6 C 10/2021

Rubrum

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudcem Mgr. Filipem Bartošem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o poskytnutí morálního zadostiučinění a zaplacení částky 30 000 Kč takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá uložení povinnosti zaslat písemnou omluvu na adresu [adresa]: „ Omluva mé dceři [celé jméno žalobkyně] Já, [celé jméno žalované], [datum narození], jsem matkou [celé jméno žalobkyně], [datum narození]. Omlouvám se své prvorozené dceři [celé jméno žalobkyně], [datum narození], nejen za fyzické týrání v jejím dětství, za bolest, kterou jsem ji tím způsobila svým neuváženým jednáním, za posměch spolužáků při nutnosti nošení oblečení, aby zakryla své modřiny na těle. Omlouvám se dceři [jméno] za stálé lživé nařčení a její obviňování před svým druhým manželem, jejich potomků, syna [jméno] a [jméno] [příjmení], i jejich bývalých zaměstnanců. Omlouvám se dceři [jméno] za nepravdivé nařčení z jejich lží, které se nezakládaly na pravdě, tvrzení, že se snažím ji takto vychovávat, aby z ní byl slušný člověk a nebyla jsem si vědoma, že mé chování bylo neuvážené a mé pohnutky měly být na adresu jejího rodného otce. Omlouvám se své dceři [jméno] za všechna příkoří, která jsem jí zavinila v jejím dospívání a upřednostňovala její mladší sestru [jméno]. Omlouvám se dceři [jméno], v době jejího prvního těhotenství, za okamžité vystěhování k jejímu budoucímu manželovi, přesto, že jsem nevěděla, zda u něho může během těhotenství bydlet. Omlouvám se dceři [jméno], že jsem měla psychický problém dát jejím dětem najíst v případě jejich návštěv. Omlouvám se i za to, že jsem ji fyzicky napadla, i před jejím starším synem, kdy toto mé chování bylo společně s pomluvami, obviňováním, spojené i s fyzickými ataky i před mým manželem [jméno] [příjmení]. Omlouvám se své dceři [jméno] za mnoho ponižování, pomluv, i obviňování před jejími dětmi a následně jejími manželi. Své dceři [jméno] se omlouvám a mrzí mě mé neuvážené chování, které pro dceru [jméno] mělo za následek její onemocnění - divertikly a strachem z autorit, které jsem svým chováním a jednáním v ní od dětství pěstovala.“ se zamítá.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá zaplacení částky ve výši 30 000 Kč, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení ve výši 27 200 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala poskytnutí morálního zadostiučinění ve formě omluvy a zadostiučinění v penězích ve výši 30 000 Kč z titulu ochrany osobnosti proti zásahům žalované do cti žalobkyně. Žalovaná coby matka žalobkyně měla o žalobkyni pronášet dehonestující tvrzení, a to již od dětství žalobkyně. Konkrétně měla žalovaná v dětství žalobkyně uvést, že je žalobkyně stejná svině jako její otec, měla žalobkyni nutit pod pohrůžkou fyzického násilí chodit pro uhlí, fyzicky ji trestala, nesměla si vzít bez svolení žalované nic k jídlu, držela ji v neustálém strachu. V době těhotenství žalobkyně ji žalovaná neustále nutila na interupci a vyhodila ji na ulici. V dospělosti žalobkyně ji žalovaná odmítala pomoci v nouzi a tolerovala nepřístojné chování včetně bití ze strany tehdejšího manžela žalobkyně. Před prvým i druhým manželem hovořila žalovaná o žalobkyni jako o svini a neustále ji pomlouvala. Vzhledem k jednání žalované, která se po dobu několika let dopustila neodpustitelným způsobem zavrhování své prvorozené dcery, pomlouvání, urážení, ponižování a fyzického násilí, v důsledku čehož způsobila žalobkyni bolest, kterou musela snášet v období svého dětství i následně, kdy se žalobkyni narodily děti, navrhla žalobkyně k odčinění způsobené újmy, aby jí soud přiznal morální zadostiučinění v podobě omluvy formulované ve výrokové části rozsudku a dále finanční zadostiučinění. Ke konkrétním skutkům doplnila, že žalovaná jí např. pomlouvala v jejím prohlášení z roku 2010, kdy o žalobkyni pronesla, že se nikdy nestarala o svou dceru, kdy toto tvrzení se nezakládá na pravdě.

2. Žalovaná nárok žalobkyně neuznala ani co do základu, ani co do výše. Skutečnosti uváděné žalobkyní v žalobě jsou směsice nepravd, polopravd a fabulací, kdy se jedná o další z řady šikanózních návrhů, trestních oznámení a jiných udání z její strany, a to v souvislosti s péčí o dceru žalobkyně [jméno] [jméno] [příjmení], svěřené do péče otce s tím, že styk s žalobkyní nebyl upraven. Žalovaná poukázala na zdravotní stav žalobkyně, která trpí závažným neuropsychickým nevyléčitelným onemocněním CADASIL, jak plyne z lékařské zprávy ze dne [datum], kdy vedlejšími projevy tohoto onemocnění je úzkostně-depresivní porucha a posttraumatické změny osobnosti. Dle znaleckého posudku, který byl opatřen v rámci opatrovnického řízení, není osobnost žalobkyně (matky) z psychologického hlediska dobře komponována a hrozí riziko dekompenzace psychiky. K jednotlivým skutečnostem vylíčeným žalobou se vyjádřila přímo žalovaná. Závěrem žalovaná vznesla námitku promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy žalobkyně.

3. Žalobkyně v reakci na vyjádření žalované doplnila, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 4. 2011 č. j. 50 P 120/2010-161 byla nezletilá dcera svěřena do výchovy žalobkyně (matky), právní zástupce žalované (otec) se proti předmětnému rozsudku odvolal, když k předmětnému odvolání předložil několik zfalšovaných zpráv. Pokud se žalovaná snaží dovodit, že žalobkyně není schopna se sama o nezletilou dceru postarat z důvodu překážek na její straně, tak tato tvrzení se nezakládají na pravdě a pouze dokreslují pomlouvačné jednání žalované, o čemž svědčí i poukaz žalované na onemocnění CADASIL. Žalobkyně zopakovala, že jí žalovaná způsobila a stále působí psychickou újmu tím, že žalobkyni neustále pomlouvá, uráží a ponižuje, a to jak před rodinnými příslušníky, tak před státními orgány, což vedlo k tomu, že byla dcera žalobkyně svěřena do péče otce. Žalovaná jednala zjevně účelově, což fatálně zasáhlo do osobnostních práv žalobkyně, a to především do práv na její osobní a rodinný život, důstojnost a vážnost. Jednání žalované nebylo jednorázové, neboť probíhalo prakticky po celý život žalobkyně, přičemž útokům žalované musí čelit dodnes.

4. Žalovaná k tomu uvedla, že jde-li o opatrovnické řízení, tak žalovaná vystupovala pouze před soudem prvého stupně v pozici svědka, přičemž„ spor o péči o nezletilou dceru“ se týkal žalobkyně jako matky a právního zástupce žalované jako otce.

5. Žalobkyně v průběhu řízení upřesnila některé skutky tak, že s druhým manželem žila do roku 2002, po toto období docházelo k různým pomluvám ze strany žalované, co se týká pozdějšího období, tak odkázala na jeden moment, který se udál v létě 2018 při návštěvě staršího syna, kdy se žalovaná před synem měla o žalobkyni vyjádřit, že je gambler, že lže a že se o děti nestará a nikdy nestarala. Dále žalovaná pomlouvala žalobkyni před biologickým otcem, že má žalobkyně sklony chovat se jako děvka, že chlastá a že je stejná jako on, k čemuž došlo zhruba ve věku 17 let žalobkyně. Žalovaná pomlouvala žalobkyni před starším synem žalobkyně, když žalovaná o žalobkyni uvedla, že je bohatá teta z Ameriky, od narození dcery žalobkyně se špatně stará o děti a je volnomyšlenkářská. V letech 2007 - 2008 jel s žalobkyní její mladší syn k žalované vyzvednout nezletilou dceru žalobkyně, když po jeho žádosti o jídlo na něho začala žalovaná řvát, že je stejný jako žalobkyně a pořád by žral. V letech 2017 - 2018 starší syn žalobkyně navštívil žalovanou s tím, že mu mělo být při předmětné návštěvě žalovanou sděleno, že je žalobkyně naprosto nezajímá a nechtějí se o ní bavit. V roce 2018 zavolala po mnoha letech mladšímu synovi žalobkyně se slovy„ [příjmení] [jméno], tady Tvoje babička“. Mladší syn žalobkyně sdělil žalované do telefonu, že nikoho takového nezná a telefonát ukončil. Dále žalobkyně uvedla, že v roce 2021 se žalobkyně seznámila s několika zfalšovanými zprávami od žalované a jejího právního zástupce z let 2008, 2009 a 2010. Žalovaná žalobkyni šikanuje i prostřednictvím dcery žalobkyně, když žalovaná odpírá žalobkyni styk s dcerou, kdy žalobkyni není známo, jaké pomluvy ze strany žalované na adresu žalobkyně zazněly, když škola opakovaně odmítla styk žalobkyně s nezletilou dcerou, kdy žalobkyně předpokládá, že z ní dělá žalovaná před zaměstnanci školy blázna. Žalobkyně poukázala na řadu nepravdivých informací v čestné prohlášení žalované z roku 2010, které posloužilo k odebrání nezletilé dcery žalobkyni, včetně informace, že žalobkyně propadla hernám a kasinu.

6. Žalobkyně dále nesouhlasila s námitkou promlčení a odkázala na ust. §§ 612, 620 a 636 o. z. s tím, že má za to, že žalovaná jednala vždy s úmyslem žalobkyni poškodit a v maximální možné míře jí ublížit, proto se uplatní promlčecí doba v délce 15 let. Zároveň žalobkyně odkázala na judikaturu, která se týká rozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy, přičemž má za to, že v projednávaném případě je přesvědčena o tom, že žalovanou vznesená námitka je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná svým jednáním zasáhla do osobnostních práv žalobkyně, kdy svým jednáním a neustálým brojením proti žalobkyni významnou měrou úmyslně přispěla k nastalému stavu, kdy žalovaná jednala zjevně účelově.

7. Řetězec pomlouvačných výroků doplnila žalobkyně ještě o prohlášení žalované v letech 1973 - 1980, kdy žalovaná hovořila o žalobkyni, že je hajzl, že je celý svůj biologický otec, že je žalobkyně ulhaná a vymýšlí si, že je svině, má volnomyšlenkářské myšlení a že je prolhaná svině jako její otec. Žalobkyni častovala výrazem„ svině“ i v jejích 18 letech. Po narození dcery žalovaná pomlouvala žalobkyni tvrzením, že se o dceru žalobkyně nestará a vše musí dělat žalovaná, že je špatná matky a žije bohémským životem. Před RNDr. [příjmení] měla žalovaná v roce 2015 pronést, že žalobkyně je pofidérní osoba, přičemž v rámci psychologického vyšetření uvedla, že dcera je od dětství lhavá, trpí bájnou lhavostí, byly s tím problémy od útlého věku, kdy líčila věci jinak. Před PhDr. [příjmení] uvedla, že žalobkyně jen dělá, že se stará.

8. Z hlediska právní kvalifikace předmětných skutků nelze odhlédnout od skutečnosti, že předmětem žaloby je série skutků, které se měly odehrát jak před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník - dále jen„ o. z.“, tj. před [datum] (v takovém případě je rozhodným právním předpisem zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník - dále jen„ obč. zák.“), tak po tomto datu (zde je rozhodným právním předpisem zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

9. Podle ust. § 11 odst. 1 obč. zák. má občan právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti, jakož i svého jména a projevů osobní povahy.

10. Podle ust. § 13 obč. zák. má občan právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu jeho osobnosti a aby byly následky těchto zásahů odstraněny. Soud může též rozhodnout, aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění.

11. Podle ust. § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

12. Podle ust. § 100 odst. 2 věta prvá obč. zák. se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.

13. Podle ust. § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

14. Podle ust. § 106 odst. 1, 2 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

15. Podle ust. § 81 odst. 1 o. z. je chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.

16. Podle ust. § 81 odst. 2 o. z. ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

17. Podle ust. § 82 odst. 1 o. z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

18. Podle ust. § 612 o. z. v případě práva na život a důstojnost, jméno, zdraví, vážnost, čest, soukromí nebo obdobného osobního práva se promlčují jen práva na odčinění újmy způsobené na těchto právech.

19. Podle ust. § 619 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

20. Podle ust. § 620 odst. 1 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy.

21. Podle ust. § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

22. Podle ust. § 636 odst. 1, 2 o. z. se právo na náhradu škody nebo jiné újmy promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla. Byla-li škoda nebo újma způsobena úmyslně, promlčí se právo na její náhradu nejpozději za patnáct let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla. To platí i v případě vzniku škody nebo újmy porušením povinnosti v důsledku úplatkářství spočívajícího v nabídce, slibu nebo dání úplatku jiným než poškozeným nebo v přímém či nepřímém vyžádání úplatku od poškozeného.

23. V důsledku dlouhého časového odstupu od porušení či ohrožení práva nemůže již morální zadostiučinění splnit svůj účel. V takových případech proto není na poskytnutí soudní ochrany a tím ani na žalobě právní zájem, což nelze dovozovat z hmotněprávní úpravy, nýbrž z principu, podle něhož úspěšné uplatnění každého práva vždy nutně předpokládá existenci právního zájmu ([příjmení], K. a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. [obec]: [právnická osoba], 2004, s. 198).

24. Ochrana dětí musí spočívat především v odstranění nepříznivých zásahů do osobnostních práv, tedy uložení a vynucení povinnosti nepokračovat v neoprávněných zásazích, peněžitá náhrada má tu až druhotnou roli a tomu logicky odpovídá i její výše. Ani vysoká částka náhrady sama o sobě není zárukou, že se negativní působení na dítě neobjeví v budoucnu, tomu je způsobilé čelit spíše důsledné uplatňování zdržovacích nároků. [příjmení] zde hraje i časové hledisko, neboť s plynutím času se potenciální riziko negativního vlivu protiprávních zásahů na zdravý vývoj dětí snižuje a tento časový odstup je přirozeně tím větší, čím je dítě v době zásahu mladší. V daném případě byla tedy důvodně nezletilým žalobcům přiznána částka nižší než žalobcům dospělým (podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1752/2019, ze dne 17. 12. 2020).

25. Podle § 32 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. se promlčuje i nárok na náhradu na náhradu nemajetkové újmy osobní povahy, zejména v podobě konstatování porušení práva nebo omluvy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2387/2012).

26. Dospěje-li soud k závěru, že škůdce neoprávněně zasáhl do práv poškozeného chráněných ustanoveními první části občanského zákoníku, a porušil tak § 81 o. z., ukládají § 82 a § 2956 o. z. v souladu s § 2894 odst. 2 o. z. škůdci, aby odčinil nemajetkovou újmu; § 2951 odst. 2 o. z. pak stanoví způsoby, jakými lze nemajetkovou újmu odčinit. Podle posledně citovaného ustanovení, vznikne-li poškozenému nemajetková újma, má právo na přiměřené zadostiučinění (satisfakci). Nemajetková újma není vyjádřitelná v penězích, proto není účelem zadostiučinění její vyrovnání, ale poskytnutí morální nebo finanční satisfakce. Morální satisfakce může mít podobu omluvy, odvolání difamujícího výroku, uveřejnění soudního výroku v tisku, a tím uvedení věci veřejně na pravou míru, soudní konstatování porušení subjektivního práva apod. Zadostiučinění má být přiměřené, proto je nutné jeho odstupňování podle všech okolností, které provázejí vznik nemajetkové újmy tak, aby zvolený způsob zadostiučinění byl dostatečně účinný. Primární je posoudit, zda vůbec má být zadostiučinění poskytnuto, neboť člověk žijící ve společnosti musí ledacos snést (běžné slovní útoky, projevy neúcty apod.). Při kladné odpovědi se dále zkoumá, zda postačuje morální satisfakce, a teprve v případě, že nezajišťuje skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy, přichází v úvahu peněžní (relutární) satisfakce. Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. zdůrazňuje, že peněžitá náhrada se uplatní jen tehdy, nelze-li nemajetkovou újmu odčinit jinak. Přiměřenost zadostiučinění je třeba posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu, a to jak z hledisek objektivních (např. obecná hodnota újmou postiženého statku, rozsah újmy, doba jejího trvání), tak i subjektivních, a to jak na straně poškozeného (míra snížení jeho důstojnosti či vážnosti ve společnosti, význam postiženého statku pro poškozeného, vliv na jeho postavení profesní, společenské a rodinné), tak na straně škůdce (forma zavinění, pohnutka, způsob zásahu a doba jeho trvání, vědomí o významu narušeného statku pro poškozeného, snaha o odčinění následků, jeho majetkové poměry a hospodářský prospěch). Přes odlišnost textu citovaných ustanovení od předchozí právní úpravy, je dosavadní judikatura týkající se přiznání zadostiučinění v penězích přiměřeně použitelná (podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 167/2019). 27. [příjmení] soud mohl řádně vyhodnotit a právně posoudit možný zásah do osobnostních práv žalobkyně, bylo zcela nezbytné, aby žalobkyně v souladu se zásadou projednací řádně konkretizovala jednotlivé pomlouvačné výroky, na nichž žalobkyně staví svůj nárok.

28. Poté, co žalobkyně opakovaně doplňovala v této souvislosti podanou žalobu, dospěl soud k závěru, že žalobu je třeba bez dalšího zamítnout, neboť uplatněné právo nemá oporu ve vylíčení rozhodujících skutečností. Vzhledem k uvedenému soud rozhodl o žalobním nároku bez provedení jakýchkoli důkazů, když žalobkyní prezentovaná skutková tvrzení jednotlivě či ve vzájemné souvislosti nemohou i v případě jejich možného prokázání vést k závěru, že žalobkyní náleží požadované zadostiučinění. Neopodstatněnost žalobního nároku je dána jednak dlouhým časovým odstupem od tvrzených zásahů, jednak důvodně vznesenou námitkou promlčení (platí ve vztahu k právu na peněžitou satisfakci), jednak nízkou intenzitou tvrzených zásahů a konečně absencí odrazu některých skutků ve znění požadované omluvy.

29. Jde-li o posouzení námitky promlčení, tak soud tuto námitku shledává ve vztahu k právu na relutární satisfakci za důvodnou, když má za to, že většina skutků je promlčena (přinejmenším z důvodu uplynutí tzv. subjektivní promlčení doby), neboť se měly odehrát více než dva roky před podáním žaloby (vztaženo na skutky před [datum]), resp. více než tři roky před podáním žaloby (vztaženo na skutky po [datum]). Zároveň je třeba konstatovat, že žalobkyně musela mít v naprosté většině případů povědomí o odpovědné osobě i výši újmy již v okamžiku, kdy se měl skutek odehrát (výrok pronesen). Námitku promlčení soud neshledává za rozpornou s dobrými mravy, když žalobkyní nebyly tvrzeny žádné zásadní důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by soud výjimečně mohl shledat namítaný rozpor s dobrými mravy.

30. Pro úplnost soud uvádí, že i právo na morální satisfakci (poskytnutí omluvy) by mohlo být za shodných podmínek jako právo na peněžitou satisfakci promlčeno, když není rozumného důvodu analogicky neaplikovat právní závěry přijaté v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2387/2012, který se primárně zabývá promlčitelností práva na náhradu nemajetkové újmy osobní povahy dle zákona č. 82/1998 Sb., i na institut ochrany osobnosti.

31. Za klíčový argument pro přijetí závěru o nedůvodnosti žalobního nároku považuje soud velmi výrazný až extrémní časový odstup od většiny skutků, které se odehrály před mnoha lety během dětství či dospívání žalobkyně. Žalobkyně v době podání žaloby dosáhla věku 53 let, přičemž žalobou požadovala náhradu nemajetkové újmy (ve formě morální i relutární) za tvrzené zásahy žalované coby matky žalobkyně v období jejich společného soužití, kdy žalovaná o (tehdy nezletilou) žalobkyni pečovala (viz veškeré v žalobě popsané skutky z dětství či dospívání, kdy žalovaná měla žalobkyni fyzicky trestat, ponižovat ji apod.). Nepřístojné jednání žalované mělo následovat i po dovršení zletilosti žalobkyně, kdy jí žalovaná měla neustále pomlouvat, a to i před rodinnými příslušníky či státními orgány. De facto se tak žalobkyně domáhá ochrany před výchovnými metodami žalované (viz tvrzené trestání bitím apod.), v důsledku kterých měla žalobkyně coby dcera žalované utrpět citelnou psychickou újmu. Soud je ovšem ve vazbě na shora citovanou právní teorii i judikaturu přesvědčen, že uplatnění svého nároku z titulu ochrany osobnosti se nelze úspěšně dovolávat (bez ohledu na možné promlčení nároku) po takové době, kdy lze vzhledem ke všem okolnostem uzavřít, že již nemůže být naplněna preventivně-sankční povaha nároku na nemajetkovou újmu, tj. v daném případě s časovým odstupem několika desítek let. Jakkoli soud nehodlá bagatelizovat tvrzené zásahy a možnou újmu žalobkyně, nelze aprobovat přístup žalobkyně, která se rozhodla brojit proti těmto zásahům po 35 letech od dovršení zletilosti. Soud v tomto směru shledal veškeré skutky, jež mají svůj původ v době starší 10 let od podání žaloby za zjevně nekorespondující s účelem ochrany osobnostních práv s návrhem na přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

32. Vzhledem k shora uvedenému se soud zabýval pouze skutky, které se měly odehrát v době, kdy bylo lze ještě uvažovat o možném naplnění preventivně-sankční povahy práva na odčinění újmy z titulu ochranu osobnosti. Byť žalobkyně obecně proklamovala, že žalovaná žalobkyni pomlouvá, uráží a ponižuje neustále, tj. i v současné době, nebyla dle názoru soudu schopna specifikovat žádné konkrétní pomlouvačné výroky, které by mohly vést k závěru o zásahu do osobnostních práv (cti) žalobkyně.

33. Žalobkyně ve vazbě na předběžný právní názor soudu s přihlédnutím k nedostatečným žalobním tvrzením ohledně časového období, kdy mělo docházet k lživému nařčení a obviňování před druhým manželem a syny žalobkyně, doplnila, že v létě 2018 při návštěvě staršího syna se žalovaná měla o žalobkyni vyjádřit, že je gambler, že lže a že se o děti nestará a nikdy nestarala, že je bohatá teta z Ameriky, od narození dcery žalobkyně se špatně stará o děti, je volnomyšlenkářská, že jí žalobkyně naprosto nezajímá a nechce se o ní bavit, že zavolala po mnoha letech mladšímu synovi žalobkyně se slovy„ [příjmení] [jméno], tady Tvoje babička“, přičemž syn žalobkyně sdělil žalované do telefonu, že nikoho takového nezná a telefonát ukončil. Dále po narození dcery měla žalovaná pomlouvat žalobkyni tvrzením, že se o dceru žalobkyně nestará a vše musí dělat žalovaná, že je špatná matky a žije bohémským životem, v rámci znaleckého zkoumání měla žalovaná v roce 2015 pronést, že žalobkyně je pofidérní osoba, že dcera je od dětství lhavá, trpí bájnou lhavostí, byly s tím problémy od útlého věku, kdy líčila věci jinak, že žalobkyně jen dělá, že se stará.

34. Pokud by měl soud vyhodnotit shora popsané (viz bod 33. rozsudku) výroky žalované z hlediska způsobilosti zásahu do osobnostních práv žalobkyně, tak předně je zcela zjevné, že některé výroky tuto způsobilost naprosto postrádají (viz … je bohatá teta z Ameriky že jí žalobkyně naprosto nezajímá a nechce se o ní bavit….„ [příjmení] [jméno], tady Tvoje babička“ …). Pokud jde o ostatní výroky, které lze vesměs posoudit jako hodnotící soudy žalované ve vztahu k charakterovým vlastnostem žalobkyně, tj. zejména, že je žalobkyně lhavá, volnomyšlenkářská, a že se špatně stará o děti, tak soud je přesvědčen, že tyto výroky nedosahují s přihlédnutím k shora citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 167/2019 takové intenzity, aby byl odůvodněn požadavek na poskytnutí zadostiučinění (v jakékoli formě). Soud má totiž za to, že i v případě prokázání, že se těchto výroků žalovaná dopustila a současného neprokázání legitimních důvodů, na základě kterých žalovaná měla vyřknout tyto hodnotící soudy, které není možné z povahy věci dokazovat (resp. nenaplnění dalších kritérií vyjmenovaných judikaturou), by se jednalo maximálně o běžné slovní útoky či projevy neúcty, které byla žalobkyně povinna snést, přičemž se jednalo o jednotky případů (byť žalobkyně v průběhu celého řízení opakovaně zdůrazňovala, že jí žalovaná pomlouvá, ponižuje a uráží neustále).

35. Dále žalobkyně uvedla, že v roce 2021 se seznámila s několika zfalšovanými zprávami od žalované a jejího právního zástupce z let 2008, 2009 a 2010, přičemž poukázala na řadu nepravdivých informací v čestném prohlášení žalované z roku 2010, které posloužilo k odebrání nezletilé dcery žalobkyni, včetně informace, že žalobkyně propadla hernám a kasinu. K těmto tvrzeným útokům soud uvádí, že jednak se zcela nepochybně mohla žalobkyně dozvědět o tomto prohlášení či zprávách v rámci opatrovnického řízení, tedy prakticky v době vzniku předmětných listin, čímž se dostává do popředí námitka promlčení ve vztahu k těmto výrokům, jednak se jednalo zjevně o listiny, ze kterých vycházel opatrovnický soud při svém rozhodování, kdy vyhodnotil obsah těchto listin jako pravdivý (tento závěr soud činí ve vazbě na vyjádření žalobkyně, že předmětné čestné prohlášení posloužilo k odebrání nezletilé dcery žalobkyni).

36. Pokud žalobkyně namítá, že jí žalovaná odpírá styk s dcerou, kdy žalobkyni není známo, jaké pomluvy ze strany žalované na adresu žalobkyně zazněly, kdy však předpokládá, že z ní dělá žalovaná před zaměstnanci školy blázna, tak nelze než považovat tyto údajné nespecifikované zásahy za ryze spekulativní či hypotetické.

37. Konečně soud uzavřel, že i v případě, že by dovodil zásah do osobnostních práv žalobkyně některým či některými výroky žalované v případě jejich prokázání, nemohlo by být žalobě ve vztahu k požadavku na morální zadostiučinění vyhověno, neboť by tyto zásahy nenašly adekvátní a přiměřený odraz v omluvě, jejíž znění je dle přesvědčení soudu příliš obecné. Navržená omluva je totiž formulována s použitím zevšeobecňovacích výrazů typu„ …omlouvám se za stálé lživé nařčení a obviňování, fyzické týrání, mnoho ponižování, pomluv i obviňování…“. Dle názoru soudu sice nepředstavuje příliš neurčité znění omluvy vadu žaloby (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4427/2011), neboť v případě prokázání mnohačetných zásahů do osobnostních práv žalobkyně, bylo lze uvažovat o poskytnutí omluvy v navrženém znění. V projednávaném případě již z pouhých tvrzení (konkrétního popisu jednotlivých skutků - výroků) lze dospět k závěru, že se rozhodně nejednalo o opakovaně pronášené výroky, které by v souhrnu mohly odůvodnit přiznání morálního zadostiučinění ve formě navržené omluvy (platí pro skutky, které se neodehrály s výrazným časovým odstupem do okamžiku podání žaloby). Konkrétně se mohlo jednat např. o výrok z léta 2018, že je žalobkyně gambler, který nenachází konkrétní formulační odraz v navržené omluvě.

38. Vzhledem k právnímu názoru soudu nebylo zapotřebí nejen provádět jakékoli dokazování, nýbrž z důvodu nadbytečnosti se věcně zabývat celou řadou námitek uplatněných žalovanou, případně též vyjádřeními žalobkyně, která na tyto námitky následně reagovala.

39. Soud proto dospěl na základě shora uvedeného k závěru, že žalobkyni nárok na přiznání morálního či peněžitého zadostiučinění za tvrzené zásahy do osobnostních práv žalobkyně nesvědčí, soud proto žalobu v plném rozsahu zamítl.

40. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal plně úspěšné žalované náhradu nákladů řízení v celkové výši 27 200 Kč, která sestává z odměny za zastupování účastníka advokátem podle § 7 a § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 8 úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 citované vyhlášky po 3 100 Kč (příprava a převzetí věci, 5x vyjádření ve věci samé, 2x účast při jednání) a z částky 2 400 Kč představující paušální náhradu hotových výdajů za 8 úkonů právní služby podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky. O splatnosti náhrady nákladů řízení k rukám advokáta úspěšného účastníka soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o.s.ř.

Poučení