6 C 151/2019-378

Rubrum

Okresní soud v Semilech rozhodl soudcem Mgr. Michalem Polákem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa žalované] o vydání náhradních pozemků takto:

Výrok

I. Řízení se zastavuje v části, ve které se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o převodu pozemků p. [číslo] v [katastrální uzemí], [parcelní číslo] v [katastrální uzemí] a [parcelní číslo] v [katastrální uzemí].

II. Zamítá se žaloba, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o převodu pozemků [parcelní číslo] v [katastrální uzemí], p. [číslo] v [katastrální uzemí] a p. [číslo] v [katastrální uzemí].

III. Žalobkyně je povinna do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalované náklady řízení ve výši 2 186 Kč.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 20. 3. 2018 domáhala, aby soud nahradil projev vůle žalované k bezplatnému převodu pozemků specifikovaných ve výroku I. a II. rozsudku ve prospěch žalobkyně. Tvrdila, že rozhodnutím Okresního úřadu v [obec] – pozemkového úřadu [číslo jednací] (UZ [číslo]) ze dne 25. 11. 1994 bylo rozhodnuto o nevydání pozemků její právní předchůdkyni podle zákona č. 229/1991 Sb., zákon o půdě, a vznikl ji restituční nárok na náhradní pozemky. K uspokojení jejího restitučního nároku však nedošlo a ke dni 13. 3. 2006 jí nebyl nabídnut adekvátní náhradní pozemek. Žalobkyně rovněž nesouhlasí s oceněním nevydaných pozemků, jak jej učinila žalovaná dne 20. 8. 2002 ve výši 36 639,60 Kč. Své výhrady žalované sdělila dne 22. 9. 2014 a domáhala se jejich přecenění jako pozemků stavebních. K tomu nechala vypracovat posudek od [právnická osoba], [anonymizováno], který nevydané pozemky ocenil na částku 331 940 Kč. Při ocenění žalobkyně vycházela z toho, že původní pozemek PK [číslo] v k. ú. [obec] o výměře 4 448 m2 byl v době přechodu na stát určen k zastavění, jak plyne z Technicko-hospodářské a architektonické směrnice pro směrný územní plán z prosince 1955. V souladu s touto dokumentací byl předmětný pozemek rozparcelován k výstavbě rodinných domů. Rozdělení pozemku PK [číslo] v k. ú. [obec] bylo provedeno geometrickým plánem z roku 1952, který nechal zhotovit někdejší vlastník a došlo ke zbudování kanalizace pro napojení plánovaných rodinných domů. Ta nakonec nebyla v důsledku odnětí pozemku původnímu vlastníkovi realizována, nicméně kontinuita plánů na využití pozemku byla zachována a pozemek byl krátce po odnětí zastavěn garážovou kolonií, což vyplývá z rozhodnutí [státní instituce] [obec], obor výstavby, č. j. výst [číslo] ze dne 8. 7. 1970. Nadto geometrický plán na oddělení pozemku pro výstavbu garáží č. [číslo] vychází ze snímku katastrální mapy s parcelací pro rodinné domy. I přes uvedené argumenty žalovaná přecenění pozemku odmítla. Jednání žalované lze ze shora uvedených důvodů považovat za liknavé a svévolné, když žalobkyně vyvinula veškeré úsilí, které po ni lze spravedlivě požadovat, aby její nároky byly oceněny řádně a v souladu se zákonem. Po odečtení dosud uspokojeného nárok ve výši 36 369,60 Kč činí neuspokojený nárok 295 310,40 Kč. V důsledku chybného přecenění se však žalobkyně nemůže účastnit veřejných nabídek a domáhat uspokojení svého nároku.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Uznala, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle zákona o půdě a výše jejího nároku činí 36 629,60 Kč. Nárok byl zcela uspokojen v období od 21. 5. 2018 do 23. 5. 2019 převodem náhradních pozemků v rámci veřejné nabídky, kterých se žalobkyně zúčastnila. Po vydání rozhodnutí o nevydání odňatých pozemků v roce 1994 se žalobkyně mohla domáhat převodu adekvátních náhradních pozemků nebo požadovat finanční plnění. Od roku 2006 pak mohla uspokojit svůj nárok převodem výlučně na základě veřejné nabídky. Po vydání rozhodnutí neměla žalovaná žádnou povinnost činit oprávněným osobám individuální nabídky a aktivita musela přijít od oprávněné osoby. Žalobkyně se až do roku 2018 veřejných nabídek neúčastnila a až po podání žaloby dokázala v průběhu 1 roku svůj nárok ve výši 36 629,60 Kč úspěšně uspokojit. Námitka liknavosti a svévole tak není na místě. Při ocenění nároku vycházela žalovaná z toho, že se jednalo o zemědělskou půdu. O takovém ocenění žalobkyně věděla od roku 2002, námitky však vznesla až v roce 2014. Žalovaná se neztotožnila se závěry posudku od [právnická osoba], [anonymizováno], neboť neměla za prokázané, že v době odnětí předmětných pozemků v roce 1965 se jednalo o pozemky stavební. Jestliže žalobkyně s oceněním žalované nesouhlasila, měla podat žalobu na určení výše nároku a následně se účastnit veřejných nabídek. Pokud žalobkyně odkazuje na geometrický plán z roku 1952, který nechal vypracovat původní vlastník, neurčil žádný státem schválený plán, že se jedná o pozemky stavební a pozemky nebyly vyňaty ze zemědělského půdního fondu. Výstavba rodinných domů se nikdy nerealizovala, vyhotovený geometrický plán se do příslušné evidence nijak nepromítl a pozemky se podle něj nerozdělily. Po roce 1970 zde pouze vznikla garážová kolonie, avšak bez souvislosti s nabídkou bezplatného odevzdání pozemku. Předložená Technicko-hospodářské a architektonické směrnice pro směrný územní plán není dostatečně určitou územně plánovací dokumentací, ze které by bylo zřejmé, že sporný pozemek lze považovat za stavební. Z podkladů nalezených v archivech vyplývá, že v roce 1958 byl vypracován směrný územní plán, který se však nedá dohledat. Protože dokument byl vypracován před přijetím zákona o územním plánování a zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, bylo nutno provést jeho revizi a plán nebyl schválen. Revize byla zpracována až v roce 1965 a schváleny v roce 1976. Dále se žalovaná vyjádřila k převoditelnosti jednotlivých požadovaných pozemků.

3. V průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu zpět ohledně některých z požadovaných pozemků a soud podle § 96 o. s. ř. řízení částečně zastavil výrokem I. tohoto rozsudku.

4. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobkyně je právní nástupkyní oprávněné osoby podle § 4 zákona o půdě, které nebyla vydána část pozemku PK [číslo] v k. ú. [obec] z důvodu zastavění. Sporná byla výše restitučního nároku za nevydané pozemky a skutečnost, zda tento nárok nebyl uspokojen z důvodu liknavého a svévolného postupu žalované. K tomu soud provedl níže uvedené důkazy.

5. Z nabídky bezplatného odevzdání do vlastnictví československého státu a rozhodnutí finančního oboru Rady ONV v [obec] o přijetí nabídky z 2. 2. 1965 soud zjistil, že vlastnické právo k pozemku PK [číslo] v k. ú. [obec] přešlo na stát dne 2. 2. 1965. V odstavci V. nabídky [jméno] [příjmení] vyjádřil souhlas s tím, aby po přijetí nabídky bylo vloženo vlastnické právo pro stát mimo jiné k pozemku PK [číslo], respektive parcelám [číslo] až [číslo].

6. Podle geometrického plánu na oddělení parcel č. kat. [číslo], [obec], okres [obec], z 6. 12. 1952, právní předchůdce žalobkyně nechal pozemek rozdělit na dvanáct menších pozemků p. [číslo] až [číslo].

7. Rozhodnutím MNV v [obec] ze dne 8. 7. 1970, č. j. č. j. výst [číslo], bylo rozhodnuto o přípustnosti ke stavbě garáží na pozemcích p. [číslo]. V rozhodnutí je poznámka, že navržené garáže jsou situovány na stávající kanalizaci, která v tomto prostoru byla vybudována pro dříve plánovanou výstavbu rodinných domů.

8. Ze znaleckého posudku znaleckého ústavu [právnická osoba], z 28. 12. 2017 [číslo] bylo zjištěno, že vycházel při ocenění pozemku PK [číslo] z listin předložených žalobkyní, zejména z geometrického plánu z roku 1952, programové studie, Technicko-hospodářské a architektonické směrnice a přijaté nabídky bezplatného odevzdání do vlastnictví státu. Znalecký ústav učinil z těchto dokumentů závěr o tom, že se jednalo o pozemek určený k zastavění v hodnotě 314 160 Kč.

9. Podle podkladu pro ocenění pozemků předchůdce žalované v srpnu 2002 ocenil nárok žalobkyně částkou 36 629,60 Kč. Dopisem ze dne 22. 9. 2014 žalobkyně požádala žalovanou o jiné ocenění restitučního nároku z důvodu, že pozemek PK [číslo] má být oceněn jako stavební, neboť pozemek PK [číslo] měl být dle územně plánovací dokumentace zastavěn rodinnými domy. V žádosti označila jako důkaz svého tvrzení Technicko-hospodářskou a architektonickou směrnici z roku 1955, příslušnou část územního plánu, kopii geometrického plánu původního vlastníka, geometrický plán z roku 1974 a stavební povolení č. j. výst [číslo] ze dne 8. 7. 1970.

10. Žalovaná dopisem ze dne 24. 11. 2016, č. j. 64424/2016/45/Musilová, odmítla požadavek žalobkyně na přecenění nároku, protože žádost o přecenění nebyla doložena územním rozhodnutím, kterým by byl odňatý pozemek k zastavění určen.

11. V dopisu ze dne 6. 11. 2019 [státní instituce] [okres] k dotazu Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 2 C 96/2019 sdělil, že podle jejich názoru byla Technicko-hospodářská a architektonická směrnice podkladem pro směrný územní plán podle § 3 zákona č. 280/1949 Sb. Je možné, že následně byl územní plán schválen Středočeským krajským národním výborem, ale žádný relevantní dokument z té doby nemají. Jestli byla parcela PK [číslo] určena novým územním plánem pro novou zástavbu nejsou schopni sdělit i proto, že jim není známo její polohové vymezení v 50. letech minulého století. Domnívají se, že požadovanou informaci lze získat v archivu [katastrální úřad], [katastrální pracoviště]. Vzhledem k měřítku směrnice 1:25 000 se pravděpodobně přesné umístění pozemku nedá určit.

12. Státní oblastní archiv v [obec] v přípisu z 10. 12. 2019 Okresnímu soudu Českém Krumlově ke sp. zn. 2 C 96/2019 sdělil, že v tomto fondu byly nalezeny materiály týkající se územně plánovací dokumentace [územní celek] v 50. a 60. letech 20. století, a to zápis o 41. schůzi rady KNV v [obec] dne 5. 2. 1957 a k němu přiložený návrh na schválení Technicko-hospodářských směrnic pro vypracování směrného územního plánu aglomerace [obec], zápis o 43. schůzi rady Středočeského KNV z 22. 2. 1966 a k tomu přiložený návrh na schválení Technicko-hospodářských a technických zásad pro vypracování směrného územního plánu města Kolín a zápis ze 124. schůze rady Středočeského KNV z 21. 9. 1976 a k němu přiložený návrh směrného územního plánu [anonymizováno] sídelní aglomerace. Dochované materiály archivního fondu jsou převážně aktového charakteru. Plánová a projektová dokumentace byla patrně po projednání vrácena příslušnému národním výboru. Projekt zpracovaný [titul] [příjmení] ze Státního ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů v roce 1958 se ve fondu Středočeského KNV, ani ve fondu SÚRPMO nenachází.

13. Ze zápisu o 41. schůzi rady KNV [obec] z 5. 2. 1957 a jeho přílohy obsahující návrh na schválení Technicko-hospodářských směrnic pro vypracování směrného územního plánu aglomerace [obec] bylo zjištěno, že [jméno] [příjmení] schválila zásady Technicko-hospodářských směrnic územního plánu aglomerace [obec] a uložila SÚRPMO další provádění prací na vlastním směrném územním plánu tak, aby tento byl vypracován do konce března 1957. Z důvodové zprávy nelze zjistit, že by lokalita, v níž se nacházel odňatý pozemek, byla určena k novému zastavění. Ze zápisu 43. schůze Rady Středočeského KNV z 22. 2. 1966 bylo zjištěno, že byl schválen přiložený návrh politicko-hospodářských a technických zásad pro vypracování směrného územního plánu [územní celek] a v důvodové zprávě k návrhu bylo uvedeno, že dosud platný směrný územní plán zpracovaný SÚRPMO nevyhovuje svou koncepcí rozvoji průmyslu. Ze zápisu 124. schůze rady Středočeského KNV z 21. 9. 1976 a přílohy obsahující návrh směrného územního plánu [obec] sídelní aglomerace obsahující též důvodovou zprávu bylo zjištěno, že byla podle § 9 zákona č. 84/1958 Sb. schválena směrnice pro realizaci nového směrného územního plánu a výsledný návrh nového územního plánu [obec] sídelní aglomerace jako směrný podklad pro řízení nové výstavby. V důvodové zprávě k návrhu bylo konstatováno, že původní směrný územní plán [územní celek] zpracoval SÚRPMO v roce 1958 (autor [titul] [příjmení]), přičemž tento dokument byl vypracován před přijetím zákona o územním plánování a před přijetím zákona o ochraně zemědělského půdního fondu a brzy se proto projevila nutnost revize územního plánu. Technicko-hospodářské zásady pro revizi směrného územního plánu byly vypracovány v roce 1965 a schváleny radou SKNV dne 22. 2. 1966. Na základě těchto zásad byl vypracován předběžný návrh směrného územního plánu, který byl v roce 1968 projednáván.

14. Podle zprávy [katastrální úřad], [katastrální pracoviště], ze dne 26. 1. 2021 byl geometrický plná [číslo] zaměřený v říjnu 1952 předložen k zápisu do evidence nemovitostí dne 17. 7. 1966 a zápis byl částečně proveden pod položkou výkazu změn [číslo]. Na něj navazuje geometrický plán na oddělení pozemku pro výstavbu garáží [číslo jednací] ([číslo] [anonymizováno]) a dále geometrický plán [číslo] [anonymizováno], kterým se oddělovaly stavební pozemky pro garáže a do evidence nemovitostí se zapisoval postupně od roku 1987. Uvedené dokládá žádost Železničního stavitelství na MNV [obec] ze dne 13. 7. 1966 o převod pozemků a provedení změny v evidenci nemovitostí, která dle podacího razítka došla na středisko geodézie 17. 7. 1966. K žádosti byla připojena hospodářská smlouva č. [číslo] [spisová značka] podepsaná převodcem dne 23. 3. 1966 a nabyvatelem dne 4. 5. 1966, podle které byla převedena stav. parcela [číslo] o výměře 515 m2 a [číslo] o výměře 474 m2, zapsané dosud ve vložce [číslo]. Přílohu smlouvy tvořil oddělovací plán Geoplán [obec] ze dne 6. 12. 1952, [číslo]. Jako důvod převodu pozemků hospodářskou smlouvou je uvedeno, že se jedná o pozemky pro výstavbu rodinných podnikových domů, pro něž nemá převádějící organizace použití. K převodu správy uvedených pozemků došlo ke dni 1. 4. 1966. Žádostí ONV v [obec] ze dne 10. 2. 1976 bylo Středisko geodézie [obec] informováno o převedení pozemku p. [číslo] zastavěného garážemi, který stát získal DN [číslo]. K tomu byla doložena hospodářská smlouva mezi MNV [obec] a ONV [obec] ze dne 18. 12. 1975 o převodu pozemků p. [číslo] až [číslo]. Jako důvod převodu je uvedeno, že se jedná o pozemky, které v roce 1965 [jméno] [příjmení] daroval státu, v současné době jsou zastavovány garážemi a pozemek bude následně převeden garážovému družstvu. Převod pozemků z ONV [obec] na Družstvo pro výstavbu a správu garáží je doložen hospodářskou smlouvou ze dne 26. 1. 1976 a jako důvod převodu je uvedeno, že pozemky jsou zastavěny garážemi. Součástí smlouvy je geometrický plán č. [číslo], jemuž předcházel geom. plán [číslo jednací]. Dle nového geometrického plánu došlo k opětovnému spojení oddělených pozemků p. [číslo] dle výše uvedené žádosti a pozemky se staly opět součástí převážně pozemku p. [číslo].

15. Dopisem ze dne 19. 8. 2020 požádala žalovaná odbor výstavby [státní instituce] [okres] o zprávu, zda má k dispozici směrný území plán pro [územní celek] zpracovaný SÚRPMO v roce 1958 od [titul] [příjmení] [příjmení] a zda byl tento plán schválen. Dále se dotazuje, zda se plán vztahoval i na pozemek PK [číslo] v k. ú. [obec] a k čemu byl podle plánu pozemek určen. Doplňuje, že předtím se se svou žádostí obrátila na Odbor investic a územního plánování, který je odkázal na odbor výstavby.

16. Rozsudkem Okresního soud v Českém Krumlově ze dne 4. 2. 2020, č. j. 2 C 96/2019-425, soud zamítl žalobu žalobkyně o nahrazení projevu vůle k bezplatnému převodu pozemků v k. ú. [obec] a [obec], neboť žalobkyně neprokázala, že by v době nabytí vlastnického práva státem k pozemku PK [číslo] byl tento určen k výstavbě platnou územně plánovací dokumentací. Ani soudu se takovou plánovací dokumentaci nepodařilo dohledat. Ačkoliv [jméno] [příjmení] nechal v roce 1952 vypracovat geometrický plán na rozdělení pozemků za účelem výstavby rodinných domů a vybudoval zde kanalizaci, tak tyto skutečnosti samy o sobě neprokazují, že pozemek byl určen k zastavění. K rozdělení pozemků na jednotlivé parcely nedošlo, výstavba rodinných domů neproběhla a k zahájení výstavby garáží došlo o 5 let později. Výše restitučního nároku tak byla ze strany žalované oceněna správně a plně uspokojena. Rozsudek byl potvrzen Krajským soudem v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 17. 7. 2020, č. j. 7 Co 589/2020-472. Ten uvedl, že přes maximální úsilí soudu prvního stupně i účastníků nebyl dohledán směrný územní plán z roku 1958. I přes judikovaný flexibilní přístup k posuzování původní povahy pozemku odvolací soud nedospěl k závěru, že se jednalo o pozemek stavební, neboť s výstavbou garáží se započalo 5 let po přechodu pozemku na stát a [jméno]. [příjmení] zhotovený geometrický plán lze považovat pouze za podnikatelský záměr nerealizovaný změnou společenské situace a absencí územně plánovací dokumentace pro období 50. a 60. let minulého století. V roce 1957 byly pouze schváleny pouze podklady pro vypracování směrného územního plánu a směrný územní plán byl projednán až v roce 1968. Rozhodnutí o přípustnosti stavby garáží v roce 1970 došlo na základě z. č. 87/58 Sb., podle kterého bylo možné stavby provádět podle rozhodnutí o přípustnosti stavby a územní rozhodnutí nebylo zákonem řešeno, což rovněž svědčí pro absenci směrného územního plánu v období 50. a 60. let minulého století. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, č. j. 28 Cdo 3400/2020-557 bylo zamítnuto dovolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu.

17. Žalobkyně dne 16. 4. 2021 předložila k důkazu směrný územní plán aglomerace [obec] ze dne III. 1957 v měřítku 1: 5 000, kde je jako zodpovědný projektant označen [titul] [anonymizováno]. [příjmení]. Dle odboru pro výstavbu rady KNV v [obec] je tento plán nedílnou součástí rozhodnutí ze dne 14. 7. 1958, zn. [číslo] [číslo]. Toto rozhodnutí nebylo dle zprávy [státní instituce] [okres] ze dne 10. 2. 2021 dohledáno a stavební úřad ani nemá k dispozici textovou část směrného územního plánu. Kopie plánu byla pořízena [stát. instituce], odbor výstavby, dne 4. 8. 2020. V plánu je pozemek PK [číslo] (v současné době zastavěný garážemi) zřetelně a bez pochybností označen jako rezerva individuální zástavby pro zaměstnanecký průmysl současně ležící v ochranném pásmu elektrárny.

18. Podle přehledu nároku žalobkyně za nevydané pozemky ze dne 3. 7. 2019 činí zůstatek 1 Kč. Původní zděděný nárok ve výši 36 629,60 Kč byl uspokojen 21. 5. 2018 v částce 17 120,60 Kč, 17. 7. 2018 v částce 1 268,60 Kč, 20. 5. 2019 v částce 17 913,20 Kč a 25. 3. 2019 v částce 326,20 Kč.

19. Po právní stránce byla věc posouzena podle § 11a odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, podle kterého oprávněným osobám uvedeným v § 4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový fond jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není – li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby.

20. Soud se v prvé řadě musel vypořádat s otázkou, zda žalobkyně disponuje vůči žalované dosud nevypořádaným restitučním nárokem. Jak vyplývá z přehledu nároku žalobkyně, její nárok ve výši 36 628,60 Kč byl uspokojen z veřejné nabídky v období od 21. 5. 2018 do 25. 3. 2019. Při ocenění tohoto nároku žalovaná vycházela ze skutečnosti, že nevydaný pozemek PK [číslo] o výměře 4 488 m2 byl v době převodu na stát evidován jako pastvina v ceně 4,20 Kč/m2 (tj. 18 849,60 Kč) a pozemek [číslo] o výměře 254 m2 byl evidován jako zahrada v ceně 70 Kč/m2 (tj. 17 780 Kč). K tomu žalobkyně namítala, že pozemek PK [číslo] měl být správně oceněn jako stavební v ceně 70 Kč/m2 (tj. 314 160 Kč) a tudíž má žalobkyně vůči žalované dosud neuspokojený restituční nárok nikoliv ve výši 1 Kč, ale 295 311,40 Kč.

21. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě (popř. jejímu právnímu předchůdci) odňat. Byl-li odňat zemědělský pozemek, má oprávněná osoba nárok na náhradu za zemědělský pozemek; má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. Za pozemky určené k výstavbě je ovšem třeba osobě oprávněné poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu (§ 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), byť byly v době převodu či přechodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské, byly-li určeny ke stavbě, kupř. na základě v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby či z důvodu bezprostřední realizace výstavby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017). Nejvyšší soud přitom konstantně aprobuje flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016, a rozhodnutí v něm uvedená).

22. V řízení před Okresním soudu v Českém Krumlově sp. zn. 2 C 96/2019 bylo pravomocně rozhodnuto tak, že žalovaná ocenila restituční nárok žalobkyně správně, neboť nebylo prokázáno, že v době přechodu předmětných pozemku na stát bylo možno pozemek PK [číslo] považovat za stavební. Ačkoliv mají účastníci podle § 13 o. z. nárok důvodně očekávat, že soudy obdobných věcech rozhodnou stejně, dospěl zdejší soud na základě nově předložených důkazů k závěru, že pozemek PK [číslo] byl v době přechodu na stát pozemkem stavebním. Skutečnost, že tehdejší vlastník pozemku nechal vypracovat v roce 1952 geometrický plán k rozdělení stávajícího pozemku na 12 menších pozemků za účelem výstavby rodinných domů, samo o sobě skutečně nedokládá, že ke dni přechodu pozemků na stát byly tyto pozemky stavební. Rovněž z Technicko-hospodářské a architektonické směrnice pro směrný území plán v měřítku 1: 25 000 z roku 1956 nelze jednoznačně dovodit, že právě pozemek PK [číslo] byl zamýšlen k zástavbě a ani poznámka v rozhodnutí o přípustnosti stavby garáží ze dne 8. 7. 1970 o připojení na stávající kanalizaci vybudovanou dříve pro plánovanou výstavbu rodinných domů neumožňuje závěr, že právě v roce 1965, kdy došlo k přechodu pozemku na stát, byly pozemky stavební či byly státem získány za účelem výstavby. Nicméně další provedené důkazy samy o sobě a ve vzájemné souvislosti s důkazy výše uvedenými dovolují soudu přijmout jiný závěr, než v řízení sp. zn. 2 C 96/2019. Jak vyplynulo z hospodářské smlouvy OP- N/24 podepsané již dne 23. 3. 1966 (tj. pouze 13 měsíců po přechodu pozemků na stát), došlo ke dni 1. 4. 1966 k převodu dvou pozemků [číslo] označených ve smlouvě jako parcely stavební, které vznikly na základě geometrického plánu z roku 1952, a to z důvodu, že předávající organizace neměla využití pro převáděné pozemky určené pro výstavbu rodinných podnikových domů. Stavební charakter odňatého pozemku lze dovodit i ze směrného plánu z března 1957, kde je pozemek PK [číslo] jednoznačně identifikován s tím, že se nachází v oblasti označené jako Rezerva individuální zástavby pro zaměstnanecký průmysl. Soud si vědom, že samotný směrný územní plán svou obecností a účelem směřuje spíše k úpravě skladby určitého pozemkového útvaru. Přesto s ohledem na absenci další podrobnější územně plánovací dokumentace, která zřejmě nebyla v 60. letech ani vypracována, neboť se o ní zápisy z Rady KNV nezmiňují a odkazují pouze na dosud platný směrný územní plán (viz důvodová zpráva k zápisu ze dne [datum]) a v kontextu dalších listinných důkazů považuje soud směrný územní plán za významný a rozhodný důkaz pro určení stavebního charakteru pozemku PK [číslo]. Ostatně i judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na závěru, že za územně plánovací dokumentaci (§ 11a odst. 13 zákona o půdě) jest se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu možno považovat i schválený směrný územní plán obce (města) vydaný podle příslušného právního předpisu, pročež jest pozemky jím určené k zastavění v době jejich odnětí, jež nebyly oprávněné osobě pro existenci zákonné překážky vydány, nutno ocenit jako pozemky stavební (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015). Nebylo přitom nijak prokázáno, že od roku 1957 došlo ke změně územně plánovací dokumentace (směrného územního plánu) tak, že by ke dni přechodu pozemku na stát (únor 1965) nebyl pozemek PK [číslo] určen k zastavění. Zápis Rady KNV ze dne 22. 2. 1966 naopak odkazuje na dosud platný, byť nevyhovující směrný územní plán a podle důvodové zprávy k zápisu z 21. 9. 1976 byl nový předběžný směrný územní plán projednán až v roce 1968 (nikoliv však schválen), resp. přehodnocen v roce 1971 a projednán v roce 1974. Kromě toho nebylo v řízení zjištěno, jak se změny v nově schváleném směrném či jiném územním plánu dotkly určení pozemku PK [číslo] jako pozemku určeného k zastavění, avšak vzhledem k rozhodnutí o přípustnosti stavby garáží v roce 1970 lze předpokládat, že změně stavebního charakteru pozemku nedošlo. Přitom podle § 10 odst. 3, 5 zákona č. 87/1958 Sb. stavební úřad u investiční i neinvestiční výstavby mimo jiné přezkoumá soulad stavebníkem předložené dokumentace s územními plány, zda jsou dodrženy podmínky územního rozhodnutí a zastavovacího plánu a zda je zaručena komplexnost a plynulost výstavby. Lze tedy předpokládat, že stavební úřad kladným rozhodnutím o přípustnosti stavby garáží dospěl k závěru, že výstavba na uvedených pozemcích není v rozporu s tehdy platnou územně plánovací dokumentací. Soud tedy uzavírá, že pozemek PK [číslo] měl být oceněn jako stavební a žalobkyně má ke dni rozhodnutí soud dosud neuspokojený restituční nárok ve výši 295 311,40 Kč.

23. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu České republiky uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů není třeba - při liknavém postupu fondu - vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky.

24. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, je uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu, považováno za výjimečné, uplatnitelné v situaci, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž podkladě lze postup Pozemkového fondu ČR kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, a kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv.

25. Liknavost či svévoli je přitom možno spatřovat v takovém přístupu Fondu (žalované), který by bezdůvodně a protizákonným způsobem oddaloval možnost uspokojení restitučního nároku konkrétního restituenta v konkrétním případě. Pojmovým znakem liknavosti je tedy určitá neaktivita či zdánlivá aktivita na straně Fondu (žalované). Liknavost může mít podobu nedostatku veřejných nabídek schopných uspokojit nároky oprávněné osoby (byť postupným čerpáním) či nezařazení vhodného pozemku do veřejné nabídky, byť tomu nebrání žádná zákonná překážka. Svévole se může projevovat např. odmítnutím podpisu smlouvy s osobou, která se do veřejné nabídky řádně přihlásila a jíž vznikl na převod pozemku nárok, porušováním zákonem stanoveného postupu k převodu náhradních pozemků ze strany Fondu (žalované) či trvání na nutné účasti oprávněné osoby ve veřejné nabídce za současného nezahrnutí konkrétního vhodného pozemku do této veřejné nabídky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 855/2010, či rozsudek téhož soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2160/2009). Delší doba, po niž nárok oprávněné osoby nebyl uspokojen, byť jinak nežádoucí, nedokládá sama o sobě, že by postup Fondu (žalované) byl nekorektní a bránící úspěšnému uplatnění jejích nároků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013).

26. Soud se s odkazem na výše uvedenou judikaturu dále zabýval posouzením, zda žalovaná při uspokojování restitučního nároku žalobkyně postupovala liknavě a svévolně či nikoliv a zda sama žalobkyně vyvinula dostatečnou aktivitu k uspokojení svého nároku. Podle přehledu restitučního nároku žalobkyně uspokojila svůj restituční nárok dne 21. 5. 2018 v částce 17 120,60 Kč, 17. 7. 2018 v částce 1 268,60 Kč, 20. 5. 2019 v částce 17 913,20 Kč a 25. 3. 2019 v částce 326,20 Kč. Svou aktivitu nad rámec uvedeného (např. dřívější neúspěšné nabídky v rámci veřejné nabídky pozemků) žalobkyně ani přes výzvu soudu nedoložila. Je tedy zřejmé, že svou aktivitu žalobkyně započala až v květnu 2018, ačkoliv již v roce 2002 jí žalovaná zaslala ocenění pozemků, které nemohly být podle zákona o půdě vydány, a to v částce 36 629,60 Kč. Poté, co se žalobkyně začala veřejných nabídek účastnit, byl její restituční nárok, byť v nesprávně oceněné výši, v poměrně krátké době uspokojen, z čehož soud dovozuje, že rozsah veřejné nabídky ze strany žalované byl pro žalobkyni dostatečný k tomu, aby si z ní vybrala vyhovující náhradní pozemky. Jedinou aktivitou žalobkyně před podáním žaloby byla snaha o správné přecenění nevrácených pozemků, kdy v roce 2014 zaslala žalované výzvu, ke které připojila jako důkaz Technicko-hospodářskou a architektonickou směrnici z roku 1955, příslušnou část územního plánu, kopii geometrického plánu původního vlastníka, geometrický plán z roku 1974 a stavební povolení č. j. [číslo] [číslo] ze dne 8. 7. 1970. Tedy stejné podklady, na základě kterých Okresní soud v Českém Krumlově, Krajský soud v Český Budějovicích i Nejvyšší soud dospěly ke stejnému závěru jako žalovaná, tedy že dostatečně neprokazují stavební charakter nevráceného pozemku PK [číslo]. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které žalobkyně poukázala a podle nichž i chybné ocenění restitučního nároku může založit liknavý a svévolný postup, neboť tím je oprávněná osoba omezena v možnosti svůj nárok řádně uspokojit na základě veřejné nabídky, vesměs všechna poukazují na to, že takové chybné ocenění musí být bez ospravedlnitelného nebo relevantního důvodu či vykazovat neochotu přistoupit ke správnému ocenění. V daném případě však žalovaná sama oslovila příslušné orgány s žádostí, zda příslušná územně plánovací dokumentace existuje, avšak nedočkala se kladné odpovědi. Takovou aktivitu soud považuje za přiměřenou a dostatečnou a požadavek na to, aby žalovaná i přes negativní odpovědi příslušných úřadů sama bádala v archivech, již soud shledává za činnost nad rámec jejích povinností. Za situace, kdy žalovaná neměla dostatečně přesvědčivé podklady pro přecenění restitučního nároku a vyhodnotila žádost žalobkyně zcela shodně jako soudy všech stupňů v řízení sp. zn. 2 C 96/2019, nelze v přístupu žalobkyně spatřovat znaky liknavého či svévolného přístupu k uspokojení nároku žalobkyně. Za takový svévolný a neodůvodněný postup nelze považovat ani setrvání žalované na svém procesním stanovisku, které zaujala na počátku soudního řízení, zvláště za situace, kdy až v průběhu řízení krátce před vydáním rozhodnutím žalobkyně dohledala a předložila příslušný směrný územní plán, neboť je procesním právem žalované jako účastníka řízení vyjádřit své námitky proti provedenému důkazu. K tomu srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3370/19 ze dne 2. 6. 2020, bod 21. odůvodnění, podle kterého za svévoli nelze považovat procesní postup pozemkového úřadu v průběhu řízení, ale jedná se o základní právo účastníka řízení vyjádřit se k tvrzením protistrany. Navíc podle soudu důkazy předložené v okamžiku podání žaloby nemohly vést k jednoznačnému závěru o nesprávnosti ocenění, jak již vysvětlily soudy v řízení 2 C 96/2019, a to včetně nepřesvědčivého a dostatečně nepodloženého znaleckého posudku [právnická osoba], [anonymizováno], který žalobkyně předložila až současně s podanou žalobou, aniž by s ním předtím seznámila žalovanou. Soud tedy pro absenci liknavého čí svévolného postupu na straně žalované nemohl vyhovět žalobě, která pouze ve výjimečných případech, kdy je svévolnost a liknavost prokázána, umožňuje restituentovi domáhat se uspokojení svého nároku mimo veřejnou nabídku žalované. Úspěch takové žaloby by přicházel v úvahu například až tehdy, jestliže žalovaná ani po vydání tohoto rozsudku, ve kterém soud dovodil stavební charakter odňatého pozemku, k přecenění nároku nepřistoupí.

27. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla ve sporu úspěšná, a proto jí náleží náhrada nákladů řízení v podobě 3 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč (2x vyjádření ve věci, účast na jednání - § 151 odst. 3 o. s. ř., § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Dále žalované náleží podle vyhlášky č. 589/2020 Sb. a v souladu s předloženým technickým průkazem vozidla náhrada za cestovní výdaje ve výši 1 286 Kč za cestu osobním automobilem z [obec] do [obec] a zpět k jednání u zdejšího soudu v celkové délce 218 km (spotřeba 5,4 l /100 km, cena za 1 l BA 95 oktanů 27,80 Kč a náhrada za použití automobilu 4,40 Kč/km). Celkem tak činí náklady řízení 2 186 Kč a žalobkyně je povinna nahradit je žalované do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Soud nepřiznal žalované požadovanou náhradu za přípravu k jednání, neboť podle § 11 odst. 2 písm. g) vyhl. č. 177/1996 Sb. je účast při přípravě jednání chápána jako účast u soudu na přípravném jednání podle § 114c o. s. ř. Samotnou přípravou na jednání soudu pak účastníkovi žádné hotové výdaje nevznikají a nemohou být proto přiznány ani v paušální výši.