6 A 95/2023– 70

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: Město Český Těšín, se sídlem náměstí ČSA 1/1 737 01 Česká Těšín, proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí minstra pro místní rozvoj ze dne 5. 5. 2023, č.j. MMR–28705/2023–26, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí ministra pro místní rozvoj ze dne 5. 5. 2023, č.j. MMR–28705/2023–26 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo potvrzeno předchozí opatření žalovaného [Centra pro regionální rozvoj České republiky (dále jen „Centrum“)] ze dne 8. 3. 2023, vydané žalovaným jako poskytovatelem dotace v pozici tzv. Řídícího orgánu Integrovaného regionálního operačního programu, jímž žalovaný rozhodl o nevyplacení žalobci části dotace ve výši 5 % z částky dotace dříve mu přiznané rozhodnutím žalovaného o poskytnutí dotace ze dne 6. 12. 2018, č.j. 53608/2018–55/1, a určené na financování veřejné zakázky č. VZ 0001 s názvem „Centrální dopravní terminál Český Těšín a Parkoviště P+R“, nárokované v žádosti o platbu č. CZ.06.1.37/0.0/0.0/16_0450008928/2022/003/POST, ve výši 203.410,98 Kč.

2. V prvním žalobním bodu žalobce namítal, že kontrolními zjištěními č. A.1. a č. A.2., obsaženými ve 2. stanovisku Centra, došlo fakticky k popření závěrů předchozího 1. stanoviska Centra, a tím k porušení zásady legitimního očekávání a ochrany dobré víry. Pokud žalovaný (potažmo nejprve Centrum) až zpětně, teprve po skončení zadávacího řízení (v okamžiku, kdy žalobce nebyl objektivně schopen údajné pochybení týkající se zadávací dokumentace nijak napravit, resp. příslušné části zadávací dokumentace změnit), zcela překvapivě začne tvrdit, že některé části zadávací dokumentace, kterou žalovaný ještě před zahájením zadávacího řízení (prostřednictvím Centra) posuzoval a k jejímuž obsahu neměl žádné výhrady, jsou v rozporu se zákonem č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZZVZ“), pak je takový postup ve vztahu k žalobci zjevně nespravedlivý a nepřiměřeně přísný, a tedy nezákonný.

3. Žalobce dále namítal, že údajné porušení ZZVZ žalobcem v zadávací dokumentaci tak, jak jej popsal žalovaný ve svém kontrolním zjištění č. A.1. v době, kdy žalobce připravoval zadávací dokumentaci k zakázce, podle tehdejší soudní judikatury, dle rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“) nebo podle obecně známé odborné literatury nebylo vůbec považováno za porušení ZZVZ. Dle žalobce se tak v daném případě nejednalo o nějaké dodatečně zjištěné zjevné porušení ZZVZ ze strany žalobce jakožto zadavatele zakázky, ale pouze o důsledek nové rozhodovací praxe ÚOHS, na který s určitým zpožděním reagoval také žalovaný. Zdůraznil, že tuto změnu rozhodovací praxe nemohl logicky v době přípravy zadávací dokumentace předpokládat. K otázkám principu právní jistoty a zákazu svévole při výkonu veřejné moci pak odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2003, sp.zn. IV.ÚS 690/01.

4. Dále v tomto žalobním bodu namítal, že se mu dostalo konkrétních ujištění (ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2012, č.j. 1 Afs 15/2012–38) ze strany poskytovatele dotace ohledně toho že žalobcem zpracovaná zadávací dokumentace odpovídá pravidlům stanoveným v ZZVZ (srov. 1. stanovisko Centra). Žalobci tak vzniklo legitimní očekávání, že zadávací dokumentace odpovídá ZZVZ, tj. že mu bude dotace při splnění dalších podmínek vyplacena. Nadto zopakoval, že nejednalo o „zjevné porušení platné právní úpravy“. Namítal rovněž, že výklad žalovaného je v rozporu s veřejnoprávní smlouvou uzavřenou mezi žalobcem a Centrem, platnou v době provádění kontroly [srov. čl. IV., bod 4.2, odst. f) této smlouvy], když dle žalobce nelze za řádné provádění veřejnoprávních kontrol považovat nezávazné vyjádření k zadávacím podmínkám veřejné zakázky, zejména pokud zjištění v další veřejnoprávní kontrole žalovaný zcela neguje. Žalobce následně k ochraně legitimního očekávání odkázal na další judikaturu Nejvyššího správního soudu.

5. Ve druhém žalobním bodu žalobce namítal, že je napadené rozhodnutí (a současně dřívější Informace o nevyplacení části dotace a 2. stanovisko Centra) v rozporu se závěry rozhodnutí ÚOHS ze dne 9. 9. 2021, č.j. ÚOHS–28954/2021/162/Dha (dále jen „rozhodnutí ÚOHS ze dne 9. 9. 2021“), v němž ÚOHS v přestupkovém řízení vedeném proti žalobci z úřední povinnosti konstatoval, že zde nejsou žádné důvody pro „uložení sankce“, tedy, že se žalobce nedopustil v zadávacím řízení žádného porušení ZZVZ. Žalovaný (a před ním Centrum) v podstatě ignoruje fakt, že se ve správním řízení zahájeném proti žalobci z úřední povinnosti ÚOHS musel zabývat všemi možnými porušeními ZZVZ v zadávacím řízení, nikoliv jen obecnými podezřeními uvedenými v podnětu ze dne 24. 11. 2020, jenž byl pro ÚOHS pouhým impulsem k zahájení správního řízení. Samotný podnět ze dne 24. 11. 2020 (bez příloh) je velmi stručný a zcela obecný a neobsahuje žádná konkrétní podezření na možná porušení ZZVZ v rámci zadávacího řízení. Konkrétnější podezření na porušení ZZVZ ve vztahu k jiným souvisejícím zadávacím řízením, nikoliv však k zadávacímu řízení na zadání předmětné zakázky, obsahuje pouze příloha č. 1, avšak ani v té nejsou ve vztahu k předmětnému zadávacímu řízení uvedena žádná údajná konkrétní pochybení žalobce. Dále je pak z předložených listinných důkazů, na které žalobce žalovaného již dříve upozorňoval, zřejmé, že se v tomto případě ÚOHS skutečně zabýval celou zadávací dokumentací a celým průběhem zadávacího řízení komplexně. Neposuzoval tedy jen konkrétní údajná pochybení žalobce, která byla uvedena v podnětu doručeném ÚOHS. Pokud ÚOHS pravomocně žádné porušení ZZVZ ze strany žalobce neshledal, znamená to, že zadávací dokumentace není v rozporu se ZZVZ a žalobce žádné ustanovení ZZVZ neporušil. Žalovaný se pokusil tyto zcela jednoznačné a logické závěry ve své argumentaci obejít zjevně nepravdivým tvrzením o tom, že ÚOHS se údajně při posuzování došlého podnětu ze dne 24. 11. 2020 (který se týkal jen částečně také předmětného zadávacího řízení) zabýval pouze těmi skutečnostmi, které byly uvedeny v tom podnětu. Tak tomu ovšem nebylo.

6. Ve třetím žalobním bodu žalobce namítal, že v době přípravy zadávací dokumentace a formulace požadavků na prokázání profesní způsobilosti dodavatelů v čl. 10. 3. zadávací dokumentace ještě nebylo vydáno rozhodnutí ÚOHS ze dne 21. 2. 2020, č.j. ÚOHS–05747/2020/553/LHl (dále jen „rozhodnutí ÚOHS ze dne 21. 2. 2020“), o které přitom Centrum (a žalovaný) opírá své kontrolní zjištění č. A.

1. Žalobce jako zadavatel se proto uvedeným přelomovým rozhodnutím ÚOHS tehdy logicky nemohl řídit. Žalovaný až zpětně, na základě právního názoru zveřejněného v rozhodnutí ÚOHS ze dne 21. 2. 2020, začal žalobci vytýkat, že v zadávací dokumentaci stanovil nadbytečně a diskriminačně požadavek na prokázání kvalifikace dodavatelů také požadavkem na doložení živnostenského oprávnění Montáž, opravy, revize a zkoušky elektrických zařízení, ačkoliv v době zpracování zadávací dokumentace takovému závěru nic nenasvědčovalo. Také v 1. stanovisku Centra žádné upozornění na závěry vyplývající z rozhodnutí ÚOHS ze dne 21. 2. 2020 ve vztahu k zadávací dokumentaci obsaženo nebylo. Tuto svou výhradu vůči zadávací dokumentaci pak Centrum uplatnilo až se zpožděním více než 1,5 roku ve 2. stanovisku Centra.

7. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce namítal, že je přesvědčen, že v zadávací dokumentaci stanovené požadavky na profesní způsobilost dodavatelů nejsou v rozporu s rozhodnutím ÚOHS ze dne 21. 2. 2020. Držitel živnostenského oprávnění Provádění staveb, jejich změn a odstraňování získaného v České republice sice nepotřebuje k realizaci zakázky oprávnění Montáž, opravy, revize a zkoušky elektrických zařízení, ovšem do zadávacího řízení se mohl přihlásit také jakýkoliv zahraniční dodavatel a zadavateli nemohlo být předem známo, zda obdobné živnostenské oprávnění jako je české Provádění staveb, jejich změn a odstraňování bude u zahraničního dodavatele zahrnovat vždy rovněž činnosti obsažené v české živnosti.

8. Žalobce dále namítal, že s ohledem na množství podaných nabídek považuje úvahy žalovaného o možném ohrožení hospodářské soutěže za zcela nepodložené, čistě hypotetické a nereálné. Uvedl, že je přesvědčen, že jeho požadavek na předložení živnostenského oprávnění pro Montáž, opravy, revize a zkoušky elektrického zařízení nemohl fakticky vytvářet žádné bezdůvodné překážky hospodářské soutěže, neboť pokud by kterýkoliv z účastníků tento doklad nepředložil, nemohlo to být důvodem k vyloučení takového účastníka ze zadávacího řízení a jeho nabídka by byla žalobcem i bez doložení tohoto dalšího živnostenského oprávnění přijata. Do zadávacího řízení se mohl přihlásit také jakýkoliv zahraniční dodavatel a zadavateli nemůže být předem známo, zda obdobné živnostenské oprávnění jako je Provádění staveb, jejich změn a odstraňování zahrnuje (tak jako v ČR) u zahraničního dodavatele vždy rovněž jeho oprávnění pro Montáž, opravy, revize a zkoušky elektrických zařízení. V takovém případě pak platí další část zadávací dokumentace, uvedená v čl. 10.

1. Prokazování kvalifikace získané v zahraničí, kde je uvedeno, že: „V případě, že byla kvalifikace získána v zahraničí, prokazuje se dodavatel doklady vydanými podle právního řádu země, ve které byla získána, a to v rozsahu požadovaném zadavatelem“. Žalobci není zřejmé, jak jinak by v případě chybějícího požadavku na kvalifikaci mohl postupovat v případě nabídky zahraničního účastníka, jehož kvalifikace by neumožňovala provádění elektroinstalace.

9. Již jen z faktu, že nabídky do zadávacího řízení podalo celkem 9 účastníků, přičemž nedoložení živnostenského oprávnění pro řemeslnou živnost s názvem Montáž, opravy, revize a zkoušky elektrických zařízení nebylo u žádného z nich důvodem pro jeho vyloučení ze zadávacího řízení, a s přihlédnutím k tomu že nejen žádný z těchto účastníků, ale ani žádný jiný dodavatel nevznesl námitky proti kvalifikačnímu požadavku obsaženému v zadávací dokumentaci na doložení tohoto živnostenského oprávnění a ani nepožádal žalobce (jakožto zadavatele) o vysvětlení této části zadávací dokumentace, je dle žalobce zcela zřejmé, že tento kvalifikační požadavek ve skutečnosti nevedl ani hypoteticky k vytvoření bezdůvodné překážky, omezení hospodářské soutěže, či k ovlivnění okruhu potenciálních dodavatelů a následného výběru nejvhodnější nabídky. Žalobce je tak přesvědčen, že žalovaný při svém výkladu zadávací dokumentace a možných dopadů tohoto kvalifikačního požadavku postupuje příliš formalisticky, bez zřetele k faktickému řádně doloženému průběhu tohoto zadávacího řízení, ačkoliv jeho pochybnosti o zákonnosti tohoto kvalifikačního požadavku je možné rozumně a logicky odstranit.

10. K tvrzením žalovaného ohledně vlivu údajných vad zadávací dokumentace na hospodářskou soutěž žalobce uvedl, že vzhledem k tomu, že zadávací dokumentace předpokládala zkušenosti se stavbami obdobného charakteru, lze mít s pravděpodobností hraničící s jistotou za to, že dodavatelé vlastnící živnostenské oprávnění pro živnost Provádění staveb, jejich změn a odstraňování jsou si vědomi skutečnosti, že toto oprávnění obsahuje rovněž oprávnění Montáž, opravy, revize a zkoušky elektrických zařízení. Stejný názor zastal také ÚOHS ve svém rozhodnutí ze dne 28. 6. 2021, č.j. ÚOHS–12706/2021/162/HSc. Až v případě, že by bylo postaveno najisto, že žalobce v zadávací dokumentaci skutečně požadoval doložení veškerých živnostenských oprávnění i pro řemeslné živnosti, by bylo možno konstatovat bez dalšího nezákonnost této zadávací podmínky.

11. K dalším tvrzením žalovaného ve vztahu k absenci vlivu nastavení požadavků na živnostenská oprávnění na hospodářskou soutěž žalobce uvedl, že mu není zřejmé, jak by v případě chybějícího požadavku na kvalifikaci týkající se oprávnění pro Montáž, opravy, revize a zkoušky elektrických zařízení mohl postupovat v případě nabídky zahraničního účastníka, jehož kvalifikace by neumožňovala provádění elektroinstalace. Současně by žalobce jako zadavatel v zadávacím řízení neměl možnost po podání nabídek měnit zadávací podmínky a vyžádat si potřebné živnostenské oprávnění dodatečně, neměl by rovněž možnost vyloučit takového uchazeče o zakázku. V případě, že by tento účastník podal nejvhodnější nabídku, byl by žalobce povinen vybrat k realizaci části zakázky, týkající se elektroinstalací osobu, která by neměla pro plnění nezbytnou kvalifikaci. V této souvislosti odkázal na slovenskou úpravu, kde je živnost Provádění staveb, jejich změn a odstraňování živností volnou, neobsahuje však řemeslné živnosti jako v České republice a dodavatel tak musí o jednotlivé řemeslné a vázané živnosti žádat samostatně. Doplnil, že není možné vyžadovat jiné doklady, než původně vyžadovala zadávací dokumentace, jednalo by se o porušení ustanovení § 6 ZZVZ, a to zásady rovného zacházení a zákazu diskriminace s účastníky zadávacího řízení a změnu zadávacích podmínek v části kvalifikace po lhůtě pro podání nabídek. Tento názor žalobce podpořil odkazem na rozhodnutí předsedy ÚOHS ze dne 30. 8. 2019, č.j. ÚOHS–R0113/2019/VZ–24101/2019/322/HSc a na Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU ze dne 26. února 2014 o zadávání veřejných zakázek a o zrušení směrnice 2004/18/ES.

12. V pátém žalobním bodu žalobce namítal, že rozhodnutí ÚOHS ze dne 21. 2. 2020 uvádí, že rozhodnutí je k postupu žalobce v posuzované veřejné zakázce nepřiléhavé. Podstatné v dané věci bylo, že výklad této zadávací podmínky byl potvrzen v rozhodnutí o námitkách ze dne 9. 12. 2019. Dále uvedl, že navrhovatelem rozkladu byl dodavatel ze slovenské republiky a ÚOHS si skutečnost, že držitel živnostenského oprávnění „uskutečňovanie pozemných stavieb a ich zmien, stavených úprav a udržiavacích prác“ (živnost volná), nepotřebuje k realizaci zakázky oprávnění Montáž, opravy, revize a zkoušky elektrických zařízení, ověřoval u Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky. Dle žalobce tak dospěl k nesprávnému závěru.

13. V šestém žalobním bodu žalobce namítal, že dne 4. 3. 2021, pod č.j. ÚOHS–08100/2021/500/Alv, vydal ÚOHS rozhodnutí (dále jen „rozhodnutí ÚOHS ze dne 4. 3. 2021“), které potvrzuje postup žalobce při sestavení zadávacích podmínek, neboť úřad zastavil dle ustanovení § 257 písm. b) ZZVZ správní řízení o té části návrhu, která se týkala požadavku na doklad o oprávnění k podnikání v rozsahu „montáž, opravy, revize a zkoušky elektrických zařízení“ a oprávnění k podnikání v rozsahu „výroba, instalace, opravy elektrických strojů a přístrojů, elektronických a telekomunikačních zařízení“.

14. V sedmém žalobním bodu žalobce namítal, že závěry Centra obsažené v kontrolním zjištění č. A.2. nejsou správné a jsou v rozporu s rozhodovací praxí ÚOHS i správních soudů. Jak vyplývá z čl. 10.1. zadávací dokumentace, dodavatel mohl prokázat pouze určitou část své ekonomické kvalifikace prostřednictvím jiných osob, což odpovídá dikci ustanovení § 83 odst. 1 ZZVZ. Zároveň však ustanovení § 78 ZZVZ umožňuje prokazovat ekonomickou kvalifikaci pouze jediným kritériem, a to kritériem minimálního obratu, který se prokazuje výkazem zisku a ztrát. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2015, č.j. 3 As 204/2014–46, uvedl, že nahrazení kvalifikace dodavatele kvalifikací poddodavatele překračuje smysl právní úpravy a není přípustné. Stejná premisa tak musí dle žalobce platit i v případě, pokud by došlo k nahrazení kvalifikace dodavatele jinými osobami. V zadávacím řízení předmětné zakázky si žalobce s ohledem na účel této zakázky, kdy dopravní terminál zajišťuje potřeby obyvatel širokého okolí, nedokáže představit situaci, pokud by při realizaci stavby nastal „výpadek“ vybraného dodavatele, který by ve skutečnosti nebyl reálně schopen zakázku řádně splnit z důvodu nedostatku své ekonomické kvalifikace. Nelze tak mít za to, že žalobce stanovil požadavky na prokázání splnění kvalifikace v rozporu s požadavky ZZVZ, v rozsahu nepřiměřeném předmětu veřejné zakázky a uvedeným nastavením zadávacích podmínek vytvořil bezdůvodné překážky hospodářské soutěže, kterou tak podstatně omezil, čímž mohl ovlivnit okruh potenciálních dodavatelů i výběr nejvhodnější nabídky.

15. Rovněž namítal, že zadavatel nemůže být odpovědný za nejednoznačnost některých ustanovení ZZVZ, která způsobuje chybný výklad některých paragrafů ZZVZ. Z ustanovení § 83 odst. 1, 3 a 4 ZZVZ totiž jednoznačně vyplývá, že prokazovat ekonomickou kvalifikaci pomocí jiných osob může dodavatel pouze v případě, že je zakázka rozdělena na části. Pokud by kvalifikace vztahující se přímo k tzv. vyhrazenému plnění dle ustanovení § 105 odst. 2 ZZVZ byla prokazována jinou osobou (tj. osobou odlišnou od dodavatele), pak by požadavky zadavatele na kvalifikaci přestaly splňovat svůj primární účel. Splnění kvalifikace by bylo sice v čistě teoretické rovině prokázáno, ale samotné plnění části veřejné zakázky, ke kterému dodavatel nesmí využít dle výhrady zadavatele jinou osobu (např. poddodavatele), by bylo fakticky poskytováno nekvalifikovanou osobou (dodavatel totiž kvalifikaci v tomto ohledu sám nesplňuje, a proto zvažoval o prokázání prostřednictvím jiné osoby). Stejně tak se vyslovil ÚOHS ve svém rozhodnutí ze dne 21. 06. 2017, č.j. ÚOHS–S117/2012/VZ–18662/2017/533/Hku.

16. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhoval její zamítnutí. Uvedl, že smyslem kontroly ex ante prováděné Centrem není kompletně a závazně přezkoumat soulad zadávacích podmínek s právními předpisy, ale preventivní kontrolou zejména typických chyb napomoci eliminaci co největšího množství případných pochybení, která mohou ze strany zadavatelů nastat, a která by v případě, že by byla identifikována až následnou kontrolou nebo auditem, měla charakter tzv. nesrovnalosti ve smyslu čl. 2 bodu 36 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1303/2013 ze dne 17. 12. 2013 (dále jen „Obecné nařízení“). Jedná se tedy ze své podstaty o preventivní opatření, které má za úkol pomoci odhalit případné chyby, a to v čase, kdy je ještě lze odstranit, tj. předtím, než případně dojde k porušení zákona. Nelze tedy dovozovat, že se jedná o opatření, které by bylo způsobilé založit legitimní očekávání, a stále platí obecné pravidlo, že za správnost a úplnost zadávacích podmínek je odpovědný výhradně zadavatel, jak vyplývá z ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 4 odst. 1 písm. d) ZZVZ. Na všechny tyto skutečnosti je příjemce upozorněn v závěrečném poučení uvedeném ve stanovisku k zakázce, na které žalobce ve své žalobě sám odkazuje. Navíc výsledky ex ante kontroly nejsou pro zadavatele závazné a nemá povinnost se jimi řídit. Tyto závěry potvrdil např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, č.j. 18A 27/2020–54. K námitce legitimního očekávání žalovaný odkázal na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu.

17. Dále k námitce týkající se rozporu napadeného rozhodnutí s rozhodnutím ÚOHS ze dne 9. 9. 2021 žalovaný uvedl, že ze žalobcem odkazovaných rozhodnutí ÚOHS prokazatelně vyplývá, že se ÚOHS v předmětném řízení důkladně zabýval pouze dvěma zadávacími podmínkami, a to podmínkami technické kvalifikace člena realizačního týmu dodavatele dle ustanovení § 79 odst. 2 písm. c) a d) ZZVZ, jež byly zároveň hodnotícím kritériem dle ustanovení § 116 odst. 2 písm. e) ZZVZ, a požadavkem na prokázání ekonomické kvalifikace dle ustanovení § 78 odst. 2 ZZVZ, kdy bylo posuzováno, zda je zadavatelem stanovený minimální roční obrat dodavatele v souladu se ZZVZ. Ani jednu z těchto podmínek žalovaný ve svých rozhodnutích nikterak nenapadá. V napadeném rozhodnutí potom žalovaný podrobně odůvodnil, z jakých důvodů nelze z druhostupňového rozhodnutí ÚOHS, kterým bylo řízení o přestupku zastaveno, dovozovat, že se žalobce jako zadavatel v souvislosti s předmětnou veřejnou zakázkou nedopustil žádného jiného porušení ZZVZ. Ze skutečnosti, že ÚOHS v odůvodnění rozhodnutí uvádí, že případ přezkoumal „ve všech vzájemných souvislostech a po zhodnocení všech podkladů“ nelze dle žalovaného dovozovat, že se zabýval každou jednotlivou zadávací podmínkou. Předmětná věta toliko znamená, že si ÚOHS opatřil všechny relevantní důkazy související s přezkoumávanými ustanoveními zadávacích podmínek a tyto posoudil ve všech souvislostech. Správní řád, zákon o přestupcích, ani ZZVZ neukládají ÚOHS povinnost se v případě, že z konkrétních důvodů shledá důvody pro zahájení správního řízení z moci úřední, zabývat dalšími zadávacími podmínkami, případně celým zadávacím řízením tak, aby identifikoval všechna další možná pochybení zadavatele. Tvrzení žalobce nelze podepřít ani skutečností, že ÚOHS ve svých rozhodnutích uvádí, že přestupky zadavatele nebyly spáchány v souběhu s dalšími přestupky. Tímto ÚOHS pouze deklaruje, že v době vydání rozhodnutí nebylo se zadavatelem vedeno jiné správní řízení o přestupku, a že přestupek žalobce nebyl v souběhu s přestupky zadavatele identifikovanými v již skončených správních řízeních vedených ÚOHS. Instituty porušení rozpočtové kázně a přestupku mají různý obsah, tj. závěr o tom, že nedošlo ke spáchání přestupku, bez dalšího neovlivňuje závěr o porušení ZZVZ, resp. o porušení rozpočtové kázně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2016, č.j. 4 Afs 167/2016–47). Argumenty žalobce proto nemají oporu v právních předpisech ani v rozhodovací praxi správních soudů a ÚOHS.

18. Žalovaný dále odmítnul tvrzení žalobce, kterým naznačuje, že by se postup Centra a žalovaného mohl vymykat mezím dobré správy, či že by dokonce mohl být šikanou žalobce. Žalovaný je jakožto řídicí orgán odpovědný za to, že veškeré finanční prostředky proplacené příjemcům byly vynaloženy v souladu s právními předpisy. Porušení povinností stanovených řídicímu orgánu může mít za následek uplatnění finančních oprav Evropskou komisí vůči České republice. Pakliže tedy Centrum jakožto zprostředkující subjekt anebo žalovaný jakožto řídící orgán dospějí k závěru, že v souvislosti s podpořeným projektem došlo k porušení právních předpisů, nemohou toto zjištění ignorovat a musí uplatnit finanční opravu (nevyplacení části dotace) dle Podmínek Rozhodnutí o poskytnutí dotace. Žalovaný řádně podložil a prokázal, že požadavky žalobce na prokázání profesní způsobilosti byly nastaveny v rozporu se ZZVZ, a musel tedy provést opatření podle ustanovení § 14e rozpočtových pravidel.

19. K námitce žalobce, že v době přípravy zadávací dokumentace a formulace požadavků na prokázání profesní kvalifikace ještě nebylo vydáno rozhodnutí ÚOHS ze dne 21. 2. 2020 týkající se souběhu požadavků na tzv. multiprofesní živnost a živností řemeslných a volných, jež s realizací stavby souvisí, žalovaný uvedl, že rozhodnutí není pro posouzení věci relevantní, jelikož v České republice neexistuje tzv. precedenční systém práva. Rozhodnutí ÚOHS nebo jiných správních orgánů tedy nemění ZZVZ a nezakládají zadavatelům nová práva a povinnosti. ÚOHS v rozhodnutí ze dne 21. 2. 2020 konstatoval, že souběh požadavků na tzv. multiprofesní živnost a dalších požadavků na řemeslné a volné živnosti, které jsou v daném případě nadbytečné, jelikož jsou pokryty právě tzv. multiprofesní živností, je v rozporu se ZZVZ, avšak takový požadavek byl porušením ZZVZ i před vydáním předmětného rozhodnutí ÚOHS ze dne 21. 2. 2020.

20. K dalším argumentům žalobce týkající se zjištění č. A.1. žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že nezákonnost takto nastavených požadavků na profesní způsobilosti již opakovaně potvrdily i správní soudy. Ani nadstandardní počet předložených nabídek pak nemůže dle žalovaného zhojit pochybení žalobce spočívající v nepřiměřeně nastavených zadávacích podmínkách. Počet podaných nabídek má vliv toliko na výši finanční opravy stanovené žalovaným. Ani chybná informace v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, kde žalovaný na str. 10 omylem uvedl, že byla předložena pouze 1 nabídka, nemůže založit zmatečnost či nezákonnost napadených rozhodnutí, jelikož na dalším místě odůvodnění již žalovaný uvádí správný počet nabídek. Právě vysoký počet podaných nabídek byl pak jedním z argumentů, kterými žalovaný podložil využití snížené sazby finanční opravy.

21. K tvrzení žalobce, že by v případě nepředložení dokladu o živnostenském oprávnění na Montáž, opravy, revize a zkoušky elektrických zařízení dotčeného účastníka nevyloučil ze zadávacího řízení, žalovaný uvedl, že z textu čl. 10.3 zadávací dokumentace, kde jsou stanoveny požadavky na prokázání profesní způsobilosti dle ustanovení § 77 odst. 2 písm. a) ZZVZ, ani z jakékoliv jiné části zadávací dokumentace nevyplývá, že by žalobce hodlal postupovat tak, že v případě předložení živnostenského oprávnění Provádění staveb, jejich změn a odstraňování by dále nepožadoval předložení i dalšího požadovaného živnostenského oprávnění Montáž, opravy, revize a zkoušky elektrického zařízení a účastníka zadávacího řízení by nevyloučil, právě s ohledem na multiprofesní povahu živnosti Provádění staveb, jejich změn a odstraňování. Taková informace v zadávací dokumentaci není a dodavatelé tedy nemohli předpokládat, že žalobce bude postupovat tak, jak nyní uvádí. Takový postup žalobce by navíc musel být hodnocen jako rozporný se základními zásadami zadávacího řízení, jelikož by se při posuzování nabídek odklonil od zcela jednoznačně koncipované zadávací podmínky.

22. Ve vztahu ke zjištění A.2 žalovaný uvedl, že podstatná část žalobních argumentů i citovaných rozhodnutí ÚOHS a správních soudů míří mimo meritum věci, jelikož se věnují nemožnosti prokazovat část kvalifikace vztahující se k vyhrazenému plnění dle ustanovení § 105 ZZVZ jinou osobou než dodavatelem a nepřípustnosti prokazování ekonomické kvalifikace sčítáním obratu dodavatele a poddodavatele. Ani jeden z těchto závěrů žalovaný nerozporuje a zcela se s nimi ztotožňuje. V napadeném rozhodnutí nicméně žalovaný konstatoval, že žalobce porušil kogentní ustanovení § 83 odst. 1 ZZVZ ve spojení s ustanovením § 6 odst. 1 ZZVZ tím, že v kapitole 11 Využití poddodavatele v dokumentu zadávací dokumentace uvedl požadavek: „Zadavatel přitom stanovuje, že ekonomická kvalifikace a činnosti a práce realizované osobou stavbyvedoucího musí být plněna přímo vybraným dodavatelem“, čímž vyloučil možnost prokázání ekonomické kvalifikace poddodavatelem. Svým postupem tak žalobce zpřísnil pravidla stanovená ZZVZ, čímž vytvořil bezdůvodnou překážku hospodářské soutěže, když znemožnil účast na veřejné zakázce dodavatelům, kteří by byli jinak způsobilí řádně splnit předmět veřejné zakázky, avšak nedisponovali by požadovaným minimálním obratem, přičemž by však měli partnera (poddodavatele), jenž by požadovaný obrat splňoval a byl ochoten se za řádné splnění veřejné zakázky zaručit. Žalobce jako zadavatel měl v daném případě k dispozici zákonné nástroje, jak své postavení posílit, aniž by tím vyloučil splnění ekonomické kvalifikace poddodavatelem. Postup žalobce tak neobstojí ani z pohledu zásady přiměřenosti.

23. K argumentu žalobce, že dle čl. 10.1 zadávací dokumentace dodavatel mohl prokázat pouze určitou část své ekonomické kvalifikace prostřednictvím jiných osob, přičemž dle ustanovení § 78 ZZVZ lze ekonomickou kvalifikaci prokazovat pouze jediným kritériem, a to kritériem minimálního obratu, který se prokazuje výkazem zisku a ztrát, žalovaný uvedl, že i tento argument je lichý a vnitřně rozporný. Kritérium minimálního obratu musí s ohledem na ustálený výklad správních soudů a ÚOHS být splněno právě jedním subjektem (dodavatelem nebo jinou osobou). Jestliže zadavatel vyloučil možnost splnění tohoto kritéria jinou osobou, muselo být kritérium splněno výhradně dodavatelem a obecné ustanovení uvedené ve čl. 10.1 tak nebylo pro dané kritérium relevantní. Závěrem ke zjištění A.2. žalovaný poukázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 3. 2022, č.j. 17A 75/2020–80.

24. Dle žalovaného pak nelze považovat za relevantní tvrzení žalobce o možné účasti zahraničních dodavatelů a problematickému prokazování profesní způsobilosti v případě, kdy by nebylo výslovně požadováno oprávnění na Montáž, opravy, revize a zkoušky elektrických zařízení. Je tomu tak dle žalovaného proto, že ZZVZ upravuje postup, kdy dodavatel (ať už český nebo zahraniční) dokládá kvalifikaci, která byla získána v zahraničí (srov. ustanovení § 81 tohoto zákona). V praxi to znamená, že zadavatel vždy posuzuje obsahovou stránku předloženého dokladu z hlediska naplnění rozsahu svých požadavků, které jsou vymezeny příslušným oprávněním vydaným podle právního řádu ČR. V případě, že některá z činností, které jsou zahrnuty v oprávnění vydaném podle českého právního řádu, absentuje, má zadavatel možnost dodavatele vyzvat k doplnění údajů nebo dokladů dle ustanovení § 46 ZZVZ. Tento zákon tak upravuje mechanismus, který umožňuje prokazovat kvalifikaci doklady podle zahraničního právního řádu a tyto předložit, příp. doplnit tak, aby odpovídaly rozsahu kvalifikace požadovaném zadavatelem. Rovněž zdůraznil, že podle ustanovení § 77 odst. 1 má dodavatel povinnost prokázat splnění profesní způsobilosti ve vztahu k ČR; žalobce se tak dle žalovaného nemůže odvolávat na možnou účast zahraničních dodavatelů, kterou by mělo být ospravedlněno chybné nastavení požadavků profesní způsobilosti.

25. Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti:

26. Ze strany Centra, které vykonává roli zprostředkujícího subjektu, bylo v rámci kontroly žádosti o platbu č. CZ.06.1.37/0.0/0.0/16_045/0008928/2022/002/POST, identifikováno porušení části III, odst. 1 bodu 2 Podmínek Rozhodnutí o poskytnutí dotace ze dne 6. 12. 2018, č.j. 53608/2018–55/1, ve znění pozdějších změn. Při kontrole žádosti o platbu byla identifikována dvě zjištění.

27. Dle zjištění A.1. žalobce jako zadavatel při zadávání VZ 0001 porušil ustanovení § 6 odst. 1 a 2 ZZVZ, konkrétně zásady přiměřenosti a zákazu diskriminace, ve spojení s ustanovením § 36 odst. 1 ZZVZ tím, že stanovil požadavky na prokázání splnění kvalifikace v rozsahu nepřiměřeném předmětu veřejné zakázky, neboť požadoval doložit k prokázání splnění profesní způsobilosti dle ustanovení § 77 odst. 2 písm. a) ZZVZ doklad prokazující živnostenské oprávnění na Montáž, opravy, revize a zkoušky elektrických zařízení, ačkoliv současně požadoval prokázání splnění profesní způsobilosti dle ustanovení § 77 odst. 2 písm. a) ZZVZ předložením dokladu prokazujícího živnostenské oprávnění na Provádění staveb, jejich změn a odstraňování, přitom však v rámci živnosti Provádění staveb, jejich změn a odstraňování mohou být při provádění stavebních prací v rámci uvedené živnosti prostřednictvím odborně způsobilých osob vykonávány i činnosti, které jsou jinak předmětem samostatných živností souvisejících s vedením, změnami a údržbou staveb, tedy i činnosti spadající pod živnost Montáž, opravy, revize a zkoušky elektrických zařízení.

28. Dle zjištění A.2. žalobce jako zadavatel při zadávání VZ 0001 porušil ustanovení § 83 odst. 1 ZZVZ ve spojení s ustanovením § 6 odst. 2 ZZVZ, konkrétně zásadu zákazu diskriminace, ve spojení s ustanovením § 36 odst. 1 ZZVZ, když v kapitole 11 Využití poddodavatele v dokumentu zadávací dokumentace uvedl požadavek: „Zadavatel přitom stanovuje, že ekonomická kvalifikace a činnosti a práce realizované osobou stavbyvedoucího musí být plněna přímo vybraným dodavatelem“. Tímto postupem omezil možnost prokazování ekonomické kvalifikace dle ustanovení § 78 ZZVZ prostřednictvím jiných osob, což vedlo k diskriminaci potenciálních dodavatelů a k tomu, že zadávací podmínky byly stanoveny tak, že určitým dodavatelům bezdůvodně přímo zaručovaly konkurenční výhodu a vytvářely bezdůvodnou překážku hospodářské soutěže. Postup žalobce vedl k nepřípustnému zpřísnění pravidel stanovených v ZZVZ a mohl mít vliv na výběr nejvhodnější nabídky.

29. Na základě těchto zjištění Centra provedl žalovaný opatření podle ustanovení § 14e zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů, a nevyplatil žalobci část dotace ve výši 5 % částky nárokované v žádosti o platbu na financování VZ 0001, a to za porušení části III, odst. 1, bod 2 Podmínek Rozhodnutí o poskytnutí dotace ze dne 6. 12. 2018, č.j. 53608/2018–55/1, ve znění pozdějších změn. O tomto opatření byl žalobce informován prostřednictvím „Informace o nevyplacení části dotace“ ze dne 8. 3. 2023.

30. Dne 22. 3. 2023 podal žalobce proti tomuto opatření námitky.

31. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 5. 5. 2023, č.j. MMR–28705/2023–26, ministr pro místní rozvoj ve výroku I. opatření poskytovatele dotace ze dne 8. 3. 2023 shledal oprávněným a ve výroku II. toto opatření potvrdil a konstatoval, že předmětná částka (203.410,98 Kč) nebude příjemci vyplacena s konečnou platností.

32. Podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. může soud rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří–li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.

33. Účastníci řízení se ve stanovené lhůtě nevyjádřili. Soud tedy postupoval podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. a rozhodl o věci samé bez jednání.

34. Městský soud v Praze na základě žaloby, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumání rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně.

35. Soud nejprve pro přehled věcí uvádí, že žalobce podal u zdejšího soudu správní žaloby proti předcházejícím rozhodnutím žalovaného o nevyplácení části požadované dotace, které jsou vedeny pod sp.zn. 8A 60/2022 a sp.zn. 10A 4/2023. V nyní projednávané žalobě pak žalobce výslovně uvedl, že výsledek již probíhajícího soudního řízení týkajícího se rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 4. 2022, č.j. MMR–24388/2022–26 (srov. sp.zn. 8A 60/2022), příp. rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2022, č.j. MMR–59321/2022–26 (srov. sp.zn. 10A 4/2023) může mít význam pro nyní projednávanou správní žalobu, a z toho důvodu soud žádal, aby podle ustanovení § 48 odst. 3 písm. d) s.ř.s. řízení přerušil v souladu se zásadou ekonomie řízení až do doby pravomocného ukončení řízení ve věci sp.zn. 8A 60/2022.

36. Rozsudkem ze dne 10. 1. 2024, č.j. 8A 60/2022–45, byla žaloba žalobce směřující proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 4. 2022, č.j. MMR–24388/2022–26, zamítnuta. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 12. 2. 2024. Z toho důvodu soud neshledal důvodným návrh žalobce na přerušení řízení, neboť řízení ve věci sp.zn. 8A 60/2022 již bylo v mezidobí pravomocně skončeno. S ohledem na skutkovou i právní obdobnost (až shodnost) obou případů pak soud neshledal žádného důvodu, pro který by se měl od závěrů vyslovených 8. senátem zdejšího soudu odchýlit.

37. Podle ustanovení § 6 odst. 1 ZZVZ „zadavatel při postupu podle tohoto zákona musí dodržovat zásady transparentnosti a přiměřenosti.“

38. Podle ustanovení § 6 odst. 2 ZZVZ „ve vztahu k dodavatelům musí zadavatel dodržovat zásadu rovného zacházení a zákazu diskriminace.“

39. Podle ustanovení § 6 odst. 4 ZZVZ „je zadavatel při postupu podle tohoto zákona, a to při vytváření zadávacích podmínek, hodnocení nabídek a výběru dodavatele, povinen za předpokladu, že to bude vzhledem k povaze a smyslu zakázky možné, dodržovat zásady sociálně odpovědného zadávání, environmentálně odpovědného zadávání a inovací ve smyslu tohoto zákona. Svůj postup je zadavatel povinen řádně odůvodnit.“

40. Podle ustanovení § 77 odst. 2 písm. a) ZZVZ „může zadavatel požadovat, aby dodavatel předložil doklad, že je oprávněn podnikat v rozsahu odpovídajícímu předmětu veřejné zakázky, pokud jiné právní předpisy takové oprávnění vyžadují.“

41. Podle ustanovení § 77 odst. 2 písm. c) ZZVZ „může zadavatel požadovat, aby dodavatel předložil doklad, že je odborně způsobilý nebo disponuje osobou, jejímž prostřednictvím odbornou způsobilost zabezpečuje, je–li pro plnění veřejné zakázky odborná způsobilost jinými právními předpisy vyžadována.“

42. Podle ustanovení § 79 odst. 2 písm. c) ZZVZ „může zadavatel k prokázání kritérií technické kvalifikace požadovat seznam techniků nebo technických útvarů, které se budou podílet na plnění veřejné zakázky, a to zejména těch, které zajišťují kontrolu kvality nebo budou provádět stavební práce, bez ohledu na to, zda jde o zaměstnance dodavatele nebo osoby v jiném vztahu k dodavateli.“

43. Podle ustanovení § 36 odst. 1 ZZVZ „zadávací podmínky nesmí být stanoveny tak, aby určitým dodavatelům bezdůvodně přímo nebo nepřímo zaručovaly konkurenční výhodu nebo vytvářely bezdůvodné překážky hospodářské soutěže.“

44. Podle ustanovení § 83 odst. 1 ZZVZ „může dodavatel prokázat určitou část ekonomické kvalifikace, technické kvalifikace nebo profesní způsobilosti s výjimkou kritéria podle § 77 odst. 1 požadované zadavatelem prostřednictvím jiných osob.“

45. Podle ustanovení § 105 odst. 2 ZZVZ „v případě veřejné zakázky na služby nebo stavební práce nebo v případě veřejné zakázky na dodávky zahrnující umístění nebo montáž, mohou zadavatelé v zadávací dokumentaci požadovat, aby zadavatelem určené významné činnosti při plnění veřejné zakázky byly plněny přímo vybraným dodavatelem.“

46. Podle ustanovení § 14 odst. 1 rozpočtových pravidel „na dotaci nebo návratnou finanční výpomoc není právní nárok, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.“

47. Podle ustanovení § 14 odst. 5 rozpočtových pravidel „v rozhodnutí o poskytnutí dotace může poskytovatel stanovit, že nesplnění některých podmínek podle odstavce 4 písm. g) nebo porušení povinnosti stanovené právním předpisem bude postiženo odvodem za porušení rozpočtové kázně nižším, než kolik činí celková částka dotace. Při stanovení nižšího odvodu uvede poskytovatel procentní rozmezí nebo pevný procentní podíl vztahující se buď k celkové částce dotace, nebo k částce, ve které byla porušena rozpočtová kázeň, nebo stanoví pevnou částku odvodu; přitom přihlédne k závažnosti porušení rozpočtové kázně a jeho vlivu na dodržení účelu dotace.“

48. Podle ustanovení § 14e odst. 1 rozpočtových pravidel „poskytovatel nemusí vyplatit dotaci nebo její část, domnívá–li se důvodně, že její příjemce v přímé souvislosti s ní porušil povinnosti stanovené právním předpisem nebo nedodržel účel dotace nebo podmínky, za kterých byla dotace poskytnuta; je–li stanoven nižší odvod za porušení rozpočtové kázně podle § 14 odst. 5, výše nevyplacené části dotace musí být stanovena v rámci částek vypočítaných podle § 14 odst.

5. Přitom v rámci procentního rozmezí přihlédne poskytovatel k závažnosti porušení a jeho vlivu na dodržení účelu dotace. Nevyplatit dotaci nebo její část nelze při nedodržení povinnosti podle § 14 odst. 4 písm. j).“

49. Podle ustanovení § 14e odst. 2 rozpočtových pravidel „poskytovatel o opatření podle odstavce 1 bez zbytečného odkladu vhodným způsobem informuje příjemce. Příjemce může do 15 dnů ode dne, kdy tuto informaci obdržel, podat poskytovateli proti tomuto opatření námitky. O námitkách rozhoduje ten, kdo stojí v čele poskytovatele.“

50. Podle ustanovení § 14e odst. 3 rozpočtových pravidel „v rozhodnutí o námitkách se rozhodne o tom, zda opatření poskytovatele bylo plně oprávněné, částečně oprávněné nebo zda oprávněné nebylo. Proti rozhodnutí o námitkách se nelze odvolat.“

51. Podle ustanovení § 14e odst. 4 rozpočtových pravidel „bylo–li opatření poskytovatele v rozhodnutí o námitkách posouzeno jako plně oprávněné, poskytovatel dotaci nebo její část příjemci nevyplatí. Bylo–li posouzeno jako částečně oprávněné, poskytovatel vyplatí příjemci část dotace, kterou mu neoprávněně nevyplatil. Bylo–li posouzeno jako neoprávněné, poskytovatel příjemci vyplatí nevyplacenou dotaci nebo její část. Poskytovatel vyplatí příjemci dotaci nebo její část, kterou mu neoprávněně nevyplatil, do pěti pracovních dnů ode dne právní moci rozhodnutí o námitkách.“

52. Soud se nejdříve zabýval druhým žalobním bodem, ve kterém žalobce namítal, že nemohlo z jeho strany dojít k porušení ZZVZ, jak tvrdí žalovaný, pokud u něj žádné pochybení neshledal ÚOHS v rámci šetření podnětu ze dne 24. 11. 2020.

53. Soud připomíná pro projednávanou věc stěžejní rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2016, č.j. 4 Afs 167/2016–47, podle kterého: „[v]zhledem k tomu, že instituty porušení rozpočtové kázně a správního deliktu [podle pro projednávanou věc rozhodné právní úpravy přestupku] mají různý obsah, závěr o tom, že nedošlo ke spáchání správního deliktu, bez dalšího neovlivňuje závěr o porušení zákona o veřejných zakázkách, respektive o porušení rozpočtové kázně. (…) Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nezaujal žádné stanovisko k otázce, zda stěžovatel porušil zákon o veřejných zakázkách, avšak toliko k otázce, zda v daném okamžiku nabyl důvodné podezření, že se dopustil správního deliktu. Stanovisko úřadu tak podle Nejvyššího správního soudu nemohlo mít žádný význam pro rozhodnutí správce daně, žalovaného nebo krajského soudu a stěžovateli nemohlo založit legitimní očekávání ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 3336/09.“

54. Jak plyne z výše uvedeného (a jak žalovaný zcela srozumitelně uvedl v napadeném rozhodnutí), samotný závěr ÚOHS ve vztahu k prošetření podnětu na žalobce o tom, že jeho zadávací dokumentace nemá vady a je plně v souladu s právními předpisy, nevypovídá. ÚOHS se ve svém řízení nezabýval stejnými otázkami jako žalovaný, neposuzoval je ze stejných hledisek, a jeho závěr ve skutkově odlišné věci žalovaného v posuzování zadávací dokumentace žalobce nijak nevázal. U žalobce pak ze stejného důvodu nemohlo ani dojít ke vzniku legitimního očekávání stran bezchybnosti jeho zadávací dokumentace.

55. Pokud tak žalovaný shledal u žalobce pochybení, které konkrétně vymezil a zdůvodnil, je takový závěr zcela v pořádku a v souladu s rozhodnou úpravou obsaženou v ZZVZ.

56. Ze stejných důvodů soud neshledal důvodným ani první žalobní bod, ve kterém žalobce namítal, že kontrolními zjištěními č. A.1. a č. A.2., obsaženými ve 2. stanovisku Centra, došlo k popření závěrů předchozího 1. stanoviska Centra, když žalovaný začal zcela překvapivě tvrdit, že některé části zadávací dokumentace, kterou ještě před zahájením zadávacího řízení (prostřednictvím Centra) posuzoval a k jejímuž obsahu neměl žádné výhrady, jsou v rozporu se ZZVZ.

57. K tomu soud předně uvádí, že podle ustálené správní judikatury je zadávací dokumentace „nejvýznamnějším dokumentem v rámci zadávacího řízení. Za jeho zpracování je plně odpovědný zadavatel a je povinen ho zpracovat dostatečně kvalitně a s patřičnou odborností tak, aby na jeho základě bylo možno podat odpovídající a především vzájemně porovnatelné nabídky“ (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, č.j. 9 Afs 30/2010–182).

58. Soud přitom souhlasí se žalovaným, že pokud Centrum po předložení zadávacích podmínek neshledalo v rámci kontroly ex ante jejich nezákonnost, neznamená to bez dalšího, že jsou zadávací podmínky souladné se zákonem a zadavatel může legitimně očekávat, že je jeho zadávací dokumentace kompletní a bez dalšího obdrží dotaci z veřejného rozpočtu. Stejně tak soud dává za pravdu žalovanému v tom, že smyslem předběžné kontroly zadávací dokumentace prováděné Centrem není kompletně a závazně přezkoumat soulad zadávacích podmínek s právními předpisy, ale toliko dílčí kontrola typických chyb zadavatelů, která má přispět k eliminaci co největšího množství případných pochybení. Ze zákonné úpravy, komentářové literatury k ní, ani relevantní judikatury však nevyplývá, že by předběžná kontrola – již ze své povahy preventivní, prvotní – garantovala zadavateli veřejné zakázky bezchybnost jím předkládané zadávací dokumentace a Centrum, resp. žalovaný, by jejím prostřednictvím na sebe de facto přebírali zodpovědnost za správnost a úplnost zadávacích podmínek. Takovou funkci předběžná kontrola nemá. Je to tak stále zadavatel, kdo nese zodpovědnost za naplnění všech podmínek předkládané zadávací dokumentace. Předběžná kontrola Centra ve věci žalobce legitimní očekávání ohledně správnosti a úplnosti zadávací dokumentace nezaložila.

59. Byl to tak stále žalobce, kdo měl jakožto zadavatel povinnost dodržovat zákonná ustanovení v rámci celého průběhu zadávacího řízení. Žalobci současně plynula povinnost postupovat při zadávání předmětné zakázky podle ZZVZ, a to na základě ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) ve spojení s ustanovením § 4 odst. 1 písm. d) tohoto zákona. Naopak nebylo odpovědností Centra na všechna pravidla zadávacího řízení zvlášť upozorňovat – takovou povinnost ZZVZ pro správní orgán neobsahuje. Je pravdou, že jedním z cílů několika stupňovité kontroly Centra je předem eliminovat co možná nejvíce případných pochybení žadatele, nicméně skutečnost, že příjemce dotace v rámci kontroly před vyhlášením zadávacího řízení nebyl upozorněn na některé pochybení, jej v žádném případě nezbavuje odpovědnosti za toto pochybení.

60. Obdobně uzavřel Ústavní soud v usnesení ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. II. ÚS 1818/18, kde uvedl, že „[n]epřiznáním dotace pak ani nemohlo být porušeno legitimní očekávání stěžovatelky. Kromě toho, že na dotaci (…) není právní nárok, skutečnost, že příslušný orgán před samotným přiznáním dotace splnění podmínek postupně a opakovaně prověřil, není nic neobvyklého. Stěžovatelka byla v průběhu řízení o přiznání dotace ostatně upozorněna, že jednotlivé kroky administrace žádosti neznamenají příslib dotace.“ Uvedené závěry jsou zcela přiléhavé též pro nyní projednávanou věc žalobce.

61. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2016, č.j. 6 Afs 275/2015–39, též z judikatury Soudního dvora EU plyne, že „za dodržení všech podmínek dotací jsou výlučně odpovědni příjemci podpor. Skutečnost, že poskytovatel finančních prostředků opomněl upozornit na nesrovnalosti při provádění dané akce, nevylučuje ani neomezuje takovou odpovědnost. Opačný výklad by vedl ke stavu, kdy by byl příjemce dotace zbaven veškeré odpovědnosti za nesrovnalosti, které nebyly oznámeny poskytovatelem. (…) Zásady legitimního očekávání se tak nemůže dovolávat příjemce, který se dopustil zjevného porušení platné právní úpravy.“ Obdobně uzavřel Nejvyšší správní soud též v rozsudku ze dne 20. 12. 2017, č.j. 4 Afs 219/2017–41, citovaný již ministrem v napadeném rozhodnutí.

62. Soud tak shrnuje, že za dodržení podmínek, které se vážou k udělené dotaci, odpovídal žalobce jako příjemce dotace. Skutečnost, že jej poskytovatel dotace neupozornil na nesrovnalosti při provádění projektu, na nějž je dotace poskytována, nevylučuje ani neomezuje takovou odpovědnost. Jestliže příjemce dotace poruší podmínky poskytnutí dotace při zadávání veřejné zakázky na realizaci projektu, na nějž je dotace poskytována, nemůže se dovolávat zásahu do legitimního očekávání toliko s odkazem na skutečnost, že mu nebyla v rámci předběžného (prvního) stanoviska ze strany Centra sdělena žádná pochybení v zadávací dokumentaci, tato pochybení byla identifikována Centrem až následně a žalobce byl poté postižen krácením poskytnuté dotace.

63. Pochybení žalobce v zadaných podmínkách současně nebylo toliko formální, ale mělo a mohlo mít podstatný vliv na plnění veřejné zakázky, jak soud vysvětlí dále.

64. Důvodným soud neshledal ani třetí žalobní bod, ve kterém žalobce namítal, že v době přípravy zadávací dokumentace a formulace požadavků na prokázání profesní způsobilosti dodavatelů ještě nebylo vydáno rozhodnutí ÚOHS ze dne 21. 2. 2020, o které přitom Centrum a žalovaný opírají své kontrolní zjištění č. A.

1. Žalobce jako zadavatel se proto uvedeným přelomovým rozhodnutím ÚOHS tehdy logicky ještě nemohl vůbec řídit.

65. Pro možnost aplikace právních závěrů plynoucích z rozhodnutí ÚOHS ze dne 21. 2. 2020, na věc žalobce soud uvádí, že předmětným rozhodnutím nedošlo ke změně právního výkladu ZZVZ, ani k utvoření nové správní praxe relevantní pro žalobce. Soud přisvědčil žalovanému, že rozhodnutí ÚOHS ze dne 21. 2. 2020 je v souladu s požadavky ZZVZ, nijak uplatnění uvedeného zákona v rozhodném znění na věc žalobce nemění, a současně ani nezakládá zadavatelům nová práva nebo povinnosti. Souběh požadavků na tzv. multiprofesní živnost a dalších požadavků na řemeslné a volné živnosti, které jsou v daném případě nadbytečné, jelikož jsou pokryty tzv. multiprofesní živností, byl porušením ZZVZ i před vydáním rozhodnutí ÚOHS ze dne 21. 2. 2020. To, že se obdobným požadavkem ÚOHS ani správní soudy v žádném dřívějším rozhodnutí nevěnovaly, na skutečnosti, že žalobce v zadávací dokumentaci pochybil, pokud stanovil požadavek na dodavatele v rozporu se zněním rozhodné právní normy, ZZVZ, nic nemění.

66. Při posouzení sedmého žalobního bodu soud vycházel ze znění ustanovení § 83 odst. 1 ZZVZ, podle kterého může dodavatel prokázat určitou část ekonomické kvalifikace prostřednictvím jiných osob. Toto ustanovení je kogentní, žalobce se od něj tedy nemohl odchýlit. Jinou osobou se v tomto případě myslí i poddodavatel, což vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2021, č. j. 1 Afs 447/2019–31) a z komentářové literatury (KRČ, Robert, VANĚČEK, Jan, Zákon o zadávání veřejných zakázek. 1. vydání. Praha: C. H. Beck 2022, s. 443). Nadto podle směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 31. 3. 2004, č. 2004/18/ES, o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby: „[h]ospodářský subjekt může, je–li to nezbytné a pro určitou zakázku, využít schopnosti jiných subjektů, bez ohledu na právní povahu vztahů mezi ním a těmito subjekty“, přičemž je zde výslovně uvedeno, že nezáleží na právní povaze vztahu mezi dodavatelem a třetí osobou.

67. Žalobce pak v čl. 11 zadávací dokumentace uvedl, že „ekonomická kvalifikace a činnosti a práce realizované osobou stavbyvedoucího musí být plněna přímo vybraným dodavatelem.“

68. Tím má soud za prokázané, že žalobce vědomě v zadávací dokumentaci omezil možnost prokazování ekonomické kvalifikace dle ustanovení § 78 ZZVZ prostřednictvím jiných osob, mezi nimi i poddodavatelů. Tento postup přitom vylučoval možnost prokázání kvalifikace prostřednictvím jiných osob, jak umožňuje ustanovení § 83 odst. 1 ZZVZ.

69. Soud ani žalovaný a ministr v napadeném rozhodnutí nerozporují účel a smysl nastavení určité hodnoty ekonomické kvalifikace vzhledem k rozsahu veřejné zakázky a jejímu časovému harmonogramu. Avšak zásadními částmi plnění veřejné zakázky jsou myšleny ty významné činnosti ve smyslu ustanovení § 105 odst. 2 ZZVZ, které nemůže plnit jakýkoli dodavatel v oboru, ale pouze takový, který je vysoce kvalifikovaným odborníkem se speciální kvalifikací, zkušenostmi nebo schopnostmi. V projednávaném případě se však omezení týkalo možnosti prokázání ekonomické kvalifikace a žalobce nikterak netvrdil ani neprokázal, že by se ekonomická kvalifikace mohla vztahovat k nějaké konkrétní významné činnosti v rámci plnění veřejné zakázky. Za této situace nemohl žalobce omezit zákonné oprávnění dodavatele podle ustanovení § 83 odst. 1 ZZVZ postupem podle ustanovení § 105 odst. 2 ZZVZ.

70. Pokud chtěl žalobce jistotu, že dodavatel bude mít k dispozici dostatečné ekonomické prostředky a zázemí pro splnění veřejné zakázky, měl možnost využít ustanovení § 83 odst. 3 ZZVZ, podle kterého by dodavatel a jiná osoba, prokazující ekonomickou kvalifikaci podle ustanovení § 78 ZZVZ, byli společně a nerozdílně odpovědni za plnění veřejné zakázky. Nastavení sankčních ujednání a povinnost pojistné smlouvy s vybraným dodavatelem nemá vliv na porušení ustanovení § 83 odst. 1 ZZVZ, neboť se vztahují k jiným skutečnostem, než bylo stanovení okruhu kvalifikovaných dodavatelů. Soud ve shodě se závěrem žalovaného vysloveným v napadeném rozhodnutí připomíná, že úmyslem zákonodárce nebylo možnost prokázání ekonomické kvalifikace prostřednictvím jiných osob vyloučit, ale naopak konstruovat mechanismus, který v zájmu hospodářské soutěže takový postup umožní, a který je zároveň v souladu s požadavky rozhodovací praxe na nedělitelnost prokázání ekonomické kvalifikace.

71. Soud též neshledal vadu napadeného rozhodnutí, pokud v něm žalovaný konstatoval, že žalobce svým postupem omezil množinu potencionálních uchazečů v zadávacím řízení tím, že nastavil zadávací podmínky tak, že část dodavatelů, kteří by objektivně byli způsobilí plnit předmět zadávacích řízení, nemohla nabídku podat. Žalovaný podrobně odůvodnil, proč považoval požadovaná kvalifikační kritéria za nepřiměřená předmětu veřejné zakázky a v rozporu se zásadou zákazu diskriminace podle ustanovení § 6 odst. 2 ZZVZ. Jde přitom o dopady objektivní, implicitně v souvislosti s diskriminací nastávající, rozhodně nejde o subjektivní názor žalovaného či o skutečnost, která by musela být dokazována. Z tohoto pohledu je zcela nerozhodné, zda byly dodavateli uplatněny námitky proti postupu zadavatele či nikoliv, ani to, kolik přihlášek do zadávacího řízení bylo podáno.

72. Žalobce jako zadavatel v rámci požadavků na prokázání profesní způsobilosti dle ustanovení § 77 odst. 2, písm. a) ZZVZ v čl. 10.3 zadávací dokumentace uvedl pro dodavatele požadavek prokázat splnění profesní způsobilosti doložením živnostenského oprávnění na 1) Provádění staveb, jejich změn a odstraňování, 2) Montáž, opravy, revize a zkoušky elektrických zařízení, 3) Výkon zeměměřičských činností.

73. Živnostenské oprávnění na Provádění staveb, jejich změn a odstraňování je přitom dle nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností, definováno jako: „Provádění stavebních a montážních prací při novostavbách, změnách dokončených staveb (nástavby, přístavby, stavební úpravy), údržbě staveb a jejich odstraňování podle stavebního zákona, včetně vedení realizace staveb a jejich změn. Při provádění uvedených stavebních prací mohou být vykonány i činnosti související s realizací staveb, které jsou předmětem živností řemeslných, případně živnosti volné.“

74. Z uvedeného vyplývá, že činnosti spadající pod živnostenské oprávnění na Montáž, opravy, revize a zkoušky elektrických zařízení, jsou již plně podřaditelné pod živnostenské oprávnění Provádění staveb, jejich změn a odstraňování. Kvalifikační kritéria nastavená žalobcem, spočívající v požadavku předložení dílčího živnostenského oprávnění Montáž, opravy, revize a zkoušky elektrických zařízení tedy omezují účast dodavatelů, kteří by byli objektivně schopni plnit předmět veřejné zakázky, neboť by postačovalo doložení oprávnění k živnosti Provádění staveb, jejich změn a odstraňování s tím, že činnosti, které jsou předmětem samostatných živností, lze vykonávat prostřednictvím odborně způsobilých osob.

75. Žalovaný se přitom s problematikou dílčích živnostenských opatření přesvědčivě vypořádal. Zejména konstatoval, že tzv. multioborová živnost Provádění staveb, jejich změn a odstraňování v sobě zahrnuje další dílčí živnostenská oprávnění, která mohou být prováděna prostřednictvím příslušných odborníků. Není proto nezbytné požadovat jejich doložení v zadávací dokumentaci. K tomu soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2014, č. j. 10 As 111/2014–47, podle kterého mohou být „v rámci vázané živnosti ‚provádění staveb, jejich změn a odstraňování‘ vykonávány samostatně, avšak prostřednictvím odborně způsobilých osob, i takové činnosti, které jsou jinak předmětem samostatných živností řemeslných, případně živnosti volné, přímo souvisejících se zřizováním, změnami a údržbou staveb včetně montáže a opravy elektrických zařízení a elektroinstalace.“

76. V kontextu skutkových okolností věci neobstojí odůvodnění postupu žalobce poukazující na složitost předmětu plnění a na možnost omezit hospodářskou soutěž tak, aby v soutěži o veřejnou zakázku mohli být vybráni dodavatelé schopní zakázku realizovat. Žalobce totiž ve své argumentaci zcela pomíjí fakt, že prokázání odbornosti pro dílčí činnosti při realizaci stavby je možno doložit i prostřednictvím třetích osob (např. poddodavatelů), kteří tímto způsobem mohli kvalifikační požadavky splnit naprosto stejně, jako dodavatelé, kteří takové požadavky splňují osobně. V projednávané věci se požadavek na prokázání odbornosti vztahoval výslovně na osobu dodavatele ve smyslu ustanovení § 77 odst. 2 písm. a) ZZVZ, znemožněna tak byla účast stejně kvalifikovaných či ještě kvalifikovanějších dodavatelů schopných zajistit plnění zakázky prostřednictvím poddodavatelů. V daném případě tedy nenastaly okolnosti, pro které bylo možné požadovat splnění veškerých odborných předpokladů přímo po dodavateli. Takový postup potencionální dodavatele neúměrně zatěžuje, je způsobilý odradit jej od účasti v zadávacím řízení. S ohledem na nepřiměřenost je proto rozporný s ustanovením § 36 odst. 1 ZZVZ.

77. Otázkou možné diskriminace potenciálních uchazečů v zadávacím řízení stanovením kvalifikačních předpokladů se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 6. 2008, č.j. 1 Afs 20/2008–152, kde dovodil, že „[z]ákaz diskriminace uvedený v § 6 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, zahrnuje jednak formu zjevnou, jednak formu skrytou. Za skrytou formu nepřípustné diskriminace je třeba považovat i takový postup, kterým zadavatel znemožní některým dodavatelům ucházet se o veřejnou zakázku nastavením technických kvalifikačních předpokladů zjevně nepřiměřených ve vztahu k velikosti, složitosti a technické náročnosti konkrétní veřejné zakázky, v důsledku čehož je zřejmé, že zakázku nemohou splnit někteří z potenciálních uchazečů, jež by jinak byli bývali k plnění předmětu veřejné zakázky objektivně způsobilými“. Přestože výše uvedené závěry Nejvyšší správní soud vyslovil ve vztahu k předchozí právní úpravě, soud nemá důvod se od jeho závěrů jakkoliv odchylovat, i s ohledem na skutečnost, že oba právní předpisy upravující proces zadávání veřejných zakázek vycházejí z totožných zásad.

78. Soud tak po přezkoumání napadeného rozhodnutí přisvědčil žalovanému, že se žalobce stanovením požadavku na prokázání splnění profesní způsobilosti a technické kvalifikace v předmětné zakázce dopustil porušení zásady diskriminace a přiměřenosti podle ustanovení § 6 odst. 1 a 2 ZZVZ a bezdůvodně omezil hospodářkou soutěž.

79. K tomu soud pro úplnost poznamenává, že žalobce v žalobě věcně nevyvrací závěry žalovaného o nepřiměřenosti požadavků na prokázání splnění profesní způsobilosti a technické kvalifikace, tvrdí pouze skutečnosti, které dle jeho přesvědčení svědčí o tom, že postupoval v souladu se zákonem. Taková žalobní tvrzení však závěry žalovaného v napadeném rozhodnutí nezpochybňují.

80. Z výše vyložených důvodů pak nemůže obstát ani argument žalobce ve čtvrtém žalobním bodu, tj. že požadavky na dodavatele veřejné zakázky nejsou v rozporu s rozhodnutím ÚOHS ze dne 21. 2. 2020.

81. Soud připomíná, že ÚOHS v rozhodnutí ze dne 21. 2. 2020 konstatoval, že souběh požadavků na tzv. multiprofesní živnost a dalších požadavků na řemeslné a volné živnosti, které jsou v daném případě nadbytečné, jelikož jsou pokryty právě tzv. multiprofesní živností, je v rozporu se ZZVZ. Tento závěr ÚOHS není překvapivým, ani zcela novým, neboť jej konstantně uváděla již předchozí judikatura správních soudů a je zřejmý již z pouhého gramatického znění relevantních ustanovení ZZVZ (předně ustanovení § 36 odst. 1 ZZVZ). Charakter pochybení žalobce přitom soud obsáhle vylíčil ve vypořádání sedmého žalobního bodu výše.

82. Pokud tedy bylo jednání žalobce v rozporu se zákonem, není možné považovat jeho protiprávní jednání za nepostižitelné jen z toho důvodu, že zůstalo v minulosti nepostiženo, resp. dosud o něm nebylo meritorně rozhodováno v sankčním řízení (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, č.j. 1 As 95/2013–31). Jak uvedl Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 12. 4. 2018, č.j. 6 As 413/2017–39, „nelze dovozovat, že by legitimní očekávání vyvěralo z pouhého „mlčení“ veřejné správy, resp. z její nečinnosti v oblasti postihování deliktního jednání. Správní orgán tím, že určité jednání ponechává bez postihu, byť je k jeho sankcionování vybaven potřebnými pravomocemi, takové jednání bez dalšího neaprobuje jako správné a souladné se zákonem.“

83. Se žalobcem lze sice v obecné rovině souhlasit v tom, že sporný kvalifikační předpoklad formálně nebránil dodavatelům ucházet se o veřejnou zakázku, protože i přes její existenci se o zakázku ucházet mohli (a též se ucházeli). Aby tak však mohli učinit, museli by se snažit daný kvalifikační předpoklad odstranit. Již to nepochybně představuje odrazující moment pro ucházení se o takovou zakázku, a tudíž porušení zákazu diskriminace (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2021, č.j. 8 Afs 114/2019–52). Dodavatel totiž bude muset vynakládat úsilí na změnu podmínek, přičemž výsledek bude z jeho úhlu pohledu nejistý. Pokud pro něj nepůjde o mimořádně zajímavou zakázku, pak se o ni ani nebude ucházet a dá přednost těm zakázkám, kde podmínka bránící mu v účasti obsažena nebude. Na uvedeném závěru rozhodnutí ÚOHS ze dne 21. 2. 2020 ničeho nezměnilo.

84. Není pak vadou rozhodnutí, pokud je zadavatel postižen ať již podle ZZVZ nebo odvodem za porušení rozpočtové kázně i tehdy, kdy nikdo porušení ZZVZ nenamítá ani mu není výslovným úkonem zadavatele znemožněna účast na veřejné zakázce, jako je tomu v projednávané věci (k tomu viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2021, č.j. 8 Afs 114/2019–52, či ze dne 28. 6. 2016, č.j. 4 As 61/2016–34).

85. Ani tento žalobní bod tak soud neshledal důvodným.

86. Co se týče pátého žalobního bodu, tak tento žalobce vymezil v posledním odstavci na str. 9 podané žaloby s tím, že odkázal na „rozhodnutí o námitkách ze dne 9. 12. 2019“, kde byl výklad zadávací podmínky, týkající se kvalifikačních předpokladů dodavatele, dle žalobce potvrzen. S ohledem na to, že žalobce na toto rozhodnutí toliko odkázal, aniž by z něj jakkoliv dále citoval, či jej soudu (nebo v rámci správního řízení) předložil, tak soudu nezbývá než konstatovat, že výklad žalovaného týkající se protiprávnosti předmětné zadávací podmínky shledal souladným se ZVVZ, jak bylo uvedeno již dříve v tomto rozsudku. Dle soudu pak není pro danou věc nijak podstatné, že si dle tvrzení žalobce ÚOHS skutečnost, že držitel živnostenského oprávnění „uskutečňovanie pozemných stavieb a ich zmien, stavených úprav a udržiavacích prác“ (živnost volná), nepotřebuje k realizaci zakázky oprávnění Montáž, opravy, revize a zkoušky elektrických zařízení, ověřoval u Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky. Na posouzení této zadávací podmínky ze strany žalovaného toto ověření nemohlo mít žádný vliv.

87. Pátý žalobní bod tak soud rovněž neshledal důvodným.

88. A to stejně jako šestý žalobní bod, v němž žalobce odkazoval na rozhodnutí ÚOHS ze dne 4. 3. 2021 (pozn. soudu: které opět soudu nedoložil), které mělo rovněž potvrdit jeho postup při sestavení zadávacích podmínek. Žalobce z tohoto rozhodnutí v žalobě odcitoval bod 64., ve kterému ÚOHS uvedl, že „Úřad ve výroku II napadeného rozhodnutí zastavil část správního řízení podle § 257 písm. b) zákona, neboť návrh v části týkající se požadavku zadavatele na předložení dokladu o oprávnění k podnikání v předmětu činnosti ,montáž, opravy, revize a zkoušky elektrických zařízen‘ a v předmětu činnosti ,výroba, instalace, opravy elektrických strojů a přístrojů, elektronických a telekomunikačních zařízení‘ dle Úřadu neobsahoval tvrzení o vzniklé nebo hrozící újmě na právech navrhovatele v důsledku spatřovaného porušení zákona zadavatelem. Důvodem byla skutečnost, že ačkoliv navrhovatel tvrdil, že jemu způsobená újma spočívá v nemožnosti účastnit se zadávacího řízení z důvodu nezákonných zadávacích podmínek, ve skutečnosti uvedenými živnostenskými oprávněními disponoval. Takové tvrzení újmy dle Úřadu neobstojí ve vztahu ke konkrétnímu tvrzenému pochybení.“

89. Z této citace vyplývá, že ÚOHS zastavil část správního řízení podle ustanovení § 257 písm. b) ZZVZ, dle kterého „Úřad zahájené řízení usnesením zastaví, jestliže návrh neobsahuje, v čem je spatřováno porušení zákona, v jehož důsledku navrhovateli vznikla nebo hrozí újma na jeho právech.“ Je sice pravdou, že ÚOHS tímto rozhodnutí zastavil správní řízení o té části návrhu, která se týkala požadavku zadavatele (žalobce) na předložení dokladu o oprávnění podnikání v rozsahu „Montáž, opravy, revize a zkoušky elektrických zařízení“ a v rozsahu „Výroba, instalace, opravy elektrických strojů a přístrojů, elektronických a telekomunikačních zařízení“, nicméně z citace vyplývá, že se tak stalo nikoliv pro „nedůvodnost“ daného návrhu, ale z toho důvodu, že navrhovatel v návrhu nedostatečným způsobem tvrdil jemu vzniklou či hrozící újmu v důsledku jím namítaného porušení zákona žalobcem, neboť navrhovatel „uvedenými živnostenskými oprávněními disponoval“. Závěry rozhodnutí ÚOHS ze dne 14. 3. 2021 tak dle soudu nijak nevyvrací závěry žalovaného uvedené v napadeném rozhodnutí.

90. Ze všech shora uvedených důvodů proto soud neshledal žalobu důvodnou a podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu zamítl.

91. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly.