6 C 144/2020

Rubrum

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudcem Mgr. Filipem Bartošem ve věci žalobců: a) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce a žalobkyně] b) [celé jméno žalobkyně], [datum narození] bytem [adresa žalobce a žalobkyně] zastoupených advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o ochranu osobnosti a náhradu nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) částku ve výši 50 000 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni b) částku ve výši 50 000 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba o zaplacení částky ve výši 200 000 Kč žalobci a) se zamítá.

IV. Žaloba o zaplacení částky ve výši 200 000 Kč žalobkyni b) se zamítá.

V. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 46 820 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců.

Odůvodnění

1. Žalobci se z titulu ochrany osobnosti domáhali náhrady nemajetkové újmy formou finanční satisfakce v částce 250 000 Kč pro každého s tím, že žalovaný zasáhl do jejich osobnostních práv, když o nich ve sdělovacích prostředcích nepravdivě uvedl, že mu v noci z 13. 1. 2020 na 14. 1. 2020 podpálili automobil. Konkrétně pro server Expres.cz žalovaný uvedl:„ Nějaký duševní mrzák to byl. Dovolím si tvrdit, že vím, kdo to udělal a snížil se k tomuto. Auto nebylo moje, ale mé sestry. Já jsem ho jenom užíval. Taková je realita. Jsem naprosto přesvědčený, i moje rodina, že za tím stojí [anonymizováno] [celé jméno žalobkyně] a [anonymizováno] [celé jméno žalobce]. Takže moje [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova]“ V rozhovoru pro server iDNES.cz pak žalovaný dodal:„ Je to jasné vyhrožování. Beru to jako mstu. Kdo si zahrává s benzínem nebo nějakou hořlavou látkou, podle toho také skončí.“ Tyto výroky žalovaného pak převzala i další média (ahaonline.cz, blesk.cz, stars24.cz, extra.cz) a obdobné výroky pronesl žalovaný rovněž v reportáži v pořadu Televizní noviny na TV Nova v hlavním vysílacím čase. Tato nepravdivá tvrzení žalovaného negativně ovlivnila pověst, vážnost, čest i soukromí žalobců, když žalobci mají za to, že nejsou osobami veřejně činnými a mají tak právo na to, aby jejich soukromí bylo chráněno, jako u ostatních osob, které se na veřejném životě nepodílejí. V médiích byla zveřejněna rovněž celá jména a fotografie žalobců, čímž došlo k zásahu do jejich osobnostních práv nejen v očích rodiny a přátel, nýbrž i široké veřejnosti. Z výše uvedených důvodů žalobci požadují finanční satisfakci, neboť žalovaný je nařkl z trestného činu, přičemž toto nepravdivé tvrzení mělo velmi široký dosah, když bylo šířeno tiskem i prostřednictvím televizního vysílání.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Uvedl, že vozidlo bylo skutečně úmyslně zapáleno, jak vyplynulo z ohledání místa činu, kdy nevykazovalo žádnou technickou poruchu. Médiím sdělil pouze své podezření, že mu žalobci zapálili osobní automobil, a to z důvodu dlouhodobě špatných vzájemných vztahů. Jednalo se tedy pouze o jeho názor, v žádném případě neuvedl, že žalobci tento skutek spáchali. Nadto se nejednalo o podezření, že by za předmětným skutkem stáli přímo žalobci, nýbrž že si na to někoho najali, např. [jméno] [příjmení]. Žalovaný má právo si to myslet. K jeho podezření přispěl i telefonický rozhovor s žalobcem a), který ho svými výroky utvrdil v tom, že o žhářském skutku ví, konkrétně mu sdělil, že pokud by nehoukal před jeho domem, tak by mu vozidlo neshořelo. Pokud došlo k tomu, že některá média formovala jeho vyjádření nepřesně, pak za to žalovaný nemůže nést žádnou odpovědnost.

3. Ve věci je rozhodováno podruhé, když rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 13. 1. 2021 č. j. 6 C 144/2020-30, kterým byla žaloba zamítnuta, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2021 č. j. 21 Co 79/2021-51 a věc byla vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

4. V návaznosti na závazný právní názor odvolacího soudu soud ve věci provedl dokazování listinami k tvrzení žalobců a audio nahrávkami k obraně žalovaného.

5. Z článku publikovaného na serveru expres.cz soud zjistil, že žalovaný se o incidentu, který se týkal požáru vozidla před jeho domem, vyjádřil:„ Nějaký duševní mrzák to byl. Dovolím si tvrdit, že vím, kdo to udělal a snížil se k tomuto. Auto nebylo moje, ale mé sestry. Já ho jenom užíval. Taková je realita. Jsem naprosto přesvědčený, i moje rodina, že za tím stojí paní [celé jméno žalobkyně] a pan [celé jméno žalobce]. Takže moje [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova]“ ([webová adresa])

6. Z článku zveřejněného na serveru iDNES.cz soud zjistil, že žalovaný v souvislosti s požárem vozidla před jeho domem užil výrok:„ Je to jasné vyhrožování. Beru to jako mstu. Kdo si zahrává s benzínem nebo nějakou hořlavou látkou, podle toho také skončí.“ [anonymizováno])

7. Citované výroky žalovaného byly převzaty i dalšími médii a publikovány na serverech a. ahaonline.cz [webová adresa] b. stars24.cz [webová adresa] c. blesk.cz [webová adresa] d. extra.cz [webová adresa]

8. Z reportáže v pořadu Televizní noviny vysílaném na TV Nova dne [datum] soud zjistil, že žalovaný k incidentu týkajícímu se požáru vozidla před jeho domem prohlásil:„ Viním z toho [anonymizována dvě slova] [role v řízení] [anonymizováno] [celé jméno žalobkyně] a [anonymizováno] [celé jméno žalobce], [anonymizována dvě slova], kteří se mi nějakým způsobem pořád mstí. Kdo si zahrává s hořlavýma látkama, podle toho také skončí. To nevyhrožuju, to jenom varuju. Beru to jako varování, že bych se nedivil, kdyby ten člověk skončil stejným způsobem.“ 9. Z trestního příkazu Okresního soudu Praha - východ ze dne 28. 7. 2020 č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci dne 15. 8. 2020, soud zjistil, že žalovaný byl uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování dle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že dne 14. 1. 2020 v době od 03:30 do 05:55 hod v Říčanech, okr. Praha-východ, poté, co [anonymizována dvě slova] [celé jméno žalobce], [datum narození], byl jako dobrovolný hasič na zásahu u hašení hořícího auta obviněného [celé jméno žalovaného] před jeho současným bydlištěm, volal z telefonního čísla [číslo] a [číslo] [anonymizována dvě slova] [role v řízení] [celé jméno žalobkyně] a [anonymizováno] [celé jméno žalobce], [datum narození], kdy je oba vulgárně napadal a uváděl„ udělali jste zásadní chybu, dneska jste mi zapálili auto, dostanu 140.000, abych si mohl koupit nové, jinak to bude mít nedozírné následky“, [celé jméno žalobce] vyhrožoval„ dám ti kouli do hlavy ty debile, ty blbečku hasičský…nevycházej z baráku ty kriple…chraň se vyjet s kočárem…měl by ses zastavit u pohřební služby vyjednat si zde místo…skončíš v dřevěným penálu…to není problém tě uškrtit…“, oba poškození měli v důsledku jeho jednání důvodnou obavu o svůj život a zdraví.

10. Ze záznamu o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 14. 1. 2020 ve věci vedené PČR, KŘPS, územní odbor Praha - venkov - JIH, OO Říčany [číslo jednací] soud zjistil, že na základě oznámení od [jméno] [příjmení] byly zahájeny úkony trestního řízení ve věci NP ZAHOŘENÍ VOZIDLA ŘÍČANY, neboť na základě zjištěných skutečností je odůvodněn závěr, že mohl být neznámým pachatelem spáchán přečin poškození věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku.

11. Z usnesení policejního orgánu územní odbor Praha - venkov - JIH, OO Říčany [číslo jednací] ze dne 10. 4. 2020 bylo zjištěno, že policejní orgán věc odložil, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání.

12. Z audionahrávky zachycující rozhovor mezi žalobcem a) a žalovaným soud zjistil, že žalovaný a žalobce a/ se vyjádřili:„ (žalovaný) ...máte prsty v tom, co se stalo… (žalobce a/) …bacha na křivé obvinění… (žalovaný) to není křivé obvinění, to jsou fakta, to jsou kamery tady… (žalobce a/) …kamery jo? a jsem tam já, jo? To je zvláštní…doporučím ideálně jít na policii… (žalovaný) …pane [celé jméno žalobce], zaplatíte škodu, věříte tomu?... (žalobce a/) …nevěřím, určitě ne, já jsem žádnou škodu neudělal…chováš se jak hovado, ty debile… (žalovaný) …pane [celé jméno žalobce], vy jste k tomu nikoho nepověřil?…věřím tomu, že jste pověřil třeba pana [příjmení] a podobné kamarády…… (žalobce a/) …já bych to nechal na policajtech, ať prověří, kdo na těch kamerových záznamech je…jestli má i pan [příjmení] nějaké alibi nebo nemá a určitě to tady my dva spolu řešit asi nebudeme…už jste si uklidil ten bordel před barákem? … (žalovaný) …mám si uklidit bordel před barákem, který jste způsobil vy?... … (žalobce a/) …já? …já o tom, co se dnes stalo, nevím vůbec nic, já se o tom dozvěděl, až když jsme přijížděli na místo, ty seš tak blbej, že lžeš o tom, že tam máš kamery a jak tam jsem já… (žalovaný) …pane [celé jméno žalobce], vy jste způsobil škodu… (žalobce a/) …ty si nenecháš nic vysvětlit, kdyby raději zavolal jako člověk a zeptal se, jenže ty se chováš jako prase a hned útočíš…s tebou se vůbec nedá bavit…jak ty si můžeš dovolit mě tady obvinit z toho, co se ti dneska stalo…že za to můžu já nebo že jsem někoho pověřil… (žalovaný) …a [příjmení], ty si myslíš, že za to nemůžeš? … (žalobce a/) …ne já to vím, že za to nemůžu, já si to nemyslím, já to vím… (žalovaný) …máš v tom prsty? … (žalobce a/) …budeš překvapenej, nemám… (žalovaný) …seš schopen přísahat před bohem? … (žalobce a/) …nejsem věřící…abych tu přísaha na anděly a na boha, to by bylo trochu nesmyslný, to se asi shodnem… (žalovaný) …já to respektuju, já ti jenom říkám…seš schopen přísahat to před bohem… (žalobce a/) …já nejsem věřící, znova… (žalovaný) …seš schopen přísaha před bohem, že ty ani [anonymizováno] v tom nemáte prsty? … (žalobce a/) …tak [anonymizováno] určitě, prosím tě…uděláme to jinak, já vezmu auto a k tobě přijedu a rád ti do očí řeknu, že v tom prsty nemám ani že jsem nikoho nepověřil… (žalovaný) …ani pan [příjmení] a jiný lidi… (žalobce a/) …nevím, co [příjmení], toho jsem viděl naposledy před třičtvrtě rokem...na [příjmení] ale přísahat nebudu, ten pro mě nemá žádnou hodnotu…ale na své dítě prosím, to ti jsem schopen odpřisáhnout, to klidně, já jsem si tak jistý, že jsem nikde nebyl, nikoho jsem nenavedl, nikomu jsem nezaplatil, nepobídnul, pokud to napadlo [příjmení], tak je to debil, nemá to souvislost ani se mnou ani s [anonymizováno] a kdyby to šlo od [anonymizováno], tak věř tomu, že o tom vím, já jsem na to dneska taky čuměl jako debil, kam jedeme jsem zjistil až v půli cesty, kdy jsem zapínal navigaci v autě… (žalovaný) …vem auto a přijeď ty vole… (žalobce a/) …jak říkám, přijedu rád…jsme domluvený? … (žalovaný) … jo... (žalobce a/) …a chtěl bych ale aby naposledy tu bylo to, že budeš vyhrožovat mě a mé rodině…“.

13. Z další audionahrávky zachycující rozhovor mezi žalobcem a) a žalovaným soud zjistil, že se vyjádřili:„ … (žalobce a/) …na důrazné doporučení policistů tam nemám jezdit a nemám s tebou ani mluvit… (žalovaný) …se bojíš… (žalobce a/) …já se nebojím… (žalovaný) …tak proč sem nezajedeš… (žalobce a/) …no vždyť ti to říkám, je to na doporučení policistů… (žalovaný) …nezlob se na mě [jméno], ale já se důvodně domnívám, že v tom máš ruce… (žalobce a/) …to se ale domníváš opravdu špatně, opravdu mě to mrzí, že si myslíš, že jsem takový hovado, abych někomu takhle šáhl na auto…kdyby mi o to šlo a chtěl se pomstít, tak si chytnu tebe…proč bych já chodil na auto…to mi jako vysvětli… (žalovaný) …ty jsi slíbil, že přijedeš, tak proč se bojíš…máš moje slovo, že ti neublížím… (žalobce a/) …já se tebe nebojím, ty mě nemáš jak ublížit…“ 14. Podle § 81 odst. 1 o. z. je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Podle odst. 2 ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

15. Podle § 82 o. z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

16. Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

17. Podle § 2951 o. z. se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

18. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůraznil, že každý názor, stanovisko nebo kritika je, vzhledem k významu svobody projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zásadně přípustným (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 10. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 357/96); omezení svobody projevu je proto výjimkou, kterou je nutno interpretovat restriktivně a lze ji ospravedlnit jen kvalifikovanými okolnostmi (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03). Na základě konkrétních okolností daného případu musí tedy soud vždy zvážit, zda výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací.

19. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu ČR při řešení kolize mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce musí být brána v potaz zejména 1. povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení či hodnotový soud), 2. obsah výroku (např. zda jde o projev„ politický“ či„ komerční“), 3. forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární), 4. postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou – typicky„ hvězdy showbyznysu“), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama„ vyprovokovala“ či jak se posléze ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Tento výčet však není konečný, neboť v úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě zmíněných kategorií zařadit (viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavní soudu pod č. 23/2015 USn., obdobně též nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 4022/17, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavní soudu pod č110 /2018 USn.).

20. Při zkoumání přiměřenosti konkrétního výroku je tedy třeba v prvé řadě vždy odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící soud, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, to znamená, zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1109/2005).

21. Svoboda projevu, včetně práva pronášet kritiku, musí mít v demokratické společnosti své meze, jejichž překročení pravidelně vede k závažným nežádoucím újmám na právu na ochranu osobnosti kritizovaných fyzických osob. K neoprávněnému zásahu do osobnosti člověka nedojde výkonem práva kritiky jedině v případě, že jde o kritiku právem přípustnou, resp. kritiku oprávněnou. Ta předpokládá, že při ní nejsou překročeny meze věcné a konkrétní kritiky a současně to, že je taková kritika přiměřená i co do obsahu, formy i místa, tj. že nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného cíle. O věcnou kritiku nejde především tam, kde kritika vychází z nepravdivých podkladů a z nich dovozuje vlastní hodnotící úsudky. V takových případech, pokud je utvořený hodnotící úsudek znevažující, není možné již z tohoto důvodu považovat kritiku za přípustnou. Obdobně jsou-li v kritice k popisu určitých jevů a osob použity výrazy, jejichž míra expresivity je ve značném nepoměru k cíli kritiky, resp. je-li obsah kritiky zcela neadekvátní posuzovanému jednání kritizovaného, přičemž z ní vyplývá úmysl kritizovanou osobu znevážit či urazit, jde o kritiku nepřiměřenou, která je způsobilá zasáhnout do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby. Vybočí-li tedy kritika z takto označených mezí, jedná se o exces, který představuje neoprávněný zásah do osobnosti člověka se všemi s tím spojenými následky občanskoprávní odpovědnosti osoby, která se takového zásahu dopustila. Jestliže kritika v konkrétním případě postrádá právní přípustnost, není namístě upřednostňovat právo na kritiku před právem na ochranu osobnosti člověka (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky č.j. 25 Cdo 3423/2018-254, ze dne 29. 8. 2019).

22. Nemajetková újma není vyjádřitelná v penězích, proto není účelem zadostiučinění její vyrovnání, ale poskytnutí morální nebo finanční satisfakce. Morální satisfakce může mít podobu omluvy, odvolání difamujícího výroku, uveřejnění soudního výroku v tisku, a tím uvedení věci veřejně na pravou míru, soudní konstatování porušení subjektivního práva apod. Zadostiučinění má být přiměřené, proto je nutné jeho odstupňování podle všech okolností, které provázejí vznik nemajetkové újmy tak, aby zvolený způsob zadostiučinění byl dostatečně účinný. Primární je posoudit, zda vůbec má být zadostiučinění poskytnuto, neboť člověk žijící ve společnosti musí ledacos snést (běžné slovní útoky, projevy neúcty apod.). Při kladné odpovědi se dále zkoumá, zda postačuje morální satisfakce, a teprve v případě, že nezajišťuje skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy, přichází v úvahu peněžní (relutární) satisfakce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 167/2019 ze dne 10. 7. 2020).

23. Pro případ, že v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti člověka vznikla nemajetková újma, občanský zákoník dává fyzické osobě právo se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti nebo aby byly odstraněny následky těchto zásahů (§ 82 odst. 1 o. z.), resp. aby jí bylo podle § 2951 odst. 2 o. z. poskytnuto přiměřené zadostiučinění, které náleží v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Peněžité (relutární) zadostiučinění plní především satisfakční funkci, avšak jeho úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění nelze v zásadě vylučovat. Peněžitá náhrada je v zákoně (s výjimkou typových nároků jako např. v § 2958 či § 2959 o. z.) uváděna jako subsidiární způsob, který nastupuje teprve v případě, že jiná forma není dostačující. I když nelze vyloučit, že jiné než peněžité plnění, např. omluva, konstatování, že bylo porušeno právo, či dokonce správní nebo trestní postih škůdce, může znamenat odpovídající odškodnění, velmi často to bude právě peněžité plnění, které bude znamenat přiměřené zadostiučinění, a to případně i v kombinaci s jinými formami odčinění újmy, jimiž je v mediální sféře především povinnost upustit od neoprávněného zásahu nebo odstranit jeho následek (rozhodnutí NS ČR sp. zn. 25 Cdo 3703/2019).

24. Právem na ochranu osobnosti je chráněna osobnost člověka jako celek i všechny její složky. Pokud dojde k neoprávněnému zásahu má dotčená osoba právo na přiměřenou ochranu proti tomu, kdo neoprávněně zasáhl do těchto garantovaných práv dané osoby. Takový zásah musí jednoznačně směřovat do některé složky osobnostních práv jedince.

25. V projednávaném případě se žalobci cítili dotčeni na svém právu na ochranu dobrého jména, pověsti, cti a soukromí. Tížilo je tak břemeno tvrzení a břemeno důkazní ke skutečnosti, že žalovaný užil při rozhovorech se sdělovacími prostředky výroky, které byly posléze medializovány (zveřejněny) a které byly způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobců. Naproti tomu žalovaný argumentujíc tím, že vyjádřil pouze svůj názor (podezření) na to, kdo mu podpálil automobil, má břemeno důkazní k tomu, zda byly naplněny zákonné podmínky pro vyslovení hodnotového soudu, které by jej činili legitimním. Jinými slovy se žalovaný hájil tím, že vykonával své právo na svobodu projevu. V návaznosti na shora citovanou judikaturu tak došlo ke střetu dvou základních zásad (práv), totiž práva žalobců na čest a dobré jméno oproti právu žalovaného na svobodu slova.

26. Listinami předloženými žalobci (internetové články) má soud za prokázané, že žalovaný použil v rozhovorech s bulvárními médii a televizním médiem výroky:„ Nějaký duševní mrzák to byl. Dovolím si tvrdit, že vím, kdo to udělal a snížil se k tomuto. Auto nebylo moje, ale mé sestry. Já jsem ho jenom užíval. Taková je realita. Jsem naprosto přesvědčený, i moje rodina, že za tím stojí [anonymizováno] [celé jméno žalobkyně] a [anonymizováno] [celé jméno žalobce]. Takže moje [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova]“„ Je to jasné vyhrožování. Beru to jako mstu. Kdo si zahrává s benzínem nebo nějakou hořlavou látkou, podle toho také skončí.“„ Viním z toho svou bývalou manželku [anonymizováno] [celé jméno žalobkyně] a [anonymizováno] [celé jméno žalobce], svého syna, kteří se mi nějakým způsobem pořád mstí. Kdo si zahrává s hořlavýma látkama, podle toho také skončí. To nevyhrožuju, to jenom varuju. Beru to jako varování, že bych se nedivil, kdyby ten člověk skončil stejným způsobem.“ 27. V projednávaném případě dospěl soud k závěru, že předmětné výroky žalovaného, které se měly dotknout osobnostních práv žalobců, je nutno považovat za hodnotící soud tak, jak je vymezen výše citovanou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu ČR. Z formulací použitých žalovaným je zřejmé, že svými tvrzeními vyjadřoval svůj subjektivní názor na danou situaci, tedy vyslovil podezření, kdo mohl stát za podpálením jeho automobilu. Jednalo se tedy o vyjádření domněnky žalovaného, že jeho automobil podpálili žalobci (srov.„ …Jsem naprosto přesvědčený, i moje rodina, že za tím stojí [anonymizováno] [celé jméno žalobkyně] a [anonymizováno] [celé jméno žalobce]“). Žalovaný tuto svou domněnku neprezentoval jako fakt, resp. jako prokázanou skutečnost. Dle názoru soudu se tedy nejedná o skutkové tvrzení, které by podléhalo dokazování. O skutkové tvrzení by se mohlo jednat v tom případě, pokud by žalovaný například tvrdil, že žalobci byli uznání vinnými z trestného činu nebo kategoricky konstatoval, že se předmětného skutku dopustili. V daném případě však žalobce vyjadřoval pouze své podezření (které zjevně pramenilo z dlouhodobě špatných a konfliktních vztahů mezi žalobci a žalovaným).

28. K tvrzení žalovaného je tedy dle názoru soudu nutno přistupovat jako k hodnotícímu soudu, který obecně požívá ochrany v rámci svobody projevu, avšak z výše citované judikatury je zřejmé, že i veřejně proneseným hodnotícím soudem lze zasáhnout do osobnostních práv adresáta výroku, a to zejména v případě, kdy je forma veřejné prezentace nepřiměřená, tj. pokud jsou v něm použity vulgární či značně expresivní výrazy, nebo pokud vychází z nepravdivých podkladů, případně pokud je jeho primárním cílem pouze hanobení či zneuctění dané osoby.

29. Pokud jde o formu prezentace, žalovaný sice vyloženě nepoužil žádné expresivní či vulgární výrazy, které by mohly výrazně zasáhnout do cti žalobců bez dalšího, nicméně nelze přijmout ani závěr, že žalovaným užitá formulace slov z hlediska naplnění účelu poskytnutého rozhovoru naplnila míru kultivace projevu tak, jak by bylo lze očekávat od osoby, která hodlá veřejně vyslovit podezření ze spáchání trestného činu vůči konkrétním potencionálním pachatelům. V daném případě prvek slušnosti a kultivovanosti projevu narušují výrazy„ nějaký duševní mrzák to byl…je to jasné vyhrožování, kdo si zahrává s benzínem nebo nějakou hořlavou látkou, podle toho také skončí…“. Z kontextu prohlášení žalovaného se tak podává, že se nejednalo pouze o vyslovení domněnky pachatele, nýbrž že žalovaný potencionálního pachatele dopředu označuje výrazem„ duševní mrzák“ a zejména pak, že bez ohledu na zjištěný motiv daného skutku poukazuje na vyhrožování s tím, že i on sám v poslední citované větě dle soudu zcela nevhodně naznačuje, že ten, kdo si zahrává s hořlavou látkou, podle toho také skončí. Projev v tomto duchu by tak dle přesvědčení soudu neměl požívat právní ochrany z pohledu jeho formy, neboť průměrně inteligentní adresát posledního výroku žalovaného by mohl důvodně pociťovat zvolená slova jako určitou výhrůžku. Z hlediska míry přípustné expresivity hodnotových soudů Ústavní soud konstatoval ve své judikatuře, že veřejně šířená stanoviska by zásadně neměla vybočit z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, neboť jinak by ztratila charakter korektního úsudku nebo komentáře a jako taková by se mohla ocitnout mimo meze ústavní ochrany (viz nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. III. ÚS 359/96). V daném případě má soud za to, že výroky žalovaného z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v určité míře vybočily, neboť z hlediska formy prezentace nebyl výrok žalovaného zcela přiměřený daným okolnostem.

30. Jak již bylo uvedeno výše, hodnotící soudy nepodléhají důkazu pravdy. Jak shrnul Ústavní soud, existenci faktů lze prokázat, leč pravdivost jejich hodnocení podrobit důkazům nelze. Ve vztahu k hodnotícím soudům nelze tedy požadavek dokázat jejich pravdivost naplnit a takový požadavek samotnou svobodu názoru porušuje (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99). To však neznamená, že hodnotové soudy jsou zcela nenapadnutelné v rámci řízení na ochranu osobnosti. Tam, kde je nějaké prohlášení hodnotovým soudem, může přiměřenost zásahu do osobnostních práv záviset na tom, zda existuje dostatečný faktický podklad pro napadené prohlášení, protože i hodnotový soud, bez jakéhokoli faktického podkladu, může být přehnaný (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03). Jinak řečeno, presumpcí dovolené kritiky (presumpcí ústavní konformity) je chráněn toliko hodnotící úsudek, nikoli tvrzení faktů, která v míře, v níž sloužila za základ kritiky, musí naopak důkazně prokazovat kritik sám (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05).

31. Žalovaný tvrdil, že ho k jeho podezření, že automobil zapálili žalobci, vedlo jednak to, že se na místě činu od zasahujících hasičů dozvěděl, že příčinou požáru bylo úmyslné zapálení, jednak dlouhodobé nepříznivé vztahy mezi žalobci a žalovaným a také údajný telefonický rozhovor s žalobcem a), který mu měl sdělit, že„ pokud by nehoukal před jeho domem, tak by mu vozidlo neshořelo.“ Soud má především ze záznamu o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 14. 1. 2020 za prokázané, že v prvopočátku vyšetřování se skutečně pracovalo s verzí úmyslného zapálení vozidla, což by mj. i naplňovalo znaky trestného činu. Jakkoli tedy byl žalovaný obeznámen na místě zasahující hasičskou jednotkou, že pravděpodobnou příčinou požáru bylo úmyslné zapálení, nelze bez důvodných indicií podezírat určitou osobu, že se daného skutku dopustila ona. Soud je přitom názoru, že za legitimní důvod k vyslovení adresného podezření nepostačuje existence problematických vztahů k osobám, vůči němuž podezření směřuje (v daném případě žalobci). Žalovaný tak musel pojmout podezření, že se daného skutku dopustili žalobci na základě konkrétních poznatků, které by ve svém souhrnu umožňovaly přijmout závěr o důvodnosti takého podezření. Tímto poznatkem dle obrany žalovaného mělo být prohlášení žalobce a/ v rámci telefonického rozhovoru, jehož záznam byl proveden k důkazu. Za zcela klíčové pro rozhodnutí ve věci (oproti právnímu názoru, který vedl soud k prvému rozhodnutí) považuje tedy soud prokázání skutečnosti, že žalobce a) potvrdil či alespoň věrohodně nevyvrátil, že za daným incidentem stojí on, potažmo žalobkyně b).

32. Záznamem o proběhlém telefonickém rozhovoru mezi žalobcem a) a žalovaným má však soud za prokázané, že žalobce a) opakovaně vyloučil svou odpovědnost za předmětný incident, když několikrát v rámci rozhovoru s žalovaným dementoval, že by se předmětným požárem měl cokoli společného. To samé vyjádřil ohledně žalobkyně b). Z kontextu celého rozhovoru se naopak podává, že důvodné podezření ze spáchání skutku žalobci nemohl žalovaný odvodit, neboť žalobce a) zcela věrohodně a logicky vysvětluje žalovanému, proč s tím nemá nic společného a de facto se snaží žalovaného i přes jeho subjektivní názor o své„ nevině“ přesvědčit. Žalovaný několikrát pokládá výslovný dotaz na žalobce a), zda za tím stojí či nikoli, přičemž žalobce a) vždy odpoví tak, že nikoli. Za účelem přesvědčení žalovaného byl dokonce ochoten se dostavit na místo a žalovanému říct svůj názor z očí do očí, lhostejno že k tomu nakonec nedošlo z důvodů doporučení od policie. Žalobce a) dokonce„ odpřisáhnul“ na své děti (o což žalovaný žalobce a/ de facto požádal), že žalovanému předmětný vůz nezapálil a také žalovanému vysvětloval, proč by nebylo logické„ mstít se“ tímto způsobem. Za podstatný soud považuje i do určité míry klamavý přístup žalovaného již v počátku rozhovoru, kdy poukazoval na kamerové záznamy, které by snad měly osobu žalobce a/ usvědčit, kdy na tuto skutečnost žalobce reagoval zcela adekvátně tak, nechť předmětné záznamy žalovaný předá policii, aby se tak skutečná osoba pachatele zjistila. Žalovaný v rozhovoru také naznačoval, že si žalobci k zapálení vozidla někoho najali (jmenoval osobu pana [příjmení]), nicméně žalobce a/ reagoval opět odmítavě, když uvedl, že ho viděl naposledy před mnoha měsíci a pokud s tím něco měl společného, tak je to jeho odpovědnost (dokonce onu osobu označil vulgárním výrazem„ debil“).

33. Soud je po vyhodnocení předmětné audionahrávky, která podle tvrzení žalovaného jej měla utvrdit v přesvědčení, že se předmětného skutku dopustili žalobci, přesvědčen o pravém opaku, tj. že žalovaný toto přesvědčení podle obsahu rozhovoru nabýt v žádném případě nemohl. Soud proto z pohledu obrany žalovaného uzavřel, že nejenže nebyla prokázána existence faktického podkladu pro vyslovení hodnotícího soudu v podobě podezření ze spáchání trestného činu, nýbrž že byla pravdivost tohoto faktu vyvrácena. Žalovaný i přes tuto skutečnost setrval na svém jinak nedůvodném subjektivním podezření a toto prostřednictvím rozhovoru do bulvárních médií i televize zcela adresně projevil. Vše tedy nasvědčuje tomu, že žalovaný si byl vědom při pronesení předmětných výroků do médií, že pro jeho podezření neexistují žádné relevantní indicie, jednalo se tedy o nikterak nepodložený subjektivní názor, s jehož veřejnou proklamací měl být žalovaný z pohledu vzniku případné nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobních práv žalobců obezřetný. Tato obezřetnost se mohla projevit například vyčkáním na první výsledky vyšetřování nebo poznatky získané i mimo rámec trestního řízení vlastní iniciativou. Vzhledem k zjištěným okolnostem lze uzavřít, že primárním cílem hodnotícího soudu nebyl výkon práva na svobodu projevu, nýbrž zneuctění adresátů výroku v očích veřejnosti. V souladu se shora citovanou judikaturou tedy platí, že výkon takového práva nepožívá právní ochrany.

34. Jde-li o prokázání výroku žalobce a), který měl během některého z rozhovorů s žalovaným pronést větu„ …pokud bys nehoukal před mým domem, tak by ti vozidlo neshořelo…“, tak soud má za to, že označení důkazu k prokázání tohoto tvrzení v obecné rovině„ nahrávkou“ není dostatečně určité, když není zřejmé, o jaký rozhovor mělo jít, v jakém čase tuto větu žalobce a) vyřkl apod. Je navíc evidentní, že i pokud by žalobce a) něco takové sdělil, je pronesený výrok tzv. vytržen z kontextu, neboť z audionahrávky provedené k důkazu vyplývá, že žalobce a) svůj podíl na zapálení vozidla před domem žalovaného jednoznačně vyloučil.

35. Pokud se snad žalovaný bránil, že i lidé z jeho okolí se důvodně domnívají, že za předmětným zapálením vozu stojí žalobci, tak žádné důkazy k tomuto tvrzení neoznačil, přičemž svou absencí při jednání se zbavil možnosti procesního poučení ze strany soudu dle § 118a o.s.ř.

36. Soud tedy po vyhodnocení všech provedených důkazů dospěl k závěru, že základ žaloby je opodstatněný, neboť žalovaný svými výroky, které byly následně medializovány, výraznou měrou zasáhl do osobnostních práv žalobců, když vůči nim bez jakéhokoli legitimního důvodu vznesl podezření ze skutku, který by mohl být policejním orgán kvalifikován jako trestný čin.

37. Z výše citované judikatury je zřejmé, že primární způsobem odčinění újmy je morální satisfakce, přičemž o relutární satisfakci je možné uvažovat, až v případě, že by morální satisfakce nezajistila skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy, tedy pouze ve výjimečných případech při naplnění některého z kritérií vyjmenovaných ve výše citované judikatuře vyšších soudů, které lze klást k tíži autora daného výroku.

38. Soud s ohledem na veškeré okolnosti daného případu dospěl (oproti právnímu názoru v prvém rozhodnutí, které bylo odvolacím soudem zrušeno) k závěru, že k naplnění těchto kritérií došlo. Byť forma prezentace výroků žalovaného nebyla nikterak vulgární, nejednalo se výrok zcela korektní a projev kultivovaný, jak bylo podrobněji rozebráno výše. Soud přihlédl rovněž k tomu, že žalobci i žalovaný jsou osobami veřejně známými (byť o mediální pozornost nemusí stát), a to právě z důvodů jejich častých sporů, které jsou hojně prezentovány v médiích. Byť nemá soud za zcela prokázané, že žalovaný o mediální pozornost stojí a vyhledává ji, lze přinejmenším dospět k závěru, že žalovaný nepřikládá patřičnou důležitost a význam svým výroků, které do médií vypouští. Tím, že žalovaný bezdůvodně vyslovil své podezření vůči žalobcům z podpálení svého vozidla s dovětkem, že se může jednat o akt pomsty, je potřeba vnímat rozdíl mezi soukromou prezentací takového podezření (např. v rámci privátního rozhovoru s osobou, o níž se škůdce domnívá, že je osobou podezřelou) a prezentací veřejnou, nota bene s vědomím, že výroky žalovaného budou bulvárem šířeny a dokonce převzaty i jinými médii, vůči nimž žalovaný přímo nevystupoval. Žalovaný si tak musel být vědom újmy, kterou citace výroků žalovaného a jejich šíření (a to nejen po internetu) může žalobcům způsobit. Soud proto vzhledem k shora uvedeným okolnostem naznal, že žalobcům v příčinné souvislosti se zásahem do osobnostních práv zveřejněnými výroky žalovaného vznikla nemajetková újmu, kterou je třeba odčinit.

39. Při určení formy a výše adekvátního zadostiučinění soud vyšel ze shora citované judikatury a přiznal žalobcům relutární (peněžní) satisfakci, neboť ve shodě s názorem žalobců dospěl k závěru, že morální satisfakce v daném případě nenaplní svou preventivně-sankční funkci. Soud v této souvislosti odkazuje na důkaz trestním příkazem Okresního soudu Praha - východ ze dne 28. 7. 2020 č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci dne 15. 8. 2020, z něhož jednoznačně vyplývá, že žalovaný není dalek užití různých vulgarismů a vyhrožování vůči osobám žalobců a jeho případný postoj k odčinění újmy ve formě pouhé omluvy soud vnímá jako bezúčelný.

40. Pokud jde o stanovení výše peněžitého zadostiučinění, dospěl soud po zvážení všech relevantních okolností s přihlédnutím k obvykle přiznávaným náhradám za neoprávněný zásah do osobnostních práv k závěru, že za adekvátní výši přiměřeného zadostiučinění v penězích lze považovat částku 50 000 Kč pro každého z žalobců.

41. Pokud jde o nepřiznání peněžité náhrady ve výši požadované žalobci, tak v této souvislosti soud připomíná judikaturu Ústavního soudu, dle níž osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj. musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané. Na tomto principu je postavena i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (podrobně např. ve věci Lingens proti Rakousku (1986)). Důvod tohoto principu je dvojí. Jednak se jím podporuje veřejná diskuse o veřejných věcech a svobodné utváření názorů. Co největší bohatost diskuse o věcech veřejných by měla být státní mocí regulována jen v míře nezbytně nutné (srov. čl. 17 odst. 4 Listiny). Současně tím stát akceptuje, že jeho mocenský zásah do svobody projevu za účelem ochrany dobrého jména jiných občanů by měl přijít subsidiárně, tedy pouze tehdy, pokud nelze napravit škodu jinak. Škodu lze napravit jinak než zásahem státu, například užitím přípustných možností k oponování kontroverzním a zavádějícím názorům. Tak lze často minimalizovat škodlivý následek sporných výroků mnohem efektivněji než cestou soudního řízení. Pro osoby činné v oblasti veřejného života, ať již jde o politiky nebo o osobnosti veřejně známé, obecně platí, že disponují mnohem snadnějším přístupem k médiím, a mají tak mnohem snadnější možnost vyvrátit to, co ony samy považují za smyšlenky. Soudní ochrana dobrého jména takovýchto veřejně činných osob je i proto realizována v míře menší než ochrana dobrého jména kohokoliv jiného, který má mnohem menší spektrum možností vstoupit do veřejné diskuse než osoba veřejně činná (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03). S ohledem na citovanou judikaturu má soud za to, že žalobci rovněž měli možnost výroky žalovaného vyvrátit, když sami byli dotčenými médii dotazováni na své vyjádření k výrokům žalovaného.

42. Současně je nutné přihlédnout k tomu, že výroky žalovaného byly uveřejněny především v bulvárních médiích, přičemž informace obsažené v médiích tohoto typu běžný čtenář vnímá s jistou mírou nadsázky a nepřikládá těmto informacím takovou váhu, jako informacím prezentovaným ve zpravodajských médiích, jejichž úkolem je podávat pravdivé a objektivní informace. Bulvární média jsou založena na získávání a publikování informací ze života osobností veřejného zájmu a s tímto vědomím také běžný čtenář k informacím publikovaným v těchto médiích přistupuje. Soud má tedy za to, že vzhledem k tomu, že v minulosti došlo mezi žalobci (přinejmenším žalobkyní b/) a žalovaným již k mnoha sporům (tuto skutečnost považuje soud za obecně známou), kterým byla v bulvárních médiích věnována značná pozornost, běžný čtenář již těmto zprávám nepřikládá takovou pozornost, jakou by tvrzení žalovaného vyvolalo, pokud by se jednalo například o osobu, se kterou doposud žádné spory neměl. V takovém případě by podobné výroky mohly být pro veřejnost šokující, v kontextu vleklých sporů mezi žalobci a žalovaným se však svým způsobem jedná pouze o další kauzu z mnoha, kdy běžného čtenáře tyto výroky ze strany žalovaného směrem k žalobcům nikterak nepřekvapí. Lze tedy předpokládat, že předmětné výroky žalovaného si běžný čtenář mohl interpretovat pouze jako jeho názor na danou věc, který nemusí být pravdivý, nikoliv jako fakt, což do značné míry snižuje vzniklou újmu žalobců. S tím souvisí to, že žalovaný není dle přesvědčení soudu v postavení osoby, jejíž výroky by měly v očích veřejnosti značnou váhu, kdy je soud naopak přesvědčen, že jeho výroky jsou veřejností vnímány s jistou rezervou. Výroky žalovaného tak dle názoru soudu nemají na veřejné mínění takový vliv, aby tím byla odůvodněna vyšší újma vzniklá zasažením do práva na ochranu osobnosti žalobců.

43. S ohledem na vše shora uvedené soud dospěl k závěru, že k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců medializovanými výroky žalovaného došlo a náleží jim tak s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem projednávané věci přiměřené zadostiučinění v peněžité formě ve výši 50 000 Kč pro každého žalobce.

44. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. a přiznal částečně úspěšným žalobcům plnou náhradu nákladů řízení, neboť rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Náklady řízení činí 46 820 Kč a sestávají ze soudního poplatku ve výši 10 000 Kč (5 000 Kč za žalobu, 5 000 Kč za odvolání), ze snížené odměny o 20 % za zastupování 2 účastníků advokátem podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 7 úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 citované vyhlášky po 3 100 Kč (sepis předžalobní výzvy, příprava a převzetí věci, sepis žaloby, účast při jednání dne 13. 1. 2021, sepis odvolání, doplnění tvrzení, účast při jednání dne 19. 11. 2021) a z částky 2 100 Kč představující paušální náhradu hotových výdajů za 7 úkonů právní služby podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky. O splatnosti náhrady nákladů řízení k rukám advokáta úspěšného účastníka soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o.s.ř.

Poučení