6 C 123/2020-54

Rubrum

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Šparlinkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] pro vyklizení nemovitosti takto:

Výrok

I. Žaloba na stanovení povinnosti žalovanému vyklidit pozemek parc. [číslo] zapsaný v katastru nemovitostí na [list vlastnictví] pro k.ú. [obec] a předat jej do užívání žalobce, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 9 982,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

III. Žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Blansku náklady na znalečné ve výši 800 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Předmětem řízení je nárok žalobce na vyklizení pozemku. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu vlastnictví nemovité věci. Žalobce je vlastníkem nemovité věci – pozemku parc. [číslo] zapsaném na [list vlastnictví] v k.ú. [obec]. Žalovaný je vlastníkem nemovité věci – pozemku parc. [číslo] zapsaném na [list vlastnictví] v k.ú. [obec]. Pozemky žalobce a žalovaného mají společnou hranici. Mezi oběma pozemky je veden plot. Tento plot však neprochází společnou hranicí, ale podstatnou částí prochází pozemkem žalobce. Situace je doložena leteckým snímkem staženým z portálu Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního, ze kterého je zřejmá hranice pozemků a do kterého žalobce zakreslil stávající plot. Výše popsaná situace vznikla tak, že plot mezi oběma pozemky původně stal na jejich hranici, avšak před cca třiceti lety byl posunut dovnitř pozemku žalobce, aby tehdejší vlastník sousedního pozemku [parcelní číslo] do něj získal lepší přístup. Smyslem však nebylo měnit vlastnické poměry, pouze umožnit dočasné užívání části pozemku [parcelní číslo] vlastníkem pozemku p. [číslo] pro účely vstupu. V současné době má žalovaný přístup na svůj pozemek již vyřešen jinak a je tedy možné plot posunout zpátky na hranici obou pozemků. Žalobce vyzval žalovaného k tomu, aby plot posunul zpět a umožnil tak žalobci plné užívání jeho pozemku. Jako alternativu navrhl žalobce, že si žalovaný může nyní oplocenou část pozemku žalobce koupit a ponechat tak plot na současném místě. Ani na jednu z možností žalovaný nepřistoupil, plot nechce přemístit na hranici obou pozemků a část pozemku žalobce umístěném za plotem, nechce žalobci zpřístupnit a nadále jej bez jeho souhlasu užívá. Žalobce nechal z opatrnosti zpracovat protokol o vytyčení hranice pozemků, kterým byly hranice obou pozemků znovu přeměřeny, a bylo ověřeno, že nyní umístěný plot (v náčrtu z protokolu o vytyčení hranice pozemků označen přerušovanou čarou) skutečně prochází jinudy, než je společná hranice obou pozemků. Z tohoto protokolu také vyplývá, že žalovaný se měření hranic pozemků účastnil a k jeho průběhu neměl žádné výhrady. Žalobce je na základě shora popsaných okolností přesvědčen, že žalovaný bez právního důvodu užívá část jeho pozemku [parcelní číslo]. Žalovaný navíc odmítá tuto situaci řešit a v podstatě chce zachovat stávající stav. Žalobci tak nezbývá, než aby se domáhal ochrany svého vlastnického práva k pozemku parc. [číslo].

2. Žalovaný neuznal nárok uplatněný žalobou a navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že oba pozemky ([číslo] a [číslo]) byly původně součástí jediného pozemku par. [číslo] o výměře [výměra]. Na základě smlouvy ze dne [datum] tento pozemek do svého vlastnictví nabyli manželé [příjmení] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Dne [datum] uzavřeli manželé [příjmení] (jako prodávající) s manželi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (jako kupujícími) kupní smlouvu, na základě které prodali [anonymizováno] nově oddělený pozemek parc. [číslo] o výměře [výměra]. Nedílnou součástí kupní smlouvy byl Geometrický plán [číslo] zhotovený [jméno] [příjmení], na kterém je mj. uvedeno, že nové hranice byly v přírodě označeny“ PLOTEM, ŽEL. TR.“. Manželé [příjmení] pak nadále využívali menší pozemek parc. [číslo] současný plot, který žalobce v žalobě zmiňuje, je oním plotem, který je zmíněn v Geometrickém plánu a ze souvislostí logicky vyplývá, že plot byl umístěn v souladu s Geometrickým plánem a mezi manželi [příjmení] a novými vlastníky pozemku parc. [číslo] manželi [příjmení] nebylo žádných pochybností ani sporů o hranici mezi jejich pozemky. Manželé [příjmení] (jako dárci) pak dne [datum] uzavřeli s manželi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (jako obdarovanými) darovací smlouvu, na základě které se [příjmení] stali vlastníky pozemku parc. [číslo]. Na základě [anonymizováno] [název soudu] ze dne [datum], právní moc ke dni [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] (dědické řízení po zemřelém [jméno] [příjmení]), se vlastníkem pozemku parc. [číslo] stala dcera [příjmení] [jméno] [příjmení]. Manželé [příjmení] (jako prodávající) uzavřeli dne [datum] se žalovaným (jako kupujícím) Smlouvu o prodeji nemovitosti, s právními účinky vkladu ke dni [datum], na základě které se žalovaný stal vlastníkem pozemku parc. [číslo]. [jméno] [příjmení] (jako dárkyně) uzavřela dne [datum] se žalobcem (jako obdarovaným) darovací smlouvu, na základě které se žalobce stal vlastníkem pozemku parc. [číslo]. Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že původní pozemek parc. [číslo] byl rozdělen před více než 50 lety, a to tehdejšími vlastníky, kteří oddělenou část prodali právním předchůdcům žalobce – v té době již byl na hranici pozemků umístěn současný plot (viz poznámka v Geometrickém plánu). Za celou dobu užívání pozemků žádný z vlastníků pozemku parc. [číslo] (tj. [příjmení] a ani [jméno] [příjmení]) nikterak nezpochybňoval hranici pozemků tvořenou plotem a všichni tuto hranici respektovali. [příjmení] pozemků tak po více než 50 letech jejího respektování začal zpochybňovat žalobce, když si v roce 2019 objednal vytýčení hranice pozemků. Žalobce po vytýčení hranice kontaktoval žalovaného a požadoval řešení situace, žalovaný se snažil situaci vyřešit smírnou cestou a navrhoval žalobci finanční kompenzaci v řádech desítek tisíc Kč, žalobce však svoje nároky stále navyšoval. Situace se tak stala pro žalovaného neúnosnou a požádal svého advokáta o právní pomoc v této věci. Ve snaze o urovnání vzniklého sporu o historický průběh hranice mezi pozemky právní zástupce žalovaného kontaktoval mj. i výše zmíněnou [jméno] [příjmení] (která je dcerou původních vlastníků obou pozemků manželů [příjmení], a která od r. 1981 se svým manželem vlastnila pozemek parc. [číslo]), která potvrdila, že současný plot je jediným plotem, který kdy stál mezi pozemky parc. [číslo] že tento plot byl postaven už v době, kdy na konci šedesátých let došlo k rozdělení původního pozemku na dva současné pozemky. Žalovaný byl po celou dobu trvání svého vlastnictví (od [datum]) až do [datum] v dobré víře, že je oprávněným držitelem části pozemku, o kterém teď žalobce tvrdí, že je v jeho vlastnictví. [obec] pozemků byla v terénu vyznačena (dnes již starým) plotem, jehož umístění žádný z vlastníků pozemku parc. [číslo] nikdy nezpochybňoval, a který byl na hranici pozemků umístěn již původními vlastníky celého pozemku v době, kdy se původní vlastníci rozhodli celý pozemek rozdělit, jednu část prodat a jednu si ponechat. Žalovanému i jeho právním předchůdcům svědčila dobrá víra, že jsou oprávněnými držiteli„ sporné“ části pozemku, a protože tato oprávněná držba trvala minimálně od [datum] do [datum], došlo k vydržení„ sporné“ části pozemku nejen podle ustanovení § 1089 a násl. NOZ, ale jsou dokonce splněny i podmínky pro tvz. mimořádné vydržení podle ustanovení § 1095 NOZ, pokud by nebyl prokázán právní důvod držby. K otázce vydržení části sousedního pozemku odkazuji na četnou judikaturu Nejvyššího soudu ČR, např. judikáty 22 Cdo 4663/2010, 22 Cdo 2298/2018.

3. Po zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, má soud za prokázaný tento skutkový stav: Mezi účastníky bylo nesporným, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. [číslo] zapsaném v katastru nemovitostí na [list vlastnictví] pro [katastrální uzemí] o výměře [výměra], pozemku parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří o výměře 39 m2, jehož součástí je stavba č. e. [anonymizováno], rod. rekr. stojící na pozemku parc. [číslo] to na základě darovací smlouvy ze dne [datum], právní účinky vkladu práva ke dni [datum]. Žalovaný vlastníkem pozemku parc. [číslo] o výměře 1 414 m2 zapsaném o v katastru nemovitostí na [list vlastnictví] pro [katastrální uzemí] a to na základě kupní smlouvy ze dne [datum], právní účinky vkladu práva ke dni [datum]. Rovněž nesporným bylo, že oba tyto pozemky byly původně součástí jediného pozemku par. [číslo] o výměře [výměra], který na základě smlouvy ze dne [datum] do svého vlastnictví nabyli manželé [příjmení] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Jak vyplývá z notářského zápisu [spisová značka], NZ [číslo] ze dne [datum], jenž obsahuje kupní smlouvu, kterou uzavřeli manželé [příjmení] (jako prodávající) s manželi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (jako kupujícími), manželé [příjmení] prodali [anonymizováno] nově oddělený pozemek parc. [číslo] o výměře [výměra]. Nedílnou součástí kupní smlouvy byl Geometrický plán [číslo] zhotovený [jméno] [příjmení], na kterém je mj. uvedeno, že nové hranice pozemku byly v přírodě označeny“ plotem, žel. tr.“. Manželé [příjmení] (jako dárci) pak dne [datum] uzavřeli s manželi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (jako obdarovanými) darovací smlouvu, na základě které se [příjmení] stali vlastníky pozemku parc. [číslo]. Na základě Usnesení [název soudu] ze dne [datum], právní moc ke dni [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] (dědické řízení po zemřelém [jméno] [příjmení]), se vlastníkem pozemku parc. [číslo] stala dcera [příjmení] [jméno] [příjmení]. Manželé [příjmení] (jako prodávající) uzavřeli dne [datum] se žalovaným (jako kupujícím) Smlouvu o prodeji nemovitosti, s právními účinky vkladu ke dni [datum], na základě které se žalovaný stal vlastníkem pozemku parc. [číslo]. [jméno] [příjmení] (jako dárkyně) uzavřela dne [datum] se žalobcem (jako obdarovaným) darovací smlouvu, na základě které se žalobce stal vlastníkem pozemku parc. [číslo]. Žalobce nechal dne [datum] soudním znalcem [příjmení] [jméno] [příjmení] vyhotovit protokol o vytyčení hranice pozemků, vytyčení bylo provedeno na podkladě katastrální mapy a geometrického plánu [číslo] z roku 1968. Tímto protokolem byla vytyčena v roce 2019 skutečná hranice mezi pozemky parc. [číslo] žádné připomínky k tomuto protokolu nebyly vlastníky vzneseny. Znalec [příjmení] [příjmení] ve své výpovědi podrobně popsal, na základě jakých podkladů provedl vytyčení pozemku. Dále uvedl, že pokud jde koncový bod posuzované hranice pozemku na západní straně, tak jeho správnost s ohledem na stav v roce 1968 lze posuzovat jen omezeně, protože dosavadní hranice v geom. plánu v roce 1968 není znatelná. U koncového bodu posuzované hranice na západní straně je v úplné shodě digitální katastrální mapa, geometrický plán z roku 1968 a poloha skutečného oplocení pozemku parc. [číslo]. U koncového bodu posuzované hranice na východní straně je rozpor rovného celého metru mezi vzdáleností měřenou v geometrickém plánu z roku 1968 od začátku měřičské přímky po kámen [číslo] vzdáleností evidovanou jak v katastru nemovitostí, tak změřenou v roce 2019. V roce 2019 nebylo možno změřit přímo bod na začátku měřičské přímky, ale jen roh oplocení, který je v geometrickém plánu z roku 1968 označen mírou 0,92 m. Z výsledků původního mapování katastrálním území Olomučany a měření v roce 2019 lze s vysokou pravděpodobností doložit, že jde pouze o chybné přečtení přímo měřené míry na pásmu, kdy místo 64,60 bylo zapsáno 65,60. Vzdálenost mezi rohem oplocení pozemku parc. [číslo] na jihovýchodním rohu a kamenem [číslo] je podle výpočtů z kat. nemovitostí dlouhá 63,70 m a podle měření v roce 2019 je dlouhá 63,84 m, což znamená, že rozdíl je menší než mezní odchylka stanovená katastrální vyhláškou. Uvedený metrový rozpor se tedy s největší pravděpodobností netýká určení polohy posuzované hranice, což podporuje také zákres v grafické katastrální mapě, který v roce 1968 podle zažitých zvyklostí vyhotovil sám autor zaměření [jméno] [příjmení] a podporuje ho také výpočet polohy hranice katastrálním úřadem při tvorbě digitální katastrální mapy. Podle toho, co je zapsáno v geometrickém plánu z roku 1968 byla hranice mezi pozemky vyznačena železnými trubkami, což usuzuje z mapových značek, které jsou smluvené, není příliš pravděpodobné, že už v roce 1968 zde existoval plot, který by tvořil hranici mezi pozemky [číslo] a [číslo], protože by nebyl důvod zatloukat železné trubky a zeměměřič by pouze uvedl, že je tam plot, neměl by potřebu dávat tam ty smluvené znaky, neodpovídalo by to zažitým zvyklostem. Znalec dále doplnil, že odchylka vytyčeného bodu [číslo] od skutečného rozhraní plotu činí 1,94 m.

4. Žalovaný nevyklidil pozemek žalobce parc. [číslo] ani na základě předžalobní upomínky ze dne [datum], která mu byla zaslána doporučeně, jak vyplývá z podací stvrzenky ze dne [datum].

5. K věci byla vyslechnuta svědkyně [jméno] [příjmení], která byla manželkou [jméno] [příjmení], který již zemřel a byl synem původního majitele zahrady [jméno] [příjmení]. Svědkyně vypověděla, že na tuto zahradu jezdila od té doby, co se poznala s manželem, vzali se v roce 1970, takže od té doby na tuto zahradu jezdili. Chodívala tam pravidelně, zejména na podzim při sklizni ovoce. Uvedla, že to tam vypadá pořád stejně, byly tam staré stromy, stará výsadba, plot je tam tak, jak byl za života jejího tchána. Nikdy se tam nic, ani za doby vlastnictví pozemku manželi [příjmení], neměnilo. [příjmení] znala, [jméno] [příjmení] je její švagrová, sestra jejího manžela. Plot zůstával na té hranici, tak jak ji znala v roce 1970, nikam se neposouval. Je tam více jak 50 roků na stejné hranici. Dodala, že žije v této vesnici, takže všechno mohla pozorovat, plot je starý, i ten věk je na plotu znát. V poslední době se tam byla podívat, aby se upamatovala, zahrada vypadá pořád stejně, plot také vypadá stejně, je na něm poznat, že je starý. Plot je tam pořád stejný na té hranici, tak jak ho zbudoval její tchán.

6. Svědek [jméno] [příjmení] vypověděl, že hranice mezi těmito pozemky je již 45 let stejná, jezdíval na zahradu již jako dítě s dědečkem, plot je pořád ve stejné hranici, k žádnému posunutí ani nikdy dojít nemohlo. Pouze se rozšiřovala branka nahoře, aby tam mohl projet vozík od auta, při tomto rozšiřování branky sám osobně pomáhal. K žádnému posunutí plotu nedošlo, věděl by o tom, protože se účastnil a vypomáhal, kdykoliv bylo na zahradě potřeba něco udělat.

7. Z listiny ze dne [datum] podepsané [jméno] [příjmení], bytem [adresa], že zahradu koupili její rodiče v roce 1963, v té době nebyl pozemek rozdělen plotem. Pamatovala si, že asi v letech 1965 až 1967 její manžel s bratrem a tatínkem o dovolené plot stavěli, potom tam jezdívali na víkendy a rodičům pomáhali, kteří jim v roce 1982 předali zahradu k užívání. V té době byla již ze strany sousedů postavena těsně za plotem kůlna na dřevo a velký seník a v úrovni studny byly zasázeny okrasné opadané keře. Ze strany [anonymizováno] tam stály vzrostlé stromy švestek a velký keř šeříku, postavili tam také kůlnu a dřevěnou chatku. Po celou dobu zůstal plot v původní poloze, od roku 1982 do roku 2010 došlo pouze ke zvětšení vstupních vrátek z důvodu lepšího přístupu do zahrady. Když prodali zahradu žalovanému, nikdo s plotem nic nedělal, jelikož byl plot z obou stran obestavěn. Z prohlášení [jméno] [příjmení], bytem [adresa], který je synem původních vlastníků pozemku [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], ze dne [datum] vyplývá, že zahradu navštěvoval velmi často od dětství s rodiči a hlavně s prarodiči, kdy pomáhal s provozem zahrady. Uvedl, že pokud pamatuje, plot vymezující pozemek byl vždy na stejném místě a nebyl nikdy posunován.

8. Po takto provedeném dokazování navrhl žalovaný doplnit dokazování výslechem svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a šetřením na místě samém. Tyto důkazní návrhy soud jako nadbytečné zamítl v souladu s ust. § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů (občanský soudní řád – dále jen„ o.s.ř.“), neboť uvedení svědci předložili soudu čestné prohlášení a již provedené důkazy byly dostatečným podkladem pro zjištění skutkového stavu v takovém rozsahu, aby z nich bylo možno vyvodit též právní závěry a provádění dalších důkazů by tak bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.

9. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další relevantní skutečnosti důležité pro právní posouzení věci.

10. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto:

11. Dne 1. 1. 2014 nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.). Podle jeho ust. § 3028 odst. 1, 3 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se řídí dosavadními právními předpisy. Proto soud věc posoudil podle dřívějších právních předpisů, jak je podrobněji rozebráno níže.

12. Podle § 133 odst. 2 obč. zák. účinného do 31. 12. 1992 převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví účinností smlouvy; k její účinnosti je třeba registrace státním notářstvím.

13. Podle § 34 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 je právní úkon projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Podle § 35 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 může být projev vůle učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit; projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům socialistického soužití. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

14. Vydržení ve smyslu ust. § 134 obč. zák. je jedním ze způsobů původního (originárního) nabývání vlastnického práva, a to na základě držby po stanovenou dobu, v případě nemovitostí činí tato doba 10 let.

15. Nejvyšší soud v rozsudku z dne 17. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz konstatoval, že„ pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí (corpus possesionis - prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Proto je držitelem pozemku i ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo jiný, a také ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora)“.

16. Podstata oprávněné držby směřující k vydržení je v tom, že držitel vykonává po stanovenou dobu obsah určitého práva v přesvědčení, že je subjektem tohoto práva. K tomu, aby jeho držba byla oprávněná, nestačí pouhé subjektivní přesvědčení, že mu právo patří - ze slov zákona ("...se zřetelem ke všem okolnostem...") vyplývá, že omyl držitele, ze kterého jeho přesvědčení o existenci drženého práva vychází, musí být omluvitelný. Omyl je omluvitelný, jestliže držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Držené právo tedy nemusí existovat, je ale nutné, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o jeho existenci, tedy právě o existenci toho práva, které má být vydrženo. To odpovídá i smyslu vydržení, kterým je i zhojení vad nabývacího titulu po uplynutí určité doby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn.: 22 Cdo 1417/2001).

17. Oprávněná držba nemovitosti tedy vychází z omluvitelného omylu ohledně existence (nebo platnosti) právní skutečnosti (titulu), který má za následek vznik vlastnického práva, případně jeho přechod nebo převod na držitele. Dobrá víra držitele se přitom musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu ("titulu"), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997, s. 587). Takový titul nemusí být platný, dokonce nemusí ani existovat (tzv. domnělý neboli putativní titul), držitel však musí být v dobré víře, že konkrétní titul existuje. Oprávněný držitel je tedy v omluvitelném omylu, že nastaly právní skutečnosti, mající za následek vznik práva, případně že nenastaly skutečnosti tomuto vzniku bránící. Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo náleží.

18. Oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv se zřetelem ke všem okolnostem, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněný pod č. C 1481 v Souboru)).

19. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena také v tom, že lze vydržet vlastnické právo k části sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt. Rozhodnými pro posouzení dobré víry držitele jsou v tomto případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku, kdy je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli při posouzení dobré víry hraje zejména otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016 (dostupný na www.nsoud.cz)), otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 101), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 3, str. 97), nebo nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4365/12, bod 37 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)), existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr výměry skutečně nabytého pozemku k části pozemku drženého (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015 (dostupný na www.nsoud.cz)), jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě části jeho pozemku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009 (uveřejněný pod č. C 9 678 v Souboru)).

20. K běhu vydržecí doby se vyjádřil nález Ústavního soudu ze dne 5.4.2016, sp. zn. III. ÚS 875/14: Ústavněprávně konformní interpretací zákonných podmínek vydržení je nutno dospět k závěru, že vydržecí doba začíná běžet až okamžikem, kdy se vydržitel ujme oprávněné držby, tj. začne v dobré víře s věcí nakládat jako s vlastní. Jestliže v posuzovaném případě obecné soudy vadně určily počátek běhu vydržecí doby a nerespektovaly pravidlo, že počátek běhu vydržecí doby začíná až okamžikem, kdy se vydržitel ujme oprávněné držby, tj. začne v dobré víře s věcí nakládat jako s vlastní, a jestliže navíc nepřihlédly k faktu, že ztrátou dobré víry dojde k zániku oprávněné držby, porušily zákaz svévole v rozhodování a stěžovatelovo právo na soudní ochranu, zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny. Zároveň tím obecné soudy porušily stěžovatelovo právo vlastnit majetek, zaručené článkem 11 odst. 1 Listiny.

21. Z konstantní judikatury k nabytí vlastnického práva právním předchůdcem, podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2012, sp. zn. 22 Cdo 1484/2011 vyplývá, že nabyl-li někdo na základě převodní smlouvy vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedního započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek vydržel. Samotné nabytí vlastnického práva vydržením u právního předchůdce účastníka, který se v soudním řízení domáhá určení svého vlastnického práva, nezakládá bez dalšího závěr o vlastnickém právu takového účastníka (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 10 333). Jestliže soudy učiní závěr, že vlastnické právo nabyl vydržením právní předchůdce účastníka, který se určení svého vlastnického práva domáhá, je závěr o vlastnickém právu takového účastníka podmíněn uvedením právní skutečnosti (smlouva, vydržení, nabytí v rámci dědického řízení apod.), na základě které vlastnické právo následně od svých právních předchůdců, kteří ho vydrželi, nabyl (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 10 333).

22. Na základě shora uvedeného skutkového stavu s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že žaloba není důvodná. V posuzované věci se soud zabýval otázkou, zda žalovaný či jeho právní předchůdci vydrželi vlastnické právo k části pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec]. V řízení bylo prokázáno, že k rozdělení původně jediného pozemku parc. [číslo] došlo ke dni [datum] a to na pozemky parc. [číslo]. Pozemek parc. [číslo] byl odprodán manželům [příjmení] a pozemek parc. [číslo] byl nadále užíván manžely [příjmení]. Dnem [datum] počala běžet vydržecí doba, neboť manželé [příjmení] jako vlastníci pozemku byli v dobré víře o průběhu hranic pozemku, neboť podkladem pro rozdělení původně jediného pozemku parc. [číslo] byl zpracovaný geometrický plán [číslo] – [anonymizována tři slova], ze kterého vyplývá, že nové hranice byly v přírodě označeny„ plotem, žel. tr.“, který manželé [příjmení] vybudovali. Manželé [příjmení] jako vlastníci pozemku parc. [číslo] pozemek užívali v rozsahu, tak jak byl vytyčen tímto geometrickým plánem z roku 1968 a v tomto rozsahu do darovali v roce 1981 manželům [příjmení]. Manželé [příjmení] i jejich právní nástupci manželé [příjmení] byli v dobré víře, že hranice pozemku je určena rozhradou v terénu (plotem), nerušeně pozemek v tomto rozsahu užívali, došlo tak k vydržení vlastnického práva k pozemku podle pravidel pro vydržení vlastnického práva obsažených v občanském zákoníku z roku 1964. V tomto směru je přitom ještě nezbytné posoudit temporální aspekty právní úpravy vydržení podle obč. zák. z roku 1964, který ve znění do [datum] vůbec neobsahoval právní úpravu vydržení. Právní úprava vydržení vlastnického práva byla zavedena až tzv. demokratizační novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. V návaznosti na tyto skutečnosti však novela neupravovala přechodná ustanovení, pokud jde o nějakou„ ochrannou dobu“, po kterou se prodlužuje doba potřebná k vydržení vlastnického práva, a proto se do vydržecí doby započítávala rovněž doba, po kterou byl držitel (právní předchůdce) v dobré víře za účinnosti dřívější právní úpravy, i když vydržení vlastnického práva neupravovala. V řízení byly prokázány všechny předpoklady pro vydržení již právními předchůdci žalovaného manžely [příjmení] a manžely [příjmení], jejich dobrá víra nebyla ničím narušena, nebyly dány žádné pochybnosti, že hranice mezi pozemky parc. [číslo] je tvořena plotem, který se nijak v průběhu těchto let neposouval a vycházel z geometrického zaměření z roku 1968. Právní předchůdci žalovaného byli oprávněnými držiteli, neboť drželi pozemek v omylu, že jim pozemek v tomto rozsahu patří, šlo přitom o omyl omluvitelný, neboť postupovali s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Manželé [příjmení] byli dcera a zeť původních majitelů manželů [příjmení], pozemek parc. [číslo] získali na základě darovací smlouvy v roce 1981, paní [jméno] [příjmení] v čestném prohlášení uvedla, že si pamatovala, jak její manžel, tatínek a bratr stavěli plot, který pozemky rozděloval, což bylo někdy v letech 1965 – 1967, od té doby nebyl plot posunován a v tomto rozsahu pozemek užívali. Manželé [příjmení] i následní nabyvatelé pozemku manželé [příjmení] věděli podle vyznačených hraničních bodů dle geometrického plánu, kudy vede vlastnická hranice v terénu mezi těmito pozemky, což vyplývá i ze skutečnosti, že bezprostřední okolí hranice mezi pozemky, tvořené plotem, osázeli stromy, tújemi a v dobré víře se tak chopili držby i části sousedního pozemku parc. [číslo]. Žalobce v řízení neprokázal svá tvrzení o tom, že právními předchůdci žalovaného došlo k posunutí plotu za účelem snadnějšího přístupu k pozemku parc. [číslo] ani to, že plot měl být původně umístěn v jiné části pozemku, čímž měla být narušena dobrá víra právních předchůdců žalovaného. Vzhledem ke všem výše uvedeným okolnostem byly naopak prokázány všechny předpoklady pro vydržení vlastnického práva k „ připlocené části“ pozemku parc. [číslo] již právními předchůdci žalovaného, k vydržení došlo již k datu [datum]. Žalobce není vlastníkem části pozemku parc. [číslo] v části, která byla vyznačena protokolem o vytyčení hranice pozemku ze dne [datum], žalovaný nijak neomezuje vlastnické právo žalobce, žaloba na vyklizení pozemku parc. [číslo] žalovaným nebyla podána důvodně a soudem byla tedy v celém rozsahu zamítnuta.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 9 982,50 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 1, § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč sestávající z částky 1 500 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 1 500 Kč za sepsání vyjádření k žalobě dle § 11 odst. 1 písm. h) a. t., z částky 1 500 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne [datum], z částky 1 500 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne [datum] a z částky 750 Kč za účast při jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí dle § 11 odst. 2 písm. f) a. t. ze dne [datum] včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 8 250 Kč ve výši 1 732,50 Kč.

24. Výrok o náhradě nákladů státu se opírá o ust. § 148 odst.1 o.s.ř., kdy státu vznikly náklady spočívající v nákladech na znalečné za účast znalce ing. [jméno] [příjmení] u jednání soudu dne [datum] ve výši 800 Kč. Vzhledem k neúspěchu žalobce ve věci, je žalobce povinen tyto náklady České republice uhradit.

Poučení