6 C 155/2018-191

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Miroslavou Sixtovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o odstranění stavby a vyklizení pozemku takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen odstranit prodejní stánek s občerstvením, který se nachází na pozemku č. parc. [číslo] v [katastrální uzemí], a to v těsné blízkosti stavby občanské vybavenosti postavené na pozemku č. parc. [číslo] v [katastrální uzemí], a takto vyklizený pozemek předat žalobkyni ve lhůtě jednoho měsíce od nabytí právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen vyklidit pozemek č. parc. [číslo] v [katastrální uzemí], v části dlážděné plochy, kde se nachází dřevěný přístřešek na zpevněné cestě, na druhé straně proti prodejnímu stánku s občerstvením, vše v blízkosti stavby občanské vybavenosti, postavené na pozemku [číslo], a takto vyklizený pozemek předat žalobkyni ve lhůtě jednoho měsíce od nabytí právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 9 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [titul] [jméno] [příjmení], [titul], advokáta se sídlem [adresa].

IV. České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 3 se přiznává náhrada nákladů řízení za vypracovaný znalecký posudek ve výši 4 176 Kč.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou ze dne 15. 5. 2018 domáhala na žalovanému uložení povinnosti vyklidit níže specifikovaný pozemek, a to s následujícím odůvodněním. Žalobkyně má do své správy ve smyslu ust. § 19 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze svěřenu nemovitou věc ve vlastnictví hlavního města Prahy, a to pozemek parc. [číslo] v [katastrální uzemí] (dále jen„ pozemek“). S ohledem na uvedené vykonává žalobkyně práva a povinnosti vlastníka pozemku. Na pozemku se nachází pouze dvě nadzemní stavby, které jsou movitými věcmi, a to prodejní stánek s občerstvením (dále též„ pivnice“) a dřevěný přístřešek (dále též„ prodejní kiosek“), který se nachází naproti pivnici přes cestu, na dlážděné ploše se sezením (dále spolu též„ stavby“). Žalovaný je vlastníkem předmětných staveb. Dle projektu skutečného stavu z 12/ 1995 zpracovaného projektovou kanceláří [název] je pivnice ze stavebnětechnického hlediska dřevěnou trámovou konstrukcí s opláštěním doplněná zasklením o půdorysu 7000 x 8000 mm, zastřešená nízkou valbovou střechou o výšce hřebenu 4100 mm, která spočívá na betonových panelech a štěrkovém podsypu a dle nákresu s technickými daty uzavřeného dřevěného přístřešku je prodejní kiosek dřevěnou stavbou o půdorysných rozměrech 2600 mm x 3300 mm, zastřešenou sedlovou střechou o výšce hřebene 3300 mm. Z uvedených dokumentů vyplývá, že obě stavby nejsou spojeny se zemí pevným základem, a proto jsou věcmi movitými. Právo mít na části pozemku umístěnu stavbu pivnice bylo žalovanému založeno z titulu nájmu části pozemku dle nájemní smlouvy č. [spisová značka] ze dne 15. 7. 2004, která byla uzavřena na dobu určitou do 30. 9. 2004 (tj. na 78 dní) a která nahradila nájemní smlouvu z 8. 9. 2000. Pronajatá část pozemku byla specifikována geometrickým plánem [číslo] zpracovaným [právnická osoba] a potvrzeným Katastrálním úřadem [okres] pod [číslo] dne 22. 1. 1998, který je přílohou nájemní smlouvy. Toto právo již zaniklo. Právo mít na části pozemku vymezené dlažbou, naproti pivnici přes cestu, prodejní kiosek bylo žalovanému založeno souhlasem žalobkyně ze dne 22. 7. 2002. Tento souhlas byl žalobkyní odvolán v rámci výzvy k odstranění staveb před podáním žaloby ze dne 13. 4. 2018, která byla žalovanému doručena dne 27. 4. 2018. Žalovaný však pozemek nevyklidil. Žalobkyně pro úplnost dále uvedla, že docházelo-li by k obnovování nájmu (který byl dle nájemní smlouvy z roku 2004 určen na dobu určitou 78 dnů), pak by nezbytně ve smyslu § 676 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“) a § 2230 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ NOZ“) muselo docházet k obnovování na dobu nájmu, tedy 78 dní. Žalobkyně před podáním žaloby zaslala žalovanému výzvu k dobrovolnému vyklizení předmětného pozemku spočívající v odstranění stavby prodejního stánku s občerstvením a dřevěného přístřešku s výčepem (příloha č. 9 žaloby). I kdyby mělo opakovaně docházet k prodlužování nájmu po dni 30. 9. 2004, pak by platilo, že od tohoto dne do doručení předžalobní výzvy ke dni 27. 4. 2018 uplynulo 4957 dní, tzn., mohlo dojít maximálně k 64 prodloužením nájmu. Výzva by pak byla doručena 43. den hypotetického 64. prodloužení nájmu), s tím že 78. den by nastal dne 1. 6. 2018. I v takovém případě by musel nájem ve smyslu § 2230 odst. 2 NOZ zaniknout nejpozději k tomuto dni.

2. Žalovaný naproti požadoval zamítnutí žaloby s odůvodněním, že nárok žalobkyně neuznává. Namítal, že objekt stánku s občerstvením je nemovitou věcí a nikoli věcí movitou, jak tvrdí žalobkyně, neboť jeho výstavba i umístění prošlo řádným stavebním řízením, jemuž movité věci nepodléhají. S datem 20. 9. 1995 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena na dobu neurčitou nájemní smlouva k předmětnému pozemku, přičemž tento vztah byl následně právně realizován smlouvou ze dne 14. 2. 2000, [číslo jednací], s dodatkem o výši nájemného. Tato smlouva dle auditu vykazovala obsahové vady, a proto byla následně nahrazena smlouvou ze dne 15. 7. 2004 pod značkou [značka], která zaměnila původní dobu neurčitou na dobu určitou s platností nájmu do 30. 9. 2004, ačkoliv jejím účelem bylo toliko narovnat práva a povinnosti ze sporných právních úkonů, což nebylo pronajímatelem respektováno. Žalobkyně využila této potřeby a zcela jednostranně změnila časový údaj platnosti smlouvy z původní doby neurčité na určitou, což činí tuto smlouvu neplatnou. Žalovaný řádně platí nájemné a pronajaté pozemky užívá již 25 let. Takový stav již v podstatě indikuje opodstatněnost principu smluvní autonomie s oprávněnou domněnkou, že smluvní vztah již naplňuje neurčitou dobu trvání. Uzavřený nájemní vztah v rozsahu smluvních podmínek pokračuje bez přerušení stále s konkludentním souhlasem žalobkyně. Mezi stranami bylo jednáno o uzavření další dohody o narovnání, která dávala žalovanému perspektivu nové písemné úpravy nájemního vztahu a možnosti pokračování jeho podnikatelské činnosti, k podpisu této dohody však nikdy nedošlo. Později žalovaný namítal nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně, a také, že mu k předmětnému pozemku vzniklo právo stavby vydržením ve smyslu § 1243 NOZ. Rovněž žalovaný namítal, že není vlastníkem prodejního kiosku, neboť tento vlastní společnost [právnická osoba], jak je patrné z žádosti k jeho instalaci ze dne 10. 6. 2002.

3. V souladu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2019, č. j. 11 Co 165/2019-69, kterým byl zrušen kontumační rozsudek zdejšího soudu ze dne 7. 2. 2019, č. j. 6 C 155/2018-27, vyzval zdejší soud žalobkyni k doplnění a upřesnění žaloby – žalobního petitu, který žalobkyně na základě provedeného znaleckého posudku za účelem zjištění, zda se jedná o věci movité či nemovité, upřesnila tak, že navrhla odstranit prodejní stánek s občerstvením, který se nachází na pozemku č. parc. [číslo] v [katastrální uzemí], a to v těsné blízkosti stavby občanské vybavenosti postavené na pozemku č. parc. [číslo] v [katastrální uzemí] a vyklidit pozemek č. parc. [číslo] v [katastrální uzemí], v části dlážděné plochy, kde se nachází dřevěný přístřešek na zpevněné cestě, na druhé straně proti prodejnímu stánku s občerstvením, vše v blízkosti stavby občanské vybavenosti, postavené na pozemku [číslo].

4. Na základě zjištění učiněných z dokazování a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Hlavní město Praha je vlastníkem předmětného pozemku, který byl žalobkyni svěřen do správy (viz výpis z KN, § 19 a § 34 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze). Z nájemní smlouvy ze dne 20. 10. 1995 bylo zjištěno, že předmětem smlouvy je část pozemku o ploše 56 m2, kterou žalobkyně žalovanému přenechala k užívání za účelem stánkového prodeje. Nájem byl sjednán na dobu neurčitou s účinností od 20. 10. 1995, přičemž vztahy mezi smluvními stranami neupravené touto smlouvou se řídily právními ustanoveními OZ a ostatními obecně závaznými právními předpisy. Ze smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 8. 9. 2000 bylo zjištěno, že tentýž předmět nájmu blíže specifikovaný jako prodejní stánek, prostor pro stoly a lavice, WC, byl pronajat žalovanému na dobu neurčitou od 1. 9. 2000 s čtvrtletním nájemným 7 000 Kč, přičemž smluvní strany si v čl. VI. odst. 6 této smlouvy ujednaly, že prodlení se zaplacením nájemného je pro pronajímatele (tj. žalobkyni) důvodem pro výpověď této nájemní smlouvy s výpovědní lhůtou jeden měsíc, která končí uplynutím posledního dne měsíce následujícího po měsíci, v němž byla výpověď doručena, a také, že, dle čl. VII. odst. 13 této smlouvy, není žalovaný oprávněn přenechat najaté prostory ani jejich část jiné právnické či fyzické osobě do podnájmu bez předchozího písemného povolení pronajímatele nebytové prostory spoluužívat s jinými subjekty, např. na základě smlouvy o sdružení. Porušení a obcházení tohoto zákazu je důvodem pro výpověď této nájemní smlouvy žalobkyní s výpovědní lhůtou jeden měsíc, která končí uplynutím posledního dne měsíce následujícího po měsíci, v němž byla výpověď doručena. Dle čl. VIII této smlouvy si smluvní strany rovněž ujednaly, že nájemní vztah založený touto smlouvou končí a) písemnou výpovědí pronajímatele (tj. žalobkyně) nebo nájemce (tj. žalovaného) bez uvedení důvodu s tím, že výpovědní lhůta činí tři měsíce a počítá se od prvého dne měsíce následujícího po doručení výpovědi, b) písemnou dohodou smluvních stran, c) písemnou výpovědí pronajímatele pro důvody uvedené v čl. III. odst. 2, čl. VI. odst. 6, čl. VII. odst. 8 a odst.

13. Dle čl. VII. odst. 16 této smlouvy se nájemce (tj. žalovaný) zavázal vrátit pronajímateli (tj. žalobkyni) v den skončení nájmu předmět nájmu ve stavu, v jakém jej převzal, s přihlédnutím k běžnému opotřebení, případně k pronajímatelem povoleným stavebním úpravám. Z nájemní smlouvy ze dne 15. 7. 2004 bylo zjištěno, že touto smlouvou účastníci narovnali své dosavadní právní vztahy ze smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 8. 9. 2000 a její výpovědi ze dne 11. 2. 2004 tak, že smluvní strany nemají vůči sobě, vztažmo k těmto právním jednáním, žádná vzájemná nevypořádaná práva (čl. V. ve spojení s čl. I odst. 3). Předmětem nájmu je dle této smlouvy část pozemku o výměře 57 m2, jež je označena v geometrickém plánu pro zaměření stavby na p.p. [číslo] vypracovaném [právnická osoba] a potvrzeném Katastrálním úřadem [okres] pod [číslo] dne 22. 1. 1998, a dále stavba záchodku na pozemku parc. [číslo]. Nájem byl dohodnut na dobu určitou do 30. 9. 2004, tedy na 77 dnů, nájemné za celou dobu trvání nájmu činilo 7 000 Kč se splatností ke dni 31. 7. 2004. Z rozhodnutí Obvodního úřadu [obec ], Stavebního odboru, sp. zn. [spisová značka] ze dne 8. 12. 1995, kterým byla dodatečně povolena dočasná stavba pivnice s tím, že se povoluje do 31. 12. 1997 a dále z Rozhodnutí Obvodního úřadu [obec ], Stavebního odboru, sp. zn. [spisová značka] ze dne 16. 2. 1998 o prodloužení dočasné stavby pivnice, kterým bylo povoleno užívání této stavby do 30. 8. 2000, soud zjistil, že je žalovaný vlastníkem stavby pivnice na předmětném pozemku. Z žádosti žalovaného ze dne 10. 6. 2002 k instalaci prodejního kiosku, ve které je výslovně uvedeno„ Na základě nájemní smlouvy [anonymizováno] [číslo] [rok] [spisová značka] [rok], provozuji občerstvení a platím nájem za plochu pro lavice a stoly v rozsahu 216 m2 a tento přístřešek by byl umístěn na pronajaté ploše.“ a ze souhlasu žalobkyně s jeho instalací ze dne 22. 7. 2002, ve kterém je uvedeno, že„ přístřešek bude umístěn na již pronajaté ploše žadatelem“, má soud za prokázané, že žalovaný (nikoliv společnost [právnická osoba]) oprávněně umístil na předmětný pozemek prodejní kiosek. Z výzvy právního zástupce žalobkyně před podáním žaloby ze dne 13. 4. 2018, která byla žalovanému doručena dne 27. 4. 2018, soud zjistil, že žalobkyně nemá zájem na pokračování sporného nájemního vztahu s žalovaným, pročež vyzvala žalovaného, aby vyklidil předmětný pozemek tím způsobem, že z něho odstraní stavbu pivnice a stavbu prodejního kiosku. Touto výzvou tak žalobkyně odvolala svůj předchozí souhlas s instalací prodejního kiosku ze dne 22. 7. 2002.

5. Účastníci při místním ohledání dne 16. 10. 2020 učinili nesporným, že menší stánek – letní výčep, nacházející se v části dlážděné plochy na zpevněné cestě na druhé straně proti prodejnímu stánku s občerstvením (pivnici), je věcí movitou a tento tudíž lze odstranit.

6. Vzhledem k rozporuplným závěrům stavebně technického posouzení stavby, kdy každý z účastníků předložil rozdílné odborné posouzení, zda jde o stavbu movitou či nemovitou, nařídil soud za účelem zjištění technického propojení stavby – stánku s občerstvením -pivnice s povrchem předmětného pozemku, vypracování znaleckého posudku ([číslo] vypracovaného soudní znalkyní z oboru stavebnictví, [celé jméno znalkyně] dne [datum]). Z jeho závěru bylo zjištěno, že stánek s občerstvením (pivnice) je s ohledem na jeho technické a stavební hledisko spjat se zemí pevným základem, byl postaven jako stavba s nosnou konstrukcí z dřevěných sloupů. Při oddělení nosných svislých prvků od základové konstrukce by došlo k deformaci a nevratné poruše celé konstrukce objektu, by byl znehodnocen jako celek, čímž by došlo nejen k zničení hlavní věci, ale i k jejímu znehodnocení funkčnímu. Dále bylo zjištěno, že předmětná stavba byla zkolaudována v roce 1995 a to jako stavba dočasná.

7. Z ostatních provedených a předložených důkazů soud žádné rozhodné skutečnosti pro posouzení věci nezjistil a návrh na provedení důkazu potvrzením o platbách za úhrady nájemného a důkazu vyčíslením nákladů, které vynakládal žalovaný na provoz WC, soud z důvodu jejich nadbytečnosti zamítl.

8. Podle § 19 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, se městským částem svěřují do správy věci z majetku hlavního města Prahy, které jim byly svěřeny do hospodaření podle právních předpisů vydaných hlavním městem Prahou platných ke dni účinnosti tohoto zákona. Svěřenou správu majetku hlavního města Prahy městské části lze odejmout za účelem, pro který lze majetek vyvlastnit podle zvláštního právního předpisu.

9. Podle § 3028 odst. 2 NOZ, není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

10. Podle § 3074 odst. 1 NOZ, se nájem řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. To neplatí pro nájem movité věci ani pro pacht.

11. Podle § 1012 NOZ, má vlastník právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit. Vlastníku se zakazuje nad míru přiměřenou poměrům závažně rušit práva jiných osob, jakož i vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit.

12. Podle § 1040 odst. 1 NOZ, kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

13. Podle § 1243 odst. 1 NOZ, se právo stavby nabývá smlouvou, vydržením, anebo, stanoví-li tak zákon, rozhodnutím orgánu veřejné moci.

14. Podle § 987 NOZ, je držitelem ten, kdo vykonává právo pro sebe.

15. Podle § 992 odst. 1 NOZ, kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.

16. Podle § 1095 NOZ, uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

17. Podle 2230 NOZ, (1) Užívá-li nájemce věc i po uplynutí nájemní doby a pronajímatel ho do jednoho měsíce nevyzve, aby mu věc odevzdal, platí, že nájemní smlouva byla znovu uzavřena za podmínek ujednaných původně. Byla-li původně nájemní doba delší než jeden rok, platí, že nyní byla uzavřena na jeden rok; byla-li kratší než jeden rok, platí, že nyní byla uzavřena na tuto dobu. (2) Ustanovení odstavce 1 se nepoužije přesto, že nájemce věc dál užívá, dala-li strana v přiměřené době předem najevo, že nájem skončí nebo již dříve nájem vypověděla.

18. Podle § 676 odst. 1 a 2 OZ, (1) nájem skončí uplynutím doby, na kterou byl sjednán, nedohodne-li se pronajímatel s nájemcem jinak. (2) Užívá-li nájemce věci i po skončení nájmu a pronajímatel proti tomu nepodá návrh na vydání věci nebo na vyklizení nemovitosti u soudu do 30 dnů, obnovuje se nájemní smlouva za týchž podmínek, za jakých byla sjednána původně. Nájem sjednaný na dobu delší než rok se obnovuje vždy na rok, nájem sjednaný na dobu kratší se obnovuje na tuto dobu.

19. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000,„ 1. Pokud stavebník zřídí na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, ztrácí po uplynutí sjednané doby (případně po jiném způsobu zániku práva) právo mít nadále na tomto pozemku umístěnou stavbu a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku, který se může domáhat odstranění stavby. V případě, že stavebník umístí stavbu na základě nájemního práva k pozemku, které může být stranami vypovězeno, jde o zvláštní případ dočasného užívání pozemku; zanikne-li nájemní právo, zanikne též občanskoprávní oprávnění mít na cizím pozemku stavbu.

2. Žalobou na vyklizení pozemku se nelze domáhat odstranění stavby, která je nemovitou věcí, je třeba domáhat se přímo odstranění stavby.“ 20. Podle usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1070/2016,„ Pokud někdo zřídil před 1. 1. 2014 se souhlasem vlastníka stavbu na cizím pozemku, aniž měl zajištěno časově neomezené a jednostranně nevypověditelné právo mít na cizím pozemku stavbu, bere na sebe riziko, že po zániku tohoto práva bude muset stavbu odstranit. Na tuto situaci nelze aplikovat § 1086 ObčZ ani přímo, ani analogicky.

21. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000,„ Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí (corpus possesiones- prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Proto je držitelem pozemku i ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo jiný, a také ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Je však nezbytné, aby detentor věc fyzicky ovládal pro držitele a jeho jménem (například jako jeho nájemce). Důkazní břemeno, že tomu tak bylo, leží na tom, kdo tvrdí, že ten, kdo věc fyzicky ovládal, byl jeho detentorem.“ 22. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012,„ je zřejmé, že svědčí-li městské části ničím nezpochybněné právo správy ke svěřenému majetku hlavního města Prahy (nebylo-li jí odejmuto), svědčí oprávnění domáhat se ochrany tohoto práva reivindikační žalobou výhradně jí; legitimace hlavního města Prahy k podání téže žaloby proti osobě, jež užívá bez právního důvodu majetek svěřený do správy městské části, je citovanou právní úpravou obsahově vyloučena. Ostatně osoba, která neoprávněně užívá majetek svěřený do správy městské části, nezasahuje - přísně vzato - do vlastnického práva hlavního města Prahy, nýbrž právě do práva městské části jí svěřený majetek spravovat (a v jeho rámci vykonávat "všechna práva a povinnosti vlastníka" a rozhodovat "o všech majetkoprávních úkonech v plném rozsahu" /srov. § 17 Statutu/). Výlučně městská část je proto legitimována domáhat se ochrany proti zásahům do tohoto jejího práva (reivindikační) žalobou obdobnou žalobě vlastnické (§ 126 odst. 2 obč. zák.)“ 23. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu, v souladu se shora uvedenými zákonnými ustanoveními a shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu ČR dospěl soud k následujícímu právnímu závěru. Mezi žalobkyní, jakožto legitimním správci pozemku, a žalovaným došlo dne 15. 7. 2004 k platnému uzavření nájemní smlouvy (dále jen„ smlouva“), jejímž předmětem byla mj. předmětná část pozemku, na níž se nachází pivnice, jako věc nemovitá, a prodejní kiosek, jako věc movitá. Na základě této smlouvy došlo mezi účastníky k platnému narovnání dosavadních právních vztahů z nájemní smlouvy z roku 2000 a její výpovědi z roku 2004, a to tak, že účastníci nemají vůči sobě, vztažmo k těmto právním jednáním, žádná vzájemná nevypořádaná práva. Vzhledem k tomu, že došlo k uzavření smlouvy v době trvání účinnosti OZ, je třeba posuzovat podmínky zániku nájemního vztahu ze smlouvy do 31. 12. 2013 podle staré právní úpravy a od 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti NOZ, podle nové právní úpravy (viz § 3074 odst. 1 NOZ). Uvedená smlouva byla sjednána na dobu určitou do 30. 9. 2004, tedy na 78 dnů. Jelikož žalobkyně nepodala do 30 dnů od skončení nájmu u soudu reivindikační žalobu a účastníci ve smlouvě nevyloučili obnovu nájmu sjednaného na dobu určitou, docházelo mezi nimi bez dalšího k opakovanému obnovování nájmu za týchž podmínek, jak bylo ujednáno ve smlouvě, a to až do konce účinnosti OZ, tedy do 31. 12. 2013 (viz § 676 odst. 2 OZ). Podle nové právní úpravy (počínaje dnem nabytí účinnosti NOZ, tj. 1. 1. 2014) došlo po 44. obnovení nájmu k zániku původního nájemního poměru, přičemž následně docházelo k jeho opakovanému nahrazování nájemními poměry novými (pro které platily téže podmínky, jaké byly ujednány ve smlouvě). Rozhodující skutečností, v důsledku které došlo k ukončení nájmu, bylo doručení předžalobní výzvy žalovanému dne 27. 4. 2018, tedy 42 den šedesátého čtvrtého prodloužení (a později nahrazení) nájemního poměru, v níž žalobkyně vyzvala žalovaného, aby vyklidil předmětný pozemek. V souladu s § 2230 NOZ tak došlo k ukončení nájmu dne 2. 6. 2018, tedy poslední den šedesátého čtvrtého prodloužení (později nahrazení) nájmu. Vzhledem k tomu, že žalovanému zaniklo nájemní právo a že žalobkyně odvolala svůj souhlas k instalaci prodejního kiosku na předmětném pozemku, zaniklo žalovanému též občanskoprávní oprávnění mít na předmětném pozemku stavbu pivnice a stavbu prodejního kiosku. K tomu soud konstatuje, že žalovaný zřídil stavbu pivnice, jakožto věc nemovitou, na předmětném pozemku se souhlasem žalobkyně, aniž měl zajištěno jednostranně nevypověditelné právo mít na tomto pozemku stavbu, a to od samého počátku její výstavby, když v roce 1995 uzavřel s žalobkyní nájemní smlouvu na dobu neurčitou a později též v roce 2000. V obou těchto případech však žalovaný z obsahu a povahy zmiňovaných smluv mohl a měl vědět, že tyto smlouvy mohly být jednostranně vypověditelné, a to bez ohledu na skutečnost, že tyto byly uzavřeny na dobu neurčitou, pročež žalovaný na sebe vzal vědomě riziko z toho plynoucí (srov. rozsudek 22 Cdo 1398/2000). Proto soud podané žalobě v celém jejím rozsahu vyhověl.

24. K námitce žalovaného ohledně nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně soud podotýká, že aktivní věcná legitimace žalobkyně je pro toto řízení dána dle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, kterým se svěřuje do správy žalobkyně předmětný pozemek ve vlastnictví hlavního města Prahy a na jejímž základě vykonává žalobkyně práva a povinnosti vlastníka pozemku. Naproti tomu aktivní věcná legitimace hlavního města Prahy k podání reivindikační žaloby je v daném případě citovanou právní úpravou vyloučena, neboť žalovaný, který užívá předmětný pozemek svěřený do správy žalobkyni bez právního důvodu, nezasahuje – přísně vzato – do vlastnického práva hlavního města Prahy, nýbrž právě do práva žalobkyně jí svěřený pozemek spravovat a v jeho rámci vykonávat všechna práva a povinnosti vlastníka a rozhodovat o všech majetkoprávních úkonech v plném rozsahu (srov. § 17 Statutu hl. města Prahy). Výlučně žalobkyně je proto aktivně věcně legitimována domáhat se ochrany proti zásahům do tohoto jejího práva reivindikační žalobou obdobnou žalobě vlastnické (srov. rozsudek 26 Cdo 3244/2012, viz § 1040 odst. 1 NOZ).

25. K námitce žalovaného, že není vlastníkem prodejního kiosku, když tento vlastní společnost [právnická osoba], jak je patrné z žádosti k jeho instalaci ze dne 10. 6. 2002, proto žalovaný pro nedostatek pasivní věcné legitimace, nemůže prodejní kiosek z pozemku odstranit, soud uvádí, že toto tvrzení žalovaného je zcela účelové, neboť z provedeného dokazování (ohledáním místa a z nesporných tvrzení účastníků) bylo zjištěno, že prodejní kiosek je věcí movitou, kterou lze z předmětného pozemku přesunout tak, aby nedošlo k jeho poškození. Otázka vlastnictví prodejního kiosku navíc není v tomto řízení relevantní, jelikož se žalobkyně žalobou mimo jiné domáhá vyklizení předmětného pozemku, jehož nájemcem byl žalovaný a v případě, že se souhlasem žalovaného byl na pozemek umístěn prodejní kiosek, který navíc doposud žalovaný užívá a užíval, je soud toho názoru, že žalovaný odpovídá za vyklizení pozemku bez ohledu na faktické vlastnictví kiosku. Pro úplnost soud dodává, že to byl žalovaný, který v roce 2002 požádal žalobkyni o instalaci tohoto prodejního kiosku na pozemek, přičemž jeho žádosti žalobkyně dočasně vyhověla. Zmiňovanou žádost napsal a podepsal žalovaný svým jménem, byť je na žádosti uvedena obchodní firma a sídlo společnosti [právnická osoba], na žádosti chybí IČO společnosti [právnická osoba] a ani nelze z jejího obsahu dovodit, že by žalovaný tuto žádost podepsal jako jednatel této společnosti. S ohledem na shora uvedené je tedy nade vší pochybnost dána i v tomto rozsahu řízení pasivní věcná legitimace žalovaného.

26. K námitce žalovaného, že mu k předmětnému pozemku vzniklo právo stavby vydržením ve smyslu § 1243 NOZ soud uvádí, že k vydržení práva stavby musí být kumulativně splněny zákonné podmínky, a to zejména poctivost držitele oprávnění, nepřetržitý výkon oprávnění po určitou dobu, pravost držby a existence právního důvodu. Jelikož žalovaný nedisponuje smlouvou, na jejímž základě by mu svědčilo právo ke stavbě – pivnice na předmětném pozemku, nebyla z tohoto důvodu splněna jedna ze zákonných podmínek pro řádné vydržení práva stavby, proto se soud splněním dalších podmínek pro řádné vydržení stavby žalovaným již nezabýval. Nadto soud rovněž vyloučil možnost mimořádného vydržení práva stavby k předmětnému pozemku žalovaným, a to z toho důvodu, že doposud nedošlo (a ani nemohlo dojít vzhledem k okolnostem ohledně existence nájemního vztahu, popsaného výše shora) ke splnění zákonného předpokladu, tj. uplynutí nepřetržité držby po dobu dvaceti let, neboť minimálně do dne 30. 9. 2004, k němuž si účastníci, dle čl. III smlouvy, sjednali nájem předmětné části pozemku, byl žalovaný pouhým detentorem (nebo-li třetí osobou, která dočasně fakticky ovládala věc pro držitele, tedy pro žalobkyni) tohoto pozemku, nikoliv jeho držitelem, neboť mu z obsahu smlouvy muselo být zřejmé, že je mu pozemek žalobkyní pronajat, takže nemohl být přesvědčen o tom, že mu k předmětnému pozemku svědčí právo stavby (k tomu viz § 987 NOZ a srov. rozsudek 22 Cdo 728/2000). Jelikož nebyl žalovaným splněn ani tento zákonný předpoklad pro mimořádné vydržení práva stavby, soud se ani v tomto případě dalšími zákonnými podmínkami jeho vzniku již nezabýval.

27. Lhůta k vyklizení či odstranění stavby byla stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst.1 o.s.ř. s tím, že tuto soud stanovil v souladu s návrhem žalobkyně a předmětu řízení v době trvání jednoho měsíce od nabytí právní moci tohoto rozsudku.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 9 200 Kč, kterou představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, paušální náhrady hotových výdajů ve výši 4 200 Kč za čtrnáct úkonů (předžalobní upomínka, žaloba, vyjádření žalobkyně ze dne 31. 10. 2018, jednání před soudem dne 7. 2. 2019, vyjádření žalobkyně k dovolání ze dne 2. 5. 2019, replika žalobkyně ze dne 23. 8. 2019, vyjádření žalobkyně ze dne 16. 9. 2019, replika žalobkyně ze dne 9. 1. 2019, jednání před soudem dne 5. 3. 2020, jednání před soudem dne 25. 6. 2020, účast na místím ohledání dne 16. 10. 2020, jednání před soudem dne 3. 5. 2021, závěrečný návrh žalobkyně ze dne 13. 5. 2021, jednání před soudem dne 17. 5. 2021) dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 1 a 3 písm. a), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Soud nepovažuje právní zastoupení za účelně vynaložený náklad u statutárních měst a jejich městských částí. V případě statutárních měst a jejich městských částí se podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, usnesení téhož soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, popř. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13). Ústavní soud sice zároveň zdůraznil význam okolností konkrétního případu a připustil účelnost zastoupení advokátem v případech, kdy se jedná o právní problematiku specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, či s mezinárodním prvkem, o takový případ však v dané věci nejde. Domáhání se vyklizení pozemku a odstranění nemovité věci naopak patří mezi běžnou agendu městských částí a daný případ tak nelze podřadit pod uvedenou výjimku.

29. Soud výrokem IV. tohoto rozsudku rozhodl dle § 148 o. s. ř. tak, že přiznal České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 3 náhradu nákladů řízení ve výši 4 176 Kč za vyplacení odměny znalkyni za podaný znalecký posudek z oboru stavebnictví [číslo] to na základě pravomocného usnesení zdejšího soudu ze dne 9. 3. 2021, č. j. 6 C 155/2018-151, přičemž tato částka byla účastníky uhrazena za záloh složených dle usnesení zdejšího soudu ze dne 2. 11. 2020, č. j. 6 C 155/2018-129.

Poučení