6 Ad 6/2013 - 32

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Jiřího Lifky a Mgr. Kamila Tojnera žalobce: Ing. M. R., zastoupen Mgr. P. S., advokátem, proti žalovanému: první náměstek policejního prezidenta, se sídlem Strojnická 935/27, 170 00 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí náměstka policejního prezidenta pro vnější službu ze dne 25. 2. 2013, č. j. PPR-29010-5/ČJ-2012-990131, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí náměstka policejního prezidenta pro vnější službu ze dne 25. 2. 2013, č. j. PPR-29010-5/ČJ-2012-990131, se zrušuje a věc se vracížalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 15 342,- Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce, Mgr. Petra Smejkala, advokáta.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného (dle organizační struktury policejního prezidia účinné ke dni rozhodování soudu byl nadřízeným služebním funkcionářem ředitele Letecké služby Policie ČR první náměstek policejního prezidenta; soud proto jednal s tímto funkcionářem jako se žalovaným, ačkoliv napadené rozhodnutí bylo vydáno služebním funkcionářem příslušným podle předchozí organizační struktury) ze dne 25. 2. 2013, č. j. PPR-29010-5/ČJ-2012-990131, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele Letecké služby ve věcech služebního poměru č. 90/2012 ze dne 19. 11. 2012 a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Podle přesvědčení žalobce je napadené rozhodnutí nezákonné, neboť podle jeho názoru žalovaný v rozporu se zákonem nezohlednil žalobcův procesní úkon – zpětvzetí žádosti. Žalobce se domnívá, že žalovaný měl za situace, kdy vzal žalobce žádost zpět, povinnost řízení zastavit. Žalobce uvedl, že dne 19. listopadu 2012 požádal služebního funkcionáře prvního stupně o propuštění ze služebního poměru k 31. prosinci 2012. Služební funkcionář této žádost ještě téhož dne vyhověl a rozhodl, že služební poměr žalobce skončí dnem 31. 12. 2012. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce řádně a včas odvolání. Spolu s tímto odvoláním vzal svou žádost o propuštění ze služebního poměru zpět a navrhl, aby bylo řízení o propuštění ze služebního poměru zastaveno a rozhodnutí orgánu prvního stupně zrušeno, a to v souladu s § 179 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků ozbrojených sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o služebním poměru“) a § 90 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „správní řád“). Žalovaný tomuto návrhu žalobce nevyhověl, napadeným rozhodnutím potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (a řízení tedy nezastavil). Své rozhodnutí odůvodnil tak, že zastavení řízení dle § 179 zákona o služebním poměru lze aplikovat pouze do doby, než je vydáno rozhodnutí. Subsidiární aplikaci správního řádu žalovaný odmítl, neboť podle jeho názoru služební zákon, jako speciální právní předpis, upravuje celý postup odvolacího řízení. Žalobce proti takovému výkladu namítá, že správní orgán má i v řízení o odvolání možnost zastavit řízení, pokud jsou pro to splněny podmínky, a to i za subsidiárního použití správního řádu. Správní řád je dle přesvědčení žalobce nutno užít subsidiárně i ve správních řízeních dle zákona o služebním poměru v souladu se zásadou subsidiarity podle § 1 odst. 2 správního řádu. Pokud žalovaný tvrdí, že právní úprava odvolacího řízení v zákoně o služebním poměru je úpravou komplexní, a při rozhodování v odvolacím řízení proto nelze užít ustanovení správního řádu, jde o argumentaci podle žalobce lichou, neboť interpretace žalovaného by fakticky znamenala, že v odvolacím řízení ve věcech služebního poměru nelze řízení z žádných důvodů zastavit. Je přitom zjevné, že § 179 zákona o služebním poměru nelze považovat za komplexní úpravu zastavení řízení. Pokud by žalobce přijal argumentaci žalovaného, tedy že nelze subsidiárně použít § 90 odst. 4 správního řádu, musel by dojít k závěru, že ve fázi odvolacího řízení nemůže dojít k zastavení řízení z žádného důvodu uvedeného v § 66 odst. 1 správního řádu. Tedy že v řízení je nutno pokračovat a rozhodnout nejen pokud (jako v tomto případě) žalobce vezme svou žádost zpět, ale že by k rozhodnutí odvolacího orgánu došlo např. v případě, že by se žádost stala zcela bezpředmětnou nebo v případě, že by žalobce ztratil způsobilost být účastníkem řízení v důsledku svého úmrtí. Žalobce se proto domnívá, že splnil všechny zákonné podmínky pro to, aby řízení o jeho propuštění ze služebního poměru bylo zastaveno, pokud vzal svou žádost během odvolacího řízení zpět. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že obecně platí (s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu), že v řízení ve věcech služebního poměru vedených podle zákona o služebním poměru se subsidiárně použije správní řád. Je - li ve zvláštním předpise obsažena příslušná právní úprava, avšak některý procesní institut v něm není náležitě upraven, použije se správní řád subsidiárně v rozsahu neupraveného institutu. V žalobcově konkrétním případě zpětvzetí žádosti o propuštění ze služebního poměru byl ovšem postup výhradně podle zákona možný. Při aplikaci zákona nebyla shledána nepřekonatelná právní překážka, která by odůvodňovala subsidiární použití správního řádu. Žalovaný neměl důvody řízení ve věcech služebního poměru zastavovat. K problematice propuštění příslušníka ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. m) zákona o služebním poměru se podle žalovaného vyjadřuje i komentář k zákonu o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (Tomek, P.: Zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů s komentářem k 1. 7. 2012, Olomouc: ANAG, 2012, s. 164) v tom smyslu, že doručením žádosti o propuštění ze služebního poměru se zahajuje řízení ve věcech služebního poměru o propuštění, ve smyslu ustanovení §178 zákona o služebním poměru. Až do vydání rozhodnutí je tato žádost v dispozici příslušníka. Pokud ji v tomto období vezme zpět, služební funkcionář je povinen řízení o propuštění zastavit. Po doručení rozhodnutí o propuštění nelze vzít žádost zpět, Příslušník může využít opravných prostředků - odvolání, podnět k přezkumnému řízení, žádost o obnovu řízení. Výsledek takového podání je však nejistý, neboť podávat opravný prostředek proti rozhodnutí, které bylo vydáno na základě vůle příslušníka, nemá příliš nadějí na úspěch. Vyhovění takovému podání je v tomto případě projevem dobré vůle služebního funkcionáře. Jestliže žalobce na základě své svobodné vůle podal žádost o propuštění ze služebního poměru a prvostupňový služební funkcionář mu vyhověl a vydal prvostupňové rozhodnutí, nenalezl následně žalovaný důvody pro zrušení prvostupňového rozhodnutí v odvolacím řízení. Ze správního spisu předloženého žalovaným vyplývá, že žalobce dne 19. 11. 2012 požádal podle § 42 odst. 1 písm. m) ve spojení s § 42 odst. 5 písm. c) zákona o služebním poměru o propuštění ze služebního poměru s tím, že služební poměr skončí dnem 31. 12. 2012. Na základě této žádosti služební funkcionář téhož dne, tedy 19. 11. 2012, vydal rozhodnutí, jímž byl žalobce ze služebního poměru propuštěn s tím, že služební poměr skončí 31. 12. 2012. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 28. 11. 2012 odvolání, v němž vzal svou žádost o propuštění ze služebního poměru zpět a navrhl, aby bylo řízení podle § 179 zákona o služebním poměru zastaveno. Senát poradní komise policejního prezidenta na svém zasedání dne 7. 2. 2013 doporučil žalovanému, aby za subsidiární aplikace správního řádu odvoláním napadené rozhodnutí podle § 190 odst. 8 zákona o služebním poměru zrušil a řízení zastavil. Žalovaný se k tomuto návrhu nepřiklonil a rozhodl výše uvedeným způsobem, přičemž v odůvodnění uplatnil obdobnou argumentaci jako v žalobě. Městský soud v Praze napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobcích bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.), vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Sporná otázka je otázkou ryze právní, nadto otázkou týkající se aplikace výlučně procesního práva. Principiálně jde o otázku, zda lze v řízení ve věcech služebního poměru, konkrétně v řízení o žádosti příslušníka bezpečnostního sboru, v případě vyhovění žádosti podat proti vyhovujícímu rozhodnutí odvolání a poté vzít žádost zpět s tím důsledkem, že bude rozhodnutí prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno. Jádro argumentace žalobce spočívá v tom, že podle jeho názoru zákon o služebním poměru neobsahuje komplexní úpravu procesních vztahů v řízení ve věcech služebního poměru, proto lze na popsanou situaci subsidiárně vztáhnout úpravu obsaženou ve správním řádu, konkrétně režim vyplývající z ustanovení § 66 odst. 1 písm. a), § 88 odst. 2 a § 90 odst. 4 správního řádu, který výslovně zpětvzetí žádosti v rámci odvolání umožňuje a výslovně upravuje procesní reakci odvolacího orgánu (zrušení prvostupňového rozhodnutí a zastavení řízení). Žalovaný naproti tomu zastává názor, že úprava řízení ve věcech služebního poměru je ve vztahu k tomuto dílčímu procesnímu aspektu úpravou komplexní, jež subsidiární použití správního řádu vylučuje, přitom však vylučuje postup, jehož se žalobce domáhá. Již na tomto místě lze konstatovat, že podle názoru soudu není přiléhavý ve své úplnosti ani jeden z těchto protiřečících si argumentů, pokud však jde o zákonnost či nezákonnost postupu žalovaného, je třeba přisvědčit v konečném důsledku námitce žalobce. Pokud jde o vztah subsidiarity a speciality správního řádu a zákona o služebním poměru, Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 21. září 2011, č. j. 3 Ads 79/2011 – 62, mimo jiné konstatoval: „…správní řízení je postup správního orgánu, jehož cílem je vydat správní akt schopný založit, změnit nebo zrušit práva a povinnosti osob, nebo je autoritativně stvrdit. Správní řízení je upraveno jednak obecným právním předpisem, kterým je zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a jednak zvláštními, složkovými právními předpisy, které obsahují zvláštní pravidla správního řízení a modifikují tak obecnou úpravu správního řízení. Za správní řízení je tedy třeba považovat jak řízení podle správního řádu, tak i řízení podle zvláštních zákonů. V tomto směru je totiž zcela nerozhodné, zda příslušný postup správního orgánu je upraven obecným předpisem (správním řádem) nebo zvláštním (speciálním) předpisem. Nelze tedy ztotožňovat pojem správní řízení s pojmem řízení podle správního řádu… V této souvislosti je zároveň nezbytné připomenout, že mezi obecnou úpravou správního řízení (správním řádem) a mezi zvláštními, speciálními právními předpisy je vztah subsidiarity, v jehož důsledku se obecný předpis (správní řád) použije jen tehdy, pokud není ve zvláštním předpise stanoveno jinak (§ 1 odst. 2 správního řádu). Správní řád se tak podpůrně (subsidiárně) použije mimo jiné také v případě, že zvláštní právní předpis na správní řád výslovně neodkazuje. Je-li přitom ve zvláštním předpise obsažena příslušná právní úprava, avšak některý procesní institut v něm není náležitě upraven, použije se správní řád podpůrně (subsidiárně) v rozsahu neupraveného institutu. Zákon o služebním poměru neobsahuje ustanovení, které by odkazovalo na podpůrné použití správního řádu či obecných předpisů o správním řízení, avšak na druhé straně neobsahuje ani ustanovení vylučující použití správního řádu. Podle § 170 tohoto zákona v řízení ve věcech služebního poměru „rozhoduje o právech nebo povinnostech účastníků“, přičemž služební funkcionář v něm vystupuje v pozici správního orgánu ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Ačkoliv zákon o služebním poměru obsahuje v části XII. poměrně autonomní úpravu řízení ve věcech služebního poměru, není tato úprava ani zdaleka komplexní. Nelze zde proto vyloučit podpůrné použití správního řádu na základě ustanovení § 1 odst. 2, které zakládá subsidiaritu správního řádu v těch správních procesech, kde zvláštní zákon nestanoví jiný postup“. Subsidiární použití správního řádu je tedy i v případě procesních vztahů v řízení ve věcech služebního poměru podle zákona o služebním poměru přípustné. Toto subsidiární užití připadá v úvahu tehdy, pokud některý z procesních institutů není v dané speciální úpravě náležitě upraven. Kritériem pro subsidiární užití správního řádu je tedy absence „náležité úpravy“ ve speciálním procesním předpisu. Procesním institutem, o který v nyní posuzované věci jde, je zpětvzetí žádosti, přičemž jde ve své podstatě o dílčí problém spojený s aplikací tohoto institutu, a to je otázka zpětvzetí žádosti v rámci odvolacího řízení. Podstatnou otázkou je, zda je tento dílčí aspekt zákonem o služebním poměru „náležitě upraven“, tedy upraven v takové míře, aby bylo možné dovodit jednoznačné pravidlo chování pro daný případ. Pokud jde o relevantní právní úpravu, je třeba podle názoru Městského soudu v Praze vyjít z následujících ustanovení zákona o služebním poměru. Podle § 178 odst. 1 zákona o služebním poměru se řízení ve věcech služebního poměru zahajuje na žádost účastníka nebo z podnětu bezpečnostního sboru. Podle § 178 odst. 2 písm. a) zákona o služebním poměru je řízení zahájeno dnem, kdy je žádost účastníka doručena věcně příslušnému služebnímu funkcionáři. Podle § 179 věty první zákona o služebním poměru služební funkcionář řízení zastaví, jestliže účastník vzal svou žádost zpět, účastník v určené lhůtě neodstranil podstatné vady žádosti, které brání pokračování v řízení, byla podána žádost zjevně právně nepřípustná nebo se žádost stala zjevně bezpředmětnou. Podle § 182 odst. 1 zákona o služebním poměru je rozhodnutí, proti kterému již nelze podat odvolání (rozklad), v právní moci. Podle § 190 odst. 1 zákona o služebním poměru platí, že účastník může podat odvolání proti rozhodnutí služebního funkcionáře do 15 dnů ode dne jeho doručení. Účastník podává odvolání u služebního funkcionáře, který rozhodnutí vydal. Podle § 190 odst. 8 věty druhé zákona o služebním poměru platí, že jsou-li pro to důvody, odvolací orgán rozhodnutí změní nebo zruší a řízení zastaví; jinak odvolání zamítne a rozhodnutí potvrdí. Z této úpravy je zřejmé, že zákon o služebním poměru, obdobně jako obecný předpis upravující správní řízení, tedy správní řád, vymezuje žádost příslušníka jako jeden z důvodů zahájení řízení ve věcech služebního poměru. Obsahový pandán ustanovení § 178 odst. 1 lze nalézt v ustanovení § 44 a násl. správního řádu. Existence žádosti, jako důvodu zahájení řízení, představuje zároveň podmínku řízení – není-li žádosti, resp. přestane-li v důsledku projevu vůle účastníka existovat, odpadá též důvod vedení řízení. Tento důsledek je praktickým projevem zásady dispoziční, podle níž je to právě a pouze žadatel, kdo disponuje předmětem řízení. Projevem této zásady je institut zastavení řízení v případě zpětvzetí žádosti. Jestliže odpadne důvod řízení, jeho nejvlastnější podmínka, není na místě nic jiného než v souladu se zásadou dispoziční řízení předpokládaným procesním způsobem ukončit. Je zjevné, že jak zákon o služebním poměru, tak správní řád žádost účastníka pojímá obdobně i v tomto směru, a proto jak ve správním řádu (srov. ustanovení § 66 odst. 1 písm. a/), tak v zákoně o služebním poměru (§ 179 věta první) váže na zpětvzetí žádosti procesní důsledek v podobě zastavení řízení. Signifikantní též je, že ustanovení § 179 věty první zákona o služebním poměru řadí zpětvzetí žádosti mezi další svou povahou neodstranitelné nedostatky v podmínkách řízení, resp. mezi takové překážky, jež brání nejen meritornímu rozhodnutí, ale i jen samotnému vedení řízení. Z podaného přehledu relevantní právní úpravy dále vyplývá, že právo podat odvolání proti rozhodnutí služebního funkcionáře není podle § 190 odst. 1 zákona o služebním poměru nijak omezeno. Není tedy nijak vyloučeno, aby odvoláním bylo napadeno i rozhodnutí, jímž se žádosti účastníka plně vyhovuje. V tomto ohledu zákon o služebním poměru rovněž nezavádí nijak odlišný režim od úpravy obsažené ve správním řádu, podle jehož ustanovení § 81 odst. 1 účastník může podat proti rozhodnutí odvolání, nestanoví-li zákon jinak. Literatura v takové úpravě spatřuje projev zásady dvojinstančnosti správního řízení, neboť odvolání jako řádný opravný prostředek může být zásadně podáno proti každému prvoinstančnímu rozhodnutí a pouze zákon může tuto možnost vyloučit (tak např. Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 461). Na druhé straně protiváhu zásadě dvojinstančnosti správního řízení tvoří zásada jednotnosti řízení, která se projevuje mj. výrazně v tom, že odvolací orgán je typicky oprávněn vedle jiných způsobů rozhodnutí o odvolání rozhodnutí orgánu prvního stupně svým rozhodnutím změnit. Oba tyto principy odvolacího řízení jsou zachovány též v zásadě i v úpravě odvolání podle § 190 zákona o služebním poměru (na újmu existenci těchto principů není ani vyloučení suspenzivního účinku odvolání u většiny rozhodnutí ustanovením § 190 odst. 4 zákona o služebním poměru), jakkoliv je vymezením způsobů rozhodnutí v ustanovení § 190 odst. 8 věty druhé zákona o služebním poměru zásada jednotnosti řízení posílena natolik, že v podstatné míře zásadu dvojinstančnosti dokonce eliminuje. Ustanovení § 190 odst. 8 zákona o služebním poměru totiž vylučuje jeden z jinak obvyklých způsobů rozhodnutí odvolacího orgánu, a tím je zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci. To, že zrušení předmětného rozhodnutí a jeho vrácení prvostupňovém orgánu služební zákon nepřipouští, zmiňuje ostatně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. března 2010 č. j. 3 Ads 112/2009-53, který uvádí, že „z citace § 190 odst. 8 zákona o služebním poměru je zřejmé, že odvolací orgán má pouze tři možnosti, jak o podaném odvolání rozhodnout: buď jej zamítnout a napadené rozhodnutí potvrdit, nebo rozhodnutí změnit, anebo jej zrušit a řízení zastavit.“ Z hlediska pojetí odvolání v zákoně o služebním poměru to má dosti zásadní důsledky. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. listopadu 2013, č. j. 6 Ads 33/2013 – 31, následně totiž dovodil, že „zákonodárce tak v novém zákoně o služebním poměru výslovně vyloučil možnost služebního funkcionáře rozhodujícího o odvolání napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Zákon tedy v podstatě eliminoval dvojinstančnost řízení ve věcech služebního poměru a připustil situaci, že účastník řízení může změnou rozhodnutí služebního funkcionáře v odvolacím řízení, která by byla v jeho neprospěch, přijít o možnost brojit proti takové změně rozhodnutí prostřednictvím řádného opravného prostředku.“ Pokud je takovým způsobem výrazně omezeno vnímání odvolacího řízení v rámci řízení ve věcech služebního poměru jako řízení druhoinstančního, pak je tím zároveň nutně posilován jeho charakter jednotnosti s řízením první instance. Odvolací řízení v rámci zákona o služebním poměru tak mnohem více než odvolání podle obecných předpisů upravujících správní řízení představuje spolu s řízením prvního stupně jeden celek. Právě a pouze při takovém vnímání jednoty celého řízení totiž posléze dává smysl výčet možných způsobů rozhodnutí odvolacího orgánu v ustanovení § 190 odst. 8 větě druhé zákona o služebním poměru. Důsledkem posílení zásady jednotnosti řízení až po samu hranici faktické eliminace jeho dvojinstančnosti je pak to, že zrušení rozhodnutí v rámci odvolacího řízení je logicky jakousi „zbytkovou“ kategorií, která je omezena pouze na takové situace, v nichž není dán některý ze základních předpokladů (podmínek) vedení řízení. Jak uvedl rovněž Nejvyšší správní soud v již zmiňovaném rozsudku ve věci 6 Ads 33/2013, „zrušení napadeného rozhodnutí je možné jen v kombinaci se současným zastavením řízení odvolacím orgánem, tzn. pokud napadené prvostupňové rozhodnutí trpí takovými vadami, které mají ve smyslu § 179 neodstranitelný charakter“. Zdůraznil tak skutečnost, že zákon o služebním poměru připouští pouze jedinou možnost zrušení rozhodnutí služebního funkcionáře prvního stupně, a to případ, kdy jsou dány důvody pro zastavení řízení – v této souvislosti srov. výslovnou dikci ustanovení § 190 odst. 8 věty druhé zákona o služebním poměru „jsou-li pro to důvody,…rozhodnutí zruší a řízení zastaví“. Zákon o služebním poměru tak výslovně váže jeden z možných způsobů rozhodnutí v odvolacím řízení na existenci důvodů pro zastavení řízení. Tyto důvody jsou pak upraveny pouze a jen v ustanovení § 179 zákona o služebním poměru, přičemž prvním z nich je právě zpětvzetí žádosti. Pokud tedy soud vyjde z toho, že procesní úprava obsažená v zákoně o služebním poměru vnímá existenci žádosti jako podmínku řízení, pokud dále platí, že i v řízení ve věcech služebního poměru je odvolání koncipováno jako řádný opravný prostředek přípustný proti jakémukoliv rozhodnutí (tedy je v tomto ohledu řízení ve věcech služebního poměru koncipováno v zásadě jako dvojinstanční), přičemž je ale zároveň zcela zásadním způsobem posílena zásada jednotnosti řízení v tom, že zákon o služebním poměru preferuje změnu napadeného rozhodnutí a zrušení napadeného rozhodnutí váže pouze na existenci důvodů pro zastavení řízení, pak je podle názoru soudu nutné již pouze na základě výkladu výše uvedených ustanovení dospět k závěru, že účastníku řízení ve věcech služebního poměru vedeném na základě žádosti nebrání nic proti tomu, aby podal odvolání i proti rozhodnutí, jímž je jeho žádosti vyhověno. Zároveň pak nelze vyloučit, aby v souladu se zásadou dispoziční předmětem řízení naložil i v rámci řízení o odvolání takovým způsobem, že svou žádost, na základě níž bylo řízení vedeno, vezme zpět. V takovém případě nastane důvod pro zastavení řízení podle § 179 zákona o služebním poměru, který je zároveň důvodem pro postup podle § 190 odst. 8 věty druhé téhož zákona, konkrétně pro zrušení rozhodnutí služebního funkcionáře prvního stupně a zastavení řízení. V konečném důsledku tak zákon o služebním poměru obsahuje obdobnou úpravu jako správní řád v žalobcem odkazovaném ustanovení § 90 odst. 4 („Jestliže odvolací správní orgán zjistí, že nastala skutečnost, která odůvodňuje zastavení řízení, bez dalšího zruší napadené rozhodnutí a řízení zastaví, ledaže jiné rozhodnutí o odvolání může mít význam pro náhradu škody nebo pro právní nástupce účastníků.“). S ohledem na výše uvedené závěry dospěl soud k přesvědčení, že zákon o služebním poměru obsahuje komplexní úpravu zkoumaného institutu (tedy zpětvzetí žádosti), a to i ve vztahu k odvolacímu řízení. Nelze tedy přisvědčit námitce žalobce v tom, že bylo na místě aplikovat subsidiárně úpravu obsaženou ve správním řádu. Námitka žalobce je však důvodná co do závěru, že služební funkcionář rozhodující o odvolání žalobce postupoval v rozporu se zákonem, pokud k úkonu žalobce, jímž disponoval předmětem řízení, nepřihlédl a v souladu s ustanovením § 190 odst. 8 věty druhé ve spojení s § 179 zákona o služebním poměru napadené rozhodnutí nezrušil a řízení nezastavil. Není tedy správná interpretace žalovaného v tom smyslu, že by úkon zpětvzetí žádosti byl relevantní pouze v řízení před služebním funkcionářem prvního stupně. Taková interpretace výše uvedených ustanovení podle názoru soudu možná není, neboť především nerespektuje logickou vazbu ustanovení § 190 odst. 8 a § 179 zákona o služebním poměru. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že žaloba byla důvodná, proto napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. – žalobce byl ve věci úspěšný, a má proto proti žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady žalobce jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ze žaloby ve výši 3000,- Kč a náklady právního zastoupení. Náklady právního zastoupení sestávají z odměny zástupce žalobce za tři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a sepis repliky k vyjádření žalovaného) po 3100,- Kč (§ 7 a § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu ve znění ve znění pozdějších předpisů) a náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby po 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Přiznanou odměnu soud zvýšil za podmínek § 57 odst. 2 s. ř. s. o částku daně z přidané hodnoty. Celkem tak soud přiznal žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 342,- Kč.

Poučení