6 C 196/2022-106

Rubrum

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Šídovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] [anonymizována dvě slova] [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o 54 795 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 449 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 449 Kč od 18.6.2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 24 097 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 56 396,00 Kč ve výši 8,25% ročně od 13.01.2021 do 14.01.2021 ve výši 12,92 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 54 221,00 Kč ve výši 8,25% ročně od 15.01.2021 do 12.02.2021 ve výši 360,34 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 50 046,00 Kč ve výši 8,25% ročně od 13.02.2021 do 22.03.2021 ve výši 435,82 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 48 046,00 Kč ve výši 8,25% ročně od 23.03.2021 do 13.04.2021 ve výši 242,23 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 42 046,00 Kč ve výši 8,25% ročně od 14.04.2021 do 21.06.2021 ve výši 664,85 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 40 046,00 Kč ve výši 8,25% ročně od 22.06.2021 do 01.08.2021 ve výši 376,27 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 39 546,00 Kč ve výši 8,25% ročně od 02.08.2021 do 10.08.2021 ve výši 81,56 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 38 546,00 Kč ve výši 8,25% ročně od 11.08.2021 do 12.10.2021 ve výši 556,51 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 37 546,00 Kč ve výši 8,25% ročně od 13.10.2021 do 15.12.2021 ve výši 550,67 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 36 546,00 Kč ve výši 8,25% ročně od 16.12.2021 do 28.01.2022 ve výši 368,51 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 35 546,00 Kč ve výši 8,25% ročně od 29.01.2022 do 23.02.2022 ve výši 211,79 Kč, zákonný úrok prodlení z částky 34 546,00 Kč ve výši 8,25% ročně od 24.02.2022 do 17.6.2022, zákonný úrok z prodlení z částky 24 097 Kč ve výši 8,25 % ročně od 18.6.2022 do zaplacení, částky ve výši 20 249,88 Kč a úrok ve výši 8,25 % p.a z částky 47 577,40 Kč od 13.01.2021 do 22.03.2021 ve výši 712,77 Kč, úrok ve výši 8,25 % p.a z částky 45 666,80 Kč od 23.03.2021 do 13.04.2021 ve výši 218,24 Kč, úrok ve výši 8,25 % p.a z částky 39 666,80 Kč od 14.04.2021 do 21.06.2021 ve výši 594,78 Kč, úrok ve výši 8,25 % p.a z částky 37 666,80 Kč od 22.06.2021 do 01.08.2021 ve výši 335,38 Kč, úrok ve výši 8,25 % p.a z částky 37 166,80 Kč od 02.08.2021 do 10.08.2021 ve výši 72,63 Kč, úrok ve výši 8,25 % p.a z částky 36 166,80 Kč od 11.08.2021 do 12.10.2021 ve výši 495,18 Kč, úrok ve výši 8,25 % p.a z částky 35 166,80 Kč od 13.10.2021 do 15.12.2021 ve výši 488,96 Kč, úrok ve výši 8,25 % p.a z částky 34 166,80 Kč od 16.12.2021 do 28.01.2022 ve výši 326,48 Kč, úrok ve výši 8,25 % p.a z částky 33 166,80 Kč od 29.01.2022 do 23.02.2022 ve výši 187,20 Kč, úrok ve výši 8,25 % p.a z částky 32 166,80 Kč od 24.02.2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 13. 1. 2021 dosáhne částky 120 240,00 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se obrátila dne 22.6.2022 ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 54 795 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaný s žalobkyní uzavřel po posouzení úvěruschopnosti žalovaného dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 51 000 Kč, k vyplacení úvěru došlo dne 23.12.2019. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu se smluvními úroky ve výši nominální úrokové sazby 75,54 % ročně v 24 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 175 Kč. Žalovaný využil marketingovou akci žalobkyně, v důsledku čehož došlo k ponížení zápůjční úrokové sazby na nominální úrokovou sazbu ve výši 72,96 % ročně. Žalovaný požádal o bezúplatný odklad splátky [číslo] v souvislosti s pandemií covid-19 oznámil dne 31.7.2020 žalobkyni využití ochranné doby dle zákona č. 177/2020 Sb., tato ochranná doba běžela od 1.8.2020 do 31.10. 2020, za tuto dobu vzniklo žalobkyni právo na úrok za poskytnutí úvěru ve výši repo sazby vyhlášené ČNB zvýšené o 8 procentních bodů. Žalovaný úvěr čerpal, nedodržel však řádně podmínky pro splácení, když uhradil pouze částky: -) 84 Kč dne 19. 2. 2020, -) 1 916 Kč dne 19.2.2020 -) 2 176 Kč dne 13. 3. 2020, -) 4 175 Kč dne 12. 6. 2020, -) 1 000 Kč dne 26. 6. 2020, -) 4 175 Kč dne 14. 7. 2020, -) 4 175 Kč dne 11. 11. 2020, -) 1 000 Kč dne 18. 12. 2020. Žalobkyně proto kromě vyúčtovaných smluvních pokut za prodlení s jednotlivými měsíčními splátkami dále uplatnila právo okamžitého splacení všech závazků vyplývajících ze smlouvy a úvěr zesplatnila ke dni 11.1.2021. Po zesplatnění úvěru žalovaný uhradil: -) 2 175 Kč dne 14. 1. 2021, -) 4 175 Kč dne 12. 2. 2021, -) 2 000 Kč dne 22. 3. 2021, -) 6 000 Kč dne 13. 4. 2021, -) 2 000 Kč dne 21. 6. 2021, -) 500 Kč dne 1. 8. 2021, -) 1 000 Kč dne 10. 8. 2021, -) 1 000 Kč dne 12. 10. 2021, -) 1 000 Kč dne 15. 12. 2021, -) 1 000 Kč dne 28. 1. 2022, -) 1 000 Kč dne 23. 2. 2022. Žalovaná částka 54 795 Kč se skládá z dosud neuhrazené části nové jistiny úvěru ve výši 33 148,07 Kč po odečtení splátek žalovaného po zesplatnění, ze smluvních pokut v celkové výši 20 249,88 Kč, a příslušenství se skládá ze smluvního úroku v nominální úrokové výši 72,96 % ročně z (původní) jistiny od 13.1.2021 do zaplacení (nejvýše však v částce 120 240 Kč), to vše při zohlednění jednotlivých splátek žalovaného po zesplatnění (blíže specifikováno v žalobě), a ze zákonného úroku z prodlení z částky 56 396 Kč (součtu původní jistiny 47 577,40 Kč, přirostlých úroků ve výši 7 420,67 Kč, smluvních pokut ve výši 998 Kč a náhrady nákladů ve výši 400 Kč) od 13.1.2021 do zaplacení, to vše při zohlednění jednotlivých splátek žalovaného po zesplatnění (blíže specifikováno v žalobě).

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: Žalovaný uzavřel s žalobkyní dne [datum] úvěrovou smlouvu [číslo] na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytovat žalovanému úvěr ve výši 51 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet společně s úroky v nominální výši 75,54 % ročně v 24 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 175 Kč RPSN činila 108,04 %. Dle bodu 2.2 smlouvy přirůstají úroky z poskytnuté jistiny úvěru k jistině, úroky po zesplatnění úvěru však mohou být sjednány v maximální souhrnné výši 120 % celkové částky, kterou by měl žalovaný zaplatit v případě řádného splácení. V případě prodlení žalovaného se splácením byla žalobkyně oprávněna požadovat smluvní pokuty (ve výši 499 Kč za prodlení s úhradou kterékoli splátky delší než 30 dnů dle bodu 6.1 smlouvy a ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny po zesplatnění dle bodu 6.5 smlouvy) a dále měla žalobkyně právo požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů (ve výši 200 Kč při prodlení s úhradou kterékoli splátky delší než 15 dnů dle bodu 6.2 smlouvy) /viz návrh na uzavření smlouvy na č. l. 27-30 spisu, předsmluvní formulář na č. l. 24-26, prohlášení klienta na č. l. 39-40, hodnocení klienta na č. l. 23, doklad o vyplacení úvěru na č. l. 41, oznámení o schválení úvěru na č. l. 31-32, kopie OP na č.l. 52, 55, 22/. Žalovaný požádal žalobkyni o odklad splátek, kterému bylo vyhověno, a žalovanému byl zaslán upravený splátkový kalendář /dopis ze dne 28.3.2020 na č.l. 17, odpověď na č.l. 18, upravený splátkový kalendář na č.l. 16 Dále žalovaný oznámil žalobkyni využití ochranné doby dle zákona [číslo] na základě čehož mu byl znovu upraven splátkový kalendář /dopis ze dne 3.8.2020 na č.l. 36-37 Žalovaný využil marketingové akce žalobkyně, na základě které došlo ke snížení úroků za poskytnutí úvěru na 72,96 % ročně /sdělení o marketingové akci na č.l. 58, 62/ Žalovaný úvěr čerpal, se splácením úvěrových splátek se však dostával do prodlení, žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru a zůstatek úvěru se stal ke dni 11.1.2020 splatným /viz kartu klienta na č. l. 33, oznámení o zesplatnění na č. l. 34 Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě předžalobní výzvou /viz předžalobní upomínku na č. l. 38, poštovní podací arch na č.l. 43 Žalovaný žalobkyni uhradil celkem částku 40 551 Kč /viz kartu klienta na č. l. 33 Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění (nad rámec žalobkyní evidovaných plateb) uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné pro spor významné skutečnosti.

4. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala tvrzení ohledně zkoumání výdajů žalovaného. Žalobkyně ohledně zkoumání úvěruschopnosti předložila formulář nazvaný hodnocení klienta, v kterém žalobkyně zaznamenala jednotlivé údaje. [příjmení] měsíční příjem žalovaného ze zaměstnání činil 29 979 Kč, přičemž tato skutečnost byla doložena dalšími předloženými listinami /hodnocení klienta na č.l. 23, dohoda o změně pracovní činnosti na č.l. 12-14, výpisy z bankovního účtu na č.l. 44-47, [číslo], výplatní pásky na č.l. 48-49, výpis z účtu na č.l. 50, [číslo], výňatek z pracovní smlouvy na č.l. 56 Měsíční výdaje žalovaného byly uvedeny ve výši 3 410 Kč (životní minimum), dále splátky jiných úvěrů u žalobkyně ve výši 6 810 a výdaj na bydlení ve výši 1 000 Kč (nájemné, inkaso), celkem tedy ve výši 11 220 Kč, přičemž žalobkyně k této částce dále přičetla hodnotu 1 000 Kč jako rezervu. Žádné listiny ve vztahu k ověřování výdajové stránky žalovaného žalobkyně nepředložila. Pokud pak žalobkyně předložila část výpisu z běžného účtu žalovaného, lze z této jeho části seznat, že roční debetní obrat na předmětném účtu je prakticky roven obratu kreditnímu, přičemž konečný měsíční zůstatek byl v mínusových hodnotách, konkrétně – 4 433,99 Kč /viz hodnocení klienta na č. l. 23, výpis z účtu č.l. 53 Žalobkyně navrhla k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného výslech makléřky, jež úvěr sjednávala, soud jej však považoval za nadbytečný, když úvěrová smlouva byla uzavřena před více než třemi lety, míra schopnosti vzpomenout si na způsob sjednávání konkrétní úvěrové smlouvy s žalovaným u makléřky, jež se denně setká s množstvím klientů, by byla značně omezená.

5. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen„ o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

8. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).

9. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Dle § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně.

13. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně coby poskytovatelky spotřebitelského úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně své povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ nedostála.

14. Soud konstatuje, že žalobkyně nikterak nezkoumala výdaje žalovaného, spokojila se toliko s uvedením paušálními částkami v celkové výši 11 220 Kč měsíčně. Takový postup žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru, neboť není postačující, aby žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

15. Žalobkyně v daném případě zjistila pouze příjmy žalovaného, nicméně výdaje, a to ani ty podstatné, zjišťovány a ověřovány nebyly. Z hlediska výdajových poměrů žalovaného neměla žalobkyně po ruce žádný, natož relevantní doklad. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k absenci jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Žalobkyně se při zjišťování informací spokojila pouze s tvrzeními žalovaného o nikterak nedoložených výdajích uvedených ve výši 11 220 Kč. Ty odpovídaly paušální částce životního minima 3 410 Kč, výdajům na bydlení ve výši 1 000 Kč a splátkám jiných úvěrů žalobkyni ve výši 6 810. Již jen z hlediska nákladů na bydlení nutno konstatovat, že tyto jsou uváděny v nereálné výši 1 000 Kč, neodpovídající současným běžným výdajům na bydlení. Životní minimum představuje skutečně jen minimální společensky uznanou hranici peněžních příjmů k zajištění základní výživy a ostatních základních potřeb, které však neodráží individuální potřeby a nároky toho kterého jedince. Žalobkyně pak poskytla úvěr žalovanému za situace, kdy tento již u žalobkyně minimálně jeden úvěr splácel, a to v nemalé výši 6 810 Kč měsíčně a sama žalobkyně vyhodnotila žalovaného jako člověka s nízkou pravděpodobností splácení úvěru, když mu v interní score kartě udělila pouze 205 bodů (dle přiložené legendy se jedná o kategorii klientů, jimž by měl být úvěr limitován či zamítnut) /viz CBS skóre na č.l. 51 S ohledem na shora uvedené nelze dovodit, že by ze strany žalobkyně, kterou zjevně neznepokojil ani mínusový zůstatek na účtu žalovaného, byla úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí zkoumána.

16. Soud k výše uvedenému dodává, že tyto závěry jsou zcela v souladu i s judikaturou. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, mj. zdůraznil, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ s tím, že by„ státní moc neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Konečně uvedl, že„ obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ V daném případě však s ohledem na nedostatečné zkoumání výdajů žalovaného nelze uzavřít, že by se ze strany žalobkyně o takové přesvědčivé zkoumání, s ohledem na zjištění, která z hodnocení klienta a předložených listin vyplývala, skutečně jednalo. S těmito závěry pak nekoliduje ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, který se věcí zabýval zejména v trestní rovině. Nicméně rovněž uvedl, že„ úvěrové společnosti vycházejí zejména z údajů o příjmu a výdajích žadatelů a informací o úhradě jeho předchozích dluhů, když za dostatečné se považují údaje o příjmech a výdajích spotřebitele, ze kterých je věřitel schopný získat objektivní obraz o jeho finanční situaci. Současně je nezbytné zdůraznit, že posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnosti žadatele hradit úvěr, je třeba vždy posuzovat z toho hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po žadateli požadovala, když tyto primárně tvoří základní podklad pro ověřování úvěruschopnosti konkrétního žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje je vytvořen podklad pro následné prověřování. Při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze také pominout výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiném v případě statisícových částek. Zároveň platí, že na úvěrových společnostech nelze považovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou, neboť jinak by se nikdy tyto společnosti nemohly stát obětí trestné činnosti a vždy by se jednalo pouze o občanskoprávní záležitost a ustanovení § 211 tr. zákoníku by ztratilo smysl.“ Žalobkyně však nepřistoupila k následnému prověřování údajů získaných od žalovaného ve výdajové stránce a vyšla pouze z obecného zákonem stanoveného životního minima, aniž by pečlivěji prověřila reálnou finanční situaci žalovaného, čímž nebyla naplněna ani přiměřená míra obezřetnosti, o které Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí uvažoval.

17. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností (viz důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz [příjmení], L.; [příjmení], J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

18. Ohledně následku absolutní neplatnosti soud konstatuje, že v § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ust. § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129, v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v §§ 86 a 87 ZoSÚ a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti). Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

19. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. Pakliže byla smlouva o úvěru neplatně sjednána, neměla žalobkyně nárok na smluvní pokuty, ani na příslušenství ve formě smluvních úroků a na jiné související poplatky. Soud proto žalobu v rozsahu požadovaných poplatků, smluvních pokut a smluvních úroků včetně příslušenství zamítl.

1. Ohledně zbývající části žalobkyní uplatněné pohledávky soud uvádí, že žalobkyně poskytla žalovanému jistinu ve výši 51 000 Kč bez právního titulu (s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost smlouvy), došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalovaného. Jelikož však žalovaný doposud uhradil žalobkyni již celkem 40 551 Kč, soud žalobě vyhověl v části týkající se zaplacení částky 10 449 Kč (51 [číslo] 551). Splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení nastala uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění (§ 1958 o. z.). Soud vzal za prokázané, že první výzvou k úhradě dlužné částky, která se dostala do dispozice žalovaného, byla předžalobní výzva ze dne 2.6.2022, která byla odeslána téhož dne. Žalobkyně ve výzvě poskytla žalovanému lhůtu k vrácení dluhu do 15 dnů od odeslání předžalobní výzvy, poslední den pro uhrazení dluhu tak byl 17.6.2022. Od následujícího dne, tedy od 18.6. 2022, je tak žalovaný v prodlení a žalobkyni náleží též nárok na úrok z prodlení dle § 1970 o. z. v jí požadované výši. Lhůta k plnění byla určena v souladu s ustanovením § 160 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku).

20. Ve zbývající části soud se shora uvedených důvodů žalobu zamítl (výrok II tohoto rozsudku).

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly, přičemž v tomto případě soud ohledně poměru úspěchu a neúspěchu přihlédl i k uplatněnému příslušenství pohledávky v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08.

Poučení