6 C 12/2023 - 202

Rubrum

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Vrchou, MBA, v právní věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] právně zastoupen [Jméno Zástupce], advokátkou se sídlem Riegrova 1, 612 00 Brno proti žalovanému: [Jméno žalovaného A], narozený dne [Datum narození žalovaného A] bytem [Adresa žalovaného A] právně zastoupený [Jméno žalovaného B], advokátkou se sídlem Palackého nám. 67, 684 01 Slavkov u Brna o nahrazení projevu vůle, in eventum o zaplacení částky 869 999 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 15 % p. a. z částky [částka] od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; ve zbytku, tj. pokud se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 11,75 % p. a. z částky 869 999 od [datum] do [datum], se žaloba zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů prvoinstančního a odvolacího řízení částku ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno Zástupce], advokátky se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne [datum] se žalobce u podepsaného soudu (dále již „soud“) po žalovaném (primárním petitem) domáhal nahrazení projevu vůle za žalovaného s uzavřením kupní smlouvy ohledně prodeje osobního automobilu [jméno FO] Continental GT, [Anonymizováno] [Anonymizováno] [IBAN], VIN: [VIN kód] (dále též „automobil“), a to dle znění kupní smlouvy obsažené v žalobním petitu této žaloby, in eventum (eventuální petit) zaplacení částky [částka] s příslušenstvím.

2. Žalobce svou žalobu založil na skutkovém tvrzení (ve stručnosti shrnuto z obsahu podané žaloby), že účastníci se v lednu 2019 dohodli, že žalobce zapůjčí žalovanému finanční prostředky ve výši [částka] na koupi automobilu a žalovaný do 3 let od této zápůjčky, nejpozději do [datum], automobil převede do vlastnictví žalobce. Součástí ujednání účastníků dále bylo, že v téže lhůtě žalovaný je povinen žalobci vrátit poskytnutou zápůjčku ve výši [částka], přičemž dle dohody účastníků mělo dojít k započtení nároku žalobce na vrácení zápůjčky vůči nároku žalovaného na úhradu sjednané kupní ceny automobilu.

3. Po poskytnutí zápůjčky účastníci společně s [tituly před jménem] [jméno FO] (který účastníkům slíbil, že je odveze do Prahy za účelem realizace koupě automobilu) začátkem února 2019 odjeli do Prahy, kde si žalovaný předmětný automobil koupil.

4. Žalovaný však i přes výzvy žalobce nepřistoupil k uzavření kupní smlouvy ohledně automobilu, pročež žalobci nezbylo než se předmětného nároku domáhat soudní cestou.

5. Žalobce v podání ze dne [datum] (na č. l. 18), doručeném na elektronickou podatelnu soudu dne [datum], doplnil svá žalobní tvrzení potud, že: „v žalobě tvrzená dohoda mezi účastníky řízení o poskytnutí zápůjčky, jejíž součástí byla smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ohledně předmětného osobního vozidla, byla uzavřena v ústní formě. Na základě takto uzavřené smlouvy byla žalobcem poskytnuta předmětná zápůjčka (s popisem platby: ‚půjčka na [jméno FO]“) a vedena následná komunikace o uzavření kupní smlouvy vč. samotného vypracování a zaslání návrhu kupní smlouvy. K prokázání tvrzení výše uvedeného navrhuje žalobce krom účastnické výpovědi žalovaného a emailové korespondence připojené k žalobě též výslech svědka…[tituly před jménem] [jméno FO]…“, který „byl osobně přítomen jednání žalobce a žalovaného v domě žalobce v Brně, kdy žalobce s žalovaným probírali nabídku na internetu a konkrétně předmětného automobilu a domlouvali se na jeho koupi a při této příležitosti se domluvili na tom, že [tituly před jménem] [jméno FO] žalobce a žalovaného za tím účelem do autobazaru v Praze odveze za účelem prohlídky předmětného automobilu a jeho následné koupě, přičemž během této cesty z [adresa] (za osobní účasti [tituly před jménem] [jméno FO]) žalobce a žalovaný opětovně probírali podrobnosti jejich dohody o poskytnutí zápůjčky a smlouvy o smlouvě budoucí kupní a tedy i podmínky budoucího převodu předmětného automobilu do vlastnictví žalobce v žalobě uvedené.“ 6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě (na č. l. 21) odmítl žalobní tvrzení a uplatněný žalobní nárok jako nedůvodný. Mezi účastníky nebyla uzavřena žádná smlouva o zápůjčce. Pakliže žalovaný odkazuje v této souvislosti na to, že platba byla označena jako „půjčka na [jméno FO]“, pak tuto si označil takto sám žalobce, kdy se jedná o jednostranný projev vůle, nikoli o dohodu. Mezi účastníky v danou dobu probíhalo mnoho platebních transakcí, žalovaný však vyloučil, že by se mělo jednat o půjčku na automobil tak, jak tvrdí žalobce, neboť si je jist, že žádnou takovou dohodu s ním nesjednával.

7. Při jednání konaném u soudu dne [datum] (viz protokol o tomto jednání na č. l. 112 a násl.) žalovaný prostřednictvím své právní zástupkyně připustil, že „mezi žalobcem a žalovaným probíhala jistá dohoda, že si žalovaný zakoupí vozidlo, které je předmětem tohoto sporu s tím, že prostředky na toto vozidlo mu budou zapůjčeny ze strany žalobce.“, avšak současně popřel, že součástí dohody byl sjednaný závazek žalovaného, že do tří let převede na žalobce automobil. Podle (verze) žalovaného „ta dohoda byla pouze, že mu poskytne finanční prostředky a ty budou následně započítávány oproti vystaveným fakturám za stavební činnost žalovaného, kterou činil pro žalobce. Vyfakturovaná stavební činnost, kdy ty faktury byly předávány žalobci je do současné doby vyfakturována ve výši [částka], kdy se jedná o řádné faktury, které prochází účetnictvím žalovaného. Tyto faktury byly započteny oproti jistým zálohám, zápůjčkám, které byly poskytnuty ze strany žalobce.“ Podle tvrzení žalovaného součástí započtení byla i pohledávka žalobce ve výši [částka].

8. Soud rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], žalobu o nahrazení projevu vůle za žalovaného (v rozsahu žalobního petitu shora) zamítl (výrok I.), uložil žalovanému povinnost, aby zaplatil žalobci částku [částka] se specifikovaným úrokem z prodlení z této částky, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, když ve zbytku, tj. pokud se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 11,75 % p. a. z částky 869 999 od [datum] do [datum], žalobu zamítl (výrok II), a dále uložil žalovanému povinnost, aby zaplatil žalobci na náhradě nákladů řízení částku [částka], a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky žalobce (výrok III.).

9. K odvolání žalovaného do výroků II. a III. rozsudku soudu (tedy vyjma výroku I. rozsudku soudu ad 8, který tak samostatně nabyl právní moci) byl uvedený rozsudek v jeho výrocích II. a III. zrušen usnesením Krajského soudu v Brně (dále již „odvolací soud“) ze dne [datum], č. j. [spisová značka] (dále již „kasační usnesení“), a věc v tomto rozsahu byla vrácena soudu k dalšímu řízení.

10. Odvolací soud, aniž by v odvolacím řízení provedl (zopakoval) důkazy, v kasačním usnesení „dospěl k závěru, že mezi stranami došlo ke shodě na podstatných náležitostech smlouvy o zápůjčce (jejich základních bodech). Z provedeného dokazování (poznámka soudu: míněno v prvoinstančním řízení) totiž vyplynulo, že jak žalobce, tak žalovaný předpokládali vrácení poskytnutých finančních prostředků, tj. shodli se na tom, že částka ve výši [částka] byla žalobcem žalovanému poskytnuta pouze dočasně. Přestože žalobce počítal s tím, že k jejímu vrácení dojde tím způsobem, že žalovaný převede na žalobce zakoupené vozidlo (tj. dojde k uzavření kupní smlouvy, přičemž žalobce započte oproti sjednané kupní ceně poskytnutou částku), kdežto žalovaný počítal s tím, že poskytnutá částka bude započtena oproti hodnotě vozidla (zn.) Tatra, které je ve vlastnictví žalobce. Oba účastníci se v zásadě shodli na tom, že dojde k vrácení poskytnuté částky, byť formou zápočtu oproti jiným pohledávkám.“ 11. Odvolací soud na základě konstatovaných skutkových fragmentů z odůvodnění písemného vyhotovení prvoinstančního rozsudku pak vyložil, že: „z takto předestřených skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vyplývá, že mezi účastníky byla shoda na dočasnosti poskytnutých finančních prostředků. Obě smluvní strany předpokládaly, že dojde k vrácení poskytnuté zápůjčky; byť se strany lišily ohledně způsobu vrácení (žalovaný tvrdil, že poskytnutá částka [částka] měla být započtena oproti hodnotě Tatry, kdežto žalobce tvrdil, že mělo dojít k započtení oproti kupní ceně vozidla [jméno FO] při jeho převodu z žalovaného na žalobce).“ Odvolací soud však zcela pominul soudem učiněný závěr o skutkovém stavu, který je vyhodnocením dílčích skutkových zjištění, a jenž v daném případě nezakládal důvod pro tvorbu skutkového závěru, který by mohl být právně kvalifikován tak, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce. Soud pak v odůvodnění svého rozsudku (bod 25) poukazuje též na žalobcem tvrzené daňové a účetní souvislosti související s koupí automobilu, a v tomto směru výslovně uvádí, že v řízení (na základě zhodnocení důkazů soudem) nebyla zjištěna ani existence inominátního závazku, jenž by měl být uzavřen mezi účastníky.

12. Aniž by tedy odvolací soud vzal v úvahu (s ohledem na skutková zjištění soudu a jím učiněný právně kvalifikační závěr – k tomu ještě viz odůvodnění níže) možnost, že mezi účastníky mohl být také uzavřen inominátní závazek (obsahující prvky té které typové smlouvy s přídavky dalších smluvních ujednání), bez již soudem konstatovaného zopakování důkazů, respektive bez jakéhokoliv dokazování v odvolacím řízení, v odůvodnění svého kasačního rozhodnutí uvádí, že: „Soud prvního stupně však vázal smlouvu o zápůjčce na žalobcem tvrzenou smlouvu o smlouvě budoucí kupní, neboť žalobce současně s uzavřením zápůjčky tvrdil také, že vozidlo mělo být do tří let převedeno z žalovaného na žalobce. Z hlediska posouzení toho, zda došlo k uzavření zápůjčky, však není rozhodující, zda se žalobci podařilo prokázat, že s žalovaným uzavřel i smlouvu o budoucí kupní smlouvě, podle které mělo dojít k následnému převodu vozidla [jméno FO] na žalobce. Z tohoto pohledu jde o dvě samostatné právní otázky, byť vzájemně propojené skutkovými tvrzeními obou účastníků. Není proto rovněž rozhodující, zda se některé ze smluvních stran podařilo prokázat, jakým konkrétním způsobem měl být předmět zápůjčky vrácen (zápočtem na jakou konkrétní pohledávku), ani to, kdy se tak mělo stát…odvolací soud nahlíží na vztah žalobce a žalovaného jako na vztah zapůjčitele a vydlužitele, kteří se shodli na podstatných náležitostech smlouvy o zápůjčce, jejímž předmětem bylo poskytnutí částky [částka]. Odvolací soud se tedy neztotožnil s právním posouzením učiněným soudem prvního stupně, který naopak hodnotil poskytnutí uvedené částky žalovanému jako bezdůvodné obohacení.“ 13. V návaznosti na ad 12 odvolací soud dále vytkl soudu, že nesplnil poučovací povinnost dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. pro posouzení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Konečně odvolací soud vytkl soudu, že nerozhodl o části předmětu řízení, neboť žalobce se mj. domáhal po žalovaném vydání předmětných registračních značek a osvědčení automobilu.

14. Odvolací soud následně zavázal soud, aby „v souladu s výše uvedeným právním názorem odvolacího soudu pohlížel na právní vztah mezi účastníky řízení jako na smlouvu o zápůjčce a blíže se zabýval tím, zda (s ohledem na námitku žalovaného) nedošlo k promlčení práva požadovat předmět zápůjčky. Za tím účelem poskytne účastníkům poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Také bude na soudu prvního stupně, aby se zabýval žalobou uplatněným návrhem na uložení povinnosti vydat věci (registrační značky a osvědčení o registraci vozidla).“ 15. Spis s odvoláním žalovaného byl předložen odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání dne [datum], který po 294 dnech ode dne předložení spisu v kasačním usnesení konstatuje, že soud nerozhodl zcela o předmětu řízení. Soud však mohl a měl rozhodnout postupem dle § 166 o. s. ř., byl-li by mu spis odvolacím soudem vrácen k dodatečnému rozhodnutí, což je v podobných případech zcela standardní postup; k takovému procesnímu postu ze strany odvolacího soudu ovšem nedošlo.

16. Jak již shora bylo uvedeno, odvolací soud své kasační rozhodnutí v zásadě založil na tom, že vycházel z určitých fragmentů skutkového zjištění soudu a založil svůj právní názor o existenci vzniku zápůjčky mezi účastníky, aniž by ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř. přistoupil k zopakování důkazů. Skutková zjištění, jež soud učinil, totiž vedla soud k závěru o neexistenci uzavření smlouvy o zápůjčce mezi účastníky, když soud v zásadě v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že žalobce se domáhal po žalovaném in eventum zaplacení předmětné částky s žalobním tvrzením, že měl tuto částku žalovanému zapůjčit, současně však tvrdil další skutkové okolnosti, pro které – v případě jejich prokázání – by nebylo možné uzavřít, že se jednalo výhradně (pouze jen) o zápůjčku, neboť další jím tvrzená smluvní ujednání by měla vést při jejich prokázání k závěru o existenci určitého inominátního závazku mezi účastníky. Žalobce netvrdil a soud ani nezjistil, že by účastníci měli zaprvé uzavřít smlouvu o zápůjčce a dále, zadruhé, ještě smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy, a zatřetí, že by mělo dojít k započtení z ad 1 a 2 vzájemných pohledávek mezi účastníky. Odvolací soud tak bez zopakování důkazů přetavil soudem zjištěný skutkový stav na skutkový stav, který ovšem ani zákonem stanoveným způsobem nevyložil v odůvodnění svého kasačního rozhodnutí (roz. dílčí skutková zjištění a z nich plynoucí závěr o skutkovém stavu), pouze v něm představuje kompilaci určitých skutkových fragmentů vyjmutých z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu a z nich pak dovozuje právní názor jako závazný pro soud.

17. V popsané situaci však soud výše uvedené nečiní (a činit ani pochopitelně nemůže) jako kritiku kasačního rozhodnutí, nýbrž jako zprostředkování (výlučně vůči účastníkům řízení) své dále uvedené právně aplikační úvahy, a to s ohledem na uvedený (zjištěný) skutkový stav, který oproti předchozímu řízení doznal změny, jež se musela projevit v nově zformulovaném právním posouzení věci soudem. Změna skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně v dalším řízení po zrušení jeho předchozího rozsudku odvolacím soudem může vést k tomu, že právní názor odvolací soudu se stane nepoužitelným. O takový případ se jedná i v tomto případě.

18. Soud v této věci učinil následující dílčí skutková zjištění:

19. Mezi účastníky je nesporné, že žalobce dne [datum] převedl ze svého účtu č. [hodnota] vedeného u [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. na účet žalovaného č. [hodnota] vedeného u téže banky částku [částka] s poznámkou „půjčka [Anonymizováno] [jméno FO]“ (zjištěno z cit. výpisu na č. l.). Žalobce přitom při (doplňujícím) výslechu při jednání konaném před soudem dne [datum] uvedl, že připojená zkratka „[jméno FO]“ znamená anglický výraz „laughing out lond“, tedy přeloženo „směji se nahlas“ ve smyslu zvýraznění, že jde „jako“ o „půjčku“, která ve skutečnosti vystihovala ujednání účastníků, jehož smyslem a účelem byla daňová optimalizace ve vztahu k zamýšleným daňovým odpisům uvedeného automobilu zahrnutého do účetnictví tehdy podnikajícího žalovaného, jemuž chtěl žalobce tímto způsobem vyhovět.

20. S ohledem na závěry soudem shora učiněné, s přihlédnutím k obsahu kasačního usnesení, soud tedy přistoupil k opětovnému výslechu účastníků, kteří podrobněji vypovídali k okolnostem vztahujícím se k dané věci.

21. Z výslechu žalobce bylo zjištěno, že ten zastává verzi, že žalovanému nezapůjčil pouze peníze ve výši [částka], nýbrž učinil tak (a jedině tak chtěl pouze učinit) s tím, že součástí tohoto ujednání je i závazek žalovaného převést za žalobcem v žalobě tvrzených podmínek následně z těchto peněz koupené auto na žalobce, přičemž tato inominátní ujednání primárně (výhradní stimul uzavření závazku) sledovala daňovou optimalizaci, jež se měla projevit v poměrech podnikajícího žalovaného (coby důsledek provádění odpisů uvedeného automobilu atd.). Žalobce tedy částku [částka] převedl na účet žalovaného proto, aby si žalovaný za tyto peníze koupil automobil a mohl jej začlenit do svého firemního majetku k provádění účetních a daňových odpisů, když ve skutečnosti žalovaný tento automobil neměl vůbec používat, neboť automobil měl být po dobu tří let ve faktické dispozici (užívání) žalobce, na něhož měl žalovaný po třech letech prováděných odpisů formálně automobil převést do vlastnictví oproti započtení kupní ceny s částkou [částka], kterou žalobce převedl na žalovaného. Soud již nyní zdůrazňuje, že tato žalobcem tvrzená ujednání, i kdyby nakonec byla prokázána, by však nemohla vést k závěru o uzavření smlouvy o zápůjčce, nýbrž k závěru o uzavření inominátní (nepojmenované, atypické) smlouvy (k tomu odůvodnění níže), která by pak musela být podrobena testu, zda nejde o právní jednání obcházející zákon (v tomto případě daňové předpisy), respektive zda se nejedná o simulované právní jednání, jehož předmětem by byla disimulace fingovaného vlastnictví movité věci, která by byla pojata do účetnictví žalovaného za účelem provádění účetních a daňových odpisů, čímž by tak zjevně byly porušeny, respektive obcházeny účetní a daňové předpisy; takové právní jednání by z pohledu platnosti samozřejmě obstát nemohlo.

22. Žalovaný ve své účastnické výpovědi žalobcem tvrzenou skutkovou verzi případu stvrdil toliko v té části, že mu žalobce na jeho účet bezhotovostně převedl částku [částka]. Odmítl však jako pravdivá tvrzení žalobce o sjednání dalších smluvních ujednání v rámci jednoho závazku, tj. mj. povinnost žalovaného převést na žalobce následně žalovaným zakoupený automobil s tím, že poté dojde žalobcem tvrzeným způsobem k zápočtu pohledávek. Žalovaný působil při výslechu (provedeném pří jednání před soudem konaném dne [datum]) na soud velmi nepřesvědčivě. Vysvětlení žalovaného, proč po tak dlouhou dobu bez řešení ponechal automobil ve faktické dispozici žalobce, který stejně bez registračních značek a technického průkazu automobil nemohl a dosud nemůže užívat, že je to z důvodu strachu či obavy z jednání žalobce, působilo na soud značně nepřesvědčivě a i nelogicky. Je tomu tak z toho důvodu, že žalovaný na straně jedné v tomto řízení formuluje celkem zásadní právní obranu proti žalobě (že žaloba vychází z nepravdivých tvrzení a tedy poměrně ostře se vymezuje proti žalobci), a na straně druhé ponechává po tak dlouhou dobu automobil tehdy vysoké pořizovací hodnoty ve faktické dispozici žalobce (údajně z obavy před žalobcem), aniž by vyvinul jakoukoliv snahu (aktivitu) o (v tomto směru alespoň částečné) zjednání nápravy, to vše při odůvodnění obavy před žalobcem.

23. Jak již bylo soudem uvedeno v jeho předchozím rozsudku, z výslechu svědka [tituly před jménem] [jméno FO] soud nezjistil, že by svědek ve všech podstatných bodech svědecky stvrdil existenci uzavření závazku mezi účastníky spočívající v tom, jak je popsáno žalobcem v žalobě, a jak jím bylo vyloženo v ad 21.

24. Svědek [tituly před jménem] [jméno FO] sice popsal dobu, kdy byl v přítomnosti účastníků v bydlišti žalobce ohledně předmětného jednání účastníků, avšak např. ohledně výše zápůjčky a kupní ceny za automobil nebyl přesný, když hovořil, že „to byl asi 1 mil. Kč“. Pokud pak uvedený svědek vypověděl další sled okolností a jednání (chování) účastníků v tom směru, že: „Vím, že tam byl i pan [jméno FO] a protože pan [jméno FO] je [Anonymizováno] a spořivý typ, tak se domlouval, že to vezme (roz. OA) pan [jméno FO] na jeho firmu, asi měli dobrý vztah…seděli jsme a dívali se na obrazovku, byl tam i pan [jméno FO], pan [jméno FO] říkal, že to vezme na firmu kvůli odpisům a daním, nevím jak to spolu měli, auto se odepisuje 3 roky, pan [jméno FO] si vede všechno v excelu, pak bude auto převedeno na mě (roz. na žalobce) a já (roz. žalobce) na nákup auta půjčím peníze panu [Anonymizováno], auto se koupí na firmu pana [Anonymizováno] a že tam bude po dobu, kdy se to bude odepisovat a až se to účetně odepíše, co říkal pan [jméno FO], že jsou to 3 roky a pak že se auto převede na pana [Anonymizováno]. Já jsem pak odešel, jestli si dělali nějakou smlouvu, tak jsem u toho nebyl.“, pak z tohoto rámcového, byť poměrně podrobného, sdělení informací nelze zcela napevno identifikovat obsah existence žalobcem tvrzeného ujednání mezi účastníky (viz shora 25. Jinak řečeno, jakkoliv tedy svědek [tituly před jménem] [jméno FO] rámcově popsal základní obrysy údajného smluvního (u)jednání účastníků, jím poskytnuté informace nebyly učiněny v natolik dostatečném rozsahu, aby soud mohl z nich, ve vazbě na žalobcem tvrzené skutečnosti, dospět k jednoznačnému závěru o řádně uzavřené smlouvě o zápůjčce či inominátní smlouvě. Soud přitom zdůrazňuje, že svědek [tituly před jménem] [jméno FO] působil na soud přesvědčivě a hodnověrně, hovořil spontánně, na položené otázky odpovídal srozumitelně, jednoznačně bez výrazné změny v předchozím chování v úseku, kdy svědek spontánně hovořil sám. Tento svědek v odpovědích neměl žádné pauzy, výkyvy v chování, změny v intonaci hlasu, projevy tzv. tápání, které mohou být spojovány např. s chováním svědka, jenž nevypovídá pravdivě, uceleně či potřebuje získat určitý čas na zformování odpovědi, což může být markantní při porovnání s částí jeho předchozí spontánní odpovědi.

26. Z výslechu svědka [tituly před jménem] [jméno FO] soud zjistil, že svědek pro žalovaného vedl od r. 2019 účetnictví. Automobil byl vložen do hmotného majetku firmy žalovaného, aby se mohl (účetně a daňově) odepisovat, jak chtěl žalovaný. Automobil se odepisoval.

27. V naznačené skutkové situaci, jež doznala skutkové změny oproti stavu, z něhož vycházel odvolací soud (který současně ani nezprostředkoval – soud opakovaně zdůrazňuje - ve svém kasačním usnesení svá dílčí skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu, pouze vyložil skutkové fragmenty učiněné navíc nikoliv na základě zopakování důkazů v odvolacím řízení, ale způsobem, že některá dílčí skutková zjištění soudu, respektive fragmenty z nich favorizoval, jiná jednoduše vytěsnil, kterýžto postup byl v jiných obdobných případech orgánem ochrany ústavnosti považován za ústavně nesouladný a rozporný s konstantní rozhodovací praxí vyšších soudů), proto soudu nezbylo, než uzavřít (závěr o skutkovém stavu s právním posouzením), že účastníci neuzavřeli smlouvu o zápůjčce, ani nebylo na základě provedeného dokazování zjištěno, že by účastníci měli uzavřít inominátní smlouvu žalobcem tvrzeného obsahu (je přitom bezcenné, jak sám žalobce svá skutková tvrzení v žalobě ve vazbě na jeho účastnickou výpověď právně kvalifikoval). Po provedeném dokazování bylo tedy napevno zjištěno, že žalobce ze svého bankovního účtu bezhotovostně převedl na žalovaného dne [datum] částku ve výši [částka], že žalovaný za tyto peníze zakoupil automobil, který po nějaké krátké době nechal (blíže neurčeného měsíce v roce 2019) dosud ve faktické dispozici žalobce, po celou tuto dlouhou dobu se k automobilu fakticky nechoval jako vlastník (např. nežádal žalobce o vydání automobilu, aby s ním mohl disponovat, neprováděl servis automobilu atd.), formálně však vystupoval jako jeho vlastník, neboť automobil si vložil do svého firemního majetku za účelem provádění účetních a daňových odpisů, přičemž žalobce zase automobil fakticky nemohl užívat, neboť k němu neměl potřebné doklady a registrační značky, jež byly zase v dispozici žalovaného.

28. Podle § 1724 odst. 1 o. z. smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy.

29. Podle § 1724 odst. 2 o. z. ustanovení o smlouvách se použijí přiměřeně i na projev vůle, kterým se jedna osoba obrací na osoby jiné, ledaže to vylučuje povaha projevu vůle nebo zákon. ¨ 30. Inominátní smlouva neboli také smlouva nepojmenovaná či atypická (contractus inominati), je smlouva, která není zvláště jako typ smlouvy upravena v zákoně. Občanský zákoník v § 1746 odst. 2 o. z. stanoví, že strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena.

31. Lze (s přihlédnutím k § 1746 odst. 2 o. z., neboť občanský zákon explicitně neupravuje nepojmenovanou smlouvu, ani neobsahuje ujednání textově souladné s předchozím § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, který stanovil, že: „Účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona.“) dospět k závěru, že účastníci mohou za stávajících poměrů uzavřít i nepojmenovanou smlouvu. V této souvislosti možno poukázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], v němž dovolací soud k nepojmenované smlouvě mj. vyložil: „Obecně se uplatňující princip privátní autonomie v občanskoprávních vztazích, zvláště princip smluvní autonomie, znamená, že je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a též jaký typ smlouvy pro konkrétní případ občanskoprávního styku zvolí. U nepojmenovaných smluv určují obsah smlouvy sami její účastníci, kteří si upraví vzájemná práva a povinnosti, jež tvoří obsah smlouvy, která je právním důvodem jejich vzniku. Teprve není-li v určité otázce účastníky nic smluveno, použijí se na závazkový právní vztah vzniklý z nepojmenované smlouvy analogicky ta zákonná ustanovení, která upravují závazkový právní vztah obsahem a účelem nejbližší. Vztah mezi účastníky nepojmenované smlouvy se tedy řídí především tím, co bylo ve smlouvě ujednáno.“ 32. Od nepojmenované smlouvy je třeba odlišovat smíšenou smlouvu, která je složená z více smluv, jedná se však v celku o jednu smlouvu. Soud v tomto případě neshledal, na základě výsledků dokazování, že by mezi účastníky byla taková smíšená smlouva uzavřena.

33. Od inominátní a smíšené smlouvy je třeba dále odlišovat smlouvu tzv. závislou, kdy její vznik, změna či zánik je závislý na jiné smlouvě. V posledně uvedeném případě jde o regulaci prostřednictvím § 1727 o. z., který stanoví, že každá z několika smluv uzavřených při témže jednání nebo zahrnutých do téže listiny se posuzuje samostatně. Plyne-li z povahy několika smluv nebo z jejich účelu známého stranám při uzavření smlouvy, že jsou na sobě závislé, je vznik každé z nich podmínkou vzniku ostatních smluv. Zánik závazku z některé z nich bez uspokojení věřitele zrušuje ostatní závislé smlouvy, a to s obdobnými právními účinky. V posuzovaném případě ovšem dle výsledků dokazování nebylo zjištěno, že by mezi účastníky byly uzavřeny smlouvy, které by měly podléhat režimu dle § 1727 o. z.

34. Pokud jde o inominátní smlouvu, která de facto byla – s přihlédnutím k obsahu žaloby a podáním žalobce – žalobcem tvrzena (ač si žalobce neuvědomoval možný právní dosah těchto jeho tvrzení), pak je třeba k tomu ještě uvést, že s možností účastníků uzavřít nepojmenovanou (tzv. inominátní) smlouvu je spojen i zákonem stanovený limit takové smluvní autonomie plynoucí z § 1 odst. 2 o. z. stanovící, že: ,,nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.“ 35. V daném případě podle žalobního tvrzení (žaloby) měly být pro obsah žalobcem tvrzeného smluvního vztahu použity nejen prvky zápůjčky, ale i další smluvní ujednání týkající se budoucího převodu vlastnictví automobilu z žalovaného na žalobce. A to vše ještě za žalobcem tvrzeného ujednání ohledně tzv. daňové optimalizace ve smyslu (zkráceně vyjádřeno), že si žalovaný zakoupí za zapůjčené peníze od žalobce automobil, který však fakticky bude užívat žalobce, zatímco žalovaný bude simulovat, že tento automobil bude využívat v rámci své podnikatelské činnosti a automobil tak z hlediska účetní a daňové stránky bude začleněn do odpisů jeho firemního hmotného majetku. Přitom podle žalobce tato daňová optimalizace v účetních poměrech žalovaného byla prioritní, neboť žalobce touto formou chtěl pomoci žalovanému, aby automobil, který měl být výhradně k dispozici žalobce a jím měl být také výhradně užíván, žalovaný zahrnul do svého účetnictví a podrobil předmětným odpisům s tím, že po třech letech od koupi automobilu po formální stránce zajistí převod automobilu na žalobce a současně se provede shora již popsaného započtení kupní ceny tohoto automobilu.

36. Žalobce však tuto skutkovou verzi v řízení neprokázal a žalovaný zase v řízení neprokázal verzi, že si od žalobce pouze a jen zapůjčil peníze na nákup předmětného automobilu, a dále mezi účastníky již nic dojednáno nebylo (první verze žalovaného), respektive, že žalobce žalovanému sice zapůjčil uvedenou částku na koupi automobilu, avšak zapůjčená částka měla být posléze započtena s jinými pohledávkami žalovaného za žalobcem (druhé následná verze žalovaného). Žalovaný posléze, a nelze vyloučit, že pod vlivem kasačního usnesení odvolacího soudu, nakonec při jednání před soudem konaném dne [datum] preferoval svou (shora již popsanou) první skutkovou verzi, přičemž soud tuto výpověď žalovaného vyhodnotil jak nepravdivou a účelovou.

37. V případě sporu o plnění plynoucího z tvrzeného závazkového (obligačního) vztahu jsou určující rozhodujícím soudem zjištěné skutkové poměry věci, na jejichž základě pak soud přistupuje k právnímu posouzení rozhodovaného případu. „Není přitom vůbec podstatné, zda strany odkážou na konkrétní typ smlouvy uvedený v zákoně, i když pro výklad jejich jednání je to mnohdy vhodné. Podstatné ale je, zda z konkrétního ujednání je zřejmé, že smlouva má takové náležitosti, které jí dovolují podřadit ji pod některý typ uvedený v hlavě druhé části čtvrté o. z. Tyto náležitosti musí mít každá konkrétní smlouva jako nezbytné minimum, aby šlo o smlouvu daného typu. To není v rozporu se zásadou smluvní volnosti. Smlouva, z níž nelze ani výkladem zjistit tyto náležitosti, bude platná, bude-li její obsah určitý (budou jasné a určité závazky, které strany přejímají a práva, která jim vznikají). Ale půjde o smlouvu nepojmenovanou ve smyslu (§ 1746) odstavce druhého.“ ([adresa], Z., Fiala, J., Handlar, J. a kolektiv: Závazky z právních jednání podle občanského zákoníku. Komentář k § 1721 – 2893 o. z., [adresa]: Leges, 2017, s. 45-46). [adresa] pak ve své (dále cit.) monografii zdůrazňuje, že (nyní volně přeloženo ze slovenštiny): „Mezi smíšenými a atypickými (nepojmenovanými, inominátními) smlouvami je hranice často dost nejasná; smíšené smlouvy jsou atypickou úpravou provedenou použitím prvků typických smluv, atypické smlouvy jsou zase takovou smluvní úpravou, v níž případně též převažují prvky některých typických smluv, ovšem bez toho, aby přitom mohla být řeč o zjevné kombinací prvků typických smluv. I když se v atypických smlouvách případně objevují prvky některých typických smluv, jde přitom o takové začlenění ve vzájemném vztahu i ve vztahu k ostatní smluvní úpravě, že se jeden typický prvek neguje jinými prvky atypické smlouvy anebo že je takový typický prvek z hlediska sledovaného účelu celkem podřízený úpravě jinak atypické.“ ([adresa], Š.: Právne úkony v československom občianskom zákonníku, Právnické štúdie, vydala Slovenská akadémia vied 1969, s. 137-138).

38. Pokud by totiž žalovaný chtěl za zapůjčené peníze „pouze“ zakoupit předmětný automobil, pak by se po žalobci mj. (z logiky věci) domáhal jeho vydání, což ovšem neučinil. Je třeba na jednání účastníků pohlížet v samotném počátku tak, že s pravděpodobností rovnající se jistotě jednali logicky, nikoliv nelogicky a nesmyslně. V tomto směru Nejvyšší soud např. již v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], vyložil, že ustanovení § 35 obč. zák. zřetelně deklaruje požadavek, aby se výklad projevu vůle řídil logikou věci. Absurdní naopak je vycházet při posuzování platnosti projevené vůle účastníků smlouvy z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy logicky nechovaly. Jaký by mělo smysl, pokud by si žalovaný za zapůjčené peníze od žalobce zakoupil automobil a pak jej nechal od roku 2019 tzv. ležet ladem ve faktické dispozici žalobce, aniž by se domáhal jeho vydání, aniž by jako jeho vlastník měl možnost jej užívat. Vysvětlení žalovaného (v rámci jeho výslechu při posledním jednání před soudem), že tak neučinil z obavy před žalobcem, je nesmyslné, nedůvěryhodné, též s přihlédnutím k aktivní obraně, kterou žalovaný v tomto řízení vůči žalobci dosud uplatnil.

39. A jak již shora bylo uvedeno, pokud by byla prokázána skutková verze žalobce o uzavření inominátní smlouvy shora již tvrzeného obsahu, pak by byla beztak stižena absolutní neplatností dle § 580 odst. 1 o. z., a to jako právní jednání, které odporuje zákonu, respektive obchází příslušné účetní a daňové předpisy, neboť smyslem a účelem takového právní jednání bylo (zkráceně vyjádřeno) v rozporu s účetními a daňovými předpisy simulovat užívání automobilu ve firmě žalovaného za účelem provádění odpisů v rámci jeho firemního majetku, ač ve skutečnosti automobil měl být užíván výhradně žalobcem pro jeho soukromé účely. Takto prokázané jednání by tedy zcela jistě nemohlo být považováno za platné právní jednání.

40. Podle názoru soudu ovšem není možné při žalobních tvrzeních, které v případě jejich prokázání by musely rozhodující soud vést k právně kvalifikačnímu závěru o uzavření nepojmenované (inominátní) smlouvy (shora již tvrzeného obsahu), izolovaně hodnotit některé její prvky, a třeba pouze jen část týkající se zapůjčení peněz, a v tomto izolovaném pohledu pak podřídit tomu důsledně právní kvalifikaci o „shodě na podstatných náležitostech smlouvy o zápůjčce (jejich základních bodech).“, jak učinil odvolací soud bez zopakování dokazování ve svém kasačním usnesení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], nebo nálezy Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2310/19, nebo ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3477/21 atd.).

41. Z těchto důvodů proto soud dospěl k závěru, že v daném případě se žalovaný na úkor žalobce obohatil; k tomu pak soud uvádí následující.

42. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

43. Podle druhého odstavce cit. par. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za někoho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

44. Žalovaný v řízení uplatnil námitku promlčení, kterou ovšem soud na základě zhodnocení důkazů, s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, shledává za právní jednání, které se příčí dobrým mravům dle § 580 odst. 1 o. z. Z dokazování totiž vyplynulo, že mezi účastníky samotná smlouva o zápůjčce uzavřena nebyla a že i žalovaný se po koupi automobilu choval (jednal) způsobem, který vylučoval existenci pouze závazku plynoucího z uzavřené smlouvy o zápůjčce. Soud se v tomto směru přiklání k tvrzené verzi žalobce, že účastníci primárně sledovali pořízení automobilu tak, že bude veden ve firemním hmotném majetku žalovaného a bude předmětem odpisů účetních a daňových [o faktu zaúčtování automobilu do hmotného firemního majetku žalovaného z důvodů provádění účetních a daňových odpisů srov. výpověď svědka [tituly před jménem] [jméno FO] – viz protokol o jednání před soudem konaném dne [datum] na č. l. 137 a násl.; účetní odpisy přitom vyjadřují reálné opotřebení automobilu dle odpisového plánu, kdežto daňové odpisy snižují základ daně tím, že pořizovaná cena automobilu (hmotného majetku) se postupně zahrnuje do nákladů firmy; v daném případě přitom není ani podstatné, zda skutečně k daňovým odpisům došlo, měl-li by mít žalovaný při podnikání nulový příjem, jak tvrdil žalobce, avšak důležitá je ta okolnost, že žalovaný na samém začátku vytvořil podmínky pro realizaci takových odpisů, ač prokazatelně – a to v řízení bylo napevno zjištěno – tento automobil pro firemní účely, respektive vůbec nepoužíval z důvodu shora popsaného]. Současně však v řízení nebyl zcela prokázán obsah inominátní smlouvy, která měla být mezi účastníky uzavřena, a proto soudu nezbylo než dospět k závěru, že žalobě lze vyhovět z titulu nároku žalobce vůči žalovanému na vydání bezdůvodného obohacení, jež je představováno žalovanou částkou, kterou žalobce v lednu 2019 bezhotovostně převedl na účet žalovaného. A jak již bylo shora uvedeno, i kdyby existence takové smlouvy byla v řízení prokázána, byla by beztak stižena absolutní neplatností z důvodů shora již uvedených. V tomto ohledu proto jednání žalovaného spočívající v uplatnění námitky promlčení práva žalobce na zaplacení žalované částky je – s přihlédnutím ke všemu, co bylo soudem zjištěno a vyšlo v řízení najevo - nemravné, příčí se dobrým mravům, neboť výsledky dokazování prokazují, že zcela jistě skutková verze tvrzená žalovaným není pravdivá, a žalovaný tak nemůže ze své nepoctivosti vůči žalobci nijak těžit, neboť v řízení bylo mj. prokázáno, že žalovaný hodnotu automobilu v rámci své firmy účetně a daňově skutečně odepisoval, respektive odepisovat chtěl, ačkoliv po celé dlouhé období byl automobil v dispozici žalobce (aniž by šlo např. o mezi účastníky sjednaný nájem či jinou formu, pro kterou by žalovaný mohl takový hmotný majetek účetně a daňově odpisovat), pročež v tomto ohledu tak docházelo k obcházení účetních a daňových předpisů.

45. Odhlédnuvše od ad 44 nutno konstatovat, že na základě doplněného dokazování v dalším řízení byly zjištěny skutečnosti, které zakládají závěr, že v tomto případě k promlčení práva žalobce na peněžité plnění nedošlo. Soud přitom připomíná, že námitka promlčení práva může být shledána za nemravnou, respektive za příčící se dobrým mravům i v situaci, kdy k promlčení podle práva by stejně dojít nemohlo, neboť je zde posuzován obsah učiněného právního jednání – uplatnění námitky jako takové, tj. okolnosti, za kterých je předmětným subjektem taková námitka uplatněna.

46. Podle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

47. Podle § 619 odst. 2 o. z. právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

48. Podle § 609 o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.

49. Podle § 610 odst. 1 o. z. k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Vzdá-li se někdo předem práva uplatnit námitku promlčení, nepřihlíží se k tomu.

50. Podle § 621 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

51. Z dokazování vyplynulo, že žalovaný e-mailem ze dne [datum] (na č. l. 178) vyzval žalovaného „naposledy, abyste učinil administrativní kroky ohledně mého automobilu [jméno FO] [Anonymizováno] [Anonymizováno], které je stále zaregistrováno na Vaše jméno. Jedná se o podpis kupní smlouvy, jejíž návrh jsem Vám zaslal již v prosinci minulý rok a Vaše účetní [jméno FO] mi přes Váš e-mail vzkázala, že jste jí sdělil, že ji podepíšete po Novém roce, a také žádám o přepis onoho automobilu na moje jméno…Rád bych moje Bentlye začal konečně užívat s tím, že mi je předáte v řádném stavu. Pokud se tak nestane do [datum], budu nucen řešit Vaše nekorektní jednání soudní cestou.“ 52. Z výslechu žalobce, s přihlédnutím k obsahu e-mailů obsažených ve spise, plyne, že ještě v roce 2021, minimálně do července uvedeného roku, podnikatelská spolupráce mezi účastníky v nějakém režimu probíhala, v podstatě na bázi ústních smluv, dohod, ujednání. Při výslechu při posledním jednání před soudem pak žalobce popsal, že nezávisle na narušení jeho důvěry v žalovaného stran dalších podnikatelských aktivit, ještě v roce 2021 považoval jimi ujednanou dohodu o převodu automobilu na žalobce za žalovaným splnitelnou a žalobce neměl v tomto směru žádné pochybnosti o tom, že by žalovaný – i s ohledem na jimi ujednaný závazek, že po koupi automobilu jej žalovaný po třech letech převede na žalobce – tuto část jejich ujednání neměl splnit.

53. Žalobce však po marném uplynutí lhůty ad 51 měl již (respektive mít mohl) vědomost o tom, že žalovaný nehodlá žalobcem tvrzený závazek splnit, a v tomto směru mohl také vyhodnotit, že s přihlédnutím k tehdy aktuálnímu postoji žalovaného, nemá k dispozici žádné podklady k prokázání své skutkové verze týkající se existence předmětného inominátního vztahu mezi účastníky. A tedy mohl a měl z toho vyvodit, že se za daného skutkového stavu může domáhat po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení, které spočívalo v uplatnění požadavku na vrácení částky [částka]. Dnem [datum] tak ve smyslu § 621 o. z. podle názoru soudu začala žalobci plynout tříletá subjektivní promlčecí lhůta, v jejímž běhu žalobce – dne [datum] – podal proti žalovanému žalobu, kterou se mj. domáhal i zaplacení (vrácení) částky [částka].

54. Jelikož žalobce v rámci podané žaloby vyzval (při žalobním požadavku in eventum) žalovaného k zaplacení (vrácení) částky [částka] dne [datum] (den, kdy žalovanému byla tato žaloba obsahující výzvu žalobce in eventum k vydání bezdůvodného obohacení žalobci, doručena), je třeba pro poměry této věci konstatovat, že právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení v tříleté lhůtě promlčeno nebylo, pročež žalovaným v tomto řízení uplatněná námitka promlčení není právně relevantní.

55. Z tohoto důvodu byla proto žalobci přisouzena částka [částka], respektive žalovanému byla tímto rozsudkem uložena povinnost tuto částku zaplatit žalobci.

56. Zbývá nyní posoudit, kdy se žalovaný ocitl v postavení dlužníka v prodlení, aby bylo možné rozhodnout o tom, zda žalobci náleží vůči žalovanému rovněž právo na zaplacení zákonného úroku ze shora dlužné částky.

57. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

58. Byl-li žalovaný žalobcem písemně vyzván k vydání (vrácení) bezdůvodného obohacení ve výši [částka] dne [datum] a žalovaný bez zbytečného odkladu tak neučinil, je třeba vyjít ze závěru, že žalovaný se dnem [datum] ocitl v postavení dlužníka v prodlení.

59. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

60. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

61. Jelikož k prvnímu dni prodlení žalovaného s úhradou předmětné částky činil zákonný úrok z prodlení výši 15 % p. a., soud výrokem I. rozhodl, že kromě zaplacení jistiny je žalovaný rovněž povinen žalobci uhradit zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % p. a. z částky [částka] od [datum] do zaplacení, to vše v pariční lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

62. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., který stanoví, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že v daném případě jsou splněny podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení žalobci v rozsahu jeho procesní úspěšnosti.

63. V judikatuře se přitom ustálil právní názor, že je-li předmětem řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů řízení zvážit míru úspěchu v celém sporu, tedy nejen ohledně pohledávky, ale též ohledně jejího příslušenství. Jsou-li úroky z prodlení požadovány od určitého data do zaplacení, vezme soud při absenci jiného výslovného pravidla v úvahu jejich výši ke dni vyhlášení svého rozhodnutí; srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2717/08, a na něj navazující judikaturu Nejvyššího soudu např. ve věcech sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] či sp. zn. [spisová značka]).

64. Pro zjištění míry úspěchu žalobce vůči žalovanému bylo proto zapotřebí kapitalizovat žalobcem požadované příslušenství a dále kapitalizovat příslušenství žalobci tímto rozsudkem přisouzené, a to ke dni vydání tohoto rozsudku.

65. Žalobce požadoval po žalovaném vedle jistiny zaplacení příslušenství – zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % p. a. z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Jelikož žaloba v části požadavku žalobce na přisouzení příslušenství – zákonného úroku z prodlení z cit. částky za období od [datum] do [datum] byla zamítnuta, a v tomto směru jde tak o procesní úspěch žalovaného, bylo třeba za vymezené období kapitalizovat příslušenství, které činí celkem částku [částka]. Z formálního hlediska by bylo nutné též zohlednit okolnost, že v průběhu dalšího prvoinstančního řízení vzal žalobce žalobu v části svého žalobního požadavku o vydání registračních značek a technického průkazu automobilu zpět, s čímž žalovaný v průběhu dalšího prvoinstančního vyslovil souhlas, leč jednalo se o důsledek procesní situace, kdy soud v prvně vydaném rozsudku tento žalobní požadavek (i s přihlédnutím k zařazení tohoto dílčího petitu do žaloby) prostě přehlédl, odvolací soud v této procesní situaci spis nevrátil soudu k dodatečnému rozhodnutí o zbytku tohoto předmětu řízení, to vše za stavu, kdy ani žádný z účastníků (jejich právních zástupkyň) nepostřehl, že prvně vydaným rozsudkem nebylo rozhodnuto zcela o předmětu řízení. Za této situace proto soud tuto část předmětu řízení, kdy v této části z důvodu zpětvzetí žaloby a s ohledem na vyslovený souhlas žalovaného bylo řízení usnesením soudu při jednání konaném před soudem dne [datum] částečně (v tomto rozsahu) zastaveno, nepromítl (z hlediska procesního zavinění žalobce) do rozhodnutí o (celkové) náhradě nákladů řízení, neboť jeho dosah ve vztahu k žalobnímu požadavku o peněžité plnění je v zásadě zcela zanedbatelný.

66. Naopak žalobci bylo tímto rozsudkem kromě jistiny přiznáno příslušenství – zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % p. a. z částky [částka], od [datum], přičemž kapitalizaci tohoto příslušenství je třeba rovněž stanovit ke dni vydání tohoto rozsudku, tj. ke dni [datum], což činí celkem částku [částka]. Úspěch žalobce tak činí [částka] (rozsudkem přiznaná jistina) + 212 017,56 (kapitalizované příslušenství – zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % p. a. z částky [částka] od [datum] do [datum]), což celkem činí [částka], je představováno mírou úspěchu v rozsahu 86,5 % oproti částečnému úspěchu žalovaného ve výši [částka] (15 % p. a. úrok z prodlení za období od [datum] do [datum]), což představuje míru úspěchu v rozsahu 13,5 %.

67. Z posledně vyloženého je tedy zřejmé, že žalobce byl v tomto sporu úspěšný v rozsahu (86,5 % - 13,5 %=) 73 %, v kterémžto rozsahu je mu třeba dle § 142 odst. 2 o. s. ř. přiznat náhradu nákladů řízení.

68. Náklady řízení žalobce se sestávající z následujících položek:

69. I. prvoinstanční řízení:

70. Odměna advokátky žalobce za 7 (hlavních) úkonů právní služby po (vycházeje z tarifní hodnoty ve výši [částka]) po [částka] dle § 6 odst. 1, § 7 bod č. [hodnota] vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále již „AT“), a to za 1. převzetí a přípravu dle § 11 odst. 1 písm. a) AT, 2. předžalobní výzva dle § 11 odst. 1 písm. d) AT, 3. sepis žaloby dle § 11 odst. 1 písm. d) AT, 4. sepis repliky k vyjádření žalovaného (č l. 40) dle § 11 odst. 1 písm. d) AT, 5. účast advokátky žalobce na jednání před soudem konaném dne [datum] dle § 11 odst. 1 písm. g) AT, 6. sepis vyjádření (č. l. 124-125) dle § 11 odst. 1 písm. d) AT, 7. účast na jednání před soudem konaným dne [datum], a dále za 1 úkon ve výši za účast advokátky žalobce při jednání před soudem konaným dne [datum], při kterém došlo pouze k vyhlášení tohoto rozsudku, tj. odměna ve výši ([částka] : 2 =) [částka], tj. celkem [částka].

71. Náhrada hotových výdajů - 8 režijních paušálů dle § 13 odst. 4 AT po [částka], tj. celkem [částka].

72. Náhrada za cestovné advokátky žalobce ke shora uvedenému soudnímu jednání, kdy základní náhrada dle § 157 odst. 4 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb. činí [částka] za 1 km, v tomto případě při vzdálenosti (ze sídla advokátky žalobce k soudu a zpět) 2 x 43 km x [částka]/km v celkové výši [částka], náhradu za spotřebované pohonné hmoty ve výši [částka] (při cestě osobním automobilem zn. BMV, RZ [SPZ], při prům. spotřebě NM 5,8 l/100 km a prům. ceně nafty za 1 l, která činí v r. 2023 dle vyhl. č. 467/2022 Sb. částku [částka]/1 l), tj. celkem [částka], tj. celkem za 3 cesty advokátky žalobce k soudu a zpět (do sídla její advokátní kanceláře v Brně), tj. 3 x [částka], celkem [částka].

73. Náhrada za promeškaný čas (ZČ) dle § 14 odst. 3 AT po [částka] za každou započatou půlhodinu, kdy ZČ činila za každou cestu k jednání 4 započaté půlhodiny, tj. celkem [hodnota] x [částka] = [částka].

74. DPH ve výši 21 % za ad 70 až 73, což činí [částka].

75. Žalobcem zaplacený soudní poplatek z podané žaloby ve výši [částka].

76. Při plném úspěchu žalobce by odměna jeho advokátky v prvním kole prvoinstančního řízení činila celkem [částka].

77. Odvolací řízení:

78. Odměna advokátky žalobce za 1 úkon právní služby – vyjádření k odvolání žalovaného (na č. l. 161) dle § 11 odst. 1 písm. d) AT ve výši [částka].

79. Náhrada hotových výdajů – 1 režijní paušál dle § 13 odst. 4 AT ve výši [částka].

80. DPH ve výši 21 % za ad 78 a 79 ve výši [částka].

81. Při plném úspěchu žalobce by odměna jeho advokátky v odvolacím řízení činila [částka].

82. II. prvoinstanční řízení:

83. Odměna advokátky žalobce za 3. úkony právní služby, tj. 1. (k výzvě soudu) doplnění tvrzení a důkazních návrhů v podání ze dne [datum] (na č. l. 175-176) dle § 11 odst. 1 písm. d) AT ve výši [částka], 2. účast advokátky žalobce při jednání před soudem konaném dne [datum] (v čase od 9:45 hod. do 11:40 hod.) dle § 11 odst. 1 písm. g) AT, tj. 2 x [částka], tj. [částka], a 3. účast advokátky žalobce při jednání před soudem konaném dne [datum], při kterém došlo pouze k vyhlášení rozsudku, tj. odměna v poloviční sazbě dle § 11 odst. 2 písm. f) AT ve výši [částka], tj. odměna advokáta žalobce v odvolacím řízení celkem ve výši [částka].

84. Náhrada hotových výdajů – 3 x režijní paušál dle § 13 odst. 4 AT ve výši [částka].

85. Náhrada za cestovné advokátky žalobce k dvěma soudním jednáním ad 82 za použití stejného OA shora a při celkovém počtu najetých kilometrů (2 x 43 km) 86 km činí celkem (vypočteno podle aplikace JustTarif) [částka].

86. Náhrada za promeškaný čas (ZČ) za ad 85 dle § 14 odst. 3 AT po [částka] za každou započatou půlhodinu, kdy ZČ činila za každou cestu k jednání 4 započaté půlhodiny, tj. celkem (2 x 4 půlhodiny) 8 x [částka] = [částka].

87. DPH ve výši 21 % za ad 83 až 86 činí (z částky [částka]) částku ve výši [částka].

88. Při plném úspěchu žalobce by odměna jeho advokátky v druhém kolem prvoinstančního řízení činila částku ve výši [částka].

89. Při plném úspěchu žalobce by odměna jeho advokátky za uvedená řízení činila celkem částku ve výši [částka].

90. Jelikož byl žalobce v tomto sporu vůči žalovanému úspěšný pouze částečně, konkrétně v rozsahu 73 %, pak je třeba konstatovat, že 73 % z částky [částka] (100 %) činí částku ve výši [částka], což je výše náhrady nákladů řízení, kterou je žalovaný povinen žalobci zaplatit ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to dle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právní zástupkyně (advokátky) žalobce.