6 C 156/2023 - 91

Rubrum

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Vodehnalem ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený dne [datum narození] trvale bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] o zaplacení 11 161,81 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 502,71 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 222,60 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 502,71 Kč od 31. 5. 2023 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 1 659,10 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 430,55 Kč, části kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 45,33 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 9 738,71 Kč od 31. 5. 2023 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 236 Kč od 31. 5. 2023 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 947 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 161,81 Kč s příslušenstvím jako plnění ze smlouvy ze dne 3. 5. 2019 o osobní kreditní kartě k účtu č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], na jejímž základě mohl žalovaný čerpat úvěr prostřednictvím kreditní karty až do výše 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr s úrokem ve výši 21,99 % p.a. Žalovaný současně souhlasil se zařazením do kolektivního pojištění schopnosti splácet, za což se zavázal hradit 0,49 % měsíčně z čerpané částky. Žalovaný nedodržel své smluvní povinnosti. Žalobkyně proto dopisem ze dne 27. 3. 2023 od smlouvy odstoupila. Žalovaný po zesplatnění již neuhradil ničeho. Žalobkyně se žalobou domáhala částky 9 738,71 Kč jako jistiny úvěru, neuhrazených poplatků ve výši 1 375,38 Kč (dohromady tato částka činí 11 114,09 Kč, žalobkyně se však žalobou domáhala zaplacení jistiny zjevně sestávající z těchto dvou položek ve výši 11 161,81 Kč; s ohledem na níže přijaté závěry o bezdůvodném obohacení a zanedbatelný rozdíl ve výši 47,72 Kč již žalobkyni nevyzýval k upřesnění žalobního nároku), kapitalizovaného úroku ke dni 30. 5. 2023 ve výši 1 430,55 Kč a dále úroku ve výši 15 % ročně z jistiny 9 738,71 Kč od 31. 5. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ke dni 30. 5. 2023 ve výši 1 430,55 Kč a dále zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z jistiny 9 738,71 Kč od 31. 5. 2023 do zaplacení. Celkem za dobu trvání smlouvy žalovaný vyčerpal 273 247,77 Kč, vrátil 263 509,06 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z provedených důkazů učinil soud následující skutková zjištění:

4. Ze smlouvy ze dne 3. 5. 2019 o osobní kreditní kartě, reg. č. 0099023191091, č. účtu ke kreditní kartě 35-5335801347/0100, plyne, že žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout kreditní kartu a úvěr k ní ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet, zápůjční úroková sazba činila 21,99 % p.a. Ve smlouvě byly sjednány i různé poplatky.

5. Z výpisu z účtu ke kreditní kartě a z výpisu transakcí se podává, že dlužná jistina po zohlednění plateb žalovaného činí ke dni 3. 4. 2023 částku 9 738,71 Kč, z toho celkem 236 Kč (4 x 59 Kč) činí měsíční poplatky za správu úvěru.

6. Z oznámení o odstoupení od smlouvy ze dne 27. 3. 2023 a z dodejky soud zjistil, že žalobkyně dne 28. 3. 2023 odeslala žalovanému dopis, v němž mu oznámila, že došlo k porušení podmínek osobních kreditních karet, pročež žalobkyně odstoupila od smlouvy. Vyčerpaná část úvěru se stává splatnou a žalovaný je povinen ji bez zbytečného odkladu splatit včetně úroků, cen a poplatků.

7. Z upomínek ze dne 5. 6. 2023 včetně potvrzení podání ze dne 8. 6. 2023 bylo zjištěno, že žalobkyně žalovanému na tři různé adresy zaslala předžalobní výzvu.

8. Z opisu z databází BRKI/NRKI plyne, že žalovaný měl mít mimo žalobkyni 4 další úvěry, jednu odmítnutou žádost o osobní úvěr, jednu odvolanou žádost o spotřební úvěr a 3 ukončené obchody.

9. Z žádosti o osobní kreditní kartu ze dne 3. 5. 2019 podepsané žalovaným bylo zjištěno, že žalovaný v žádosti uvedl, že je svobodný, vlastník domu/bytu/ostatní, má SŠ s maturitou a VOŠ, pravidelný čistý měsíční příjem činí 45 000 Kč, výdaje spojené s bydlením činí 2 000 Kč, výdaje na pojištění představují 500 Kč, výdaje na spoření dosahují 600 Kč a ostatní výdaje činí 1 000 Kč.

10. V návrhu na rozhodnutí o poskytnutí kreditní karty osobní je uvedeno, že žalovaný má shora uvedené výdaje a dále nemá záznam v insolvenčním rejstříku či negativní záznam v dostupných rejstřících.

11. Z výsledku aplikačního ratingu – posouzení se podává, že žalovaný nemá žádný negativní záznam v dostupných rejstřících, pročež jeho žádost o úvěr byla schválena.

12. Další navrhované důkazy nebyly prováděny, neboť skutkový stav věci byl zjištěn dostatečně. Další dokazování by tak bylo nadbytečné.

13. Při jednání soud vyzval žalobkyni dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“), nechť doplní svá tvrzení tak, aby bylo zřejmé, zda a jak konkrétně splnila svou zákonnou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a označí důkazy k prokázání těchto svých tvrzení, zejména nechť předloží kopie listin, jimiž příjmy a výdaje žalovaného ověřovala. Dále soud vyzval žalobkyni, nechť označí důkazy k prokázání svého tvrzení, že žalovaný byl poprvé vyzván k zaplacení dlužné částky dne 16. 12. 2022, resp. nechť uvede, kdy byl žalovaný prokazatelně poprvé vyzván k úhradě dlužné částky, a označí důkazy k prokázání tohoto svého tvrzení, včetně dokladu o odeslání odpovídající výzvy.

14. Žalobkyně sdělila, že řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, když prověřila informace uvedené žalovaným pomocí interních systémů a pomocí dat z bankovních i nebankovních registrů, ze své vlastní interní databáze, z úvěrových registrů, z insolvenčního rejstříku, z živnostenského rejstříku a ověřila i neexistenci exekučního řízení. Dále žalobkyně vycházela z žalovaným uvedeného údaje o jeho příjmech ve výši 45 000 Kč i z jím uvedených údajů o výdajích, které porovnala s údaji vyplývajícími z analýzy regionálních dat Českého statistického úřadu o výdajích na bydlení a energie v jednotlivých regionech podle typu bydlení. Žalobkyně vycházela z výdajů žalovaného ve výši 35 210 Kč jakožto ostatních výdajů a nákladů na pojištění 1 500 Kč, výdajů na bydlení 2 091 Kč a částky představující životní minimum 3 410 Kč, výdajů žalovaného na závazky u jiných poskytovatelů úvěrů ve výši 22 472 Kč a výdajů žalovaného na závazky u žalobkyně ve výši 5 737 Kč. Po poskytnutí úvěru tak žalovanému zůstane 21,09 % pravidelných příjmů.

15. Soud žalobkyni vyzval, nechť doplní svá tvrzení tak, aby z nich bylo zřejmé, jak přesně, tj. jakými konkrétními listinami či doklady ověřovala schopnost žalovaného splácet předmětný úvěr, a označí důkazy k prokázání svých tvrzení, tj. zejména nechť předloží doklady, kterými úvěruschopnost ověřovala. Současně soud žalobkyni poučil, že neunáší důkazní břemeno ve vztahu k otázce, zda ověřovala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr na základě spolehlivých dokladů svědčících o příjmech a výdajích žalovaného.

16. Žalobkyně na to reagovala obsáhlým podáním, v němž zopakovala, z jakých informací o příjmech a výdajích vycházela, uvedla, že statistické modely jsou při posouzení složité reality výdajové stránky žadatele o úvěr často spolehlivější metodou určení skutečné výše výdajů, podotkla, že nemandatorní výdaje nepodléhají povinnosti ověření, a doplnila, že požadavky na poskytovatele úvěrů dle judikatury nesmí být nereálné, nadto u úvěru ve výši 10 000 Kč. Navíc je dle žalobkyně třeba aplikovat princip spolehnutí se na údaje poskytnuté druhou smluvní stranou. Rozsáhlým zjišťováním informací o majetkových poměrech žadatelů by žalobkyně shromažďovala rozsáhlé informace o jejich rodinném a soukromém životě. Dále žalobkyně odkázala na judikaturu (zejména rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023). Žalobkyně podotkla, že výzva k zaplacení ze dne 16. 12. 2022 byla žalovanému zaslána obyčejně, odstoupení od smlouvy bylo žalovanému odesláno dne 28. 3. 2023, k čemuž již byly předloženy doklady.

17. Z provedených důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Účastníci řízení uzavřeli smlouvu ze dne 3. 5. 2019 o osobní kreditní kartě, reg. č. 0099023191091, č. účtu ke kreditní kartě [Anonymizováno], v níž se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout kreditní kartu a úvěr k ní ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet, zápůjční úroková sazba činila 21,99 % p.a. Ve smlouvě byly sjednány i různé poplatky. Žalovaný za celou dobu trvání smlouvy vyčerpal 273 247,77 Kč a vrátil 263 509,06 Kč. Součástí „vyčerpané“ částky je i 4 x poplatek ve výši 59 Kč, celkem 236 Kč. Žalovaný v žádosti o kreditní kartu uvedl své příjmy 45 000 Kč a výdaje (výdaje spojené s bydlením 2 000 Kč, výdaje na pojištění 500 Kč, výdaje na spoření 600 Kč a ostatní výdaje 1 000 Kč). Žalobkyně příjmy ani výdaje žalovaného neověřovala (resp. ani to netvrdila), pouze s ohledem na statistické modely, vědomost o dalších závazcích žalovaného a lustraci v dostupných databázích určila jeho výdaje ve výši 35 210 Kč. První výzva k zaplacení byla žalovanému prokazatelně odeslána dne 28. 3. 2023. Žalovaný již nezaplatil ničeho, a to ani přes předžalobní výzvu zaslanou na tři různé žalobkyni známé adresy žalovaného.

18. Na základě zjištěného skutkového stavu přijal soud následující právní závěry:

19. Mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaný, na rozdíl od žalobkyně, vystupoval v pozici spotřebitele, jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

20. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

21. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. S účinností od 29. 5. 2022 zní § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 23. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovaného) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

24. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku, pozn. okresního soudu), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

25. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

26. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel je povinen úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 odst. 1 vyžaduje též spolehlivost informací a předpokládá, že splněny budou všechny kvality informací v ustanovení uvedené. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tedy v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele nepochybně důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023-57, a v něm odkazovanou judikaturu, podobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021). Již s ohledem na tyto závěry, které zdejší soud považuje za přesvědčivé a plně odpovídající principům, na nichž je ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany založena, nemohou obstát odkazy žalobkyně na judikaturu, z níž má plynout, že poskytovatel úvěru se může spokojit pouze s prohlášeními spotřebitele, interními informacemi, externími databázemi a zpracovaným ekonomickým modelem. Dle závěru okresního soudu je třeba především spolehlivě ověřit spotřebitelem tvrzené příjmy a výdaje.

27. Žalobkyně tvrdila a prokázala, že ověřovala úvěruschopnost žalovaného v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr, resp. pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.

28. Žalobkyně přes opakované výzvy soudu neprokázala, že dostatečně posuzovala splnění podmínky úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně měla k dispozici toliko prohlášení žalovaného o jeho příjmech a výdajích (a informace o jeho dalších závazcích), nijak však výši příjmů a výdajů žalovaného neověřovala na základě nezbytných dokladů. Samotné čestné prohlášení žalovaného o jeho příjmech dle závěru soudu nemůže být dostačující. I kdyby soud přisvědčil žalobkyni, že statistické modely a dostupné databáze mohou být spolehlivější než ověřování žalovaným uvedených výdajů, dle závěru soudu nelze abstrahovat od povinnosti žalobkyně jako poskytovatele úvěru ověřit alespoň ty informace o výdajích, jež ověřit lze (zde např. údaj o podezřele nízkých výdajích na bydlení ve výši 2 000 Kč, a to např. zjištěním, kde žalovaný bydlí, z jakého titulu a kdo je vlastníkem této nemovitosti). Tím se dle závěru soudu poskytovatel úvěru nedopouští žalobkyní namítaného nepřípustného zasahování do soukromí dlužníka – jestliže dlužník žádá o úvěr, musí být schopen a připraven odkrýt své majetkové poměry. Na shora vyslovených závěrech nic nemění ani výše spotřebitelského úvěru, zákonodárce totiž nerozlišuje míru povinnosti poskytovatele úvěru k posuzování úvěruschopnosti dle výše poskytovaného úvěru.

29. Odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, nemůže obstát. Nejvyšší soud zde zastává právní názor, že pokud poskytovatel spotřebitelského úvěru poruší svou povinnost zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, ale ten následně je schopen poskytnutý úvěr řádně splácet, nelze smlouvu bez dalšího označit za neplatnou. Okresní soud však konstatuje, že porušením povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr nastává ve smyslu shora odkazované právní úpravy včetně judikatury (např. Ústavního soudu či Soudního dvora) absolutní neplatnost smlouvy. Smlouva tedy už od svého počátku absolutně neplatná buď je, nebo není. Počáteční absolutní neplatnost pak nemůže být jaksi „zhojena“ případným řádným splácením úvěru spotřebitelem. Navíc spotřebitel v rámci snahy o splacení úvěru na sebe může přijímat další závazky (např. spotřebitelské úvěry, zápůjčky od rodinných příslušníků či blízkých apod.) a dostávat se tak do tzv. dluhové pasti, což zjevně není cíl zamýšlený zákonodárcem. Shora odkazované právní úpravě a judikatuře tak dle závěru okresního soudu nejlépe odpovídá ten závěr, že poruší-li poskytovatel spotřebitelského úvěru svou povinnost zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr, pak je smlouva absolutně neplatná od samého počátku a nic na tom nemění případné řádné splácení úvěru spotřebitelem.

30. Nad rámec shora uvedeného lze podotknout, že soudu je z vlastní činnosti známo, že první exekuce na majetek povinného byla zahájena už na počátku roku 2020 (srov. pověření Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 5. 2. 2020, č. j. 32 EXE 73/2020-11; exekučním titulem byl rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 18. 1. 2019, č. j. 117 C 13/2018-92, v právní moci od 2. 3. 2019). Již přibližně v době poskytnutí předmětného spotřebitelského úvěru (květen 2019) či bezprostředně poté se tak zjevně projevily problémy žalovaného splácet své závazky, které ostatně (jak připustila sama žalobkyně) u různých poskytovatelů úvěrů přesahovaly měsíční částku v celkové výši 28 000 Kč.

31. Ze shora uvedeného je zřejmé, že posuzování schopnosti žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr ze strany žalobkyně nebylo dostatečné, resp. žalobkyně splnění této své zákonné povinnosti přes výzvu soudu neprokázala. Z toho důvodu smlouvu nelze než hodnotit jako absolutně neplatnou (srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).

32. Jelikož předmětná smlouva je absolutně neplatná, žalobkyni nelze přiznat žádné plnění ze smlouvy (smluvní úrok či poplatky) a má nárok toliko na vrácení bezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.). To představovalo částku 273 011,77 Kč (od žalovaným vyčerpané částky 273 247,77 Kč je třeba odečíst 4 x 59 Kč jako měsíční poplatek účtovaný žalobkyní – jelikož jde o smluvní plnění, žalobkyně na ně nemá nárok). Žalovaný již žalobkyni vrátil celkem 263 509,06 Kč. Žalobkyně má tak nárok na nesplacený zbytek jistiny ve výši 9 502,71 Kč. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku.

33. Bezdůvodné obohacení je splatné na základě výzvy věřitele, není-li sjednáno jinak (§ 1958 odst. 2 o. z., srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021). Žalobkyně uvedla, že žalovaný byl vyzván k zaplacení dopisem ze dne 16. 12. 2022, odeslání tohoto dopisu však přes výzvu neprokázala. Soud proto vycházel z první prokazatelně odeslané výzvy k plnění (oznámení o odstoupení od smlouvy ze dne 27. 3. 2023), jež byla dle přiložené dodejky žalovanému odeslána dne 28. 3. 2023. Tento dopis je třeba považovat za doručený žalovanému v pátek 31. 3. 2023 (§ 573 o. z.). Soud má za to, že žalovaný měl plnit nejpozději následující pracovní den, tj. v pondělí 3. 4. 2023 – nejpozději toho dne mělo být vydáno bezdůvodné obohacení. Žalovaný je tak v prodlení až od 4. 4. 2023 - teprve od tohoto data lze žalobkyni přiznat zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z dlužné částky 9 502,71 Kč (§ 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Ten v kapitalizované výši (od 4. 4. 2023 do 30. 5. 2023) činí 222,60 Kč. Ve zbývající části požadovaný zákonný úrok z prodlení být přiznán nemohl, neboť žalobkyni na něj nevznikl nárok.

34. Ve zbývající části (část shora odkazovaného zákonného úroku z prodlení, smluvní úrok, poplatky) soud žalobu ze shora vyložených důvodů výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.

35. Uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení se řídí zásadou procesního úspěchu ve věci, srov. § 142 o. s. ř. Úspěch účastníka v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně příslušenství, tj. uplatněných úroků, včetně úroků z prodlení, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017. Soud pak vezme v úvahu jejich výši ke dni vyhlášení svého rozhodnutí, viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08. Ke dni vyhlášení tohoto rozsudku tak žalobkyně byla procesně úspěšná co do částky celkem 10 934,92 Kč (71,3 %) a procesně neúspěšná co do částky celkem 4 404,67 Kč (28,7 %). Žalobkyni náleží dle § 142 odst. 2, § 142a odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu 43 % nákladů řízení (71,3 % minus 28,7 % = 42,6 %, po zaokrouhlení 43 %). Náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek 800 Kč a náklady zastoupení advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, tj. odměna za 3 úkony právní služby do podání žaloby ve zkrácené výši dle § 14b (převzetí zastoupení, výzva k plnění a návrh ve věci samé) po 300 Kč (§ 14b odst. 1) a 3 x paušální náhrada hotových výdajů po 100 Kč [§ 14b odst. 5 písm. a)]. Dále žalobkyni za jeden úkon právní služby učiněný po podání žaloby (účast na jednání) náleží odměna ve výši 1 580 Kč (§ 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 5) a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1, 4). Dále žalobkyni náleží náhrada 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 646,80 Kč (21 % z částky 3 080 Kč). Lze podotknout, že žalobkyně podala žalobu na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně toutéž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech (viz např. řízení vedená zdejším soudem pod sp. zn. 14 C 117/2023, 15 C 153/2023, 4 C 140/2023), pročež došlo k naplnění podmínek § 14b advokátního tarifu. Žalobkyni tak náleží z uvedených nákladů (po zaokrouhlení) 1 947 Kč (43 % z částky 4 526,80 Kč). Náhradu nákladů řízení je třeba zaplatit advokátovi (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

36. Lhůty k plnění byly stanoveny v obvyklé délce tří dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení