6 C 2/2025 - 75

Rubrum

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Vodehnalem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] trvale bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení 198 616,79 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 179 436 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 179 436 Kč od 15. 10. 2024 do zaplacení a s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5 139,74 Kč, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 19 180,79 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 34 864,95 Kč, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 195 716,79 Kč od 15. 10. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 538,59 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 19 180,79 Kč od 15. 10. 2024 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 23 936 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně [Jméno advokáta], advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky celkem 198 616,79 Kč s příslušenstvím. V žalobě a jejím doplnění tvrdila, s žalovaným dne 23. 10. 2023 uzavřela smlouvu č. 7310263502 o poskytnutí revolvingového úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěrový rámec 200 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 3,31 % z výše sjednaného úvěrového rámce. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný načerpal částku celkem 207 500 Kč, celkem na úvěr uhradil 28 064 Kč. Žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, proto jej žalobkyně zesplatnila ke dni 10. 7. 2024. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení jistiny 195 716,79 Kč (jistina je dána rozdílem součtu čerpaných částek a úhrad žalovaného, které byly započteny na jistinu), nákladů na vymáhání 900 Kč a smluvních pokut 2 000 Kč. Žalobkyně se rovněž domáhala kapitalizovaného úroku 34 864,95 Kč, tj. úroku 27,9 % ročně z částky 195 716,79 Kč ode dne následujícího po zesplatnění, tj. od 11. 7. 2024, do dne podání žaloby 14. 10. 2024, dále úroku ve výši 27,9 % ročně z částky 195 716,79 Kč od 15. 10. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 5 678,33 Kč, a to ve výši 12,75 % ročně od 15. dne po zesplatnění úvěru (od 25. 7. 2024) do 14. 10. 2024 a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 198 616,79 Kč od 15. 10. 2024 do zaplacení. Žalovaný dlužnou částku nezaplatil ani přes předžalobní výzvu.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující skutková zjištění:

4. Ve smlouvě o revolvingovém úvěru č. 7310263502 uzavřené dne 23. 10. 2023 si účastníci řízení sjednali, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěrový rámec 40 000 Kč s výší minimální měsíční splátky 3,31 % úvěrového rámce, tj. 1 324 Kč. Roční úroková sazba činila 27,9 %, RPSN dosahovala 31,8 %.

5. Z potvrzení banky Creditas se podává, že na účet žalovaného byla v období 25. 10. 2023 – 23. 1. 2024 zaslána částka v celkové výši 201 500 Kč. Dle potvrzení Raiffeisenbank žalobkyně zaplatila žalovanému dne 4. 12. 2023 další částku 6 000 Kč. Závěr o vyplacení částky 207 500 Kč žalovanému se podává i z opisu výpisu proplacení smlouvy č. 7310263502.

6. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad se podává, že žalovaný na smlouvu vyčerpal celkem 207 500 Kč a uhradil 28 064 Kč.

7. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta se podává, že dne 23. 10. 2023 žalobkyně prověřila žalovaného v registrech JAP PUJCKA, MVCR, SOLUS, NRKI, CEE s negativním (resp. vyhovujícím) výsledkem. Ohledně žalovaného je uvedeno, že je ženatý, bydlí u rodičů, má tři děti, je zaměstnanec s příjmem 22 000 Kč. Příjem ostatních členů domácnosti dosahuje 40 000 Kč, měsíční výdaje domácnosti uvedené v žádosti činí 11 000 Kč.

8. Dopisem ze dne 10. 7. 2024, dle poštovního podacího archu odeslaným dne 11. 7. 2024, žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky do 14 dnů od sepsání této výzvy.

9. Dopis ze dne 1. 8. 2024, dle poštovního podacího archu odeslaný dne 2. 8. 2024, představuje předžalobní výzvu žalovanému.

10. Výpis z běžného účtu žalovaného za období měsíce září 2023 obsahuje 1 příchozí transakci – příjem, zjevně ze zaměstnání, ve výši 35 186 Kč, a nejrůznější výdajové položky – např. výběry hotovosti ve výši 17 000 Kč, 2 000 Kč, 500 Kč, 2 000 Kč, 2 000 Kč a 4 000 Kč, bankovní převod a zejména platby kartou u obchodníků. Celkové příjmy za tento měsíc činí 35 186 Kč, výdaje pak 31 183,10 Kč.

11. Z nahrávky telefonátu mezi zaměstnankyní žalobkyně a žalovaným plyne, že žalovaný telefonicky sdělil, že žádné další splátky nemá, že jeho výdaje činí 8 000 Kč. Poté, co mu zaměstnankyně žalobkyně sdělila, že v žádosti uvedl výdaje 11 000 Kč, odsouhlasil zaměstnankyni žalobkyně, že celkové výdaje jsou do 10 000 Kč. K dotazu na děti nejprve uvedl, že neživí žádné děti, poté, co mu zaměstnankyně žalobkyně oponovala, že v žádosti uvedl tři děti, neochotně připustil, že živí tři děti, ale to vše je zahrnuté v uvedených výdajích. Dále sdělil, že bydlí u rodičů.

12. Z dalších provedených důkazů (úvěrová zpráva, metodika posouzení úvěruschopnosti klienta) soud neučinil žádná pro věc podstatná skutková zjištění.

13. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Účastníci řízení dne 23. 10. 2023 uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru č. 7310263502, v níž si sjednali bezúčelový revolvingový úvěr s rámcem 40 000 Kč, roční úrokovou sazbou 27,9 % a RPSN 31,8 %, výše minimální měsíční splátky byla sjednána na 3,31 % z úvěrového rámce. Žalovaný na tuto smlouvu vyčerpal celkem 207 500 Kč a vrátil 28 064 Kč. Žalovaný před uzavřením smlouvy uvedl žalobkyni své měsíční výdaje do 10 000 Kč s tím, že v této částce jsou zahrnuty náklady péče o tři děti. Dále žalovaný uvedl, že bydlí u rodičů, jím uvedený měsíční příjem činil 22 000 Kč, příjmy ostatních členů domácnosti mají (dle žádosti) činit 40 000 Kč. Žalobkyně měla k dispozici výpis z běžného účtu žalovaného za měsíc září 2023, z něhož plynou příjmy žalovaného 35 186 Kč a nejrůznější výdaje (především výběry hotovosti a platby u obchodníků), z nichž žádné pravidelné výdaje nelze vysledovat. První prokazatelně odeslaná výzva k plnění byla žalovanému zaslána dne 11. 7. 2024 s termínem splatnosti do 24. 7. 2024. Žalovaný nezaplatil ničeho ani přes následnou předžalobní výzvu.

14. Na základě zjištěného skutkového stavu přijal soud následující právní závěry:

15. Mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaný, na rozdíl od žalobkyně, vystupoval v pozici spotřebitele, jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovaného) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

19. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku, pozn. okresního soudu), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

20. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021).

21. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel je povinen úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 odst. 1 vyžaduje též spolehlivost informací a předpokládá, že splněny budou všechny kvality informací v ustanovení uvedené. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tedy v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele nepochybně důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023-57, a v něm odkazovanou judikaturu, podobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021). Již s ohledem na tyto závěry, které zdejší soud považuje za přesvědčivé a plně odpovídající principům, na nichž je ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany založena, nemůže obstát výklad žalobkyně (ani odkazy na odbornou literaturu či judikaturu), že je především na jejím uvážení, zda a jakým způsobem ověřuje úvěruschopnost spotřebitele. Dle závěru okresního soudu je třeba především spolehlivě ověřit spotřebitelem tvrzené příjmy a výdaje.

22. Žalobkyně tvrdila a prokázala, že ověřovala úvěruschopnost žalovaného v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr, resp. pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.

23. Z tvrzení žalobkyně a předložených listin je jednoznačné, že dostatečně neposuzovala splnění podmínky úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně měla k dispozici údaj o příjmu žalovaného ve výši 22 000 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného za září 2023 sice vyplývá příjem 35 186 Kč, není ovšem zřejmé, zda se jednalo o pravidelný příjem žalovaného, nebo šlo o jednorázově vyšší příjem (např. v důsledku mimořádných prémií apod.). To je zjevně způsobeno i tím, že žalobkyně nevyžadovala ani potvrzení zaměstnavatele, ani výplatní pásky, ani výpisy z účtu za delší časové období. V žádosti je uveden příjem ostatních členů domácnosti ve výši 40 000 Kč, z toho ovšem žalobkyně rovněž nemohla vycházet, jelikož jej neověřila (nadto ostatní členové domácnosti nejsou smluvními stranami předmětné smlouvy).

24. Výdaje žalovaného pak žalobkyně neověřovala vůbec. Z dostupného výpisu z účtu se podávají pouze výdaje za měsíc září 2023, většina těchto výdajů pak představuje výběry hotovosti z účtu (v tomto měsíci žalovaný vybral v hotovosti z účtu celkem 27 500 Kč). Z výpisu z účtu tak nelze vysledovat žádné pravidelné výdaje žalovaného. Žalobkyně se spokojila s tvrzením žalovaného, že jeho měsíční výdaje nepřesahují 10 000 Kč, přestože žalovaný připustil (byť to telefonicky nejprve zapřel), že má vyživovací povinnost ke třem dětem. Žalovaným uvedené výdaje se tak jeví jako krajně nevěrohodné. Veškeré tyto skutečnosti měly vést žalobkyni k větší obezřetnosti a důkladnějšímu zjišťování majetkových poměrů žalovaného.

25. Žalovaný sice uvedl, že bydlí u rodičů, žalobkyně však tyto údaje nikterak neověřovala (např. výpisem z katastru nemovitostí či nájemní smlouvou, zda rodiče žalovaného skutečně mají právní titul k užívání konkrétní nemovitosti, dále např. čestným prohlášením rodičů žalovaného, zda skutečně u nich žalovaný bydlí, apod.). Stejně tak žalobkyně nezjišťovala, zda žalovaný přispívá svým rodičům na výdaje spojené s domácností, s náklady na bydlení apod. Žalobkyně se ani nesnažila zjistit výdaje žalovaného na jídlo, ošacení apod. Jakýsi žalobkyní odkazovaný ekonomický model může být vhodným doplňkem zkoumání úvěruschopnosti, nemůže však nahradit splnění primární povinnosti, kterou je nejen zjištění, ale i ověření žadatelem o úvěr tvrzených příjmů a výdajů. Na tuto svou povinnost, zejména ve vztahu k výdajům žalovaného, žalobkyně rezignovala.

26. I kdyby soud přisvědčil žalobkyni, že statistické (ekonomické) modely a dostupné databáze mohou být spolehlivější než ověřování žalovaným uvedených výdajů, dle závěru soudu nelze abstrahovat od povinnosti žalobkyně jako poskytovatele úvěru dotázat se spotřebitele na jeho výdaje a tyto ověřit. Na shora vyslovených závěrech nic nemění ani výše spotřebitelského úvěru, zákonodárce totiž nerozlišuje míru povinnosti poskytovatele úvěru k posuzování úvěruschopnosti dle výše poskytovaného úvěru.

27. Zdejší soud si je vědom existence rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. Nejvyšší soud zde zastává právní názor, že pokud poskytovatel spotřebitelského úvěru poruší svou povinnost zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, ale ten následně je schopen poskytnutý úvěr řádně splácet, nelze smlouvu bez dalšího označit za neplatnou. Okresní soud však konstatuje, že porušením povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr nastává ve smyslu shora odkazované právní úpravy včetně judikatury (např. Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu či Soudního dvora) absolutní neplatnost smlouvy. Smlouva tedy už od svého počátku absolutně neplatná buď je, nebo není. Počáteční absolutní neplatnost pak nemůže být jaksi „zhojena“ případným řádným splácením úvěru spotřebitelem. Navíc spotřebitel v rámci snahy o splacení úvěru na sebe může přijímat další závazky (např. spotřebitelské úvěry, zápůjčky od rodinných příslušníků či blízkých apod.) a dostávat se tak do tzv. dluhové pasti, což zjevně není cíl zamýšlený zákonodárcem, resp. unijním normotvůrcem. Shora odkazované právní úpravě a judikatuře tak dle závěru okresního soudu nejlépe odpovídá ten závěr, že poruší-li poskytovatel spotřebitelského úvěru svou povinnost zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr, pak je smlouva absolutně neplatná od samého počátku a nic na tom nemění případné řádné splácení úvěru spotřebitelem. Nadto lze podotknout, že závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 jsou v rozporu s východisky obsaženými v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22, kde je uvedeno, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.

28. Ze shora uvedeného je zřejmé, že posuzování schopnosti žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr ze strany žalobkyně nebylo dostatečné. Z toho důvodu smlouvu nelze než hodnotit jako absolutně neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).

29. Jelikož předmětná smlouva je absolutně neplatná, žalobkyni nelze přiznat žádné plnění ze smlouvy (smluvní úrok, náklady na vymáhání, poplatky, smluvní pokuty) a má nárok toliko na vrácení bezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.). To představovalo částku 207 500 Kč. Žalovaný již vrátil žalobkyni celkem 28 064 Kč. Žalobkyně tak má nárok na nesplacený zbytek jistiny ve výši 179 436 Kč. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku.

30. Bezdůvodné obohacení je splatné na základě výzvy věřitele, není-li sjednáno jinak (§ 1958 odst. 2 o. z., srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021). Žalobkyně prokázala, že žalovaného dopisem odeslaným dne 11. 7. 2024 vyzvala k zaplacení dlužné částky ve lhůtě do 24. 7. 2024. Jelikož tak žalovaný neučinil, od 25. 7. 2024 je v prodlení. Teprve od tohoto dne soud žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení, a to ve výši 12,75 % ročně (§ 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 179 436 Kč v kapitalizované výši za období 25. 7. 2024 – 14. 10. 2024 činí 5 139,74 Kč. Ve zbývající části požadovaný zákonný úrok z prodlení být přiznán nemohl, neboť žalobkyni na něj nevznikl nárok.

31. Ve zbývající části soud žalobu ze shora vyložených důvodů zamítl (výrok II. rozsudku). To se týká jak zbývajícího zákonného úroku z prodlení, tak jakýchkoliv dalších smluvních plnění (úroky, poplatky, náklady na vymáhání, smluvní pokuty apod.). Jelikož smlouva byla absolutně neplatná, žalobkyni žádná smluvní plnění nenáleží.

32. Uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení se řídí zásadou procesního úspěchu ve věci, srov. § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“). Úspěch účastníka v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně příslušenství, tj. uplatněných úroků, včetně úroků z prodlení, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017. Soud pak vezme v úvahu jejich výši ke dni vyhlášení svého rozhodnutí, viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08.

33. Ke dni vyhlášení tohoto rozsudku byla žalobkyně procesně úspěšná co do částky 200 371,02 Kč (72,4 %) a procesně neúspěšná co do částky celkem 76 203,71 Kč (27,6 %). Žalobkyni náleží dle § 142 odst. 2, § 142a odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu 44,8 % nákladů řízení (72,4 % minus 27,6 %).

34. Náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek 7 945 Kč a náklady zastoupení advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, tj. odměna za 4 úkony právní služby (převzetí zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, návrh ve věci samé, účast na jednání soudu) po 9 060 Kč [§ 11 odst. 1 písm. a), d), g), § 8 odst. 1, § 7 bod 5], dále 3x paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 4, ve znění účinném do 31. 12. 2024 – tj. za úkony právní služby učiněné do 31. 12. 2024), a 1x paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 1, 4, ve znění účinném od 1. 1. 2025 – za účast na jednání soudu dne 12. 6. 2025). K náhradě nákladů řízení patří dále podle § 137 odst. 3 o. s. ř. náhrada 21% DPH ve výši 7 893,90 Kč (21 % z částky 37 590 Kč). Plná náhrada nákladů řízení by činila 53 428,90 Kč. Žalobkyni tak náleží z uvedených nákladů (po zaokrouhlení) 23 936 Kč (44,8 % z částky 53 428,90 Kč). Náhradu nákladů řízení je třeba zaplatit advokátovi (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

35. Lhůty k plnění byly stanoveny v obvyklé délce 3 dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení