6 C 2/2023 - 123

Rubrum

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Olgou Houžvičkovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] o náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 16 200 Kč s úrokem z prodlení 15 % p.a. z této částky za dobu od 22. 12. 2022 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 29 164 Kč s úrokem z prodlení 15 % p.a. z této částky za dobu od 22. 12. 2022 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 17 492 Kč s úrokem z prodlení 15 % p.a. z této částky za dobu od 22. 12. 2022 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žaloba žalobce, kterou se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost, aby do 15 dnů od právní moci rozsudku zaslala žalobci způsobem umožňujícím prokázat doručení podepsanou a datovanou písemnou omluvu ve formátu A4 ve standardní dobře čitelné velikosti písma o výšce nejméně 5 mm ve znění: „[Jméno žalobce], se zamítá.

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 23 600 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se svou žalobou podanou u zdejšího soudu 2. ledna 2023 domáhal po žalované zaplacení celkem částky 62 865 Kč spolu s příslušenstvím za dobu od 22. 12. 2022 do zaplacení. Svoji žalobu odůvodnil tím, že dne 30. září 2019 vydala Policie České republiky, Krajské ředitelství policie [Anonymizováno] kraje, Územní odbor [adresa], Obvodní oddělení policie [adresa] pod č. j.:[Anonymizováno] záznam o sdělení podezření podezřelému žalobci, a to pro přečin ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 trestního zákoníku. Následně dne 17. 10. 2019 Okresní státní zastupitelství v [adresa] podalo ke zdejšímu soudu návrh na potrestání žalobce. Dne 9. 2. 2022 rozhodl zdejší soud usnesením č.j. [spisová značka] tak, že skutek se postupuje [právnická osoba] v [adresa] k projednání jako přestupek. Toto usnesení nabylo právní moci dne 10. 5. 2022. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č.j. [spisová značka] bylo obhájci žalobce doručeno 6. 6. 2022. Z výše uvedených důvodů se proto žalobce obrátil na žalovanou na základě zákona č. 82/1998 Sb. a uplatnil nárok na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím a dále za nepřiměřenou délku trvání řízení, kdy požadoval odškodnění v podobě nemajetkové újmy a taktéž požadoval náhradu újmy spočívající v nákladech na právní zastoupení ve výši 16 200 Kč. Náhradu nemajetkové újmy požadoval ve výši 46 656 Kč. V průběhu řízení pak žalobce upřesnil, že za nezákonné rozhodnutí požaduje částku 29 164 Kč a za nepřiměřenou délku řízení částku 17 492 Kč. Taktéž žalobce požadoval po žalované omluvu za nezákonné trestní řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka]. Soud pouze na okraj uvádí, že žalobcem uváděná částka v petitu žaloby 62 865 Kč je chybou v součtu, resp. písařskou chybu, když se mělo jednat o částku 62 856 Kč a měla sestávat ze tří shora žalobcem specifikovaných částek 16 200 Kč, 29 164 Kč a 17 492 Kč.

2. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila, má za to, že z žaloby není zřejmé, z jakého titulu se žalobce domáhá náhrady nemajetkové újmy. Má za to, že v trestním řízení bylo prokázáno, že se žalobce dopustil násilného jednání, po formální stránce proto byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví. Soudy obou stupňů však uzavřely, že konkrétní společenská škodlivost jednání u žalobce nedosáhla typu škodlivosti trestného činu, proto věc byla postoupena [právnická osoba] v [adresa] k projednání jako přestupek. Je tedy přesvědčen, že žalobce nemá na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním v penězích právo. Žalovaná k délce trestního řízení uvedla, že hlavní příčina spočívala v jednání poškozeného [jméno FO], který zveličil své zdravotní následky po napadení žalobcem, kdy předstíral, že je v horším zdravotním stavu, než ve skutečnosti byl. Jeho zdravotní stav tudíž musel být opakovaně zjišťován znaleckými posudky. Na straně žalobce by tedy bylo na místě požadovat náhradu újmy po této osobě, neboť tato jej svým jednáním poškodila. Žalobu považuje za neprojednatelnou, a proto navrhuje její zamítnutí.

3. Na základě provedeného listinného dokazování ve věci soud zjistil následující skutkový stav:

4. Dne 30. září 2019 vydala [právnická osoba], Krajské ředitelství policie [Anonymizováno] kraje, Územní odbor [adresa], Obvodní oddělení policie [adresa] pod č.j. [Anonymizováno], záznam o sdělení podezření podezřelému (žalobci) pro přečin ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 trestního zákoníku. Dne 17. 10. 2019 Okresní státní zastupitelství v [adresa] podalo k Okresnímu soudu v [adresa] návrh na jeho potrestání. Dle trestního zákoníku byl trest pro přečin ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 trestního zákoníku v sazbě 6 měsíců až 3 roky. Dne 12. 12. 2019 se konalo u zdejšího soudu hlavní líčení. Opatřením zdejšího soudu ze dne 6. ledna 2020, č.j. [spisová značka] byl ustanoven ve věci znalec z oboru zdravotnictví. Dne 5. 5. 2020 byl soudu doručen znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Následně byl znalec požádán o doplnění znaleckého posudku, když tento dodatek ke znaleckému posudku byl soudu doručen dne 17. 9. 2020. Dne 28. ledna 2021 se u zdejšího soudu konalo hlavní líčení. Opatřením zdejšího soudu ze dne 10. února 2021, č.j. [spisová značka] byl ustanoven ve věci další znalec z oboru zdravotnictví za účelem vypracování znaleckého posudku. Další znalecký posudek byl ve věci soudu doručen 9. 4. 2021. Dne 7. září 2021 se konalo další hlavní líčení, při kterém byl vyhlášen rozsudek, kterým byl žalobce uznán vinným z přečinu ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 6 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Taktéž byl žalobce zavázán zaplatit poškozenému [jméno FO] náhradu za způsobenou škodu ve výši 3 571 Kč. Se zbytkem pak byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Do vyhlášeného rozsudku a si podal žalobce prostřednictvím svého obhájce odvolání, když věc byla dne 14. října 2021 předložena odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně). Žalobce prostřednictvím svého obhájce požádal o stanovení jiného termínu konání veřejného zasedání, jež bylo stanoveno na den 9. 11. 2021. Dne 9. 11. 2021 se veřejné zasedání nekonalo, věc byla převedena do neveřejného zasedání. Dne 9. 11. 2021 bylo vyhlášeno usnesení, kterým byl napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu a věc vrácena soudu prvního stupně (viz. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2021, č. j. [spisová značka]). Dne 9. února 2022 se u zdejšího soudu konalo hlavní líčení, v rámci kterého závěrem bylo vyhlášeno usnesení, dle kterého se věc žalobce postupuje [právnická osoba] v [adresa] k projednání jako přestupek. Do tohoto usnesení (viz usnesení zdejšího soudu ze dne 9. února 2022, č. j. [spisová značka]) si podal státní zástupce stížnost. Věc byla opět předložena Krajskému soudu v Brně spolu s předkládací zprávou ze dne 8. března 2022. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2022, č. j. [spisová značka] byla stížnost státního zástupce zamítnuta. Podáním ze dne 14. června 2022 byl spis zaslán městu [adresa] k projednání jako přestupek s poukazem na pravomocné usnesení zdejšího soudu č. j. [spisová značka]. V rámci přestupkového řízení pak bylo dne 7. března 2023 vydáno usnesení, kterým byla věc přestupku proti občanskému soužití, kterého se měl dopustit žalobce, odložena dle § 76 odst. 1 písm. f) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich z důvodu, že odpovědnost za přestupek zanikla. V odůvodnění se uvádí, že skutek, který měl být spáchán dne 3. 6. 2019, byl ke dni 4. 6. 2022 promlčen, a proto správní orgán rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku předmětného usnesení. Z obsahu trestního spisu následně vyplynulo, že obhájce žalobce vykonal ve věci tyto úkony: dne 20. 11. 2019 prostudoval spis, dne 12. 12. 2019, 28. 1. 2021 a 7. 9. 2021 se vždy účastnil hlavního líčení, dne 21. 9. 2021 měl poradu s žalobcem v době od 16:00 hod. do 17:20 hod., dále dne 27. září 2021 sepsal a doručil zdejšímu soudu odvolání do vyhlášeného rozsudku, dne 9. února 2022 se opět účastnil hlavního líčení a podáním ze dne 10. března 2022 se ve věci vyjádřil.

5. Fakturou č. [hodnota] obhájce žalobce vyúčtoval žalobci odměnu za poskytnutí právních služeb na základě smlouvy ze dne 1. 11. 2019 ve výši 25 000 Kč. Tato částka byla žalobcem dne 16. 2. 2022 zaplacena.

6. Dopisem ze dne 21. června 2022 žalobce uplatnil u žalované nárok na náhradu škody dle z.č. 82/1998 Sb., kdy požadoval úhradu částky 46 656 Kč jakožto satisfakci za nemajetkovou újmu, dále uplatnil majetkovou újmu za zastupování žalobce advokátem ve výši 16 200 Kč, a taktéž požadoval zaslání písemné omluvy. Žalovaná dopisem ze dne 28. 6. 2022 potvrdila doručení výzvy k poskytnutí zadostiučinění.

7. Dopisem ze dne 31. března 2023 žalovaná žalobci sdělila, že žalované byla dne 21. 6. 2022 doručena žádost o poskytnutí zadostiučinění, nicméně je třeba rozlišovat nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí a z titulu nepřiměřené délky řízení, přičemž ze žádosti o odškodnění není zřejmé, z jakého titulu se tedy žalobce domáhá této náhrady újmy, proto byl žalobce vyzván k doplnění žádosti tak, aby tato byla projednatelná.

8. Z výslechu žalobce soud zjistil, že průběh trestního řízení měl dopad do osobní sféry žalobce. Žalobce v tu dobu žil s paní [jméno FO], čekali spolu dítě a žalobce o to hůře vnímal dopady trestního stíhání do rodinných a finančních sfér celé rodiny. Žalobce trpěl obavou, že bude muset hradit p. [jméno FO] hradit vysokou částku jako odškodnění, případně přijde o práci. Trpěl náladovostí, měl úzkosti, byl nervózní, frustrovaný a nesoustředěný. Vyhledat lékaře však nemusel. Celá situace trvala tři roky. S partnerkou složité období sice překonali, ale žalobce to osobně poznamenalo.

9. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2013, č. j. 54 Co 478/2013-114 má soud za zjištěné, že žadateli o přiznání a odškodnění byla poskytnuta částka 20 000 Kč za 8 měsíců nezákonného trestního stíhání, přičemž u žadatele o odškodnění bylo trestní stíhání vedeno pro trestný čin ublížení na zdraví a pro trestný čin výtržnictví s tím, že toto trestní stíhání mělo dopad do profesní sféry žadatele.

10. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2016, č.j. 16 Co 37/2016 soud zjistil, že žadateli o odškodnění byla přiznána částka 142 600 Kč za nezákonné trestní stíháním s tím, že žadatel byl stíhán pro trestný čin ublížení na zdraví, přičemž žadatel byl uznán vinným, byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem na dobu 3 let a trest zákazu činnosti výkonu zaměstnání v oboru zdravotnictví - gynekologie na 2 roky. Předmětné rozhodnutí mělo dopad do profesní sféry žalobce žadatele. Trestní řízení se vedlo po dobu téměř 50 měsíců.

11. Z rozsudku Městského soudu v Praze za dne 7. září 2021 a č. j. 35 Co 190 /2021 - 183, soud zjistil, že žadateli o odškodnění byla přiznána částka 30 000 Kč za 15 měsíců trestního stíhání, kdy věc byla ukončena postoupením [právnická osoba] ve [adresa] k projednání přestupku. Předmětné řízení trvalo 15 měsíců, přičemž došlo k zásahu do profesního i osobního života žadatele a zároveň trestní stíhání mělo negativní dopad do zdravotní sféry žadatele.

12. Při právním posouzení věci soud postupoval dle níže uvedených ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem:

13. Dle § 5 stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

14. Dle § 7 odst. 1 právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

15. Dle § 8 odst. 1 nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.

16. Dle § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

17. Dle § 14 odst. 1 nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6. Dle odst. 3 téhož, uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

18. Dle § 15 odst.1 přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatněného nároku. Dle odst. 2 téhož, domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

19. Dle § 31a odst. 1 bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Dle odst. 2 téhož, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Dle odst. 3 téhož, v případě, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

20. Dle § 2894 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody).

21. Soud v úvodu uvádí, že se bude zabývat postupně jednotlivými nároky žalobce na úhradu majetkové a nemajetkové újmy.

22. Co se týče nemajetkové újmy, zde soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 3246/2012, jež v prvé řadě hodnotí odpovědnost státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. jako objektivní a dále, že ke vzniku odpovědnosti státu za škodu je zapotřebí současné splnění tří podmínek: a) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, b) vznik škody a c) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Dále uvádí, že o odškodnitelnou majetkovou újmu se přitom jedná, jestliže nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup měly dopad do majetkové sféry poškozeného, tedy jestliže nebýt jich, nedošlo by k majetkové újmě.

23. O tom, co je nezákonné ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. pak hovoří rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015. V tomto rozhodnutí se konstatuje, že za nezákonné je třeba považovat usnesení o zahájení trestního stíhání i v případě, kdy trestní stíhání skončí postoupením věci do přestupkového řízení. Přestupkové řízení není v takovém případě pokračováním trestního stíhání. Výsledek přestupkového řízení je z hlediska splnění podmínek odpovědnosti státu za újmu způsobenou uvedeným trestním stíháním nerozhodný.

24. Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. března 2020, sp. zn. 30 Cdo 1184/2018 pak hovoří o tom, že uplatnění nároku na přiznání přiměřeného zadostiučinění za trvání řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zák. č. 82/1998 Sb. lze považovat za výjimku ve prospěch poškozeného za situace, kdyby po něm nebylo spravedlivé požadovat, aby na odškodnění jemu vznikající újmy čekal do skončení průtažného řízení.

25. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 pak vyplývá, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje dle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadu trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Takto hovoří i další rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 441/2020.

26. K tomu, že správní řízení a navazující soudní řízení je třeba považovat za řízení jediné, se vyjadřuje i rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze dne 22. února 2022, sp. zn. IV. ÚS 2404/21 a taktéž rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4163/2019.

27. Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. června 2010, sp. zn. 25 Cdo 737/2008 hovoří o tom, že podmínkou pro uplatnění všech nároků vůči státu podle zákona č. 82/1998 Sb. je požadavek předběžného projednání nároku u ústředního orgánu dle § 14 tohoto zákona.

28. Stanovisko Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. dubna 2011, Cpjn 206/2010 se vypořádává se základními otázkami souvisejícími s odpovědnostními vztahy vzniklými v důsledku nepřiměřeně dlouhých řízení.

29. Soud pro stručnost odkazuje ještě na další rozhodnutí, která se svými dopady vztahují na předmětné řízení. Jedná se o rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze dne 12. května 2014, sp. zn.

I. ÚS 4227/12, rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze dne

24. července 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1072/2020, rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2632/2020, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cde 2863/2020, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. dubna 2021, sp. zn. IV. ÚS 3299/20, rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze dne 17. srpna 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20.

30. Co se týče žalobcem uplatněného nároku za nezákonné rozhodnutí ve výši 29 164 Kč, pak soud uvádí, že dnem 30. září 2019, kdy došlo ke sdělení podezření žalobci [právnická osoba], které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, došlo k vydání tzv. nezákonného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Předmětné trestní stíhání skončilo postoupením věci do přestupkového řízení, což na věci ničeho nemění, navíc samotné přestupkové řízení bylo z důvodu jeho promlčení odloženo. Lze tedy uzavřít, že celé řízení, za které se považuje jak trestní řízení, tak přestupkové řízení, neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím. Z tohoto důvodu proto žalobci přísluší právo na nemajetkovou újmu, přičemž soud přihlížel ke shora uvedeným judikaturním závěrům a dále postupoval v souladu s ustanovením § 31a zákona č. 82/1998 Sb.

31. Co se týče požadavku žalobce na satisfakci, soud uzavírá, že omluvu ze strany státu nepovažuje za dostatečnou. Má za to, že ve věci je třeba žalobci přiznat zadostiučinění v penězích. Částka žalobcem požadovaná je pak dle názoru soudu přiměřená, když soud má za to, že celková délka řízení představovala skoro 42 měsíců, probíhalo trestní řízení, kde žalobci hrozil trest v rozmezí 6 měsíců až 3 roků. Jednání žalobce v průběhu tohoto řízení nebylo obstrukční, žalobce nebyl vazebně stíhán. Orgány veřejné moci (Policie ČR. Státní zastupitelství i soud) sice postupovaly kontinuálně, bez průtahů, nicméně s ohledem na chování poškozeného [jméno FO], který zveličoval své zdravotní dopady, bylo nutno přistupovat k opakovanému doplňování či vyhotovování znaleckých posudků z oboru zdravotnictví. Soud rovněž přihlédl k tomu, že žalobce byl osobou do té doby bezúhonnou. Předmětné řízení pak mělo dopad do osobní a rodinné sféry žalobce. Jiné dopady, ať už například zdravotní, či profesní, nebyly shledány. Taktéž odsuzující rozsudek soudu prvního stupně nenabyl právní moci, věc medializována nebyla.

32. V rámci posouzení uplatněného nároku žalobcem soud navíc tento nárok konfrontoval s jinými případy uveřejňovanými v databázi justice, když dospěl k závěru, že lze najít jistou podobnost s níže uvedenými případy. Zejména se jedná o rozhodnutí Městského soudu Praha sp. zn. 21 Co 90/2021, kdy trestní řízení trvalo cca 14 měsíců, žadateli byla poskytnuta částka ve výši 20 000 Kč, což představuje částku 1 428,50 Kč za měsíc trestního řízení s tím, že u žadatele byl shledán dopad do osobní a rodinné sféry.

33. Naproti tomu u rozhodnutí Městského soudu Praha sp. zn. 91 Co 299/2019 řízení trvalo 43 měsíců, žadateli byla přiznána částka 70 000 Kč (1 590,90 Kč za měsíc), přičemž ve věci však byl vydán pravomocně odsuzující rozsudek, což mělo zásadní dopad do zdravotní sféry žadatele.

34. V rozhodnutí Městského soudu Praha sp. zn. 30 Co 268/2022 bylo zjištěno, že řízení trvalo 46 měsíců, ve věci byla žadateli přiznána částka 69 000 Kč (1 500 Kč za měsíc) s tím, že v rámci trestního řízení byl vydán pravomocný odsuzující rozsudek.

35. Z rozhodnutí Krajského soudu Ostrava sp. zn. 11 Co 115/2017 pak vyplynulo, že řízení trvalo 10 měsíců, žadateli byla vyplacena částka 30 000 Kč (3 000 Kč za měsíc), přičemž pro žadatele mělo trestní řízení dopad do osobního a rodinného života a také do jeho zdravotní sféry.

36. Z rozhodnutí Městského soudu Praha sp. zn. 35 Co 41/2018 vyplynulo, že žadateli byla za 29 měsíců řízení přiznána částka 75 000 Kč (2 586,20 Kč za měsíc), přičemž se jednalo o veřejného činitele v bezpečnostním sboru a řízení pro něho mělo dopad kromě osobní rodinné sféry také do jeho profesního života a jeho zdravotního stavu.

37. Z rozhodnutí Městského soudu Praha 30, sp. zn. 35 Co 190/2021 vyplynulo, že za 15 měsíců řízení bylo žadateli přiznáno 30 000 Kč (2 000 Kč za měsíc) s odůvodněním, že řízení mělo pro žadatele dopad do zdravotní sféry, do jeho profesního života a osobních a rodinných záležitostí.

38. Z rozhodnutí Městského soudu Praha sp. zn. 51 Co 242/2016 soud zjistil, že za 8 měsíců trestního řízení bylo žadateli vyplaceno 20 000 Kč (2 500 Kč za měsíc) s tím, že řízení mělo dopad do profesních záležitostí žadatele.

39. Z rozhodnutí Městského soudu Praha sp. zn. 54 Co 478/2013 vyplynulo, že žadateli bylo za 8 měsíců trestního stíhání přiznáno 20 000 Kč (2 500 kč za měsíc).

40. Naopak z rozhodnutí Městského soudu Praha sp. zn. 16 Co 37/2016 vyplynulo, že žadateli bylo přiznáno 142 600 Kč (2 866 Kč za měsíc) za téměř 50 měsíců trestního stíhání s tím, že toto stíhání mělo dopad zejména do profesní sféry žadatele.

41. U všech uvedených rozhodnutí se jednalo o stíhání za přečin ublížení na zdraví.

42. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že částky odškodnění za jeden měsíc řízení se pohybují v rozmezí 1 428 Kč až 3 000 Kč za měsíc řízení. Proto žalobcem požadovanou částku 29 164 Kč za téměř 42 měsíců trvání řízení a při zohlednění výše uvedených hledisek nelze hodnotit jako nepřiměřenou.

43. Co se týče dalšího nároku žalobce na odškodnění za nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku řízení, zde pak soud vycházel ze shora citovaného stanoviska Nejvyššího soudu České republiky, jež uvádí, že stanovení výše přiměřeného zadostiučinění by se mělo pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení. Bylo by však nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení, kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou, byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Proto považuje za rozumné, jestliže první dva roky řízení, tedy prvních 24 měsíců, budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše, tedy 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky řízení dohromady.

44. K tomu soud uvádí, že předmětné řízení trvalo téměř 42 měsíců, kdy soud bral v úvahu jak samotnou kauzu vč. její náročnosti, tak délku jak trestního řízení, tak přestupkového řízení, přičemž žádné výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly zvýšení či snížení základního odškodnění, soud neshledal. Po provedeném dokazování soud vyhodnotil délku řízení jako nepřiměřenou, když žalobci nelze klást délku řízení za vinu. Obzvláště délka přestupkového řízení, kdy přestupkový orgán byl prakticky po celou dobu nečinný, je alarmující. Vycházeje tedy z délky dané kauzy žalobci by příslušela za nepřiměřenou délku řízení částka ve výši 37 500 Kč, tedy částka 15 000 Kč za první dva roky řízení a dále částka ve výši 1 250 Kč za každý další měsíc do doby skončení přestupkového řízení. Vzhledem k tomu, že však žalobce požadoval částku ve výši 17 492 Kč, soud byl tímto návrhem žalobce vázán a nebyl oprávněn jej překročit.

45. Soud věnoval pozornost i rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 2020, sp. zn. 30 Cdo 2139/2018, které hovoří o tom, že je nezbytné věnovat zvýšenou pozornost možnému zdvojení uplatňovaného nároku založeného na totožném skutkovém základě, a to zejména ve spojení s možnou nepřiměřenou délkou trestního stíhání, tedy posoudit, mezi jakou újmou (jakým následkem) a jakou skutečností (jakožto příčinou této újmy), má být příčinná souvislost zjišťována a zda se jedná o nárok jediný, či zda žalobce v rámci svých žalobních tvrzení vymezuje nároků více.

46. Soud je přesvědčen, že v daném případě nedochází k tzv. zdvojení uplatňovaného nároku, když požadovaná satisfakce za nepřiměřenou délku řízení je odůvodněná nejistotou ohledně výsledku řízení a udržování žalobce ve stavu nejistoty, naopak samotné trestní stíhání žalobce způsobilo újmu, kterou lze označit za morální poškození integrity žalobce v podobě trvání trestního stíhání a narušení jeho soukromého a rodinného života.

47. Soud považuje za důležité uvést, že při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k případným průtahům ve smyslu nečinnosti. V daném případě je tedy evidentní, že předmětné řízení (trestní i přestupkové) trvalo od 30. září 2019 do března roku 2023, kdy došlo k odložení věci přestupkovým orgánem.

48. Pokud žalobce poukazuje na případné průtahy v řízení, soud má za to, že v rámci trestního řízení k průtahům nedocházelo. Je však třeba zkonstatovat, že průtahy lze shledat v rámci přestupkového řízení, když přestupkový orgán byl v době od doby postoupení věci v červnu roku 2002 do března roku 2023 zcela nečinný.

49. Co se týče posledního nároku žalobce na náhradu majetkové újmy za právní zastoupení, je soud přesvědčen, že žalobcem uvedená částka je odpovídající příslušné vyhlášce č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen a.t.), když soud vycházel při stanovení výše nákladů právního zastoupení z ustanovení § 10 odst. 3 písm. b) a.t. a ve spojení s § 7 bod. 4 a.t., tedy z tarifní částky 10 000 Kč za každý úkon právních služeb. Žalobci pak přísluší za odměnu za zastupování svým obhájcem částka 13 500 Kč (9 úkonů právních služeb, a to převzetí věci, prostudování spisu, účast u čtyř hlavních líčení, dále za poradu s obhájcem, za sepis odvolání do rozhodnutí soudu a vyjádření ve věci stížnosti státního zástupce), tedy 9 úkonů x 1 500 Kč. Žalobci dále přísluší i náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 1 a 4 a.t. ve výši 2 700 Kč za 9 úkonů po 300 Kč. Obhájce žalobce nebyl plátcem DPH, tedy žalobci celkem přísluší za vynaložené náklady na obhajobu požadovaná částka 16 200 Kč, kterou také, jak bylo doloženo, žalobce svému obhájci uhradil.

50. Soud tedy závěrem shrnuje, že žalobce svůj nárok uplatnil u ústředního orgánu (viz. § 6 zákona č. 82/1998 Sb. ve spojení s ustanovením § 14 téhož), tedy u Ministerstva spravedlnosti. Tento nárok byl ze strany ministerstva sice projednán, avšak nároku žalobce nebylo vyhověno, tudíž žalobci vzniklo právo v souladu s ustanovením § 15 zák. č. 82/1998 Sb. domáhat se náhrady u soudu.

51. Další otázkou, kterou se soud zabýval, byla doba uplatnění nároku u ústředního orgánu, kdy je zjevné, že žalobce se svého nároku domáhal před skončením řízení podáním ze dne 21. 6. 2022, přičemž samotné přestupkové řízení skončilo až v březnu roku 2023. Dá se tedy uzavřít, že nárok byl ze strany žalobce podán předčasně. Soud je nicméně přesvědčen, že s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. června 2010, sp. zn. 25 Cdo 737/2008 Sb. nelze tento nedostatek vnímat jako důvod pro nepřiznání nároku.

52. K námitce žalované, že žalobcův nárok uplatněný u Ministerstva spravedlnosti České republiky byl neprojednatelný z důvodu, že žalobce nerozlišil nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání a nárok na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou dobu trestního stíhání, soud uvádí, že je přesvědčen, že nárok uplatněný u ústředního orgánu lze považovat za projednatelný, když z písemného znění nároku na odškodnění vyplývá, že žalobce se u ústředního orgánu domáhal jak náhrady za materiální újmu, tak satisfakci za nemateriální újmu. Bylo na ústředním orgánu, aby sám posoudil, zda žalobci nějaký nárok přísluší, popřípadě v jaké výši, a tento mu vyplatil. Zdůvodňovat odmítnutí své žádosti požadavky na vyprecizované rozlišení soud nepovažuje za vhodné, ale spíše formalistické a alibistické, když je třeba uvážit, že ne každý žadatel je odborníkem a znalcem na právo na odškodňování dle zákona č. 82/1998 Sb. Naopak soud je přesvědčen, že bylo na ministerstvu, aby samo provedlo šetření, v rámci kterého mělo přistoupit k rozhodnutí, zda žalobci nějaké zadostiučinění přizná a zda bude ve formě omluvy či v penězích, popřípadě v jaké výši. Jiné nároky jsou ovšem kladeny na žalobní návrhy podávané u soudu, kdy v rámci žaloby je třeba trvat na přesném vymezení a odlišení jednotlivých nároků.

53. Taktéž lze uzavřít, že oznámení o sdělení podezření bylo, jak soud shora konstatoval, nezákonným rozhodnutím, z tohoto důvodu, a se zohledněním všech výše uvedených okolností, soud dospěl k závěru, že žalobci přísluší nárok na odškodnění za vydání nezákonného rozhodnutí.

54. K další námitce žalované, že považuje za podstatné, že v trestním řízení bylo prokázáno, že se žalobce dopustil násilného jednání, pak soud uvádí, že vzhledem k tomu, že ani v rámci trestního řízení, ani v rámci přestupkového řízení nedošlo k odsuzujícímu rozhodnutí žalobce, je třeba na žalobce hledět jako na nevinného a nelze vycházet z jednotlivých důkazů, které byly provedeny v rámci samotného řízení a z nich samovolně dovozovat vinu či nevinu žalobce.

55. Je pravdou, že řízení proti žalobci trvalo dlouhou dobu mimo jiné z důvodu způsobeného poškozeným [jméno FO]. Přesto nelze souhlasit s žalovaným, že tato skutečnost vyviňuje žalovanou z povinnosti platit odškodnění za tuto nepřiměřenou délku řízení, a to právě s odkazem jednak na objektivní odpovědnost státu a dále s poukazem na to, že vedení řízení je zcela v gesci orgánů státu, jež jsou povinny chování poškozených odhalit a zkorigovat. Lze tedy uzavřít, že je opět odpovědností státu, že včas neodhalil přehánění poškozeného v souvislosti s jeho poškozením zdraví. Z tohoto důvodu jako zcela nepřiléhavé soud považuje požadavek žalovaného, aby žalobce na místě požadavku na náhradu újmy po žalovaném tuto žádal po poškozeném [jméno FO]. Nic však tento závěr nemění na tom, že sám žalovaný se může po poškozeném [jméno FO] domáhat v rámci regresu náhrady újmy.

56. Rovněž bylo prokázáno, že délka řízení (jak trestního tak správního) byla nepřiměřená, když celé předmětné řízení trvalo téměř 42 měsíců. Proto i z tohoto důvodu žalobci přísluší právo na odškodnění.

57. Je notorietou, že každé trestní stíhání je zásahem do minimálně osobní a rodinné sféry stíhaného, obzvláště za situace, pokud dosud nebyl trestně stíhán. Soud proto vnímá pocity žalobce, jež ve své výpovědi popsal, jako uvěřitelné a pochopitelné a při odškodnění žalobce k těmto přihlížel.

58. V souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí a v souvislosti s vedením řízení vznikla žalobci materiální újma v podobě nákladů na obhajobu, přičemž soud v rámci příčinné souvislosti tady tomuto nároku rovněž vyhověl, neboť nesprávnost postupu a vydání nezákonného rozhodnutí měly dopad do majetkové sféry žalobce.

59. Závěrem soud konstatuje, že žalobci přísluší právo na odškodnění a toto právo mu přísluší v penězích, jež soud považuje za dostatečnou satisfakci. Žalobci tak ale z tohoto důvodu už nepřísluší požadovaná omluva, proto tento požadavek žalobce zamítl.

60. Žalobci přísluší i právo na zákonný úrok z prodlení, a to ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem dle § 14 zákona č. 82/1998 Sb., tedy počínaje dnem 22. prosince 2022, když výši úroku z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném (viz. nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09).

61. Protože byl žalobce ve věci převážně úspěšný, neúspěšný byl pouze v nepatrné výši, soud v souladu s ustanovením § 142 odst. 3 o.s.ř. přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši. Tyto náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 000 Kč, dále z odměny za zastoupení účastníka advokátem ve výši 18 100 Kč dle § 7 bod. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném, dále jen a.t., kdy soud vycházel z tarifní hodnoty věci 62 856 Kč, přičemž odměna za jeden úkon činí 3 620 Kč. Ve věci bylo učiněno 5 úkonů (převzetí a příprava věci, sepis žaloby, sepis uplatnění nároku u žalovaného ze dne 21. 6. 2022 a účast u dvou jednání soudu dne 16. 10. 2023 a 30. 11. 2023). Náklady řízení dále sestávají z náhrady hotových výdajů ve výši 1 500 Kč za shora uvedených 5 úkonů právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 a.t. Celkem je tedy žalovaná povinna zaplatit k rukám právního zástupce žalobce náklady řízení ve výši 23 600 Kč.

62. Doplnění žaloby ze dne 20. 7. 2023 soud za úkon právní služby nepovažoval, neboť skutečnosti uváděné v tomto doplnění měly být již součástí žaloby.

Poučení