které Ministerstvo vnitra stěžovateli (v rámci dodržení povinností vyplývajících z ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu) sdělilo, že z utajovaných písemností vyplývá, že jeho pobyt „za účelem výkonu zaměstnání na území České republiky není v jejím zájmu, a to vzhledem ke skutečnostem a rizikům popsaným v těchto podkladech“. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku dovodil, že: „Ministerstvo jen reprodukovalo text § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců (jedním z důvodů pro zamítnutí žádosti je též to, že pobyt cizince na území není v zájmu České republiky). Tím však ministerstvo nesplnilo povinnost dle § 36 odst. 3 správního řádu, neboť stěžovateli v podstatě jen naznačilo právní hodnocení jeho případu, ovšem ani v nejmenším neuvedlo, jaké ’skutečnosti’ vyplývají z utajovaných podkladů. NSS zdůrazňuje, že samozřejmě postačilo sdělení v obecné rovině, nebylo třeba stěžovateli předestřít veškeré skutečnosti a důkazy, které plynou z utajené části spisu. Stěžovatel však měl právo na sdělení alespoň ’podstaty důvodů’, jinak neměl šanci efektivně se bránit proti rozhodnutí ministerstva. Je nepřijatelné, aby se stěžovatel či jeho advokát tyto důvody náhodně dozvídal v souvisejících soudních řízeních o žalobách jiných vietnamských občanů (viz např. stěžovatelem citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2021, čj. 43 A 13/2021 – 63, bod 73). Došlo tak k podobné situaci, jakou nedávno popsal Ústavní soud – ministerstvo rovněž zde nutilo stěžovatele ke ’střelbě na terč se zavázanýma očima’ (nález ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. III. ÚS 2116/21, bod 27, zde k povinnosti sdělit důvody pro neudělení státního občanství). Protože ministerstvo porušilo povinnost sdělit stěžovateli alespoň v obecné rovině, jaké skutečnosti z utajovaných podkladů vyplývají (§ 36 odst. 3 správního řádu), a protože žalovaná ani krajský soud tuto vadu samy nenapravily, je již jen to důvodem pro zrušení rozhodnutí žalované a napadeného rozsudku.“

44. V nyní projednávané věci přitom ze spisu vyplývá, že Ministerstvo vnitra rovněž žalobci sdělilo pouze to, že jeho pobyt „za účelem výkonu zaměstnání na území České republiky není v jejím zájmu, a to vzhledem ke skutečnostem a rizikům popsaným v těchto podkladech“. I v nyní projednávané věci tak Ministerstvo jen reprodukovalo text ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Tím však ministerstvo nesplnilo povinnost dle ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu (vyloženého shora), neboť neuvedlo, jaké skutečnosti vyplývají z utajovaných podkladů. Protože ministerstvo porušilo povinnost sdělit žalobci alespoň v obecné rovině, jaké skutečnosti z utajovaných podkladů vyplývají (ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu), je již jen to důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí.

45. V této souvislosti pak soud považuje za nutné ještě doplnit odkaz na body 27 a 28 rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 10 Azs 438/2021–47, ve kterém tento vyjádřil respekt k důležitému ústavnímu zájmu na ochranu utajovaných informací, přičemž zároveň odkázal na soudní praxi, která již opakovaně v obecné rovině určité utajované skutečnosti (nikoliv jen právní hodnocení) popisovala.

46. Nejvyšší správní soud pak následně vyloučil aplikaci rozsudku velkého senátu ESLP ze dne 15. 10. 2020 ve věci X a X proti Rumunsku (č. 80982/12) na daný případ, jak ji dovozoval žalobce. Uvedl, že tento rozsudek stanoví obecná pravidla, jimiž dále posouvá judikaturu v přístupu k utajovaným skutečnostem (viz §§ 113 až 157 citovaného rozsudku ESLP). Na projednávanou věc však závěry tohoto rozsudku nedopadají proto, že ESLP vykládal článek 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy procesní ochranu cizince legálně pobývajícího na území státu před vyhoštěním. Tato ochrana tak již pojmově nemůže dopadat na cizince, který v zahraničí teprve usiluje o to získat pobytový titul, jako se snažil též nynější stěžovatel.

47. Soud dále shledal důvodnou žalobní námitku, že žalovaný neumožnil seznámení a vyjádření k podkladu, který sám v odvolacím řízení zajistil. Ze záznamu do spisu ze dne 4. 3. 2020, č.j. OAM–39885–15/ZM–2019, vyplývá, že správní orgán I. stupně dal žalobci na vědomí, že v jeho případě jsou podkladem pro vydání rozhodnutí tyto utajované informace: č.j. V211–36/2017–OAM, č.j. V211–21/2017–OAM, č.j. D153/2019–OAM, č.j. D154/2019–OAM a č.j. D181/2019–OAM. V záznamu do spisu ze dne 2. 9. 2020, č.j. OAM–39885–38/ZM–2019, správní orgán tento výčet utajovaných informací rozšířil o utajovanou informaci č.j. V89/2020–OAM. Z těchto utajovaných informací ve spojení s usnesením vlády č. 474 pak vycházel správní orgán I. stupně při zamítnutí žalobcovy žádosti.

48. Z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí však vyplývá, že odvolací správní orgán dospěl k závěru, že je žádoucí doplnění utajovaných informací ze strany NCOZ, přičemž na základě svého požadavku následně obdržel utajovanou informaci č.j. V80/2020–SO. Jak bude uvedeno dále, tak právě tato utajovaná informace vedla žalovaného k zamítnutí žalobcova odvolání (a potvrzení závěrů správního orgánu I. stupně), neboť až tato dostatečně případ žalobce konkretizovala a individualizovala. Bez nadsázky tak lze konstatovat, že se jednalo o „klíčový“ podklad pro vydání napadeného rozhodnutí. V této souvislosti pak o to více vyniká pochybení žalovaného, který žalobce s existencí této utajované informace seznámil až v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

49. Jakkoliv tedy soud uznává, že v řízení, kdy správní orgány vychází z utajovaných informací, jsou práva účastníků řízení podstatně omezená, tak tato skutečnost neznamená, že procesní práva účastníků řízení jsou v takovém řízení zcela negována, jako se stalo shora nastíněným postupem žalovaného. Soud nezpochybňuje, že odvolací správní orgán je oprávněn v rámci odvolacího řízení opatřit nové podklady pro vydání rozhodnutí, nicméně je jeho povinností následně s takovými podklady (nadto v nyní projednávané věci naprosto klíčovými) účastníka řízení seznámit, byť s ohledem na specifičnost celého případu v omezené podobě, jak byla popsána výše.

50. Soud se dále zabýval otázkou, zda jsou skutečnosti uvedené v utajovaných podkladech dostatečně individualizovány. Nejvyšší správní soud ve věcech týkajících se rozhodování na základě utajovaných informací konstantně judikuje, že listiny v utajovaných podkladech nemohou být pouze vyjádřením názoru jejich zpracovatele, bez patřičného skutkového podkladu v podkladech zachyceného a soudem ověřitelného. Správní soudy musí mít možnost zhodnotit věrohodnost a přesvědčivost skutečností uvedených v utajovaných podkladech a jejich význam ve vztahu ke sporné věci (usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 3. 2016, č.j. 4 As 1/2015–40). Smyslem a účelem soudní kontroly rozhodování na základě utajovaných informací je především zajistit, aby k němu byly používány pouze informace skutečné a věrohodné, ne vyfabulované. Tyto informace musí poskytovat dostatečně přesný a spolehlivý skutkový základ pro právní posouzení věci. Odůvodnění rozhodnutí správních orgánů je založeno na existenci utajované informace, nelze proto klást náročné požadavky na konkrétnost a kvalitu argumentace v podané žalobě. I kdyby totiž správní orgány splnily svou zákonnou povinnost a sdělily v obecné rovině účastníkovi řízení, jaké skutečnosti z utajovaných podkladů vyplývají (což se v nynějším případě nestalo), přesto by účastník řízení nebyl s to namítat konkrétní nezákonnost určitých zjištění, ani jejich nevěrohodnost. Jeho roli proto přebírá soud, který musí mít možnost přezkoumat relevanci všech předložených informací (srov. body 30 a 31 rozsudku č.j. 10 Azs 438/2021–47).

51. V tomtéž rozsudku pak Nejvyšší správní soud uvedl, že se „seznámil s utajovanými informacemi, které nejsou součástí správního spisu. Je zjevné, že informace, na kterých správní orgány založily svůj závěr o tom, že pobyt stěžovatele na území není v zájmu České republiky, výše uvedené požadavky nesplňují. Utajované informace v převažující části obsahují jen obecná fakta a tvrzení o migraci z X do České republiky. Jde namnoze o fakta dokonce i všeobecně známá, důvody jejich utajení proto zdejšímu soudu unikají (…). Obecnou závažnost těchto poznatků správní soudy samozřejmě nijak nezpochybňují. Zcela jiné je to však ohledně individualizace těchto okolností ve vztahu ke stěžovateli. (…) Pro věc je bez významu, že stěžovatel přímo členem organizované skupiny nebyl nebo že není v tuzemsku trestně stíhán. Pro použitelnost § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců (pobyt cizince na území není v zájmu České republiky) bohatě postačí, jsou–li tu dostatečné indicie např. o tom, že cizinec ’služeb’ kriminálního gangu využil, třebas tak, že uhradil nebo chtěl uhradit oné kriminální skupině nějakou peněžitou částku, doporučil využití gangu jiným vietnamským občanům, případně ho nějak jinak podpořil či chtěl podpořit, byť by se tím sám trestného činu nedopustil (tyto příklady uvádí NSS jen hypoteticky a ilustrativně, bez přímého vztahu k této individuální věci). Problém ale je, že v utajované informaci není uvedeno nic bližšího ohledně toho, co stěžovatel skutečně učinil. Tvrzení uvedené v podkladech postrádá jakékoli údaje časové, místní a zdrojové. (…) NSS doplňuje, že konkrétnost a závažnost zjištění ve vztahu ke stěžovateli, který z ciziny žádal o pobytový titul, nemusí být taková jako v případech, kdy správní orgány fakticky rozhodují o ’vyhoštění’ (v širokém slova smyslu toho slova) ve smyslu článku 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jinak řečeno, cizinci legálně pobývající na území státu mají větší procesní standardy ochrany proti vyhoštění či obdobným rozhodnutím než cizinci, kteří teprve usilují dostat se na území státu. To je ostatně vidět též na smyslu základního práva dle článku 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě (srov. k výkladu toho základního práva KOSAŘ, David. Komentář k článku 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, in: Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1390 násl.). Nicméně ani v případech podobných případu nynějšího stěžovatele nelze připustit svévoli či nijak nekontrolovatelné rozhodování. Lze zopakovat, že informace obsažená v utajovaných podkladech je ve vztahu ke stěžovateli zcela nedostačující, v podobě, která znemožňuje soudu si o ní učinit jakýkoli úsudek. Je třeba přesněji uvést fakta (mimo jiné místní a časové údaje), zdroj a způsob jejich zjištění či ověření, popisující chování, jednání či další činnosti stěžovatele, případně dalších osob. Teprve takto zpracovaná a poskytnutá informace dovolí soudu přezkoumat správnost závěru správních orgánů, že pobyt stěžovatele na území není v zájmu České republiky.“

52. Zdejší soud po seznámení se s utajovanými informacemi, které nejsou součástí spisu, zjistil, že utajované informace č.j. V211–36/2017–OAM, č.j. V211–21/2017–OAM, č.j. D153/2019–OAM, č.j. D154/2019–OAM, č.j. D181/2019–OAM a č.j. V89/2020–OAM v převažující části obsahují jen obecná fakta a tvrzení o migraci z X do České republiky, resp. fakta všeobecně známá, přičemž absentuje individualizace ve vztahu k žalobci. To však neplatí o utajované informaci č.j. V80/2020–SO, ze které konkrétně vyplývá, co žalobce skutečně kdy a kde učinil. V tomto lze obecně s návodem Nejvyššího správního soudu uvést, že z této utajované informace vyplývá, jakým způsobem žalobce „služeb“ kriminálního gangu využil, když mu uhradil určitou peněžitou částku. Informace obsažené v utajovaném podkladu č.j. V80/2020–SO je tak ve vztahu k žalobci dostačující a v podobě, která soudu umožnila si o ní učinit úsudek. Tato informace obsahuje fakta, zdroj a způsob jejich zjištění a popisuje rovněž konkrétní jednání žalobce.

53. Jak přitom vyplývá z dosavadní judikatury, správní soudy při přezkumu daných věcí v podstatě „suplují obhajobu“ a musí tak namísto ní ověřit věrohodnost a přesvědčivost skutkových zjištění. Informace v podobě, v jaké je zdejší soud v utajované informaci č.j. V80/2020–OAM zhlédl, dávají soudu záruku, že jde o informace věrohodné a dostatečně přesvědčivé pro klíčový závěr, že to byl právě žalobce, kdo měl učinit to, co se v utajované zprávě uvádí. V dané situaci tak nenastalo to, že by bylo připuštěno, „aby pod rouškou údajných utajovaných informací, o jejichž relevanci si nelze učinit úsudek, bylo svévolně a bez spolehlivých skutkových důvodů nakládáno s osudy lidí“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 2 Azs 259/2019).

54. Soud tak shrnuje, že dospěl k závěru, že až utajované informace doplněné v odvolacím řízení poskytují dostatečnou oporu pro závěr, že pobyt žalobce na území České republiky za účelem výkonu zaměstnání není v zájmu České republiky pro hrozbu spočívající v bezpečnostních rizicích.

55. Soud se dále zabýval odůvodněním rozhodnutí správních orgánů obou stupňů s ohledem na ustanovení § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců.

56. Podle ustanovení § 169m téhož zákona: „(1) Písemnosti nebo záznamy, které obsahují utajované informace, se v řízení podle tohoto zákona uchovávají odděleně mimo spis a nestávají se jeho součástí. (2) Jsou–li některé z podkladů rozhodnutí podle tohoto zákona utajovanými informacemi, uvede se v odůvodnění rozhodnutí pouze odkaz na podklady pro vydání rozhodnutí a jejich stupeň utajení. Úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení, a důvody vydání rozhodnutí se uvedou pouze v rozsahu, ve kterém nejsou utajovanými informacemi. (3) Vyjde–li v řízení na základě informace nebo stanoviska policie nebo zpravodajské služby České republiky, které jsou utajovanou informací, najevo, že cizinec ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost, územní celistvost, demokratické základy, životy nebo zdraví osob, nebo vede–li tato informace nebo toto stanovisko k důvodnému podezření, že by cizinec mohl při svém pobytu na území tyto hodnoty ohrozit, v informaci o důvodech neudělení dlouhodobého víza nebo v odůvodnění rozhodnutí podle tohoto zákona se pouze uvede, že důvodem neudělení víza nebo rozhodnutí je ohrožení bezpečnosti státu. Pokud je správní orgán v řízení podle tohoto zákona povinen posoudit přiměřenost dopadů rozhodnutí, v odůvodnění rozhodnutí podle věty první navíc uvede úvahy, kterými se při hodnocení přiměřenosti dopadů rozhodnutí, zejména ve vztahu k obsahu stanoviska, řídil; obsah stanoviska však v odůvodnění neuvádí.“

57. V rozsudku č.j. 10 Azs 438/2021–47 Nejvyšší správní soud uvedl, že toto ustanovení omezuje procesní práva cizince a omezuje obsah odůvodnění správního rozhodnutí. Právo na odůvodnění rozhodnutí a zákaz svévole orgánů veřejné moci plyne z práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Je nepřípustné, aby se stát dopouštěl autoritativních zásahů do právní sféry jednotlivce, aniž by tento zásah odůvodnil. Jedním z principů představujících součást práva na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, vyjádřená v odůvodnění rozhodnutí orgánu veřejné moci [takto nález ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 5/16 (N 186/83 SbNU 43; 393/2016 Sb.) – odůvodnění rozhodnutí o neudělení státního občanství z důvodu ohrožení bezpečnosti státu, bod 53]. Na nynější věc dopadá krom českého ústavního pořádku též právo EU. U omezení základních práv, jaké představuje ustanovení § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců, je proto třeba zvážit rovněž dopad čl. 47 Listiny základních práv EU, dle něhož adresát rozhodnutí musí mít možnost seznámit se s důvody přijatého rozhodnutí, které se ho týká, buď přečtením samotného rozhodnutí, nebo na základě sdělení těchto důvodů na jeho žádost, „aby mu tak bylo umožněno hájit svá práva za co nejpříznivějších podmínek a rozhodnout se s plnou znalostí věci, zda je účelné obrátit se na příslušný soud, jakož i k tomu, aby byl tento soud plně schopen provést přezkum legality dotčeného aktu“. Čl. 52 odst. 1 Listiny EU nicméně umožňuje omezit výkon práv v ní zakotvených, pokud takové omezení respektuje podstatu dotčeného základního práva a je s ohledem na zásadu proporcionality nezbytné a skutečně odpovídá cílům obecného zájmu uznaným Unií (viz přiměřeně rozsudek velkého senátu SDEU ze dne 18. 7. 2013 ve spojených věcech C–584/10 P, C–593/10 P a C–595/10 P, EU:C:2013:518, X II, body 100 a 101).

58. Dle Nejvyššího správního soudu jsou jistá omezení v rozsahu odůvodnění správního orgánu, který pracuje s utajovanými informacemi, nezbytná, plynou z povahy věci a odpovídají ústavně chráněným hodnotám. Pokud by snad v odůvodnění správního rozhodnutí musel správní orgán přesně a jmenovitě uvést veškeré skutečnosti, které z utajovaných informací plynou, ztratilo by jejich utajení smysl a takový postup by ohrozil jiná ústavně chráněná práva a hodnoty, typicky ochranu bezpečnostních zájmů státu a ochranu práv jiných osob (srov. nález Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 5/16, bod 55). Pro ústavnost ustanovení § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců je důležité, že se zákonodárce snažil alespoň o nějakou míru rovnováhy mezi ochranou základních (procesních) práv cizinců, konkrétně o rovnováhu mezi právem na spravedlivý proces a ústavně rovněž významnou ochranou utajovaných skutečností. Nejvyšší správní soud pak neshledal významný rozdíl mezi ustanovením § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců a obecnou úpravou ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu.

59. Nejvyšší správní soud dále dovodil, že sporné ustanovení § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců obsahuje v podstatě dva požadavky. První požadavek (povinnost správního orgánu uvést v odůvodnění rozhodnutí odkaz na podklady pro vydání rozhodnutí a jejich stupeň utajení), je důležitý jednak z pohledu přezkumu odvolacím orgánem, jednak z pohledu přezkumu správními soudy, které přezkoumávají podklady rozhodnutí do značné míry samostatně, nezávisle na žalobních námitkách. Tento požadavek byl dle zdejšího soudu naplněn.

60. Nelze však pomíjet ani druhý zákonný požadavek uvedený v ustanovení § 169m odst. 2 větě druhé zákona o pobytu cizinců. Správní orgán, byť v rozhodnutí vychází z utajovaných informací, nemůže rezignovat na odůvodnění s poukazem na to, že vše je „schováno“ v utajovaných podkladech. Právě naopak, i ve vztahu k utajovaným informacím musí správní orgán rozvést alespoň nějaké úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení. Stejně tak musí rozvést důvody vydání rozhodnutí, byť obojí pouze v tom rozsahu, ve kterém nejsou utajovanými informacemi. Jde tedy o to, aby správní orgán vydal alespoň v nějaké míře přezkoumatelné rozhodnutí, které bude určitým způsobem hodnotit utajované informace, aniž ohrozí jejich charakter a důvody jejich utajení. Správní orgán by měl v této souvislosti v odůvodnění výslovně uvést též „podstatu důvodů“, na kterých své rozhodnutí založil, respektive skutečnosti, které z utajovaných informací v obecné rovině plynou (viz výše). Jen tak může správní orgán zachovat minimální požadavky na kontradiktornost řízení, jak o tom hovoří Soudní dvůr EU s odkazem na čl. 47 Listiny EU. Text ustanovení § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců takovýto výklad umožňuje; ústavní a unijní požadavky spravedlivého procesu včetně již zmíněného čl. 47 Listiny EU takový výklad vyžadují. Zvláštní ochranu musí správní orgán dát takovým informacím, které se přímo vztahují k bezpečnosti státu, jeho svrchovanosti a územní celistvosti, demokratickým základům, případně ohrožení života nebo zdraví občanů. Správní orgán musí v jednotlivých případech respektovat princip proporcionality a rozlišovat jednotlivé stupně bezpečnostních rizik. Výluku z odůvodnění může uplatnit toliko v případě, kdy se jedná o podstatné, nikoli marginální bezpečnostní riziko. Zákonná úprava tak má vést k tomu, že konkrétní důvody nevyhovění žádosti nebudou žadateli sdělovány jen v těch případech, kdy je zde reálná obava, že by jejich zpřístupnění mohlo ohrozit bezpečnost státu či třetích osob (srov. obdobně Pl. ÚS 5/16, body 59 až 61). Naproti tomu ochrany hodné nejsou takové informace, které fakticky nic utajovaného neobsahují, jsou veřejně dostupné, například se objevily v médiích a jsou veřejně známé (srov. nález Pl. ÚS 5/16 a nález III. ÚS 2116/21).

61. Soud dospěl k závěru, že správní orgány této své povinnosti nedostály, a to byť měly, resp. žalovaný měl, k dispozici utajované informace, z nichž ve vztahu k žalobci vyplývaly zcela konkrétní a individualizované skutečnosti. Ve vztahu ke klíčovému podkladu pro vydání rozhodnutí, tj. utajované informaci č.j. V80/2020–SO, je totiž v odůvodnění uvedeno toliko, že tato informace je zpestřením a doplněním všech vyhotovených utajovaných informací pořízených v průběhu správního řízení, o jejichž obsahu byl žalobce ze strany správního orgánu I. stupně v obecné rovině informován (srov. předposlední odstavec na str. 7 napadeného rozhodnutí). Ve druhém odstavci na str. 8 napadeného rozhodnutí je pak uvedeno, že bezpečnostní rizika ve vztahu k žalobci jsou vymezena v utajovaných informacích, a to zejména v utajované informaci vedené pod č.j. V89/2020–OAM a utajované informace vedené pod č.j. V80/2020–SO, které blíže konkretizují předchozí utajované informace ve vztahu k jednotlivým konkrétním případům, obsahují údaje o způsobu činnosti organizované zločinecké skupiny, která je v rozporu se zájmy České republiky, a vztah účastníka řízení k ní.

62. Žalovaný tak dle názoru soudu v napadeném rozhodnutí sice zmínil, že nově doplněné informace jsou ve vztahu ke konkrétnímu případu individualizovány (s čímž se soud ve vztahu k utajované informaci č.j. V80/2020–SO ztotožňuje), nicméně stejně jako ve sdělení podle ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu žalovaný neuvedl „podstatu důvodů“ pro vydání zamítavého rozhodnutí, neboť vztah žalobce k organizované zločinecké skupině nebyl v rozhodnutí vůbec popsán, a to zejména z časového hlediska. Žalobce totiž podal svou žádost v červnu 2019, přičemž z informací získaných z veřejně dostupných zdrojů, které samo ministerstvo učinilo součástí správního spisu, a to z „důvodu celkového kontextu“, vyplývá, že vyšetřovaná trestná činnost organizované skupiny se týkala systému Visapoint a byla odhalena někdy v podzimních měsících roku 2018.

63. Soud se dále zabýval některými dílčími námitkami, které žalobce uplatnil v podané žalobě. Dospěl k závěru, že nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí nezakládá založení výroční zprávy BIS za rok 2018 a dvou internetových článků do správního spisu. Žalovaný na straně 8 napadeného rozhodnutí uvedl, že tyto podklady podporují závěr o věrohodnosti a přesvědčivosti utajovaných informací. Na straně 10 svého rozhodnutí pak žalovaný dodal, že se k obsahu těchto listin nemůže s ohledem na obsah utajovaných informací blíže vyjádřit. Na této úvaze soud s ohledem na specifika nynější věci nic nepřezkoumatelného neshledal.

64. Napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné ani v otázce překročení pravomocí vlády při vydání usnesení č.

474. Z jeho odůvodnění je naopak zřejmé, že primárním důvodem zamítnutí žádosti byl obsah utajovaných informací, přičemž některé z nich byly podkladem citovaného usnesení. Otázka pravomoci vlády k jeho vydání proto nebyla pro věc ani podstatná. K tomu žalovaný pouze dodal, že z tohoto usnesení „vyplývá nezájem České republiky o pobyt účastníka řízení na území České republiky, který je odvozen od bezpečnostních rizik vztahujících se k přílivu nekvalifikovaných pracovníků na území České republiky, a to v souvislosti s organizovaným zločinem.“

65. Žalovaný se pak vyjádřil též k námitce nenaplnění důvodů pro utajení informací, a to na str. 10 a 11 napadeného rozhodnutí, kde uvedl, že odpovědným za stanovení odpovídajícího stupně utajení je původce informace. Je tedy zřejmé, jakým způsobem žalovaný uvedenou námitku posoudil, tj. že ji v podstatě nepovažoval za relevantní.

66. Soud dále nepřisvědčil ani námitce porušení zásady obsažené v ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu, dle níž nemají při rozhodování obdobných případů vznikat nedůvodné rozdíly. Předně nelze přehlédnout, že žalobce svá tvrzení o odlišném zacházení v podstatě nikterak nedokládá. Porušení určité správní praxe je ovšem otázkou skutkovou, která podléhá dokazování. Nelze tedy bez dalšího dospět k závěru, že správní orgány aplikují poznatky obsažené v utajovaných informacích v případech obdobného charakteru rozdílně. V každém konkrétním případě je zapotřebí zvažovat, zda obsah utajované informace představuje dostatečný podklad rozhodnutí právě v tom kterém řízení.

67. Zároveň však uvedená žalobní námitka obsahuje chybnou úvahu, dle které je postavení tzv. prvožadatelů a žadatelů o prodloužení pobytového oprávnění v kontextu nynější věci srovnatelné. Nelze považovat za skutkově shodná či obdobná řízení, v nichž je rozhodováno o žádosti o prodloužení pobytového oprávnění osob již pobývajících na území České republiky, s řízeními o žádostech o vydání zaměstnanecké karty s tzv. prvožadateli, kteří doposud setrvávají ve své domovině. Žalovaný ve vyjádření k žalobě správně podotkl, že v rámci řízení o prodloužení doby platnosti pobytového oprávnění je třeba posuzovat například také přiměřenost důsledků zamítavého rozhodnutí do soukromého a rodinného života žadatele.

68. Nedůvodná je též žalobcova polemika nad splněním zákonných podmínek pro utajení informací. Soud naopak po jejich prostudování shledal, že tyto informace veškeré podmínky pro jejich utajení ve smyslu zákona o utajovaných informací splňují.

69. Již z rozhodnutí správních orgánů je zřejmý důvod utajení informací, neboť správní orgány uvedly, že se jedná o informace ohledně rizik plynoucích z organizovaného zločinu; to ostatně soud sám ověřil. Již z toho je zřejmé, že se jedná o informace, jejichž vyzrazení či zneužití by mohlo způsobit újmu České republice nebo by mohlo být pro Českou republiku nevýhodné ve smyslu ustanovení § 2 písm. a) a § 3 zákona o utajovaných informací. Utajované informace jsou zároveň podřaditelné pod některé obecně formulované položky nařízení vlády č. 522/2005 Sb., kterým se stanoví seznam utajovaných informací, a to zejména (avšak nikoli výhradně) bod 7 přílohy č. 1 citovaného nařízení. Bližší konkretizace důvodů utajení však již s ohledem na možné ohrožení utajovaných informací není možná.

70. Pro posouzení věci je klíčové také to, že o vyznačení stupně utajení informace rozhoduje dle ustanovení § 22 odst. 1 zákona o utajovaných informací její původce. Podle ustanovení § 22 odst. 2 citovaného zákona přitom „[v]yznačení stupně utajení na utajované informaci musí být zachováno po celou dobu trvání důvodů utajení. Bez souhlasu původce nebo poskytující cizí moci nesmí být stupeň utajení změněn nebo zrušen.“ Přinejmenším ve vztahu k informacím poskytnutým ze strany NCOZ tudíž žalovaný ani ministerstvo nemohly samy stupeň utajení změnit či přímo zrušit.

71. Veškerá žalobcem citovaná judikatura, na niž v této souvislosti odkázal, se pak vztahuje k problematice poskytování informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím; není tak bez dalšího na nyní posuzovanou věc automaticky aplikovatelná. Žalobce ostatně ani vztah této judikatury k nyní posuzované věci blíže neobjasnil, neboť pouze uvedl, že její optikou je nutno nahlížet též na ustanovení § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců.

72. Nedůvodné jsou též námitky týkající se aplikace usnesení vlády č. 474 a nařízení vlády č. 220/2019 Sb. Ani jeden z těchto aktů totiž nepředstavoval rozhodující důvod pro zamítnutí žalobcovy žádosti o vydání zaměstnanecké karty. Tím byl obsah utajovaných informací, který se v uvedených aktech vlády toliko zřetelněji projevil, neboť vláda při přijetí usnesení č. 474 vycházela z téhož dokumentu jako správní orgány v nynější věci, tj. materiál nazvaný „K imigraci do České republiky z X – shrnutí situace a bezpečnostních rizik“. V nynějším případě se však navíc nejednalo o podklad jediný, neboť správní orgány jej doplnily o podklady poskytnuté od NCOZ. Žalobcova polemika s tím, zda má vláda pravomoc vyjadřovat zájem na regulaci určitého typu oprávnění k pobytu, potažmo, zda správní orgány údajně retroaktivně aplikovaly nařízení č. 220/2019 Sb., je tak pro posouzení věci zcela irelevantní.

73. Soud závěrem doplňuje, že nevyhověl žádosti žalobce o nahlédnutí do písemností obsahujících utajované informace. Na straně žalobce neshledal důvody, které by umožnily, aby se žalobce a jeho zástupce seznámili se s utajovanými informacemi. Podle ustanovení § 45 odst. 4 s.ř.s. předseda senátu neposkytne utajované informace k nahlížení účastníkům řízení, jestliže má za to, že by tím mohlo dojít k ohrožení nebo závažnému narušení činnosti policie.

74. Z výše uvedených důvodů proto dospěl soud k závěru, že žalovaný jednak porušil procesní práva žalobce (viz argumentaci k ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu), přičemž ani obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí nepromítá v minimální míře důvody, pro které byla žádost zamítnuta (srov. argumentaci k ustanovení § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců).

75. Vzhledem k výše uvedenému zrušil soud napadené rozhodnutí podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) a c) s.ř.s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (ustanovení § 78 odst. 4 s.ř.s.). V dalším řízení jsou správní orgány vázány právním názorem soudu (ustanovení § 78 odst. 5 s. ř. s.).

76. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce, který měl ve věci úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl. Náhrada nákladů řízení představuje v dané věci zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč a dále odměnu zástupce žalobce Mgr. Marka Sedláka, advokáta. Mimosmluvní odměna činí 6.200 Kč za 2 úkony právní služby (převzetí právního zastoupení, podání žaloby) po 3.100 Kč podle ustanovení § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění. Dále žalobci přísluší náhrada hotových výdajů jeho právního zástupce ve výši 600 Kč za 2 úkony právní služby po 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna o částku odpovídající dani, kterou je tento povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (ustanovení § 57 odst. 2 s.ř.s.), ve výši 21 %. Celková výše nákladů tedy činí 11.228 Kč.