6 Af 20/2012 - 54

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Dany Černé a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobce: M bytem , zast.: Mgr. Michalem Kroftem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 34, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, o přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy, k žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 21.3.2012, čj. 4333/12-1400-801131, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 21.3.2012, čj. 4333/12-1400-801131, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen na náhradě nákladů řízení zaplatit žalobci částku 8.760,- Kč do jednoho (1) měsíce od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Michala Krofta, advokáta.

Odůvodnění

1) Žalobce napadl shora uvedené správní rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 10 (dále jen „finanční úřad“) ze dne 13.10.2011, čj. 493571/11/010963102721. V daňovém řízení bylo pravomocně rozhodnuto tak, že žalobce byl vyzván k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem podle zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o trojdani“), a to podle ust. § 8 odst. 1 písm. a) tohoto zákona, když daňový subjekt daň z převodu nemovitostí neuhradil, ač nebyl osvobozen od této daně podle ust. § 20 odst. 7 písm. b) tohoto zákona. 2) V dané věci soud v době rozhodování jedná s žalovaným, na nějž přešla ze zákona působnost původního odvolacího správního orgánu (ust. § 69 s.ř.s.), a to nabytím účinnosti zákona č. 456/2011 Sb. 3) Žalobce napadl rozhodnutí v celém rozsahu a domáhal se jeho zrušení, včetně zrušení prvostupňového správního rozhodnutí. V žalobě vymezil tyto konkrétní žalobní body. Nesouhlasí s právním posouzením věci správcem daně, že by převod bytu nebyl osvobozen podle ust. § 20 odst. 7 písm. b) zákona o trojdani, když nesouhlasí s výkladem, že převod je osvobozen, pokud je prováděn v souvislosti s podnikatelskou činností společnosti, kterou je výstavba nebo prodej staveb a bytů. V odvolacím řízení nenapadal skutečnost, že společnost Estepona s.r.o. (od níž byt nabyl) nedisponovala příslušným živnostenským oprávněním, ale tím, že se jednalo o společnost, jejíž podnikatelskou činností v době převodu bytové jednotky byla výstavba a zejména prodej bytů. Tato společnost prokazatelně provedla v celém domě a přilehlém okolí (např. v ulici Žitomírské) celou řadu obdobných nástaveb a realizovala jejich prodej. Tato obchodní společnost byla zapsána do obchodního rejstříku a podle ust. § 56 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“), byla založena k podnikání, o čemž svědčí skutečnost, že tato společnost má evidovány u finančního úřadu i další nedoplatky na dani za tyto převody. Rovněž podmínka ust. § 2 obchodního zákoníku byla podle jeho názoru splněna – znakem definice podnikání není okolnost, že subjekt má či nemá živnostenské oprávnění, ale skutečnost, že podniká. Podle názoru žalobce žalovaný svým výkladem popírá nález Ústavního soudu ze dne 11.1.2008, sp. zn. IV. ÚS 814/06, neboť v době rozhodování měl k dispozici důkazy k tomu, že k převodu bytu došlo v souvislosti s podnikatelskou činností společnosti Estepona s.r.o., čímž tak porušil zásadu volného hodnocení důkazů. Podle shora uvedené nálezu Ústavního soudu by se tak orgány veřejné moci neměly omezovat pouze na jazykovou metodu výkladu, ale měly by používat i metody další (systematický, logický, teleologický či historický). Podle názoru žalobce je k výkladu ust. § 20 odst. 7 písm. b) zákona o trojdani nutné použít výklad historicko-teleologický a objektivně-teleologický. Předmětná právní úprava byla přijata jako ekonomický stimulace podnikání za účelem rozvoje výstavby a podpory trhu s nemovitostmi, podle objektivně-teleologického výkladu byl cíl této právní normy podpora podnikání v oblasti výstavby staveb, stejně jako rozšiřování bytového a nebytového fondu. Podle názoru žalobce předmětný převod bytu je nutné pod tyto vztahy podřadit, neboť se jedná o novostavbu a její první úplatný převod konečnému spotřebiteli, který byl realizován v rámci podnikatelské činnosti převodce. Žalobce dále poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28.8.2007, čj. 2 Afs 212/2006; v tomto rozsudku podle jeho názoru soud akcentoval, že nabyvatel stavby je ze zákona ručitelem za zaplacení předmětné daně a není tudíž logické, aby stát na jedné straně poskytoval podporu a na straně druhé příjemce státní podpory stavěl do pozice potenciálních daňových ručitelů. Vzhledem k tomu, že v tomto případě je daňovým subjektem společnost s ručením omezeným, kdy finanční úřad zpochybnil vymahatelnost nároku vůči této společnosti, lze důvodně předpokládat, že ani žalobce se svého regresního nároku nikdy nedomůže. 4) Podle názoru žalobce je dále rozhodnutí v rozporu s principem předvídatelnosti práva vzhledem k okolnosti, že se jednalo o nový byt prodávaný společností, která vlastnila, nabízela a prodávala celou řadu jiných bytů v oblasti Vršovic, nemohl žalobce předvídat, že by celá koupě pro něj měla nějaké daňové dopady. Žalobce dále poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.11.2007, sp.zn. 7 Afs 217/2006, podle nějž skutečnost, že pokud společnost Estepona s.r.o. podnikala bez příslušného živnostenského oprávnění, měla za to být potrestána v souladu s živnostenským zákonem, v tomto případě je však porušení živnostenského zákona přičítáno k tíži žalobce, který jako ručitel sám nese povinnost uhradit daň vyměřenou pouze jako důsledek toho, že převodce neměl příslušné živnostenské oprávnění. 5) Žalobce pak dále uváděl, že finanční úřad pominul skutečnost, že poplatník – společnost Estepona s.r.o. – odvedl daň za převod pozemků, které byly spolu s výše uvedenou bytovou jednotkou převáděny na žalobce, jako základ daně použil celkovou kupní cenu ve výši 6.400.000,- Kč, ačkoliv měl být základ daně snížen o honoru pozemku, resp. od vyměřené daňové povinnosti měla být odečtena daň odvedená za převod pozemků. Podle názoru žalobce není v daném případě možný použít výklad podle ust. § 56 odst. 5 zákona o správě daní, kdy úhrada daně z převodu nemovitostí byla použita na úhradu nejstaršího nedoplatku na dani společnosti Estepona s.r.o., neboť ve svém důsledku pokud by společnost Estepona s.r.o. přiznala a uhradila celou daň z převodu nemovitostí, pak by takto uhrazená daň byla použita na starší nedoplatky a žalobce by tak daň musel jako ručitel uhradit ještě jednou. 6) V posledním žalobním bodě žalobce namítal, že daň nebyla dostatečně vymáhána od společnosti Estepona s.r.o., kdy reálně ani nebylo započato s vymáháním. 7) Žalovaný s žalobou věcně nesouhlasil a navrhoval ji zamítnout jako nedůvodnou, když obsahově jeho důvody jsou obdobné jako důvody uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaný zejména ve svém vyjádření zdůraznil, že zákonné podmínky podle ust. § 20 odst. 7 zákona o trojdani musí být splněny kumulativně, v daném případě s účinností od 1.7.2000 musí být převod novostaveb či nových bytů prováděn v souvislosti s podnikatelskou činností. Ohledně předmětu podnikání poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 11.1.2008, sp. zn. IV. ÚS 814/2006, podle něhož je pro přiznání osvobození od daně nutné disponovat příslušným živnostenským oprávněním, které se u právnických osob zapisují do obchodního rejstříku. Žalovaný dále uvedl, že předmětná daň se vyměřuje jako celek, tedy není možné ji rozdělit jako daň z převodu pozemku a stavby, použití příslušné platby na nedoplatek na dani byl v souladu s ust. § 59 zákona o správě daní a poplatků – pokud bude provedena tato platba ručitelem, použije se v souladu s ust. § 172 odst. 5 daňového řádu na úhradu nedoplatku daňového subjektu, za který ručitel ručí, tato situace však v tomto případě nenastala. 8) Z obsahu předloženého správního spisu plynou tyto pro posouzení důvodnosti žaloby podstatné skutečnosti. 9) V odůvodnění napadeného správního rozhodnutí je mj. uvedeno, že v předmětné věci se jednalo o první úplatný převod vlastnictví bytu, který vznikl nástavbou, smlouva o převodu vlastnictví jednotky byla vložena do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 26.10.2007. Daňové přiznání bylo podáno, při kontrole daňového přiznání vznikly pochybnosti o tom, zda daňový subjekt splňuje podmínky pro přiznání osvobození (společnost Estepona s.r.o. – pozn. soudu – dále také jen „daňový subjekt“), na vydanou výzvu daňový subjekt nereagoval, proto mu byla po ukončení vytýkacího řízení vyměřena daň platebním výměrem, za základ daně finanční úřad považoval cenu uvedenou v kupní smlouvě, tedy 6.400.000,- Kč. Daňový subjekt daňovou povinnost neuhradil, následně předal finanční úřad tuto daň k vymáhání, to bylo bezvýsledné, proto byla vydána výzva k zaplacení daně daňovým ručitelem žalobci (prvostupňové správní rozhodnutí). V odůvodnění je dále uvedeno, že v daném případě nebyla splněna podmínka podnikatelské činnosti převodce, kterou je výstavba nebo prodej staveb a bytů. Daňový subjekt měl ode dne 8.11.2004 v obchodním rejstříku jako předmět činnosti zapsáno „pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor bez poskytování jiných než základních služeb, zajišťujících řádný provoz nemovitostí, bytů a nebytových prostor“, jiný předmět podnikání zapsán nebyl, proto provedl žalovaný šetření ohledně platných živnostenských oprávnění a zjistil, že daňový subjekt vznikl ke dni 8.11.2004 a z veřejné databáze živnostenských oprávnění neměl zapsáno žádné živnostenské oprávnění. Daňový subjekt vznikl v roce 2004, od 1.7.2000 byla jedna z podmínek osvobození formulována odlišně, vládními nařízeními č. 140/2000 Sb. a 469/2000 Sb. pak byly do právního řádu s účinností od 1.1.2001 zakotveny živnosti Realitní činnost, Provádění staveb, jejich změn a odstraňování, a Provádění jednoduchých a drobných staveb, jejich změn a odstraňování, žádnou z těchto živnostní neměl daňový subjekt k datu, kdy nastaly právní účinky vkladu práva do katastru nemovitostí, uvedenu jako předmět podnikání v obchodním rejstříku. Charakter činnosti, kterou měl daňový subjekt zapsánu v obchodním rejstříku, nelze podřadit pod uvedené živnosti, proto podmínka podle ust. § 20 odst. 7 písm. b) zákona o trojdani nebyla splněna. 10) V odůvodnění jsou dále rozebrány odvolací námitky. Ohledně poukazu na ust. § 56 obchodního zákoníku je uvedeno, že podle ust. § 27 odst. 1 obchodního zákoníku je obchodní rejstřík veřejným seznamem, podle ust. § 35 písm. b) tohoto zákona se do něj zapisují i předmět činnosti. Žalovaný dále poukázal na ust. § 32 odst. 1 obchodního zákoníku, podle něhož musí být návrh na zápis doložen listinami o skutečnostech, které mají být do něj zapsány a navrhovatel nejpozději ke dni zápisu doloží, že mu vznikne živnostenské či jiné oprávnění k činnosti. Pronajímat nemovitosti může být každý, kdo je jejich vlastníkem, aniž potřebuje živnostenské či jiné oprávnění, jako takový tak mohl být do obchodního rejstříku zapsán bez příslušného oprávnění, protože se nejedná o činnost podléhajícímu živnostenskému zákonu. Činnosti spojené s výstavbou nebo prodejem staveb a bytů jsou uvedeny v příloze č. 2 živnostenského zákona, proto pokud je prováděna podnikatelem, vyžaduje živnostenské oprávnění. V době převodu neměl daňový subjekt takovou činnost zapsánu jako předmět podnikání shora uvedenou živnost, proto se na převod nevztahuje zákonné osvobození. 11) K další odvolací námitce (týkající se nezohlednění částky za převod pozemků v daňovém základu) žalovaný v odůvodnění uvedl, že ke stanovení daně v tomto případě nedošlo na základě podaného daňového přiznání daňového subjektu, neboť správci daně vznikly pochybnosti o správnosti, proto zahájil vytýkací řízení, a následně daň stanovil ve výši 192.000,- Kč platebním výměrem, který nabyl právní moci. Žalovaný dále zmínil ust. § 172 odst. 5 daňového řádu, úhrada daně z převodu nemovitostí za převod ve výši 13.671,- Kč byla provedena daňovým subjektem a jako taková byla použita na úhradu nejstaršího nedoplatku na dani z převodu nemovitostí. 12) K odvolací námitce žalobce, že daň nebyla dostatečně účinně vymáhána po daňovém subjektu, žalovaný v odůvodnění uvedl, že správce daně dne 2.9.2011 daňovému subjektu vystavil výkaz nedoplatku a tento předal k vymáhání. Dotazem ze dne 12.9.2011 správce daně nezjistil, že daňový subjekt má účet u banky, nevlastní žádné vozidlo ani nemovitosti. Správce daně dne 15.9.2011 provedl místní šetření a zjistil, že na adrese daňového subjektu nebyl nalezen zvonek ani poštovní schránka, název společnosti – daňového subjektu nebyl znám nájemníkům. Správce daně vystavil dva exekuční příkazy dne 16.9.2011 na přikázání pohledávky z účtu, banky však sdělili, že uvedený účet byl buď zrušen, nebo byl veden na jiného majitele. 13) Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu (ust. § 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s.ř.s.“), a o důvodnosti podané žaloby uvážil takto. 14) Podle ust. § 20 odst. 7 zákona o trojdani, ve znění účinném v rozhodné době: „(7) Od daně z převodu nemovitostí je osvobozen první úplatný převod nebo přechod vlastnictví a) ke stavbě, která je novou stavbou, na niž bylo vydáno pravomocné kolaudační rozhodnutí, nebo je dokončenou novou stavbou nebo rozestavěnou novou stavbou a stavba nebyla dosud užívána, s výjimkou zkušebního provozu,12d) b) k bytu v nové stavbě a k bytu, který vznikl změnou dokončené stavby12e) a byt nebyl dosud užíván, jde-li o převod bytu podle zvláštního právního předpisu,12f) jestliže převodcem je fyzická či právnická osoba a převod stavby je prováděn v souvislosti s jejich podnikatelskou činností, kterou je výstavba nebo prodej staveb a bytů, nebo jejich předmětem činnosti je výstavba nebo prodej staveb a bytů, anebo je-li převodcem obec.“. 15) Podle ust. § 56 odst. 1 obchodního zákoníku: „Obchodní společnost (dále jen "společnost") je právnickou osobou založenou za účelem podnikání, nestanoví-li právo Evropských společenství či zákon jinak. Společnostmi jsou veřejná obchodní společnost, komanditní společnost, společnost s ručením omezeným, akciová společnost, evropská společnost a evropské hospodářské zájmové sdružení. Evropské hospodářské zájmové sdružení a evropská společnost jsou upraveny též právem Evropských společenství a zvláštními právními předpisy. Společnost s ručením omezeným a akciová společnost mohou být založeny i za jiným účelem, pokud to zvláštní právní předpis nezakazuje.“. 16) Podle ust. § 37 odst. 1 obchodního zákoníku: „Navrhovatel zápisu do obchodního rejstříku doloží, že mu nejpozději dnem zápisu vznikne živnostenské či jiné oprávnění k činnosti, která má být jako předmět podnikání (činnosti) do obchodního rejstříku zapsána, ledaže zvláštní právní předpis stanoví jinak. U činností, které podle zvláštního právního předpisu mohou vykonávat pouze fyzické osoby, se tato činnost zapíše jako předmět podnikání obchodní společnosti nebo družstva, jen jestliže žadatel prokáže, že tato činnost bude vykonávána pomocí osob, které jsou k tomu oprávněny podle zvláštního právního předpisu.“. 17) V příloze č. 2 k zákonu č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon, ve znění účinném v rozhodné době je jako jedna z vázaných živností uvedena činnost „Provádění staveb, jejich změn“. 18) Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. 19) Soud shledal opodstatněnými námitky namířené proti závěrům žalovaného týkajícím se výkladu a následné aplikace § 20 odst. 7 zákona o trojdani na žalobcův případ. V projednávané věci správní orgány obou stupňů nepřiznaly žalobci osvobození od daně z převodu nemovitostí ve vztahu k převáděnému bytu výlučně z toho důvodu, že neprokázal, že převod bytu je prováděn v souvislosti s jeho podnikatelskou činností, kterou je výstavba nebo prodej staveb a bytů (§ 20 odst. 7 in fine zákona o trojdani). Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalovaný dospěl k závěru, že převod předmětného bytu nemohl být prováděn v souvislosti s podnikatelskou činností žalobce, kterou by byla výstavba nebo prodej staveb a bytů, výhradně na základě zjištění, že žalobce v době převodu neměl zapsán odpovídající předmět činnosti v živnostenském ani obchodním rejstříku. Žalobce (stručně řečeno) namítá, že takovou podnikatelskou činnost v rozhodné době materiálně vykonával a že žalovaný měl při rozhodování v dané věci zohlednit faktický výkon dané podnikatelské činnosti a nikoliv vycházet jen z formálního stavu zápisů v živnostenském a obchodním rejstříku. 20) Zcela totožnou problematikou se zabýval Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 13. 3. 2013 č.j. 5 Afs 73/2012 – 41 nebo v rozsudku ze dne 22. 3. 2013 č.j. 5 Afs 71/2012 – 37. Se závěry, ke kterým ve zmíněných rozsudcích Nejvyšší správní soud dospěl a které jsou aplikovatelné i na nyní projednávanou věc, se Městský soud v Praze zcela ztotožňuje a v plném rozsahu na ně odkazuje. Soud na tomto místě považuje za vhodné citovat klíčové pasáže rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2013 č.j. 5 Afs 73/2012 – 41, ze kterých zřetelně plyne, že žalovaný v projednávané věci rozhodl v rozporu se zákonem. 21) Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 3. 2013 č.j. 5 Afs 73/2012 – 41 mj. konstatoval, že „Při posouzení podmínky osvobození spočívající v tom, zda stěžovatel vykonával podnikatelskou činnost nebo předmětem jeho činnosti byla výstavba nebo prodej staveb a bytů, je nezbytné vyjít ze smyslu a účelu daně z převodu nemovitostí jako celku a zejména z konstrukce osvobození od daně podle § 20 odst. 7 zákona o trojdani. V dané věci existují v zásadě dva výklady. První názor prezentovaly finanční orgány, podle nichž stěžovatel nenaplnil uvedenou podmínku, neboť v rozhodné době neměl jako předmět podnikání v obchodním rejstříku zapsanou výstavbu nebo prodej staveb a bytů. Druhý názor, zastávaný stěžovatelem, vychází ze skutečného stavu, tedy že stěžovatel tuto podnikatelskou činnost fakticky vykonával, byť ji neměl v předmětné době zapsanou jako předmět podnikání v obchodním rejstříku. Stěžovatel se přitom dovolává toho, že zákon nevyžaduje, aby takový údaj v obchodním rejstříku byl zapsán, ale pouze stanoví, aby takový předmět podnikání nebo činnosti daňový subjekt provozoval. 22) Nejvyšší správní soud se otázkou interpretace § 20 odst. 7 zákona o trojdani zabýval několikráte, přitom konstantní judikatura k citovanému ustanovení klade důraz na smysl a účel osvobození nových staveb a bytů, zejména na motivaci k podnikatelské činnosti v oblasti výstavby a prodeje nemovitostí a naplnění cíle dosažitelnosti a dostupnosti bydlení; zákonný text je v judikatuře zdejšího soudu interpretován ve prospěch osvobození převodů či přechodů nových staveb a bytů od daně z převodu nemovitostí. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2006, č.j. 1 Afs 57/2005 - 61, publ. pod č. 915/2006 Sb. NSS, plyne, že při posuzování podmínek osvobození od daně z převodu nemovitostí je třeba aplikovat kritérium ekonomické rovnováhy a spravedlivého zdanění. Nejvyšší správní soud na základě výše uvedené interpretace konstatoval, že „první úplatný převod se naopak osvobozuje i přesto, že jím strany dosáhly svých ekonomických cílů a převodce z něj má majetkový prospěch. Ačkoli tedy byla zaplacena kupní cena, jejíž část by bylo možno odčerpat coby daň z převodu nemovitostí, stát se této možnosti zříká: důležitější než příjem plynoucí z takových převodů je pro něj totiž zájem na oživení ekonomiky v oblasti stavebnictví a realit. Účelem osvobození od daně je zprostit investora (případně zprostředkovatele), který poprvé převádí nově vzniklou nemovitost na jiného, daňové zátěže, a umožnit mu tak, aby mohl co nejvíce prostředků získaných prodejem nemovitosti opět investovat do výstavby a trhu s nemovitostmi.“ V rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2007, č.j. 2 Afs 212/2006 - 147, dostupném na www.nssoud.cz, se zdejší soud sice zabýval interpretací daného ustanovení v souvislosti s vymezením samostatného předmětu obchodní činnosti do 1. 1. 2001 v intencích nařízení vlády č. 140/2000 Sb., nicméně mimo jiné konstatoval: „Při interpretaci citovaného zákonného ustanovení má Nejvyšší správní soud za zjevné, že je nutno je vykládat z hlediska jeho gramatického znění i účelu takovým způsobem, že v rámci zájmu na bytové výstavbě stát osvobozuje od daně z převodu nemovitostí případy prvního úplatného převodu či přechodu vlastnického práva ke stavbě. Toto řešení je zcela racionální a ekonomicky odůvodněné, neboť v opačném případě by nastala situace, že by se cena prodávaných nemovitostí navyšovala o odváděnou daň, což by se negativně projevovalo na dostupnosti bydlení a na s tím souvisejících jevech (zhoršená mobilita pracovní síly, dopady do rodinného života apod.). Lze tak konstatovat, že citovaná právní regulace představuje praktický nástroj usnadňující a motivující podnikatelskou činnost a alokaci hmotných zdrojů k plnění společenských potřeb, tzn. lepší dostupnosti bydlení. Právě takto je proto třeba na tuto zákonnou úpravu nahlížet a dovozovat její smysl. Za rozhodující je tedy nutno považovat skutečnost, zda se jedná o první úplatný převod nebo přechod vlastnictví k „novému“ bytu a zda převodcem je subjekt, který se touto činností zabývá. Jinak řečeno, ratio této zákonné úpravy nespočívá v samoúčelném zvýhodnění některých podnikatelských subjektů, nýbrž v podpoře bydlení, kdy stát vědomě rezignuje na určitou sumu pravděpodobných rozpočtových příjmů ve prospěch usnadnění získání bytu jeho prvonabyvatelem. 23) Stejně ve vztahu k účelu a smyslu osvobození vyznívá také nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 814/06, publikovaný pod č. 8, sv. 48 Sb. ÚS. Ústavní soud zde uvedl, že „historicko-teleologickým výkladem je zjišťován účel, k němuž měla právní úprava sloužit v době svého přijetí. Směřuje tedy ke zjištění skutečného úmyslu, který zákonodárce měl při přijetí právního předpisu. Záměr zákonodárce lze nalézt v důvodových zprávách, neboť pokud není prokázán opak, je třeba mít za to, že zákonodárce přijal se samotným předpisem i jeho záměr. Ve vztahu k předmětné úpravě lze mít za to, že byla přijata jako ekonomická stimulace podnikání za účelem rozvoje výstavby a podpory trhu s nemovitostmi. Objektivně-teleologickým výkladem, jehož úlohou je vystihnout smysl a účel právní normy v souvislosti s potřebami společnosti v aktuální situaci, v níž se má norma realizovat, nutno dojít k závěru, že původní účel této právní normy je i nadále zachován. Jejím cílem je i v současnosti podpořit podnikání v oblasti výstavby staveb, stejně jako rozšiřování bytového a nebytového fondu. Jestliže se zákonodárce za účelem dosažení určitých racionálních ekonomických a sociálních cílů rozhodne, že určitou skupinu právních vztahů vyjme z omezení vlastnického práva spočívajícího ve zdanění převodu nemovitostí, je třeba se tímto smyslem právní úpravy při její interpretaci a aplikaci řídit, aby bylo dosaženo cíle, který tato právní úprava má.“ 24) Rovněž např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2008, č.j. 2 Afs 49/2008 - 159, dostupném na www.nssoud.cz, se mimo jiné uvádí: „Osvobození od daně z převodu nemovitostí sleduje přinejmenším dvojí účel: především jde o rozvoj stavební činnosti. Stát se zde zříká daně a nechává ji v dispozici investora stavby, který může částku opětovně investovat ve stavebnictví. Zároveň má osvobození udržovat přijatelnou cenu nemovitostí (zejm. bytů) – v případě, že by investor stavby musel odvádět daň z převodu nemovitosti na prvního nabyvatele, pak by zcela jistě byl nucen zvýšit cenu nemovitosti. Bydlení je všeobecně vnímáno jako jedna ze základních životních potřeb. (…). Při posuzování toho, zda byla splněna podmínka pro osvobození od daně z převodu nemovitostí podle § 20 odst. 7 písm. b) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, která spočívá v tom, že převáděný byt nebyl dosud užíván, je třeba vždy vycházet z účelu a smyslu daně z převodu nemovitostí. Neužívaným bytem ve smyslu tohoto zákona tak nemusí být nutně byt zcela netknutý. Směřuje-li jakékoliv počínání v bytě uskutečňované ještě před převodem bytu bezprostředně k tomuto převodu, pak je předmětná podmínka pro osvobození od daně z převodu nemovitostí splněna. 25) Splnění shora uvedených zákonných podmínek podmínek musí být posuzováno na základě skutečného stavu, tedy v kontextu se smyslem a účelem právní normy, nikoli pouze z formálního hlediska. Žalovaný nesplnění podmínek pro osvobození dovodil výhradně z údajů zapsaných v předmětu podnikání v obchodním rejstříku, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že s odkazem na § 2 ZSDP ověřuje správce daně splnění podmínky ve vztahu k náplni podnikatelské činnosti z výpisu z obchodního rejstříku. Správní orgány se v daném případě omezily toliko na zkoumání vůle stěžovatele, a to při zakládání společnosti (přitom dovozují, že tato směřovala - dle zapsaných údajů v obchodním rejstříku - toliko k pronájmu bytů). Nezkoumaly však již skutečný obsah stěžovatelem provozované podnikatelské činnosti, která se od skutečnosti formálněprávní (údajů o předmětu činnosti zapsaných v obchodním rejstříku) mohla lišit. 26) Nicméně ani skutečnost, že stěžovatel neměl v rozhodné době zapsaný v obchodním rejstříku předmět podnikání spočívající ve výstavbě nebo prodeji staveb a bytů, ještě bez dalšího neznamená, že nesplnil podmínky pro osvobození stanovené v § 20 odst. 7 zákona o trojdani. Při posuzování splnění těchto podmínek je totiž třeba, jak již bylo shora uvedeno, zkoumat nejen formální zápis v obchodním rejstříku, ale primárně i skutečný obsah činnosti vykonávané stěžovatelem. V této souvislosti městský soud sice uvedl, že z obsahu správních spisů vyplývá, že správní orgány se nespokojily s údaji, které byly ve výpisu z obchodního rejstříku ve vztahu ke stěžovateli zjištěny. Tyto údaje vedly správce daně k tomu, že zahájil vytýkací řízení, v jehož rámci se výzvou k odstranění pochybností obrátil na stěžovatele, aby prokázal, že splňuje podmínky uvedené v § 20 odst. 7 zákona o trojdani právě ve vztahu k předmětu činnosti stěžovatele. Správce daně po stěžovateli požadoval, aby doložil, že převod stavby byl proveden buď v souvislosti s jeho podnikatelskou činností, kterou je výstavba nebo prodej staveb a bytů, nebo doložil, že jeho předmětem činnosti je výstavba nebo prodej staveb a bytů. Nejvyšší správní soud nicméně dospěl k závěru, že řádné dokazování stran splnění podmínek pro osvobození nebylo vedeno, ačkoli stěžovatel důkazní prostředky k prokázání svého tvrzení navrhoval a správci daně poskytl. Správce daně i žalovaný je však ponechali bez řádného hodnocení. 27) Nejvyšší správní soud konstatuje, že závěr o splnění či nesplnění podmínek pro osvobození od daně nebyl podložen výsledky řádně vedeného dokazování. Dokazování vedené žalovaným mělo směřovat mj. ke zjištění, zda stěžovatel účel zákona naplnil, či nikoli. Správce daně se však omezil pouze na zjištění údajů zapsaných v obchodním rejstříku a tvrzení stěžovatele odmítl pouze s odkazem na presumpci správnosti údajů v obchodním rejstříku.“ 28) V dané věci pak lze rovněž odkázat na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28.8.2007, čj. 2 Afs 212/2006-147, na který poukazoval žalobce, a jeho argumentaci lze rovněž pro podporu názoru zdejšího soudu uvést, a soud z ní vycházel. Podle názoru soudu zde vyslovený právní názor nelze použít pro podporu stanoviska žalovaného, byť v odůvodnění napadeného správního rozhodnutí na něj odkazuje. 29) Lze shrnout, že z hlediska naplnění podmínek pro osvobození podle § 20 odst. 7 zákona o trojdani je třeba primárně vycházet z toho, zda žalobce fakticky prováděl činnost spočívající ve výstavbě nebo prodeji staveb a bytů, v rámci níž došlo k převodu nemovitosti, a nikoliv pouze z formálního zápisu předmětu podnikání nebo předmětu činnosti žalobce v obchodním nebo jiném veřejném rejstříku. Napadené rozhodnutí, v němž žalovaný k závěru o nesplnění podmínek pro osvobození od daně dospěl výlučně na základě údajů o předmětu podnikání žalobce zapsaných v živnostenském a obchodním rejstříku, aniž by zkoumal skutečný obsah žalobcem provozované podnikatelské činnosti, z výše popsaných důvodů neobstojí. Soud proto napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil (§ 78 odst. 1 s.ř.s.) a v souladu s § 78 odst. 4 s.ř.s. současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Právním názorem, který soud ve zrušujícím rozsudku vyslovil, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). 30) Ve druhém výroku tohoto rozsudku přiznal soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s. žalobci, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Náklady, které žalobci v řízení vznikly, spočívají v zaplaceném soudním poplatku za řízení o žalobě ve výši 3.000,- Kč. 31) Dále pak soud žalobci přiznal náhradu nákladů souvisejících s právním zastoupením žalobce advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Tato vyhláška stanoví tarifní hodnoty a sazby mimosmluvních odměn; výše tarifní hodnoty a od ní se odvíjející sazba odměny přitom vyjadřuje obtížnost poskytnuté odborné právní služby, za kterou se odměna poskytuje. V daném případě má žalobce právo na náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem za dva úkony a dva režijní paušály (převzetí věci, sepis žaloby), v hodnotě 2.100,- Kč za úkon a 300,- Kč za režijní paušál podle úpravy účinné do 31.12.2013, soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč a daň z přidané hodnoty v zákonem stanovené výši. Konkrétní vyčíslení nákladů řízení je následující: odměna - 2100 Kč x 2 + 20% DPH, režijní paušál - 300 Kč x 2 + 20% DPH, soudní poplatek - 3000 Kč x 1, celkové náklady řízení bez vyčíslení DPH : 7800 Kč, DPH 20% : 960 Kč, celkové náklady řízení s vyčíslením DPH : 8760 Kč. 32) O věci soud rozhodl rozsudkem bez nařízení jednání, neboť účastníci proti takovému postupu neměli ve stanovené lhůtě námitek a jednání k projednání žaloby nebylo nutné, když soud neprováděl další dokazování (ust. § 51 odst. 1 s.ř.s.).

Poučení