6 C 14/2020-189

Rubrum

Okresní soud v Berouně, sídlem [adresa], Česká republika, rozhodl samosoudkyní Mgr. Markétou Lanzovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa žalobkyně] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa žalované] zastoupená advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. sídlem [adresa] o určení vlastnictví k věci nemovité takto:

Výrok

I. Určuje se, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku parc. [číslo] – ostatní plocha, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm Beroun, na listu vlastnictví [číslo] pro katastrální území a [územní celek].

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 42.265,16 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 4. 2. 2020 se žalobkyně domáhala proti žalované určení, že je ode dne 1. 1. 1992 nepřetržitě výlučným vlastníkem pozemku parc. [číslo] zapsaného na listu vlastnictví [číslo] pro katastrální území a [územní celek] u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Beroun. Tvrdila, že na základě tzv. postupní smlouvy, sepsané Státním notářstvím v [obec] dne 23. 8. 1988 pod sp. zn. NZ [číslo], N [číslo], jež nabyla účinnosti dne 7. 3. 1990, výlučným vlastníkem pozemku parc. [číslo] o výměře [výměra] – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa], zapsaného na listu vlastnictví [číslo] pro katastrální území [obec], s tím, že uvedené věci nemovité nabyla od svého děda [jméno] [příjmení], narozeného [datum]. Současně s takto nabytými věcmi nemovitými se pak žalobkyně chopila též držby sporem dotčeného pozemku parc. [číslo] o výměře 149 m2 – ostatní plocha, jak je specifikován shora ve výroku I. tohoto rozsudku, přičemž jako jeho vlastník je v katastru nemovitostí na listu vlastnictví [číslo] pro totéž katastrální území zapsána žalovaná. Právní předchůdce žalobkyně [jméno] [příjmení] se stal vlastníkem věcí nemovitých, jež posléze převedl na žalobkyni, na základě kupní smlouvy registrované Státním notářstvím v [obec] dne [datum] s tím, že i on se zároveň s tímto svým majetkem chopil též držby sporného pozemku v přesvědčení, že tento přináleží k převáděným věcem nemovitým, a to vzhledem k jednání předchozího vlastníka [jméno] [příjmení], narozeného [datum], který věci nemovité nyní ve vlastnictví žalobkyně užíval na základě rozhodnutí o dědictví z let 1967 a 1973 společně se sporným pozemkem. Ten byl po léta užíván jako integrální součást pozemků nyní ve vlastnictví žalobkyně, o čemž svědčí i skutečnost, že schodiště k budově [adresa], užívané již od roku 1870, vedou na sporný pozemek a že oplocení nemovitostí, oddělující pozemky včetně sporného od veřejné komunikace, na místě přetrvává nejméně od roku 1949 v nezměněném rozsahu. Tedy i původní vlastník [příjmení] [příjmení] se musel chopit držby sporem dotčeného pozemku v dobré víře, že se jedná o součást jeho majetku. Žalobkyně dále poukázala na výsledek řízení vedeného u Okresního soudu v Berouně, a posléze – v odvolací fázi – i u Krajského soudu v Praze, v němž se žalovaná jako tehdejší žalobkyně domáhala žalobou podanou dne 30. 8. 2002 proti žalobkyni, [jméno] [celé jméno žalobkyně] a [jméno] [příjmení] vyklizení sporného pozemku a odstranění oplocení z důvodu jejího užívání bez právního důvodu. Okresní soud v Berouně nejprve svým rozsudkem ze dne 17. 5. 2006 pod č.j. 4 C 289/2002-130 žalobě vyhověl s odůvodněním, že vlastníci přilehlých nemovitostí (tedy i tehdejší žalovaní) měli povědomí o cestě patřící obci a že nepoměr výměr mezi nabývanými a skutečně užívanými parcelami je měl vést k náležité opatrnosti. Krajský soud v Praze však následně toto rozhodnutí svým rozsudkem ze dne 9. 11. 2006 č.j. 24 Co 444/2006-157 změnil tak, že žalobu o vyklizení zamítl, neboť v rámci posouzení předběžné otázky dospěl k závěru, že u nynější žalobkyně byly splněny podmínky oprávněné držby, jež k 1. 1. 1992 trvala více než 10 let, pročež se žalobkyně stala vlastnicí sporného pozemku na základě vydržení. S ohledem na výsledek uvedeného řízení a na stále aplikovatelnou judikaturu týkající se oprávněné držby pozemku či jeho části, jakož i vzhledem k tomu, že výměra sporného pozemku představuje jen o něco mále více než jednu třetinu plochy pozemků náležejících žalobkyni, tvořící přirozený spojovací prostor mezi pozemky tvořícími přilehlé nemovitosti, má žalobkyně za to, že byly splněny podmínky pro vydržení vlastnického práva s tím, že vydržecí doba započala běžet nejpozději v roce 1973, kdy její právní předchůdce [příjmení] [příjmení] nabyl vlastnictví všech věcí nemovitých (nyní ve vlastnictví žalobkyně).

2. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila. Namítala, že právní předchůdci žalované (pozn. – zjevně míněno žalobkyně) přehradili nepoužívanou obecní cestu, která měla být v případě potřeby opět zpřístupněna a o jejíž existenci bylo v obci obecné povědomí. Vzhledem k tehdy panujícímu společenskému zřízení a koncepci socialistického vlastnictví však bylo užívání této nepotřebné cesty spolu se sousedním pozemkem tolerováno, pokud jí nebude potřeba k obslužnosti sousedního pozemku. Žalobkyně i její rodiče si tedy existence cesty byli vědomi, co dokládá jejich dopis s nabídkou odkupu pozemku ze dne 13. 3. 1995, adresovaný žalované, která tuto nabídku neschválila. Další jednání o změně polohy cesty, jejíž existenci žalovaná jako silniční úřad opakovaně konstatovala, pak rovněž nevedla k dohodě. Dále žalovaná namítala, že jí v tomto řízení nelze přičítat k tíži neunesení důkazního břemene z řízení o vyklizení s tím, že názory soudů nejsou pro současný spor směrodatné. Krajský soud v Praze vycházel z vlastní interpretace svědeckých výpovědí oproti soudu prvoinstančnímu, a v uvedeném řízení nebyla postavena najisto existence dobré víry právních předchůdců žalobkyně ohledně vlastnictví sporného pozemku za situace, kdy si spornou cestu, o níž měli povědomí, oplotili. [jméno] manželé [příjmení] pak v roce 1995 písemně potvrdili, že o vlastnickém právu žalované k předmětné cestě věděli. Ani nyní pak žalobkyně nepředkládá žádný relevantní důkaz. Žalovaná proto navrhovala žalobu zamítnout. Ve svém závěrečném návrhu posléze poukázala na to, že by předmětný pozemek byl veden jako komunikace, a byl tedy nezpůsobilý k tomu, aby k němu bylo bez dalšího zřízeno právo osobního užívání ve smyslu ustanovení § 199 a 872 odst. 6 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (účinného do 31. 12. 2013).

3. V reakci na vyjádření žalované pak žalobkyně ve své replice namítala, že ani žalovaná ničím neprokazuje všeobecnou znalost existence obecní cesty a tolerování jejího užívání a že dopisem z roku 1995 je prokazována pouze vědomost rodičů žalobkyně o existenci cesty jako takové, nikoliv o tom, že se jedná o vlastnictví žalované (žalobkyni samotné přitom v té době bylo pouze devět let), a mimo to [jméno] a [jméno] [příjmení] nikdy nebyli ve vztahu k oprávněné držbě sporného pozemku právními předchůdci žalobkyně (stejně tak není správné tvrzení žalované o tom, že by si rodina žalobkyně sporný pozemek oplotila). Ani rozhodnutí odvolacího soudu ve sporu o vyklizení se neopíralo o neunesení důkazního břemene na straně žalované, ale o přímé skutkové zjištění o vydržení vlastnického práva, byť ve formě předběžné otázky, o níž nebylo rozhodováno ve výroku rozhodnutí. Odkázala pak na příslušnou judikaturu vztahující se k požadavku na celkový soulad soudních rozhodnutí ve vztahu k případnému odlišnému posouzení téže otázky jako předběžné v různých řízeních, aniž by zde pro takový postup byly přesvědčivé důvody zejm. v podobě jiných skutkových zjištění o právně významných skutečnostech. Žalobkyně i její právní předchůdci tak byli objektivně přesvědčeni o svém vlastnictví sporného pozemku, jenž leží mezi pozemky st. parc. [číslo] ve vlastnictví žalobkyně a jejích právních předchůdců. Všechny tyto pozemky včetně sporem dotčeného tak společně tvořily přirozený funkční celek a takto byly i historicky oploceny a žalobkyní a jejími právními předchůdci dlouhodobě nerušeně užívány. Teprve až v roce 1993 nabyl [jméno] [příjmení] ze sdělení [jméno] [příjmení] vědomost o tom, že sporný pozemek náleží žalované. Pokud se jedná o pozemek parc. [číslo] tento nebyl původně zahrazen, oplocení zhotovovali před čtyřmi lety rodiče žalobkyně a jeho současné oplocení bylo zhotoveno až v květnu 2021. Tento pozemek nebyl osázen porosty, ani nebyl zastavěn. Rodina žalobkyně pak svá vozidla parkuje na svahu hned za vjezdovými vraty, tedy na sporném pozemku, který výlučně užívá. Přilehlý pozemek st. parc. [číslo] pak žalobkyně prodala v roce 2012 sousedům [příjmení] a [příjmení]; nadále tedy není jeho vlastníkem. Závěrem uvedené námitce žalované o nemožnosti vydržení obecního pozemku coby majetku v socialistickém vlastnictví pak žalobkyně oponovala rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 2273/98, dle něhož mj. neobstojí názor, že by před datem 1. 1. 1992 nebyl pozemek ve státním vlastnictví způsobilým předmětem držby, ta však nemohla vyústit v nabytí vlastnického práva vydržením v důsledku omezení stanoveného v § 135a odst. 3 tehdy účinného občanského zákoníku; jakmile však uvedené omezení odpadlo, uplatnily se právní důsledky oprávněné držby.

4. V průběhu řízení se pak žalobkyně domáhala nařízení předběžného opatření, jímž by byla žalované uložena povinnost zdržet se jakéhokoliv nakládání se sporným pozemkem tam příkladmo uvedenými způsoby. Soud návrhu vyhověl svým pravomocným usnesením ze dne 23. 4. 2020 č.j. 6 C 14/2020-74 s tím, že trvání účinků nařízeného předběžného opatření časově omezil do doby pravomocného skončení řízení v této věci.

5. Soud ve věci provedl dokazování, přičemž zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti: Z informací z nahlížení do katastru nemovitostí ze dne 9. 12. 2019 a 23. 4. 2020 ve spojení s informací o parcelách z téhož dne a částečným výpisem z katastru nemovitostí prokazujícím stav evidovaný k datu 23. 4. 2020 soud zjistil, že jako vlastník pozemku parc. [číslo] o výměře [výměra] – ostatní plocha, ostatní komunikace, v katastrálním území [obec], zapsaného na listu vlastnictví [číslo] je v katastru nemovitostí zapsána žalovaná, jejíž existence je dokládána výpisem z registru ekonomických subjektů.

6. Nabývacím titulem ve prospěch žalované mj. k předmětnému pozemku je prohlášení o přechodu vlastnického práva k nemovitostem na obec na základě § 1 zákona ČNR č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ze dne 12. 5. 1999 ve spojení se žádostí žalované z téhož dne o zápis jejího vlastnického práva k takto nabytým pozemkům na nový list vlastnictví [číslo].

7. Ze seznamu pozemkové knihy pro katastrální [územní celek] číslo seznamu 40 dále soud zjistil, že v této evidenci jsou vedeny věci nemovité jakožto veřejný statek, pod položkou [číslo] je pak uveden pozemek číslo katastrální [číslo] – náves.

8. Z částečných výpisů z katastru nemovitostí na listu vlastnictví [číslo] pro katastrální území [obec] ze dne 13. 5. 1999 (pod pořadovými čísly 538 a 540) bylo zjištěno, že vlastníkem zde uvedených pozemků s právem hospodaření k nim se vážícím byl stát, tedy ČR – [ulice] národní výbor [obec]. [příjmení] pozemek o výměře [výměra] – ostatní plocha je uveden na výpisu pod pořadovým [číslo] jako nabývací titul je u něj uveden právě seznam pozemkové knihy.

9. Ze srovnávacího sestavení parcel ze dne 23. 3. 2020 č. PÚ [číslo], vyhotoveného Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm Beroun, pak bylo zjištěno, že pozemek vedený dle dřívější pozemkové evidence pro katastrální území [obec] pod č. kat. [číslo] odpovídá podle údajů katastru nemovitostí pro totéž katastrální území pozemku parc. [číslo] – ostatní plocha o výměře [výměra], zapsanému na listu vlastnictví [číslo].

10. Žalobkyně je pak nyní vedena jako výlučný vlastník již jen pozemku st. parc. [číslo] o výměře [výměra] – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa] ([část obce]) – rodinný dům; nabývacím titulem pro žalobkyni je smlouva o převodu nemovitosti RI [číslo] (zjištěno z výpisu z katastru nemovitostí na listu vlastnictví [číslo] pro katastrální území [obec], prokazujícího stav evidovaný k datu 23. 4. 2020).

11. Situaci na místě samém a současný stav hranic pozemků pak zachycují snímky katastrální mapy a ortofotografie dané lokality (i s vyznačením katastrálních hranic v terénu), dle nichž sporný pozemek bezprostředně sousedí s pozemkem žalobkyně st. parc. [číslo] s pozemky parc. [číslo] st. [anonymizováno] a st. [anonymizováno] nyní ve vlastnictví třetích osob. Jeho tvar a orientace v terénu pak nasvědčují tomu, že v minulosti se skutečně mohlo jednat o cestu, která dále pokračovala přes nynější pozemek st. parc. [číslo] jako pozemek parc. [číslo] ve vlastnictví žalované vedla až k místní komunikaci parc. [číslo]. Podle informace z nahlížení do katastru nemovitostí o pozemku parc. [číslo] je současným vlastníkem tohoto pozemku [jméno] [příjmení]. Téže osobě pak náleží též vlastnické právo k pozemku st. parc. [číslo] s rodinným domem [adresa] v části [územní celek] (zjištěno z výpisu z katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. [rok] pro katastrální území [obec]).

12. Z rozhodnutí žalované jako silničního správního úřadu ze dne 5. 10. 2011 č.j. 440/2011 soud (ve spojení s příkazem Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 15. 7. 2013 č.j. [číslo] DOP/HOL a jeho opatřením proti nečinnosti ze dne 12. 9. 2014 č.j. [číslo] DOP/HOL) zjistil, že ve věci správního řízení o určení právního vztahu k pozemní komunikaci, zahájeného k návrhu [jméno] a [jméno] [příjmení], oba bytem [adresa], žalovaná jako uvedený úřad rozhodla tak, že na předmětném pozemku parc. [číslo] se nachází účelová pozemní komunikace s veřejným přístupem podle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Vycházel z tvrzení navrhovatelů jako tehdejších vlastníků pozemku st. parc. [číslo] se stavbou na něm stojící a pozemku parc. [číslo] v katastrálním území [obec], dle něhož byl k uvedeným pozemkům historický přístup pouze přes sousední pozemek parc. [číslo] nyní výhradně užívaný žalobkyní, která má tento pozemek pod uzavřením a brání navrhovatelům v přístupu přes něj k jejich pozemkům. Správní orgán provedl šetření na místě samém, přičemž zjistil, že přístupu na sporný pozemek brání vrata, přičemž nebylo prokázáno, že by v minulosti bylo vydáno rozhodnutí omezující veřejné užívání tohoto pozemku či měnilo jeho charakter. Hrozícímu zániku komunikace se přitom navrhovatelé aktivně brání. Předmětný pozemek není zařazen do kategorie místní komunikace, ani není veden v pasportu komunikací obce Chyňava, jeho zařazení mezi účelové komunikace však odpovídá jeho účelové určení – spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby jejich vlastníků. Nadřízený správní orgán pak silničnímu správnímu úřadu následně opakovaně přikázal učinit potřebná opatření ke zjednání nápravy ve věci neoprávněného uzavření komunikace na předmětném pozemku.

13. Z dopisu [jméno] a [jméno] [příjmení] ze dne 13. 3. 1995, opatřeného podacím razítkem [stát. instituce], bylo zjištěno, že jmenovaní se obrátili na žalovanou se žádostí o pronájem cesty vedoucí přes jejich pozemek a rozdělující jej na dvě části. Uvedli, že do obce jejich rodina jezdí cca 20 let a dům [adresa] řadu let obývali pouze za údržbu s tím, že před 10 lety jim dům pak [příjmení] (n) prodal; umístění oplocení se od té doby neměnilo. Připustili svou vědomost o cestě, která nikdy nebyla užívaná, avšak jejíž zpřístupnění by pro ně představovalo značné zatížení vozidly a nečistotami návštěvníků přilehlé hospody, a to i na úkor jejich dětí.

14. Dále pak ze žádosti žalované ze dne 3. 10. 2014 soud zjistil, že žalovaná se obrátila na svůj nadřízený Krajský úřad Středočeského kraje se žádostí o odebrání kauzy žalobkyně a [jméno] a [jméno] [příjmení], která se počíná již od roku 1995. Jiné pro věc podstatné skutkové zjištění soud z tohoto důkazu neučinil.

15. Ze žádosti o směnu pozemků ze dne 28. 4. 2000 bylo potom zjištěno, že manželé [příjmení] žádali žalovanou o řešení situace s obecní cestou vedoucí podél jejich domu s tím, že při uzavírání kupní smlouvy na své nemovitosti byli uvedeni v omyl v tom smyslu, že sporný pozemek, v té době ohraničený oplocením, je součástí jejich vlastnictví. Jeho zpřístupnění by však pro ně znamenalo značné omezení jejich práva na nerušené a bezpečné užívání domu. Nabízeli proto žalované směnu částí pozemků tak, aby cesta nevedla přímo před průčelím domu.

16. Místním šetřením bylo dále zjištěno, že dům [adresa] je starší, neudržovaný a nachází se u místní komunikace. Pozemky jej obklopující jsou nepravidelného, zhruba trojúhelníkového tvaru, podél komunikace oplocené starším dřevěným plaňkovým plotem s kovovými vjezdovými vraty, po jejichž levé straně se nachází rovněž neudržovaná betonová terasa. Zbylá část pozemku je neudržovaná a zarostlá travou, nachází se zde stavební materiál a další předměty. Travou zarostlá část zahrady ležící po pravé straně od vrat již náleží vlastníku sousední nemovitosti a parkuje zde odstavené vozidlo. Do zahrady výrazně zasahuje sousedící pozemek parc. [číslo] oplocený kovovým drátěným plotem a zakrytý proti průhledu. Podél něj je až k hranicím se sousedícím pozemkem ve vlastnictví [jméno] [příjmení] (kde bylo původně umístěno suché WC) povrch zahrady (tj. sporný pozemek) rovněž neudržovaný s patrnými terénními úpravami nejspíše v souvislosti s výstavbou oplocení a po pravé straně je ohraničen krátkou kamennou zídkou a stěnou sousedící stavby. Zahrada je jinak (až na výjimky podél betonové terásky, kde rostou pouze náletové dřeviny) bez porostů. S ohledem na okolnosti, v nichž má předmětný spor svůj původ, pak soud provedl šetření i k otázce přístupu k domu [adresa] (dříve ve vlastnictví [jméno] [příjmení], později [jméno] [příjmení], tedy sousedů žalobkyně, kteří se domáhali zpřístupnění cesty vedoucí přes zahradu žalobkyně). Zjistil, že k domu [adresa] je možný pěší přístup zatravněnou cestou (vedoucí přes soukromý pozemek) odbočující z místní komunikace zhruba 30 metrů od domu [adresa]. Před domem [adresa] se pak nachází kruhový objezd místní komunikace, u něhož parkují vozidla. Aktuální stav dotčených věcí nemovitých zachycuje rovněž soudem pořízená fotodokumentace, jež je přílohou protokolu o ohledání místa samého.

17. Z historické fotodokumentace dotčených věcí nemovitých předložené žalobkyní ve spojení s leteckými měřičskými snímky z let 1938 a 1961 soud zjistil, že na fotografiích je zachycen jednak stav pozemku před domem jednak před zhotovením betonové terasy či v průběhu její výstavby, a jednak v době, kdy již terasa s květinovým záhonem byla zřízena; na všech fotografiích je rovněž patrné drátěné oplocení pozemku a vjezdová vrata podél silnice. Letecké snímky sice nebyly pořízeny ve vysokém rozlišení, ale i přesto je na snímku z roku 1961 zřetelná budova stodoly a přístavku, obytná budova, dvůr i zahrada; naopak zde není patrná žádná cesta vedoucí přes dotčené pozemky. Snímek z roku 1938 je bohužel nezřetelný a nelze z něj bezpečně zjistit stav dotčených věcí nemovitých.

18. Dále byl proveden též důkaz spisem tehdejšího Státního notářství v [obec] sp. zn. D 491/74 (původně D 501/73) ve věci projednání dědictví po [jméno] [příjmení], narozeném [anonymizováno] [číslo], posledně bytem [adresa žalované a žalobkyně], z jehož podstatného obsahu soud zjistil, že tento zůstavitel zemřel dne [datum]. Dne 1. 6. 1973 bylo Státnímu notářství v [obec] doručeno sdělení Místního národního výboru [obec], dle něhož byl zůstavitel vlastníkem domku [adresa] v [obec], osada [část obce], spolu s pozemky o výměře [anonymizováno] a [výměra] včetně 20 běžných metrů plotu a vedlejších staveb (kolna). Takto zjištěná aktiva, tedy ideální polovina domku [adresa] se st. parc. [číslo] pozemků zemědělských, pak byla v dědickém řízení projednána s tím, že pravomocným rozhodnutím Státního notářství v [obec] ze dne 26. 9. 1973 č.j. D 501/73-10 bylo nabytí dědictví potvrzeno jako jedinému dědici ze zákona pozůstalému synovi [jméno] [příjmení], narozenému [datum]; v tomto rozhodnutí však již do dědictví nebyl zahrnut pozemek st. parc. [číslo] (zbylé uvedené pozemky byly pozemky zemědělskými v užívání socialistické organizace).

19. Vedle toho pak soud provedl důkaz podstatným obsahem spisu Okresního soudu v Berouně sp. zn. 4 C 289/2002 ve věci žalobkyně Obec Chyňava proti žalovaným [jméno] [celé jméno žalobkyně], [jméno] [příjmení] a tehdy nezletilé [celé jméno žalobkyně] o vyklizení pozemku parc. [číslo] o odstranění oplocení z tohoto pozemku. Zjistil tak, že obec jako tehdejší žalobkyně podala žalobu o vyklizení u zdejšího soudu dne 30. 8. 2002 s tvrzením, že [celé jméno žalobkyně] je dcerou [jméno] a [jméno] [příjmení] a současně vlastníkem domu [adresa] s pozemkem st. parc. [číslo] st. parc. [číslo] v katastrálním území [obec] a že tito žalovaní užívají sporný pozemek obce bez právního důvodu. Pozemek je oplocen a nachází se na něm stavební a jiný materiál, ač se jedná o jedinou přístupovou cestu k pozemkům st. parc. [číslo] s domem [adresa] a parc. [číslo] ve vlastnictví manželů [příjmení]. Ti mají přístup ke svým nemovitostem z obecní komunikace přes další pozemky třetích osob v závislosti na jejich dobré vůli. Žalovaní se žalobou nesouhlasili a namítali, že předmětný pozemek užívají od roku 1987 v dobré víře jako vlastní na základě kupní smlouvy ze dne 13. 10. 1987, a stejně tak činil i jejich předchůdce [příjmení] [příjmení] cca od roku 1924 do roku 1987, když pozemek oplotil a zřídil na něm stavby. Naproti tomu manželé [příjmení] své nemovitosti již zakoupili s vědomím, že k nim nemají přístup. K přihrazení sporného pozemku k pozemkům č. kat. [anonymizováno] a [anonymizováno] oplocením tedy došlo přibližně před 130 lety. Ke svému vyjádření pak žalovaní připojili svou korespondenci s obcí (viz shora odstavce 13. a 15.) a dále své stanovisko ze dne 20. 5. 2002, v němž nad rámec tvrzení uvedených v jejich vyjádření k žalobě rovněž poukazovali na to, že dům [adresa] je užíván již od roku [číslo] a že znalecký posudek, jenž byl přílohou kupní smlouvy, zohlednil též oplocení, kůlny a venkovní WC, které coby příslušenství domu žalovaní zakoupili a jež na pozemcích stály již dříve. Schodiště do přízemí domu i do sklepa jsou pak rovněž historicky umístěna na sporném pozemku. Doplnili pak, že předmětné nemovitosti včetně sporného pozemku, tvořícího přirozené spojení mezi přiléhajícími pozemky a je tak jejich integrální součástí, užívala jejich rodina formou pronájmu již od roku 1981 s tím, že po celou tuto dobu (tj. až do roku 2005) byl pozemek oplocen ve stávajícím rozsahu, a takto byl i v dobré víře zakoupen a dále dne 7. 3. 1990 smluvně postoupen na nynějšího vlastníka [celé jméno žalobkyně] (vnučku postupujícího). Ta následně namítla, že sporný pozemek nabyla do svého výlučného vlastnictví vydržením. Vydržecí doba v tomto případě započala běžet nejpozději v roce 1973, kdy se [příjmení] [příjmení] stal vlastníkem všech přilehlých nemovitostí. Soud v uvedeném řízení provedl důkazy předloženými listinami a rovněž výslechem žalovaných [jméno] [příjmení] a [jméno] [celé jméno žalobkyně] a svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [jméno], [jméno] [příjmení] (nar. [rok]) a [jméno] [příjmení]. Tehdejší stav vlastnictví je pak zachycen v příslušných výpisech z katastru nemovitostí, vyhotovených k datu 20. 8. 2002 a 8. 3. 2002, resp. k datu 15. 12. 2004, na listech vlastnictví [číslo] (pro [územní celek]), [číslo] (pro nynější žalobkyni) a [číslo] (pro manžele [příjmení]), katastrální území [obec]. Dle doloženého snímku katastrální mapy (včetně zvětšeného výřezu z ní) zasahoval sporný pozemek až pod pozemek st. parc. [číslo] (na mapě je vyznačena slučka). Z korespondence [územní celek] ze dne 4. 4. 2000, 13. 9. 2000 a 10. 10. 2000 pak soud zjistil, že obec vyzývala [celé jméno žalobkyně] a [jméno] [příjmení] k odstranění oplocení a dalších závad z dotčeného pozemku, tedy o jeho vyklizení a zprůjezdnění. Rozhodnutím Státního notářství v [obec] ze dne 22. 3. 1968 sp. zn. D 869/67 ve věci projednání dědictví po [jméno] [příjmení], zemřelé dne 1. (nečitelné) [rok], bylo potvrzeno nabytí dědictví po této zůstavitelce pozůstalému synovi [jméno] [příjmení], narozenému [datum], jako jedinému dědici ze zákona, a to mj. k ideální polovině rodinného domku [adresa] a pozemků st. parc. [číslo] o výměrách [anonymizováno] a [výměra], jakož i zemědělského pozemku parc. [číslo]; jedná se tedy o druhý nabývací titul k předmětným věcem nemovitým ve prospěch právního předchůdce nynější žalobkyně. Z kupní smlouvy sepsané formou notářského zápisu ze dne 13. 10. 1987 před Státním notářstvím v [obec] pod N 965/87, NZ [číslo], a registrované dne 13. 10. 1987 pod č. RI [číslo] bylo zjištěno, že touto smlouvou prodal [příjmení] [příjmení], [datum narození], jako prodávající [jméno] [příjmení] coby kupujícímu mj. domek [adresa] se stavební parcelou č. parc. [anonymizováno] ve výměře [výměra] a stavební č. parc. [anonymizováno] ve výměře [výměra] v katastrálním území [obec], jichž se stal vlastníkem na základě dědických rozhodnutí Státního notářství v [obec] č.j. D 869/67 a D 501/73, spolu se všemi součástmi a příslušenstvím včetně oplocení, vedlejších staveb (kůlny, chlévků) a venkovních úprav. Kupní cena byla stanovena s přihlédnutím ke znaleckému posudku úředního znalce [jméno] [příjmení] ze dne 10. 7. 1987, jenž byl rovněž k důkazu čten a dle něhož je dům [adresa] užíván asi od roku [číslo]. Oceněny byly rovněž ploty (tvořené betonovou podezdívkou a ocelovými sloupky s drátěným pletivem) v délce 33,30 běžných metrů a ve stáří 18 roků, jakož i vedlejší stavby uvedené v kupní smlouvě ve stáří více než 60 let (včetně zděného venkovního WC starého 50 roků, zahrnutého do venkovních úprav). Ze smlouvy postupní, sepsané rovněž formou notářského zápisu ze dne 23. 8. 1988 Státním notářstvím v [obec] pod NZ [číslo], [spisová značka], a registrované dne 7. 3. 1990 pod č.j. RI a IV [číslo], pak soud zjistil, že uvedenou smlouvou [jméno] [příjmení] jako postupující postoupil (převedl) předmětné věci nemovité – domek [adresa] se stavebními pozemky parc. [číslo] v téže výměře, v jaké je sám zakoupil, s veškerým příslušenstvím a součástmi včetně oplocení, vedlejších staveb a venkovních úprav své vnučce, tehdy nezletilé [celé jméno žalobkyně], zastoupené jejími rodiči [jméno] a [jméno] [příjmení] jako zákonnými zástupci, za sjednanou postupní cenu za současného zřízení doživotního bezplatného práva užívání předmětných věcí nemovitých ve prospěch postupujícího (na srážku z postupní ceny s tím, že zbytek postupní ceny se promíjí). Technickou zprávou vyhotovenou Ing. [jméno] [příjmení] dne 17. 1. 2006 ve spojení se sdělením [celé jméno žalobkyně] ze dne 13. 1. 2006 bylo dokládáno porovnání zákresu hranic sporného pozemku v katastrální mapě se skutečným stavem v terénu dle listinných podkladů; měřičské práce v terénu Ing. [příjmení] neprováděl, neboť mu [celé jméno žalobkyně] neumožnila přístup ke spornému pozemku – se zaměřením nesouhlasila a obci poskytla vlastní zaměření skutečného stavu (viz dále). [obec] jednotlivých pozemků a umístění jednotlivých staveb (včetně původních chlévků na sporném pozemku) i existujícího původního oplocení v dané lokalitě dále zachycuje zaměření skutečného stavu, vyhotovené geodetem [jméno] [příjmení], ze dne 16. 9. 2004; dle této listiny se garáž náležející k domu [adresa] zčásti nachází rovněž na sporném pozemku. Soudu pak byla předložena písemná prohlášení [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], uvedená na dalších vyhotoveních plánu nemovitostí se žlutě vyznačenou plochou a konkrétním označením obytného objektu [adresa] a stodoly se soc. zázemím na pozemku st. parc. [číslo] (přístřešek je vyznačen již pouze nákresem hranic). [jméno] [příjmení] zde písemně potvrdila, že plocha vyznačená na tomto plánu žlutě je dlouhodobě užívána rodinou [příjmení] i předchozím vlastníkem ve vyznačeném rozsahu nejméně od roku 1949 s tím, že oplocení zde vyznačené bylo vedeno ve stávajícím rozsahu; [jméno] [příjmení] pak toto užívání vymezila až rokem 1950. Obě jmenované pak byly v řízení rovněž slyšeny jako svědkyně s tím, že z výpovědi [jméno] [příjmení] soud zjistil, že jmenovaná v [část obce] žije již 56 let a na pozemek žalovaných vidí. Nepamatuje, resp. vylučuje, že by v daném místě někdy vedla cesta, to bylo od počátku kvůli dětem ohrazeno dřevěným plotem po dobu 50 let, nyní je tam již dlouho plot drátěný. Suché WC se rovněž nacházelo v témže místě nyní i za předchozích vlastníků, před ním stály a doposud stojí chlévy a za nimi se nacházela stodola. [jméno] [příjmení] pak shodně popsala oplocení co do materiálu i umístění s tím, že se zde nacházelo již před 55 lety, a potvrdila, že do domku nad žalovanými se neprojíždělo a že žádná cesta tudy nevedla. Jednalo se o dvůr bez porostů a byla zde stodola. Dále byl slyšen svědek [jméno] [jméno], který do dané lokality jezdil v letech 1955 až 1962 a popsal, že se jedná o pozemek za hlavní silnicí, byla zde dřevěná ohrada, vrátka a vrata. Žádná cesta zde nevedla a projít se tudy nedalo. Svědek [příjmení] [příjmení], [datum narození], potvrdil, že jeho rodina měla nemovitosti v držení několik desítek let, sám zde bydlel 18 let. Kůlny a chlévy stály na pozemku, co si svědek pamatuje, pozemek jeho rodina užívala k chovu zvířat a měla zde složené dříví, i oplocení je stále totéž. WC bylo umístěno v koutě u [anonymizováno]. Svědek nikdy neslyšel, že by část pozemku vlastnila obec. Nakonec pak vypověděl svědek [jméno] [příjmení], že nemovitost v [obec] zakoupil v září 1992, nezajede k ní však nákladní vozidlo. Na základě katastrální mapy a informací od svého právního předchůdce [anonymizováno] měl za to, že přístup je možný cestou z druhé strany, časově však nebylo možné existenci této cesty zařadit. Svědek neviděl, že by byl sporný pozemek jako cesta skutečně užíván, neboť byl zahrazen. V roce 1993 mu [jméno] [příjmení] oznámil, že svědek má postavenou kůlnu na jeho pozemku. Svědek jej seznámil se stavem dle katastrální mapy a sdělil mu, že si obec nechá pozemek zaměřit. Z účastnické výpovědi [jméno] [příjmení] pak soud zjistil, že dům [adresa] spolu se stodolou a oplocením v [obec] původně zakoupil jeho otec v roce 1987, a následně jej převedl na dceru žalovaných. V době koupě byl dům ve špatném stavu, oplocení tvořila betonová podezdívka (zůstala původní) s drátěným pletivem, které žalovaní nahradili dřevěným plotem. V tomto smyslu je tehdy i prodávající informoval, že předmětem prodeje je rodinný domek, stodola a pozemky tak, jak jsou oploceny, tedy ze všech stran; suché WC bylo rovněž v místě již v době této koupě. Od té doby pak rodina [příjmení] na rozsahu užívání pozemků nic neměnila, pouze před domem vybudovali betonovou terasu. Rodina [příjmení] vlastnila nemovitost již od roku 1870 s tím, že žalovaní nebyli informováni o případné existenci práva chodit přes jimi nabytou nemovitost, předchozí vlastník jim pouze sdělil, že„ kdysi dávno tam byla nějaká cesta a ta že je zahrazena asi 80 let“. Její průběh jim neoznačil, pouze neurčitě ukázal, že cesta vedla„ ke křížku“. S prodejem nemovitostí otci [jméno] [příjmení] pak vyslovil souhlas i místní národní výbor, a až teprve v roce 1995 obec žalované vyrozuměla o tom, že užívají její pozemek. I z výpovědi [jméno] [celé jméno žalobkyně] bylo zjištěno, že vedlejší stavby (chlévky, stodola, resp. kůlna) byly na místě již v době zakoupení nemovitostí [jméno] [příjmení] a již od doby, kdy nemovitosti patřily [příjmení], stálo u plotu pana [příjmení] WC. [příjmení] měli od roku 1980 nemovitosti pronajaté od [jméno] [příjmení], který jim vše v místě ukázal a v době koupě nemovitostí je upozornil, že garáž pana [příjmení] stojí již na jejich pozemcích. Jinak se plocha před domem užívala v nezměněném rozsahu. [příjmení] se zjišťováním jiných skutečností ani nezabývali, neměli pro to důvod a ani povědomí o tom, že užívají větší výměru pozemků, než jakou skutečně zakoupili. Vyjma [příjmení] se po nich nikdo jiný průchodu přes pozemek nedomáhal a neinformoval je o tom, že by tudy vedla cesta. Rozsudkem ze dne 17. 5. 2006 č.j. 4 C 289/2002-130 pak Okresní soud v Berouně žalobě vyhověl a žalovaným [příjmení] uložil povinnost předmětný pozemek vyklidit a odstranit z něj oplocení. Dospěl přitom k závěru, že žalovaní i jejich právní předchůdci jako vlastníci domu [adresa] s pozemky st. parc. [číslo] sice sporný pozemek po dobu nejméně 50 let nerušeně a nepřetržitě užívali, vždy však věděli o tom, že se jedná o nevyužívanou obecní cestu. O této skutečnosti [příjmení] [příjmení] informoval [jméno] i [jméno] [příjmení], kteří si tak měli skutečný stav věcí ověřit v katastru nemovitostí, a to i s přihlédnutím k výraznému nepoměru mezi výměrou pozemku zakoupeného a skutečně užívaného. Předmětný pozemek pak ani nikdy nebyl předmětem koupě ani následného darování ve prospěch nynější žalobkyně. Žalovaní tak nebyli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že sporný pozemek vlastní. Krajský soud v Praze jako soud odvolací následně zopakoval důkaz výslechem manželů [příjmení], z nichž bylo zjištěno, že koncem 70. let (minulého století) jim [příjmení] [příjmení] nabídl pronájem domku v [část obce] za údržbu, přičemž jim sdělil, že mu patří to, co je oploceno, tedy i zahrada včetně pozemku parc. [číslo] kterou [příjmení] užívali. Nemovitosti byly oploceny vpředu drátěným, již značně poškozeným plotem, který [příjmení] později opravili. Později jim původní vlastník nabídl odprodej svých nemovitostí, které takto zakoupil otec [jméno] [příjmení]. I při této příležitosti je prodávající [příjmení] [příjmení] ujišťoval, že mu patří vše, co je zaploceno, a [příjmení] byli tudíž přesvědčeni, že kupují vše včetně pozemků mezi domem a stodolou a i pozemek parc. [číslo] měli za to, že vše bylo předmětem znaleckého ocenění; výměry v posudku si nevšimli. V polovině 90. let následně zjistili, že jimi užívaný pozemek parc. [číslo] zakoupil pan [příjmení] od předchozího vlastníka pana [příjmení] a sdělil [příjmení], že ke svému domu nemá přístup pro nákladní vozidla. Teprve z pozdějšího dopisu obce se [příjmení] dozvěděli, že by jim část pozemků neměla patřit. [jméno] [celé jméno žalobkyně] pak nadto znala místní poměry na [část obce] od útlého věku, neboť sem jezdila k příbuzným. Okolo dotčených nemovitostí chodila a potvrdila, že byly vždy oploceny tak, jak jsou i v současnosti. Sami pak plot obnovili v původních mezích, pochybnosti o jeho umístění neměli. Na podkladě takto doplněného dokazování pak Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2006 č.j. 24 Co 444/2006-157 změnil výše uvedený rozsudek Okresního soudu v Berouně tak, že žalobu o vyklizení pozemku a odstranění oplocení zamítl. Ztotožnil se se závěry prvoinstančního soudu v tom směru, že sporný pozemek je dlouhodobě – nejméně od 50. let minulého století – užíván vlastníkem přilehlých nemovitostí počínaje [jméno] [příjmení] starším, přičemž rozsah užívání tohoto pozemku je dán i tím, že tento tvoří s přilehlými nemovitostmi jeden celek pod společným oplocením. Ani syn prodávajícího [jméno] [příjmení] neměl za života svého otce informace o tom, že by sporný pozemek užívaný jeho rodinou náležel obci. Odvolací soud nicméně vytkl soudu prvého stupně, že tento učinil z výslechu [jméno] [příjmení] nesprávné skutkové závěry, které z tohoto důkazu nevyplývají, a to pokud se jedná o informaci nabytou od [jméno] [příjmení] o existenci cesty, již prvostupňový soud interpretoval tak, že [příjmení] [příjmení] či jeho právní předchůdce v minulosti zahradili kromě svých pozemků i obecní cestu, která tudy vedla. Sám pak dospěl k závěru, že o rozsahu užívaných nemovitostí svědčil i faktický stav (letité oplocení, funkční souvislosti pozemků a staveb), pročež nelze hodnotit jako neopatrné, pokud si právní předchůdci [celé jméno žalobkyně], resp. uživatelé nemovitostí tvrzení [jméno] [příjmení] o rozsahu jím vlastněných nemovitostí nijak neověřili a že tak neučinili ani v době pozdějšího převodu nemovitostí ve prospěch [jméno] [příjmení], pokud během jejich nerušeného užívání nevznikly v tomto směru žádné pochybnosti. Mohli tak objektivně nabýt přesvědčení, že rozsah prodávajícím vlastněných věcí nemovitých je zcela nesporný, přičemž ani nesrovnalosti ve výměrách nemusely být zjevně patrné s ohledem na částečné zastavění pozemků a jejich nepravidelný tvar. Vzhledem k tomu, že však u [celé jméno žalobkyně] ani u [jméno] [příjmení] neuplynula zákonem stanovená vydržecí doba, byť u nich byly vzhledem k výše uvedeným závěrům splněny podmínky oprávněné držby, zkoumal odvolací soud tuto otázku i u předchozího vlastníka [jméno] [příjmení]. Uzavřel přitom, že jmenovaný se stal oprávněným držitelem, když se jako oprávněný dědic ujal dědictví po svých rodičích a byl o vlastnictví svých právních předchůdců i svém vlastním, o němž v rodině nikdy nebyly pochyby, přesvědčen i s ohledem na zjištění o užívání sporného pozemku již jeho otcem. Odvolací soud pak vedle funkčnosti celku pozemků zahrnujících též pozemek sporný zohlednil i skutečnost, že v dědickém rozhodnutí po matce [jméno] [příjmení] nebyla výměra sporných nemovitostí uvedena a že v dědickém rozhodnutí po jeho otci byl chybně uveden pouze jeden z nabývaných pozemků, přestože jeho vlastnictví k opomenutému pozemku nikdo nezpochybňoval, jakož i to, že plot stojící na sporném pozemku byl tehdejším Národním výborem v [obec] považován za vlastnictví právního předchůdce [jméno] [příjmení]. [příjmení] [příjmení] tak mohl nabýt objektivní přesvědčení, že sporný pozemek zdědil jako součást pozemků po svých rodičích tak, jak byly oploceny. Odvolací soud tedy shrnul, že žalovaná [celé jméno žalobkyně] i její právní předchůdci mají sporný pozemek v oprávněné držbě, která k 1. 1. 1992 trvale více než 10 let, a že tímto dnem se žalovaná stala vlastníkem sporné věci nemovité na základě vydržení.

20. Soud pak ještě doplnil dokazování žalovanou navrženými výslechy svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Ze svědecké výpovědi [jméno] [příjmení] tak zjistil, že svědek je obeznámen se situací v obci od roku 1970, bydlí v blízkosti dotčených nemovitých věcí a potvrdil, že jejich stav byl stejný jako v současnosti (tehdy byl zachovalý), a to včetně oplocení, žádné změny na pozemku svědek nezaregistroval. Na hranici pozemku [příjmení] s jejich sousedem [příjmení] stála zeď garáže či dílny, plot okolo jejich pozemku, sloužícího jako zahrada či zatravněná plocha, byl drátěný. Přes pozemek [příjmení] směrem k pozemku souseda [příjmení] nikdo nechodil, přestože vrata byla často otevřená. S rozsahem užívání pozemků rodinou [příjmení] byli všichni v obci srozuměni; v době, kdy svědek do obce přišel, nikdo s ohledem na tehdy panující společenské poměry tyto otázky neřešil, pouze svědkův děd, narozený v roce [číslo], poukazoval v soukromí mezi řečí na to, že ta obecní cesta je zabraná, aniž by ji jakkoliv vymezil či přesně určil. Nikdo však proti tomu nebrojil ani nenamítal a případnou neoprávněnost držby Jungmannovým nevytýkal; ani tehdejší místní národní výbor proti tomu neměl výhrady. Katastr se tehdy nacházel v [obec] a tuto skutečnost nebylo možné nijak dohledat. Svědek ještě upřesnil, že jeho děd, který se o cestě zmiňoval, byl na věci zaujatý s ohledem na ztrátu majetku v důsledku historické změny společenských poměrů; zda byla tato vědomost v obci všeobecně známa, svědek nepotvrdil. Jeho děd však uvedenou informaci sám veřejně nešířil, neboť pro to nebyl důvod, a nečinil tak ani svědek, a to jak veřejně, tak ani přímo vůči [jméno] [příjmení].

21. V neposlední řadě byl slyšen svědek [jméno] [příjmení], z jehož výpovědi soud zjistil, že tento již své nemovitostí v [část obce] prodal, situaci ohledně sporného pozemku však řešil již téměř 30 let. Pozemek st. parc. [číslo] zakoupil původně od [jméno] [příjmení] dne 28. 9. 1992, pozemek parc. [číslo] později koupil od [jméno] [příjmení] v září roku 1998. Tento druhý pozemek již byl oplocen spolu s pozemky užívanými [příjmení], původně patřil JZD [obec] a v restituci jej vrátili [jméno] [příjmení]. Na tom pozemku rostla jen tráva a byl zde nepořádek. Svědek tento pozemek neoplotil, neboť k němu neměl přístup; předpokládal, že přístup bude obnoven přes sporný pozemek, přes který původně vedla cesta a který užívali pouze [příjmení], a po rozhodnutí silničního správního úřadu pak i směrem ze svých pozemků svědek za účelem přístupu na pozemek parc. [číslo]. Tuto otázku svědek začal řešit v roce 1993. Neoficiální přístup k pozemku st. parc. [číslo] byl možný z druhé strany přes původně obecní pozemek parc. [číslo] který byl následně v restituci vrácen rodině [příjmení] a nebylo možné vyloučit, že tito přístup přes svůj pozemek znemožní. O přístupovou cestu přes sporný pozemek se tehdy nikdo moc nezajímal, neboť tehdy byl pozemek parc. [číslo] ještě obecní. Pozemek užívaný [příjmení] fungoval spíše jako skladiště nepořádku, byl oplocen podél silnice, směrem k pozemku parc. [číslo] byl svah a rovněž plot a na hranicích se svědkovými pozemky stála garáž a kousek plotu podél pozemku parc. [číslo] Suché WC stálo až na pozemku parc. [číslo]. Hned v roce 1992 sdělil [jméno] [příjmení] svědkovi, že svědkova garáž stojí na jeho pozemku. Svědek se proto začal zajímat o skutečný stav a za pomoci geometra zjistil, že jeho vlastnictví je v pořádku, naproti tomu však [příjmení] užívají pozemky parc. [číslo] neoprávněně. [jméno] [příjmení] o tomto svém zjištění svědek vyrozuměl na jaře roku 1993. Své věci nemovité pak svědek prodal na podzim roku 2019 novému vlastníkovi panu [příjmení].

22. Jelikož zástupkyně žalované nadále netrvala na svém návrhu doplnit dokazování opětovným výslechem zbylých svědků slyšených již v předešlém řízení ve věci sp. zn. 4 C 289/2002, a tento důkazní návrh vzala zpět, soud již další dokazování ve věci neprováděl.

23. Na základě provedeného dokazování tedy soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož je žalovaná vedena v katastru nemovitostí jako vlastník sporného pozemku parc. [číslo] – ostatní plocha o výměře [výměra] na podkladě seznamu pozemkové knihy ve spojení s nabytím vlastnického práva ze zákona na základě přechodu vlastnického práva z majetku státu na obce. Uvedený pozemek však již nejméně od 50. let 20. století užívali rodiče právního předchůdce žalobkyně [příjmení] a [jméno] [příjmení] společně s domem [adresa], vystavěným v roce [číslo], a přilehlými pozemky st. parc. [číslo] pod společným oplocením; pozemek parc. [číslo] byl posléze veden jako zemědělský a byl v užívání tehdejší socialistické organizace. Pozemky užívané rodinou [příjmení] tedy byly oploceny, nebyly průchozí a sloužily výhradně k jejich osobní potřebě jako zahrada či dvůr u domu [adresa]. Na pozemcích se dále nacházely hospodářské stavby – stodola, kůlna či přístřešek a suché WC a vše společně s obytnou budovou tvořilo jeden funkční celek. Uvedený a takto nerušeně užívaný majetek následně po svých rodičích postupně zdědil [příjmení] [příjmení], [datum narození], a to nejprve jednu ideální polovinu po své matce [jméno] [příjmení] na základě dědického rozhodnutí Státního notářství v [obec] ze dne 22. 3. 1968 sp. zn. D 869/67, a následně i zbývající ideální jednu polovinu po otci [jméno] [příjmení], narozeném [anonymizováno] [číslo], na základě rozhodnutí Státního notářství v [obec] ze dne 26. 9. 1973 č.j. D 501/73-10, v němž však byl opomenut pozemek st. parc. [číslo] Dědic [příjmení] [příjmení] posléze přenechal takto nabytý nemovitý majetek koncem 70. let minulého století do užívání za údržbu (tedy pronajal) rodině [příjmení], a to v nezměněném rozsahu s tím, že je ujistil, že je vlastníkem všech věcí nemovitých tak, jak jsou oploceny. Následně pak tento svůj majetek, tedy domek s pozemky, st. parc. [číslo] včetně 18 let starého oplocení a vedlejších staveb starých více než 60 let tak, jak byly oceněny znalcem, prodal kupní smlouvou ze dne 13. 10. 1987 dědovi žalobkyně [jméno] [příjmení] (otci jejího otce [jméno] [příjmení]), přičemž nabyvateli znovu potvrdil rozsah svého vlastnictví k převáděným věcem nemovitým, zahrnujícím i sporný pozemek. [jméno] [příjmení] pak daroval předmětné věci nemovité postupní smlouvou ze dne 23. 8. 1988 své vnučce – tehdy nezletilé [celé jméno žalobkyně] (žalobkyni) v témže rozsahu, v jakém je sám zakoupil. Žalobkyně tak je v současné době výlučným vlastníkem pozemku st. parc. [číslo] o výměře [výměra] – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa] ([část obce]) – rodinný dům (pozemek st. parc. [číslo] dle svého vyjádření prodala v roce 2012). Vlastníkem pozemků st. parc. [číslo] parc. [číslo] pak nyní je [jméno] [příjmení], který tyto věci nemovité zakoupil na podzim roku 2019 od svého právního předchůdce [jméno] [příjmení]. [jméno] [příjmení] se stal vlastníkem pozemku st. parc. [číslo] v roce 1992, pozemek parc. [číslo] zakoupil až později v roce 1998 od [jméno] [příjmení] (syna původního vlastníka domu [adresa] a přilehlých pozemků), když již řešil možnost přístupu ke svému domu [adresa] na pozemku st. parc. [číslo] přes sporný pozemek, přes který dle jeho zjištění v minulosti vedla nyní nevyužívaná obecní cesta (jež dle katastrální mapy v minulosti vedla dále přes nynější pozemek st. parc. [číslo]). O tomto své zjištění již na jaře roku 1993 informoval právního předchůdce žalobkyně a uživatele sporného pozemku [jméno] [příjmení] poté, co si mezi sebou ujasňovali rozsah jimi nabytého vlastnictví. Od roku 1995 rodiče žalobkyně vedli neúspěšná jednání se žalovanou o řešení nastalé situace ohledně požadovaného zpřístupnění sporného pozemku, který měli oplocený spolu s majetkem své rodiny již od dob, kdy pozemky v tomto rozsahu užívala rodina [příjmení]. Připustili, že existence cesty je jim známa, přičemž ale současně namítali, že předmětný pozemek nikdy nebyl za tímto účelem užíván a že byli svým právním předchůdcem při koupi věcí nemovitých uvedeni v omyl, že sporný pozemek je součástí jejich vlastnictví (resp. vlastnictví žalobkyně). Žalovaná následně jako silniční správní úřad svým rozhodnutím ze dne 5. 10. 2011 z podnětu manželů [příjmení] určila, že se na sporném pozemku nachází účelová pozemní komunikace. V mezidobí bylo u Okresního soudu v Berouně zahájeno dne 30. 8. 2002 řízení, v němž se žalovaná domáhala proti žalobkyni a jejím rodičům vyklizení sporného pozemku a odstranění oplocení, přičemž soud svým rozsudkem ze dne 17. 5. 2006 č.j. 4 C 289/2002-130 vyhověl s odůvodněním, že nynější žalobkyně ani její rodiče nebyli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky sporného pozemku, neboť o existenci nevyužívané obecní cesty vždy oni sami i jejich právní předchůdci věděli, přestože jej nerušeně po dlouhou dobu užívali spolu s přilehlými věcmi nemovitými pod jedním oplocením (pozemky tedy nebyly průchozí); a uvedený pozemek pak ani nikdy nebyl předmětem koupě ani darování. Krajský soud v Praze jako soud odvolací však následně toto rozhodnutí soudu I. stupně změnil svým rozsudkem ze dne 9. 11. 2006 č.j. 24 Co 444/2006-157 tak, že žalobu zamítl s tím, že sporný pozemek byl nejméně od 50. let 20. století nerušeně užíván vlastníky přilehlých věcí nemovitých v rozsahu daném oplocením společným pro všechny tyto pozemky, jež spolu tvoří jeden funkční celek, aniž by zde existovaly důvody k pochybnostem o jejich vlastnictví i ke spornému pozemku a k potřebě ověřit si skutečný stav věci. Tomu nenasvědčovaly ani nesrovnalosti ve výměrách s ohledem na nepravidelný tvar pozemků a jejich částečné zastavění. Odvolací soud proto v rámci posouzení této předběžné otázky dospěl k závěru, že již právní předchůdce žalobkyně [příjmení] [příjmení] (roč. [rok]) se stal oprávněným držitelem pozemků zděděných po svých rodičích, které užíval včetně pozemku sporného, jsa přesvědčen, že jej nabyl v rámci dědictví nejpozději v roce 1973, přičemž tuto jeho držbu nikdo v obci [obec] nikdy nezpochybnil. Jelikož pak žalobkyně i její právní předchůdci oprávněně drželi sporný pozemek ke dni 1. 1. 1992 po dobu více než 10 let, stala se žalobkyně vlastníkem sporné věci nemovité na základě vydržení. Ke stejnému skutkovému závěru ve vztahu k nerušené oprávněné držbě sporného pozemku pak dospěl soud i v tomto řízení.

24. Podle ustanovení § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), se určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

25. Podle ustanovení § 129 a § 130 odst. 1 zákona č. 40/164 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, je držitelem ten, kde s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon. Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

26. Ve smyslu ustanovení § 132a odst. 1 tohoto zákona, ve znění účinném do 31. 12. 1991 (tj. občanský zákoník ve znění novely [číslo] Sb.), kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má – pokud není stanoveno jinak – obdobná práva na ochranu, jaká má vlastník věci.

27. Dle ustanovení § 134 odst. 1 a 3 tohoto zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2013, se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce.

28. Ve smyslu § 135a tohoto zákona, ve znění účinném do 31. 12. 1991, se vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) movitou věc pod dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Jde-li o pozemek nebo jeho část, který má občan nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání (§ 199 odst. 1), nabývá vlastnictví k pozemku nebo jeho části stát; občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedeném v § 200, a lze-li podle územního plánu nebo územního rozhodnutí přenechat k osobnímu užívání více částí tohoto pozemku, má občan právo vybrat si jen jednu z těchto částí, k níž se pak jako k samostatnému pozemku dohodou zřídí právo osobního užívání. Takto však nelze nabýt věc z majetku v socialistickém vlastnictví nebo věc, ke které má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů. Takto nelze nabýt ani právo k pozemku, který je v socialistickém vlastnictví nebo ke kterému má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů. Do doby podle odstavců 1 a 2 si může občan započítat dobu, po kterou jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě, anebo nepřetržitě vykonával právo odpovídající věcnému břemenu. Na běh doby podle odstavců 1 a 2 se použije přiměřeně ustanovení o promlčení.

29. Ve smyslu ustanovení § 865 odst. 1 a 3 citovaného zákona č. 40/1964 Sb., účinného do 31. 12. 2013, pokud není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé v době od 1. dubna 1964 do 1. dubna 1983. Do doby uvedené v ustanovení § 135a ve znění zákona č. 131/1982 Sb. se započítá i doba, po kterou občan nebo jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě (§ 135a odst. 1) nebo nepřetržitě vykonával právo odpovídající věcnému břemenu (§ 135a odst. 2) před 1. dubnem 1983; tato doba však neskončí dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto dne.

30. Ve smyslu ustanovení § 507a odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném k datu 31. 12. 1991, upravujícího přechodná ustanovení k úpravám účinným od 1. dubna 1983, pokud není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé v době od 1. dubna 1964 do 1. dubna 1983. Do doby uvedené v ustanovení § 135a se započítává i doba, po kterou občan nebo jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě (§ 135a odst. 1) nebo nepřetržitě vykonával právo odpovídající věcnému břemeni (§ 135a odst. 2) před 1. dubnem 1983; tato doba však neskončí dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto dne.

31. Podle ustanovení § 868 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném ode dne 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013, pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů.

32. Dle ustanovení § 872 odst. 1 věta prvá, odst. 6 citovaného zákona se právo osobního užívání pozemku, vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona (pozn. – zákona č. 509/1991 Sb., účinného ode dne 1. 1. 1992), mění dnem účinnosti tohoto zákona na vlastnictví fyzické osoby. Jde-li o vydržení vlastnického práva k pozemku podle tohoto zákona, kde na základě dosavadních předpisů bylo možné nabýt jen právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemků, může si oprávněná osoba započítat dobu, po kterou její právní předchůdce měl pozemek nepřetržitě v držbě i před účinností tohoto zákona.

33. Dle ustanovení § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ode dne 1. 1. 2014, se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle odst. 2 tohoto zákonného ustanovení není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Dle odst. 3 není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle ustanovení § 3036 tohoto zákona se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

34. Po zhodnocení shora provedených důkazů soud v daném případě dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. V prvé řadě se soud v souladu s výše citovaným ustanovením § 80 o.s.ř. zabýval posouzením, zda má žalobkyně na požadovaném určení vlastnictví naléhavý právní zájem. Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým. S odkazem na skutkové okolnosti, o něž žalobkyně opírala svůj žalobní nárok, je zřejmé, že žalobkyně v tomto řízení žádala postavit na jisto otázku, komu z účastníků svědčí sporné vlastnické právo k pozemku zapsanému v katastru nemovitostí. Na takovémto určení pak má žalobkyně vždy naléhavý právní zájem, neboť bez rozhodnutí soudu deklarujícího toto vlastnické právo by nemohla dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí.

35. Pokud se pak jedná o věcnou stránku sporu, soud se zabýval zjišťováním skutkových okolností týkajících se nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku parc. [číslo] to z hlediska splnění podmínek pro jeho vydržení v souladu se shora citovanou právní úpravou. Žalobkyně opírala žalovaný nárok o vydržení vlastnictví dotčeného pozemku na podkladě oprávněné držby převzaté od svých právních předchůdců jednak dle kupní smlouvy ze dne 13. 10. 1987, jednak dle smlouvy postupní ze dne 23. 8. 1988, a dále pak o dvě rozhodnutí o dědictví Státního notářství v [obec] ze dne 22. 3. 1968 sp. zn. D 869/67 a ze dne 26. 9. 1973 č.j. D 501/73-10. Dle ustáleného výkladu právní úpravy se oprávněná držba nemusí nutně opírat o existující právní důvod. Postačí, je-li tu alespoň domnělý právní důvod (titulus putativus), který má podle platného práva za následek převod vlastnictví, tedy aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 22 Cdo 417/98). Posouzení toho, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Přesvědčení držitele, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být po celou vydržecí dobu důvodné, podložené konkrétními okolnostmi, které prokazují tvrzení držitele; pro závěr o existenci dobré víry zpravidla svědčí okolnosti, které se týkají právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1253/99 a 22 Cdo 508/2001). V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu lze vlastnické právo vydržet k sousednímu pozemku (jeho části) za situace, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby pozemku sousedního, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt. Rozhodnými pro posouzení dobré víry držitele jsou v tomto případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku, kdy je třeba posoudit, zda nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli při posouzení dobré víry hraje zejména otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi, otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce, existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr výměry skutečně nabytého pozemku k části pozemku drženého, jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě části jeho pozemku.

36. V daném případě lze považovat dále uvedené nabývací tituly za domnělý právní důvod, o nějž žalobkyně a její právní předchůdci mohou opírat svoji oprávněnou držbu a na jehož základě mohou být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim takový právní titul svědčil či svědčí. Soud tedy na podkladě výše uvedeného vycházel ze zjištění, že žalobkyně nabyla na podkladě smlouvy postupní, uzavřené s jejím dědem [jméno] [příjmení] dne 23. 8. 1988 (tzn. ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku), věci nemovité, tedy dům [adresa] v [část obce] spolu s pozemky st. parc. [číslo] současně se chopila jejich držby spolu se sporným pozemkem. [jméno] [příjmení] pak tyto věci nemovité nabyl kupní smlouvou uzavřenou dne 13. 10. 1987 od [jméno] [příjmení], ročník [rok], jenž tento majetek zdědil po svých rodičích v roce 1967 a 1973 (vždy ideální jednu polovinu). Po celou uvedenou dobu se pak rozsah ani způsob faktického užívání nezměnil a trval až do roku 1998, kdy pozemek parc. [číslo] původně užívaný rodinou žalobkyně (za [jméno] [příjmení] byl v užívání socialistické organizace), zakoupil tehdejší soused žalobkyně [jméno] [příjmení], který již na jaře roku 1993 zpochybnil vlastnické právo žalobkyně k pozemku parc. [číslo] svým zjištěním o skutečném vlastníkovi zapsaném v katastru nemovitostí. Současně vzal soud za prokázané a zohlednil též skutečnost, že rodina žalobkyně jimi později zakoupené věci nemovité zprvu od konce 70. let minulého století užívala na základě dohody s [jméno] [příjmení] za to, že je bude udržovat, přičemž při této příležitosti a i později při koupi tohoto majetku byli děd i otec žalobkyně ze strany [jméno] [příjmení] opakovaně ujišťováni o rozsahu jeho vlastnictví, vymezeném fakticky historickým oplocením pozemků, jehož umístění se v průběhu doby neměnilo. Lze tedy usuzovat, že nejpozději rokem 1987 se děd žalobkyně spolu se zakoupenými pozemky a stavbami na nich stojícími chopil též držby sporného pozemku, aby je hned následujícího roku v témže rozsahu daroval („ postoupil“) své vnučce, nyní žalobkyni. Ta spolu se svými rodinnými příslušníky pokračovala v nerušeném užívání všech těchto věcí nemovitých, zahrnujících i sporný pozemek, v dobré víře, že se jedná o její vlastnictví, až do roku 1993, kdy byla tato její dobrá víra zpochybněna sousedem [jméno] [příjmení]. Výpověďmi v řízení slyšených svědků, potažmo ze svědeckých výpovědí obyvatel [územní celek] – [část obce] z předchozího řízení o vyklizení pozemku, vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 4 C 289/2002, pak má soud za prokázané, že shora popsaný stav pozemků užívaných již právními předchůdci žalobkyně [příjmení] trval nejméně od 50. let minulého století, kdy pozemky včetně sporné parcely byly ohrazeny plotem, nikdo z obce tudy neprocházel a ani projít nemohl a pozemky sloužily jako dvůr a zatravněná plocha. Spolu s obytnou stravnou, stodolou a přístavkem (chlévky) tvořily jediný funkční hospodářský celek, sloužící výhradně potřebám vlastníků domu [adresa] (s výhradou pozemku parc. [číslo] jenž však není pro danou věc podstatný). Oprávněnost užívání pozemků rodinou [příjmení] nikdo v obci nezpochybňoval a veřejně ji nerozporoval, všichni s tím byli srozuměni, a to i s ohledem na tehdejší společenské zřízení. Skutečný vlastník sporného pozemku po celou dobu držby nedal najevo svůj nesouhlas a nebránil své vlastnické právo. Tuto skutečnost má soud za prokázanou především z výpovědi svědka [jméno] [příjmení], který vypověděl, že o existenci zabrané obecní cesty se v soukromí a nijak určitě zmiňoval pouze jeho děd a že ani tehdejší místní národní výbor proti užívání sporného pozemku rodinou [příjmení] nic nenamítal. Žalobkyně i její právní předchůdci tedy byli či mohli být se zřetelem ke všem shora uvedeným okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky sporného pozemky, opíraje se vedle jeho nijak a nikým nezpochybňovaného faktického užívání též o jednotlivé nabývací tituly, dle nichž se oprávněně – s ohledem na uvedený faktický stav – mohli domnívat, že zdědili/zakoupili/nabyli„ postoupením“ (darem) pozemky včetně pozemku sporného, a to s přihlédnutím k nepravidelnému tvaru a částečné zastavěnosti uvedeného funkčního celku nemovitostí, jež mohly podstatně ztížit možnost správného posouzení výměry pozemků v terénu). Naopak dobrou víru držitelů nevylučuje, že si již v době nabytí nenechali získané pozemky odborně vymezit (např. geometrem). Pokud se tedy jedná o existenci dobré víry, a z toho plynoucí oprávněné držby sporného pozemku, soud se v tomto směru tedy zcela ztotožnil se skutkovými závěry i s právním hodnocením, které v této otázce učinil Krajský soud v Praze v odvolacím řízení ve sporu o vyklizení předmětného pozemku.

37. V dalším bodě se pak soud zabýval druhou podmínkou pro vydržení vlastnického práva k věci nemovité, a to pokud se jedná o potřebou dobu trvání této oprávněné držby. Shodně se závěry Krajského soudu v Praze v řízení ve věci sp. zn. 4 C 289/2002 soud dospěl k závěru, že u žalobkyně ani u jejího přímého právního předchůdce [jméno] [příjmení], jehož oprávněnou držbu si žalobkyně mohla započíst do své držby, nebyla splněna podmínka uplynutí zákonné desetileté vydržecí doby, když ke ztrátě dobré víry (objektivního zpochybnění jejich vlastnického práva ke spornému pozemku) došlo u žalobkyně již v roce 1993 a sama nabyté věci nemovité držela v dobré víře, že je vlastníkem sporného pozemku, od roku 1988 a její děd od roku 1987. Soud se tedy zabýval otázkou, zda byly splněny podmínky oprávněné držby u jejich právního předchůdce [jméno] [příjmení], již by bylo možno započítat do vydržecí doby, přičemž dospěl ke kladnému závěru. Zcela tak vycházel ze závěrů uvedených v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2006 č.j. 24 Co 444/2006-157, dle nichž nebylo o vlastnictví v rodině [jméno] [příjmení] nikdy pochyb a že jmenovaný mohl nabýt objektivní přesvědčení o vlastnictví svém i svých právních předchůdců, a to i vzhledem k obsahu jednotlivých dědických rozhodnutí i s jejich nedostatky (opomenutí jednoho pozemku) a k faktickému stavu, vzhledu a způsobu užívání a využití pozemků, tedy že po svých rodičích zdědil i sporný pozemek, jehož užívání nebylo po dobu trvání jeho vlastnictví nikým zpochybněno.

38. Pokud Krajský soud v Praze posoudil otázku nabytí vlastnického práva k pozemku, jehož vyklizení se tehdy žalovaná domáhala, na základě vydržení jako předběžnou, jež nemohla být obsažena ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž žalovaná v tomto řízení zpochybňovala její závaznost pro rozhodování soud ve věci určení vlastnického práva, pak soud odkazuje na judikatorní závěry, v nichž byla tato otázka řešena. Uvádí tak, že závaznost rozhodnutí (a otázek v nich řešených) upravuje ustanovení § 159a a § 135 o.s.ř. Výkladem ustanovení § 135 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 159a odst. 1 a odst. 4 o.s.ř. při posouzení významu předběžné otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení mezi týmiž účastníky, se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudek ve věci sp. zn. 25 Cdo 5/2000, rozsudek ve věci sp. zn. 32 Cdo 4004/2011 či usnesení ve věci sp. zn. 20 Cdo 2431/2010). Pro soud je závazné posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí, tedy o otázku, která byla předmětem sporu. U zamítavého výroku je nutné posoudit výrok rozhodnutí v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 1074/98). Právní vztahy mezi týmiž účastníky, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím, nemůže soud v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. Řešení ostatních otázek, s nimiž se musel soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat, tak není pro soud v jiném řízení závazné. To ovšem neznamená, že soud může závěry učiněné v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela pominout. I když jimi není vázán ve smyslu § 159a odst. 4 o.s.ř., musí se vypořádat se skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 647/02 a sp. zn. II. ÚS 2742/07 či rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 1045/2009). Opačný postup by byl v rozporu s požadavkem právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování (viz rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 669/2014). Jelikož v daném případě nebyly zjištěny skutečnosti mající význam pro rozhodnutí ve věci odlišné od skutkových zjištění učiněných soud v předcházejícím řízení vedeném pod sp. 4 C 289/2002, nebyly dány důvody pro jejich odlišné hodnocení a učinění jiných závěrů, než ke kterým dospěly soudy (resp. soud odvolací) v tomto předešlém řízení. Krajský soud v Praze svůj závěr o nabytí vlastnického práva ke spornému pozemku žalobkyní na základě vydržení s tím, že v daném případě byly splněny podmínky oprávněné držby z její strany společně s jejími právními předchůdci po dobu více než 10 let, zcela dostatečně a přesvědčivě odůvodnil a náležitě jej podložil právním zhodnocením za použití tehdy platné právní úpravy. Soud v této věci pak neshledal důvody pro odlišný postup a uzavírá tak, že se s uvedeným posouzením tak, jak je uvedeno ve shora uvedeném rozsudku č.j. 24 Co 444/2006-157, zcela ztotožňuje.

39. Oproti předcházejícímu řízení o vyklizení sporného pozemku však žalovaná nově uplatnila námitku nemožnosti vydržení vlastnického práva k pozemku v socialistickém vlastnictví s poukazem na ustanovení § 872 odst. 6 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zahrnutého do něj zákonem č. 509/1991 Sb., s účinností ode dne 1. 1. 1992. Dle uvedeného ustanovení § 872 odst. 6 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, jde-li o vydržení vlastnického práva k pozemku podle tohoto zákona, kde na základě dosavadních předpisů bylo možné nabýt jen právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemků, může si oprávněná osoba započítat dobu, po kterou její právní předchůdce měl pozemek nepřetržitě v držbě i před účinností tohoto zákona. Současně pak žalovaná poukazovala na omezení stanovené v § 199 tehdy platného občanského zákoníku (s účinností do 31. 12. 1991), dle něhož mohlo být právo osobního užívání zřízeno jen k pozemkům, které jsou v socialistickém společenském vlastnictví a které podle územních plánů nebo územních rozhodnutí jsou určeny k výstavbě rodinných domků, rekreačních chat nebo garáží anebo ke zřizování zahrádek. Půdy určené k jiným účelům, zejména půdy zemědělské, nesmí být ke zřízení práva osobního užívání použito. K stejnému účelu může být v osobním užívání občana jen jeden pozemek. Pakliže byl sporný pozemek dle žalované veden jako komunikace, nebyl způsobilý ke zřízení práva osobního užívání, jež se následně dnem 1. 1. 1992 transformovalo v právo vlastnické.

40. Soud se s tímto názorem neztotožňuje a námitku žalované v tomto směru považuje na nedůvodnou. Shodně se žalobkyní odkazuje na závěr vyslovený v rozsudku ve věci sp. zn. 22 Cdo 2273/98, v němž se Nejvyšší soud v uvedené souvislosti zabýval otázkou, zda v době, kdy uplynulo deset let od doby, kdy se žalobkyně stala oprávněnou držitelkou, splňovala podmínky vydržení, uvedené v § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“). Vzhledem k tomu, že uvedené ustanovení omezuje předmět vydržení jen tak, že takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob, lze konstatovat, že oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, která byla doposud ve státním vlastnictví (nejde-li o věc uvedenou v § 134 odst. 2 občanského zákoníku), má-li ji po 1. lednu 1992 nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba započíst i držbu vykonávanou před 1. lednem 1992. Opačný názor nelze ze zákona dovodit. Lze sice přisvědčit, že § 872 odst. 6 občanského zákoníku se zabývá pouze případy, v nichž šlo o držbu pozemků v soukromém (nikoli v osobním) vlastnictví, a že na držbu státních pozemků toto ustanovení nedopadá, je však nutné konstatovat, že toto zákonné ustanovení je nadbytečné, že jen deklaruje pravidlo, které vyplývá z podstaty věci, a že jeho zařazení do zákona nelze vykládat tak, že by vylučovalo započtení vydržecí doby v jiných případech než v těch, kdy občan nabyl v důsledku oprávněné držby právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku. Neobstojí ani názor o tom, že by před 1. lednem 1992 nebyl pozemek ve státním vlastnictví způsobilým předmětem držby. Ustanovení § 135a odst. 3 občanského zákoníku, ve znění platném do 1. ledna 1992, sice takový pozemek vylučovalo z vydržení, jeho oprávněná držba však nebyla ustanovením § 132a odst. 1 ani jiným ustanovením občanského zákoníku omezena. Pozemek ve státním vlastnictví byl tedy před nabytím účinnosti novely občanského zákoníku, provedené zákonem č. 509/1991 Sb., způsobilým předmětem oprávněné držby, tato držba však vzhledem k ustanovení § 135a odst. 3 občanského zákoníku, které vylučovalo z vydržení pozemky v tzv. socialistickém vlastnictví, nemohla vyústit v nabytí vlastnického práva vydržením. Jakmile uvedené omezení odpadlo, uplatnily se právní důsledky oprávněné držby, které zákon až doposud vylučoval.

41. Soud má za to, že shora uvedené judikatorní závěry beze zbytku dopadají i na posuzovanou věc, a že je tedy třeba dát i v tomto směru za pravdu žalobkyni, která se v důsledku započtení oprávněné držby jejích právních předchůdců a jejího trvání po dobu více než 10 let k datu 1. 1. 1992, stala k uvedenému datu vlastníkem pozemku parc. [číslo] na základě vydržení (když k tomuto dni odpadlo zákonné omezení uvedené v předchozím odstavci). Nad rámec toho pak soud dodává, že byť je sporný pozemek veden v katastru nemovitostí jako ostatní plocha – ostatní komunikace, k tomuto účelu po mnoho desetiletí nesloužil; zcela pak možné vyloučit, že by sloužil k zajištění hospodářské výroby, neboť se jednalo o oplocený pozemek účelově určený a užívaný jako dvůr či zatravněná plocha výlučně pro osobní potřebu vlastníka domu [adresa] spolu s hospodářskými stavbami a přilehlými pozemky. Fakticky tak sporný pozemek splňoval kritéria stanovená v § 199 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neboť se stěží mohlo i vzhledem k umístění pozemku v samotném obytnými objekty zastavěném centru obce jednat o zemědělskou půdu v pravém slova smyslu (jednalo se o pozemek neobhospodařovatelný a pro zemědělskou techniku nepřístupný a vzhledem ke skalnatému podloží s největší pravděpodobností i neúrodný). Soud má za to, že vzhledem k faktickému stavu je třeba posoudit povahu daného pozemku dle jeho skutečného využití a vlastností oproti jeho formální evidenci. Nadto je třeba uvést, že žalovaná sporný pozemek až do svého rozhodnutí coby silničního správního úřadu v roce 2011 nevedla v pasportu komunikací [územní celek] a tento nebyl zařazen ani do kategorie místní komunikace, a je tedy otázkou, zda vůbec byl předmětem jiné evidence než pozemkové knihy a pozdější evidence či katastru nemovitostí, když stát ani obec jeho vyklizení po řadu desetiletí až do roku 2002 nežádaly a neuplatňovaly k němu žádná práva.

42. S ohledem na všechny shora uvedené závěry tedy soud shledal žalobu zcela po právu a rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

43. O nákladech řízení mezi účastníky pak soud rozhodl výrokem II. ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 145 o.s.ř. tak, že žalobkyni, která byla ve věci zcela úspěšná, přiznal v plné výši právo na jejich náhradu v celkové částce 42.265,16 Kč, představované zaplaceným soudním poplatkem za žalobu ve výši 5.000 Kč a za návrh na nařízení předběžného opatření ve výši 1.000 Kč a dále náklady právního zastoupení, tj. odměnou za zastupování advokátem v celkové výši 24.800 Kč za celkem osm úkonů po 3.100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, 3x sepis podání ve věci samé – žaloba, její doplnění a replika, 2x účast na jednání, účast na místním šetření dle § 11 odst. 1 písm. g), odst. 3 advokátního tarifu, jakož i návrh na předběžné opatření po zahájení řízení dle § 11 odst. 2 písm. a) advokátního tarifu a vyjádření k odvolání proti rozhodnutí nikoliv ve věci samé dle § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu, za kteréžto dva úkony právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny – tzn. sedm úkonů za plnou odměnu a dva úkony za poloviční odměnu; návrh na zápis poznámky spornosti do katastru nemovitostí a písemný závěrečný návrh soud nehodnotil jako účtovatelné úkony právní služby) dle § 7 bod 5. a § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), paušální náhradou hotových výdajů advokáta dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu za devět úkonů právní služby po 300 Kč, celkem tedy 2.700 Kč, dále náhradou za promeškaný čas ve smyslu § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu ve výši 1.200 Kč (za 12 započatých půlhodin po 100 Kč) a náhradou cestovních výdajů dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, jejichž celková výše dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. činí 1.271,21 Kč, a to za účast na dvou jednáních u Okresního soudu v Berouně dne 13. 5. 2021 a 1. 7. 2021 a za účast na místním šetření v [obec] [část obce] dne 7. 6. 2021 vždy při sazbě základní náhrady za používání silničních motorových vozidel za 1 km jízdy dle § 1 písm. b) uvedené vyhlášky ve výši 4,40 Kč a při průměrné ceně pohonných hmot za 1 litr motorové nafty dle § 4 písm. c) uvedené vyhlášky ve výši 27,20 Kč za použití osobního automobilu tov. zn. Volvo [anonymizována tři slova], [registrační značka], s průměrnou spotřebou pohonné hmoty 6,733 l [číslo] km a o celkové ujeté vzdálenosti 204 km, tj. 2x 68 km na trase [obec] – [obec] a zpět a 1x 68 km na trase [obec] – [obec] [část obce] a zpět; vše (vyjma soudního poplatku) zvýšené o náhradu za 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 151 odst. 2 o.s.ř., představovanou částkou 6.293,96 Kč, neboť zástupce žalobkyně jakožto advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Třídenní lhůta k plnění ve výroku II. pak byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal důvody pro její prodloužení ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách. Ve smyslu § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalobkyni v řízení zastupoval.

Poučení