6 C 111/2023 - 149

Rubrum

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Vrchou, MBA, v právní věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] právně zastoupená [Jméno Zástupce], advokátem se sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] proti žalovaným: 1) [Jméno žalované A], narozený dne [Datum narození žalované A] 2) [Jméno žalované B], narozená dne [Datum narození žalované B] oba bytem [Adresa žalované B] o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, takto:

Výrok

I. Podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaných k pozemkům p. č. [hodnota] (jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. v obci [adresa], část obce [adresa]), p. č. [hodnota] a p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], které leží v katastrálním území [adresa] a jsou zapsány pro obec a k. ú. [adresa] na listu vlastnictví č. [hodnota], se zrušuje.

II. Pozemky označené ve výroku I. se přikazují do výlučného vlastnictví žalobkyně.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na vypořádání jeho spoluvlastnického podílu částku ve výši 1 203 333,33 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na vypořádání jejího spoluvlastnického podílu částku ve výši 1 203 333,33 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

VI. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Vyškově na náhradě nákladů řízení částku ve výši 3 636,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VII. Žalovaný 1) je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Vyškově na náhradě nákladů řízení částku ve výši 5 174,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VIII. Žalovaná 2) je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Vyškově na náhradě nákladů řízení částku ve výši 5 174,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně podala dne 5. 5. 2023 u zdejšího soudu (dále již „soud“) žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků ke shora (ve výroku ad I.) označeným pozemkům (dále též „pozemky“) s tím, že společné užívání těchto nemovitých věcí není možné a žalobkyně má zájem tyto nemovitosti získat do svého vlastnictví.

2. Žalovaní s žalobou vyslovili (v podání ze dne 20. 6. 2023, které bylo doručeno do podatelny soudu dne 21. 6. 2023 a je na č. l. 24-25) nesouhlas. Žalovaní uvedli, že dům a přilehlé pozemky vždy patřily jejich rodině a žalovaní jsou s těmito nemovitostmi velmi silně spjati. Bratr žalované neinformoval o svém záměru prodat svůj spoluvlastnický podíl na těchto pozemcích. Žalovaní mají zájem vlastnictví k pozemkům zachovat. Jako ideální řešení v dané věci spatřují „ve vymezení pozemku, jenž bude odpovídat reálně 1/3 výměry pozemků, jenž jsou předmětem žaloby, a takto nově vzniklý pozemek by pak po zrušení spoluvlastnictví přešel do vlastnictví žalobkyně a zbývající pozemky by přešly do vlastnictví žalovaných, každému z nich o velikosti podílu id. .“ Za tím účelem žalovaní navrhují vypracovat geometrický plán pro rozdělení pozemků. V případě, že by rozdělení nového pozemku nebylo možné, žalovaní navrhují, aby podíl žalobkyně na předmětných pozemcích přešel do vlastnictví žalovaných, každému o velikosti id. 1/16, a žalovaní by byli zavázáni zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů ze zrušeného spoluvlastnictví částku, která bude odpovídat 1/3 pozemků dle znaleckého posudku, a to každý z žalovaných takto stanovené částky.

3. Žalobkyně v replice (ze dne 1. 9. 2023 na č. l. 27-28) k vyjádření žalovaných ad 2 uvedla, že žalovanými navrhované rozdělení pozemků v této věci je vyloučeno. Předmětné pozemky jsou sice v katastru nemovitostí evidovány jako pozemky zemědělské, nicméně dle územního plánu města [adresa] se jedná o pozemky jako plochy k bydlení v rodinných domech. Úmyslem žalobkyně je na předmětných pozemcích vybudovat rodinný dům, který by v budoucnu mohla dát k dispozici některému ze svých dětí. Předmětné pozemky mají v současné době souhrnnou výměru 884 m2, a pokud by mělo dojít k jejich reálnému rozdělení na třetiny, činila by výměra každého pozemku cca 295 m2. To samozřejmě má dopad i do možnosti postavit na daném pozemku rodinný dům, když podle části F.4.

2. územního plánu města [adresa], stanovící podmínky prostorového uspořádání v plochách k bydlení rodinných domech platí, že: „Při výměře stavebního pozemku do 300 m2 lze realizovat pouze řadové domy nebo dvojdomy a zastavěná část plochy nepřesáhne 50 % výměry stavebního pozemku…Při výměře stavebního pozemku od 300 do 800 m2 nepřesáhne zastavěná část plochy 40 % výměry stavebního pozemku. Při výměře stavebního pozemku od 800 do 2 000 m2 nepřesáhne zastavěná část plochy 30 % výměry stavebního pozemku.“ Při současné souhrnné velikosti pozemků 884 m2 tak lze zastavět 30 % jejich plochy, tedy 265 m2, přičemž rodinný dům vybudovaný na pozemcích by mohl být domem samostatně stojícím, nikoliv nutně domem řadovým, a tedy domem podstatně hodnotnějším a uživatelsky komfortnějším, než je dům řadový. Při reálném rozdělení na 3 pozemky o velikosti každého cca 295 m2 by bylo možné na takovém pozemku postavit dům o maximální zastavěné ploše 147,5 m2 a muselo by se jednat o řadový dům nebo dvojdomek, tedy o podstatně méně hodnotné bydlení než v samostatném domě. Takového reálné rozdělení by mělo negativní dopad na funkční využití pozemků i na jejich cenu. Žalobkyně v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 586/2017, v němž byl vyložen právní názor, že rozdělení věci brání to, že by v jeho důsledku byla hodnota nové vzniklé věci, která by měla být účastníku přikázána, nižší než peněžní ekvivalent, kterého by se mu dostalo jako náhrady za to, že pozbývá konkrétní podíl na věci. Takové rozdělení je sice možné, ovšem není „dobře možné“ ve smyslu § 1147 o. z. Může jít i o případ, kdy na nově vzniklých pozemcích nebude možno realizovat stejnou stavbu, jakou by bylo možno zřídit na původním nerozděleném pozemku (např. proto, že nově vzniklé pozemky budou příliš úzké). Žalobkyně dále ve prospěch svého názoru odkazuje úpravu stavebního práva, na závěry právní teorie a doktríny, a ve světle této její argumentace uzavírá, že reálné rozdělení předmětných pozemků není v této věci dobře možné, a to i z důvodu nemožnosti napojení nově vzniklých pozemků na veřejně přístupnou komunikaci. Kromě toho žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce nabízela žalovanému 1) (kdy žalovaná 2/ se tohoto jednání neúčastnila), že by souhlasila s reálným rozdělením tak, že by byl z pozemku p. č. [hodnota] oddělen pruh o šířce 2 m vedoucí po hranici s pozemkem p. č. [hodnota], aby byl zachován přístup žalovaných na pozemky p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], na nichž mají žalovaní rovněž spoluvlastnický podíl s tím, že by žalobkyně rozdíl dorovnala v penězích, případně nabídla uzavření širší dohody, na základě které by žalovaní získali do vlastnictví i podíl na pozemcích p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], který je ve vlastnictví společnosti [právnická osoba], jež by byla schopna poskytnout k takovému řešení součinnost. Nicméně takové řešení žalovaný 1) odmítl a žalobkyně naopak odmítá reálném rozdělení pozemků na třetiny vedoucí ke znehodnocení pozemků a degradaci jejich stavebního a užitného potencionálu. A konečně pokud žalovaní navrhují, aby společné pozemky byly přikázány do jejich vlastnictví a žalobkyni byl vyplacen vypořádací podíl, pak žalobkyně odkazuje na jednání s žalovaným 1), který tehdy uvedl, že nedisponuje penězi na vyplacení podílu žalobkyně. Proto neprokáží-li žalovaní svoji solventnost, je i toto jejich navrhované řešení vyloučeno.

4. Soud učinil následující dílčí skutková zjištění:

5. Účastníci jsou spoluvlastníky, každý s podílem o velikosti id. 1/3, pozemků p. č. [hodnota] (jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. v obci [adresa], část obce [adresa]), p. č. [hodnota] a p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], které leží v katastrálním území [adresa] a jsou zapsány pro obec a k. ú. [adresa] na listu vlastnictví č. [hodnota] (zjištěno z cit. výpisu z katastru nemovitostí na č. l. 5).

6. Žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce vyzvala doporučenými dopisy žalované k řešení otázky zajištění řádné péče o předmětné pozemky, které jsou podle žalobkyně v zanedbaném stavu a v tomto směru je třeba zjednat nápravu. Žalobkyně informovala žalované o předmětné právní úpravě na úseku péče o pozemky s tím, aby tato záležitost byla mezi účastníky projednána (zjištěno z dopisů žalobkyně žalovaným na č. l. 6-9).

7. Žalovaní dopisem ze dne 21. 11. 2022 v reakci na dopis žalobkyně ad 6 uvedli, že neshledávají důvod k řešení situace ohledně předmětných pozemků, nesouhlasí s kácením dřevin na pozemcích, o které řádně pečují (zjištěno z cit. dopisu na č. l. 10).

8. Žalobkyně (prostřednictvím svého právního zástupce) poté doporučenými dopisy ze dne 24. 1.2023 sdělila žalovaným, že nehodlá nadále setrvávat ve spoluvlastnictví s žalovanými, že o pozemky má zájem a vyzvala žalované, aby se vyjádřili, zda jsou ochotni jí své spoluvlastnické podíly prodat, či nikoliv (zjištěno z cit. dopisů na č. l. 11-14).

9. Soud s ohledem na vyjádření žalovaných k žalobě učinil dotaz na [právnická osoba] [adresa], stavební úřad (dále již „SÚ“) o vyjádření, respektive souhlas s dělením pozemků „tak, že by tyto pozemky byly rozděleny podélně na tři nově (pro takový případ vyhotoveným geometrickým plánem) vzniklé pozemkové parcely, kdy žalobkyně by se v takovém případě stala vlastnicí nově odděleného pozemku (o výměře odpovídající jejímu stávajícímu spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/3, tj. cca o výměře 295 – 300 m2), jenž by ústil ve směru na komunikaci [adresa], a žalovaní by rovněž v rozsahu odpovídajícím jejich dosavadním spoluvlastnickým podílům o velikosti id. 1/3 se stali, respektive každý z nich vlastníkem jednoho ze zbývajících dvou oddělených pozemků, které by se napojovaly na pozemek p. č. [hodnota] (ten není předmětem žaloby o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví) v témže k. ú., který (každý o velikosti id. ) spoluvlastní, čímž by žalovaní měli přes uvedený pozemek p. č. [hodnota] zachován přístup ve směru na [adresa]. Pokud shora uvedené dělení pozemků ze strany stavebního úřadu možné není, sdělte soudu v téže lhůtě, jaká varianta rozdělení pozemků by v tomto případě z pohledu stavebního úřadu byla možná, tj. k jakému dělení pozemků by stavební úřad dal souhlas.“ 10. Na žádost soudu ad 9 odpověděl SÚ sdělením ze dne 12. 10. 2023, v němž uvedl, že navrhované (ad 9) dělení pozemků p. č. [hodnota], p. č. [hodnota] a p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa], není možné, protože na pozemku p. č. [hodnota] je v katastru nemovitostí evidována budova bez čp/če. (zjištěno z cit. sdělení SÚ na č. l. 40).

11. Žalobkyně i žalovaní mají zájem o přikázání nemovitých věcí do svého vlastnictví, u žalovaných při zachování jejich spoluvlastnictví, které by již bylo rovnodílné. Zatímco žalobkyně je solventní (viz zjištění níže), žalovaní naopak solventní (z pohledu toho, že by byli schopni vypořádat spoluvlastnický podíl žalobkyně, tj. žalobkyni zaplatit celkem částku 1 203 333,33 Kč) nejsou.

12. Aktuální obvyklá cena pozemků činí 3 610 000 Kč (zjištěno ze znaleckého posudku vypracovaného soudem ustanoveným znalcem [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 21. 6. 2024, číslo položky: [č. účtu] na č. l. 96-109).

13. Žalobkyně má zájem o přikázání těchto pozemků do svého výlučného vlastnictví, přičemž majetkové poměry umožňují žalobkyni zaplatit žalovaným předmětnou částku na vypořádání jejich spoluvlastnických podílů, což vyplývá z aktuálního výpisu z účtu žalobkyně u [právnická osoba]., č. ú. [č. účtu] (na č. l. 126), z něhož soud zjistil, že zůstatek žalobkyně na tomto účtu činil ke dni 17. 10. 2024 částku [částka].

14. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci: Účastníci jsou spoluvlastníky shora již označených pozemků, a to všichni o velikosti podílů id. 1/3. Obvyklá cena těchto pozemků činí 3 610 000 Kč. Podle sdělení SÚ tyto pozemky nelze rozdělit na tři pozemky tak, aby každý z nynějších spoluvlastníků se stal výlučným vlastníkem samostatně odděleného pozemku ze stávajících pozemků. Žalobkyně je solventní (je schopna zaplatit žalovaným přísl. finanční částku na vypořádání jejich spoluvlastnických podílů) a má zájem o přikázání těchto nemovitých věcí do výlučného vlastnictví za účelem výstavby rodinného domu na těchto pozemcích pro některé ze svých dětí. Žalovaní z pohledu příp. vypořádání spoluvlastnického podílu žalobkyni solventní nejsou.

15. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:

16. Podle § 1140 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále již „o. z.“) nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Podle druhého odstavce téhož par. každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.

17. Podle § 1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

18. Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

19. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nemíní nadále setrvávat v podílovém spoluvlastnictví s žalovanými, s přihlédnutím k tomu, že rozdělení pozemků dle SÚ není možné, přičemž z účastníků je pouze žalobkyně schopna vypořádat spoluvlastnické podíly žalovaným v souvislosti se zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví, soudu za této situace nezbylo než přistoupit ke zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků a vypořádat jej tak, že předmětné pozemky přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně s tím, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit každému z žalovaných na vypořádání jejich spoluvlastnického podílu částku ve výši 1 203 333,33 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, což je podle názoru soudu relevantní lhůta pro žalobkyni, aby zjistila bankovní účet či účty žalovaných a přistoupila k bezhotovostnímu převodu předmětných částek stran vypořádání spoluvlastnických podílů žalovaných.

20. K námitkám žalovaných učiněných v průběhu řízení soud uvádí následující:

21. K požadavku žalovaným na reálné rozdělení pozemků na tři pozemky dle spoluvlastnických podílů účastníků: Předně je třeba zdůraznit, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu bylo již dříve opakovaně uváděno, že k rozdělení pozemku je nezbytné mít k dispozici souhlas přísl. SÚ. V této souvislosti lze zmínit např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1756/2004, v němž dovolací soud vyložil a odůvodnil právní názor, že jestliže přes nesouhlas stavebního úřadu došlo na základě vyžádaného geometrického oddělovacího plánu k reálnému rozdělení pozemku na dva pozemky, které se staly předmětem kupních smluv, byly tyto smlouvy uzavřeny v rozporu se zákonem a jsou od počátku absolutně neplatné.

22. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou soudy vázány nálezovou judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud se např. v nálezu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, vyjádřil k otázce pravomoci SÚ k dělení a scelování pozemků. Vyložil, že podle § 82 odst. 3 stavebního zákona totiž svědčí pravomoc k dělení nebo scelování pozemků příslušnému správnímu úřadu, nikoli soudu; přisvojí-li si soud pravomoc v takové situaci rozhodnout o dělení pozemku namísto správního úřadu, porušuje tím princip dělby moci podle čl. 2 odst. 1 a 3 Ústavy České republiky. Rozhodnutí podle zvláštního právního předpisu, jímž lze podle § 82 odst. 3 stavebního zákona nahradit rozhodnutí správního úřadu o dělení nebo scelování pozemků, nelze vykládat jako rozhodnutí soudu podle zákona o půdě, nýbrž v souladu s principem dělby moci a s výslovným poukazem (obsaženým v § 82 odst. 3 stavebního zákona) na zákon č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a o pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, jako rozhodnutí podle tohoto posledně uvedeného zákona. Na tomto základě není v souladu s ústavním pořádkem, posuzují-li soudy rozhodnutí o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku podle zákona o půdě tak, jako by šlo o rozhodnutí o nabytí vlastnického práva, nikoli o rozsudek podle § 161 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3804/19, ze dne 5. 1. 2021.

23. Z vyloženého plyne, že jestliže je podle právní úpravy dána pravomoc SÚ rozhodovat mj. o dělení či scelování pozemků, přičemž příslušný SÚ k žádosti rozhodujícího soudu vydal v konkrétní věci negativní stanovisko, tj. vyslovil nesouhlas s navrhovaným dělením pozemků, pak soud je tímto negativním stanoviskem SÚ v dané věci vázán a nemůže jej jakkoliv revidovat či nerespektovat.

24. K nesouhlasu s obvyklou cenou pozemků: Žalovaní nesouhlasí se znalcem stanovenou aktuální obvyklou cenou pozemků. Namítají, že znalec měl brát zřetel i na okolnost, že žalobkyně spoluvlastnický podíl nabyla za kupní cenu 250 000 Kč, a v porovnání s touto částkou, v poměru znalcem zjištěné obvyklé ceny pozemků, jde tak o značný rozdíl. K tomu znalec ve svém vyjádření (ze dne 9. 8. 2024 na č. l. 115) uvedl, že prodej spoluvlastnického podílu na pozemcích bratrem žalovaných byl realizován v roce 2023, ale vzhledem ke skutečnosti, že z pohledu územního plánu nejde o stavební pozemek, nelze tak hovořit o srovnatelné nemovitosti použitelné pro srovnání v znaleckém posudku.

25. Soud zdůrazňuje, že zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v § 2 stanoví mj. způsoby oceňování majetku s tím, že za základ považuje obvyklou cenu. Obvyklou cenou se pro účely tohoto zákona rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, avšak do její výše se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby. Mimořádnými okolnostmi trhu se rozumějí například stav tísně prodávajícího nebo kupujícího, důsledky přírodních či jiných kalamit. Osobními poměry se rozumějí zejména vztahy majetkové, rodinné nebo jiné osobní vztahy mezi prodávajícím a kupujícím. Zvláštní oblibou se rozumí zvláštní hodnota přikládaná majetku nebo službě vyplývající z osobního vztahu k nim. Obvyklá cena vyjadřuje hodnotu majetku nebo služby a určí se ze sjednaných cen porovnáním. V odůvodněných případech, kdy nelze obvyklou cenu určit, oceňuje se majetek tržní hodnotou, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na tržní hodnotu vliv. Důvody pro neurčení obvyklé ceny musejí být v ocenění uvedeny. Tržní hodnotou se pro účely tohoto zákona rozumí odhadovaná částka, za kterou by měly být majetek směněn ke dni ocenění mezi ochotným kupujícím a ochotným prodávajícím, a to v obchodním styku uskutečněném v souladu s principem tržního odstupu, po náležitém marketingu, kdy každá ze stran jednala informovaně, uvážlivě a nikoli v tísni. Principem tržního odstupu se pro účely tohoto zákona rozumí, že účastníci směny jsou osobami, které mezi sebou nemají žádný zvláštní vzájemný vztah a jednají vzájemně nezávisle.

26. Určení obvyklé ceny a tržní hodnoty a postup při tomto určení musejí být z ocenění zřejmé, jejich použití, včetně použitých údajů, musí být odůvodněno a odpovídat druhu předmětu ocenění, účelu ocenění a dostupnosti objektivních dat využitelných pro ocenění. Jiným způsobem oceňování stanoveným tímto zákonem nebo na jeho základě je a) nákladový způsob, který vychází z nákladů, které by bylo nutno vynaložit na pořízení předmětu ocenění v místě ocenění a podle jeho stavu ke dni ocenění, b) výnosový způsob, který vychází z výnosu z předmětu ocenění skutečně dosahovaného nebo z výnosu, který lze z předmětu ocenění za daných podmínek obvykle získat, a z kapitalizace tohoto výnosu (úrokové míry), c) porovnávací způsob, který vychází z porovnání předmětu ocenění se stejným nebo obdobným předmětem a cenou sjednanou při jeho prodeji; je jím též ocenění věci odvozením z ceny jiné funkčně související věci, d) oceňování podle jmenovité hodnoty, které vychází z částky, na kterou předmět ocenění zní nebo která je jinak zřejmá, e) oceňování podle účetní hodnoty, které vychází ze způsobů oceňování stanovených na základě předpisů o účetnictví, f) oceňování podle kurzové hodnoty, které vychází z ceny předmětu ocenění zaznamenané ve stanoveném období na trhu, g) oceňování sjednanou cenou, kterou je cena předmětu ocenění sjednaná při jeho prodeji, popřípadě cena odvozená ze sjednaných cen.

27. Občanský zákoník v § 492 rozlišuje mezi hodnotou věci a cenou věci. Hodnota věci, lze-li ji vyjádřit v penězích, je její cena, přičemž cena věci se určí jako cena obvyklá, ledaže je něco jiného ujednáno nebo stanoveno zákonem (odstavec první cit. par.) Mimořádná cena věci se stanoví, má-li se její hodnota nahradit, s přihlédnutím ke zvláštním poměrům nebo ke zvláštní oblibě vyvolané náhodnými vlastnostmi věci (odstavec druhý cit. par.).

28. Hodnota věci je představována vztahem člověka k věci. V případě znaleckého oceňování znalec stanovuje v posudku hodnotu – subjektivní hodnotu, kdežto cena je výsledkem vztahu člověka k člověku a zároveň vyjadřuje směnný poměr mezi směňovanými statky (věcmi); cena tedy vyjadřuje vztah mezi dvěma věcmi. Základním východiskem pro oceňování v civilním právu je § 492 o. z., přičemž použití oceňovací metody je v občanském soudním řízení otázkou skutkovou, nikoliv právní (Křístek, L: Vliv typu soudního řízení na oceňování znalcem, in https://advokatnidenik.cz, 8. 3. 2019).

29. Soud přitom není oprávněn znalci přikazovat, jakou metodu při zjišťování obvyklé ceny nemovité věci má použít. Podstatný je totiž pro soud výsledek této znalcem (subjektivně) v posudku zprostředkovaného odborného posouzení předmětných skutečností, které jsou či mají být pro meritorní rozhodnutí zásadně významné. Soud hodnotí přesvědčivost znaleckého posudku (co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání), logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 873/2018).

30. Na druhé straně součástí legitimní právní obrany žalované strany je uplatňovat ke zpracovanému posudku výhrady, činit námitky, poukazovat na ty které z pohledu daného účastníka problémové části znaleckého posudku, přičemž povinností soudu je zase, aby tyto námitky, respektive všechny výhrady uplatněné předmětným účastníkem, jež mohou být právně relevantní, byly reflektovány v dalším procesním postupu či přímo již při rozhodování. Pakliže uvedené výhrady se soudu jeví právně významné, případně směřují do oblasti odborného posouzení a nejsou zjevně nepatřičné, nedůvodné, měl by se rozhodující soud v takto popsané procesní situaci obrátit na znalce, aby se k těmto výhradám účastníka vyjádřil a vysvětlil soudu, zda jsou, či nikoliv významné a zda mohou mít, či nikoliv vliv na výsledek předložené znalecké verifikace.

31. Žalovaní v řízení učinili výhrady k podanému znaleckému posudku, přičemž ta část z těchto výhrad, jež se týkala vlastního posouzení obvyklé ceny, byla opět soudem přenechána znalci k zaujetí odborného stanoviska. Znalec ovšem ani ve světle těchto žalovanými uplatněných námitek nedospěl k závěru, že jím podaný znalecký posudek je třeba nějakým způsobem korigovat a na svých odborných závěrech, a z něj ústícího stanovení obvyklé ceny předmětných pozemků, setrval. Soud přitom nezaregistroval v té které části znaleckého posudku pochybnosti, ani nemůže učinit závěr, že by takto podaný posudek jako celek nebo v některé své části byl neurčitý, nesrozumitelný, nelogický (vnitřně rozporný). Je nepochybné, že pro znalce relevantním materiálem byl územní plán města [Anonymizováno], dle kterého (i) předmětné pozemky v dotčené lokalitě jsou součástí stabilizované plochy bydlení v rodinných domech (BI). Pozemky jsou tedy vhodné pro výstavbu rodinných domů, což znalec správně zohlednil při stanovení jejich aktuální obvyklé ceny. Z rozhodovací praxe soudu je pak známo, že v intravilánu města [Anonymizováno] je vysoká poptávka po stavebních pozemcích, což pochopitelně je jeden z významných faktorů spoluurčujících na realitním trhu obvyklou cenu nemovitých věcí. Soud proto musí konstatovat, že znalec použitou metodou založil své závěry založené na přesvědčivé, vnitřně logicky propojené interpretační a aplikační úvaze, která jej nakonec vedla k odbornému závěru ohledně stanovení aktuální obvyklé ceny předmětných pozemků. Žalovaným se proto uplatněnými námitkami nepodařilo nijak zpochybnit učiněný odborný závěr znalec v jím podaném znaleckém posudku.

32. K námitce žalovaných, že nebyli znalcem řádně informováni o termínu konání místního šetření znalcem: Jednou z dalších námitek žalovaných bylo tvrzení, že znalec žalovaným neumožnil účast na místním šetření. Znalec však prokázal, že se snažil před konáním místního šetření (jím plánované obhlídky předmětných pozemků) se nejprve telefonicky spojit s žalovaným 1), a když se mu tímto způsobem nepodařilo žalované kontaktovat, využil písemného vyrozumění žalovaných o termínu konání místního šetření. Znalec konkrétně (v úterý) dne 12. 3. 2024 odeslal na adresu žalovaných doporučenou zásilku prostřednictvím [právnická osoba]., která obsahovala vyrozumění o konání termínu místního šetření předmětných pozemků znalcem dne 21. 3. 2024 (k tomu srov. kopii podacího lístku na č. l. 92), takže s pravděpodobností rovnající se jistotě tato zásilka musela být žalovaným doručena následující den (ve středu) 13. 3. 2024, případně (ve čtvrtek) dne 14. 3. 2024. Žalovaný 1) přitom při posledním soudním jednání sdělil soudu, že na domě mají poštovní schránku, do které je běžně ukládána pošta, takže soud za této popsané situace musí konstatovat, že znalec před místním šetřením konaným znalcem dne 21. 3. 2024 žalované řádně informoval o jím zamýšleném znaleckém úkonu, na který se žalovaní, kteří nepracují, mohli odpovídajícím způsobem připravit a zejména být účastni tohoto úkonu. Tato námitka žalovaných proto soudem nebyla shledána důvodnou.

33. Námitky žalovaných proti postupu žalobkyně při nabytí spoluvlastnického podílu a proti jejímu dalšímu jednání v této věci: Žalovaní místy poměrně zesíleně kriticky, zčásti již za hranou slušného vyjadřování, kritizují postup žalobkyně při nabytí předmětného spoluvlastnického podílu, jakož i její další jednání (chování) v řízení, případně v době tomuto řízení předcházející. Soud musí konstatovat, že v žádném ohledu neshledal v chování, jednání žalobkyně okolnosti, které by bylo možné označit za příčící se dobrým mravům. Žalobkyně po právu nabyla předmětný spoluvlastnický podíl na uvedených pozemcích a rovněž zcela po právu využila zákonem předepsanou možnost domáhat se v soudním řízení zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví s tím, že rovněž v souladu s právem uplatnila požadavek, aby v případě zrušení podílového spoluvlastnictví k předmětnému nemovitému majetku se stala jeho výlučnou vlastnicí. Žalobkyně rovněž v řízení řádně doložila, že je solventní a že je tedy schopna v případě zrušení podílového spoluvlastnictví spoluvlastnické podíly žalovaných vypořádat v rozsahu odpovídajícím dle podaného znaleckého posudku ohledně stanovení obvyklé ceny předmětných pozemků. V jednání žalobkyně tak nelze shledat náznak nejen protiprávního jednání, ale ani jednání nemorálního, které by mělo vést soud k úvaze, že žalobkyně se vůči žalovaným dopouští nějakého morálního excesu, uplatněným nárokem žalované chce šikanovat apod.

34. Námitka, že žaloba je iracionální a přikázáním pozemků do vlastnictví žalobkyně by byl narušen pokojný stav panující na straně žalovaných: Soud je povinen o žalobě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozhodnout podle zákonné (shora již citované) právní úpravy. Je pochopitelné, že v celé řadě případů právní následky plynoucí z právní úpravy té které výseče regulovaných společenských a vlastnických vztahů mohou být dotčenou stranou brány úkorněji, nicméně obecně lze konstatovat, že vznikne-li vždy konkrétní soudní spor mezi dotčenými účastníky, obvykle jedna strana vychází ze sporu jako (avšak vždy z pohledu práva) úspěšná, kdežto druhá strana nikoliv. Takové následky pochopitelně mohou vnímat i žalovaní, kteří ovšem musí respektovat platnou právní úpravu a z daného sporu posléze vydané soudní rozhodnutí coby individuální právní akt, kterým soud v konkrétní věci aplikoval na zjištěné skutkové poměry předmětnou právní úpravu regulované a dle ní pak v daných poměrech rozhodl. V daném případě přitom nebyly shledány podmínky pro postup dle § 1155 odst. 1 o. z., dle kterého na návrh spoluvlastníka může soud zrušení spoluvlastnictví odložit, má-li tím být zabráněno majetkové ztrátě nebo vážnému ohrožení oprávněného zájmu některého spoluvlastníka, a prodloužit tak trvání spoluvlastnictví, nejdéle o dva roky. Žalovaní v průběhu řízení neuváděli žádné právně významné okolnosti, které by měly vést soud k úvaze o nezbytnosti věc posuzovat z tohoto pohledu (např. v situaci spočívající v náhlé závažné změně zdravotního stavu jednoho z účastníků řízení či v jiné výjimečné okolnosti, pro kterou by soud měl zabránit případné majetkové ztrátě nebo vážnému ohrožení oprávněného zájmu některého spoluvlastníka).

35. Výrok o náhradě nákladů řízení, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, je důsledkem aplikace § 142 odst. 2 o. s. ř. a respektováním stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23, dle kterého v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícím povahu iudicii duplicis, není-li žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody.

36. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.

37. Ve vztahu k žalobkyni má stát právo na náhradu nákladů ve výši 3 636,70 Kč, kdy soud usnesením ze dne 28. 6. 2024, č. j. 6 C 111/2023-110, přiznal znalci za podání znaleckého posudku znalečné ve výši 21 410 Kč, takže jedna třetina z této částky (připadající na každého účastníka) činí 7 136,70 Kč. Jelikož žalobkyně v řízení zálohově zaplatila na znalečné (dle usnesení soudu ze dne 1. 11. 2023, č. j. 6 C 111/2023-43) částku 3 500 Kč (srov. záznam o složení zálohy žalobkyní na účet státu dne 7. 11. 2023 na č. l. 61), pak rozdíl (7 136,70 Kč – 3 500 Kč =) činí částku 3 636,70 Kč, jež ve vztahu k žalobkyni představuje výši nákladů řízení státu. Z tohoto důvodu proto soud výrokem IV. uložil žalobkyni povinnost nahradit státu (na účet soudu) náklady řízení ve výši 3 636,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

38. Každý z žalovaných dle usnesení ad 37 zálohově zaplatil na znalečné částku 3 500 Kč (srov. záznamy o složení na č. l. 73 a na č. l. 74), takže každému z nich vznikla obdobně dle ad 37 povinnost zaplatit státu částku ve výši 3 636,70 Kč. Ovšem kromě toho žalovaní trvali na výslechu znalce s námitkami, které v zásadě představovali pouhou polemiku s odborným posouzením znalce, a dílem se zjevně nedůvodnými námitkami proti postupu znalce ohledně toho, že neměli možnost se zúčastnit znaleckého úkonu při místním šetření, kdy znalec ve svém vyjádření zcela vytěsnil tuto nedůvodnou kritiku žalovaných, kteří nereagovali na předchozí znalcem učiněné oznámení o provedení šetření. Za této situace má soud za to, že náklady spojené s výslechem znalce při jednání před soudem konaném dne 18. 10. 2024 jsou povinni uhradit státu (coby náklady řízení státu) pouze žalovaní.

39. Jelikož soud usnesením ze dne 25. 10. 2024, č. j. 6 C 111/2023-147, přiznal znalci za jeho výslech při jednání před soudem konaném dne 18. 10. 2024 znalečné ve výši 3 076 Kč, přičemž na výslechu znalce výslovně trvali žalovaní, kteří se v zásadě dotazovali znalce na stejné otázky, jež byly předmětem jejich námitek a týkaly (opětovně zdůrazněno) především jejich nedůvodného tvrzení, že znalcem nebyli řádně a včas obeznámení s termínem znalcem prováděného místního šetření, či jejich nesouhlasu se stanovenou obvyklou cenou posuzovaných pozemků, dospěl soud k závěru, že ohledně těchto v řízení vzniklých nákladů státu je spravedlivé, aby je nesly pouze žalovaní, a to každý jednou polovinou z částky 3 076 Kč, tj. každý ve výši 1 538 Kč. Soud proto dle § 148 odst. 1 o. s. ř. v tomto směru uložil každému žalovanému povinnost zaplatit státu vzniklé náklady řízení spočívající ve znalečném, které je stát povinen znalci uhradit za podání ZP a dále za jeho účast při předmětném soudním jednání, jakož i za úkony s tím dále (viz shora) spojené. Každý žalovaný je tedy povinen zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku ve výši (3 636,70 Kč + 1 538 Kč =) 5 174,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení