6 A 95/2019-73

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobce: xxxx zastoupený advokátem JUDr. Radkem Ondrušem sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno proti žalovanému: Policejní prezidium České republiky, ředitelství služby pro zbraně a bezpečnostní materiál sídlem Strojnická 935/27, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. dubna 2019, č. j. PPR-2034-12/ČJ-2018-990450 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce napadl shora uvedené správní rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, odboru služby pro zbraně a bezpečnostní materiál, oddělení služby pro zbraně a bezpečnostní materiál Praha I a Praha III (dále také jen „ředitelství policie“), ze dne 11. 12. 2018, čj. KRPA-241444-57/ČJ-2017- 0011IY. Ve správním řízení bylo pravomocně rozhodnuto o zajištění zbrojního průkazu žalobce pro skupiny A, B, C, D, E s dobou platnosti do 17. 6. 2026 podle ust. § 57 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zbraních“).

2. Žalobce napadl rozhodnutí v celém rozsahu a domáhal se jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, včetně zrušení prvostupňového správního rozhodnutí. V žalobě uplatnil tyto žalobní body, jimiž je soud při svém přezkumu vázán. Namítá, že rozhodnutí bylo vydáno, aniž by se opíralo o jiný podklad, než o usnesení o zahájení trestního stíhání, zejména zde chybí podklad, který by prokazoval aspoň minimální podezření, že je nutné zbrojní průkaz odebrat. Žalovaný pak na klíčové argumenty odvolání nereagoval a zaměřil se pouze na méně podstatné odvolací důvody a negaci odvolání, čímž své rozhodnutí zatížil vadou nepřezkoumatelnosti (žalobce poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 4. března 2009, čj. II. ÚS 435/09, bod 21). Poukázal rovněž na to, že napadené rozhodnutí je již třetí v řadě, když dvě předchozí prvostupňová správní rozhodnutí byla zrušena a věc vrácena ředitelství policie k dalšímu řízení. Poukázal na to, že trestní stíhání pro celkem tři skutky bylo vůči žalobci zahájeno dne 10. 10. 2016, předmětné správní řízení bylo zahájeno však až v červnu 2017, tedy po více jak osmi měsících, napadené rozhodnutí pak bylo vydáno po více než dvou a půl letech. Ke skutkům došlo v roce 2015, před rokem 2011 a v roce 2014. Ze zákonných podmínek pro rozhodnutí (ust. § 57 odst. 1 písm. a) zákona o zbraních, ust. § 22 odst. 1 tohoto zákona) musí být pro zajištění splněny dvě podmínky, a to zda zahájení trestního stíhání bylo pro trestné činy uvedené v ust. § 22 odst. 1 tohoto zákona, a zda je vhodné a potřebné účastníku řízení zbrojní průkaz odebrat. První podmínku je možné považovat za splněnou, druhou podmínku však podle názoru žalobce nikoliv (upozorňuje na slovní spojení „může rozhodnout“ v právní normě). Proto musí být vysvětleny důvody, které k takovému rozhodnutí vedou, a to konkrétně vymezené v dané věci, jinak by se jednalo o projev libovůle. Poukazuje na to, že pouhé zahájení trestního stíhání ještě není dostatečně vypovídající, neboť určité množství případů končí buď zproštěním obžaloby, nebo jiným zastavením trestního stíhání.

3. Ve shora uvedené argumentaci pak žalobce namítá, že v jeho případě měl být proveden test proporcionality, sestávající se z kritéria vhodnosti, potřebnosti a poměřování (poukazuje na nález pléna Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94 a odbornou literaturu, kdy je tento test požadován např. v opatrovnických věcech u soudů, proto by měl být použit i zde). Ředitelství policie v odůvodnění rozhodnutí test neprovedlo vůbec, žalovaný pak pouze velmi obecně a povrchně. Namítá, že poukazoval na to, že v jeho případě nebylo nutné a vhodné zbrojní průkaz zajišťovat, s čímž se žalovaný konkrétně nevypořádal.

4. V dalším žalobním bodě žalobce namítal, že upozorňoval ve správním řízení, že zajištění zbrojního průkazu není sankcí, žalovaný uvedl, že se jedná o preventivní opatření, nikde však již neuvedl, v čem by v tomto případě měla prevence spočívat, když závěr o preventivním opatření je poněkud relativizován vyjádřením ředitelství policie v prvostupňovém správním rozhodnutí, že se jedná o „co nejefektivnější sankční mechanismus reakce“. Odůvodnění na str. 4 a 5 prvostupňového správního rozhodnutí je pouze obecné, kdy jsou zde užívány výrazy jako „v mnoha případech“ a „převážně“. V napadeném rozhodnutí na str. 8 je pak odkazování na „možné situace“, což rovněž nevypovídá o individualizaci významných zjištění ve vztahu k žalobci. Odůvodnění je tak poměrně hodně šablonovité, užívající obecné formulace, čímž se stává nepřezkoumatelné.

5. Dále žalobce namítá, že ředitelství policie konstatovalo, že mu není známo, z jakého důvodu žalobce shromažďoval tak velké množství zbraní a střeliva, aniž by se o toto zjištění pokusilo (mj. např. i zjištěním vlastnického práva ke zbraním a střelivu). Proto žalobce navrhl doplnění podkladů o trestní spis a vyjádření společnosti CZ Hermes s.r.o. k vlastnictví zbraní, na což konkrétně nebylo reagováno, neboť pokud by podklady byly doplněny, zjistily by, že se jednalo o zbraně a střelivo ve vlastnictví společnosti CZ Hermes s.r.o. V tomto směru tak nebyl zjištěn řádně skutkový stav ve smyslu ust. § 3 správního řádu. Odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 9 je velice obecné a ve vztahu k žalobci nepřezkoumatelné. a. V dalším žalobním bodě nesouhlasí s aplikací závěru z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 28. 9. 2016, čj. 52 A 6/2016-76, který podle jeho názoru podporuje jeho názor o nedostatečném odůvodnění konkrétních úvah; rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích odkazuje na bod 24 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2016, čj. 4 As 22/2016-38, kdy byla řešena ale jiná situace; Nejvyšší správní soud nekonstatoval, že by v případě jakékoliv pochybnosti o bezúhonnosti bylo zapotřebí vždy zajištění zbrojního průkazu, kdy se jedná o prostředek okamžité reakce na vznik pochybnosti o bezúhonnosti. V této věci se však trestní stíhání týkalo skutků z roku 2015, 2011 a 2014, když napadené rozhodnutí bylo vydáno až v roce 2019, což nemůže odůvodnit okamžitou nebo neprodlenou reakci.

6. Žalobce poukázal na to, že v řízení tvrdil, že většina zbraní patřila třetí osobě a u zbývajících nebylo jasné, jaký je jejich původ a zda byly pořízeny protiprávně, z toho důvodu navrhoval provést důkazy (lustrace, výslech statutárních orgánů společnosti CZ Hermex, výslech současného zbrojíře společnosti). Skutková situace může být u různých zbraní a jejich počtu různá, proto by mělo být zřejmé ke zdůvodnění nutnosti zajistit zbrojní průkaz, i s ohledem na povahu trestného činu a osobu obviněného. Žalovaný tuto námitku vypořádal nedostatečně na str. 11 napadeného rozhodnutí, čímž porušil ust. § 3 správního řádu.

7. Dále namítal v řízení, že k závěru, že žalobce shromažďuje zbraně za účelem páchání další trestné činnosti, je nutné tuto úvahu konkrétně odůvodnit, což se nestalo.

8. Žalobce dále uvádí, že ředitelství policie musí být z úřední činnosti známo, kde je vlastníkem předmětných zbraní, neboť je má v evidenci. Prověření vlastnictví zbraní tak není nijak obtížné a lze je učinit. Ani za této situace však nebyl připojen trestní spis, aby se skutečný vlastník prověřil. Uvádí, že jako obviněný má právo nahlížet do spisu, připojením takového spisu do tohoto správního řízení by se tak jeho procesní práva nijak nezměnila. Tvrzení o možném úniku informací ze strany policistů pak nemůže jít k tíži žalobce. Znovu uvádí, že nebylo řádně prověřeno, o jaké zbraně se jedná, když se vycházelo pouze z uvedení kategorií jednotlivých zbraní. V trestním řízení proti žalobci se během řízení počet zbraní a střeliva zásadně snížil a nakonec mu bylo kladeno za vinu držení znehodnoceného kulometu, s nímž si stěží lze představit útok. Nesouhlasí se závěrem žalovaného, že žalobci je výčet zbraní znám, přičemž se domnívá, že ředitelství policie se jednotlivými zbraněmi, jejich funkčností, střelbyschopností a použitelností nezabývalo. Ředitelství policie sice není oprávněno posuzovat, zda došlo nebo nedošlo k zahájení trestního stíhání, ale musí si učinit názor na skutečnosti uvedené v usnesení o zahájení trestního stíhání. Státní zastupitelství na základě stížnosti žalobce prohlásilo, že usnesení o zahájení trestního stíhání přestavuje pouze stupeň podezření, podle žalovaného je však nepochybné, že se skutky staly. Namítá, že v usnesení o zahájení trestního stíhání jsou na str. 7 uvedeny některé zbraně jako dočasně nefunkční, přestože žalovaný tvrdí, že trestný čin nedovoleného ozbrojování je možné spáchat pouze s funkční zbraní. Rovněž nesouhlasí s vymezením zbraně jako „dočasně nefunkční“, neboť takovou kategorii zákon nezná.

9. Opětovně poukazuje na omezení rozhodovacího důvodu pouze na podmínku zahájení trestního stíhání, namítá, že z pouhé výše trestu není možné dovozovat, že žalobce použije zbraň k násilí nebo pohrůžce násilí, když vysoké tresty mnohdy hrozí i pachatelům nedbalostních trestných činů. Žalobce uváděl, že je důstojníkem činným v aktivních zálohách na pozici pyrotechnika, je činný ve společnostech, které jsou držiteli zbrojní licence, případný nelegální přístup ke zbraním a střelivu je tak širší a představa, že ji zabrání zajištění zbrojního průkazu, je utopická. Znovu namítá, že zajištění zbrojního průkazu v jeho případě nebylo vhodné ani potřebné, k čemuž se žalovaný odmítl vyjádřit, kdy tvrdil, že test proporcionality ředitelství policie provedlo.

10. V dalším bodě žalobce znovu poukazuje na to, že zákonodárce nestanovil, že by v případě podezření ze spáchání trestného činu musel být zbrojní průkaz vždy zajištěn, zdůvodnění znovu považuje za příliš obecné a nedostatečné. Žalovaný v této souvislosti poukazuje na možné zneužití zbraně, ačkoliv pro to nemá jedinou indicii, nesouhlasí pak na str. 15 odůvodnění napadeného rozhodnutí s kladením řečnických otázek žalobci.

11. Žalobce dále namítal, že pokud ředitelství policie mělo důvod k podezření, že nakládání se zbraní ze strany žalobce představuje ohrožení života a zdraví jiných osob, pak je mělo uvést, což neučinilo, když zajištění zbrojního průkazu neznemožňuje získání jakékoliv zbraně, ale pouze legální získání zbraně.

12. Znovu rozebírá svůj návrh na připojení trestního spisu, když je otázkou, zda s ním bylo ředitelství policie i žalovaný seznámen. Pokud bylo vycházeno ze spisového materiálu, je nutné, aby příslušný trestní spis byl připojen, nikoliv pouze jedna jeho listina. Pokud ředitelství policie používalo pojem „spisový materiál“, muselo se jednat o celý spis, nikoliv pouze o usnesení o zahájení trestního stíhání.

13. Žalobce znovu poukazuje na to, že trestní stíhání se týká skutků, k nimž došlo v roce 2015, 2011 a 2014, za celou dobu do vydání napadeného rozhodnutí se neobjevila jediná indicie, který by odůvodnil zajištění zbrojního průkazu. Tuto dobu považuje za významnou z hlediska hodnocení vhodnosti a potřebnosti zajištění zbrojního průkazu. Na druhou stranu ředitelství policie tvrdí, že doba trvání skutku zvyšuje závažnost celé situace, pak ale musí klást trvání trestního řízení k tíži žalobce, ač tvrdí v odůvodnění rozhodnutí opak.

14. Dále žalobce namítá, že v řízení uvedl konkrétní případy, ve kterých bylo vedeno řízení pro nezákonný mezinárodní obchod s vojenským materiálem, kdy ani v jednom případě nebylo rozhodnuto o zajištění zbrojního průkazu, což porušuje zásadu uvedenou v ust. § 2 odst. 4 správního řádu. Ředitelství policie se touto listinou, která toto tvrzení osvědčovala, odmítl zabývat se závěrem, že nemá vliv na toto správní řízení, což je však z hlediska zásady jednotnosti rozhodování ve skutkově obdobných případech nedostatečné, a je v rozporu s principem předvídatelnosti rozhodování (žalobce odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 420/09). Nesouhlasí pak ani se závěrem žalovaného na str. 18 odůvodnění napadeného rozhodnutí, které tuto skutečnost podle jeho názoru bagatelizuje.

15. Nesouhlasí pak ani se závěrem ředitelství policie, že zajištění zbrojního průkazu nebude mít vliv na chod společnosti, což žalovaný uznal, nepřiznal však tomuto závěru žádnou váhu, kdy takové rozhodnutí má značný vliv na profesi žalobce, a pro něj osobně likvidační důsledky, což žalovaný neučinil. I při uložení preventivního opatření je nutné sledovat, zda rozhodnutí je vhodné, potřebné, logické a spravedlivé, a s tím se pojí nutnost posoudit rovněž osobní poměry. Žalobce pak napadá závěr ředitelství policie na str. 19 o tom, jakou „obdobnou situaci“ mělo na mysli, což neodstranil ani žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 22.

16. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí, přičemž důvody jsou obdobné, jako v odůvodnění napadeného správního rozhodnutí, kde se vypořádal s odvolacími námitkami. Poukázal na to, že zákon dává možnost rozhodnout o zajištění zbrojního průkazu, kdy se vyhodnocují možné situace, kdy by mohlo dojít k případnému zneužití zbrojního průkazu, podkladem bylo usnesení policie o zahájení trestního stíhání. O době spáchání skutků poukázal na to, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo žalobci oznámeno až dne 28. 7. 2017 a až poté z něho může ředitelství policie vycházet, nebylo nutné ve věci připojovat trestní spis, neboť se dalo vyjít z příslušného usnesení o zahájení trestního stíhání, osobní poměry žalobce nejsou polehčující ani přitěžující skutečností.

17. K vyjádření žalovaného podal žalobce repliku, v níž setrval na svých argumentech a žalobních bodech.

18. Při ústním jednání účastníci a jejich zástupci setrvali při přednesech na svých procesních stanoviscích.

19. V odůvodnění napadeného rozhodnutí je mj. uvedeno, že ředitelství policie obdrželo dne 29. 6. 2017 usnesení policie o zahájení trestního stíhání žalobce, dne 28. 7. 2017 bylo zahájeno řízení z moci úřední, dne 18. 10. 2017 bylo vydáno prvé rozhodnutí o zajištění zbrojního průkazu, to bylo zrušeno a věc vrácena k novému projednání, další rozhodnutí bylo vydáno dne 28. 5. 2018, to bylo rovněž v odvolacím řízení zrušeno a věc vrácena k novému projednání. Důvodem kasačního rozhodnutí byl rozpor s ust. § 68 odst. 3 správního řádu. V další části odůvodnění jsou vždy rozepsány odvolací námitky a stanovisko žalovanému k jejich obsahu. Usnesení policie o zahájení trestního stíhání je právně relevantním podkladem, na jehož základě bylo ředitelství policie oprávněno rozhodnout o zajištění zbrojního průkazu. K zahájení trestního stíhání došlo až v srpnu 2017. K námitce ohledně testu proporcionality je uvedeno, že žalovaný nezjistil skutečnosti, že by ředitelství policie překročilo meze správního uvážení a je odkázáno na odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí. Rozhodnutí o zajištění zbrojního průkazu není sankcí nebo trestem, ale preventivních opatřením, cílem je znemožnit držiteli zbrojního průkazu dispozici se zbrojním průkazem a tím i se zbraněmi. Vyhodnocují se možné situace, které by mohly nastat a při kterých by mohlo dojít k případnému zneužití zbrojního průkazu a tím i zbraně. V usnesení policie na str. 7 bylo uvedeno, že žalobce přechovával a hromadil zbraně. Při dodržení zásady podle ust. § 3 správního řádu je v této věci nutné zjistit, zda je zahájeno trestní stíhání pro příslušný trestný čin a zda toto stíhání trvá. Správní orgán vychází z usnesení o zahájení trestního stíhání, jehož věcnou správnost ani zákonnost není oprávněn přezkoumávat. Dále je na zvážení, zda bude či nebude využito zajištění zbrojního průkazu. Žalobce jako jednatel a zbrojíř firmy, která obchoduje s vojenským materiálem, by se měl vyvarovat takovým jednáním, které mohou mít za následek to, že proti němu bude zahájeno příslušné trestní stíhání. Zbraně, pro které bylo trestní stíhání zahájeno pro skutek č. 3, byly žalobci zajištěny v místě bydliště, nikoliv v sídle firmy. Je odkázáno na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, zmíněný již v žalobních bodech. Ohledně připojení trestního spisu je uvedeno, že ředitelství policie mělo k dispozici právně relevantní podklad, a jím je usnesení o zahájení trestního stíhání. Z něj vyplývá, že bylo zahájeno trestní stíhání pro zde uvedené trestné činy, o vině může rozhodnout pouze soud. Připojení trestního spisu není proveditelné pro ochranu práv obviněného a v zájmu možného úniku informací z takového spisu, pokud měl žalobce na mysli nějakou písemnost z tohoto spisu, měl si vyžádat její kopii a předložit ji. Řešení otázky původu zabavených věcí je tato skutečnost podstatná v trestním řízení. Dále je uvedeno, že ředitelství policie vycházelo z usnesení o zahájení trestního stíhání, kde jsou jednotlivé zbraně uvedeny, i když je neuvádí ve svém rozhodnutí, kde jsou uvedeny pouze kategorie zbraní a munice a počet kusů. Ke zjišťování podrobností o jednotlivých zbraních, jejich stavu a funkčnosti, žalovaný uvedl, že je na orgánu činném v trestním řízení, aby zjistil a prokázal, zda jsou zbraně funkční a použitelné, kdy funkčnost zbraně je obligatorním znakem trestného činu nedovolené ozbrojování.

20. Dále je v odůvodnění uvedeno, že žalovaný odmítá spekulovat o nelegálním přístupu žalobce ke zbraním, vydáním rozhodnutí o zajištění zbrojního průkazu je možné zabránit pouze legálnímu nabytí zbraní. Trestné činy, pro něž je žalobce stíhán, mají přímou souvislost se zbraněmi. Dále je uvedeno, že pokud je v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí uvedeno, že nějaká skutečnost plyne ze „spisového materiálu“, jedná se o usnesení o zahájení trestního stíhání, které je součástí spisu. Ohledně zásady legitimního očekávání neznamená, že by správní orgán musel kontaktovat všechny ostatní místně příslušné úřady a zjišťovat, zda a za jakých podmínek tento zákonný institut využily. Pro řízení o věci zajištění zbrojního průkazu nemůže být rozhodné, zda rozhodnutí má vliv na chod firmy, neboť je žalobce posuzován jako fyzická osoba; totéž je možné uvést i o tom, zda je žalobce jednatel firmy.

21. V odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí je mj. uvedeno, že ředitelství policie přihlédlo k trestné činnosti s nelegálně drženými zbraněmi kategorie A, B a C, zakázané munice a pyrotechnických iniciátorů, v průběhu domovní prohlídky v roce 2014 bylo na adrese žalobce nalezeno a zajištěno velké množství zbraní, které nebyly zapsány v centrálním registru zbraní a neměly vystaveny průkazy zbraní, byla nalezena také munice a výbušniny, které nejsou schváleny pro komerční prodej a které fyzická osoba nesmí držet. Jednalo se o zbraně hromadně výbušné a jejich součástky – zbraně kategorie A, na které neměl žalobce vydanou výjimku, zbraně kategorie B, na které nebylo vydáno povolení je vlastnit, drže a nosit a zbraně kategorie C, žádná z nich nebyla zaregistrovaná. Je provedeno obecné hodnocení přečinu nedovolené ozbrojování, a konkrétně uvedeno, že žalobce měl přechovávat zbraně hromadně účinné a jejich součástky spadající do zbraní kategorie A, zbraně kategorie A bez udělení výjimek k držení těchto zbraní, zbraně kategorie B, na které nebyla vydána povolení a tudíž nebyly registrovány a neregistrované zbraně kategorie C, dále 306 kusů zakázané munice a pyrotechnických iniciátorů spadajících do kategorie A. Přechovávání tak velkého množství neregistrovaných zbraní a zbraní zakázaných je závažný trestný čin, kdy s nimi může být páchána násilná trestná činnost nebo mohou být vyváženy do třetích zemí a dostávat se do rukou teroristů. Značná část zbraní je vojenského charakteru, pokud byly shromažďovány za účelem páchání další trestné činnosti, je zde obava, že by žalobce v jakékoliv tísni mohl přistoupit k takovému činu i s legálně drženou zbraní, a tomu je zabráněno. Nebylo postaveno najisto, k jakému účelu byly zabavené zbraně shromažďovány. Trestní řízení ve věci nedovoleného ozbrojování se šetří více než dva roky, tato doba je dostatečně dlouhá k prokázání původu zabavených zbraní. Po celou dobu trestního řízení hrozí nebezpečí, že ze strany žalobce může na základě zbrojního průkazu dojít k nákupu zbraní za účelem páchání další trestné činnosti, nebo v případě, že mu bude hrozit vyšší trest odnětí svobody, tyto zbraně použít s ohledem na stresový faktor k násilí nebo pohrůžce násilí proti orgánu policie či soudcům za účelem jejich ovlivňování. Bylo dále přihlédnuto k tomu, že k naplnění trestných činů žalobce mohlo dojít jako osoby obchodující s vojenským materiálem, jak vyplývá ze spisového materiálu Národní centrály proti organizovanému zločinu, kdy z něj vyplývá, že žalobce je podezřelý, že sjednával a uskutečnil obchod s Ministerstvem obranného průmyslu Ázerbajdžánské republiky na podkladě povolení k provádění obchodu, ale s dodatkem, že materiál musí být nezbraňového a nesmrtícího charakteru; a dále je podezřelý, že znal záměr tohoto ministerstva na vybudování závodu na výrobu bezdýmných střelných prachů, kdy konečným využitím bude vojenská munice. Vše bylo směřováno k tomu, aby příslušné žádosti na Licenční správě byly posouzeny jako nevojenský materiál, k čemuž i následně došlo a všechny žádosti byly ve správním řízení zastaveny, a zatajil skutečnosti důležité pro vydání licence, neboť věděl a znal stanovisko Ministerstva zahraničních věcí České republiky k obchodu s vojenským materiálem do Ázerbajdžánské republiky. Žalobce úmyslně rozdělil technologický celek na podání šesti žádostí o licence, které měly vzbudit dojem, že se jedná o civilní zařízení, na které se nevztahuje vyhláška č. 210/2012 Sb. Od roku 2009 měl žalobce uskutečňovat obchody s Ministerstvem obranného průmyslu Ázerbajdžánské republiky, kdy předmětem obchodů byl vojenský materiál bez licence, předměty obchodu (konstrukční dokumentace, know-how, stroje a strojní zařízení, stavební části, potrubí a rozvody, chemická a balistická laboratoř) byly vyváženy z České republiky skrytě, aby se o jejich vývozech nedozvěděla celní správa, která by mohla odhalit konečného uživatele a zboží posoudit jako vojenský materiál.

22. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu (ust. § 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s.ř.s.“), a o důvodnosti podané žaloby uvážil takto.

23. Podle ust. § 57 odst. 1 písm. a) zákona o zbraních: „Příslušný útvar policie může rozhodnout o zajištění zbraně kategorie A, B nebo C, střeliva do těchto zbraní, zbrojního průkazu, zbrojní licence, průkazu zbraně nebo zbrojního průvodního listu pro trvalý vývoz, trvalý dovoz nebo tranzit zbraní nebo střeliva, povolení k vývozu podle zákona o kontrole obchodu s výrobky, jejichž držení se v České republice omezuje z bezpečnostních důvodů, evropský zbrojní pas, v němž jsou zapsány zbraně kategorie A, B nebo C, povolení k přepravě nebo hlášení přepravy zbraní a střeliva podle § 50 nebo 50a, jestliže proti jejich držiteli bylo zahájeno … (a) v případě fyzické osoby trestní stíhání pro trestný čin uvedený v § 22 odst. 1,…“.

24. Obecněji soud k podané žalobě a její argumentaci uvádí, že podle jeho názoru není sporu o tom, že vydané rozhodnutí je zajišťovací povahy a že pro aplikaci zajištění zbrojního průkazu je nutné naplnění nejen podmínky trestního stíhání, ale i další kritéria, která toto zajištění zdůvodní. Je pravda, že se jedná o zajištění zbrojního průkazu, nikoliv zbraně, proto nepostačí pouze zjištění, že zbraně byly přechovávány bez příslušného veřejnoprávního povolení, a musí být zdůvodněno, proč je v dané situaci nutné přikročit k zajištění zbrojního průkazu, čímž se pochopitelně značně omezí profesní život dané fyzické osoby. Tato skutečnost však podle názoru soudu není sporná a žalovaný i ředitelství policie z ní vycházely, neboť tomu odpovídá rozsah odůvodnění správních aktů. Podle názoru soudu spor mezi účastníky je o hodnocení intenzity zjištěných skutečností, které k rozhodnutí o zajištění zbrojního průkazu vedly, zde se argumentace účastníků řízení podstatně liší. Nemá tak smyslu zdůvodňovat nutnost uvedení konkrétních důvodů pro zajištění zbrojního průkazu, neboť z této zásady obě rozhodnutí vycházejí.

25. Rovněž k poměrně obecné námitce o charakteru odůvodnění napadeného rozhodnutí je nutné uvést, že odůvodnění rozhodnutí o odvolání je do jisté míry předurčeno strukturou a charakterem odvolacích námitek, na které musí reagovat a které musí vyčerpat. Tak je tomu, koneckonců, i v odůvodnění rozsudku správních soudů. Proto jako celek takové rozhodnutí nemusí vyznít příliš konzistentně, to však není vada odůvodnění, ale reakce na jednotlivé odvolací námitky. V tomto směru soud napadené rozhodnutí považuje za dostatečné, přezkoumatelné, a reagující na konkrétní odvolací námitky. Dále je nutné uvést, že odvolací správní rozhodnutí činí s prvostupňovým správním rozhodnutím jeden logický celek, a pokud je nějaká skutečnost dosti zdůvodněna v prvostupňovém správním rozhodnutí, může na ní odvolací rozhodnutí odkázat a s ní se ztotožnit.

26. Pokud, rovněž značně obecně, žalobce poukazoval na to, že se jedná v pořadí o třetí prvostupňové správní rozhodnutí, neboť dvě předchozí byla žalovaným v odvolacím správním řízení zrušena a věc vrácena k novému projednání, pak se rovněž nejedná z procesního hlediska o nějakou nepředvídanou situaci. K takovému postupu je žalovaný podle správního řádu oprávněn, a pokud jej využije, neznamená to samo o sobě, že by současně přezkoumávané správní rozhodnutí bylo nedostatečné či vadné.

27. Dále obecně k charakteru tohoto správního rozhodnutí, na nějž poukazovaly i správní úřady – zajištění zbrojního průkazu je do jisté míry dočasným rozhodnutím, které musí reagovat většinou rychle na nějakou skutkovou situaci, která ještě není stoprocentně prokázána a tím i zjištěna, to je až věcí následného trestního řízení. Je pravda, že v této věci došlo poměrně k delší prodlevě mezi pravomocným rozhodnutím o zajištění zbrojního průkazu a zahájením trestního stíhání (asi dva roky), takže do jisté míry je pochopitelná argumentace žalobce, že rozhodnutí na tento běh času mělo reagovat. To se však podle názoru soudu stalo, jak bude uvedeno v dalších částech odůvodnění rozsudku, a proto samotná tato žalobní námitka nemůže být důvodná. V této souvislosti soud uvádí, že se shoduje s žalovaným v právním názoru, že tuto lhůtu je nutné počítat od zahájení trestního stíhání žalobce, nikoliv od doby spáchání skutků, jak byla vymezena v usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť rozhodnou právní skutečností pro zajištění zbrojního průkazu je průběh trestního stíhání, nikoliv doba údajného spáchání skutku.

28. K žalobnímu bodu namítajícímu neprovedení testu proporcionality soud uvádí, že podle jeho názoru bylo ve smyslu tohoto testu rozhodováno, aniž by to bylo výslovně uvedeno v odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí. Pokud toto rozhodnutí rozebírá i jiné skutečnosti, než pouze zahájení trestního stíhání, pak zvažovalo i další aspekty důležité pro rozhodnutí a ty hodnotilo. Je tak obsahově patrné, že vhodnost a přiměřenost hodnocena byla, a pokud žalovaný výslovně tyto skutečnosti znovu neuvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí, nejedná se o vadu odůvodnění (ředitelství policie spatřovalo tyto důvody v množství a povaze a charakteru nalezených zbraní při domovní prohlídce, aktivity žalobce spočívající v obchodu se zahraničím, možnost použití legálně držené zbraně ve stresu). Důvody, které překračují pouze zahájení trestní stíhání tak tu uvedeny jsou, jedná se o důvody, které jsou logické a které souvisejí s tím, o čem bylo ve správním řízení rozhodováno (zajištění zbrojního průkazu). Soud tak na ně odkazuje, aniž by je bylo nutné znovu konkrétně uvádět, když žalobce v žalobním bodu je konkrétně nezpochybňuje. Jeho názor, že nebylo nutné zajišťovat zbrojní průkaz, je tak jeho hodnocením zjištěných skutečností, nikoliv jejich zpochybnění. Soud tak uzavírá, že podle jeho názoru test proporcionality byl proveden v obou správních rozhodnutích, byť tak není výslovně označen, ale vyplývá z celkového poměrně velmi obsáhlého odůvodnění.

29. V dalším žalobním bodě žalobce namítá, že ředitelství policie užívalo pro odůvodnění pouze obecné důvody. To podle názoru soudu neodpovídá odůvodnění rozhodnutí jako celku, když soud konkrétní důvody v odůvodnění shledává a shora je uvedl. Pokud žalobce uvádí, že v odůvodnění jsou uvedeny formulace týkající se sankce, pak se jedná podle názoru soudu pouze o nevýznamné části odůvodnění, které nemají velký vliv na samotné rozhodovací důvody, a jedná se pouze o formulační neobratnost. Námitka žalobce v tom smyslu, že není jasné, zda ředitelství policie považuje zajištění průkazu za sankci, pak je podle názoru soudu nepodstatná, neboť je patrné z odůvodnění jako celku, že tomu tak není.

30. Žalobce v tomto žalobním bodě uvádí, že podle jeho názoru příslušné možné situace je nutné vztahovat k jeho osobě, nikoliv obecně. Tak tomu ale podle názoru soudu v daném případě bylo, když konkrétní důvody jsou, zejména v odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí, uvedeny. Pochopitelně, že zdůvodnění zajišťovacího opatření vždy musí pracovat s jistou mírou obecnosti a pravděpodobnosti, to plyne z charakteru a podstaty tohoto právního institutu. V tomto případě se však odůvodnění správního rozhodnutí na tato obecná konstatování neomezuje a konkrétně uvádělo důvody na straně žalobce, které vedou k úvaze, že je nutné přistoupit k zajištění zbrojního průkazu.

31. Ohledně dalšího žalobního bodu a otázky vlastnictví nalezených zbraní soud uvádí, že právní názor žalovaného i ředitelství policie v této věci považuje za logický a zákonný. Jak je uvedeno zejména v odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí, důvod pro zajištění zbrojního průkazu nebyl v tom, že by žalobce byl považován za vlastníka zbraní. To je otázka poměrně dosti složitá, která skutečně bude muset být řešena až v řízení trestním. Jedním z důvodů pro zajištění však v tomto případě spíš bylo množství a charakter zbraní, které byly nalezeny u žalobce při domovní prohlídce, když žalobce neprokázal ani po delší době, že není vlastníkem těchto zbraní. I tak však podle názoru soudu je tato skutečnost pro dané rozhodnutí značně podstatná – množství a charakter zbraní a střeliva při domovní prohlídce a konkrétně vymezený v usnesení o zahájení trestního stíhání není běžný ani u sběratele či osoby, která se profesně tomuto oboru věnuje. Pokud u žalobce takový arzenál byl nalezen, jedná se o značně závažnou skutečnost, která musí být při hodnocení pro zajištění zbrojního průkazu významně zvažována. Závěrem tak soud uvádí, že samotné zjištění vlastnictví zbraní, které byly u žalobce při domovní prohlídce nalezeny, není pro rozhodnutí příliš významné, neboť stále se jedná o rozhodnutí o zajištění průkazu, které musí reagovat na skutečnosti, které v dané chvíli ještě nemohou být stoprocentně zjištěny.

32. Ohledně dalšího žalobního bodu, který se týká odkazu na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice, soud uvádí, že ten byl použit spíše na podporu názoru žalovaného týkajícího se nálezu zbraní a jejich vlastnictví. Pokud je v tomto rozsudku uvedeno, že rozhodnutí o zajištění zbrojního průkazu se nemůže opírat pouze o usnesení o zahájení trestního stíhání, pak se jedná o názor, který není mezi účastníky sporný, jak uváděl soud shora. Pokud žalobce opětovně v tomto žalobním bodu poukazuje na dobu údajného spáchání skutků, za něž je trestně stíhán, pak soud odkazuje na své odůvodnění shora, kde se k tomuto právnímu závěru vyjádřil.

33. Žalobce dále znovu poukazuje na to, že většina zbraní byla ve vlastnictví společnosti CZ Hermex a že za tím účelem mělo být vedeno dokazování, když namítá, že se žalovaný touto skutečností odmítl zabývat. Jak soud uvedl již při vypořádání shora uvedeného žalobního bodu, otázka vlastnictví zbraní bude meritorně řešena v trestním řízení, takže souhlasí se závěrem žalovaného, že se nejedná o zjištění, které by v tomto správním řízení musela být stoprocentně zjištěna. Jak soud znovu uvádí, otázka vlastnictví zbraní nebyla rozhodovacím důvodem, tím bylo v tomto směru množství a povaha zbraní zajištěných při domovní prohlídce u žalobce.

34. Žalobce namítá, že pokud je důvodem pro rozhodnutí skutečnost možného shromažďování zbraní za účelem páchání další trestné činnosti, musí to být odůvodněno. To podle názoru soudu však bylo v té míře obecnosti, která je pro dané rozhodnutí možná. Jak již bylo uvedeno shora, správní rozhodnutí zajišťuje zbrojní průkaz, proto musí pracovat s jistou mírou obecnosti a pravděpodobnosti. Obava z páchání další trestné činnosti však v odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí konkrétně pro osobu žalobce uvedena byla (možné užití zbraně ve stresu, zapojení žalobce do obchodu s vojenským materiálem).

35. V dalším žalobním bodě žalobce opětovně namítá otázku vlastnictví zbraní a skutečnost, že tímto údajem disponuje policie při vedení evidence zbraní. Soud znovu odkazuje na své odůvodnění shora, kde tuto skutečnost rozebíral. Nicméně k tomuto žalobnímu bodu je nutné uvést, že z rozhodnutí jasně plyne, že u žalobce při domovní prohlídce byly ve větší míře nalezeny zbraně, které v registru zapsány nebyly, včetně obecně zakázané pyrotechniky.

36. Žalobce dále namítá, že nebyl připojen příslušný trestní spis a žalobce tak do něj nemohl nahlížet. Podle názoru soudu připojení trestního spisu není pro posouzení podmínek pro zajištění zbrojního průkazu nutné, a pokud žalobce namítá možné porušení svých účastenských práv, tak ta se upínají k řízení trestnímu, nikoliv tomuto správnímu. Je sice poněkud neobvyklé, pokud správní úřad v odůvodnění uvede, že nemůže zabránit úniku informací z tohoto spisu policisty (jak uvedlo ředitelství policie v odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí), takový důvod by skutečně sám o sobě nemohl obstát a jeho uvedení skutečně není šťastné. Nicméně to nebyl důvod, proč trestní spis nebyl připojen, tím byla okolnost, že to není pro toto řízení nutné, a s tím se soud ztotožňuje.

37. Pokud žalobce uvádí, že se správní úřady nezabývaly konkrétně tím, o jaké zbraně se jedná, pak soud uvádí, že tyto zbraně sice nebyly výslovně v odůvodnění rozhodnutí vypočteny, bylo však uvedeno, o jaký počet zbraní se jedná, který byl značně vysoký, a kategorie těchto zbraní, které žalobce u sebe mít nesměl. Podle názoru soudu takový závěr je dostatečný pro rozhodnutí ve spojení s dalšími rozhodovacími důvody. Pokud žalobce namítal, že se žalovaný neseznámil s usnesením o zahájení trestního stíhání, neboť tvrdí, že funkčnost zbraní je obligatorním znakem trestného činu nedovoleného ozbrojování, když odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání vychází z toho, že některé ze zbraní byly nefunkční, pak takový poměrně velice obecný závěr žalovaného v odůvodnění rozhodnutí soud považuje pro věc samu za marginální a jeho nepřesnost nijak samotné rozhodnutí neovlivní.

38. Ohledně žalobního bodu týkajícího se posouzení výše trestu soud uvádí, že tuto skutečnost je nutné vyhodnotit i vzhledem k osobě žalobce z důvodu možné obavy z dalšího páchání trestné činnosti. Soud s ohledem na poukaz na možné jiné opatření zbraní, než legálním způsobem, plně souhlasí s žalovaným, že tyto skutečnosti nelze ve správním rozhodnutí hodnotit. Pochopitelně je možné páchat trestnou činnost i jinou než legálně drženou zbraní, a že trestnou činnost páchají i pachatelé, kteří nejsou držiteli zbrojního průkazu. Tuto část jednání těchto osob postihuje trestní právo, a stěží ji v tomto správním řízení mohou vyhodnocovat správní úřady. Pokud žalobce tuto námitku spíše míří na to, že samotným zajištěním zbrojního průkazu ještě neznemožní možnosti páchání trestné činnosti se zbraní, pak soud znovu odkazuje na právní názor žalovaného, s nímž souhlasí – správní rozhodnutí musí i v úvahách o obavě z případného dalšího páchání trestné činnosti vycházet z legálního stavu zbraní. To v daném případě bylo hodnoceno, a k tomu se odůvodnění upíralo.

39. Žalobce v dalších žalobních bodech podle názoru soudu již poněkud vytrhuje jednotlivosti, aniž by je hodnotil v celém souhrnu rozhodovacích důvodů. Soud tak obecněji uvádí, že podle jeho názoru právně významné skutečnosti v případě žalobce hodnoceny byly, a pokud jsou v poměrně rozsáhlých odůvodněních správních aktů určité nepřesnosti, jedná se o marginální formulační neobratnosti. To je možné uvést k tomu, že je obecné konstatování o ochraně společnosti před zneužitím zbrojního průkazu. Sice se jedná o obecné konstatování, které však musí být posuzováno ve vztahu k dalším konkrétním důvodům pro rozhodnutí, které soud již rozebral výše. Totéž je nutné uvést k námitce, že žalovaný je povinen uvést, jaký konkrétní důvod má k podezření, že by žalobce mohl při nakládání se zbraní představovat ohrožení zdraví a života jiných osob. Nic takového podle názoru soudu v odůvodnění tohoto správního aktu pochopitelně uvést nelze, neboť toto správní řízení a tento správní akt musí pracovat s jistou mírou obecnosti.

40. Poněkud konkrétněji žalobce namítá, že ředitelství policie v odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí uvádí, že určité skutečnosti zjistilo „ze spisového materiálu“, který však není součástí správního spisu. Je pravda, že v odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí tato formulace je uvedena několikrát, aniž by soudu předložený správní spis tomuto závěru odpovídal – ve správním spise je obsaženo usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 10. 10. 2016. Jiné části trestního spisu obsaženy nejsou. Nicméně porovnáním formulací z odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí s usnesením o zahájení trestního stíhání je zjevné, že ačkoliv ředitelství policie používalo slovní obrat „ze spisového materiálu“, jedná se o skutečnosti, které jsou uvedeny v usnesení o zahájení trestního stíhání. Je tak podle názoru soudu patrné, že se jedná o formulační nepřesnost v odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí, a že ředitelství policie vycházelo pouze z tohoto usnesení, nikoliv z kompletního trestního spisu.

41. Pokud žalobce poukazoval na to, že k jednání došlo v letech 2011, 2014 a 2015, a na časový odstup od tohoto jednání od rozhodnutí o zajištění zbrojního průkazu, pak soud odkazuje na vypořádání tohoto žalobního bodu shora, když podle jeho názoru tuto lhůtu je nutné počítat od zahájení trestního stíhání. Ohledně samotné doby od zahájení trestního stíhání do doby pravomocného správního rozhodnutí ohledně zajištění zbrojního průkazu pak soud uvádí, že trestní řízení do té doby nebylo prozatím nijak ukončeno a je tak nutné vycházet z toho, že stále probíhá. Vzhledem k tomu, že důvody pro zajištění pak jsou takové povahy, že trvaly po tuto dobu, samotný běh času tak soud nepovažuje v tomto směru pro rozhodnutí za nijak významný.

42. V dalším žalobním bodě žalobce namítal, že se žalovaný nezabýval jeho námitkou týkající se posuzování jiných skutkově obdobných případů. Soud v tomto směru neshledává postup žalovaného za nezákonný – žalovaný odkázal na to, že ředitelství policie mělo oprávnění příslušné rozhodnutí vydat a jeho vydání konkrétně zdůvodnilo, proto srovnání s jinými případy neprovedl. Soud se s takovým hodnocením ztotožňuje. Jednou ze zásad současného správního řízení je zásada, aby skutkově obdobné případy byly jednotně posuzovány, o tom není sporu. Tato zásada však podle názoru soudu nemůže jít tak daleko, aby při každém správním rozhodování správní úřady porovnávaly správní praxi u jiných správních úřadů a v tomto směru své rozhodnutí korigovaly, pokud se nebude jednat o nějaký exces v rozhodování. Takový postup je podle názoru soudu naprosto nereálný a argumentačně upřednostňuje tuto zásadu před zákonným oprávněním policie vydat rozhodnutí v mezích svého správního uvážení. V tomto směru soud uvádí, že v daném případě, kdy rozhodnutí bylo odůvodněno konkrétními skutečnostmi, je správní úřad oprávněn rozhodnutí vydat, využívá v tomto směru své správní uvážení, a nijak z něj nevybočil (ust. § 78 odst. 1 s.ř.s.).

43. V poslední části žalobních bodů žalobce namítá, že nebyly dostatečně vzaty na zřetel jeho osobní poměry a profesní zaměření, a že rozhodnutí mělo značně nepříznivý dopad do jeho života. Podle názoru soudu tyto skutečnosti žalovaný v odůvodnění hodnotil, nicméně jim nepřiznal takovou váhu, jako činí žalobce. Soud se ztotožňuje s hodnocením tohoto aspektu rozhodování s žalovaným. Rozhodnutí o zajištění zbrojního průkazu pro žalobce určitě značný dopad mělo, to je podle názoru soudu pochopitelné. Nicméně pokud konkrétní důvody vydání takového rozhodnutí umožňovaly a vydání rozhodnutí bylo konkrétně zdůvodněno, což podle názoru v tomto případě bylo, dopad do života žalobce je právně přípustným a předvídaným následkem takového rozhodnutí a žalobce s ním musí být srozuměn.

44. V dané věci tak soud uzavírá, že podanou žalobu nepovažuje za důvodnou a proto ji zamítl (ust. § 78 odst. 7 s.ř.s.).

45. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Vzhledem k tomu, že žalovanému státu tyto nevznikly, soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.