6 Af 45/2013 - 30

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Jiřího Lifky a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobce: R. C., bytem P., zastoupen Mgr. Monikou Zatloukalovou, advokátkou, sídlem Veleslavínova 133, Olomouc, proti žalovanému: Ministerstvo financí, sídlem Letenská 525, 1180 10 Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2013, č. j. MF-69110/2013/16-1856, takto:

Výrok

I . Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou ze dne 16. 9. 2013 se žalobce domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce – řidiče taxislužby – a odvolání provozovatele taxislužby Š. G. (dále též „provozovatel taxislužby“) proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy (dále též „správní orgán prvního stupně“) sp. zn. S-MHMP 1332248/2012 ODA-TAX, č. j. MHMP 229623/2013 ze dne 8. 4. 2013, o uložení pokuty provozovateli taxislužby ve výši 50 000 Kč za správní delikt podle § 16 odst. 1 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o cenách“). Dnem nabytí právní moci rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se žalobce stal ve smyslu § 9 odst. 3 písm. e) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, v příslušném znění (dále též „zákon o silniční dopravě“) osobou nespolehlivou, byl proto ve smyslu § 27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“) účastníkem řízení před správním orgánem prvního stupně i před žalovaným. Dle správních orgánů účtoval žalobce dne 10. 10. 2012 za poskytnutí taxislužby na trase Hlavní nádraží, Praha 1 – Aviatická (Schengenská), Letiště, Praha 6 (vzdálenost 21 km) částku 1 000 Kč, přestože dle § 5 odst. 1 zákona o cenách, v návaznosti na nařízení rady hlavního města Prahy č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy, o maximálních cenách osobní taxislužby (dále též „nařízení HMP“) byl oprávněn účtovat částku v maximální výši 650 Kč. Úvodem žaloby žalobce shrnul, že při předmětné jízdě řádně obsluhoval taxametr a po cestujících požadoval zaplacení částky ve výši 559 Kč, čemuž odpovídá též doklad o zaplacení č. 00077 (dále též „stvrzenka z taxametru“), který je součástí spisového materiálu a na němž je mj. uvedena doba přepravy, ujeté kilometry, použitý tarif a trasa jízdy. Žalobce je proto přesvědčen, že rozhodnutí žalovaného vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, a kromě toho se žalovaný dostatečně nevypořádal se všemi odvolacími námitkami. Skutková zjištění, na nichž správní orgány svá rozhodnutí stavěly, byla založena výhradně na svědeckých výpovědích zaměstnanců správního orgánu prvního stupně J. J. a F. R. (dále též „cestující“ či „svědci“), kteří měli jízdu se žalobcem absolvovat, a na ručně vypsaném výdajovém pokladním dokladu na 1 000 Kč, který jim měl být v závěru jízdy vydán. Pravdivost svědeckých výpovědí však žalovaný dovozuje v podstatě pouze ze skutečnosti, že byli svědci řádně poučeni o svých právech a povinnostech, a v důsledku tohoto vývodu je považuje za důkazně hodnotnější, než žalobcovu stvrzenku z taxametru. Žalobce v této souvislosti uvedl, že v průběhu jízdy není technicky možné do taxametru zasahovat způsobem, o němž svědci vypovídali, tedy vypnout jej uprostřed jízdy. Pokud by tak navíc žalobce učinil, nemohl by v závěru jízdy předložit ke kontrole stvrzenku z taxametru. Výpovědi svědků ohledně taxametru navíc byly dle žalobce rozporné, žádný ze svědků nebyl schopen popsat trasu jízdy, a svědek R. v podstatě pouze odkazoval na své oznámení o poskytnuté přepravě. Žalobce dále již ve správním řízení poukazoval na nesprávně položený úvodní dotaz při výslechu obou svědků, který kromě data jízdy upřesnil i její trasu. Tento postup dle žalobce vzbuzuje podezření, že téhož dne probíhalo více kontrolních jízd – správní orgán pak měl též zjišťovat, kolik jízd svědci v daném dni, týdnu či měsíci uskutečnili, a podle čeho si vybavují jízdu se žalobcem i po pěti měsících. Neučinil-li tak správní orgán, nepostupoval v souladu s § 3 správního řádu. Dále v souvislosti se svědeckými výpověďmi žalobce uvedl, že J. J. neuvedl, jaká sazba měla být taxikářem použita, cenu nástupní sazby, jízdné za kilometr a sazby za čekání. Ze spisu nevyplývá, že by cestující byli skutečnými zaměstnanci správního orgánu prvního stupně, ani že by měli při jízdě k dispozici částku ve výši 1 000 Kč či z jakých prostředků bylo cestovné hrazeno, a tedy i porovnání částky, kterou cestující za účelem kontroly dostali, a částky, kterou po ukončení jízdy vrátili. Uvedené skutečnosti měly dle názoru žalobce správní orgány zjišťovat v souladu s § 50 odst. 3 správního řádu i bez návrhu. Ohledně trasy jízdy měl žalobce dále v řízení před správním orgánem prvního stupně, jakož i ve svém odvolání (s odkazem na podání doručené správnímu orgánu prvního stupně 4. 4. 2013) namítat, že cestující vezl ulicemi Libocká a Evropská, nikoli ulicí Karlovarská, jak tvrdí svědci. Žalobcem uváděná trasa je dlouhá zhruba 18 km, což spíše odpovídá údajům na stvrzence z taxametru, než trasa uváděná svědky. Ve výše uvedeném podání doručeném správnímu orgánu prvního stupně dne 4. 4. 2013, jakož i ve svém odvolání měl žalobce dále namítat, že kontrola nebyla provedena na místě vystoupení cestujících, a tedy ani bezprostředně po ukončení jízdy. Žalobce byl zastaven až po ujetí cca 600 metrů a asi 15 minut po ukončení přepravy. S odkazem na protokol o kontrole č. C/20121010/1/Ht ze dne 10. 10. 2012 žalobce uvedl, že v rozporu s uvedeným byla dle cestujících byla ukončena ve 14:59 a kontrola státního odborného dozoru měla být provedena již v 15:00, což však není logicky možné, neboť kontrolní protokol měl být sepsán až na základě písemného oznámení cestujících o přepravě. Uvedenými námitkami se však správní orgán prvního stupně nezabýval. Žalobce nicméně z uvedeného dovozoval, že u předání ručně psaného výdajového dokladu na 1 000 Kč nebyl nikdo z kontrolních pracovníků přítomen. Ze samotného dokladu přitom nelze nade vší pochybnost dovozovat, že by jej vystavil právě žalobce. Výše naznačenými rozpory se správní orgány dle názoru žalobce dostatečně nezabývaly, a nezákonně připisovaly větší váhu svědeckým výpovědím cestujících. Závěrem žaloby namítl žalobce také, že výše pokuty uložené provozovateli taxislužby nebyla v rozhodnutí dostatečně odůvodněna a individualizována, a to především s ohledem na skutečnost, že provozovatel taxislužby doložil správním orgánům své špatné majetkové poměry. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, a aby žalobci přiznal náhradu nákladů řízení. Podáním ze dne 11. 11. 2013 se k žalobě vyjádřil žalovaný. Na prvním místě žalovaný uvedl, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se opíralo o dvě svědecké výpovědi, které ve svém souhrnu vyvracely tvrzení žalobce, že za provedenou jízdu dne 10. 10. 2012 účtoval částku 559 Kč. Při výsleších dne 6. 3. 2013 oba svědci shodně tvrdili, že žalobce požadoval za provedenou jízdu částku 1 000 Kč, kterou mu též zaplatili. Pro posouzení porušení cenových předpisů nebylo podstatné, jakou částku ukazoval taxametr, ale právě jakou částku po cestujících řidič taxi požadoval. Svědeckými výpověďmi je prokázána též trasa, kudy se jízda uskutečnila. V souvislosti s námitkami ohledně trasy měl žalobce v odvolání odkázat na své podání doručené správnímu orgánu prvního stupně dne 4. 4. 2013. Takový odkaz však v odvolání žalobce není. Odvolání žalobce obsahuje pouze odkaz na jeho vyjádření k zahájení správního řízení, a to v souvislosti s námitkou, že se cestující neoprávněně obohatili. Podání doručené správnímu orgánu prvního stupně dne 4. 4. 2013 není ostatně obsaženo ani ve spisovém materiálu – ověřením u správního orgánu prvního stupně a u Ministerstva dopravy bylo zjištěno, že uvedené podání podal žalobce ve věci porušení dopravních předpisů, nikoli předpisů cenových. V předmětném řízení nebyla námitka ohledně trasy jízdy vznesena, a to ani v řízení před správním orgánem prvního stupně, ani v odvolacím řízení. Námitce ohledně odstupu ukončení jízdy a provedení cenové kontroly se správní orgán prvního stupně i žalovaný ve svých rozhodnutích věnovali dostatečně. Provedený postup je dle žalovaného obvyklý, neboť pokud by řidič taxi zjistil, že na něj při dojezdu čekají příslušníci Policie České republiky a cenoví kontroloři, zmařilo by to účel kontroly, neboť by řidič tomuto zjištění mohl své chování přizpůsobit. Žalovaný má za to, že porušení cenových předpisů spočívající v překročení maximální ceny je spolehlivě prokázáno a vydaná rozhodnutí správních orgánů o uložení pokuty jsou řádně odůvodněna. Totéž platí o odůvodnění výše pokuty, při jejímž stanovení bylo přihlédnuto k míře zavinění provozovatele taxislužby a okolnostem případu. Zároveň správní orgány dostatečně odůvodnily, proč se v daném případě nejedná o pokutu, která by mohla mít likvidační charakter. S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. K vyjádření žalovaného podal žalobce dne 1. 12. 2013 repliku, v níž v podstatě opakuje svou argumentaci uvedenou již v žalobě. Zároveň žalobce připustil, že námitku nesprávně zjištěné trasy jízdy vznesl v rámci odlišného správního řízení. Uvedl však, že na stvrzence z taxametru je uvedena jiná délka trasy, než kterou uvedli cestující, správní orgány se tedy tímto rozporem měly s ohledem na § 3 správního řádu zabývat z úřední povinnosti. Při ústním jednání dne 27. 9. 2017 účastníci setrvali na argumentaci vymezené již v jejich písemných podáních soudu. Zástupkyně žalobce nadto poukázala na závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2017, č. j. 3 Af 5/2015-60, který přisvědčil v obdobné skutkové situaci tomu, že je třeba z hlediska potřebných skutkových zjištění osvětlit a vyvrátit v řízení o předmětném správním deliktu vyvstalé pochybnosti stran existence vytištěné stvrzenky z taxametru. Ze správního spisu soud zjistil následující, pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti. Cestující dle oznámení o poskytnuté přepravě vykonali dne 10. 10. 2012 cestu s žalobcem z Hlavního nádraží na mezinárodní letiště Václava Havla. Uvedli, že na začátku jízdy byl taxametr zapnutý a před koncem jízdy již vypnutý. Po ukončení jízdy požadoval žalobce po cestujících částku 1 000 Kč, na kterou jim vystavil výdajový doklad s datem 10. 10. 2012 a organizací Taxi Praha. Jízda byla zahájena ve 14:15 a ukončena ve 14:

59. O této jízdě byl na základě oznámení o poskytnuté přepravě sepsán protokol o cenové kontrole ze dne 10. 10. 2012, č. C/20121010/1/Ht, jehož součástí je kopie výdajového pokladního dokladu na firmu „TAXI PRAHA“ s datem 10. 10. 2012, popisem trasy „centrum – airport“ a částkou 1 000 Kč, a dále stvrzenka z taxametru č. 00077 s částkou 559 Kč z téhož dne. Protokol o cenové kontrole žalobce odmítl podepsat a vyjádřit se k jeho obsahu. Přípisem ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. S-MHMP 1332248/2012 ODA-TAX, č. j. MHMP 23196/2013 oznámil správní orgán prvního stupně provozovateli taxislužby a žalobci (který byl v řízení účastníkem dle § 27 odst. 2 správního řádu), že s nimi bylo zahájeno řízení ve věci uložení pokuty za porušení cenových předpisů, a zároveň je poučil o jejich právech dle § 36 a § 38 správního řádu. Podáním ze dne 28. 1. 2013 se k zahájenému správnímu řízení vyjádřil provozovatel taxislužby. Namítl, že ve věci nebyl dostatečným způsobem zjištěn skutkový stav, který se zakládal pouze na protokolu o cenové kontrole, který žalobce odmítl pro nesouhlas se skutečnostmi v něm uvedenými podepsat. Kontrola navíc nebyla provedena ihned po dokončení jízdy, nýbrž s časovým odstupem. Tento postup neumožnil konfrontovat cestující se skutečným stavem a s tvrzeními řidiče. Provozovatel taxislužby měl za to, že jízda proběhla řádně, což dle jeho názoru dokládala vystavená stvrzenka z taxametru. Dne 6. 3. 2013 se u správního orgánu prvního stupně uskutečnilo ústní jednání výslechem svědků – obou cestujících, a to za účasti žalobce. Svědci shodně vypověděli, že dne 10. 10. 2012 podnikli se žalobcem cestu z Hlavního nádraží na mezinárodní letiště Václava Havla, po jejímž ukončení po nich žalobce požadoval částku 1 000 Kč. Na uvedenou částku jim také vydal ručně psaný výdajový pokladní doklad. Svědek J. J. dále vypověděl, že taxametr žalobce byl spuštěný jen na část jízdy, před jejím ukončením však byl vypnutý a stvrzenka z taxametru cestujícím vytištěna nebyla. Svědek F. R. v souvislosti s touto otázkou odkázal na své oznámení o poskytnuté přepravě. Rozhodnutím sp. zn. S-MHMP 1332248/2012 ODA-TAX, č. j. MHMP 229623/2013 ze dne 8. 4. 2013 správní orgán prvního stupně uložil provozovateli taxislužby pokutu ve výši 50 000 Kč za správní delikt podle § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách. Dnem nabytí právní moci rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se žalobce zároveň stal ve smyslu § 9 odst. 3 písm. e) o silniční dopravě osobou nespolehlivou. K vyjádření provozovatele taxislužby správní orgán prvního stupně uvedl, že přeprava cestujících byla ukončena ve 14:59 a cenová kontrola byla dle protokolu provedena v 15:15, a to na základě oznámení cestujících o poskytnuté přepravě. Této kontrole bezprostředně předcházel výkon státního odborného dozoru, v rámci nějž proběhla kontrola dle zákona o státní kontrole, a to dle příslušného protokolu v 15:00 rovněž na základě oznámení cestujících o poskytnuté přepravě. Časový rozdíl mezi oběma kontrolami však nebyl v rámci předmětného řízení dle správního orgánu prvního stupně relevantní. Stvrzenka z taxametru pouze dokazuje, že řidič tento doklad vytiskl z taxametru, nikoli však, že částku 559 Kč žalobce cestujícím účtoval. Požadovanou částku naopak prokazují shodná svědectví cestujících, jakož i ručně psaný doklad, který byl cestujícím vydán. Správní orgán prvního stupně dále uvedl, že na rozdíl od účastníků řízení byli cestující jako svědci povinni uvádět výhradně pravdivé údaje, a jejich svědectví koresponduje s předchozím kontrolním zjištěním. Správní orgán prvního stupně se zabýval také výší uložené pokuty. Uvedl, že při jejím stanovení bylo přihlédnuto k částce, o kterou byla překročena maximální stanovená cena za poskytnutou přepravu, míře zavinění a skutečnosti, že jednáním provozovatele taxislužby jsou poškozováni i ostatní provozovatelé taxislužeb, kteří právní předpisy respektují, jakož i dobrá pověst hlavního města Prahy. Uložená pokuta nedosahovala dle dat Ministerstva práce a sociálních věcí ani trojnásobek průměrného měsíčního příjmu řidiče taxislužby, a i s přihlédnutím na majetkové poměry provozovatele taxislužby nepovažoval správní orgán prvního stupně výši pokuty za likvidační. Opíral se přitom o rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 25/2011-68 ze dne 29. 2. 2012, v němž soud k uložení pokuty v totožné konstatoval, že se nejedná o částku, která by mohla znemožnit podnikání provozovatele či jinak zásadním způsobem ovlivnit jeho osobní či majetkové poměry. Provozovatelem taxislužby doložené dlužné částky exekutorským či jiným úřadům nemohly navíc být samy o sobě důvodem pro posuzování výše pokuty, neboť se jedná o výdaje vzniklé z viny účastníka řízení, a nelze je tedy při ukládání sankce zohledňovat v jeho prospěch. Podáním ze dne 24. 4. 2013 se proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odvolal provozovatel taxislužby. Podáním ze dne 9. 5. 2013 se proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odvolal žalobce. Nad rámec námitek shodujících se v podstatě s výše shrnutým obsahem žaloby oba účastníci správního řízení namítli, že cestující mohli o řidičem požadované částce lhát, aby se neoprávněně obohatili rozdílem mezi uvedenou částkou a částkou řidičem skutečně požadovanou, a dále že jako svědci měly být vyslechnuty jiné osoby než cestující. Napadeným rozhodnutím žalovaný odvolání obou účastníků řízení zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil, a to s odůvodněním, které se v podstatné části shoduje s výše shrnutým vyjádřením žalovaného k žalobě. K námitce neoprávněného obohacení svědků žalovaný uvedl, že k předání dokladu o zaplacení částky 1 000 Kč došlo bezprostředně po ukončení jízdy, a svědci o požadované částce vypovídali vědomi si sankcí za nepravdivou nebo neúplnou svědeckou výpověď. K námitce, že svědky ve věci měly být osoby odlišné od cestujících, kteří s řidičem jízdu absolvovali, žalovaný uvedl, že o průběhu celé jízdy nemohly svědčit jiné osoby, než právě cestující, přičemž dle správního řádu je každý, kdo není účastníkem v řízení, povinen vypovídat jako svědek, a to pravdivě a aniž by něco zamlčel. Městský soud v Praze žalobou napadená rozhodnutí, jakož i řízení, která jim předcházela, v rozsahu uplatněných žalobních bodů přezkoumal, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, jaký tu byl v době rozhodování správního orgánu, a shledal, že žaloba není důvodná. Provozovateli taxislužby byla uložena pokuta za správní delikt podle § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách, dle nějž se podnikající fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že „nedodrží při prodeji úředně stanovenou cenu podle § 5 odst. 1“. Právní mocí rozhodnutí o uložení pokuty za uvedený správní delikt pak žalobce přestal být osobou spolehlivou ve smyslu § 9 odst. 3 písm. e) zákona o silniční dopravě, dle kterého se za spolehlivou „nepovažuje osoba, která se jako řidič vozidla taxislužby v průběhu posledních tří let dopustila jednání, za nějž byla provozovateli taxislužby pravomocně uložena sankce za porušení právních předpisů souvisejících s provozováním silniční dopravy“. Zároveň tak žalobce přestal splňovat jednu z podmínek pro výkon práce řidiče vozidla dle § 9 odst. 2 písm. c) uvedeného zákona. Soud se na prvním místě zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů spočívající v nedostatečném vypořádání všech v řízení vznesených námitek. Konkrétně se žalovaný měl nedostatečně vypořádat s námitkami žalobce týkajícími se obsahu a věrohodnosti svědeckých výpovědí, údajné trasy provedené jízdy a okolností provedené kontroly. Této námitce však soud nemohl přisvědčit. Nejprve je třeba shodně se žalovaným upozornit, že žalobce ve své žalobě nesprávně shrnuje obsah, resp. i množství svých podání v rámci správního řízení. Žalobce se na několika místech odvolává na obsah svého podání doručeného správnímu orgánu prvního stupně 4. 4. 2013, přičemž na toto podání měl odkazovat též ve svém odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Žalobcovo odvolání však žádný takový odkaz neobsahuje, a uvedené podání ke správnímu orgánu prvního stupně není ani součástí správního spisu, v němž na něj ostatně nelze najít byť jen jediný odkaz, ať už ze strany žalobce, či ze strany správních orgánů. Jak přitom ve svém vyjádření k žalobě uvedl žalovaný, jedná se zřejmě o podání, které žalobce učinil v rámci jiného správního řízení, konkrétně v rámci řízení o porušení dopravních předpisů, nikoli v rámci předmětného řízení o porušení cenových předpisů provozovatelem taxislužby. Žalovanému je taktéž třeba přisvědčit ohledně skutečnosti, že v rámci předmětného řízení ani žalobce, ani provozovatel taxislužby nevznesli námitku ohledně trasy poskytnuté jízdy. Námitkami vznesenými v podání učiněném v odlišném správním řízení či námitkami nevznesenými vůbec se správní orgány pochopitelně ani nemohly zabývat. Naproti tomu námitkami žalobce (ale i provozovatele taxislužby), které v rámci správního řízení vzneseny byly, se správní orgány zabývaly dostatečně. Žalovaný již v úvodu napadeného rozhodnutí vyložil (jakkoli stručně), že z hlediska přezkumu porušení cenových předpisů není podstatné, jaká cena byla uvedena na vytištěné stvrzence z taxametru, nýbrž částka, jakou řidič po cestujících požadoval a jaká částka mu byla skutečně zaplacena. Ve světle uvedeného pak žalovaný přistoupil k hodnocení skutkového stavu i k vypořádání odvolacích námitek. Zabýval se důkazní hodnotou jednotlivých důkazů právě z hlediska porušení § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách, vyložil, z jakého důvodu museli být v dané věci vyslechnuti jako svědci právě cestující, zabýval se námitkou, že cestující mohli záměrně vypovídat nepravdivě se záměrem se neoprávněně obohatit i námitkou časového odstupu mezi ukončením jízdy a sepsáním protokolu o cenové kontrole. Druhá část žalobních námitek se týká zjištěného skutkového stavu, k jehož posouzení soud na tomto místě přistupuje. Žalobce je přesvědčen, že správní orgány skutkový stav dané věci zjistily nesprávně a nedostatečně, čímž došlo k porušení § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu. Městský soud v Praze předesílá, že z § 3 správního řádu nevyplývá povinnost správních orgánů odstranit jakýkoli rozpor, který ohledně skutkového stavu nastane, nýbrž pouze takové rozpory, které jsou rozhodné pro rozhodnutí ve věci. V oblasti správního trestání pak půjde především o rozpory ohledně naplnění znaků skutkové podstaty správního deliktu, v daném případě správního deliktu dle § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách. Právě tak § 50 odst. 3 správního řádu ukládá správním orgánům povinnost zjišťovat i bez návrhu pouze ty okolnosti, které mohou být ve věci rozhodné. Problematikou skutečností rozhodných z hlediska posuzování naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách se ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud. Ten ve svém rozsudku č. j. 5 As 305/2016-22 ze dne 14. 6. 2017 uvedl, že v „intencích výše uvedeného ustanovení zákona o cenách, jehož porušení bylo stěžovateli přičteno, není podstatné, jaká cena byla uvedena na vytištěné stvrzence, ale částka, jakou řidič po cestujících požadoval a jaká částka mu byla zaplacena. Otázka, zda byla v uvedeném případě vydána stvrzenka, jaké na ní byly vytištěné údaje, a dále, zda bylo manipulováno s taxametrem, nejsou pro posouzení této věci relevantní. Není tedy rozhodné, jakým způsobem l řidič vytiskl stvrzenku s částkou 60 Kč. Pro posouzení porušení cenových předpisů je rozhodujícím důkazem svědecká výpověď, neboť řidičem skutečně požadovaná částka se může od částky uvedené na stvrzence lišit. Povinnost mít ve vozidle taxislužby funkční taxametr s nastavenými údaji a hodnotami odpovídajícími skutečnosti je stanovena v § 21 odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě. Toto ustanovení rovněž stanoví povinnost řidiče taxislužby vydat cestujícímu doklad o zaplacení jízdného pořízený jako výstup z tiskárny taxametru, pokud o něj cestující požádá. Porušení těchto povinností je samostatným správním deliktem dle zákona o silniční dopravě. V případě řízení o těchto správních deliktech je zcela jistě nezbytné zabývat se otázkou, zda byla stvrzenka po ukončení jízdy vydána a zda nebylo s taxametrem manipulováno. O tomto správním deliktu však řízení v projednávané věci vedeno nebylo. V případě řízení o porušení cenových předpisů, jak tomu bylo i ve věci žalobce, se však správní orgán těmito otázkami proto zabývat nemusel. Rozhodující je zde zjištění, jakou částku řidič po cestujících po ukončení kontrolní jízdy skutečně požadoval. Je tak zcela bezpředmětné, zda vydal stvrzenku a zda bylo manipulováno s taxametrem.“ Shodně se Nejvyšší správní soud vyjádřil též ve svém rozsudku č. j. 1 As 254/2016-39 ze dne 29. 10. 2016, v němž mj. uvedl: „Dokazování v průběhu řízení před magistrátem směřovalo k objasnění skutečnosti, jakou částku řidič po cestujících požadoval. Namítá-li stěžovatel, že nebylo řádně zjištěno, jaká částka byla na taxametru, není tato skutečnost podstatná, neboť pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách je stěžejní, jaká částka za poskytnutou službu byla skutečně požadována, nikoli jaká byla uvedena na stvrzence či taxametru. Nejvyšší správní soud si je vědom skutečnosti, že v průběhu řízení vyvstaly nesrovnalosti týkající se částky uvedené po ukončení přepravy na taxametru, neboť dle tvrzení cestujících zaměstnankyň (v oznámeních o provedené přepravě a ve svědeckých výpovědích) to bylo 680 Kč a naopak dle tvrzení řidiče (doloženého stvrzenkou) a obsahu protokolů šlo o 69 Kč. Jak však vyplývá z výše uvedeného, tato otázka není pro posouzení věci podstatná, neboť zásadní je, jaká částka byla za přepravu požadována (a uhrazena).“ Nakonec je třeba poukázat též na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 104/2005-81 ze dne 2. 11. 2005, dle kterého „[r]ozhodnutí správního orgánu o uložení sankce za porušení cenových předpisů provozovateli taxislužby […] nelze bez dalšího označit za nezákonné z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci jen proto, že skutková zjištění správního orgánu vycházejí v zásadě pouze ze svědectví externích spolupracovníků kontrolujícího orgánu, kteří uskutečnili kontrolovanou jízdu vozidlem taxislužby“. Ve světle výše shrnuté konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu dospěl Městský soud v Praze k závěru, že námitka nesprávně a nedostatečně zjištěného skutkového stavu není důvodná. V kontextu této judikatury též nepřihlédl k závěrům Městského soudu učiněným v rozsudku ze dne 1. 9. 2017, č. j. 3 Af 5/2015-60, neboť se od setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu tento rozsudek odchyluje, přitom však nepřináší ucelený argumentační soubor, jímž by závěry dosavadní judikatury vyvracel. Z hlediska posuzování naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách nebylo v daném případě podstatné, jaká částka byla uvedena na stvrzence z taxametru, zda byl taxametr v průběhu jízdy zapnut a zda jím bylo či mohlo být manipulováno. Podstatné naopak bylo, jakou částku žalobce po cestujících požadoval, a jakou částku od nich přijal. Není přitom v rozporu se zásadou materiální pravdy, je-li zjištěný skutkový stav založen v podstatě pouze na svědectví cestujících, jsou-li tato svědectví shodná a věrohodná a vypovídají-li právě o těchto podstatných skutečnostech. Právě věrohodnost svědeckých výpovědí žalobce ve své žalobě rozporoval. V souvislosti s výpovědí svědka F. R. tak např. namítal, že si tento svědek v podstatě nic nepamatoval a odkazoval pouze na své oznámení o poskytnuté přepravě. Městský soud v Praze k tomu uvádí, že na skutečnosti podstatné z hlediska naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách si svědek Römer při výslechu dne 6. 3. 2013 vzpomínal a vypovídal o nich zcela dostačujícím způsobem. Nevzpomínal si pouze na to, zda byl taxametr během jízdy zapnutý, či nikoli, což však v dané věci nebylo rozhodnou okolností. Věrohodnost svědků nijak nezpochybnila ani žalobcem poněkud nesrozumitelně vznesená námitka ohledně časové prodlevy mezi ukončením jízdy a provedením cenové kontroly. Žalobce předně tuto námitku uplatňuje s odkazem na své podání ke správnímu orgánu prvního stupně doručené 4. 4. 2013 (které však činil v jiném správním řízení) a své odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (v němž ovšem námitka není obsažena), resp. odvolání provozovatele taxislužby. Jak ovšem setrvale judikuje Nejvyšší správní soud (srov. např. rozsudek č. j. 2 Afs 26/2005-114 ze dne 13. 12. 2006, rozsudek č. j. 4 As 5/2012-22 ze dne 30. 4. 2012 či rozsudek č. j. 5 As 117/2011-223 ze dne 29. 11. 2012), veškeré právní a skutkové námitky je žalobce povinen vymezit přímo v žalobě, a nelze tak činit pouhým odkazem na obsah odvolání či jiného podání v rámci správního řízení. V žalobě samotné pak žalobce v této souvislosti uvedl, že „[c]estující uvádějí, že jízda byla ukončena 14,59 a 15,00 byla prováděna kontrola SOD dle zákona o silniční dopravě, viz protokol č. 20121010/1/Ht ze dne 10.10.2012, což není ani logicky možné, když i oba kontrolní protokoly měly být sepisovány až na základě písemného oznámení cestujících. […] Žalobce uvádí tyto rozpory z důvodu poukázání na věrohodnost tvrzení cestujících“. K tomu soud uvádí, že svědecké výpovědi, na nichž byla rozhodnutí správních orgánů primárně založena, se k času ukončení jízdy nijak nevyjadřují, a není proto zřejmé, jak by eventuální nesrovnalost ohledně časových údajů ukončení jízdy a provádění následných kontrol mohlo svědecké výpovědi znevěrohodnit. Zároveň se všechny podklady pro rozhodnutí správních orgánů v předmětném řízení shodují na tom, že jízda cestujících se žalobcem byla ukončena ve 14:

59. Je sice pravda, že na protokolu o kontrole dle zákona o silniční dopravě, který ovšem podkladem pro rozhodnutí v tomto řízení nebyl, je jako čas kontroly uvedeno 15:00, to však s ohledem na zmíněnou shodu na čase ukončení jízdy nasvědčuje spíše chybě tohoto kontrolního protokolu, než nevěrohodnosti výpovědi cestujících (či alespoň jejich oznámení o poskytnuté přepravě), a to tím spíše, že údaj o ukončení jízdy nemá v podstatě žádný vztah k okolnostem ve věci rozhodným. Žalobce dále namítal, že správní orgán prvního stupně při výslechu svědků nezjišťoval celou řadu dle jeho názoru podstatných skutečností (např. cena nástupní sazby, jízdné za kilometr či sazba za čekání). K tomu je třeba na prvním místě poznamenat, že žalobce se výslechu obou svědků účastnil, měl tedy nepochybně možnost dotazy na ony skutečnosti, považoval-li je za pro věc podstatné, položit sám. Především je však Městský soud v Praze nucen konstatovat, že se o okolnosti rozhodné pro posouzení naplnění správního deliktu dle § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách nepochybně nejednalo. Stejně tak je tomu i v případě dalších skutečností, které měly správní orgány dle žalobce z úřední povinnosti zjistit a prokázat (konkrétně skutečnost, že byli cestující zaměstnanci správního orgánu prvního stupně, že měli při jízdě k dispozici částku 1 000 Kč, resp. z jakých prostředků byla jízda hrazena, a jaký byl rozdíl mezi částkou, kterou měli cestující k dispozici, a mezi částkou, kterou po ukončení jízdy vrátili). V replice k vyjádření žalovaného žalobce dále namítl, že se správní orgány měly z úřední povinnosti zabývat délkou trasy, na níž se poskytnutá jízda uskutečnila. Městský soud v Praze k tomu nicméně uvádí, že z hlediska naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách by délka trasy měla význam v podstatě pouze tehdy, pokud by připouštěla účtovat cestujícím částku vyšší nebo stejnou, než jaká byla dle zjištěného skutkového stavu řidičem požadována. Protože však stvrzenka z taxametru udává trasu o kratší délce, než je délka tvrzená cestujícími, nemohla ani hypoteticky hodnocení správních orgánů o spáchání předmětného správního deliktu změnit. Námitkou nedostatečné individualizace uložené pokuty se Městský soud v Praze nezabýval, neboť případné nedostatky odůvodnění výše pokuty nemohly nijak zasáhnout do práv žalobce. Dle § 9 odst. 3 písm. e) zákona o silniční dopravě se žalobce stal osobou nespolehlivou, dopustil-li se jednání, za nějž byla provozovateli taxislužby pravomocně uložena sankce za porušení právních předpisů souvisejících s provozováním silniční dopravy, a to bez ohledu na výši této sankce. Jinými slovy – z hlediska zájmů žalobce bylo podstatné pouze to, zda a jak bylo správními orgány prokázáno naplnění skutkové podstaty správního deliktu § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách, nikoli výše a odůvodnění sankce za spáchání tohoto deliktu. Protože žádný z uplatněných žalobních bodů nebyl důvodný, soud žalobu v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce v řízení nebyl úspěšný a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.